Sherlock BBC

„Co je to tu sakra za smrad?“ rozkašlal se John ve dveřích bytu.
„Pokus. Zjišťuju rychlost tavení polyesterových vláke-“
„To jsou moje svetry!“
„Svět mi poděkuje. A ty bys měl taky,“ vrátil Sherlock pohled k hořáku a dál soptícího Johna ignoroval.

*

„Kam zmizely všechny sušenky?“
„To je řečnická otázka, nebo na odpověď doopravdy intelektuálně nestačíš?“
„Koupil jsem osmery!“
„Nebylo tu nic k jídlu. Kromě toho rizota.“
„To byl můj oběd!“
„Máš si ho líp schovávávat.“

*

„Je nesnesitelnej!“ praštil John půllitrem. „Ničí mi věci, nikdy nenakoupí, terorizuje-“
„Jak malej harant,“ přikývnul Greg.
„Přesně.“
„A hádej, pročpak tě asi tahá za culíky?“

„Zítra mám rande!“ vtančil John do bytu. „Konečně!“
„Alkoholička,“ ucedil Sherlock, aniž by zvednul hlavu od mikroskopu.
„Cože?“
„Je to alkoholička.“
„Kecáš! Ani jsi ji neviděl!“
„Stačí tón hlasu v telefonu, časy, kdy se ozývá, překlepy…“
„Nenávidím tě.“
„Není zač.“

*

„Dneska jdu-“
„Žárlivá hysterka. Udělá ti ze života peklo.“
„Blbost!“
„Zeptej se jejího bývalého. Číslo máš na stole.“

*

„Zítra-“
„Skvělé. Škoda, že už připravuje ‚selhání antikoncepce‘.“
„Nene.“
„Tak běž, přesvědčíš se sám!“
„Možná… ani ne.“

*

„Odpoledne-“
„Promiskuitní, šňupe-“
„Panebože, Sherlocku! Přestaň! Ty prostě nechceš, abych-“
„Jen tě chráním, Johne.“
„Bezpečný známosti, jasně.“

Jako kdybych tu nejnebezpečnější známost už dávno neměl.

Začínal bejt na to starej. V plánu bylo zůstat doma s nohama v teple a uspat Rosie, ale namísto toho se zase nechal přesvědčit. Pitomec. Bude to jen rutinní návštěva, nic se nemůže stát. No jasně.
Teď je Londýnem naháněli pašeráci drogovýho kartelu. Celí hrrr na ně. Johna bolelo rameno a ještě jim do toho začalo lejt.

Když konečně zapadl za dveře bytu, zklidnil se. Následoval ho zadýchaný Sherlock.
„Setřásl si je?“
Přikývl.
„Seš si jistý, Johne?“
„Vypadám jako idiot, Sherlocku? Ne, neodpovídej,“ odmávl to. „Dneska spíš na pohovce.“
„Co jsem provedl tentokrát?!“
„Máš celou noc, abys na to přišel.“

"Aha!"
Sherlock před sebe vítězoslavně zvedl zmítajícího se hada.
"Lampropeltis triangulum, naše vražedná zbraň. Víš, mnoho lidí si ji plete s rodem Micrurus, ale existuje velmi jednoduchý způsob, jak je rozpoznat. Stačí si zapam…"
"Sherlocku!" John seděl na zemi, hlavu mezi koleny, a na předloktí mu zasychali dvě kapky krve. "Ta vražedná zbraň mě kousla, můžeš mi sakra zavolat záchranku?"
Sherlock se usmál. “To nebude potřeba! Vidíš?” strčil mu hada před obličej: “Korálovka sedlatá, naprosto neškodná. Oběť byla ofidiofob, zemřela na infarkt.”
John zase jednou litoval, že už nechodí o holi. Možná ji nepotřeboval, ale na mlácení detektivů byla ideální.

Sherlock uměl být neskutečně otravný, když se nudil. V takových chvílích John schovával zbraň na místech, která ani geniální detektiv nedokázal vydedukovat.
Poslední týden neměli žádnou kauzu. Ani jindy to nebyly zrovna bujaré strkanice, ale šlo to. A tentokrát je nezachránil ani Greg starými neuzavřenými případy.
Jeho spolubydlící v županu se věšel po nábytku a skoro ohlodával zdi. Lednice zavalená experimenty byla zbraní hromadného ničení. Tak nesnesitelný byl.

„Johne, jdi někoho zastřelit, nudím se.“
„Na to, abych šel do basy kvůli tvý zábavě, jsem moc střízlivej,“ zavrčel podrážděně.
„Tak udělej něco zajímavého!“ zaškemral.
Tak se John zvedl a políbil ho.

Čelist měl John sevřenou tak pevně, že bylo slyšet, když mu zavrzaly stoličky. Shlížel na Sherlocka, jak se probíral z bezvědomí poté, co si způsobil zranění, která by pro ostatní byla neslučitelná se životem. Jen on se z nich vždycky nějak vylíže.

„Víš, Sherlocku, někdy mám chuť tě zabít sám. Moje nervy už jsou tak našponovaný, že čekám, kdy mě z tebe šlehne. Proč krucinálhergot musíš bejt do všeho hrr? Ty máš svoji síť bezdomovců, Mycroft zasranou armádu kouzelných elfů, Greg celej policejní štáb. K čemu ti vůbec jsem? Co mám já?“

„Svatou trpělivost.“

„Nic jinýho to bejt ani nemůže.“

„Ten idiot patří k vám?“

Ohlédnul se směrem, kudy ta rozlícená upjatá ženská ukazovala. Chápal její zlost, ještě před deseti minutami byla středem pozornosti. Dokud ji na sebe nestáhl Sherlock.
Tenhle případ byla stěží sedmička. Krádež na charitativní akci. I tak ji ten náfuka vzal, jen aby se mohl přede všemi vytahovat. Přestože měl John někdy pocit, že z něj o generaci zestárne, miloval ho. Byl na něj pyšný.

„Jo, to je můj idiot. Má ve zvyku stát se pokaždý velitelem místních.“
Otevřela rty, aby něco uraženě podotkla, ale nakonec jen procedila: „Jak?“
„Obvykle tak, že jim leze na nervy.“

Před domem už poněkolikáté zatroubilo auto. Co nevidět řidič odjede sám. Nebo neodjede a Johnovi rupnou nervy.
"Sherlocku."
Sherlock se nepřestával přehrabovat v lednici. To bylo neobvyklé. Ještě neobvyklejší bylo, že postupně na kuchyňskou linku vytahoval různé druhy zeleniny a ne třeba lidské prsty.
"Sherlocku. Můžeš mi říct, co hodláš dělat s tím taxíkem?"
"To není taxi, to je samozřejmě Tesla, kterou poslal Mycroft. Nepoznal jsi ji po zvuku?"
John zaúpěl:
"Nemůžete si tyhle sourozenecké záležitosti řešit potichu?"
Sherlock s náručí plnou čekanky a lilku stanul ve dveřích.
"Neboj. Až seznámím Mycrofta s jeho novou dietou, chvíli od něj neuslyšíme."

„Kam sakra letíme?“ zaprskal udýchaně John, když se prodírali hustým trnitým roštím. „Proč ženeme někam do prdele, když-“
„Copak to není jasné?“ počastoval ho Sherlock nevěřícným pohledem. „Zloděj zpanikařil. Hodil sošku do bedny se zeleninou a chtěl si ji pak zase vyzvednout, jenže… No, však uvidíš. Prostě ji najdi a já mezitím vyslechnu místní,“ chvatně se otočil a zmizel.
„Skvělý,“ zahudral John. Největší opruz zbyde zase na něj. „Prostě skvělý!“
Konečně se vynořil z roští… a strnul.
Já. Toho. Zmetka. Zabiju.
Omráčeně zíral na vykolejený, rozmlácený vagón, kolem kterého se ve dvacetimetrovém okruhu vršily slizké, smradlavé kupy hnijící zeleniny.
Zabiju!

„Potřebuju další,” vřítil se Sherlock do místnosti bez klepání. Molly měla pocit, že bude mít infarkt. Dneska už počtvrté.
„Ale Sherlocku, už jsi… ehm,” Molly se zarazila, protože přece jen nechce použít slovo zmasakroval, ačkoli se jí v tuto chvíli jeví jako nejpřesnější popis toho, co Sherlock s těly provedl.
„Dneska už jsem ti poskytla tři. Nevím, jestli ti seženu ještě jedno.”
Sherlock zavětřil jejím směrem: „To je parfém? Předtím jsi ho neměla. Je dost výrazný, nesedí k tobě.”
Molly okamžitě zrudla a zamumlala něco neurčitého.
„Potřebuju ještě jedno ženské tělo. Kvůli experimentu.”
Molly vzdychla. Nikdy mu neuměla říct ne.

"Eyelashes!" Sherlock shouted suddenly and sprang out of bed.
John mumbled something.
"Put some clothes on," Sherlock continued. "We need to go."
John finally opened his eyes after one of his sweaters hit him in the face.
"It's the middle of the night," he said when he realized how dark it was. "Come back to bed."
"We need to go to the morgue, John," Sherlock insisted. "There must have been some poison in her fake eyelashes! I must test them," he said before he ran out the door.
John took a deep breath and stood up.
Here we go again...

Muž, ležící na zemi v krvi a nad ním druhý, opakovaně zvedající ruku a bodající čímsi blyštivým znovu a znovu…
John Watson v duchu zajásal, ocitl se v pravý čas na pravém místě. Dneska Sherlockovi ukáže, jak se skutečně lapají zločinci.
Před namířenými kamerami mobilů plavným skokem sundal útočníka a vychutnával si jásot davů i rozsáhlou zprávu ve vysílání BBC.
Ráno ho v kuchyni před odchodem odchytil Sherlock.
„Být tebou, dneska z domu nechodím. Ukázalo se, že jsi hrdinně zpacifikoval lékaře, který se pokoušel oběti zločinu nastartovat srdce.“
„Ale blýskal se tam nůž…“
„To byl stříbrný náramek. Příště líp pozoruj.“