Moje články

Nany poprvé nakupuje sama. Jenomže než na ní přijde řada, správný anglický název zapomene. Co naplat, nějak si poradí.
"Pig in tin," pronese důstojně, jako by anglicky nakupovala denně. Pig nebo pink? Jakživ si to nezapamatuje.
"Oh, pork!" usměje úslužně generál Store.
"Houby pórek," zavrtí Nany hlavou a zkusí druhou variantu: "Pink in tin."
"Of course!" Prodavač přinese plechovku kytek.
"Pinintin!" zadrmolí Nany jako pravá Američanka.
Na pultě přistane krabička špendlíků.
"Ping-uin-tin," snaží se Nany.
"No penguin!" krčí hokynář rameny.
Nany má na krajíčku. Z dalšího pokusu vzejde jen potupné zachrochtání.
"Pork, of course!"
Vepřové konzervy si odnáší jako trofej.

Svítá. Nový den čpí spáleništěm a prožitým strachem. Oheň strávil sám sebe, zůstala zčernalá poušť a závěje popela, které vítr honí po pláních sem a tam.
Unavení vracejí se domů.
Otec jednou rukou tiskne k boku Jiříka, druhou objímá kolem ramen Jena. Vlasy mu zšedly popelem, tvář má strhanou vyčerpáním a přestálým strachem, ale oči plné úlevy.
Jeníkovi protíná tvář rudá spálenina. V očích mu zůstal odlesk plamenů, vzrušení z boje a vítězství, ale někde hluboko na dně také pokora.
Otec si se synem vymění pohledy: s nákloností a respektem.
Nany si najednou uvědomí, že Jeník je dospělý muž.
Svítá.

Kolem farmy hoří protiohně v nepřerušené linii. Hoří nízko a líně se plazí vstříc obřímu nepříteli.
Přibíhá Jiří, Nany se probere. Mrňous běží na pomoc a ona tu nečinně brečí jako prvňáček! Rychle máčí jutové pytle v nádrži, pospíchá k pásu vypálené trávy, voda crčí na střevíce, nevnímá.
Horečně buší mokrým hadrem do oharků, zadusit každou jiskru, každý plamínek vystřelený požárem příliš blízko. Tvář jí pálí žárem, do očí stékají čůrky potu.
Pak se znesvářené ohně potkají. K nebi se vzedme obrovská ohnivá vlna, noc prozáří oslnivý záblesk světla. Když pohasne, démon ohně zakolísá a potom pomalu, váhavě změní směr.

Od západu se přes celý obzor zvedá vysoká stěna plamenů. Prérijní požár. Valí se přes pláně nezadržitelně, neúprosně, hučí a burácí, zvedá k nebi sloupy ohnivých vírů, vyvrhuje gejzíry jisker. Hejna ptáků s křikem krouží v mračnech rudočerného kouře, krávy vyděšeně bučí, koně ržají v maštali. Požár se žádostivě žene vpřed.
Nany ochrnutá hrůzou zírá na tu ohnivou zkázu. Takovému démonu není možné vzdorovat, není kam utéct.
A Jakub s Jeníkem, zdá se, zešíleli. Jejich tmavé siluety se míhají proti ohnivé stěně. Na hranici zoraných polí, tam, kde začíná travnatá pláň, zakládají své vlastní ohně.
Popel se snáší všude kolem.

Tichý šum. Jemné pochrupování.
Márinka: Jiříku?
Jiřík:(rozespale.) Mhmmm.
Márinka: Jiříku, vstávej, venku je den!
Jiřík:(rozespale.)Spi, Márinko. Je tma tmoucí. Něco se ti zdálo.
Márinka:(umíněně) Jiříkůůů! Vstávej, už je světlo.
Šum zesílí.
Jiřík:ZATRACENĚ!
Márinka: Klít se nemá! A nekřič na mě!
Z dálky se ozývají hlasy. Krátké věty. Slovům není rozumět.
Márinka: Vidíš ta světýlka, jak běhají po stěně?
Zvuk zmatku. Padá židle.
Jiřík: Zatraceně!
Chvatné kroky po prkenné podlaze.
Jiřík:(naléhavě) Márinko, poslouchej! Musíš tu zůstat! Rozumíš? Venku hoří!
Kroky se vzdalují. Bouchnutí dveří.
Zaskřípání klíče v zámku.
Márinka:(vzlyká) Jiříkůů...
Zcela zřetelné praskání ohně.

Umět zacházet se zbraní, to je na pomezí nezbytnost.
Jeník dostal kolt už před lety. Je dobrý střelec. Na osamělé usedlosti je cvičení střelby jediná možná zábava. Otec používá brokovnici. Střílí dobře, ale jen z nutnosti.
Dnes je Nany doprovází. Je jeden z posledních krásných dní, modrý a zlatý, vzduch je průzračný a slunce hřeje do zad.
Dvacet kroků od nich se zaleskne plechovka. Jeník vyzývavě kývne na otce, stiskne spoušť skoro bez míření. Plechovka poskočí.
Pak třeskne brokovnice. Mine. Chlapec se vítězně na tátu obrátí - a radost zhořkne. Střílí Nany... otec jí pomáhá. Líce k líci, napůl v objetí.

Brouzdají spolu orosenou travou.
Nany utrhla kopretinu a bezmyšlenkovitě jí cupuje okvětní lístky.
"Budete se mi smát, ale svou ženu jsem velmi miloval."
Miloval ji věrně.
"Znali jsme se od dětství."
Zjevně.
"Věřím, že muž a žena by se měli znát, než si slíbí věrnost na celý život."
Tajně.
"Brzy se ochladí. Zimy jsou tu krušné."
Láskou se souží.
"Neprovdaná tu pak nemůžete ostávat."
Po jiné touží.
"Pak už nebude možné, abychom s Jenem spali ve stodole."
Má mě rád.
"Jestli si to přejete, odvezu vás do města, do hotelu."
Nemá mě rád.
"Ale raději bych, abyste zůstala."
Miluje mě?

"Váš předchůdce nás vždy kontaktoval elektronicky," blekotá proplešatělý úředníček.
"Dávám přednost setkání tváří v tvář," odpoví návštěvník tak suše, že z toho úředníkovi vyschne v krku. "Je to takové... stylovější, jestli mi rozumíte."
"Přejete si vidět účetní knihy, pane?"
Místo odpovědi si muž pohrává s firemním zapalovačem.
Úředníček se div neuklání: "Už máme pokrytí téměř sto procent! 98,63587 abych byl přesný."
"Co sběr genetického materiálu, jak jste pokročili?"
"Zatím shromažďujeme biometrické údaje. Na vzorcích DNA ještě pracujeme. Podpis je dneska digitální, úpis krví by byl podezřelý."
Chlap zamyšleně cvakne zapalovačem. Je modrý, s bílým písmenem f.
Plamínek páchne sírou.

Uběhl týden, o svatbě se nikdo nezmínil. Nany byla za ten odklad ráda. Starala se o domácnost, učila se likvidovat myši a krysy, bojovala s hliněným prachem, který věčně padal ze stropu na zametenou podlahu, na postele, na stůl.
Dnes při úklidu objevila truhličku.
Na vrchu leží vyšívací bubínek s rozdělanou prací. Nany zatají dech. Je to jako svatokrádež, dotýkat se věcí, které patřily nebožce, přesto neodolá. Opatrně rozloží plátno zdobené výšivkou.
Kdyby všechno potěšení v tom světě bylo vzato, a jenom láska zůstala, ten život by stál...
Za co by život stál, Márinka vyšít nestihla.
Nany se rozklepou ruce.

Celá země vytáhla do boje.
Žádný bojovník se nesmí držet zpět, dokud v bitvě nezvítězíme!
Ulicemi měst pochoduje armáda. Sestřelit, otrávit, zabít!
Městskými parky pochodují školáci. Hrnce a pánve jsou jejich válečnými bubny. Hrnce a pánve jsou jejich zbraněmi. Mobilizace pětiletých. I batole zvládne bušit lžící do plechu. Bumtarata tatata, nepřetržitý rámus k nepřežití. Ptáci poplašeně bijí křídly. Létat už nemají sílu. Mrtví padají k zemi, starci mrtvolky nabírají lopatami a vrší na hromady. Komise je přepočítá.
Předseda na plakátech žehná svému národu vítězícímu v boji s vrabci.
Nepřítel vyhlazen.
Zrno nám ujídat nebude!
Za dva roky postihne Čínu hladomor.

Tajemství života. Celé dny hledám vzorce, vedoucí k jeho odhalení. Ležím s otevřenýma očima, tělo neposlušné, nemohoucí, ale mysl horečně pracující. Brzy budu u cíle, všechna vlákna se propojují, jako cestičky, které se sbíhají do jediné...
XXX
Dnes jsem si uvědomil strašlivou věc. Některé spoje v mé mysli začínají vyhasínat, řešení, která jsem dávno nalezl, jsou náhle zahalena oparem... Jak dlouho již? Zoufalý, tak blízko cíli!
XXX
Nalezené nesmí být ztraceno! Začínám zaznamenávat vše, co ještě můj zmučený mozek uchoval.
XXX
Kreslím myšinkové myšlenkové mapy. Času málo!!
XXX
Po Slední prázdné kreslit budu. ZÍTRA.
XXX
Po_ZD_
XXX
"Zítra ty Bertíkovy dětské čmáranice na zdi zabílíme, zlato."

Z nízkého pahorku nad farmou pozoruje Nany širošírou rovinu kolem. Od obzoru k obzoru oceán trávy vlnící se ve větru. Žádný strom, stavení, ani kopec, nic nenarušuje zlatavou hladinu. Jen Jakubova farma a prstenec polí kolem, jako ostrov ztracený v moři, jako poslední bílé místo na mapě dávných mořeplavců.
A nebe je nad prérií vysoké, zakloň hlavu a dostaneš závrať; po modré obloze letí mraky, země ujíždí pod nohama, Nany padá, Jeník ji zachytí, padají oba do měkké trávy. Leží vedle sebe, drží se za ruce a smějí se nahlas, smějí se šťastně jako děti.
Dokud jí Jeník nepolíbí dlaň.

Vůně kávy a důvěrně známé zvuky. Kvokání slepic na dvoře, zvonivé ťukání kovu o kov: táta naklepává kosu.
Nany si vychutnává blažené chvíle polospánku, než bude muset vstát.
Ze dvora k ní tlumeně doléhají cizí hlasy.
Pak se v jediném okamžiku iluze domova roztříští, Nany je náhle úplně bdělá.
"Nemůžete si ji vzít, táto! Vždyť ji nemilujete!"
Nany zadrží dech.
Chvíle ticha, jen kladivo teď tluče o poznání rychleji.
"Co ty víš o lásce, chlapče," povzdechne nakonec otec mírně.
"To byste se divil!" vyplivne Jeník.
Pak dodá tak tiše, že si to Nany skoro domýšlí: "Strašlivě bolí."
Kladivo překvapeně utichne.

Nany se zhluboka nadechne, přijme dlaň muže z fotografie a sestoupí z bryčky.
Brzy mu bude patřit, sama se mu prodala. Za lodní lístek. Najednou jí ta cena připadá směšně nízká.
Před domem nesměle přešlapuje děvčátko, sotva tříleté. Jednou rukou si popotahuje cůpky, druhou schovává za zády. Potom zvítězí stud a dítě se utíká schovat k otci. Cestou škobrtne, padá.
V tu chvíli je Nany u něj. Nepřemýšlí o tom, je to reflex. Chlácholí dítě a roztírá mu slzy po umouněné tváři. Holčička naposledy popotáhne a rozevře pěst. Na dlani podává Nany hrstičku napůl rozmačkaných jahod.
Nany se poprvé usměje.

Petrolejka tiše šumí. Pan farář upijí bylinného thé a přitom zamyšleně prohlíží fotografii muže v nejlepších letech.
Takový vážný pohled měl už jako nemluvně při křtu, usměje se velebný pán.
Vdovec, 37 let, otec tří dětí...
Tak Márinka je v Pánu. Jak byli plní nadějí, když s Jakubem odjížděli za moře...
...hospodařící na 130 akrech vlastní půdy v Nebrasce...
Aspoň si v Americe polepšili. Tolik polností nemá ani nejbohatší statkář ve vsi...
...rád by se oženil s dívkou uvyklou hospodářství.
Podivná doba, která celého člověka vtěsná do několika krátkých hesel!
Pan farář rázně odloží hrnek. Najde tomu chlapci nevěstu sám.

"Kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka," lísá se vlk poněkud mutující fistulí.
Země zaduní dupotem, jako když se žene celé stádo koz. A kozlíků. Těch nejkřehčích, nejšťavnatějších, nej...
"Nej-nej-nejdřív heslo!" ozve se za vrátky trojhlasně.
Vlkovi zaskočí mlsná slina. "Jaký heslo, u sta hromů?!"
"Ústa Romů není správně..."
"Jaký ústav ...?!" Zmatený vlk na okamžik vypadne z role.
"Heslo!"
"Herdek filek!"
"To není správně. Zbývá vám poslední pokus!"
"Co?! To nebylo heslo, to je...," zahromuje vlk, pak se ale rychle přepne zpátky do cukrkandlového módu: "...to je přece vypouštění páry."
"Vypouštění páry není správně!!!"
Správně - nesprávně, vlk vypouští páru celou cestu k lesu.

Jeník seskočil z kozlíku, Nany sedí dál jako přimražená. Nevěřícně zírá na to, co má být jejím novým domovem.
"Houm svíthoum," usmívá se chlapec plaše.
Jestli to znamená "hromada h...noje", je to výstižné. Ta... stavba vypadá, že se rozteče při prvním lijáku. I kozí chlívek u nich doma vypadá v líp!
Tvoje doma je odteď tady, uvědomí si Nany zděšeně.
Rukama v klíně křečovitě mačká sukni. Připadá si oklamaná, okradená, prázdná. Vzteklá.
Přes mlhu zadržovaných slz zahlédne vysokého muže, sňal klobouk a mlčky na ni hledí.
Nesmí ji vidět plakat, nesmí!
Sladký americký sen právě skončil. Je načase se probudit.

Vlak supí nocí, nekonečnou prérii za okny přikryla tma. Jednotvárné kodrcání kol ukolébalo Annu do dřímoty.
Jeník ji pozoruje přimhouřenýma očima. Když ho pro ni poslali do New Yorku, zlobil se. Byla vetřelec, cizinka, která se chce vklínit mezi ně.
Ale společná cesta to změnila. Anna se mu docela líbí. Ruce má drsné jako našinec, přitom vypadá ztracená a potřebuje ho. Zpod šátku jí vyklouzl plavý pramen, Jeníka až zasvrběly prsty, jak jí ho
zatoužil uhladit zpátky.
Vlak supí nocí, jednotvárné kodrcání kol rezonuje Jeníkovi pod hrudní kostí.
Anna se mu líbí, ale jako svoji macechu si ji představit nedokáže.

Kjú: první slovo, které se naučíš.
Kjú: nekonečné čekání. Horko a žízeň. A lidé, lidé, lidé jako v panoptiku. Muži s copánkem a ženy bez vlasů. Starci v sukních. Dívky v buřinkách.
Konečně první komise: tři doktoři. Na rukáv ti kreslí značku křídou. Je to dobře nebo špatně? Pak ti strčí do oka kovový háček a obrátí víčko naruby. Bolí to děsně. Skoro nevidíš, jak ukazují: "Kjú!"
Tak čekáš dál. Hodiny. Nějaká žena strašlivě naříká, rvou jí z náručí kluka, posílají ho pryč. Je horko. Další tříčlenná komise.
Nakonec ještě jedna.
"Vilkam tuemérika" ani nevnímáš. Stejně nevíš, co to znamená.

Pradědova krabice je plná pokladů.
Černobílé portréty exotických gejš s úsměvem Mony Lisy, kolorované pohlednice z Hongkongu či Port Saidu. Mapky Sibiře.
A fotografie. Portréty z ateliérů v Hronově, Jekatěrinburku i Vladivostoku. Desítky zažloutlých fotografií, na všech mladí muži.
Na zadní straně jedné tužkou zapsaný vzkaz:
Nejmilejší maminko a tatínku! Tady mě máte aspoň na papírku, aby se Vám nestýskalo. Osobně už se nejspíš neuvidíme.
Ti mladíci jsou si všichni podobní a není to jen uniformou.
Je to očima, unavenýma očima, které viděly to, co by nikdo vidět neměl.
Němými ústy křičí přes propast století svoje varování.
Jenomže nikdo neposlouchá.

Tolik lidí Nany neviděla za celý svůj život. Teď se s nimi tísní v téhle železné rakvi už druhý týden. Každý kousek podpalubí je zaplněn lidmi, jejich ranci, jejich zvuky a pachy. Sténání nemocných, nekonečné drmolení modliteb, odporné zvuky dávení. Pláč nemluvňat i jeho náhlý konec. Hádky a křik. Pach nemytých těl, zvratků a zkaženého jídla.
Nany se prodírá tím odporným puchem, klopýtá mezi zuboženými těly. Vší silou se snaží potlačit vlnu paniky, která se v ní vzmáhá. Nadechnout se čerstvého vzduchu, nebo se udusí!
Myslela, že nemůže nic ztratit a získat může všechno. Zdá se, že je to naopak.

Nany obejme očima hrst domků rozesetých po stráni. Její rodná ves. Ještě před nedávnem jí byla malá. Připadala si jako v bublině, celý svět ležel venku, barevný, lákavý, zdánlivě nedosažitelný. Teď si není jistá, jestli o něj stojí.
Vrývá si do paměti jejich chaloupku, před plaňkovým plotem stojí táta s mámou i všechny sestry. Na tu dálku to není vidět, ale Nany ví, že všichni hledí na ni, že se tím pohledem loučí navždy. Definitivnost jejího rozhodnutí na ní padne jako koňská houně a začne ji dusit.
Popadne kufřík i ranec, skousne ret a vyrazí na cestu do nového života.