Košile z jemného plátna

Alžběta žehlí Járovu košili. Dává si záležet, dlaní pečlivě uhlazuje látku, jakoby se dotýkala jeho, jakoby mohl její dotyk cítit, až si košili zítra obleče.

 Jára si košili obleče na jednání, odkud nemá šanci odejít jako vítěz.

Nasliní prsty a vyzkouší, jestli žehlička není moc rozpálená. Škrob nasládle voní, plátno pod vahou želízka tiše syčí. 

„Neblbni, Jarouši,“ syčí Voňásek, ten v koženém kabátě přesvědčuje pěstí. Járovi hoří tvář, krev nasládle voní.

Límeček poctivě naškrobí tak, že je dokonale hladký a tuhý.

Může být sražený na kolena, ale v košili z lepších časů pořád vypadá jako král. A oni to vidí.