Moje články

"Mon Dieu!" zvolal Poirot poněkud pateticky, "jestli se brzy něco nestane, začnou umírat po stovkách."
Znepokojeně jsem zvedl hlavu od Timesů. Nebylo pochyb, že můj přítel je silně rozrušen.
"Úplně cítím, jak se zmítají v agonii," pokračoval a knír se mu chvěl, jako by sám trpěl bolestí.
"Ale kdo?" zeptal jsem se.
"Přece malé šedé buňky! Ty chudinky nemají kousíček pořádné potravy! Žádnou intelektuální výzvu, která by byla hodna jejich geniality - je to věru krutá abstinence, mon ami."
"Aspoň si odpočinete od všech těch zločinů," pokusil jsem se ho utěšit. Marně.
"Hastingsi," poučil mne, "intelektuální chátrání šedé kůry je zločin!"

U Voňáskova rybníku skřehotají žáby jako o život, pod protějším břehem nehybně strmí volavka rudohlavá.

Jára pročísne hladinu prsty. Voda se zčeří, vodoměrky se polekají a rozutečou se. Jinak se nestane nic.

Voňásek tu míval kapříky. Krmil je mletým masem a mluvil na ně něžně jako na děti. Stačilo rozvířit hladinu a už se voda vařila rybími těly. Nechali se hladit. Krmili se mu rovnou z dlaně.

Komunisti nejdřív Voňáskovi sebrali živnost, pak rybník a nakonec vylovili ty kapry.

Volavka se probere ze strnulosti, je to mžik a v zobáku se jí zmítá ryba.

Jen si dej!
Sežer jim všechno.

Ráno se loudá mezi domy
jako první cigareta bez spěchu.
Praha ospale mžourá,
a já se směju -
jen tak pro sebe,
protože už nikdy nikoho nebude zajímat,
jestli znám S. K. Neumanna nazpaměť.

Nohy bolí jak život,
který začíná právě teď,
nekompromisní jako tramvaj
v pět čtyřicet.

A já jdu
s hlavou v oblacích -
doslova —
Letnou, kde je nebe tak blízko,
že bys ho mohl políbit.

V kapse maturitní stužka
vedle čísla, co mi někdo dal,
ani nevím kdo.
Parfém noci ještě ve vzduchu,
ale slunce už říká:
„Hele, mladej, teď jsi svůj.“

A já vím, že dnes
bude krásně.

Byla jedna holčička a ta strašně ráda chodila s hlavou v oblacích. Nejvíc milovala, když oblaka zrůžověla červánky a připomínala nadýchanou cukrovou vatu. Stačilo otevřít pusu a kousíček si uždíbnout.

"Andělko," říkávala jí maminka, "nekoukej, kde co lítá, a drž se nohama pevně na zemi."

Ale kdepak Andělka! Krk by si vykroutila, jen aby mohla lítat v oblacích.

Až se jednou dostala tak vysoko, že měla nad hlavou jen modromodré nebe a pod sebou neporušené moře bílé inverze.

"No nazdar," řekla si, "mám těch oblaků právě tak po krk."

Od té doby, milé děti, se radši držela víc při zemi.

Federální ministerstvo vnitra ČSSR
Sbor národní bezpečnosti – Hlavní správa kontrarozvědky
KRYCÍ NÁZEV AKCE: MRAVENEC

V rámci operace MRAVENEC, zaměřené na mapování podzemních objektů v bývalých sudetských oblastech, byl dne 12. 8. 1983 v prostoru Albrechtice – Vysoká detekován podzemní objekt. V jeho zadní části objeveny 2,4 tuny zlata v bednách označených "Reichsbank Berlin" a cennosti, pravděpodobně z období války.

Veškerý materiál převezen na základnu Milovice.

Lokalita uzavřena pro "geologický průzkum".

Přítomný civilní svědek zadržen, podroben výslechu, je zvažováno preventivní opatření dle § 2 zák. 231/48 Sb.

Zúčastněným osobám byla uložena mlčenlivost podle § 103 Zákona o státním tajemství.

Zpracoval: kpt. Jaroslav V.

V husté rojnici, každý ve své brázdě, kupředu levá, zpátky ni krok.

Kostelní zvony budou marně svolávat na nedělní mši, místo pánbíčka dneska na programu hledačka amerického brouka. Stanoveno vyhláškou, za neúčast pokuta. "Považte, ženský, tisícovka!"

Dopraven uměle, hromadně a zločinně, pomocí mraků, větrů a letadel. Tak to bylo v Prohlášení vlády, tak to stálo v novinách.

Tři největší škůdci dneška: západní imperialista, americký brouk a vesnický boháč. Hubte škůdce!
Hledejte, hlašte, zničte!

Záda bolí, bílé larvy v plechovce přibývají. Brouků v petroleji plave jen pár.

Chleba nám ujídat nebude!
Vypořádali jsme se s Horákovou, vypořádáme se i s broukem.

Ve stodole je tma, jen slabá baterka v ní vytváří malou jeskyňku světla. V jeskyňce se dva kluci sklání nad starým rádiem, třetí opatrně točí ladicím knoflíkem. Tiché praskání a pak…

Kytarový riiiiiiiff!

"Bill Hejly," vydechne Janek.

""Rok, rok, rok," zpívají kluci s rádiem, ramena jim cukají do rytmu a nohy vydupávají ze země tajnou radost. Je to jako zjevení, jako když se na pár chvil otevře škvíra do jiného vesmíru.

Pak se do muziky vlomí táhlé „žžžžžžrrrrr“.

„Zasssrrr, rušička!“

Křečovité prsty ladí frekvenci, kytarový riff se na pár chvil zase vynoří.

Zmrzačená rušičkou, a přesto ta hudba žije dál.

Morse stál uprostřed parketu, kde se ještě před hodinou odrážela prasátka z obří discokoule a stovky bot tepalo v rytmu disca. Teď tam ležel mrtvý muž - Charlie "Disco King" Blaze.

"Nejlepší tanečník ve městě," oznámil Lewis. "Teda, říká se to."

Morse se sklonil k mrtvému. "Hořké mandle," nakrčil nos. "Vsadím láhev Glenfiddich, že to pitva potvrdí."

Lewis hvízdl. "A co motiv? Taky si vsadíš?"

"Teď ještě ne. Ale dovol mi poznamenat, že druhý nejlepší tanečník už není druhý."

"Ale dej pokoj! Že by se už vraždilo i kvůli tanci?"

Morse pokrčil rameny. "Pokud se ovšem tomu šílenství dá říkat tanec."

Vějička bouchnul kalamářem o stůl. "Tak co?! Podepíšeš?"

Ten chlap byl jak mermolez. Když jel na pole, i když jel z pole, dokonce i když zasedl ke stolu, všude měl Vějičku za zády a pořád jen podepiš, podepiš!

"Vy tomu nerozumíte, sousede. Ty pole nejsou moje."

"Nedělej ze mě blbce, Jarouši! My dobře víme, čí jsou!"

"Nejsou moje. Jsou našeho rodu, nemůžu je svěřit jiným."

"A to je tvoje poslední slovo?"

"Poslední."

Vějička zlostně shrábnul lejstra, ve dveřích se ale ještě otočil, aby plivnul poslední jedovatou slinu.

"Však ty ještě rád přilezeš! Jenže to už bude pozdě."

Zítra přijde zas.

Pracovna byla tichá až na tikot hodin. Profesorův asistent se sebevědomě opřel v křesle. Takové snoby měl Morse nejradši. Odkašlal si.

„Takže… Vraťme se k posledním slovům profesora Willoughbyho. Alea iacta est.“

„To znamená 'Kostky jsou vrženy', víte?"

"Jistě. Jenže profesor latiny by přece řekl ‘sunt iacta’. Správný tvar, chápete? Ale neřekl.“

„Já… nerozumím, co tím myslíte.“

„Myslím tím, že to neřekl on. Řekl jste to vy."

"Já?"

"Vložil jste mu kostky do ruky, abyste naznačil, že zemřel během hry. Ale zabil jste ho už předtím.“

„To je absurdní!“

"Vskutku, absurdní kamufláž. Obávám se, pane, že jste právě překročil Rubicon."

"No..." Předseda si odkašlal: "Když soudruh Pičugin říká, že jim to funguje..."
"Blbost!" Hořejší vylítnul jak pšouk ze zadnice: "To nemůže nikdy fungovat! Když zaseješ pšenici dvakrát hustějš, sama sebe zadusí. Přece vo tom dovopravdy neuvažujete!"
"Máš recht, Fanouši." "No bať." Družstevní výbor zabručel na souhlas ve vzácné shodě.
"Chlapi, mějte rozum," předsedovi přeskočil hlas. "Co jde z Moskvy, není návrh, ale příkaz. Nahoře chtějí výsledky. Výsledky! Jinak to taky můžou brát jako sabotáž."
"Já ti povím, jaký výsledky přinesou tyhle nový pokusy: výnosy půjdou do kopru, a ze sabotáže nás obviní tím spíš."

Vzduch ztěžkl cigaretovým dýmem a obavami.

Dave je Kaliforňan narozený v Kalifornii. Má nakažlivý úsměv, pět dospělých dětí a bungalov s několika ložnicemi, z nichž dvě nám velkoryse nabídl k užívání.

Snídáme z našich zásob: místní sýr Jack's a pečivo, které včera v supermarketu vyhrálo soutěž o nejnižší obsah cukru. (Najít chleba, který není sladký, se rovná výhře v loterii.)

"Kdybych nevěděl, že jste z Evropy, poznal bych to podle vaší snídaně," směje se Dave. "Tohle by si místní po ránu nedal."

Samozřejmě nás zajímá, co by si tedy místní po ránu dal.

"Něco prostého. Ovesnou kaši. Ovoce." Pak pozvedne obří hrnek: "Ale hlavně pořádný kafe!"

Údolí smrti, osm ráno, teplota sto stupňů. Naštěstí Fahrenheita, ale i tak se začínám potit.

"Hele, to... vádí!" praví potomek.
"Prosim tebe, jsi na nejteplejším místě světa, jasně, že je hic. Zatni zuby a nestěžuj si."
"Já si nestěžuju. Upozorňuju ctěné rodičovstvo na vyschlá řečiště."

Před námi skutečně zejí v rozpukané skále kaňony, které připomínají prázdná koryta řek. Jenže jsme v nejsušším místě Ameriky. Kde by se tu vzalo tolik vody? Zem je prach a troud.

Měsíc nato sledujeme zprávy: tam, kde jsme stáli, se žene zdivočelá masa vody, úzká koryta ji nedokážou pojmout, slévá se v jediný mohutný proud.

Sedí u stolku a sepisuje domácí úlohu. Bosé nohy zašprajcované za trnoží, soustředěně si vypomáhá špičkou jazyka.

"Tak co máte dneska za úkol?"
"Dneska jenom z prvouky."
"Nepotřebuješ poradit?"
"Já sám, mami."

Už je velký kluk. Druhák. Až mě to dojme.

"Opravdu?"
"Jasně, je to ísy, jak dva špízy."

Po chvilce seskočí ze židle a předloží mi sešit k podpisu.
Při pohledu na modrá písmenka mi zaskočí.

"Věci, které se vyrábí ze skla:

Flaška na pivo.
Flaška na víno.
Flaška na proseko.
Sklenička na olivy."

No skvěle.
Možná bych učitelce měla nějakou flašku koupit.
Třeba na nás pak nezavolá sociálku.

"Ten Kája je nepořádný," zlobila se maminka. "Já už na to nemám nervy."
"Maminka ztratila nervy," pomyslel si Alík. "Ještě, že má mě. Já jí nervy najdu. Psi umí hledat nejlíp na světě."

Alík hledal nervy v komoře. Díval se do kýblu, ale ten byl prázdný.

Potom hledal v dílně a našel klubko špagátu. Přinesl ho mamince.
"Jsou tohle nervy?"
"To je šňůra na prádlo," řekla maminka.

Alík hledal v pokoji. Pod postelí našel kružítko. Přinesl ho mamince.
"Jsou tohle nervy?"
"Hodný pejsek" radovala se maminka. "Tak dlouho jsme to hledali!"

"Zajímavé," pomyslel si Alík. "Maminčiny nervy jsou ze železa."

"Povidal mi Braun, muj koleda v práci, že taky už do něho praštil. A tak já mu řikám: to jsi kamarád? Nic nepovíš a praštíš sám? Měl si říct, já bych přišel, Sára by přišla, všicki bysme kráglovali."
"Kaplan, fuj!"
"Že nestydíte!"
"Madonna mia, Kaplan! O tom nemůšete takhle mluvit!"
"Nemůžu mluvit o kráglování ke svatbě?" podivil se Kaplan.
"Jo ták! Braun praštil do ženění!"
"To ne! Brauna žena neni uhozená." Pan Kaplan si položil ruku na srdce: "To je veliká láska."
"Ach, ljubóv, ljubóv!"
"Takže Braun je pod čepcem..."
"Chachá, muž neni pod čepcem. Nikdy! Muž je pod pan-toflem!"

Od Grand Canyonu jsem neměla žádná přehnaná očekávání. Prostě velká díra v zemi. Co by mě mohlo překvapit?!

Po desítkách mil plochou krajinou jsme dorazili na parkoviště a zastavili u nízké zídky. Za zídkou jako by se všechno propadlo kolmo dolů. O kilometr.

Zírám do propasti, která pohltila celé pohoří: pohoří s rozeklanými hřbety, kolmými srázy, s roklinami a soutěskami ztrácejícími se hluboko v šeru.

Slunce na skalách rozehrává přehlídku padesáti odstínů rudé, zlaté a purpurové.

Na zídku dosedne vrána a shlíží s námi do kaňonu.
"Krá, krá," praví a zní to jako: "Zíráš, co?"
"Krá," odpovím se staženým hrdlem.

Brodí se kalnou vodou a místo stop zanechává na hladině drobné víry. Bahno při každém kroku tiše mlaskne: mlask, mlask. Nebe je těhotné deštěm a blížící se kanonádou.

Boty ztěžkly velrybím tukem, ale je to k ničemu, voda vzlíná podél dratví dírkami po šídle a spolu s ní prosakují drobné částečky zákopů, zadírají se do kůže, zadírají se do duše, drhnou a dřou, propalují si cestu ze zčernalých nohou až k srdci. Grabenfuss, řekl doktor, drž se v suchu.

Zapálí si cigaretu: ani ten tabák nechce pořádně hořet. Jediné, co je tu suché, je humor a i ten už dochází.

Pokud jde o obuv vhodnou při pobytu na chatě, je na výběr z široké a pestré nabídky. Zdaleka neplatí stereotyp o holinkách neboli gumovkách. Můžeme obout pracovní boty jako například farmářky, pohorky nebo kanady, kterým trampové říkají i půllitry, pamětníci by možná v botnících našli ještě pionýrky. V suchém počasí si chataři oblíbili polobotky nebo plátěnky, zvané také tenisky či kecky a v létě jsou praktické vzdušné sandály, dřeváky, pantofle nebo vietnamky čili žabky.

Jak je vidět, náš krásný jazyk nám dává k dispozici bohatou paletu výrazů. Proč je tedy v poslední době veřejný prostor zaplevelen tím odporným novotvarem chatboty?!

Žrout se pomalu prodíral bujnou vegetací. Nebylo vidět na krok: doslova. Krajinou se valila mlha, brodil se tím bílým (i býlím) až po plece, jen hlava mu vyčnívala.

Žrout by to nepřiznal, ale byl toho dne poněkud neklidný. V mlze se mohlo skrývat cokoli - naneštěstí i smečka predátorů bažících po krvi.

Z dálky se ozval táhlý skřek. Žroutovi se v hrudi rozbušilo jeho velké srdce. Zvedl hlavu, aby se rozhlédl, ale z toho rychlého pohybu se mu udělaly mžitky a v krku ho píchlo u srdíčka.

Obě srdce pumpovala jako o život a přece by se v něm krve nedořezal.

Dopravních značek, tak jak je známe, ve Státech používají minimum. Stopka, dej přednost v jízdě, přikázaný směr jízdy, pozor medvědi, pozor mořské vydry, pozor běžící kukačky.

Všechno ostatní mají na značkách vypsáno slovy, takže řídit může každý trouba. Pokud ovšem umí anglicky. A pokud umí dostatečně rychle číst.

Nejčastější značku "rychlostní limit 35 mil" zvládám.

Krátké a úderné "nejezdi na rameni" je taky v pohodě. Horší by bylo, kdyby přikazovali, abych na rameni jela, protože to vůbec netuším, jak udělat.

Horší ovšem je "levý pruh musí odbočit vlevo kromě vozidel, která..." Sakra! Ani jsem to nestačila dočíst! Tohle nedopadne dobře...

Kapitolou samou pro sebe jsou tradiční, nicméně politicky nekorektní názvy řady literárních děl. Ačkoli jsou tyto názvy dlouhodobě zažité, doporučujeme přesto jejich nahrazení vhodnější variantou. Navrhujeme nové znění titulů například takto:

Domorodí obyvatelé Ameriky z Větrova.
Barikáda s řečovým handicapem.
Nevidomá mapa.
Europoidní nemoc.
Zpěvačka trpící nadměrným vypadáváním vlasů.
Muž s hlubokou mentální retardací.
Červená osoba velmi malého vzrůstu.

Je samozřejmě pravda, že zpočátku mohou být nové názvy knih pro nepoučeného čtenáře poněkud matoucí. Také studentům maturujícím v blízké budoucnosti by to mohlo způsobit jisté potíže. Věříme však, že to je jen malá oběť v boji proti předsudkům a stereotypům.

"Dobré jitro, paní Poolová," řekl Fairfax. Mou přítomnost jako obvykle zcela ignoroval. "Jak se dnes daří vaší svěřence?"
"Docela slušně, děkuji," odpověděla moje žalářnice.
"Slušně?!" vykřikla jsem a narovnala záda v zoufalé, marné snaze o trochu důstojnosti.
Pak jsem uviděla tu jeho bledulku. Ta krutost, přivést mi ji ukázat rovnou od oltáře! V tu chvíli se mě zmocnilo šílenství. Skočila jsem po něm: vážně bych ho uškrtila! Bránil se, samozřejmě, ale zoufalství mi dávalo sílu a on se bál udeřit mě přede svědky. Nakonec mě přemohl, svázal mi ruce, připoutal k židli.
Křičela jsem, plakala a zuřivě se zmítala. Marně.

Rudé karafiáty, blonďatě pionýrky a pach leštidla na podlahu.
Komise pichlavýma očima dohlíží na volby, ve kterých nelze volit. Strana zvolila ve své moudrosti sama, ty pojď a potvrď svůj souhlas.

Řekni ANO jednotné kandidátce Národní fronty.

A přijdou. Staří i mladí, kovaní straníci i ti, co ve zdánlivém bezpečí domovů vedou odbojné řeči. Někteří hrdě, jiní poníženě a s pocitem trapnosti, přijdou a vhodí svůj lístek.

Nikdo se neodváží narušit žulovou jednotu. V novinách zas budou moct oznámit:

99,9 procenta voličů vhodilo svůj hlas pro šťastnou budoucnost našich dětí.

Oknem proudí májový vzduch a radioaktivní spad z Černobylu.

"Dobrý den, paní Mráčková," pozdraví Věra sousedku s koštětem.
"Holky zatracený, teď jsem vytřela!"
"Promiňte," kaje se Věra a tlačí Jitku před sebou do bytu.
Když ji domanévruje do kuchyně, Jitka už nedokáže čekat.
"Věrko," zachvěje se jí hlas, i odvaha, "já ti musím něco říct, ale slib mi, že se nebudeš zlobit."
"Počkej..."
Věra natočí vodu do sklenice a postaví ji pŕed Jitku. Kohoutek nechá puštěný.
"Co blbneš," zhodnotí Jitka proud vody, který rachotí na dně dřezu.
"Musíme potichu," sykne Věra, "máme tu ucho."
"Co?"
"Odposlouchávají nás."
"To kecáš..."
"Nekecám. Mráčková má v komoře magneťák, ten to všechno nahrává."

Teorií defenestrací se zabývá Jára Cimrman ve studii Fensterpolitik. Podrobně ukazuje, že ne každé vyhození z okna je defenestrace.

Když Josef prohodí oknem flašku koňaku, není to defenestrace, ale škoda.
K defenestraci je potřeba vyhodit osobu.

Když prohodí oknem Fanouše, není to defenestrace, ale hospodská rvačka.
Je potřeba vyhodit osobu významnou.

Když vyhodí z okna ministra zahraničí, není to defenestrace, ale nešťastná náhoda (pokud se podaří zamést stopy) nebo sebevražda (pokud se to nepodaří).
Je nutné defenestrovat veřejně nebo se aspoň k činu přiznat.

Konečně: jisté osoby vyhodit není defenestrace, ale marnost.
Když je vyhodíš oknem, nesmí se vrátit dveřmi.

Mohavská poušť vypadá přibližně tak, jak si Evropan poušť představuje. Písek, kamení a sem tam opelichaný keřík. Svojí rozlohou by spolkla celé Čechy a půlku Moravy k tomu.

Silnice tu vypadá jako nekonečně dlouhý proužek pryže napnutý rovně až k obzoru a potom ještě dál. Komu v autě vadí zatáčky, vydejte se sem. Tady můžete jet celé hodiny a přitom nepohnout volantem ani o píď.

Kdesi uprostřed ničeho tu potkáte obrovský nápis. Vypadá skoro stejně jako ten v Hollywoodu a ačkoli se s ním nefotí davy, i tenhle nese ikonický vzkaz: The end of the world.

Nic nemůže být pravdivější.

Zadýchané se svalí na lavici v prázdném vagoně a rozesmějí se. Tentokrát poslední metro dobíhaly opravdu na poslední chvíli.
Opřou se rameny jedna o druhou.

"Co to je za kluka, co jsem vás tuhle spolu viděla u kolotočů?"
Jitce z té otázky málem zaskočí.
"Ale di, mně to přece můžeš říct..."
Nebojte se a pěkně nám to všechno povězte.
"Tak povídej, má nějaký jméno?"
Jména chceme. Jména!
"Balí tě? Holka, z tebe to teda leze..."
Z vás to leze jak z chlupatý deky.
"Ale di, vykašli se na něj. Přece bys kvůli němu nebrečela."

Vlak hučí podzemím rovnou do pekla.

Půllitr zlostně cinkne o stůl, Karel hřbetem ruky setře z huby pěnu.
Pivo je řídký, nemá dnes říz ani hořkost.
Pivu hořkost chybí a přitom Karel je jí plnej.

Na něj si bude nějakej mladej cápek vyskakovat? Smrkáč, kterej neví o životě vůbec nic? Neví, co to je makat, doopravdy makat, makat rukama!

Karel neni žádnej hej nebo počkej. Karel je kádr, staršina u lidovejch milicí! Není to tak dávno, co se ho báli: Měl moc. Co měl... Má!

Prej šedej mor! Však jim ještě všem ukáže.

Zvedne proti světlu stachana borovičky:
Na zdraví!
Na ně!
Na pěst dělnické třídy!

Můj vzor, kterýho já obdivujákuju, je Olčetrhend. On neni opravdickej, je vymiškovanej vymyšlenkovanej jednim německým spisovatelem.
Ale jak on je vymyšlenkovanej! Úplně generálně.

Olčetrhend je správnědlivej. Když se chce někdo prát, tak bum - a dorazí ho. Ale jenom, když je zlej. Jindy ne. Slabochů se zastává.

Má nej kámoše Vinetoula a ten ve volnym čase náčelníkuje, ale ne moc často, aby moh prošívat dobrožůžo s Olčetrhendem.

Ale taky má Olčetrhend jinej románek. Jednou svojí pěst našije do na svojí pěst vydá zašít dobrodrůžo mezi Jarabáky. Tam má přes dívku Kára Benemzí.

Olčetrhend je prostě správnej chlap bez básně a Hanky.

Stav beztíže, vlasy zcuchané větrem a svět rozmazaný do barevné šmouhy. Jitka svírá řetízky kolotoče a kouše se do jazyka, aby neječela vzrušením.

Protože je tu s Ním. Protože ji pozval. Ne služebně. Doopravdy.

Jejich prsty se na okamžik setkají, jen na dvě slastné vteřiny, pět metrů nad zemí, "prodloužená jízda, panstvo!".

Pak jí na střelnici vystřelí prstýnek, pif, pif, pif, jako nic: prstýnek s červeným sklíčkem.

Dalibor Janda chce ještě pořád žít jako kaskadér, není slyšet ani slovo, teprve když se nakloní až ní, tak blízko, že cítí jeho horký dech na krku:

"Abys nezapomněla!"

Jak by jen mohla?!

"Nedělej fóry!" Jiřka před Věru postrčí lejstro. "Podepsali všichni. Proč zas musíš dělat potíže?"

"Protože já u nás žádný atomový rakety nechci."

"Ale...," Jiřka si nervozně posune vycpávku na rameni, "ale jsou to strategický zbraně. Mají zabránit válce."

Věra ji počastuje tak významným pohledem, že ho pochopí i předsedkyně SSM.

"Hele, je to jenom podpis."

"Přesně. Bude ti chybět jenom jeden podpis. Nic víc."

"Vážně, Věro, proč mi to děláš? Já jsem se za tebe postavila a ty mi to nemůžeš vrátit jedním blbým podpisem? Ty jsi takovej sobec!"

Popadne papíry a než práskne dveřmi, plivne ortel: "Sama ses rozhodla!"

Přenesl ho ve vidění do pustiny.
Tam uslyšel hlas, který řekl: "Zde leží!"
Zeptal se: "Co, můj pane?"
"Η αρχή των πάντων," což znamená "počátek všeho".

Zvedl se vítr, rozpoutala se bouře. Zavřískla polnice, vzedmul se písek a v dunění kopyt se roztřásla zem. Povstaly světy a zase zanikly, zrodili se králové a zetleli v prach. Lidská pokolení rostla a mizela, jako povlak řasy v zóně přílivu, který teď je a za chvíli v žáru vysychá.

Padl na tvář a hořce plakal.

Bouře se utišila, obzor zezlátl svítáním, z vyrašeného listu skanula krůpěj.

A tehdy mu v srdci začala růst naděje.

"Dinosauří stopy," hlásal nápis na papundeklu. Turistická past jak vyšitá. "Když už jsme tady...," vzdychl S. a zaparkoval. Ze zvířeného prachu se okamžitě zjevil Indián v reflexní vestičce a odtáhl nás za boudu se suvenýry. Tam byla v rudé zemi otištěná dlouhá řada trojprstých stop o něco větších než dlaň. Půda se vlhce leskla po nedávném dešti a mně bylo jasné, že stopy vytlačili do čerstvého bahna podnikaví domorodci. Sehnula jsem se a zatlačila rukou do hlíny. Byla tvrdá jako skála. Byla to skála. Nad obzorem se valily bouřkové mraky a já právě svojí dlaní překlenula dvě stě milionů let.

"Já bych řek, soudruhu majore, že to byl jenom obyčejný žertík."
"Leckdo by to mohl ovšem považovat za revoltu proti Straně. A s tím se nežertuje."
"Taková klukovina... To přece není něco, co bychom museli řešit my."
"Správně! To bude řešit škola! Vyloučení z toho asi nebude, ale řekněme dvojka z chování... A s tou může tady, ehm, "studentka" na vysokou zapomenout."
"Ovšem kdyby slečna projevila trochu dobré vůle a s něčím nám pomohla... "
Jitka má neodbytný pocit, že to je jen divadelní představení.
"My se k té její kamarádce Věře nedostaneme, ale děvčata si leccos mezi sebou řeknou. Co?"

"Co že tu stojíš s pivem, Sherlocku? Protřepat, nemíchat... tak nějak to bylo, ne?"
"Greene," kývne Morse bez nadšení na pozdrav. Tohohle snoba nemohl vystát už na univerzitě. "Co ty? Slyším, že ze studií litetatury jsi zběhl..."
"Páni, ty máš informace! Kdo ti to řekl?!"
"Ty sám."
"???"
"Pleteš si Doyla s Flemingem i bratry Holmesovy. To Mycroft byl ve službách jejího Veličenstva, ne Sherlock."
Green se ušklíbne: "Tys byl vždycky přemoudřelej blb, co nechápe vtip."
"Tys zase nepochopil, Greene, že nedělám u tajných, ale na kriminálce. Takže vím, žes byl včera v tom klubu, kde zavraždili děkana Deana."
Green zezelená.

S Vaculíkem tam byl chlap s květákovitým nosem.
"Vtipná kaše došla, co!?" zakroužil lžičkou v logru na dně sklenice.
"Prosím?"
"'Chmel je naše zlato, vyserte se na to.' Nic ti to neřiká?"
To tu byla vážně kvůli takový blbosti? Že pod budovatelský heslo připsala fixkou trapnej vtípek?
"Tak co? Psalas to?!"
"Jo."
"S kym?"
"Sama."
"Nelži mi tu, sakra."
"Já vím, že chcete krýt kamarádku," vstoupil do toho Vaculík. "Ale je to zbytečný. Ona nám to slečna Věra sama řekla."
Co jim řekla? Vždyť tam ani nebyla.
"Pěkná kamarádka!" zašermuje Květák lžičkou ve vzduchu, "na tu bych si dal bacha."

Lekla se, jasně že jo. O takovejch jako on se mluvilo šeptem. Ale nebála se, proč taky? Nic špatnýho neudělala. Teda až na... Ale to byla jenom hloupá frajeřina.

A on byl milej, takovej zdvořilej, jako ze starejch časů, a usmíval se trochu pokřiveným úsměvem.

Přešli Karlák, bok po boku, jako falešní milenci, a u Itala si koupili zmrzlinu.

Na Národní potkali příslušníka, co po nich divně koukal. "Závidí, že jsem byl rychlejší," pošeptal jí do ucha a ona nevěděla, jestli se má zasmát.

Pak došli do Bartolomějský; nechal jí čekat na studený chodbě. A proti ní seděl ten kněz.

Toho hezkýho kluka vyhlížela už z refýže. A byl tam. Jako včera, jako předvčírem. Seděl na zábradlí před jejich barákem, kouřil a klátil nohama.

Když ho přistihla, jak zabloudil očima k jejímu oknu, skoro se zajíkla. V tuzexové džísce vypadal jako Vaculík. Najednou viděla samu sebe, jak ho líbá a přitom hraje Láska z pasáže.

Rozhodla se, že když ji dneska neosloví, udělá to sama.

Už se bála, že se fakt nerozhoupe, ale zahodil cígo a seskočil z klandru.

"Slečno..."

Bylo roztomilý, jak formálně začal.

Jakoby najednou přestala platit gravitace, skoro se pár cenťáků vznesla do vzduchu.

"Státní bezpečnost."

Bác.

Mám ošoupaná kolena na školních manšestrácích, ale je mi devět a kalhoty jsou mi fuk. Fuk bohužel nejsou mojí mámě a jelikož prý přivezli rifle z Jugošky, je spuštěna akce Kotva.
Cesta ze sídliště do centra je dlouhá jak transsibiřská magistrála, výkladní skříň socialismu na mě ale velký dojem nedělá. Plno lidí, fronty jako v každém jiném krámě, poloprázdné regály a prodavačky v silonových zástěrách, které nad námi ohrnují nos.
Rifle z Jugošky nejsou. Jiné kalhoty taky ne, aspoň ne v mé velikosti.
Prý ale dovezli podprsenky.
Nakonec si domů odvážím senzační vyšívané stuhy do vlasů. Ve čtyřech různých barvách.