Moje články

Jeník obejme očima hrst stavení choulící se k sobě v nekonečné rovině jako snůška prérijních kuřat. Jejich farma. Ještě před nedávnem to byl celý jeho vesmír, teď mu připadá malá. Někde za obzorem je jiný svět, barevný, lákavý.
Vrývá si do paměti drnovou chaloupku, pod windmillem stojí táta s dětmi i Nany. Na rozloučenou od ní dostal první pusu. Na tvář. Na tu dálku to není vidět, ale Jeník ví, že hledí na něj, že se tím pohledem loučí navždy. Otec ji objímá kolem pasu.
Pevně sevře v náručí rodinnou Bibli, pobídne koníka a vyrazí na cestu do nového života.

Blíží se jaro, zásoby ve spíži se tenčí. Vzadu na polici zůstala zaprášená sklenice čehosi tmavého. Dědictví po Marii.
Nany nedůvěřivě sklenici otevře, opatrně ochutná. Sladká extáze, božská mana!
Nejlepší ostružinový džem, co Nany kdy jedla.
Ten večer mají hody. Smějí se, žertují, džem je řídký, stéká po bradě, nejen dětem, ale všem.
"Vypadáš jako indiánská squaw," směje se Jiřík Nany.
I Jakub se usmívá: "Má pravdu. Indiánky si tetují bradu na znamení, že patří muži. Teď už mě nezapřeš."
Nany se usmívá jejich žertování, ale uvnitř je vážná. Cítí, že Marie jí definitivně přenechala svoje místo v Jakubově srdci.

Nany štupuje ponožky a kradmo pozoruje Jiříka. Leží v posteli a čte Robinsona Crusoe. Čte ho pořád dokola celou zimu.
"Je to asi dobrá kniha," odhodlá se Nany.
Jiřík přikývne: "Četla mi jí maminka. Někdy ještě dokážu slyšet její hlas."
Nany se sevře srdce.
"Ale už jen málokdy," vzlykne Jiřík a schová tvář do polštáře.
Nany si přisedne a nesměle ho pohladí po zádech.
"Určitě tě měla moc ráda." Po chvíli opatrně dodá: "Vím, že nejsem jako ona, ale mohli bychom být aspoň přátelé?"
Jiřík mlčky zavrtí hlavou.
Nany vzdychne.
Pak se z polštáře přidušeně ozve: "Budeš mi chvíli číst?"

Velraňáci, tupí ptáci!
Přeprat je nám nedá práci!
Ufiknem jim tkaničky,
poztrácejí botičky!
Spráskáme je, balíky,
uřežem jim knoflíky.
Cink cink ratata,
popadaj jim kaťata!
rachocení pokladu v plechovce
Velraňáci, zbrklí ptáci!
Přeprat je nám nedá práci!
Už víme, kde hnízdí, straky,
tak jakýpak s nima fraky:
jejich hnízdo vybereme
a pak se jim vysmějeme.
Cink cink ratata,
popadaj jim kaťata!
rachocení pokladem v plechovce
Velraňáci, tupí ptáci!
Přeprat je nám nedá práci!
Popadneme praky pevně,
nedáme svý kšandy levně!
Schováme si kalhoty,
budem se bít nahatý!
Cink cink ratata,
popadaj jim kaťata!
rachocení pokladu v plechovce a bojový řev

Novověk skončil. Blahoslavená doba rozkvětu se vrátila.
Jako první jsme strhali všechny antény a vysílače, hyzdící jako ohavné vředy půvab věží a střech, zpřetrhali jsme kabely poutající kamenné zdi, takže znovu vynikla krása opěrných sloupů, krakorců a fiál, chrliče se nadechly k novému životu a šklebí se teď šťastněji a děsivěji než kdy dříve.
Žádné reflektory, žádné mrtvolné světlo pouličních lamp. Žádná modře blikající oka v setmělých oknech. Žádné ohlupující svítící krabičky. Večer ulice rozzáří zlatavý soumrak, noc je požehnaná tmou a rána mléčně mlhavým svítáním. Tak to má být podle odvěkého řádu světa.
Čas plyne pomalu. Čas plyne dobře.

Hřebeček jančil jako smyslů zbavený, bála se, že je všechny zabije. Jedno kousnutí je jen nízkou cenou.
Modřina je velká jako mužská dlaň a připomíná mapu Nového světa vyvedenou fialovým inkoustem. Jakub ji každý večer potírá mastí z arniky. Prstem jemně obkresluje její obrysy, vyznačí New York u ramene, vede přes celý kontinent trať pacifické dráhy až k lokti na západním pobřeží a nakonec uprostřed, na Velkých pláních namaluje jejich farmu.
Po pár dnech, když vnitrozemí zezelená, setkají se na krátký okamžik nad prérií jejich rty.
"A kde je Chicago?" ozve se Jeník. "Chtěl bych se tam na jaře podívat."

Nejdřív jsem si toho skoro ani nevšimla. Začalo to nenápadně.
Rád žvejkal boty, to jo. A ponožky.
Občas jsem našla dírku v oblíbené sukni nebo riflích.
Potom se pustil i do nábytku. Ohryzal lak na stolku. Nohy u stoličky okousal tak, že jsme museli koupit novou, skříňka už se skoro nedá zavírat. Dokonce i omítka mu zachutnala.
A pak to nabralo spád. Jen za minulý rok mi zničil šňůru od žehličky, fén na vlasy a rychlovarnou konvici.
Jenomže teď jsem s hrůzou zjistila, že se pustil i do mě!
Ráda bych ho zastavila, ale nejde to.
Je neúprosný.
Zub času.

S námahou otevřou dveře stáje napůl vyvrácené orkánem, čeká je pohled jako z apokalypsy. Stáj až po prsa plná sněhu, z návěje trčí hlavy nešťastných zvířat. Krávy je vítají zoufalým bučením, koně frkají s pěnou u huby, napůl šílení.
Nany se vrhne k nejbližší kravce a začne ji odhrabávat holýma rukama. Navrchu je sníh kyprý, ale brzy se dostane na upěchovanou vrstvu. Stračena po ní důvěřivě otáčí veliké oči. Už je skoro osvobozená, jen zadek sedí v závěji, oháňka přimrazená. Jakub ji vysekává nožem, Nany objímá rohatou hlavu, šeptá jí něžná slůvka.
Kravka ji na důkaz odpuštění olízne drsným jazykem.

Sněhová bouře neztrácí sílu, lačně vybírá svou daň.
Jakub navlékne rukavice: "Půjdu se podívat do stáje."
Zůstaň tady!, bouří se Nany, ale mlčky přikývne. Ubohá zvířata! Žijí vůbec?
"Půjdu s tebou," zvedá se Jeník, Jakub ho zadrží.
"Někdo musí zůstat."
Stojí proti sobě, otec a syn, čtou si v očích to, co se bojí vyslovit nahlas.
"Zůstaň ty, tati."
Do dveří se musí opřít oba, aby je vůbec otevřeli. Víření sněhu oslepuje, ledové krystalky se zasekávají do kůže. Jeník se s námahou vydá proti větru, rve se o každý krok, boří se v závějích. Po chvíli zmizí v bílém nic.

"Také jsem se připletl k jednomu neobvyklému případu," pravil pan Sušinka, občanským povoláním berní úředník. "Při rutinní kontrole jsem zjistil, že jistý subjekt letos neuhradil příslušnou částku."
"To snad není zas tak neobvyklé," zabručel chlácholivě komisař Vašíček.
"Možná subjekt již nespadá do vaší jurisdikce," zabafal doktor Kubela z čibuku .
Pan Sušinka zmateně zamrkal.
"Umřel," vysvětlil komisař Vašíček. "Byl to mord?"
"Zemřel," přikývl pan Sušinka důstojně. "Jenomže se ukázalo, že by mu letos bylo už 337 let. A celou tu dobu řádně odváděl!"
"Daňový podvod?" zbystřil doktor Kubela. "Jak se ten váš subjekt jmenoval?"
"Ále," pokrčil pan Sušinka rameny, "nějaká Makropulos."

Sněhová bouře řádí nad prérií už den a noc a den. Okenní tabulky drnčely bez přestání řadu hodin, dokud nezavály sněhem. Blizard kvílí a burácí, srdceryvně skučí v komíně a dunivými údery buší do dveří. Při každém nárazu foukne vítr skulinami kolem veřejí dovnitř sníh jako měchem.
Kamna ve větru netáhnou, každou chvíli pufnou a čmoudí, kouř dráždí v očích, Jiřík neustále kucká a Nany trne hrůzou, že se všichni udusí.
Choulí se v houni u zasypaného okna, nehtem bezmyšlenkovitě kreslí cestičku v námraze. Cestička se klikatí, najednou je z ní slovo. Něžné, malebné.
Zardělá rychle slovíčko rozehřeje horkou dlaní.

Bryčka skřípe a vrže, jak kola nadskakují ve výmolech. Kodrcají se domů a mlčí.
Márinka jí usnula v klíně, chlapci mlčí svorně vzdorně. I Jakub mlčí.
Jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdyby se jen před pár hodinami její život nezměnil, jako kdyby se právě nestala jeho ženou, jako kdyby se Jeník neopil, jako kdyby ji přede všemi neponížil, jako kdyby se Jakub kvůli ní právě neporval s vlastním synem
před všemi českými usedlíky na západ od Omahy.
A nebo právě proto?
Kodrcají se domů, bryčka skřípe a vrže a na černočerné pláně se tiše snáší příliš čistý sníh.

Česká hospoda s českými rodáky, s českým pivem a českou muzikou. Dudy vřeští, štěbence piští, famfrnoch jim přizvukuje.
Tak vyskoč křepce, osedlej hřebce,
jen ať tu chvíli...
Naleštěné holínky dupou v rytmu rejdováku. Jeník vtáhne Nany doprostřed kola, oči má divoké, lesknou se kořalkou.
Shoď skopce z kopce, pak zažeň ovce,
jen ať tu chvíli...
Během chvíle je Nany bez dechu, Jeník ji tiskne, točí se, točí, hospoda se změnila v rozmazanou šmouhu.
...ať tu chvíli nezmeškám!
Muzika dohrála, ale svět se točí dál, Nany hoří tváře, nemůže popadnout dech... a pak ucítí Jeníkovy rty na svých.
Hospoda náhle ztichne.

Varhany hrají velebně stejnou píseň jako tenkrát.
Tvář Panny, ukrytá v proudu světla jako v mlhavé loktušce, vypadá jako tvář jeho Marie.
Očima jeho Marie sleduje světice posvátný slib, který skládá do dlaní jiné.
Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých.
Slib daný Marii splnil.
Chci tě milovat a ctít po celý svůj život.
Nebo snad porušuje svým slibem slib již jednou daný?
Dokud nás smrt nerozdělí.
Upřený pohled světice zdá se hovořit beze slov.
Třesoucími se prsty navlékne Anně prstýnek.
Ten prsten patřil Marii, jenomže jiný Jakub nemá.
Marie se něžně usměje a žehnající dlaň se nepostřehnutelně pohne.

Jen bryčka zastaví před kostelem, už se k nim hrne rozšafná dáma v nejlepších letech.
"Paní Blaha. V Americe se narodila," představí ji Jakub.
"Pravda. Ale jsem Češka jako špalek," směje se paní. "Jen s tou češtinou to jde do kopce."
"Myslíte z kopce?"
"Ba ne, do kopce. Těžko, víte? Můj nebožtík tatínek, rodák z Turovce, ten říkával, že jsem na češtinu tvrdohlavá jako beran. Ale co, shoďme to z kopce, co pravím, ze stolu. Otočíme stránku."
Nany napadne, kdy se ta milá dáma stačí vůbec nadechnout, ale již je vtažena do mohutného objetí:
"Tak vás mezi námi vítám, děvenko!"

Z kopce do kopce lovec honí skopce.
Skopci na kopci smějí se lovci:
Skopec z kopce,
za ním ovce,
prohání lovce,
onoho sobce.
Na toho skopce
a jeho ovce
má totiž obce
od toho lovce
(sobce)
opce.
V katastru obce,
v útrobách kopce
visí ta opce
v kobce na skobce.

Nany probudí šramot. Je černočerná tma, ale u dveří se cosi hýbe. Srdce se jí rozběhne jako žentour. Pak si uvědomí: malá Mariánka. Ale jak divně, trhaně se pohybuje! Prudce vykopne nohou dopředu, pak teprve došlápne. Pravá, levá. A znovu.Jako panáček na klíček.
Nany zatrne úzkostí. Je to dítě nemocné? Náměsíčné? Nebo snad... To není možné, napomene se Nany, na posednutí zlým duchem věří jen staré báby.
A najednou kvičení a pískání, něco malého se prosmýkne kolem a zmizí ve tmě. Krysa.
Márinka nehne brvou. Je tvrdá jako křemen, vychovávaná muži.
Nany to statečné děvčátko zatouží zahrnout něhou matky.

Jakub jediným plynulým pohybem odkrojí krajíc chleba a podá ho Jiříkovi. V tom naučeném, tisíckrát zopakovaném pohybu je něco uklidňujícího.
Zítra mají jet k oddavkám. Lepší ženu by těžko našel, Nany je dříč a má laskavé srdce. A... líbí se mu. Moc. Až moc na to, jak miloval Márinku. Někdy si už ani nemůže vybavit její tvář. A jindy zas se přistihne, že mluví s Nany a vidí Marii. Dopouští se křivdy na obou.
Snad se dopouští křivdy i na vlastním synovi. Dobře ví o žáru, který Jeníka sžírá.
Jakub se snaží dělat věci správně. Tak proč má pocit viny?

Nany pozoruje Jakubovy ruce, hrubé, rozpraskané ruce, jak krájí chléb. Jediným plynulým tahem oddělí z bochníku krajíc a podá ho Jiříkovi. V tom naučeném, tisíckrát zopakovaném pohybu je něco pěkného.
Zítra pojedou do města k oddavkám. Nemohla by si přát lepšího muže. Jakub je dříč a dobrý člověk. Měla by být šťastná. Měla by...
Jakub zvedne oči a Nany rychle uhne pohledem.
Kdyby se tak na ni někdy podíval Jeníkovýma očima! Jeník má v očích žár.
Jeník se ji snaží rozesmát, Jakub se usmívá shovívavě.
Jakub je dobrý člověk a je k Nany laskavý. Tak proč je jí do pláče?

V dálce se po zčernalé pláni cosi pohybuje. Snad nějaké zvíře, a není samo.
Další a další se objevují zdánlivě odnikud, ženou se s větrem zpustošenou krajinou, už jsou jich stovky, zakrývají celý obzor, rychle se blíží k farmě.
"Jakube!" vřískne Nany.
Vetřelci už se valí kolem jako záplava, míhají se tak rychle, že Nany stěží postřehne podobu. Pekelní ježci, někteří malí jako kopací míč, jiní větší než člověk. Část jich zachytila ohrada, ale ostatní přeskakují po jejich zádech, nic je nezastaví.
"Jakube!!"
Jakub vybíhá ze stodoly, pušku v ruce. Jediným pohledem přehlédne tu spoušť a ulehčeně se usměje: "Tamblvíd."