Hercule Poirot

A potom se slavný Hercule Poirot zarazil. Na místě činu ležela... ponožka. Všechno by perfektně zapadalo, pokýval hlavou, bylo by to až triviálně jednoduché, kdyby... kdyby nebylo té ponožky! Knír se mu nespokojeně ježil. Ty ukradené perly... musel to být hraběnčin bratr!

 Ponožka ležela na stole jako němý otazník.

*

"Svolal jsem vás, abychom dokončili náš příběh," zadeklamoval. Ponožka ho pálila v náprsní kapse.

"Začal se vyprávět před dvaceti lety. Avšak nejprve...," sáhl do náprsní kapsy.

Byla pryč. Kroužek podezřelých ho upřeně pozoroval. Poirot si odkašlal.

"Ano... tedy... Merde! Náušnice vévodkyně!" zahřímal.

"Hraběnky. Perly," upozornil ho zahradník.

"Tihle Francouzi," zamumlal majordomus.

„Drahý Hercule, teď jsem dostala tvůj dopis,“ provlála dveřmi Poirotovy kanceláře paní Ariadne Oliverová. „Takže jsi vyřešil tu záhadu zmizelého Lorda Ashleyho, po kterém zbyla jen velká hora knih v jeho milované knihovně?“

Poirot si promnul knír. „Obávám se, že zde nejde o únos ani záhadu, ale o obyčejnou smrtelnou nehodu s žebříkem a špatně uloženými knihami.“

„To mě mrzí. Budu se tam muset stavit, měl úžasnou sbírku, třeba by mi dědicové nějaké knihy přenechali?“ 

„Obávám se, ma chère, že to nebude možné. Všechny knihy padly za oběť této nešťastné události, protože váš přítel byl do nich již příliš zažrán.“

„Jak jste mohl vědět, že slečna Florence je podvodnice, která se ve skutečnosti jmenuje Jane Fosterová a je to dcera drožkáře z Birminghamu?“ podivoval se kapitán Hastings poté, co jeho starý přítel úspěšně vyřešil další zapeklitý případ.
„Mademoiselle Florence měla coby dědička lorda Blackwooda od útlého dětství vyrůstat ve vyšší společnosti, n'est-ce pas?“ připomněl belgický detektiv.
„To nijak nezpochybňuji,“ souhlasil Hastings, „ale byla přece bezchybně oblečená i upravená a ani jinak na ní nebo na jejím chování nebylo nic nápadného.“
„Nebyl jste dostatečně pozorný, mon ami,“ nesouhlasil Hercule Poirot. „Takzvaná mademoiselle Florence si při večeři na dezert vzala salátovou vidličku.“
 

Po vydatné snídani se Hercule Poirot posadil ke krbu a zálibně se zahleděl na nazdobený stromek. Obešel půl Londýna, než našel zcela souměrný smrček a další hodiny strávil rozmísťováním ozdob k naprosté dokonalosti.
Hned po ránu mu veselé Vánoce popřála slečna Lemonová a podarovala ho koženými rukavicemi, zatímco on ji potěšil lahvičkou parfému. Teď čekal, na navštěvu kapitána Hastingse, pro něhož měl přichystanou stříbrnou kravatovou sponu.
Zazvonil zvonek a detektiv spěchal ke dveřím. Na rohožce však místo Hastingse přešlapoval inspektor Japp.
„Stala se vražda, Poirote,“ oznámil bez dlouhých zdvořilostí.
„Monsieur, inspektor! To je přesně to, co mé šedé buňky potřebovaly!“
 

„Dlouho jsem věřil, že vražda mademoiselle Cliffordové má mužský rukopis,“ vysvětloval Poirot osazenstvu divadelního klubu, „ale když jsem uviděl mademoiselle Warrenovou při opravě jejího bicyklu, došlo mi, že to ona odšroubovala reflektor a shodila ho na svou slavnější sokyni.“
„Fascinující myšlenka, pane Poirote,“ odpověděla nevzrušeně herečka, „Ale zapomínáte, že jsem byla na jevišti se Sophií. Celé hlediště mě vidělo.“
„Omyl, mademoiselle Warrenová. Diváci si mysleli, že vidí vás, protože věnovali pozornost mademoiselle Cliffordové, zatímco na vašem místě stála vaše kolegyně, mademoiselle Greenová. Ten den vůbec neměla být v divadle, a přesto se v její kabelce našla jízdenka z toho dne.“

On: „Moje malé šedé buňky viníka odhalí.“
Ona: „Viníka? To u Margaret Simpsonové měli služku…“
On: opouští místnost
Ona: „Tihle mladí nic nevydrží...“ pohrdavý smajlík
On: vrací se do místnosti
Ona: „Tak už máte, drahoušku, vraha?“
On: poskakující smajlík, smajlík s rukama nad hlavou, plácající smajlík „Samozřejmě. Ještě jednou jsem prošel místo činu. Mám jasno.“
Ona: „Tak jak jsem říkala, u Margaret Simpsonové měli služku. Chodila s kovářským učněm…“
On: „Co to pletete? Udělal to lord Stevens!“
Ona: „Ale drahoušku! Zapomněla jsem vám říci, že i lord Stevens chodil se služkou. Ale lady vše zjistila A…“
On: „Klatě!“ opouští místnost.

„Nechápu to, Poirote,“ podivoval se kapitán Hastings. „Jaký důvod měl James Carlisle pro vraždu svého asistenta?“
„Nešťastný monsieur Green našel jistý dopis, který ho přivedl k podezření, že jeho zaměstnavatel zabil svou ženu, madame Paulette.“
„Její tělo se ale nikdy nenašlo, všichni věděli, že zmizela během návštěvy své matky v Paříži.“
„Exactement, Hastingsi! Madame Paulette měla odjet do Paříže poté, co dostala naléhavý dopis od matky. Tady udělal monsieuer Carlisle kardinální chybu, ale až monsieuer Green si jí všiml. Na obálce byla francouzská známka, francouzské razítko, ale dopis byl psán anglicky! Proč by francouzská matka madame Paulette psala dceři anglicky?“

Navzdory pokročilému věku a nízké kulaťoučké postavě byla jen málokterá žena (a jistě i málokterý muž), jež by detektivovi nepodlehla. Pomiňme skvěle padnoucí obleky i chloubu malého belgičana - láskyplně opečovávaný knír.
Mezi Poirotovy největší přednosti patřila neskrývaná sebedůvěra, medová francouzská slovíčka či roztomilý úsměv. A samozřejmě malé šedé buňky.
Hercule Poirot zkrátka byl (nesouhlasil by snad jen zločinec) rozkošná neodolatelná postavička.

Detektiv sám však, ač tajům lásky rozuměl, po drahé polovičce netoužil. Nechtěl zraňovat, ale nemohl popřít sám sebe.
A upřímně, nic se nevyrovnalo tomu, když mohl sledovat šťastně zamilovaný pár a k tomu si vychutnat kousek nadýchaného šlehačkového dortu.

"Mon Dieu!" zvolal Poirot poněkud pateticky, "jestli se brzy něco nestane, začnou umírat po stovkách."
Znepokojeně jsem zvedl hlavu od Timesů. Nebylo pochyb, že můj přítel je silně rozrušen.
"Úplně cítím, jak se zmítají v agonii," pokračoval a knír se mu chvěl, jako by sám trpěl bolestí.
"Ale kdo?" zeptal jsem se.
"Přece malé šedé buňky! Ty chudinky nemají kousíček pořádné potravy! Žádnou intelektuální výzvu, která by byla hodna jejich geniality - je to věru krutá abstinence, mon ami."
"Aspoň si odpočinete od všech těch zločinů," pokusil jsem se ho utěšit. Marně.
"Hastingsi," poučil mne, "intelektuální chátrání šedé kůry je zločin!"

„Poirote, pomalu bych si myslel, že si pobyt neužíváte,“ prohlásil kapitán Hastings.
„Naopak, ovšem raději si vychutnávám zdejší klima decentně, po doušcích.“
Hastings moudře nezmínil zákusek nemalého formátu čekající na stolku.
„Ještě jste nevyzkoušel masáže, Kneippův chodník, koupel v moři.“
Poirot moudře pomlčel o pruhovaných plavkách svého přítele.
„Přesto jsem si všiml tetování na předloktí monsieura Wooda, jež naznačuje, kde se svým masážním technikám naučil. Taktéž zlomené ampule na dně chodníku monsieura Kneippa i toho, kdo se nám představil pod jiným jménem, než jaké stojí v knize hostů.“
„Chcete říct…?“
„Že nesmíme zapomínat promasírovat také své šedé buňky, mon ami .“