Moje články

Je jasná noc.
Pod hustým příkrovem stromů v Zakázaném lese je ale tma tmoucí. A tou tmou se něco prodírá.
Je to obrovské a cestou to láme drobné větvičky.
Podle rytmu kroků to má čtyři nohy.
Vydává to tiché bublavé zvuky, ale občas to zaburácí, až se špičky stromů zachvějí.
Zastavilo se to. Mlaská to, a funí…
Vlkodlak? Úplněk přece bude až zítra!
Děsivá obluda se blíží.
Teď! Vychází z tmavých stínů a veliký měsíc měkkým světlem ozáří…
„Agrridé, drrahouškú, to ale byla přřekrrasná prrochazká.“
Obrovská dvojice se k sobě přitiskne a políbí. Pak za ní dveře Hagridovy hájenky zapadnou.

Soustředěně zapisoval do účetní knihy. Zvonek nad dveřmi zacinkal a starého drogistu ovanula intenzivní vůně. Chat noir, pomyslel si, a hlasitě pozdravil, aniž by zvedl hlavu od práce. „Dobrý den, madam, hned se vám budu věnovat, jen co dosčítám ten sloupec…“
Za chvíli odložil brk a zvedl hlavu. „Hagride! Co tady děláš? A co to… jak to, že… Ty používáš dámský parfém?“
„Ale né,“ mávl Hagrid rozmrzele rukou. „To Olympa. Můj kožich jí prej smrděl, tak ho vyprala. A protože porád smrděl, nalila na něho tu Černou kočku… no, tu voňavku. Nemáš tu něco silnýho, co by to ňák přebilo?“

„Máš ještě tu zlomenou hůlku?“
„Jo. Nemoh sem ji vyhodit…“
Starý Ogg oba kousky sbalil. „Počkej tady, do rána jsem doma.“
Dalo se do deště. Hagrid celou noc seděl bez pohnutí, velké dlaně položené na desce stolu.
Konečně!
Šafář postavil do kouta mokré růžové paraple. „Tak, tady ji máš. Už asi nikdy nebude, jako bývala, ale na těch pár kouzel, který hajnej potřebuje, bude stačit.“
„Ale já žádný kouzla asi dělat nesmim.“
„Zakázali ti to výslovně? Tak vidíš. Prostě to nikde nevykládej. A ať to není tak nápadný, vymyslíme nějaký maskovací udělátko.“
Ogg se rozhlédl a sáhl po svém deštníku.

„Jo, kamaráde, správnej hostinskej, pokud nechce přijít o živnost, musí bejt slepej, hluchej a němej…“ Aberforth Brumbál pohodil hlavou k podezřelému hloučku v nejtemnějším rohu lokálu. Pak nalil sklenici po okraj ohnivou whisky a přisunul ji přes barový pult k Hagridovi.
„No, ale ty se toho dycky nedržiš, co? Před bitvou vo Bradavice si Harryho s Hermionou a Ronem viděl a slyšel. A jak se maj dostat do hradu, tos jim řek. Dyť si tudyma celej rok strkal těm ubohejm děckám jídlo.“ Hagrid se zamračil:
„Si myslim, že správnej hostinskej musí vědět, kdy je nutný na tydle zásady fofrem zapomenout.“

Jméno: Hagrid
Příjmení: Rubeus
(Eh… vlastně naopak.)
Pohlaví:
(Co? Na to jim vodpovídat nebudu!)
Bydliště: Hrad Bradavice
(Vo hájovně přeci nic psát nemusim.)
Bydliště rodičů:
(Hmm… táta už je na pravdě Merlinově, vo mámě nic nevim.)
Rodinný stav:
(Olympa povidala, že sem perma… pernamen… no, nafurt slaměnej vdovec, dyž vona se nechce přestěhovat ke mně. No ne, tadle kolonka na tom lejstru neni?)
Nejvyšší ukončené vzdělání:
(…?)
Zaměstnání: Šafář, hajnej, klíčník a pár roků eště taky profesor
(Ale to je divný, furt za jeden plat…)
Vlastnosti hůlky: Vystřelovací, barva růžová, dobrá dyž leje
(No já nevim, to sem asi neměl řikat.)

Šafář, hajný a klíčník… Rubeus Hagrid nechápavě kroutil hlavou, když si pročítal pracovní smlouvu, kterou před pár minutami podepsal.
„Šafář a hajnej… to je jasný. Stará se vo zvířata a vo školní pozemky. Šak vim, co mám dělat, starej Ogg mě šecko za poslední tři roky naučil. Ale co ten klíčník? Vo tom sem nikdá neslyšel… V Bradavicích přece žádný klíče nejsou. Šecky dveře se zavíraj kouzlama.“
Hagrid se hluboce zamyslel nad nejasnými a neznámými hranicemi svých nových pracovních povinností.
„To bych teda rád věděl, kerej vosobě se tendle nesmysl vylíhnul v hlavě. Dyť já přece žádný kouzla dělat nesmim…“

„Sem si myslel, Abe, že se ti vobří paslimáci dočista zbláznili,“ vykládal Hagrid hostinskému u Prasečí hlavy. „Lezli mně po zelí, mrchy. Z celýho záhonu málem nic nezbylo. Byl sem z toho celej tumpachovej. Dyť sou přece masožravý, no ne? Zkusil sem ouplně šecko. Ňáký prášky z Vobrtlý, lektvar kolegy Snejpa, zbíral je a nosil zpátky do Zakázanýho lesa… marně.
A víš, kdo mi nakonec pomoh? Naše Poppy. Přišla na to, že už blbě vidim a pořídila mi brejle. No a s nima sem to uviděl! To zelí mně žraly housenky a ty slimáčí potvory po nich šly jako divý!“

„P-ssst! Agrrry, p-ssst! Pozorrr,“ ozvalo se varovně a naléhavě.
„Co se děje Drápku, proč mám bejt potichu? Dyť sme tady dočista sami! Koukej, co sem ti přines. Upek sem ti griliášový hrudky, co máš tak rád,“ zahalekal Hagrid, zamával na Drápa a druhou rukou zvedl balíček v modré kárované utěrce se svým pověstným kamenným cukrovím. „Vydrž, hnedka sem u tebe.“ Odstrčil překážející větev a rozběhl se přes paseku.
Najednou šlápl do prázdna a padal.
Dopadl na dno veliké jámy halabala přikryté poházenými větvemi a listím.
„P-ssst na žrrrádlo. Drrráp hrrráb. Drrráp chytrrrej,“ uslyšel nad sebou spokojený hlas svého mladšího brášky.

„Podívej, Hermiono, Hagrid už zase vypadá, jako protažený parní mlátičkou. Že by přátelský rozhovor s malým bráškou?“
„To snad ne, Rone. Vždyť Dráp se už kolik let chová slušně.“
„Ahoj děcka! Teda já vim, že dávno nejste děcka, ale mně to holt nedá.“ Hagrid k nim dusal, na obličeji plném modřin úsměv od ucha k uchu. „Musim vám moc poděkovat za dárek, kerej ste mi přivezli vod Hermioninejch rodičů z Austrálije,“ zvedl Hagrid ruku se zvláštně zahnutým kusem dřeva. „Je to báječná věcička. Lítá úplně parádně a fakticky se vrátí zrovinka tam, vodkud ji vyhodíte. Jen je drobátko moc rychlá.“

Hagrid seděl ve sborovně, hlavu v dlaních.
„Klofan je přece mírnej jako ovečka. Ten by nikomu nikdá neublížil. Teda, dyž se k němu umíte správně chovat, že jo. A řikal sem si, že dyž děcka přídou k vohradě, budou překvapený a budou zticha. A já jim to šecko řádně vysvětlim. Jak se maj k hipogryfovi chovat, jak ho pozdravit a tak.
No, a prvního že vyberu Harryho. Ten má k zvířatům ten správnej cajk. Všici vostatní to potom jenom zvopakujou. Dyť se nemohlo nic zlýho stát!“
Severus Snape zvedl oči od časopisu.
„Omyl kolego. Žádná konstanta, příliš proměnných, očekávatelný výsledek.“

DMD poprvé. Takže - vylézt zpoza kamen a vyzkoumat, co to umí a neumí, co umím a neumím já, a jak to celé funguje.
A taky vyzkoušet tohle počítadlo. Kolik máme slov? Pětatřicet. Tak to můžu ještě chvilku mlátit prázdnou slámu, než se do drabblíků pustím naostro.
Sice do toho rozjetého vláčku nastoupím z pracovních důvodů až se zpožděním - po Velikonocích, ale nejméně sedm drobečků utrousit zvládnu. O čem budou? U nás v Šupleti mám takový malý cyklus drabblat o jedné svérázné postavě z HP světa. Rubeus Hagrid, šafář, klíčník a profesor už je nejspíš zvědavý, do čeho ho zase uvrtám.