Moje články

"Rozděl a panuj, neboli divide et impera, jak praví staří latiníci. Co znamená toto úsloví, Čuřile?"
"Prosím, pane profesore, to znamená, že nemáme být rozhazovační, nýbrž si máme apanu rozdělit."
Dějepisář se nejistě poškrábe za uchem, možná ho šálí sluch. "Jakou apanu, Čuřile?"
"Prosím, apanu, čili apanáž. Jak říkají praví latiníci: dividendy in péra."
"O čem to mluvíte, nešťastníče?!"
"Prosím, o kapesném. Nemáme ho utratit ho celé, nýbrž si máme část odložit na horší časy."
"A dost! Já vám ukážu horší časy, to uvidíte, žáku nezdárná! Panuj! Et impera! Rozumíte?"
"Panuje tempera. To nejspíš znamená, že mi otec zmaluje zadek."

Kluk najde plechovou krabičku. Je trochu odřená, se špatně čitelným nápisem. "The Secret of the Universe." Sekret univerzální. Co to může být? Nejspíš nějaký všelék pro dobytek. Nebo kolomaz pro stroje...

Zkusí plechovku otevřít, ale nejde to, víčko je trochu promáčklé. Krabička je podezřele lehká, možná je prázdná. Zatřese s ní, ozve se jemné štěrchání.

Kluk vytáhne nůž, zarazí střenku pod víčko a zabere. Ozve se lupnutí, víčko odskočí. Uvnitř jen smotaný kousek papíru. Zběžně ho prohlédne, na lístku je cosi napsané v jazyku, kterému nerozumí. Zmačká ho a pohodí mezi hobliny. Krabička se bude hodit.

Tajemství vesmíru zůstane neodhaleno.

V rohu pokoje, pod odchlípenou tapetou, sedí krysa.
Říká se, že soused Trepanov krysy lovil. Jednou Nataše kousek masa dal výměnou za stakana vodky. Bylo to naposledy, co jedla maso.

Nataša by krysu ráda ulovila, ale neví jak. Do pasti se nechytí, Nataša ji nemá na co nalákat. Ten kousek chleba, co dostává jako příděl, ani nedonese domů. Vždycky ho sní už cestou z konzumu, prostě se nedokáže ovládnout.

Nataša nemá sílu, aby ji ulovila. Nemá sílu, aby ji odehnala. A je jí zima. Krysa to ví, nebojí se.

Nataša pozoruje krysu. Krysa pozoruje Natašu.

Zítra bude o krok blíž.

Pěsti si tiskne k uším, aby neslyšel, tiskne, až k bolesti, a stejně cítí to tepání pod hrudní kostí, jen jako jemné chvění a přesto k nevydržení.

Jako když se koně ženou po prérii tryskem, údery kopyt tepou zem, ženou se tryskem, bez dechu, na slabinách krev.

Kouše si klouby pěsti, aby nekřičel, kouše si pěst až do krve, brečí a je mu zle. Jako když se tchoř zmocnil slípky, hromádka zmuchlaného peří se válí v hlíně a zčernalou krev vsakuje písek. Jako když také v něm něco umřelo.

Do bílých peřin se tiše snáší hliněný prach. Je k půlnoci.

Nany uloží děvčátko do postele, uhladí zpocené vlásky.
"Nenechávej mě tu, maminko," naříká holčička plačtivě. "Zůstaň se mnou!"
Nany přejede po páteři mrazivý spár. Blouzní Márinka v horečce nebo opravdu mluví se svou matkou?
Nany polekaně vyhledá Jakubovy oči, uvidí v nich odraz vlastního strachu.
"Neboj se, maličká, jsem tady," zašeptá.
Horká ručka jí pevně stiskne dlaň. Nany ji drží, dokud stisk ve spánku nepovolí. Teprve potom vklouzne její dlaň rozpálená Márinčinou horečkou do chladné dlaně Jakuba. Teprve potom se stulí do jeho objetí, čerpá útěchu a útěchu mu poskytuje.

"Maminko!" probudí je holčička jasným hláskem. Nový den svítá nadějí.

Přesně se jí vybavuje ta sladká jemná vůně, vůně prosluněného babího léta, vůně jablíček uskladněných v síni. Na patře cítí jejich nakyslou chuť: ten pocit je tak opravdový, až musí polknout.
A pak ji zaplaví příval vzpomínek, vidí babiččiny vrásčité ruce, které z jablíčka oloupou slupku v jediné dlouhé kroutící se spirále, a taky máminy ruce, jak vytahují těsto na štrúdl tak dotenka, že pod ním ty dlaně tmavě prosvítají. Vidí tátu s česáčkem na dlouhé násadě, obchází sad a nízké podzimní slunce mu barví vlasy do rezata.
Bolestně po těch obyčejných věcech zatouží.
Protože najednou už vůbec nejsou obyčejné.

Havíři jsou zvláštní sorta. Tvrdí jako skála. Kamenný prach jim prý sedá na duši i na srdce a oni se ho stále znovu snaží vyplavit hltem něčeho ostřejšího.
Ne moc úspěšně.

Havíři ze starých havířských rodů jsou zvláštní sorta i mezi havíři. Jsou ještě tvrdší. Umí naslouchat kameni a rozumí jeho varování. A jsou pověrčiví.

Věří na permoníky a na Paní. A někteří věří v divouse s černou tváří, s krápníky uhlí ve zcuchaných vousech. Ti zotročeni dobývají pro lidi uhlí, ale jednou za sto let se vzbouří. Důlní chodby se pak plní jedovatým plynem a šachty hoří. Divousi účtují.

"A včel, mozeko, tu našu!"
Paličky se rozeběhnou po strunách cimbálu, smyčce po strunách houslí.
Hospoda dojatá mladým vínem se přidá vzápětí:
"Moravo, Moravo, Moravičko milá,
co z tebe pochází chasa ušlechtilá..."

Ušlechtilí ogaři se objímají kolem ramen, jímavá melodie jim vhání vlastenecké slzy do očí.
"Múčka, ty nespiváš? Ogaři, Múčka nechce spivat našu hemnu!"
"Mučka, ty snad nési Moravan?"
"Ty nési vlastenec!"
Múčka vlastenec je: "Jsem Moravan, a jsem také Čechoslovák."
"Morava mu nemrgas!"
"Ogaři, dáme mu par po tlamje!"

"Chasa ušlechtilá, žádostivá boje..," vyhrává cimbálovka a ogaři se snaží dostát slovům moravské hymny, co se do Múčky vejde.

Jakub poslal Nany s dětmi do prérie sbírat čipsy. Děti se neochotně loudají, dokonce ani jindy nadšené Márince se nechce. Jiřík ji mrzutě veze na trakaři.

Čipsy. Takové legrační slovo, jako čimčarání ptáčka. Ale co to může být? Možná nějaké amerikánské bobule...

„Poslyš, Jiříku, co jsou to čipsy?“
Chlapec zastaví vozík: „Krombožince.“
Cože? „Je to k jídlu?“
„Ne,“ rozesměje se Márinka.
„Tak k čemu?“
Kluk na ni hledí jako na slabomyslnou: „Na topení.“
No ovšem! Chrastí! Proto trakař!
Vtom si Nany všimne Márinky: „Fuj, nech to!“
Dítě objevilo v trávě zaschlé kravské lejno, šťourá do něj prstíkem.
„Tohle jsou čipsy!“

Johana se kriticky prohlíží v zrcadle. Kde se najednou vzaly všechny ty vrásky? To Alžběta, ta se má! Vypadá pořád dobře, potvora. Líčka krev a mlíko.
"Jak to děláš, Bětko, že máš tak krásnou pleť? Vrásky skoro žádné, pořád vypadáš na dvacet!" Jen taktak se jí podařilo skrýt žárlivost. "Musíš mi prozradit, jakou kosmetiku používáš!"
Alžběta nasadí úsměv Mony Lisy. To Johanu vždycky dokáže spolehlivě naštvat.
"No tak, Bětko, jsi tajemná jako hrad v Karpatech. Nenech se prosit! Nějaká francouzská značka? Nebo bylinky?"
"Když ti to řeknu, budu tě muset zabít."
"Ha ha. Velmi vtipné."
"Když myslíš," zapřede Alžběta Bathory.

"To je materiál!" brunátní češtinář P. "To má být maturitní práce? To je horor?!"
Autorka textu, studentka Ch.V., se pod tím hromobitím přikrčí.
"Je to tak hrozné?" špitne.
Učitel si vymění brýle a dramaticky přečte začátek textu s hororovými prvky, který byl součástí zadání: "Zastavili jsme na nádvoří starého sídla. Než jsem stihl zaklepat, dveře se samy otevřely." Potom najednou změní tón: "'Dáme si spolu kafčo. Bude sranda!'," zacituje výsměšně. "Bude sranda? To má být co?"
"To jsou ty hovorové prvky," hlesne dívčina.
Profesor P. na ni dlouho oněměle zírá.
"Horor to je v každém případě," vydechne nakonec rezignovaně.

Saně letí po jiskřící pláni, rolničky divoce vyzvání. Paní Blaha kočíruje jako Jehu: divoce, šíleně. Na jeden bezdechý okamžik jedou po jediné sanici, paní Blaha jen bujaře zavýskne.
"Není nad to, cítit větry ve vlasech," žduchne bodře do Nany, když saně s buchnutím znovu naberou stabilitu.
Nany omámeně přikývne.
"Ale no tak, děvenko, hlavu vzhůru. Na tohle trápení stačí jen trochu frešnýho povětří, uvidíte."
Tomu Nany při nejlepší vůli nevěří.
"Fajnově si spolu ten týden užijeme!" těší se Jehua.
Spíš se jí chce Jakub zbavit. Nany bodne osten křivdy a lítosti.
Teprve později zjistí, že jí Jakub věnoval neocenitelný dar.

Profesor Weinbach se domnívá, že Cimrman měl pověst mrzutého podivína. Usuzuje tak ze zápisu v liptákovské kronice, kde se píše, cituji: "Cimrman je starý pavouk. Celé dny spřádá své sítě."

Přátelé, toto je samozřejmě naprostý omyl.

Tento unikátní zápis je dokladem o vývoji dalšího Cimrmanova vynálezu: lapací sítě z pevných lan, určené pro záchranu aeroplánů pilotovaných aviatiky v zácviku. Slovo pavouk použil tedy kronikář s jistou nadsázkou, nicméně obdivně.

Pavouk byl zároveň méně známým akademickým titulem: Profesor akademických věd ouplně kvalifikovaný. Nižším stupněm byl Kavka: Kandidát akademických věd kvalifikovaný akompletně.

Zda měl Cimrman nárok na titul Pavouk, je předmětem výzkumu.

Z nízkého pahorku nad farmou pozoruje Nany širošírou bílou pláň. Je jí z toho prázdného prostoru kolem úzko. Má děsivý pocit, že bílá pustina pokračuje donekonečna, že pohltila celý svět, oni tu zůstali sami a ani o tom nevědí.

Nany se zachvěje. Měla by jít do tepla, ale ještě se k tomu nemůže přimět. Dělá se jí zle z pachu kouře, potu a zelí. Dělá se jí zle z toho, jak Jakub věčně popotahuje, jako kdyby neměl kapesník. Jak se škrábe za krkem. Jak si píská, když vůbec není důvod ke zpěvu.

A nejvíc se jí dělá zle ze sebe.

Tá-da tá-dýý... vyhrával na rynku starý Vodička na akordeon a lidé, co šli kolem, se zastavovali a zpívali. Smáli se a objímali, plácali se po zádech, pak se někdo dal do tance a další se přidali, šířilo se to jako lavina, až tančilo celé náměstí. Také tenkrát tančila. Poprvé v životě. Jeden mladý Amík ji vzal do kola, cítila, jak jí hoří tváře a srdce se jí přestěhovalo do krku. Smála se a brečela, opilá štěstím. Pak jí dal pusu na tvář, žvýkačky a nylonky, a ona ho už nikdy znovu neviděla.

Jak se tenkrát budoucnost zdála úžasná, plná příslibů!

Tajga ji přijala zpět do své náruče.

A ona běží, běží z kopce, nohy už nejsou tak lehké, jako kdysi, ale v srdci má konečně zase oheň a za ní se zvedá sníh.

Pod kopcem se zastaví a svalí se naznak do závěje. Sejme rukavice a nastaví dlaně slunci a mrazu. Jen ať z nich spálí špínu a krev téhle války! Zhluboka se nadechne a cítí, jak jí mrazivý vzduch stéká hrdlem do hrudi. Kdyby tak dokázal vypálit vzpomínky! Možná, že dokáže.

Vítr konejšivě šumí. Někde v dálce se ozve táhlé volání vlka. Usměje se. Jsem zpátky, bratříčku. Jsem doma.

„A tady todle je Džony, babi,“ ukazuje fotku v mobilu.
„Pěkný chlapec. Tak trochu… seladon, ne?“
„Se co? Sé la ví? To nevim, já na citáty moc nejsem.“ Hodí fialovou patkou. “Ne, že bych po něm jako jela, mám ho na periférii. Takovej bicáček, víš.“
„Bijáček? A na co půjdete do toho biografu?“
„Ale ne, myslím, že je namakanej. Ale jinak je to řepa.“
„Jo, to jsi mi připomněla. Usmažila jsem řepánky, dáš si?“
„Že váháš, babi! … Hmmm! Ty jsou mrtě dobrý!“
„Ba ne, miláčku, mrkev tam není.“
„Já vím, ale jsou výborný. Ty jsi stejně ze všech nejbožejší, babi!“

"Tuto je všechno podmáčené, Mistře," otírá si mnich s odporem sandále o trs trávy. "To bude strašné práce, než to vysušíme."

"Nebudem vysušovat!" Hrbatý Mistr furiantsky udeří holí do země. Tedy, chce udeřit, hůlka s mlasknutím zajede do bláta.

"Japato?"

"Právě naopak," mne si ruce hrbáč, "přivedeme víc vody. Zarazíme do bažiny kůly, tisíce kůlů a postavíme konvent na nich. Jako Benátky."

"Neshnije to?" zapochybuje muž víry.

"Dokud to bude pod vodou, tak ne. Vybudujeme přívodní kanály a odvodní kanály, vzdušníkové chodby a průduchy, i vodní zrcadla. Vztyčíme pilíře, oblouky a krakorce..."

"Mistře Jene," vydechne řeholník, "vy jste vopravdický sklepmistr!"

Nany se snaží vnutit Márince lžičku medicíny, dítě se v horečce vzpouzí, hází hlavou ze strany na stranu, přes pevně semknuté rty zoufale naříká. Márinčin sípavý dech Jakuba pálí v hrudi, brání mu pořádně se nadechnout.

Konečně holčička polkne aspoň trochu léku a usíná Nany v náručí. Jakubovi se při pohledu na ně svírá srdce něhou a strachem. Jak může Anna tolik riskovat?! Neví, že když si nedá pozor, onemocní i ona?! Nejraději by jí vyrval děťátko z náruče a tiskl by ho..., tiskl by obě.

Kořeněná vůně pelyňku vrací do minulosti, svíravá hořkost na patře ho téměř nutí dávit.

Noc voní senem. Tma je řídká, stříbřitá, dokonalá pro svatojánské čarování. Tonka se brodí mokrou kostřavou, rosa studí do bosých nohou. K hrudi tiskne svazeček devatera býlí.

Pelyněk, co svou hořkostí zahání hořkost osudu. Květ bezu, aby bezinky odehnaly jezinky. Kapradí, co ukazuje poklady a řebříček, co ukazuje cestu k lidem. Čarovník, aby přičaroval lásku. Řimbabu pro sílu. Zvonek, aby rozhoupal kostelní zvony. Čičmundíček tučmužíček, aby chránil před bouřkou i před hádkami. A řepíček, bylin tatíček, který je úplně na všechno.

Tonka je nedočkavá a trochu se bojí. S kouzly není radno si zahrávat.
Ale zítra, zítra bude mít jistotu.

I výuka tak nevinného předmětu, jako je matematika, se ve třídě plné pubertální mládeže může podobat tanci v minovém poli. Je naprosto zásadní důsledně se vyhýbat některým slovům a slovním spojením.

Studenti si tedy mají vyndavat jen a pouze propisky, a nikdy ne pera. V geometrii můžeme hledat body A, B nebo C, ale rozhodně ne bod G. A při výpočtu pravděpodobnosti zásadně losujeme z osudí žetony, ačkoli v učebnicích se ze šťastnějších dob zachovaly věty o kuličkách v pytlíku.

Jsou ovšem témata, při jejichž probírání ani sebevětší opatrnost nepomůže. To zjistíš hned, jak dojdeš ke koulím, kosočtvercům nebo průniku.

Když město utichne, poslední turisté konečně odejdou a opilci usnou na dláždění, seskočí David opatrně na zem a protáhne ztuhlá záda. Pak bloumá ztichlými ulicemi a občas mrzutě nakopne odhozenou plechovku. Někdy v parku sebere pár oblázků a chvíli střílí z praku po hřadujících holubech. Aspoň nevyjde ze cviku: těch potvor stejně není žádná škoda.
Dneska si David vystřelí už jen pro zábavu, ale tenkrát... Tenkrát to žádná hra nebyla. Tenkrát to bylo kdo z koho a doopravdy šlo o krk.

Ale někdo měl tomu chytrákovi Michelangelovi vysvětlit, že David sice tenkrát šel proti Goliášovi naostro, ale rozhodně ne naostro!