Moje články

Joachim stojí před ní a vypadá... jinak. Tváře má zardělé, ale je v tom něco víc, něco, co Veruna nedokáže postihnout.

"Was ist los?"
"Co se stalo?"

Oba vyhrknou najednou a chlap se zasměje.
Zasměje se, nohy se mu poskládají pod sebe a on dopadne do sedu vedle Veruny.
Vmžiku je Joachim u něj, dřepí na zemi všichni tři.

"Táta vrátil ze zajetí," vysvětlí Joachim, "celou noc šel od vlaku z Města."
Obejmou ho každý jednou paží a neohrabaně se postaví.

A když se zaklesnou pohledem, Veruna pochopí, co je na něm jinak.
Už to není mládenec se smutnýma očima.

"Ste vy v počátku?"
Veruna se tak lekne, že jí zaskočí slina. Rozkašle se.
Chlap stojí nad ní, kalač v ruce.
Je hubený, tak strašně hubený, že to vypadá, jako by ho sekyra měla každou chvíli převážit. Možná by stačilo do něj dloubnout prstem a skácí se.
"Vas boli?"
Veruna jenom mlčky zírá. Chlap má horečnatý lesk v očích a tvář jako z voskovaného papíru. Možná je přecejen přízrak. Veruna sevře křížek pevně v hrsti.
"Serce?"
Polkne.
"Tak mlátička! Ech... mladičká. Erst ve vývinu a už chabrus na serce?"
Zatne sekyru do pařezu a zavolá k chalupě:
"Komm her, Joachim!"

Veruna se krčí za kmenem smrku a rozmýšlí, co dál. Myšlenky se jí rozbíhají do tisíce stran a ne a ne je pochytat. Jako brouci zpod převráceného kamene, černé a ohavné.

Sevře křížek v záňadří a přinutí se soustředit.

Má běžet pro pomoc? Otec je bůhvíkde v lese za prací a jiného těžko přesvědčí. Bude muset sama něco podniknout, ale připadá si strašně bezbranná.

Mezi prsty žmoulá křížek a myslí na brokovnici, co visí na půdě za trámem. Kdyby se pro ní hned teď rozběhla..., bude mít pak vůbec smysl ještě se vracet?

Za levým ramenem stojí Ďábel. Ví to.

Veruna spěchá do vršku, krok má lehký, ale hlavu těžkou: kolovrat osudu se roztočil příliš rychle, točí se, točí a skřípe, a dvojnitka společného života s Joachimem, co si spřádala ve snech, jí co nevidět vyklouzne z prstů.

Ještě krok dva a už se před ní světlá paseka. Nikdy předtím se sem neodvážila.

Ve stráni mohutný jasan, pod ním chalupa s vyřezávaným štítem. A na zápraží noční přízrak, vysoký, hubený chlap se zkrvaveným rukávem a se sekyrou v ruce.

Veruna sebou smýkne za nejbližší kmen. Srdce chce vyskočit z hrudi a běžet za Joachimem. Snad si jí ten chlap nevšiml.

„Hänsl, snad bychom měli ještě všechno zvážit. Válka na spadnutí, spousta sousedů už je pryč.“

„Marie! To už jsme přece probírali.“

„Povídá se, že nás Čechoslováci chtějí postřílet. Zabijou nás, Hans! Všechny nás zabijou, abychom jim nevpadli do týla.“

„To je přece nesmysl!“

„Jak to můžeš vědět? Nevíš! Nic nevíš, jen jim pořád věříš! Kvůli Tobě tady nakonec všichni pochcípáme!“

„Marie, uvažuj. Čechoslováci se zakopali v těch svých betonových bunkrech a budou v nich sedět, dokud nebude po všem. Byli by blázni, kdyby ne. My nejsme v jejich týle.“

„Pravda." Máti se zlomí hlas: "My zůstaneme mezi nimi a Němci.“

Toho rána Joachim u křížku nebyl. Veruna na něj čekala, celý růženec se pomodlila, ale nedorazil.

Ke sběrně mléka šla sama, pospíchala, aby dohnala zpoždění a zlé myšlenky se jí honily hlavou. Jestli tak... ti samozvaní čeští mstitelé... nebo banderovci, co prý táhnou na západ... A co ten šelma chlap, co v noční bouřce kolem jejich chalupy okolkoval, jako by ji chtěl uřknout, co ten s tím má společného?

Na jasanu před vsí vřískala straka nešťastnou věštbu a to už Veruna úzkostí neměla stání.

Cestou zpátky nechala bandasku u potoka a opatrně jako lasička se vydala k chalupě německých sousedů.

Veruna nakrájela denní dávku chleba pro zmoru, položila talířek na zápraží a šla se podívat na místo, kde včera viděla světlonoše.

V zemi po nočním dešti zůstaly otisky okovaných bot. Veruna si zamyšleně dřepla do mokré trávy.

Přízrak je nehmotný a těžko by po sobě nechal šlápoty. Takže ten chlap, co ho v noci viděla, musel být skutečný člověk z masa a kostí. Kdo to ale byl a hlavně, co tady dělal uprostřed noci, v tak hrozném nečase?

Vzpomněla si na povídačky o původních majitelích zdejších chalup, o Němcích, co slídí kolem, aby si odnesli schované cennosti. Nebo otrávili studnu.

Seděla diskrétně stranou, čmárala cosi na kus papíru a ze všeho nejvíc připomínala šedou myšku.

"Prý královna," ušklíbl se kulturní antropolog, "leda tak královna fachidiotů."

"No tak určitě," odkašlal si hokejista.

"Já jsem se stala herečkou," svěřila se muzikálová hvězda, "jen abych se s ní nepotkala."

"Prosím vás," rozohnil se politolog, "vám nevadí ten její dogmatismus? Kdo v dnešní době může tvrdit, že jen jedno jediné řešení je správné?! Kde je pluralita názorů? Kde je tolerance?"

Řečená dáma zvedla hlavu od lejster a přelétla společnost zamyšleným pohledem.
Věděla své.
Usmála se, sundala z hlavy tiáru... a obkreslila podle ní kružnici.

Venku nad Ku'dammem neony pulsovaly rudě a žlutě, z tančírny sem slabě doléhal rytmus muziky (ne černošské!), ON voněl drahým parfémem, levnou kávou a NEBYL to James Dean.

Nechápala, proč to udělal, protože v tom nebyla VÁŠEŇ, dokonce ani chtíč; nejspíš z nudy anebo možná chtěl, aby i někdo jiný cítil bolest jako on. Nebo jednoduše JEN proto, že zkrátka mohl.

Od té noci TA skvrna na stropě zůstala. Ve dne skoro nenápadná, ale s postupujícím večerem stále zřetelnější a ohavnější, bobtnala a bolela. Bolela pořád.

Nechtěla ho vidět, už NIKDY!!!

Jenomže máti s tím nesouhlasila.

A TO bolelo nejvíc.

„Možná, když na mě budeš hodná…“ Hloupej Francek z huby setře slinu, strčí ruku do poklopce a nenechá ji na pochybách, jakou cenu za zboží požaduje.

Tonka na něj dvě vteřiny nevěřícně zírá, než do ní vlítne zlost:
„Nech si zajít chuť, idiote!“

„Neřikej mi tak!“ zaječí Francek, "neřikej, neřikej, neřikej!“ Smýkne s ní stranou, společně padnou na bočnici vagonu, hlava jí křísne o plechovou stěnu. Páchne potem, šmírem a kořalkou, prská jí do ucha svou nekonečnou litanii, divně mlaská a srká sliny skrz zuby, Tonka cítí jeho dech na tváři a jeho pazoury všude, všude.

Někde blízko třeskne výstřel.

Když Francka prošacujou, kromě pracovní knížky objeví i tabulku čokolády. Té čokolády, kterou by teď měla v kapse Tonka, kdyby Francek z obchodu necouvnul.

Tonku zamrazí. Francek se tahá za podolek, vychytrale se šklebí a očima těká mezi ní a Němci. Kdoví, co esesmanům napovídá, jen aby si zachránil krk. Do Tonky vjede taková zlost, až skoro zalituje, že ho ten hezoun přecejen nezastřelil.

„Uprav se,“ poručí oficír, zatímco listuje arbeitsbuchem.
Zpitomnělý Francek si roztřesenýma rukama prohrábne vlasy.
"Schnell!" nakopne ho jeden z vojáků do zadnice, takže mu to konečně dojde a natáhne si na holičky gatě.

Potom ho odvlečou.

Důstojník mlčky kouří a pozoruje ji zpod štítku čepice se smrtihlavem. Pak se zeptá: „Co je zač ten untermensch? Jste přátelé?“

„Ovšemže ne!“

„Potom mě překvapuje, že ho chcete chránit. Když ho nezastavíme - vy a já - ublíží další dívce. Tentokrát doopravdy. Vezmete si to na svědomí?"

„Nechci mít na svědomí jeho smrt," odpoví okamžitě, ale hluboko v její mysli se potichoučku rozezpívají pochybnosti jeho hlasem.

"Samozřejmě," usměje se skoro laskavě a štíhlými prsty oklepe popel z cigarety, "skutečnou štěnici ale přece také zašlápnete. Bez váhání. Bez lítosti.“

Pustí nedopalek cigarety na zem a důkladně ho zadusí špičkou holínky. Velmi důkladně.

Tonka klečí v písku, opřená dlaněmi o zem, snaží se dýchat a čeká, až se svět přestane houpat. Když zvedne oči, vmžiku pochopí, proč ji ten mizera Francek konečně pustil.

Vypadá to skoro jako scéna z propagandistického plakátu: Padouch tu stojí v podvlíkačkách na půl žerdi, zatímco elegantní důstojník SS mu drží u hlavy revolver.

„Schießen Sie nicht, mein Herr!“ vyděsí se Tonka. „Proboha nestřílejte!“

Esesák k ní natočí tvář. Jako by vystoupil z reklamy od Bosse: vysoký, štíhlý, s nápadnými lícními kostmi.

V čepici s totenkopfem.

„Warum nicht?“ zeptá se klidně. „Dejte mi jediný důvod, Fräulein. Proč bych neměl?“

Z dálky hučela kanonáda, Veruna její nepřetržité dunění cítila brnět pod hrudní kostí.
Spánek se zlomil v bdění v jediném úderu srdce.
S bděním přišlo poznání: válka skončila. Je to jen bouře nad horami.
Nohama znejistělýma spánkem překlopýtala k oknu. Nebeské propusti se otevřely, vítr skučel a strhával do skel jedno vědro vody za druhým, blesk stíhal blesk a světlo bylo jako ve dne.
Takže se ta postava proti tmavému lesu rýsovala naprosto zřetelně. Vysoká tráva se jí ve větru svíjela u kolen, bílá košile se zběsile nadouvala a narudlé vlasy jí vlály jako koňská hříva v plném trysku.
Světlonoš.

Kams dal voči, chlapče, že ses zrovna do týhle holky zakoukal! Děvče je pěkný, o to nic, i za práci umí vzít, ale to je porád málo, nemyslíš?!
Buch.
Dyť nemáte lautr nic společnýho, ani půl slova jí nerozumíš! A až ti bude ouvej, kde pro tebe najde hezký slovíčko?
Buch.
Že ti jí je líto? Jédinej světe, komu by nebylo. Ale lítost neni dobrej základ pro vztah, můj chlapče, ba ne. Z toho by nevzešlo nic dobrýho pro tebe ani pro ni.
Buch.

Zatne sekyrku do špalku a polínka posbírá do koše.
Dneska ještě vydrží mlčet.
Zítra se uvidí.

Seděla na břehu, bosýma nohama čeřila hladinu v tůni. Císařskou svíci v dlaních, jeden květ po druhém nechala padat do vody. Jako maličké zlaté koráby se houpavě vydaly na plavbu do širého světa, za láskou a za štěstím.

Jestlipak bude ten pravý muž v ten pravý čas na právém místě, aby je uhlídal, aby aspoň jednoho z poslů vylovil, aby vůbec chtěl, aby ho to napadlo.

Seděl na břehu, bosýma nohama čeřil proud. Jeden po druhém připluly kvítky jako malé koráby. Jeden z nich vylovil a zatočil s ním v prstech. Pak se zasmál a vetknul ho do knoflíkové dírky.

12. srpna 1947
Tátovy narozeniny. S maminkou vzpomínáme. Jen Pánbůh ví, kde je mu konec a jestli vůbec ještě žije. Říkají, že naděje umírá poslední, ale ta nejistota je strašná.

Čím dál častěji uvažuji o odchodu, máti je zásadně proti. Má pravdu, že když odejdeme, s otcem už se těžko kdy shledáme. Ale přestávám věřit a bojím se strávit život čekáním.

Ráno jsem přišel o kontingent mléka kvůli nějakým spravedlivým. Navíc mě po jejich zásahu viděla V. Teď ví, že jí nemůžu dát nic, ani tu trochu ochrany. Nešť, beztak to nemělo budoucnost.

Ale byla moc milá. Bože, já bych...!

Tonka visí Vojtěchovi na zádech a on ji vleče fujavicí jako pytel mouky, boří se do sněhu, padá na kolena a ztěžka vstává, a když mu stačí dech, tak kleje a nadává a vzývá Boha divnými rouhačskými slovy.

I táta se modlí, ten ovšem pokorně, odříkává Vaterunser tak úpěnlivě, až se Tonce svírá srdce, chce se přidat, ale nemůže si vybavit německá slova a tak jen opakuje Vater unser im Himmel, Vater unser, stále dokola.

Vater vrávorá před nimi s petrolejkou, světlo se houpe a komíhá, vlastně se houpe celý svět, a Tonce je zle, Bože im Himmel, vážně zle.

V potoce se válela převržená konev a barvila proud do bíla. Veruna neuměla číst v knihách, ale příběh vydupaný bagančaty do rozbahněného břehu přečetla jediným pohledem.

Joachim ležel o kus dál. Podobný obrázek už kdysi viděla a srdce se jí v hrudi utáhlo o dva závity.

Padla na kolena, mokré vlasy mu shrnula z očí. Když začal kašlat, málem se rozesmála úlevou.

Bez rozmýšlení si sundala šátek, aby si mohl otřít tvář, jenomže zapomněla, že nemá cop, takže se jí vlasy rozstřapatily všude. Zvedl dlaň, jeden pramínek zachytil mezi prsty.

Manžeta košile se mu vyhrnula a odhalila řetízek vytetovaných číslic.

"Helemese, kdopak je tady. Nějak sis přivstal, fašoune!"

"Nevíš, že do sedmi nesmíš vystrčit čumák z baráku?!"

"Jestlipak sis stihnul umejt ksicht?"

"Depak, hoši, árijci se nemejou, ty sou čistý vod přírody!"

"Spíš maj na rukách tolik špíny, že by to ze sebe nesmyli ani do soudnýho dne."

"Ale zkusit to můžem. Když ho pořádně namočíme, třeba to pustí."

"Ale, ale, snad sis neloknul, hošánku?"

"Měl bys nám bejt vděčnej. Teďkonc ti už nemůžou nadávat, že máš hubu nevymáchanou!"

"Máš stěstí, že jsme dneska v dobrý náladě. Ještě jednou tě načapáme a porajzuješ přes hranici."

"Nebo rovnou k pekelný bráně!"

„Co ty jsi?“ vyštěkne oficír na Vlčka.
Zrzavec vypne hruď jako pitomej sokolík: „Já jsem Čech.“
Ani by to nebyl on, kdyby nebyl vzpurnej i před Germány.

Důstojník se nad ním hrozivě tyčí a dlouze mu z výšky zírá do očí. Pak mu zničehožnic zaboří ukazovák do břicha a hrozivě odsekává po slabikách: „Un-mö-glich!“

„Jsem Čech,“ opakuje zrzavec.
Koba nestačil zaznamenat, co se vlastně stalo, ale zrzek se najednou válí na zemi.
„Auf!“ zařve lajtnant.
Vojtěch se pomalu sbírá, hřbetem ruky si rozmazává krev po tváři.
„Jsem Čech.“

„Na gut,“ kývne oficír a v očích mu zlověstně blýskne, „na gut.“

Dívce z plakátu ten účes ohromně slušel: módní vlny jí splývaly k ramenům jako závoj.

I Veruně ten účes slušel, aspoň si to myslela. "Celá jste rozkvetla," lichotila jí frizérka a ona tomu v tu chvíli věřila.

Když vystoupila z autobusu, už si tak jistá nebyla. Najednou si připadala nemístně. Příliš městsky, příliš... frivolně. Radši si zase uvázala šátek. U potoka vlny ulízla mokrýma rukama a nešťastně se je pokusila svázat do hladkých copů. Marně.

Hromobití doma ji nepřekvapilo. Babička se křižovala, otec ji uhodil.

V noci nespala a dumala, jestli si má zítra na cestu s mlékem šátek sundat.

Zastavili na kraji pole, klasy jemně šelestily v ranním vánku.
Poklekli a otec požádal o požehnání.
Potom nápřah a první náruč pokosu klesla k zemi.
Za otcem jako další žnec v řadě trochu nejistě vykročila Veruna. A pak už nikdo. Jen babička a děti s povřísly.

Krok za krokem, nápřah za nápřahem, hřbet zkřivený a dlaně rozedřené do krve. A jako sůl v ráně vzpomínka na žatvu doma v Karpatech, na dlouhou řadu mravenců ženců postupujících polem, na odebíračky za nimi, na písničky a smích.

Z úvah ji vytrhlo zakašlání. Na mezi smutný mládenec ukazoval kosou na žito: "Darf ich?"

Zvony odvezené za války se nevrátily, dřevěné světici po tváři stéká slza. Na stěnách mapy dalekých krajů s kontinenty, které se týden od týdne zvětšují, vysílají do zšedlého moře úzké temně zelené kosy.

I tentotrát tu byli sami. Jen oni a smutný mládenec se svou matkou.

"Grýsgot," pokývla a uhla očima.
"Posdraf panbuch," usmál se mládenec.
Sedli si přes uličku.

"Dejte si na ně pozor," šeptal otci spiklenecky při loučení Velebný pán. "Jsou to Němci. Však víte, můžou se mstít."

Kraj, kde jeden druhému nevěří.
Kde lidé mají k sobě i Bohu daleko. Mnohem dál než chtěli.

Kraj Bohem zapomenutý.

"Depak, Terezko, ty jsi ze všech děvčat ta nejkrásnější. A v dívčí kráse já se vyznám, to mi můžeš věřit, však jsem sloužil u dragounů. Stačilo obléknout modrý kabátec a ženský mi samy padaly do náručí. I jedna vopravdická hraběnka mezi nima byla - no nelžu, proč bych to dělal. Div, že jsem si uherskou nemoc neuhnal."

Terezka na něj hleděla smutnýma očima a mlčela.

"Jenže vono se to časem omrzí. Nakonec člověku chybí vobyčejný lidský porozumění. Depak," vzdychl starý pán a roztržitě pohladil Terezčin kamenný nárt, "depak, holka, k žádný jsem nikdy tak upřímnej nebyl, ty jediná mi dovopravdy rozumíš."

Z údolí stoupá mlha, valí se po louce jako příboj. Nad protější strání se prodral první paprsek slunce. Na zápraží čeká na zmoru chleba nakrájený na kousky.

Než Veruna zajde do chléva, zazdá se jí, že koutkem oka zahlédla pohyb. Trhne tím směrem hlavou - nikde nikdo, jen z lesa vřískne právě probuzený pták.

Po dojení Veruna naloží konev s mlékem na záda a vydá se do vsi odevzdat dodávku. Brodí se mokrou trávou, rosa studí do holých lýtek.

U křížku potká mládence se smutnýma očima. Už se viděli, ale dneska se na ni poprvé usměje.

Veruně je najednou do skoku.

V noci se Veruně zdálo, že běží o život.

Věděla, že musí být rychlá, mnohem rychlejší než je, ale stěží dokázala zvednout nohy ze země, zoufale je táhla prachem.

Uvědomila si, že to je sen, chtěla otevřít oči: nešlo to, snažila se nadechnout: marně. Na hrudi tíha, srdce bušilo zběsile: zmo-ra.

Pak najednou všechno přešlo. Posadila se, lapala po dechu a vymrkávala slzy. Tentokrát ji zmora neudusila, jenže jednou..., jednou se Veruně nepodaří nadechnout včas.

"Nech mě být, zmoro," řekla odhodlaně do tmy, "nech mě a já ti zítra dám chleba."

Škoda chleba, ale ve spárech zmory se probudit nechceš.

"Povidám ti, Mařka, těmadle vočima jsem to viděla! Ty krásný dubový prkna z podlahy vytrhali a místo nich maj jenom udusanej jíl, jak jsou z těch svejch kotárů zvyklý."

"Třeba to sežrala dřevomorka," navrhne Mařka nejistě.

"Houby sežrala! Kde by se tam vzala?!"

"Nebo červotoč...," pokračuje Marie ve hře na ďáblova advokáta, ale Blažena už veksluje na jinou kolej.

"A jak se na mě ta holka koukala! Jak kdyby mě chtěla uřknout. Ani za chleba nepoděkovala a přitom nemaj co do huby. Marjá, že vona mě uřkla!?"

"Přece bys na takový pohádky nevěříla.."

"Já ne," ohradí se, "ale vona jo!"

"Pozdrav Pánbůh," usmála se Veruna na návštěvnici.

"Jo, až na věky." Ženská zamávala půlkou bochníku a položila ho na ubrus. "Přinesla jsem vám něco do začátku."

Veruna zděšeně sledovala, jak se chleba kolíbá na bříšku. Každý ví, že to přináší neštěstí. Přiskočila a rychle ho převrátila na záda, jenže se ukázalo, že pečením popraskal, takže je čeká nezdar.

"Srdce se na něj směje." Ženská natočila zálibně bochník řezem ke dveřím. Ve Veruně hrklo potřetí, protože tak utíká štěstí z domu.

Pak si všimla, že je pecen ukrojený křivě, a to potom jde všechno šejdrem.

Bylo jasné, že je navštívila bosorka.

Usedlost se ztrácela v kopřivovém pralese, ale i tak bylo zřejmé, že proti jejich staré dřevěnici to je hotový palác. Z houští čněl štít s malou pavláčkou, nad sousedni stodolou s čiřikáním poletovaly vlaštovky. Veruně poskočilo srdce v hrudi.

Probojovali se žahavkami na práh, pod nohama jim zakřupalo sklo. Kamenné zdi vydechovaly studenou vlhkost a plíseň.

"Totiž," zastavil je mezi dveřmi do síně předseda výboru, "byli tu zlatokopové."

Prkenná podlaha vyrvaná, pec rozkopaná krumpáčem: ještě v ní zůstal zaražený. Smečka démonů by nadělala menší spoušť.

Předseda opřel beznohou židli o stěnu. "Hledači pokladů."

Sen o blahobytném životě splaskl jako bublina.

Týden ve vlaku a svět se obrátil vnitřkem ven. V tomhle rubovém světě je slušnost vysmívaná, neslušnost žádoucí a směšné normální; ženské nosí krátké vlasy jako chlapi a bohatí se oblékají jako chudáci.

Je tu k vidění mnoho divů a zvláštních hraček, ale lidé nevypadají, že by díky nim byli šťastnější. Třeba ty samohybné vehikly doma nejezdily, nejspíš proto, že tam nebylo kam spěchat. Taky hodiny doma neměli, ale ani je nepotřebovali, do kostela je svolal zvon a jinam došli, kdy bylo potřeba. Tady se zdá, že všem řídí život ten malý stroječek.

Blažený čas Verunina dětství zůstal v Karpatech.

Blažena vyžínala u plotu trávu, ve skutečnosti ale číhala na sousedku.

"Dobrej večír, Mařenko," narovnala záda.

"Dobrej." Marie byla ráda, že si může na chvíli oddechnout, cesta do svahu ji zadýchala.

"Tak už prej přijeli ti Rumuni," opřela se Blažena dychtivě o plaňky. "Jak vypadaj?"

"Holota, Blážo, úplná holota! Představ si, že děcka ani boty nemaj!"

Blažena pohoršeně zavrtěla hlavou. "Takovou lúzu sem přitáhnou!
To abyste si dali pozor na slepice. Takoví maj nenechavý ruce. A do jaký chalupy je dali?"

"Na zadní paseku."

"Ale! Ta je pěkná, velká." Blažena se zamyšleně poškrábala srpem na rameni. "Starej odsud přitáh řezačku."

Ve vagonu se přelévá pach potu, kořalky a kouře. Veruna si otře tvář cípem harasky, ale nepomůže to. Po týdnech ve vlaku si připadá špinavá. Přitáhne si otlučený kufřík blíž k tělu a opře o něj bradu.

Kéž by těch navoněnejch pajácov čert vzal. Prý: Československo vás volá, vraťte se domu, do náruče svej vlasti.

Celou ves to zachvátilo jako horečka. Verunin otec se nerozmýšlel ani dva dny. Začal tesknit po zemi, kterou vlastně ani nikdy neviděl, jako kdyby to byl ztracenej ráj, a do tejdne je přihlásil k reemigraci.

Jenže Verunin domov je na karpatskejch stráních, v horách Bihoru.

Ta bába s roštím byla tuhá. Zato sběrač borůvek byl... jako víno. Pěkně zakulacený, s výraznou vůní tabáku a lesních plodů. Už archivní ročník. Navíc pozdní sběr je pozdní sběr.

Holka s kytkama taky nebyla špatná, i když podle mýho se ten slavnej pugét přeceňuje. To je samý pugét květinovej, pugét bylinnej - řeknu vám, náprstníky teda nic moc. Nemám na to srdce.

Dědek každopádně chutnější. Jenom škoda, že jsem si nevšimnul tý skládací židličky, na který trůnil. Alumínium prý škodí zdraví, ale hlavně: nožičky tý sesle se mi nějak vzpříčily mezi zubama. Málem jsem si jeho stoličkou vylomil svojí stoličku.