Moje články

S časem to u mne letos bylo (a stále je) hodně bídné, takže jsem nečetla skoro nic. A když už četla, tak téměř nekomentovala. Naštěstí jsem měla jeden kontrolní den, kdy jsem si užila kompletně celé téma - Koncert zkázy. Často hodně dobré, ale depkoidní čtení. Přesto se našlo pár drabblíků, při kterých jsem se zasmála, nebo alespoň pousmála:

Alešandr_Veliký - Lístky do první řady
Čarodějnice - Venkovský masakr motorovou pilou
Esti Vera – Do rukou
Hippopotamie - „Pak bude možno hodně zpívat a méně mluvit…“
mamut – Tráva
Nettiex - Špatný den
Peggy – Chorál věštící smrt
P.M.d.A. – Demolice
Rebelka - Harry Potter a koncert zkázy
Rya - Punková nutrie a koncert zkázy
Terda - Největší problém na světě

Občas jsem něco málo zvládla přečíst i z jiných témat. I z té trošky byl ale výběr hodně těžký. Takže jsem použila stejný klíč jako u předchozí skupinky drabblíků, a sice - úsměv:

Arenga – Rouška omlazuje
Aries – Oběd
Faob – Plná země Vodnářů
Katty - Panika na WC
kytka - Cestopisná
mila_JJ - Deaktivované maskování
strigga - Plantážníkem na věčné časy a nikdy jinak
Tom _Peterson - Andulky vs Fake news
Tora – Zločin v drogerii

Je mi líto, že jsem toho nestihla přečíst, okomentovat, a vybrat víc. Ale jsem optimista, takže věřím, že to příští rok napravím. ;-)
Díky organizátorkám za dokonalou organizaci, a vám všem za milou společnost.

George vedle ní tiše pochrupoval, ale Lenka nemohla usnout. Pohrávala si se zásnubním prstenem, který od něj dostala. Nádherný horský křišťál, který v něm byl zasazený, chytal měsíční světlo a házel prasátka na strop ateliéru. Blížila se půlnoc. Zbývalo několik posledních minut poslední noci starého života. Zítra se bude vdávat.
Vzpomněla si na jinou noční chvíli, kdy také takhle bděle ležela, tehdy jako snoubenka Rolfa Scamandera, plná podivných myšlenek, nepříjemných pocitů a nejasných temných obav.
Vydechla úlevou. Je to pryč. Přitáhla si přikrývku a přitiskla se k hřejivému tělu muže, kterého miluje. Spokojeně zavřela oči. Všechno je, jak má být.

„Kam jsi pověsil ten obraz s barokní postelí?“ vyštěkl na George Fred.
„Do kuchyně.“
„Do kuchyně? Mám chodit spát do kuchyně? Zacházíte se mnou jako s kusem hadru!“
„Zacházíme s tebou jako s nejdražším plátnem, můj malovaný bratře.
Namalovala ti Lenka druhý portrét, jak jsi chtěl? Namalovala.
Pověsil ho Ron na ministerstvu, abys mohl být u té taškařice se Scamanderem? Pověsil.
Domluvila Hermiona s Minervou, aby odteď mohl viset v Bradavicích, takže máš neomezený přístup do všech obrazů na hradě? Domluvila.
Zítra se žením. Takže jediný pokoj, kam ani nepáchneš, pokud chceš být někdy strejdou, je moje a Lenčina ložnice.“

Otáčí se, zvedá ruce, chystá se promluvit. Ze stropu se snášejí plátky růží a zlaté konfety.
„Teď!“ šeptne jeden nenápadný host dalším dvěma. Vrhnou se k pódiu.
V té chvíli se shora spustí jakási mlha, změní se v kapky a nakonec ve vodopád.
Mokří lidé na sebe překvapeně hledí, jakoby nechápali, co tu vlastně dělají.
Na pódiu stojí zmáčený rozcuchaný mladík v ministrových šatech. Tytam jsou interesantně prošedivělé skráně a pěstěný plnovous. Vykřikne a vytáhne hůlku.
Pozdě. Obstoupí ho pět kouzelníků: Ron, Hermiona, George, Lenka a… jeho otec. Rolfova magie rázem pohasne. Na šokovanou tvář s mlasknutím dopadne pořádná facka.

Následující týden se nezastavili. Málem ani nejedli a nespali.
Ron tajně zatkl a zavřel do izolace tři nejméně významné ministrovy příznivce.
Hermiona vařila mnoholičný lektvar.
Lenka malovala druhý Fredův portrét.
George s Fredem se zavřeli v laboratoři.
Potom se Hermiona přidala k dobrovolníkům připravujícím sál na oslavu. Navrhla vylepšení výzdoby. S instalací jí pomáhali tři nevýznamní ministrovi příznivci.

Dnes nastal den D.
Všichni nenápadně čekají na svých místech v sále plném netrpělivých hostů.
Konečně!
Velké dvoukřídlé dveře se s trhnutím otevřou. Stojí v nich oslavenec, ministr kouzel Rolf Scamander. Za frenetického jásotu a ohlušujícího potlesku pomalu kráčí k vyvýšenému pódiu.

Vrátili se za necelé dvě hodiny.
„Ten sobecký parchant! Choval se, jako kdyby obranu proti černé magii vymyslel sám,“ prskal Fred.
„Dělal trošku drahoty. Jiný už nebude,“ uklidňovala ho Hermiona. „Ale poradil nám, ne?“
„Jasně, pro blbečka Weasleyho a šprtku Grangerovou by to Snape neudělal, ale s ohledem na kouzelnické veškerenstvo se k nám snížil. Jak velkomyslné… Tak teď už můžeš poslat sovu Georgeovi.“
Než stihla Hermiona odpovědět, modře se zablesklo a v kanceláři se objevila skupinka tří lidí. George držel za ruku Lenku, a ta svírala paži staršího muže, který se i přes jistou zanedbanost velmi podobal ministru Scamanderovi.

„Vlastně ne. Počkej ještě s tou sovou. Potřeboval bych nejdřív něco prokonzultovat s jedním… kolegou.“
„Cože? S jakým kolegou?“ vyjevila se Hermiona.
„No, on to teda není kolega profesně, ale jaksi současnou životní, vlastně neživotní situací. Prostě… taky je už po smrti.“
„Ty myslíš…“ začalo Hermioně svítat, „nejlepšího lektvaristu a zároveň největšího znalce černé magie na světě i…“
„i v podsvětí. Přesně tak. Pomůžeš mi?“
„Samozřejmě. Není nic jednoduššího.“ Hermiona mávla hůlkou a Fredův obraz se odlepil ode zdi, zmenšil se a zaplul do její korálkové kabelky. Spokojeně ji zaklapla. „Tak. A můžeme vyrazit do Bradavic, navštívit portrét Severuse Snapea.“

„Počkej,“ zarazil Fred Hermionu, která dělala, že odchází. „Co zajímavého?“
„Příští týden má Scamander třetí výročí zvolení ministrem. Chystá velkou oslavu. Pozváni budou všichni jeho skalní příznivci. Všichni, které podaroval svými medailony. I Lenčin táta. A Ron. Ještě, že jim George vyměnil ty očarované kamínky za neškodné.“
Fred se rozzářil. „Všichni? Všichni, kteří už tři roky spokojeně chrochtají u ministerských korýtek, budou tančit oslavné tanečky? A všichni najednou na jednom místě? Kalifornské víno tam nejspíš poteče proudem… Tohle je příležitost!
Pošli hned sovu Georgeovi a Lence. Americké prázdniny skončily. Mám takový nápad, ale nutně tady potřebuju mít svého živého brášku.“

„Co je!“ vyštěkl Fred na Hermionu místo pozdravu. „Nemám čas. Celý den jsem lítal dole v kšeftě z obrazu do obrazu a hlídal chmatáky, co se snažej rozkrást půl obchodu. Teď musím zkontrolovat kasu a pak spáchat měsíční uzávěrku. Čekám jenom na Tiru, aby mi převracela stránky a zapisovala. George se fláká s Lenkou na romantické dovolené v Americe a já abych se přetrh. Ani jako živej jsem se tak děsně nenadřel…“
Přerušil ho Hermionin smích. „Tak přijdu jindy. Ale chtěl jsi, ať od kamarádky, která pracuje v kanceláři ministra, zjistím jeho nejbližší program. A je tam něco moc zajímavého.“

George vyhrkl. „Nebyl předtím Rolf magicky slabší?“
„Ano,“ přisvědčil Reginald. „Velmi inteligentní, velmi ctižádostivý, ale magicky průměrný.“
„Když vám magii vzal, jemu jako kdyby přibyla? Ale vám jí maličko zůstalo? Jako u motáka?“
„Přesně tak.“
„A máme ji! Rolfovu slabinu!!!“
Lenka i Reginald překvapeně vzhlédli.
„Víte, my jsme s bráchou prostudovali ledasco. O tomhle černém kouzlu jsme četli. Rolf vás nezabil, protože by v ten moment magie, kterou vám vzal, zmizela. Ale zároveň musel zajistit, aby se s vámi už nikdy nesetkal, protože ta kapka magie, kterou vám musel nechat, by si tu ukradenou část zase přitáhla zpátky. Jako magnet.“

„Nechám vás o samotě, pacient není nebezpečný. Až budete chtít odejít, zazvoňte.“ Dveře se za ředitelem zavřely, zámek zapadl.
V ten moment muž odhodil hůlku a vrhl se k Lence.
George také, ve snaze ji chránit. V příštím okamžiku se ale zmateně zarazil.
Reginald Scamander a Lenka se šťastně objímali.
„Vy jste to šílenství jen hrál,“ vydechl George, „Proč?“
Starý muž zvážněl. „Můj... syn... toužil po moci. Přijal černou magii. Chtěl mě zabít, když jsem to zjistil. Nakonec mě jen připravil o kouzelnické schopnosti, o rozum, a zavřel do blázince. Už chápete? Nesměl zjistit, že to druhé se mu nepodařilo.“

„Finanční dar? Budeme vám velmi vděční. Vy jste příbuzní? Ehm… pan Reginald na tom opravdu není dobře. Absolutní zkáza osobnosti a intelektu. Říkáme mu dirigent. Proč? Sami uvidíte. Zavedu vás k němu.“
Ředitel jim pokynul, aby ho následovali.
Lenka s Georgem na sebe pohlédli. Po měsíci marného hledání ve všech kouzelnických sanatoriích tedy strýčka našli. V ubohém zapadlém psychiatrickém ústavu. Mudlovském. Neměli z toho dobrý pocit, ale když ředitel otevřel dveře na konci chodby, strnuli.
Stál před nimi sešlý stařec s prázdným pohledem, v ruce štíhlou hůlku. Divoce s ní šermoval v rytmu hudby, která se linula z puštěného rádia.

„Jasně, že jdeme,“ ozval se Ron. „Ale kudy?“
„Musím do Ameriky, najít strýčka Reginalda,“ vedla si Lenka stále svou.
„Do kouzelné země pruhů a hvězd, naše cesta musí vést,“ zadeklamoval Fred vzletně, ale pak otráveně zakončil: „Nicméně se mnou jaksi nepočítejte.“
„Asi bych taky neměl nikam jezdit,“ vrtěl hlavou Ron, „někdo tady musí mít Scamandera pod dohledem.“
„Já bych možná mohla,“ usoudila Hermiona. Pohlédla ale na Rona a nejistě dodala: „jenže zase zameškat školu…“
„Amerika. Nějaké Scamanderovo slabé místo můžeme najít jedině tam. Možná je to právě ta divná nemoc jeho táty.“ George se zadíval na Lenku. „Pojedu s tebou.“

„Teda…“ vydechl Fred. „Dochází vám, jak moc jsme v prdeli? Máme důkazy o tom, co je ministr za hajzla, ale co s tím? Podat trestní oznámení na bystrozorské oddělení ministerstva prolité ministrovým vínem a ověšené jeho červenými šutříky?“
„Já mám starost o strýčka Reginalda,“ řekla Lenka zdánlivě nesouvisle.
„Přísun zakázané látky do vína má Scamander zatím přerušený. A vína vlastně taky,“ zamyslel se Ron.
„Ale asi ne na dlouho. Určitě si brzy najde jiné cesty,“ namítla Hermiona.
George se postavil „Jo, je to horší, než jsme mysleli. Ale rozhodně máme šanci dát ten marast zase do kupy. Jdeme do toho?“

„Zjistila jsem, že oba Scamanderovi byli v Krásnohůlkách před čtyřmi lety o vánočních prázdninách. Strávili je v knihovně a v archivu. Prý sbírali materiál pro knihu.
Vydala jsem se v jejich stopách. Jak jsem předpokládala, všechny písemnosti s Rolfovým jménem byly očarovány tak, aby dokazovaly, že je o deset let starší.
Když jsem došla na konec, začalo mi být zle. Než jsem omdlela, stihla jsem vyslat patrona.
Sice jsem se chránila všemi dostupnými kouzly, ale černá magie v dokumentech byla silná. Zemřít měl každý, kdo je prohlédne všechny.
Sázka ale Rolfovi nevyšla. Část kouzla odrazila moje ochrana, zbytek zlikvidovala Olympa.“

Smích skupinkou detektivů probublával ještě nějakou chvíli. Když ovšem začala Hermiona líčit, co zjistila v Krásnohůlkách, zamrzl docela.
Nikdo se nezasmál ani Georgeovu vtípku, když poté, co se Herminona na okamžik odmlčela, ji pobídl větou: „Pokračuj, jsme jedno ucho, tedy aspoň já stoprocentně.“
„Jasně brácho, to už je otřepané,“ mávl rukou Ron, ale pak se vyčítavě obrátil na svou ženu. „Tohle jsi mi teda doma nepovídala! Já myslel, že to bylo jen trochu nudné pročítání dokumentů. Fakt si jsi jistá, že se ti nic nestalo?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Jsem v pořádku, Rone. Olympa je skvělá čarodějka. Společně jsme to zvládly.“

Fred zařičel. „Brácho, jako že kde mají vypínač? Vypnout Američanům Skalisté hory? To jako fakt?“
V té chvíli to došlo i ostatním.
Exlododovala sopka. Řehot vytryskl silou gejzíru. Smýval napětí i obavy.
Nevydrželi sedět, vyskočili, prohýbali se v pase. Smáli se a smáli. Už už to vypadalo, že se uklidní, ale podívali se na sebe, a všechno vypuklo nanovo.
Utišili se, protírali si uslzené oči. Pomalu se vydýchávali. Ale vyhráno neměli.
„Může smích zabít?“ zasípal Ron.
„Ne, když se nedáme,“ snažila se zvážnět Hermiona. Zamávala brkem a významně poklepala na pergamen s poznámkami.
Marně. Jiskřičky smíchu vzplály s novou silou.

Je černý, mokrý a všude první. Umí najít i tu nejmenší granulku zatoulanou pod křeslem. Každou myší díru na louce. Cítí, kdo k nám jde, i když ho ještě nevidím, protože je někde za rohem.
Že to nejsou ty city, o kterých mám dneska psát? Ale jsou.
Můj čumáček umí poznat i jiné věci. Třeba jak se cítí moji lidi. A nemusí nic říkat, nic dělat. Protože voní jinak, když mají radost, jinak když se trápí, úplně jinak, když je něco bolí. Takže vždycky vím, jestli mám vyskočit a olíznout jim nos, nebo se raději přitulit a prostě jenom hřát.

„Taky mám něco zajímavého.“ George položil na stůl malý kamínek. „Tohle jsem vyndal z medailonku Lenčina taťky.
„Ale vždyť je úplně čirý!“ vykulila oči Lenka.
„Nejdříve jsem ten šutr nechal položený v laboratoři jen tak. A on se snažil ‚nakazit‘ sklíčko, které leželo hned vedle. Normálně začalo růžovět! Tak jsem tu potvoru izoloval.
Moje sklíčko zase zprůhlednělo a šutřík postupně taky. Řekl bych, že když nebyl vyživovaný kontaktem s tělem člověka, který často pije očarované víno, časem se ‚vyléčil‘.
Teď je to zase jen neškodný horský křišťál z Rocky Mountains…“ George udělal dramatickou pauzu „…které se, milí studenti, vypínají kde?“

„Toho vína, které Rolf před třemi lety přivezl, abychom si společně s tatínkem připili na naše zasnoubení. Které jsem s ním pak denně pila, když jsem trávila léto v jeho srubu, a kterým pořád hostí spoustu lidí,“ doplnila Rona Lenka. „Tatínek vyprávěl o velikých shromážděních ministrových příznivců.“
„Těch ovlivněných mohou být i tisíce,“ zamyslela se Hermiona.
„A taky povídal,“ nenechala se Lenka vyrušit, „že nemá žádné zprávy o strýčku Reginaldovi. Rolf mu jen stručně pověděl, že je jeho otec nemocný, proto zůstal v Americe v sanatoriu. Prý je tam o něj výborně postaráno. Zdravá vydatná strava, čerstvý vzduch, skvělí lékaři...

„Teda brácho, namalovaný, nenamalovaný, hned bych tě bral za parťáka,“ poplácal Ron uznale rám Fredova portrétu. „Při výslechu těch pašeráků, co jich máme na ministerstvu plnou celu, se taky všechno točilo kolem Ameriky. Jak zazpívali postupně všichni, dalo to dohromady docela zajímavou písničku. Víme, že z Ameriky pašovali zakázanou látku, kterou George objevil ve vzorku ministrova vína. Víme, že jejich londýnského zákazníka sice nikdo z nich osobně nezná, ale podle všeho v Americe nějakou dobu žil a podrobnosti toho obchodu domlouval už tam. A ještě něco. Tenhle nelegální obchod byl celou dobu šikovně krytý obchodem dokonale legálním. Dovozem kalifornského vína.“

„Třeba já,“ přihlásil se Fred. „Došlo někomu, jakého máme super informátora? Malého, nenápadného, neškodného... Ne? Ale mělo by. Chutná vám Tiřin meruňkový koláč? Aha?“
Lenka se na Freda zářivě usmála, Hermiona vážně přikývla. Ron a George ztělesnili větu: No jasně!
„Takže: Ne že by Tira byla nějak přehnaně ochotná povídat, ale stejně je zajímavější to, co povědět nemohla. V Americe začal být Rolf tajnůstkářský. Nechtěl, aby s ním a jeho tátou Tira jezdila na prázdninové výpravy. Zakázal jí uklízet jeho pokoj. A když Scamander senior záhadně onemocněl, místo aby jej ošetřovala, poslal Rolf skřítku do Londýna, hlídat jejich zničený dům.“

Seděli zase ve stejném složení, a na stejném místě jako poprvé. Ron, Hermiona, Lenka, George. Namalovaný Fred.
Jen nálada byla znatelně jiná. Nadějnější. Bojovnější. Po panice ani památky. Každý zvlášť věděl, že to, co v uplynulých dnech zjistil, může z ministra kouzel, ovládajícího celé své okolí, strhnout alespoň jednu falešnou slupku. Chystali se z malých puzzle dílků složit jasný obrázek. A věřili, že když všechno spojí a propojí, když do sebe všechno správně zapadne, zůstane před nimi Rolf Scamander nahý, jako ten pověstný král bez nových šatů.
Hermiona pohladila čistý pergamen a přiostřený brk sevřela jako zbraň. „Tak, kdo začne?“

Hermiona se najednou zhmotnila v kuchyni a Ron se rozzářil. „A hele, pátračka z Krásnohůlek je doma! Tak co?“
„Co by,“ pousmála se jeho žena. „Olympa a Hagrid tě pozdravují.“
„Ale nech toho. Nejdřív dej chudákovi manželovi opuštěnému pusu a pak spusť, co jsi zjistila. A promerlina neříkej, že nic.“
Hermiona ovinula Ronovi ruce kolem krku a s chutí splnila jeho první prosbu. Pak se posadila, vytáhla poznámky a pustila se do druhé.
Ron jí visel na rtech, a když skončila, prudce vyskočil. „Super, tohle by teda mohlo sakra pomoct! Už aby ten hajzlík konečně padnul na hubu a pořádně!“

„Leničko, podívej, tohle přece nemůžu udělat!“ Xenofilius Láskorád mával dceři před obličejem dopisem, který mu právě doručila ministerská sova.
„Ukaž?“ natáhla se Lenka po pergamenu. „Hmm, máš v Jinotaji otisknout celostránkovou reklamu… ministr kouzel přebírá záštitu nad válečnými sirotky… věnuje jim jeden ze svých domů… zaplatí náklady na provoz…“
„Nic mu neotisknu! Mě už neobalamutí! Žádný domov pro sirotky nikdy nebude. Všechno to jsou jenom plané sliby, aby se zalíbil lidem.“
„Máš pravdu, tatínku, ale to oznámení poslušně otiskneš. Náš pan ministr zatím nesmí ani tušit, že už nejsi jeho člověk. Ani že těch lidí, co nejsou jeho, je víc.“

„…obr…“
„…brko…“
„…kopr…“
„…prdel… do prdele! Tohle je na ho…“ nedořekl Fred při pohledu na skřítku Tiru.
Molly ji za ním poslala, aby ho rozptýlila. Skřítka už skoro hodinu seděla v jednom z křesel pod portrétem, houpala nohama a na rozdíl od něj se docela bavila. Hráli slovní fotbal. Teď se ale přikrčila, jako kdyby dostala ránu.
„To neee,“ kvílela. „Takhle pan Fred mluvit nesmí. Tira to nemůže slyšet. Tira to nikdy nedovolila ani slečně Leničce a panu Rolfovi, když byli malí…“
Fred se rozzářil. „Počkej, cos to řekla?! Vždyť ty toho musíš vědět spoustu i o dospělém Scamanderovi, ne?“

Ron pospíchal z výslechové místnosti do své kanceláře. To, co se teď dozvěděl, udělá bráchům rozhodně radost. Tím si byl jistý. Pašeráci, jejichž šéfa právě vyslechl, dovezli z Ameriky do Británie jednu ze zakázaných ingrediencí, o níž George prohlásil, že je nejpravděpodobnější součástí očarovaného ministerského vína. Dodávají ho prý pravidelně už tři roky utajenému zákazníkovi. Osobně se nikdy nesetkali, ale platí dobře a spolehlivě.
Důkaz proti ministrovi to stále není, ale další indicie rozhodně…
Za ohybem chodby do někoho vrazil. Ministr! „Pro…promiňte“, zamumlal rozpačitě.
„Ronalde,“ zahrozil mu Rolf Scamander laškovně prstem. „Tak zamyšlený... Dávejte pozor, příště byste mohl narazit tvrději.“

Na stole ležela krabička s obrovským motýlem.
Lenka si pohrávala s tatínkovým medailonem, George schovával do kapsy jakousi lahvičku.
Xenofilius seděl zhrouceně, hlavu v dlaních, před sebou vyprázdněný pohárek. „Leničko, já ti tak strašně ublížil, odpusť mi to, prosím.“
„Není co odpouštět, tati. Sama jsem byla taky očarovaná. A kolik nás takových ještě je…“
Pan Láskorád vrtěl hlavou. „Já tomu lumpovi celou dobu pomáhal. Jinotaj mu byl dokonale k dispozici! Ty volby vyhrál hlavně díky mně. On si moje noviny vlastně koupil!“
„Za tamten nový tiskařský lis“, George mávnul znechuceně rukou k nablýskanému monstru uprostřed místnosti, „a hromadu slibů, co?“

„Kde jsou všichni?“ Molly, s obrovským tácem plným vonícího jídla, opatrně vykročila z krbu a překvapeně se rozhlédla. Myslela, že tady najde haldu hladových strávníků, kteří se vděčně vrhnou na všechno, co se skřítkou Tirou uvařily.
„Pryč“, zavrčel otráveně Fred. „Zatracený život mizerný, zarámovaný. Ostatní se můžou přetrhnout, Ron riskuje, jak v práci hraje poslušného ministerského psíčka, George s Lenkou vyrazili k jejímu taťkovi, Hermiona odjela do Krásnohůlek. A já? Trčím tady, čekám, co kdo zjistí, jak to dopadne a jestli se u toho něco neposere."
Matka a syn na sebe pohlédli. Ještě nikdy si nerozuměli tak dokonale jako teď.

Hagrid dojatě zamrkal. „Hermiono! Tak ty ses přišla kouknout na starýho šafáře…“
Pak ztěžka vzdechnul a utřel si slzy obrovským kapesníkem. Nakonec se do něj troubivě vysmrkal. „Ale vono to asi nebude jen tak, co? Že něco potřebuješ, že jo?
Hmm, do Krásnohůlek? Domluvit s Olympou? Něco tajnýho, aha. Nene, nic mi rači neřikej, šak mě znáš, moh bych někde něco plácnout.
Co je dneska? Pátek? Tak to se hodí. Zejtra hned po krmení nastartuju přenášedlo a letím za tou mojí ženskou. Vemu tě s sebou. Olympa už něco vymyslí, aby do tý knihovny nikdo nevlez, dyž tam budeš pátrat.

„Tvůj taťka nám nic moc nepoví, pokud bude mít na krku ten Scamanderův přívěsek s očarovaným kamenem...“
„...který by ovšem nebylo špatné pořádně prozkoumat.“
„Že by sis ho tak nějak nenápadně vypůjčila?“ přehazovali si George s Fredem jednu myšlenku.
Lenka na ně pochybovačně pohlédla. „Nikdy ho nesundává. Leda že by…“ usmála se, „leda že bych mu přinesla převzácného motýla prababočku tajnosnubnou. Má nádherně barevná křídla a roztomilý malý sosáček. A nesmí na něj sáhnout nikdo, kdo má na sobě cokoli kovového.“
„Holka, neblázni, nic takového přece neexistuje,“ protočil oči Fred.
Lenka pokrčila rameny. „No… já to vím, ale tatínek ne.“

Seděli v kanceláři nad obchodem. Ron, Hermiona, Lenka, George. Namalovaný Fred.
„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se věcně Hermiona, když všichni domluvili. Byla jediná, pro kterou byly všechny ty šokující informace novinkou. Nepřiznala by to, ale drobný náznak paniky se jí v hlase přece jen zachvěl.
Lenka se na ni mlčky usmála. Fred se ušklíbl.
Ron ji poplácal po ruce. „Ten chlap je pořádně nebezpečný. Nesmíme na to zapomenout, ať budeme dělat cokoli.“
„A dřív, než cokoli uděláme, musíme o Scamanderovi zjistit všechno, co se zjistit dá,“ přikývnul souhlasně George. „V Krásnohůlkách, u Lenčina táty, ale hlavně v Americe.“

Celé loňské jaro jsem jako vyprané prádlo pečlivě věšela na padesátkovou šňůru Cesty k sobě. Pěkně a pravidelně, jednu kapitolku za druhou. Lenka Láskorádová procházela školními lety, i prázdninami s tatínkem, strejdou Scamanderem, a Rolfim. Učila se kouzlit i malovat. Zvládla dokonce umění magického portrétu. Jako dospělá se pokusila dětské přátelství přetavit v dospělý vztah s Rolfem Scamanderem. Neklaplo to…
Psala jsem a psala a pak mi najednou něco došlo. Kolíčky na připnutí další kapitolky? Ne. Nějak mi zmizel volný čas, a i když jsem slibovala dokončení příběhu, slib jsem zatím nesplnila. No, zabijte mě.
Třicátá kapitola holt zůstala poslední.
Naštěstí je tady nový (dubnový) košík s kolíčky. Je jich dost, něco přes třicet. Tohle je příležitost!
Ještě jsem nikdy nezkoušela psát v dubnu ucelený příběh. Až letos. Pokusím se navázat tam, kde jsem loni přestala, a dokončit Cesty k sobě - padesátkovou povídku o Lence Láskorádové. Snad se mi to povede.
Hagrid mi určitě odpustí, ostatně není vyloučeno, že se někdy někde kolem mihne.