Ranní vzpomínání

Pohlédneš na nebe a vidíš jeho smích. Jako duha klene se přes propast času. Je jasné ráno, pole probouzející se z objetí mrazivé noci se třpytí jako ten smích.
Vzpomínáš. Namáhaná paměť plující tmou uplynulých třinácti let nabízí jen pohled na jeho ruce. Matně snad jeho tvář. Jenomže tenkrát tě on příliš nezajímal, byli tam mladší, hezčí a ty jsi vůbec netušila, že se s ním ještě setkáš.
O některých věcech se nemluví, proto ani ty nic neříkáš. Křivíš rty, smutnou nápodobu úsměvu jen pomalu nahrazuje radost a šibalství.
Úsměv šibalův společný jedné zvláštní rodině klene se nad propastí. Odpouští.