V knize Co život dal a vzal píše Betty MacDonald o kurzu tvůrčího psaní, který spolu s ní navštěvoval malý tlustý Řek. (Pokud to neznáte, více v úvodu k prvnímu drabble.)
A tohle je příběh toho Řeka.
Drabble navazuje na Nepokoušejte se o umění, když neumíte pokoušet.
René Ocelot přecházel Ellas Marketem jako tygr v kleci. "Lupiči chtěli ukrást kouzelný obraz Ježíše schovaný v jídle. Někde ho tu musíte mít."
"Jak věděli, kde hledat?" zajímalo Marthu.
"Kouzelné vidění," pokrčil rameny Ocelot.
Na druhé straně města v maličkém panelákovém bytě Jannis Protopsaltis nalil své nové přítelkyni do skleničky od hořčice levné víno a usmál se.
"Nechci ještě pít," odmítla. "Něco nám napřed uvařím."
"Možná mám špagety."
"Zvíře. Nevaříš si?"
"Ani nebylo v čem. Teprve před měsícem jsem štípl hrnec švagrové."
"To je přece prádelní hrnec. A je v něm něco nacpané."
"Prádlo?"
"Jakési dřevo."
"Copak je brácha červotoč?"
Když jsem si po sobě drabble přečetl, znejistěl jsem, zda mladší generace vědí, že v osmdesátých a devadesátých letech byly (vymyté!) skleničky od hořčice považovány za elegantní sklenice vhodné na pití vína, protože slušné sklo nešlo sehnat. Jannis (o kterém pořád přemýšlím jako o svém spolužákovi ze základní školy) se tedy naléváním vína do hořčičné skleničky nezachoval jako čuně, nebo přinejmenším ne víc, než bylo tehdy běžné.
Ostatně, "sklínka hořčičná" pronikla i do umění, do písně Karla Kryla Martině v sedmi pádech, tam z ní ovšem pijí vodku, ne víno.
Konec historického okénka.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit