Moje články

Vzpomeňte na Kropila,“ rozohňuje se agitátor. „Grunt chtěl udržet pro děti. Ale že právě jim nejvíc uškodil, to mu nedošlo. Jak bude jeho žena smluvené dodávky plnit za něj, sama?“ 

Járova matka se napřímí a ztuhne. 

„Ale nejsme bez citu. Nabízíme Kropilové pomocnou ruku. Může přenechat hospodářství družstvu, to ji nenechá padnout. 

„A co vy?“ rozhlédne se Vachtl po sále. „Vy dodávkovou povinnost poctivě plníte?“ 

Všichni jako na povel skloní hlavy. 

 „A co vaše ženy, vaše děti? Taky je chcete nechat dřít od úmoru do úmoru, jako Kropilovi? Ve společném budou mít jiný život. Nemusí skončit shrbení a s mozoly.“

Járova sestra Márinka počítá úlohu z početnice.

Cumlá tužku, ukazuje na prstech, kroutí očima.

"Kurník, to je ale hovadina!" 

"Pozor na jazyk, mladá dámo!" napomene ji Jára.

"Chtěla bych vidět tebe, jak bys nadával, kdybys to měl počítat ty."

"Copak, žežulko, nevychází ti to?"

Alžběta jí přes rameno nahlédne do učebnice.

"Kolik vajec snese za den jedna slepice, jestliže  šedesát družstevních slepic snese za den sto osmdesát vajec..."

 Jára jí sebere knížku před nosem. "Co to je za blbost?"

Márinka vyprskne.

"To není žádná blbost," pronese Alžběta vážně. "Slepičí údernice ty tři vejce vytlačí. Radostně."

Pak už se smějí všichni.

A potom se na kameni, za kterým jsme se skrývali, jen asi stopu a tři a půl palce daleko od tváře mého bratra,   objevila ponožka. 

Nevím, kde se tam vzala, ale vypadala (a páchla) jako všechny ponožky, ve kterých greenhorni urazí non stop cestu ze Staré vlasti až sem.

Oba jsme se Instinktivně přikrčili.

"Uff," pravil Vinnetou, "ani skunk..." Nedořekl. 

Třeskl výstřel.

Zděšeně jsem sledoval, jak můj rudý bratr několikrát mrkl a pak se v bezvědomí skácel k zemi.

Okamžitě jsem se k němu vrhl.

Rollinsova kulka nás oba minula, jen prach z rozťříštěné skály dopadl na tvář  jemnocitného náčelníka.

Kuchyně voní čerstvě upraženým kořen čekanky. Alžběta k Járovi přisune hrnek bílého kafe. 

Jára jí položí dlaň na tvář, palcem ji pošimrá na skráni. Má ruce jako starý chlap, napadne ji, ne jako loňský maturant.

„Měl bys o družstvu aspoň uvažovat. Vždyť už tam stejně jsou skoro všichni.“

Jára stáhne dlaň a zvedne se ze židle. „I ty, Brute?“

Alžběta neví, kdo je Tybrute, ani proč se Jára ptá zrovna na něj. Proč mu radši nezáleží na nich dvou?

Takhle to přece nemělo být! Má pocit, jako by žili život někoho jiného.

Cikorka na stole chladne. Náhradní káva, náhradní život.

Že prý dnešní mládež nedokáže ocenit staré klasiky. No – jejich chyba.

Je na tom něco vzrušujícího, překlenout staletí, vrátit se do doby, kdy každé slovo mělo svou váhu. Bříšky prstů pohladit písmena nezvyklých tvarů. Poválet na jazyku archaická slova, vychutnat si nezvyklé příběhy, nechat v sobě působit dílo dávno mrtvých lidí. Co pro ně bylo tak důležité, aby to zaznamenali pro ty, co přijdou po nich?

Ten zvláštní pach opravdu starých knihoven, pach starých časů a prachu.

Kdepak, neví, o co přichází, tahle nová generace.

Kamenožrout se usměje a s chutí se zakousne do další hliněné tabulky z Aššurbanipalovy knihovny.

Jednotná kandidátka Národní fronty - cesta ke šťastné budoucnosti.

Radostně ukažme národní jednotu!

Kdo odevzdá bílý lístek, vyčleňuje se ze svého národa a stává se dezertérem. Výslovně se staví  proti osobě našeho presidenta dr. Beneše.

Bílý lístek - černé úmysly. 

Kdo pluje proti proudu socialismu, je podoben Židům, kteří přivedli na smrt Krista, jenž bobojoval proti tehdejším kapitalistům, farizeům.

Věřící občan volí kandidátku Národní fronty!

Ukáže každý pravou tvář - bílý lístek dá hnusný žhář.

Němci by jistě ocenili cestu k Mnichovu - lístek bílý.

Ženy z vypálených Lidic volají: Na bílý lístek čekají fašističtí vrazi našich mužů a dětí!

Bílý lístek - černá budoucnost!

Máti si u zrcadla připevňuje klobouk. Mezi rty si přidržuje pinetku, druhou se snaží zachytit poutko. Jára pozoruje její upracované ruce: nateklé klouby a mozoly rozpraskané do krve, zatvrdlou kůži, do které vrostla hlína z otcových polí. 

Konečně máti spokojeně kývne. Klobouček sedí jak má, šarmantně na stranu a přece důstojně. 

Jára si pamatuje, jak ho kdysi dostala od otce, nóbl klobouček od paní Podolské s úzkou krempou a závojíčkem do čela. 

„Neměla by sis ho brát,“ řekne. „Proč je provokuješ?“

Máti se smutně usměje.

 „To není kvůli nim. To je kvůli mně. Do kostela vždycky v tom nejlepším, chlapče.“

Alžběta žehlí Járovu košili. Dává si záležet, dlaní pečlivě uhlazuje látku, jakoby se dotýkala jeho, jakoby mohl její dotyk cítit, až si košili zítra obleče.

 Jára si košili obleče na jednání, odkud nemá šanci odejít jako vítěz.

Nasliní prsty a vyzkouší, jestli žehlička není moc rozpálená. Škrob nasládle voní, plátno pod vahou želízka tiše syčí. 

„Neblbni, Jarouši,“ syčí Voňásek, ten v koženém kabátě přesvědčuje pěstí. Járovi hoří tvář, krev nasládle voní.

Límeček poctivě naškrobí tak, že je dokonale hladký a tuhý.

Může být sražený na kolena, ale v košili z lepších časů pořád vypadá jako král. A oni to vidí.

Zdi konventu jsou chladné, ale oknem sem proudí zlaté světlo a teplý vzduch provoněný kvetoucím sadem. 

"Smím, otče?" Do studovny nahlédne Jan.

Metoděj kývne, má toho novice rád. Jeho sebevědomí a rošťáctví mu imponuje, snad proto, že sám takový nikdy nebyl.

"Otče, mám neskromnou prosbu. Bylo by příliš půjčit si Váš psací stroj?"

Není to neskromné, je to otázka důvěry. Doba je zlá a všechny stroje jsou evidované státem. Ten jeho rozhodně. 

Metoděj se nemusí rozmýšlet.

"Věřím, že ho použiješ pro dobrou věc."

V budoucnu bude mnohokrát přemýšlet, zda by se rozhodl jinak, kdyby věděl, k čemu Jan remingtonku použije.

Je horké letní odpoledne, na lukách se v úhledných řádcích suší otava a nad ní se tetelí horký vzduch. Slunce žhne, že i kobylky přestaly cvrčet, čas zhoustnul a  zastavil se. 

Alžbětě se klíží oči, na záda rozpálená sluncem jí Jára prstem kreslí cestičku.

Opustil sedlák hospůdku, 

zakopl, spadl u plůtku.

Jára ukazováčkem prudce sjede podél páteře až do dolíčku v bedrech.

Jen co se vyškrabal z jámy ven,

upadl znovu za rohem.

Alžbětě zrychlí tep a není to napětím ze sedláčkova údělu.

Ještě několikrát ten chudák spadne a zase se vzchopí jen pro její potěšení.

Než Jára ztratí dech.

Jessice se zase posmívají kolegyně.

"Tvůj manžel Jeff je
chudý. Včera jsem ho viděla, nesl rohlíky." 

"Ne!" brání ho Jessica, "Jeff je víc muž, než vy všechny dohromady!"

Jeffovy boty dramaticky klapou po podlaze.

"Přinesl jsem ti oběd, zlato!" 
Jessica se otočí, vlasy jí zpomalí ve vzduchu. Jeff si všimne, kamera si všimne dvakrát. 
"Zase humr? Není to drahé?" 
"Ne-e,"  zaváhá Jeff, "byl  ve výprodeji."

Do kanceláre vběhne Jessičin manager: "Šéfe!"

"Proč ti můj šéf říká šéfe?"

"Eh... to je moje přezdívka ze střední."

"Přezdívka? Jessico, tohle je Nejhlavnější hlavoun Global industry!"

"Cože? Můj muž je CEO?"

"Ano."

 "Ne."

"Chápu."

Jára čekal na výboře skoro hodinu, než ho Vavrečka přijal. Ale kam odvezli tátu, to se nedozvěděl.

"Zadrželi ho kvůli výslechu, víc nevím,"  dušuje se Vavrečka. 

"Prosím, předsedo, máte přece známosti na okrese, nemohl byste něco zjistit?"

"Známosti!" Vavrečka šacuje kapsy, pak vytáhne zmuchlanou krabičku Zorek. "Milý zlatý,  tihle soudruzi, to je úplně jiná liga. Ti si ode mně ani nenechaj připálit cigaretku."

Sám sobě ovšem zapálí.

"Jak si to vůbec představuješ? Že zvednu telefon a řeknu: 'Volám z Bělovic, však víte, jak se nedaří rozjet družstvo.'"

Vyfoukne kouř Járovi do tváře.

"Kdepak! Nejsem blázen, abych na nás přitahoval pozornost."

Žene koně podél polí, co jsou zatím pořád ještě jejich, žene ho tryskem.

Kůň letí loukou a vítr letí s nimi, voní létem, otavou a prvními malinami.

Chvíli to funguje, jen on a kůň a vítr ve vlasech, nic víc, zrychlený dech a krev šumící v uších.

A pak všechno udeří zpátky, zas má před očima otce, čtyři ho vedou, jak nějakého vraha, máma brečí, táta se statečně usmívá.

Povolí otěže, ale kůň běží dál sveřepem. "Zpomal, hošku, brzdi," vydechne do zcuchané hřívy, "utéct není kam."

A kůň poslechne. Koneckonců, to on je teď hospodář.

Sklouzne do trávy a zvrací.

Schovají se před deštěm do stodoly, promočení, ale rozesmátí. Jára jí přes ramena přehodí deku.

Najednou se jí vybaví vzpomínka, jak vedle sebe stojí na patře seníku, je jim deset a hromada sena pod nimi se zdá být strašně hluboko. Tehdy jí taky podal deku, sevřela její cípy jako padák, zadržela dech a vstoupila do prázdna.

Ten let trval jen mžik a přitom nekonečně dlouho, v břiše jí zakroužil větrný vír a někde daleko se zrodila a zase zhasla hvězda.

Ta vzpomínka je najednou strašně živá a když jí Járova chladná dlaň zašimrá na zátylku, zažije znova i ten pocit.

Další povinná schůze rolnictva, další řečník a další rány dopadající na ramena hospodářů.

Tentokrát je to zpráva, že se dodávková povinnost zvyšuje. A že se bude navyšovat každým rokem víc a víc.

Referent mluví tónem lékaře, který oznamuje diagnózu s nevyhnutelnými následky: "To není vyhrožování,  prostě to tak je."

Chlapi už ani neprotestují, plamen zhasl a knot sotva doutná.

Pak se přihlásí ke slovu starý Bárta. Smekne klobouk a uctivě se táže:  "Je to pravda, že nový režim neuznává zázraky?"

"Ovšem, ovšem," zaskočí referenta náhlá změna tématu.

Děda spokojeně kývne.

"Proč teda po nás ty zázraky chcete?!"

Doutnající knot zařeřaví.

Tráva je polehlá, pod kosou se žvýká. Když se objeví Jára, Alžběta ani nemá radost.

"Dneska bude hezčí den, než jsem čekal!"

"To těžko. Žene se déšť, slunce se ani neukáže."

"Ty jsi přece moje Sluníčko," směje se, ale Běta nemá náladu.

Jára zvážní: "Snad tatík nemarodí?"

"Asi ne. Ale že prý se už na krmení může vysrat." Alžběta je pořád ještě v šoku z toho tátova prohlášení.

"Včera pil?"

"To ne. Ale podepsal jim to družstvo."

Stojí na krok od sebe, ale jako by se mezi nimi rozevírala propast.

Pak ji strhne k sobě: polibek jako slib. Jako přísaha. 

Tatík večery obvykle trávil doma, chvíli mžoural do účetnictví, ale brzy klimbal. Však taky vstával před rozedněním a vyrážel pro zelené krmení.

To bylo, než začaly tyhle přesvědčovací akce ke vstupu do družstva, z těch se vracíval až po půlnoci.

Bětka většinou dávno ležela,  ale čekala, dokud neuslyší známé vrrz - vrrz,  jak se tatík vrátil a zavřel za sebou vrátka. Teprve pak mohla v klidu usnout.

Ráno pak tatík do sebe klopil jedno kafe za druhým a spílal družstevníkům.

Na Medarda se schůze protáhla ještě víc než jindy. Už pískali kosi, když se konečně ozvalo vrrz -

Jen to. 

Nic víc.

Mrzena dorazí na schůzi s hodinovým zpožděním, bez motorky a bez nálady.

Vynechá obvyklé úvodní sladké řečičky a rovnou praští dlaní do stolu:

"Tak takhle, soudruzi! Tři starý báby a jeden bezzemek. Tomu říkáte družstvo?!"

Vavrečka úslužně rovná papíry: "To je teprve začátek, já bych se toho nebál..."

"Ale to bys měl, soudruhu! Vy všichni tady byste se měli bát. Protože tady už končí legrace!"

"Ano, jistě," blekotá Vavrečka statečně, "všechno bude, jen nám dejte čas, ani Řím nepostavili za den, že ano..."

"Vavrečka," zasyčí Mrzena nebezpečně, "nech si ty výmluvy. Mě nějakej Aniřím nezajímá, to není v  mým okrsku."

Agitátor Mrzena by byl s těma svýma ohnivýma očima krásný chlap, kdyby do úmoru neotravoval s pitomejma politickejma řečma.

Alžběta se s ním setká na lesní silnici. Mrzena zastaví motorku, a hned, že ji sveze a ať prej se nebojí, že ji neukousne.

No to tak, s takovým hadem se vozit, radši to uhne do lesa. 

Mrzena by ji snad i mezi stromy chtěl s jawou honit, našlápne motor jednou, podruhý.

Alžběta letí houštím: chcípni, ty šmejde! 

A stroj, jak kdyby ji slyšel, dvakrát blafne a umře.

Vlastně je štěstí, že Mrzena dostal zrovna tu Járovu motorku, co špatně startuje.

Uběhly dvě hodiny a papír je pořád ještě prázdný.

Vavrečka do sebe kopne panáka na kuráž. "No tak, chlapi, někoho tam napsat musíme. Okres na to děsně tlačí."

Chlapi kouří a mlčí.

Vavrečka ukáže na Bártu: "Ty to sepíšeš."

"Já?" kvíkne Bárta. "Proč já?"

"Ty jsi tajemník. Kdo jinej?"

Bárta váhavě sáhne po peru: "Ale nadiktujete mi to vy."

Skrz cigaretový dým na papír skoro není vidět. 

"Napiš tam Kropila."

"Jarouš neni žádnej kulak," bouchne sklenicí o stůl Kulda.

"Je nebo není, nemůžem to odevzdat na okres prázdný."

"Kropil má nejvíc polí. Koho bys napsal jinýho?"

Inkoust se trochu rozpil.

Alžběta pověsí mokrou utěrku na hambalku. 

"Tak já půjdu, mami."

"Dneska ne, Běto."

"Mami!"

"Řekla jsem ne. Ani dneska, ani jindy."

Alžběta schová ruce pod zástěru a mačká pěsti, až to bolí. Hořkost stejně zatlačit nedokáže.

"Loni jste mi Járu předhazovali a teď najednou není dost dobrý?!"

"Ještě loni by o tebe ani nezavadil, ten tvůj Jára. A i kdyby zavadil, jeho otec by mu to vymlátil z hlavy. Nejbohatší sedlák a holka z chalupy, to tak."

Máti umí udeřit na bolavé místo.

"Nemůžete mě tu držet."

"Nejde jen o tebe. Rozhoduješ i za nás, víš to?"

Venku zakokrhá kohout.

K osmnáctinám jsem dostala hráškově zeleného trabanta. Zatímco já byla pověstný řidič začátečník, můj bakelitový zelenáč měl v kolech už tisíce najetých kilometrů.

Jako laskavý dědeček se ode mě shovívavě nechal trápit: vzpomínám třeba, jak jsem jela celou cestu se zataženou ruční brzdou a poznala jsem to jen na spotřebě.

Jindy se ale choval jako trucovitý stařec. Jednou zůstal stát na stopce uprostřed vesničky mé střediskové a odmítl se rozjet. Nepomohly prosby ani nadávky, nakonec jsem ho musela s pomocí prince na bílém koni pupkatého strejce v modrákách potupně odtlačit. Rozjařený povyk čumilů z hospody Na růžku mě straší dodnes.

Stojí u pomníku dukelských hrdinů. Čestná stráž, hrdý pionýr v nažehleném kroji. Celá třída mu závidí.

Stojí v pozoru, už celou věčnost, což je asi osm minut. Je nejmíň třicet stupňů ve stínu, čas se vleče, ale musí vydržet! Ještě dvaadvacet minut. A to ho na koleni strašně svědí strup. Pak ho začne šimrat - hrůza - mezi lopatkama. Potřeboval by se poškrábat, ale nemůže, nesmí! Je čestná stráž!

Zatne zuby a v duchu si přezpívá Internacionálu. Představuje si soudruha Lenina v plavkách. Nic nepomáhá. Soudružku vedoucí v plavkách. Dokonce ani to nepomáhá.

Právě pochopil, co to znamená hrdinně trpět za vlast.

Pole voní čerstvě zoranou zemí, slunce hřeje do zad. Byl by to docela pěkný výlet, kdyby Járovi za krkem neseděla tíseň.

Už objel všechny adresy ze seznamu a v košíku na nosiči má vajec jen po dně. A to za ně nabízel trojnásobek výkupní ceny. Slepice prostě nenesou, jenže to soudruhy na výboře nezajímá. Prostě odevzdej předepsanou dodávku, jinak jsi sabotér a zatočíme s tebou.

Na kopci se zabělají zdi velkostatku. Co může ztratit?

Mladá selka krčí rameny: "Sami nemáme dost."
Možná se bojí.
"Inu - tak spánembohem."
"Počkejte," položí mu ruku na řidítka, "dlužíme tolik, že kopa už se ztatí."

Republika spěje ke světlým zítřkům, každý musí přispět svým úsilím. Školy přispívají sběrem druhotných surovin: starého papíru, kovů, ovocných pecek.

Tento týden probíhala soutěž ve sběru kostí. Zvítězila Maruška, která přivezla celý dvoukolák, její otec je totiž řezníkem. Pepa, jehož otec je hrobařem, přinesl čelist s plombou, ale soudružka učitelka ji odmítla převzít, dokonce i za cenu, že by nad námi měla zvítězit základka na sídlišti.

Na chodbě vyvěsil školník ozdobný nápis: Sběrem kostí k vítězství nad imperialistickým agresorem! Pod ním skladuje pytle s odpad(k)y.

Ve škole to začíná vonět jako v kafilérii.
Možná právě to je ta protiimperialistická zbraň.

Táta: Tak jak se těšíš do Francie? Už jsme dlouho něco nepodnikli spolu, jako táta se synem. Užijem si trochu legrace.
Váša: Nechci nic řikat, ale neměl bys radši zůstat doma? Ve tvym stavu...
Táta: Hele, nebuď drzej nebo ti ukážu, zač je toho loket.
Váša: Ok, ok. Dělej, jak myslíš.
Táta: To jste vy mladý! Nepřeješ starýmu otci ani trochu zábavy!
Váša: Tak promiň. Prostě jen na ten adrenalin tolik nejsem. Já radši party. Svatební je top.
Táta: Já se na to nemůžu dívat, jak to vedeš.
Váša: Njn. Tak se uvidíme v Crechy. Snad to nepotrvá sto let.

Nevěsta má falešné zuby a rakouský pas. Hance o ní z pochopitelných důvodů neřekl. Neřekl o tom nikomu. Byl opatrný.

Bůhví, jak se to Hanka dozvěděla, nakonec musel s pravdou ven. Věřil, že to pochopí. Přece to není zrada, když Elfriede nemiluje, je to jen obchod, jízdenka na Západ. Až se ve Vídni uchytí, nějak dostane ven i Hanu, však to dělá i pro ni.

Hana mlčela. Nebrečela, nevyčítala, neprosila. Skoro se ho to až dotklo, ale Hana byla vždycky pragmatická holka.

Když ho pak ráno sebrali tajný, fakt ho to zaskočilo.
Musela za nima běžet hned, jak se rozloučili.

Twentynine Palms. Celkem výstižný jméno pro zaprášenou osadu na kraji pouště, kde bys napočítal víc oškubanech palem než baráků, a to jich ani nejni deklarovanej počet.

Lidi sem přišli zapomenout a začít znova; měli jen o málo víc než nic, ale věděli, co má v životě skutečnou cenu: voda, kus stínu a dobrej soused.

Ve 38. poprvý přijel Johnie se svým omnibusem přestavěným z náklaďáčku a začal vozit: pasažéry i náklad. Zlatokopům krompáče i výdřevu, paničkám šaty z katalogu, farmářům slepice.

V širokým okolí Johnieho znali a vítali.

Prej za ty roky v poušti najezdil víc než sedm milionů mil.

Božena stojí u plotny a neví, kam dřív.

"Kam přišel ten..., kruciš, zas mi uteklo slovo!"

Marienka se rozhlíží, ale žádné slovo nikde utíkat nevidí. Ví, jak utíká slepice, dokonce ví, jak utíká mlíko, ale slovo?

"Holka, nekoukej, kde co lítá, a pomoz mi najít ňachtlík".

"Když já, babi, nevím, co to je..."

"Nezlob mě, dítě, nedělej, že neznáš tóóó... no, takovou tu šuflinku, jak se s ní šouňá."

Inu - nezná. Konečně Božka objeví záhadnou věc na lednici. Jak se tam jenom...? No, to je jedno.

"Tendle šudlík jsem hledala, dítě nešťastný!"

"Aha, vařečku."

"No - dyk to povídám celou dobu!"

Grachty jsou zamrzlé, řetězy můstků obrostly ledem a znehybněly. Vdova Jansenová se zařadí do fronty na talíř řídké polívky a trochu lidskýho kontaktu.

"Včera jsem děckám uvařila pár tulipánových cibulek," vykládá zrovna mladá Bakkerová. "Byly tak hladový, že ani nekňouraly, jak jsou hořké."

"Hrůza, čeho jsme se dočkaly," přikyvují sousedky.

"Ale Lotty nevypadá, že by strádala," ukáže vdova Jansenová kysele na děvčátko, které se tiskne mámě k sukni. "Už ani nejni tak bleďoučká jak dřív."

"Vypadá to, že se nám Lotty uzdravuje," pohladí matka holčičku po hlavě. "Ale je to záhada. Ostatní děcka jsou jak mátohy, a Lotty dokonce přibrala."

Vítr mu cuchal vlasy.
Stáli jsme tam, jen já a on, můj svět se hroutil a já nemohla dělat vůbec nic, jen předstírat, že mi oči slzí z toho větru.

Podali jsme si ruce, jako lidi, co se sotva znají.
Naposledy jsem cítila jeho dlaň ve své.
"Pojď se mnou," zašeptal, "zítra můžeme tančit pod Eiffelovkou."
Zítra budeme sít.
"Přece tě tu nic nedrží."
Nebyla to pravda, věděli jsme to oba.
"Ty svině vás nenechají na pokoji, víš to, že jo?"
Kdybych zkusila promluvit, rozbrečela bych se. A tak jsem mlčela.

Srdce se mi rozpadalo na kusy a já mlčela.

Tu noc byly hvězdy mimořádně jasné. Seděl jsem sám v podkroví na Vasiljevském ostrově. Ruce se mi třásly a nebylo to zimou, i když se okna mlžila chladem, vodkou a výčitkami...

Svatá Kateřiny odbila půlnoc. Nalil jsem si poslední sklenku (víc už nezbylo).

"Na zdaróvje! Ať žijí novomanželé!"

Náhle mi přišlo, že ikona na zdi má oči Naděždy Ivanovny. Pozorovala mě výsměšně: "Hlupáčku, snad jste mě nemiloval?" Zvedl jsem revolver (památku na otce), byl těžký jako vina. Zvedl jsem ho a vystřelil.

Ikona se zajíkla a Petrohrad vybuchl do bílého ticha.

Pak už mi v bubínku zbyla jen poslední kulka.

Zdenek pozoruje obžalovanýho. Ten hlupák si myslí, že má ještě šanci. Všichni tydle bývalý lidi si to myslej. Pořád ještě nepochopili, že se karta obrátila.

To Zdenek pochopil hned, kdo teď drží moc. Však taky soudruzi ve Straně věděj, že na něj je spoleh. Jedině proto mu svěřili tak důležitej úkol. I když byl jen vobyčejnej dělník vod soustruhu.

Ještě teď má v kůži zažranou špínu od mazutu, co se ani za dva roky nestačila vypucovat. Nejpíš mu zůstane zarostlá v kůži nafurt, ksakru.

Zdenek sepne ruce naučeným způsobem tak, aby to nebylo vidět. Přecejen, pro prokurátora se to nehodí.

Vzali mu zvon, dokonce střechu i s krovy, ale kostelík pořád stojí, kamenný výkřik do větru: Hle, ještě tu jsem!

Z těžkého nebe se prodere paprsek slunce a odrazí se v prasklém sklíčku. Je to jako sbohem.

Pak zařvou motory, pásový dopravník se pohne vpřed a chrlí, chrlí kamení a hlínu, přesně na špici věže, až prorazí skrz. Věž se rychle plní navážkou jako láhev proudem vody, hlušina se brzy valí ven okny, kostel ji zvrací: marně.

Za pár hodin je po všem.

Kostel zmizel.
Místo údolí - kopec.
Ale v jeho břiše, hluboko pod povrchem, ještě pořád stojí ten kostelík.

Ten kus parcely u kříže ležel ladem snad od pruské války. Radlice tam prý vyorává kosti mrtvých a země plodí jen neštěstí.

František se vysmál staré pověře. Za rok opouštěl grunt i těhotnou ženu a rukoval do války, která skončí do švestek. Inu - neskončila.

Šest let leželo to pole ladem, než se František vrátil, a pak ještě dalších dvacet. Pro jistotu.

Potom ho zoral Josef. Neměl na vybranou: Němec táhl Evropou a dokonce i germánští polobozi musí jíst, přestože nesejí. Války byl Josef ušetřen, neštěstí přišlo po ní.

Jeho syn už orat nebude.
Jiný zorá.

Ale ta kletba přesto dopadne.

Noc byla klidná. Oheň praskal, moře jenom dýchalo.

"Jako malej jsem měl psa," řekl Chuck, "říkal jsem mu Tulík."

Wilson se usmál. Seděl v písku a mlčky zíral do plamenů. V šeru nebylo vidět, jak už je sešlý.

"Jednou mi Tulík utek'. Hledal jsem ho celé dny: zbytečně. Strašně jsem tehdy brečel."

V odlesku ohně se Wilsonovi zaleskla tvář. Rosa nebo slza? Možná se to Chuckovi jenom zdálo.

"Pak se vrátil domů sám, jako by nic. Ale v očích měl... vinu. Jako kdyby si uvědomoval, že mě opustil."

Chuck klackem prohrábl uhlíky.

"Ty mě neopustíš, viď?"

Wilson neodpověděl.
Nebylo třeba.

V parčíku stojí bronzový rudoarmějec. V pravici kulomet, levici napřaženou k výloze hodinářství: "Davaj časy!"

Lojza se vyučil horníkem, ale pod zemí se cítí jako v kobce. Ostatně i nad zemí: jeho snem je stát se mořeplavcem: jen on, nekonečný oceán, nekonečná svoboda. Jenomže se píše rok třiapadesát a z moře může mít leda slanečka v šedé konzervě.

Každý den se Davajčasy na Lojzu šklebí, každý den se sápe po něčem, co by mělo patřit Lojzovi. A nepatří.

Jedné noci mu Lojza tu nenasytnou pazouru urazí: trocha dynamitu bude stačit.

Pomník přijde o kus rohu.
Lojza o pět let svobody.

"Mon Dieu!" zvolal Poirot poněkud pateticky, "jestli se brzy něco nestane, začnou umírat po stovkách."
Znepokojeně jsem zvedl hlavu od Timesů. Nebylo pochyb, že můj přítel je silně rozrušen.
"Úplně cítím, jak se zmítají v agonii," pokračoval a knír se mu chvěl, jako by sám trpěl bolestí.
"Ale kdo?" zeptal jsem se.
"Přece malé šedé buňky! Ty chudinky nemají kousíček pořádné potravy! Žádnou intelektuální výzvu, která by byla hodna jejich geniality - je to věru krutá abstinence, mon ami."
"Aspoň si odpočinete od všech těch zločinů," pokusil jsem se ho utěšit. Marně.
"Hastingsi," poučil mne, "intelektuální chátrání šedé kůry je zločin!"