Pršelo

Poznámka: Snad jsem příliš nezprznila reálie.
Varování: Smutné
---
Osmého listopadu šestnáct set dvacet pršelo. Provazce vody bičovaly zem. Odplavovaly zbytky sněhu zrudlého krví. Ledová voda se hromadila v prohlubních, stékala po mrtvých tělech a mísila se se slzami živých.
Bojištěm klopýtal muž. Zakopával o ležící těla, zoufale prohlížel obličeje padlých. Hledal a studený déšť pronikal do jeho srdce.
Hledal a nalezl. U zdi letohrádku ležel mladík s otevřenýma očima. Dosud žil. Nemilosrdný déšť máčel jeho rozpálenou skráň.
„Synu!“ vykřikl muž. Poklekl a sevřel mladíka v náručí. „Synku, jsem u tebe,“ spolkl pár studených slz.
„Otče…,“ zasípal hoch. „Odpusť mi, prosím. Já…“
„Odpouštím,“ řekl muž a pohladil synovu tvář.
„Já… Nechtěl jsem tě vyhnat… Tolik to bolí…,“ šeptal mladík přerývaně do hučení deště.
„Já vím, synku. Nemluv, nevysiluj se. Odpustil jsem ti a náš Pán ví, proč jsi tak jednal,“ pronášel horečně otec.
Déšť sílil. Proudy vody bičovaly otce s umírajícím synem. Chladily chlapcovy rány a srdce muže měnily v led.
„Mám rád déšť,“ řekl mladík najednou. „Líbí se mi, když prší do našeho rybníka. Otče, doma taky prší?“
„Nevím, synku. Možná tam padá sníh,“ odpovídal otec. Snažil se udržet konejšivý úsměv, ale voda mu ho smývala z obličeje.
Synáčku můj!
Když opouštěl Prahu, déšť se změnil v sníh.