Moje články

Bílá sterilní místnost, prudké světlo žárovek.
Sedí v půlkruhu kolem tebe, sledují každý tvůj krok.
Co řekneš? Co neřekneš? Jak si sedneš?
Otázky, otázky, otázky. Malé stolečky, u každého jeden z nich, na jmenovkách zkratky, které jsi v životě neviděl.
Sledují tě.
Věk, motivace, zkušenosti, motivace.
Odpověz!
Pečlivě skryj svou nejistotu.
(Ale taky prosím buď sám sebou.)
A nezapomeň, sledují tě!
Co na sebe prozradíš?
Otázky, otázky, otázky. Pět minut na každého pána se jmenovkou.
Další lidi. Tvoji protivníci. Ale dneska taky parťáci. Trpíte společně.
Ukaž, že umíš spolupracovat.
Poper se a vyhraj.
A hlavně nikdy nezapomeň… sledují tě!
Vždycky.

Někdy mám pocit, že musíš být jen přelud, sen, který se mi zdá. Že něco tak krásného ani není možné a až se probudím, budeme znovu jen dva kamarádi, kteří kolem sebe bloudí a nemluví o tom, kteří spolu chodí lézt, chodí na puťáky a chodí na výstavy, ale nechodí spolu.
Pak ale někdy ráno otevřu oči a ty tam jsi. Z masa a kostí, jen kousek ode mě. Nebo tam nejsi a já můžu vzít telefon a napsat, že mi chybíš. Jasně, radši bych, abys mi chybět nemusel. Ale aspoň už nemusím nic skrývat. Ne to, že tě miluju.

Drobnou nevýhodou studia teologie je, že po vás časem budou chtít, abyste kázali. Zoufale se rozhlížíte po spolužácích, ten to má za sebou, ta taky a tahle vypadá ještě zoufaleji než vy. Tak je asi rozhodnuto.
V biblickém textu se povrtáte na hodině, ale pak už je to na vás. Co z toho stojí za sdělení?
Sedíte doma, nechápete. Já mám kázat? Já? Já která ani nejsem nováček, jak moji spolužáci konvertité, ale prostý, nepokřtěný heretik?
Ano, ty, odpoví naše liberální, ekumenická školní parta.
Tak jdete. I se svou, trochu heretickou, zkušeností s Bohem.
Protože o té to nakonec je.

Čip na řízení letounů si implantovat nenechá, protože mu to přijde až moc pozérské a má radši starý dobrý ovládací panel, ale robotické oči bere okamžitě. Po všech těch operacích mu pár dalších problém nedělá a i když holkám pod trička nevidí, rentgenové vidění má něco do sebe. Jakékoliv vidění má něco do sebe. Jednu duhovku zvolí zelenou, druhou zářivě modrou a pak na ně balí spolužačky.
Přesto jsou chvíle, kdy radši nechá svět na chvíli zase zčernat.
Na pohřbu.
Na prvním výročí.
Když Hazel brečí a on neví, co říct.
Chvíle, kdy svět bez Augusta Waterse prostě nechce vidět.

Na počátku bylo Slovo. Teda pardon, ne Slovo, ale vejce. Na počátku bylo vejce. To vejce bylo u slepice, to vejce bylo slepice. To bylo na počátku u slepice. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
Počkat, zpátky. Honíme se za pravdou. Mami, jak se rozmnožují slepice?
Na počátku byla slepice a kohout. Kohout naskočil na slepici, došlo ke spojení kloak a přenosu spermií. Pak bylo vejce.
Co ale vejce neoplodněná?
Tak tedy ještě jednou. Na počátku byl člověk. Člověk šlechtil slepice. Slepice co? Nevíme.
Stop, znovu. Radši od konce. Na konci bylo kuře. Nebo omeleta.

Nejsem dost dobrá, jsem sama, nemá to smysl, nezasloužím si ho, vypadám hrozně, nesnáším se, dopadne to jako vždycky, já za to nestojím, jen mu kazím život, chci, aby to skončilo…
Myšlenky skáčou jedna za druhou, nezastavitelný proud bolesti a pochybností, nic není správně, nic není dost. Hlava postupně během let nejistého dospívání zarůstá plevelem a křovinami, obrůstají i poslední kousek místa, stabilní dům proměňují v rozvaliny, až nezůstane nic.
Většinu dnů nevidíš důvod, proč vůbec žít.
Přesto se občas objeví výjimečný okamžik radosti, kdy necháváš pomalu klíčit jiné, odvážnější semínko.
Možná někdy stačí jen být. Možná nejsem špatný člověk.

V prvním patře muž. Hraje na housle na památku ženy, která mu byla vším.
V druhém patře milenci. Na vrcholu vzrušení se k sobě tisknou, být si blíž, poznat se úplně.
Ve třetím patře student. S posledním hrnkem kávy si naposled opakuje otázky.
Ve čtvrtém patře manželé. Po dlouhých hodinách konečně uspali dítě.
V pátém patře žena. Pláče u filmu a ujídá zmrzlinu přímo z krabice.
V šestém patře my. Stojíme na balkóně, díváme se na zářící město a o životech lidí kolem nemáme ani tušení. Možná si je jen sníme, obyčejné mezilidské zázraky. Noc, kdy se může stát cokoliv.

Nepřipomínej si hříchy mého mládí, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím.

Hřích je jako oheň, stravuje vše dobré v člověku, ničí, co se mu dostane pod ruku. Prostupuje srdce, mysl i krev, proudí až do konečků prstů. To kvůli němu trpíme a bolavíme, to kvůli němu víme, co je smrt.

Pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně.

Sami proti němu zmůžeme jen málo, jak slepí bloudíme ve tmě, vydáni napospas ubližování. Teprve pokorou můžeme nacházet tu pravou cestu ke svobodě, k Němu.

Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.

Všichni jsme křehcí - ty i já, já i ty. Být spolu vždycky znamená trochu žehnat a trochu zraňovat, trochu se smát a trochu trpět. Stojí to ještě za to? Kdo může říct?
Někdy jsme tak moc skrytí pod nánosy vlastních smutků, že ani nemůžeme být doopravdy spolu. Potřebovali bychom ze sebe všechno seškrábat, sedřít, dokud by po bolesti nezůstala jen zarudlá kůže znovuzrození.
Často sedíme v tichu. Někdy příjemném, jindy mrtvém. Jak se rozhodnout, zda odejít či zůstat, když obojí bolí a ani jedno není správné?
Po slzách zůstává prázdno.
Po prázdnu přichází klid.
A v něm prostor pro odpuštění.

Ztratili jsme. Ztratili jsme co? Sebe. Odraz v zrcadle, vlastní tvář. Odpověď na otázku. Možná i otázku. Zbyly jen otazníky.
Ztratili jsme. Ztratili jsme co? Tebe. Možná jeden druhého. Prvního? Prvního máje. Lásky čas, ale pro nás konečná, prosíme vystupovat. Čas běží pozpátku, uniká do nicoty před.
Ztratili jsme. Ztratili jsme co? Drobnosti. Mušli z letní dovolené, řetízek z poutě. Pro ostatní bezvýznamné, ale pro nás byly vším. Slyším její šumění. Ale není. Jsme? Snad ještě chvíli ano.
Ztratili jsme. Ztratili jsme co? Všechno. Smysl a touhu. Touhu po druhém? Po životě. Jsme? Už ani tolik ne.
Ztratili jsme.
Se.

Kdysi jsem si napsala, že bych o tobě chtěla vědět všechno. Oblíbenou vzpomínku z dětství, největší strach, první myšlenky po probuzení. Zeptat se na cokoliv.
Neudělala jsem to. Měla jsem pocit, že nemůžu, co kdyby tě to vyděsilo a nebylo cesty zpět? Co kdyby ses pak ty ptal mě, na co ráno myslím? Dokázala bych popravdě odpovědět, že myšlenky se míhají, nekonečný tok, myslím na zvuk budíku, svetr přehozený přes židli, slunce za okny, ale hlavně na tebe?
Dnes už tuším. Na co myslíš? je moje oblíbená otázka. A i když to málokdy říkám, odpověď je stejná. Na tebe. Vždycky.

CD: Kdy budeš doma?
Pacient: Teď končím v práci.
CD: To není odpověď.
Pacient: Za půl hodiny? Vezmu to přes obchod.
CD: Nuda.
Pacient: Máme prázdnou lednici, to mi nudné nepřijde.
CD: To bych netvrdil…
Pacient: Co?
CD: Že je prázdná.
Pacient: Co v ní zase je?!
CD: …
Pacient: Odpověz.
CD: …
Pacient: No tak, myslím to vážně.
CD: To je jedno. Už jsi na cestě?
Pacient: Jo, pořád. Spěcháme někam?
CD: Potřebuju pomoc.
Pacient: S čím?
CD: S experimentem.
Pacient: Dneska ne…
CD: Bude to chvilka. Zábava. A bezbolestné. Teda snad.
Pacient: Jseš idiot.
CD: …
Pacient: Ale stejně tě miluju.

> Pomoc, nezvládám to! Vánoční výzdobu už máme úplně všude a teď si ještě začal zpívat.
> To zní vážně… U nás zatím vede jmelí a litry kakaa.
> Co bych dal za kakao, z těch jeho tradic se jednou zblázním. To ten tvůj zní tak poklidně…
> Blázníš? To jsi ho neviděl tančit. A plánovat štědrovečerní menu, už teď to vypadá asi na pět chodů.
> Už aby bylo po svátcích… Věřil bys, že mě chtěl dotáhnout do kostela?
> Dobře, beru zpět, tvůj je rozhodně horší.
> Nepomáháš… Promiň, napíšu později, chce mě P., máme krizi. Prej že ztratil nějaký jablko.
> Lepší jablko než Antikrist…

Život je fajn. Jedeš po nalinkované trase, rutinně, ale spokojeně. Ráno vstát, nasnídat, vklouznout do bot, vyrazit do světa. Škola, brigáda, tancování, skaut. Někdy se cítíš trochu jako robot, někdy uspěchaně, ale všechno je fajn. Chvílemi jsi i šťastná.
Potom se tvůj pečlivě vybudovaný svět začne hroutit. Nejdřív nenápadně, pak najednou docela. Ležíš doma, brečíš, jsi sama. Nic tě nebaví, nic ti nejde, s brigádou musíš skončit, na sport nemáš náladu.
Nakonec naskočíš do nové rutiny - terapie, prášky, podpůrná skupina, schůzky s peerkou. Netušíš, jestli to pomáhá. Zkoušíš doufat. A po krůčcích budovat život, který bude stát za to žít.

„Ty Newtonovy zákony platí na Zemi i pro planety. Jako v nebi, tak i na zemi, abychom citovali klasika.“

„Proč je poznání Boha důležitější než dinosauři?“
„Protože Bůh je větší.“
„Jasně. A takoví dinosauři, nebo třeba zkameněliny, se zas tak nedotýkají našeho života… tedy pokud nás zrovna nechtějí sežrat.“
„Tak oni byli býložravci, ne?“

„Nietzsche… typický produkt luterský evangelický rodiny.“

„Ježíš chodil po venkově, Pavel po městech.“
„To mám taky napsaný, že byl urbanisticky zaměřenej.“

„Jsem četl, že Jan XXIII. snad byl pirát, divnej týpek. Ale měl asi dva doktoráty.“
„Čím víc doktorátů, tím víc pirát.“
„Asi vydával pirátské publikace.“

Pamatuješ, Aurelie? Život je krátký, řekl jsi mi tehdy, když sis přivoněl k mým vlasům, a měl jsi pravdu, jak jen jsi měl pravdu! Život je krátký a každý z nás se musí rozhodnout, jak s ním naloží. Tehdy jsi se za své volby nestyděl, ctihodný biskupe, žil jsi se mnou, jako bychom byli svoji. Až později, když mezi nás vstoupila Monika a tvůj Bůh, nechal ses přesvědčit, že naše láska je hřích. Za málo ses, Aurelie, nechal prodat - nejprve zasnoubit a pak kněžstvím spoutat. Od té doby rád zapomínáš. Já si ale pamatuji každý moment. A pokřtít se nenechám.

Má láska nějakou hranici? ptají se ho, když jim říká, je jeden z nich ho zradí.
On místo odpovědi láme chléb, na dlani se vydává tomu, kdo ho zrazuje.
Má naděje nějakou hranici? ptají se ho, když prorokuje své utrpení a smrt v bolestech.
On místo odpovědi podává kalich, krev prolitou za mnohé.
Má milost nějakou hranici? ptají se ho, když bdí, zatímco oni upadají do spánku.
On místo odpovědi jen laskavě nabádá, modlete se, abyste neupadli v pokušení.

Blíží se pátek. Bůh překračuje všechny meze. A my s úžasem poznáváme, že ne navzdory bolesti, ale skrze ni je oslavován.

Crowley měl CD teprve dva dny, takže se ještě nestihlo změnit v Queeny, ale poslušně hrálo Pink Floydy. Přesto s ním nebyl spokojený. Možná to bylo tím, že od té doby, co Azirafal odešel, nebyl spokojený s ničím.
So, so you think you can tell, Heaven from Hell, blue skies from pain? ptalo se Bentley provokativně. Rozpoznat nebe a peklo? Nic nemohlo být vzdálenější. Tak proč Azirafal v nebi tak moc připomínal bolest a pekelné plameny?
„Vrátíš se?“ chtěl se zeptat, ale věděl, že odpověď nepřijde.
Místo toho jen další sloka, cesta směr melancholie.
How I wish you were here.

můžeš psát

můžeš napsat text, se kterým nejsi spokojená
zveřejnit
a pak ho v záchvatu sebekritičnosti zase smazat

můžeš o tom napsat drabble
obyčejné věty rozházet do řádků
abys byla víc cool a umělecká a hluboká (jako jáma)

můžeš napsat drabble
které nemá téma
a pak napsat „tchýnin jazyk“
jenom aby tam to téma bylo

můžeš svou neklidnou duši nechat plout prostorem
vznášet se jako loďka na pouti prázdnotou

můžeš psát
a někdy můžeš taky mlčet

možná že to, co nenapíšeme, je stejně důležité jako to, co ano
možná že náš opravdový hlas nemá žádný zvuk

možná
a možná ne

They are one.
When Voldemort sneezes from the back of his head, he makes an excuse and walks away.
When they go to a bar, they scare everyone, but a lie saves them.
They deceive everyone they meet, but life is finally full of colour and adventure.
They are two.
The first time he cries, he blames it on Crucio.
The second, on chopping onions for his last meal at liberty.
The third, on Dementors.
But deep down, he knows he deceives himself.
It’s betrayal, rage, and loneliness that brings tears to his eyes.
Endless pain.
And I’m missing you.

Je to jak nic, ale dech se ti nad tím může zadrhnout, ruce rozechvět, srdce zlomit.
Je to jak nic, ale přitom všechno, každá vteřina života je v něm.
Je to jak nic, ale úžasem zůstáváš stát, zakletý v chvalozpěvu.
Je ráno. V trávě se leskne jinovatka, nad hlavou ti zpívají ptáci, lehce fouká a potok vytrvale hučí. Večer jsi usínal s praskáním ohně a výhledem na hvězdy, ráno se probouzíš se slunečními paprsky na tváři a zbytky řeřavých uhlíků. Kolem tebe svět, pomíjivý ve své kráse, dokonalý v jedinečnosti. Mlčíš. Díváš se. Jsi. A vše, co dýchá, chválí Hospodina.

Asociace začala nabízet rekvalifikační kurzy pro pracovníky v sociálních službách. Přišlo mi, že by je to mohlo zabavit, tak jsem poctivě domluvil lektora.
Začátek docela šel. Otesánek se ptal na pauzy na jídlo v přímé péči a Moriartyho zajímali drogově závislí. Santer se sice trochu moc vyptával na práci s etnickými menšinami, ale Jidášův dotaz na platové ohodnocení to naštěstí zachránil. Pak přišla pěstounská péče. Voldemort rozhodně odmítl svěřovat děti mudlům, naopak Ježibaba by si prý klidně nějaké vzala. No vidíte to? A pak že ta terapie nikam nevede!
Certifikát nedostal nikdo, ale na její pokrok jsme si připili všichni.

Babička byla vdaná přes čtyřicet let. Chtěla bych věřit, že šťastně, ale jak sama řekla: „Vzít si dědu byla největší chyba mýho života.“

Mamka jen asi patnáct. Rozvod bolel a i po letech o tátovi mluví zásadně jen jako o „vašem otci“. A to jen tehdy, když se snaží být slušná.

Já vdaná nejsem, ale jednou bych ráda. Jenže jak, aby vztah vydržel? Učíme se nápodobou, ale co když široko daleko nemám jediný fungující pár?
Občas mám pocit, že prostě rodinné prokletí ponesu dál. Ale pak se na Tebe podívám a vím, že to i tak zkusíme. Společně, historii navzdory.

Odchází, odcházíš, odcházíme. Kam? Proč? Místo tepla jejího těla jen prázdnota, tvář, která už neucítí dotek slunce. Je to brzy, chce se ti křičet, příliš brzy. Nejde se s tím smířit. Ale musíš, nic jiného nezbývá.
Pláče, pláčeš, pláčeme. Držíme se v objetí dlaněmi, které už ji nikdy nesevřou. Na gauči prázdné místo, v srdci taky. Aspoň že už ji nic netrápí, konejšíme se navzájem.
Čeká, čekáš, čekáme. Oba známe ztráty, víme, že časem přebolí. Ale dnes ne. Dnes se budeme držet a nadávat, ze zvyku se po ní ohlížet a naivně doufat, že ji ještě jednou uslyšíme. Jednou, naposled.

věřím
nevěřím
doufám, ale boží hlas neslyším
jen ticho

pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi?

děsím se sama sebe
svojí temnoty
čekám na slova odpuštění
ale skočit do neznáma se bojím

všechno je možné tomu, kdo věří

jak věřit, když nejde spatřit?
jak věřit, když nejde zaslechnout?
rozum by chtěl pochopit nepochopitelné
srdce by se chtělo vydat
tobě, pane, jen tobě

věřím, pomoz mé nedověře

věřím, nebo nevěřím?
je to dost?
nikdy to nebude dost
prosím, pane, neopouštěj

takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou

věřím
nevěřím
ale doufám
snad se ticho prolomí

dopřej, bože, mé modlitbě sluchu

Nádvoří bylo šedé, plné kamenných, mrtvých soch. Od drobných veverek až po veliké obry, od faunů po kentaury, všichni ztuhlí, bezmocně zakletí. Starší sochy byly obrostlé mechem, poznamenané roky ledu. Na dlažbě ležel ulomený býčí roh, o kus dál se myšce z pacek sypala zkamenělá zrnka, nikdy nedojedená.
Aslan neotálel ani vteřinu, přitočil se k první soše, zlehka na ni dýchnul. Přesunul se dál, zopakoval to samé se zkamenělým tygrem, sojkou, jehnětem. Zuzana a Lucinka se rozhlédly. Nádvoří pomalu začalo ožívat. Aslanův dech povolával zpátky k životu další a další zkamenělé. Prostranství se plnilo hlasy, smíchem, slovy úlevy. Bylo jaro.

John je jako droga. Je zajímavý, ne tak předvídatelný jako ostatní. Vaří čaj přesně tak, jak ho má Sherlock rád, utíká s ním Londýnem a nebojí se někoho zastřelit, když je to potřeba.
Když nejsou spolu, všechno je jinak. Sherlock tenhle stav zná, nudnou šeď, ve které nemá věci pod kontrolou. Děsí ho to. Ví, že potřebuje odvykačku, pryč z Londýna, pryč od Johna a jeho smíchu. Pryč.
Když ho John o tři týdny později (s pomocí Mycrofta) najde a sevře v objetí, Sherlock pochopí, jak moc se mýlil. Nepotřebuje pryč. Potřebuje blíž. Tak blízko, jak to jen jde. Navždycky.

Staré kolo, pánské, těžké. Nikdo z rodiny na něm jezdit nebude, ale babička ho pořád nevyhodila.
Sprosté básničky. Na některé si vzpomínám, jiné se z paměti vytrácí, ale nikdy nezapomenu, jak mě je učil.
Štětce na značení turistických cest. Barvy, brožurky, šablony, na klasické značky i větší volavky.
Dřevěná skluzavka, která se postavila za válendu a mohly jsme po ní jezdit třeba hodiny.
Zauzlovaný kus provázku. Kdysi mě hecoval, jestli ten stejný uzel podle předlohy zvládnu uvázat. Promiň, dědo, pořád ne.
Schopnost hrát prší. I když stejně vyhrával.
Manželka, dcera, tři vnučky.
Nápis na hrobě.
Prázdnota v srdci.
Dobré vzpomínky.

všeho je moc
zvuků, světla, dotyků, emocí

je moc i tmy
sápe se po duši a nehty do zad vyrývá hrůzu
do duše strach
do úst odmítnutí

myšlenky ztrácíš v temných oblacích

i ticha je moc
němotou křičí, protože mu už nic jiného nezbývá
chvíli ho zvědavě pozoruješ
a pak křičíš taky

i lásky je moc
laskavých očí
konečků prstů, které hladí

chceš se schovat

před milovaným
před tichem, tmou, zvuky i světlem
ale hlavně sama před sebou
snažíš se schoulit pod peřinu
ztratit se

jde se ztratit sám sobě?
v sobě?
tak, aby ses už nikdy nemusela nacházet?

křičíš

PETR: Mám takovou teorii, drahá. Co když naše úvaha byla mylná a v krabici vůbec není kočka, nýbrž mravenec? Položivý, samozřejmě. A zlatý.

STUDENTKA: Proč mravenec? Naše symbolické zosobnění vlastní nesmyslnosti přece jasně vychází z Schrödingerovy kočky. Nebo kocoura. A neb kočku nikdy nikdo neviděl, je prosta barvy.

PETR: Nevím, to Autorka mi do úst vkládá záměry, vždyť jsme jen zotročené představy její fantazie. Mravenčí život nám byl dán!

STUDENTKA: U položivého či polomrtvého objektu na průměrné délce dožití tolik nesejde...

MILAN: Objekt? Snad subjekt, ne! Nikdy nebyla vidět, ale stejně je nejživější z nás, Kočička naše...

STUDENTKA: Nebo kocour!

Mohou být opatrné a nejisté, když člověk poprvé dlaní zabloudí na neznámá místa, i důvěrně známé, když zná tělo toho druhého lépe než vlastní. Mohou být vášnivé, zrychlené touhou a očekáváním, i zoufale, dráždivě pomalé. Mohou být něžné, když chtějí konejšit, i pevné a jisté, když ze ztuhlých svalů uvolňují napětí. Mohou zlehka klouzat po tváři, ukolébat ke spánku, i pevně chytit za ruku a dodat odvahu. Mohou být jen konečky prstů, skoro nepatrné, i celým tělem, pevně sevřít v objetí.
Mají tisíce podob. Mohou být jakékoliv si jen vzpomeneš, beru vše.
Jen dokud jsou laskavé. A dokud jsou Tvé.

Chci psát. Nechci psát. Chci psát, ale nemám co. Mám co, ale nemám jak.
Chci psát pro radost, ale všechna se ztratila. Nepoznávám ji. Sebe nepoznávám.
Chci psát tak, abych v tom byla já… ale kdo jsem já? Netuším.
Je to jako když vylezete na parket, myslíte si, že umíte tančit, ale pak začne hrát hudba, která je vám cizí. Z uvolněného kroucení boky zbyde jen vyděšené přešlapování. Všechno je vám cizí. Hudba, tváře, pohled do zrcadla. Všechno… snad kromě vlastní temnoty.
Ale stejně to zkusím. Protože kdesi hluboko je přece jen schovaná touha tvořit.
Touha to nevzdat.
Dneska ne.

Existuje několik způsobů, jak vyhodnotit suicidální riziko. Chce si člověk ublížit? Pokusil se o to už někdy v minulosti? Spáchal sebevraždu někdo v jeho okolí? Má plán? Píše závěť, loučí se, uvažuje o metodách, zvažuje poslední slova blízkým? Má prostředky?
Nic z toho nejsou příjemné otázky. Ale všechny jsou potřeba.
Pokud se někdo opravdu pevně rozhodne, nezabráníme mu. Ale dokud alespoň trochu váhá, máme naději. Můžeme se zajímat. Můžeme se ptát. Můžeme naslouchat a dát mu prostor mluvit, ukázat, že žádné slovo není tabu. Můžeme být oporou, zavolat pomoc, nebýt na to sami. Můžeme se nebát a prostě se zeptat.

Skrze to, co není, uchopit to, co je. Z koruny stromu sledovat zelené listy, po kolena ve vodě, kde se stéká déšť a slzy štěstí, v odlescích ohně poprvé nesměle natáhnout dlaň. Spálíš se? Shoříš?
Dívat se do očí druhého, které se utápí v temnotě, topit se v nich a napsat o tom báseň. Co je to umění? Co to je, když ne nenaplnitelná touha pomíjivého mít podíl na věčnosti?
Vyfotíš fotku, abys vzpomínku té noci navždy uchoval. O pár let později ji pověsí do galerie, z osobního veřejnou, z odkazu výstřižek.
Skrze to, co není…
Nejsme. Jsme. Dýcháme. Tvoříme.

Apatyku čtu ráda vždycky, ale letos doporučuji snad ještě víc než jindy, protože meta texty s ironickými postavami mě fakt baví. Na ukázku vybírám Navzdory neshodám. A pak ještě mimoseriálové, bolestivé, ale důležité Po srdcích.

Vlakově melancholický Poslední expres napsala Blanch. Přesvědčí i ty, kdo wolfstar nemusí (vím z vlastní zkušenosti :D).

Od Carmen mě toho zaujala spousta, doporučuji hlavně vážněji pojatou a zároveň laskavě napsanou Poslední vyčíslenou rovnici.

Evangelista biolog píše krásné momentky, které mnou rezonují. Za letošek vybírám Vracím se tmou, kde mezi řádky svítá naděje, a Semínko, ze kterého roste vztah, protože to je krásně ze života.

Gwendolína a Dobrá znamení nikdy nezklamou. Sám je skvělá ukázka toho, jak nás všechny poznamenal konec druhé série.

Doporučení hodné jsou snad všechny kousky, které strigga napíše, ale já vybírám laskavě mateřské Bez podmínek a fandomově bolavé Do you think you can tell?

Owes už několikátým rokem píše geniální Harry Potter AU. Letos vybírám Otevřenou zlomeninu srdečního svalu, protože miluju Harryho a Edwardovy interakce, i když mi občas taky lámou srdce. A pak ještě Trable doktora Lockharta, protože prostě Matylda.

Owlicious poeticky zpracovává biblické příběhy, doporučuji zejména Sestru.

Od Remi letos vybírám My soul was calling you, kousek, o kterém jsem ani nevěděla, že ho potřebuju, a který mě zahřál u srdce.

Věřit, že svět bude v pořádku, ne jako v Kauflandu, ale doopravdy, jako svět, který má spoustu chyb, plný lidí, kteří mají spoustu chyb, ale přesto jsou obdarováni milostí.
Věřit, že nebesa nespadnou, svět se nezboří, ani když jednou neuděláš všechno na 100 %, když nenapíšeš drabble, když si jen uvaříš čaj a nebudeš dělat nic.
Věřit, že duben bude vždycky patřit fantazii, i když nezvládneš číst a komentovat, i když budeš jen pozorovat z dálky, i když nebudeš.
Věřit, doufat, mít naději.
Psát ne pro body, ale pro radost.
A nebo klidně nepsat.
Všechno se smí.
Jen nezapomenout snít.

Historie je pro Crowleyho všechno i nic. Historie jsou kulisy, lepší i horší staletí. Historie jsou lidské osudy, které většinou nestojí za zapamatování. Ale historie jsou taky přesně odměřené intervaly, než na sebe zase náhodou narazí s Azirafalem, a čekání mezi nimi.
Pak přijde apokalypsa a najednou se vídají pořád. Crowley je rád. Crowley se bojí. Nechce, aby svět skončil. A taky ho děsí, že by už nebyly žádné lavičky v parku, žádné večeře, žádná Alfa Centauri.
Pak Azirafal odmítne odejít.
Pak se omluví.
Pak odejde.
A Crowley pochopí, že netrpělivě počítat roky byla hloupost.
Historie?
Zbytky smyslu?
Proč vlastně?

Děti, proč mne následujete? To nevíte, co se chystá?
Vezmi svůj kříž a následuj mne.
Prosím, můžeme jít s tebou? Půjdeme, ať jdeš kamkoliv!
Dřív než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.
Co se děje, Aslane? Nemůžeš nám to říct? Bolí tě něco?
Vyšel ven a hořce se rozplakal.
Jsem smutný a osamělý. Položte na mě své dlaně, ať cítím, že tu jste se mnou.
Má duše je smutná až k smrti.

Lví hříva je zalitá sluncem, zlatě se leskne, davy se posmívají.
Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky.
Lucie a Zuzana zůstanou.
Zpovzdálí se dívají ženy.

Rosie jsou čtyři, když poprvé zkoumá záhadu jménem Sherlock.
Začne, jak ji sám učil, u toho, co už ví.
Tak hlavně - ví, co o Sherlockovi říká táta.
Sherlock je idiot. Jeho idiot. Sherlock je génius. Sherlock je blázen bez pudu sebezáchovy, biologický hazard, nezodpovědné individuum a postrach Londýna. Rosie si není jistá, co z toho je dobře a co ne. Možná, že táta to taky neví.
Rosie o záhadách mluví ráda. Lucy ze školky si myslí, že je Sherlock jako její taťka. Paní učitelka si myslí, že je zmatená.
„Měli byste to s ní probrat...“
***
„Rosie, kdo je Sherlock?“
„Rodina?“