Moje články

Žádné kroky neslyšet, žádná lidská silueta se nevynoří ze tmy.
Jen tiché bleskurychlé zašustění.
Síť se neúčinně zavlní a zmizí.
Past sklapla naprázdno. Něco nevyšlo.
Lišák vrhne kouzlo nazdařbůh a mine.
Výstražné zasyčení rozčísne noc jak ledová ocel.
Než Evžen stačí jedenkrát mrknout, ocitne se v obklíčení.
Sykot a svistot, hrozivé lesklé smyčky. Rozeklané jazyky a jehlové zuby plné smrtícího jedu.
Evžen zpanikaří, brání se kouzly i ostrými zuby, avšak pružná těla snadno unikají.
Zatím se mu daří vyváznout bez zranění, ale jak dlouho ještě?
„Přestaňte,“ pokusí se vyjednávat. „Co jste zač?“
Rozumí mu? Nerozumí?
Plazí kruh se neúprosně svírá.

Zastřou okna oponou, aby světlo neproniklo ven, a pustí se do práce.
Prohrabou nepočetný nábytek, kouty, škvíry, proklepou stěny i podlahu.
Všechno marné.
„Co když Evžen nemá pravdu?“ nadhodí Běla nesměle. „Nic tady není.“
Xénie mlčky upírá oči na strop.
Sleduje tvar pavučin. Vlákna se zvláštně stáčejí.
„Nestihla jsem ještě pořádně vygruntovat.“ Běla rozpačitě setře dlaní prach z parapetu. „Odpusť.“
„Že nemáš uklizeno, to ti beze všeho prominu. Ale jak je možné, žes nezkontrolovala magické proudy?“
Xénie zoufale spráskne ruce: „Co ty jsi za čarodějku? Podívej!“
Rovněž nabere pár zrnek prachu, zlehka foukne.
Zářivé tečky ve vzduchu vykreslí protáhlou spirálu.

Krajina šumí, šustí, šepotá a cvrká, omamný větřík letní noci bouří krev, vysoká tráva hladí, ostnaté šlahouny líčí záludné pasti, černá hradba blízkého lesa se mírně vlní.
Lišák obezřetně klade tlapky na neviditelné pěšinky, nasává vůně i pachy, postřehne každé zapraskání i vydechnutí. Ví o všech drobných prchajících tvorech, všiml si výhružných očí obrovského výra, vnímá tiché pípání spících ptáků.
Vtom poklid naruší kroky.
Dva… čtyři…pět lidí?
Skupinka stane dost daleko, zůstává mimo dohled.
„Jděte někdo zjistit, jestli je vzduch čistý,“ zavelí tlumený hlas.
Nikdo se nehýbá.
„Tak bude to?“
Evžen se ušklíbne. Než se rozhoupou, už má hotovou síť.

Pavoukovitá ankaba se výhružně ježí na prahu.
„Nic se nezměnilo?“ zašeptá Evžen.
Běla zavrtí hlavou.
Liškomág si viditelně oddechne, poklekne a chystá se čarovat.
Xénie ho kryje zády, zrak upírá do tmy, uši nastražené, nozdry rozšířené.
Všude klid.
Konečně cvakne klika. Překážka je pryč.
Všichni vklouznou dovnitř.
„Nerozsvěcej,“ varuje Evžen tiše.
„Vysvětlíš mi to?“
„Někdo tě chtěl dostat odsud. Zřejmě jsi mu udělala čáru přes rozpočet, když ses sem nastěhovala. V domě musí být něco, o čem nevíš. Něco tajného, vzácného, nebezpečného, co já vím. Takže se zamkněte a začněte hledat. Já se zatím porozhlédnu okolo.“
Zmizí neslyšně jako stín.

Talíře jsou prázdné.
Běla dokončila vyprávění.
Přejede pohledem velkou rodinu kolem stolu. U srdce ji píchne. Tohle všechno mohla jednou mít také, kdyby… Naštěstí má Matýska. Postará se, aby z něj vyrostl podobně čiperný kluk jako Bořek.
Drahoš vypadá zaujatě: „Umíš zlomit pavouka, tati?“ Mimoděk kreslí drápkem po ubruse. „Nejdřív…“
„Vím,“ přeruší ho Evžen nervózně. „Jenže to není řešení.“
Xénie se vlídně obrátí na Bělu: „Můžeš u nás přespat. Zítra...“
„Ne!“ Evžen odloží skleničku tak prudce, až praskne.
Běla vylekaně nadskočí.
Evžen nehodu ignoruje a chvatně vstává: „Musíme vyrazit okamžitě!“
Xénie kouzlem shrábne střepy.
Přikývne: „Vlastně máš pravdu. Jdu taky.“

Petrolejka pod trámovým stropem zalévá měkkým zlatým jasem široký stůl.
Drobná tmavovláska vzhlédne od lákavě vonících hrnců na plotně.
„Tak ty jsi Xénie…“ Běla v rozpacích drmolí. „Já jsem Běla. Žena Matesa Fuchse. Pamatuješ si ho? Víš, že umřel? Musíš si o mně myslet, že jsem strašná, když sem vpadnu takhle z ničeho nic. Neobtěžovala bych, na mou duši, ale jsem v hrozné situaci. Nezlobíte se?“
Nejistě pohlédne na Xéniina muže.
Ten se usměje, nabídne křeslo.
Xénie neznámou příbuznou obejme: „Vítám tě u nás.“
Sáhne do kredence pro další talíř.
Světlo lampy se v Běliných očích promění v rozpitou hvězdu.

Ankaba je nad její síly.
Běla se v zoufalé beznaději choulí u prahu jak hromádka neštěstí.
Konečně se trochu vzchopí.
Pryč odtud. Záhadný nepřítel může kdykoliv zaútočit.
Jde nazdařbůh, vítr strhává slzy z tváří.
Co si počne?
Kam se poděje?
Nikoho nezná.
Ale… Mates znal. Měl sestřenici, prý se vdala do Lysolaj.
Zkusí to.
Přemístí se. Po chvíli bloudění stane u omšelého plotu.
Asi dvanáctileté děvče kvapně sbírá prádlo.
Zápolí s čerstvým větrem, s plnou náručí se snaží zkrotit rozevláté vlasy.
Zvědavě pokukuje.
Běla ucítí zamrazení. Liščí pohled pozná každý, kdo se s ním setkal.
Sebere odvahu: „Hledám Xénii Fuchsovou.“

Před čtyřmi lety jí vpadl do života Mates Fuchs.
Hezký, veselý, ztřeštěný.
Šíleně se zamilovala. K pohoršení rodiny s ním utekla. Na svět přišel Matýsek.
Brzo zjistila, že život s liškomágem není žádný med. Ovšem ani nuda. Hádky a rozčilování střídaly chvíle vášnivého usmiřování. Nakonec vždycky odpustila, vzájemná láska všechno překonala.
Avšak co teprve začínalo, co mělo trvat celý život, rázem skončilo.
Na jaře Mates zahynul při střetu s Divokou honbou.
Ještě truchlila a už si musela hledat nové živobytí.
Rodiče nedokázali spolknout výčitky, o liščí vnouče taky moc nestáli.
Rozhodla se začít znovu, sama s Matýskem.
Jinde a jinak.

Nebýt červeného odrazu západu slunce, jemnou kresbu pod blátivou šmouhou na prahu by přehlédla.
Proboha, co to je?
Klekla si a pečlivě obrazec zkoumala.
Ankaba.
Už ji viděla… kdysi… v Budči.
Čím jistější si byla, tím silněji hlodal v útrobách mrazivý strach.
Černé čáry, kterým ve škole říkali PAVOUK, aby si lépe zapamatovali význam.
Působení ankaby vyvolá okovy ukrutné.
Kdyby si nevšimla a práh bezstarostně překročila, zůstala by lapená jak moucha v pavučině.
Zděšeně se rozhlédla.
Nikde nikdo.
Vzchopila se a chatu obešla. Stejnou ankabu objevila pod okny.
Kdo? Proč?
Vždyť tu ještě nikoho nezná!
Ptačí čiřikání znělo jako výsměch.

Krajina je tak nasáklá magií, že tu obyčejný člověk těžko vydrží.
Pro bylinkářku je to ale ráj.
Divotvorné byliny, zázračné rostliny, smrtící kořeny bují s dvojnásobnou silou.
Pečlivě za sebou zamkla a spokojeně se rozhlédla po svém novém království.
Spíš chata než dům. Laciná, až k nevíře, ale ona věděla své.
Stěny jsou vlhké a tamhle v koutě roste plíseň, ale s tím si poradí.
Střecha skřípe a pode dveřmi proniká chlad.
Voda jen ledová, ale křišťálově čistá.
Komín špatně táhne.
Nevadí. Má dvě ruce a čarodějnické umění.
Brzo domeček zvelebí.
Navštíví příbuzné.
Zavede si živnost.
Přiveze Matýska.
Začne žít.

Paní X, cizinka z opačného konce světa, navštívila v Praze pana Vlka.
Nějak se přihodilo, že ve městě zabloudila.
Česky neuměla, telefon neměla.
Vešla do nejbližšího obchodu. Rodným jazykem oslovila zaměstnance.
Zaměstnanec byl její krajan.
Zavolal své ženě.
Jeho žena totiž kdysi mívala zákazníka.
Zákazník znal jistého pana Vlka s blízkým vztahem k dané zemi.
Žena zavolala zákazníkovi a sehnala číslo na pana Vlka.
Pan Vlk přítelkyni nepostrádal.
Návštěvu ve městě však ztratil jeho otec.
Vlk junior zavolal otci.
Správný pan Vlk se dostavil a přítelkyni si vyzvedl.
Celá záchranná akce trvala asi deset minut.
Pak že svět není malý.

Se zatajeným dechem se rozhlížejí po tiché vinotéce.
Vtom se jeden sud zachvěje.
Evžen zpozorní, gestem vyzve Xénii, ať se přesune.
Strážník doplní půlkruh.
Třesknou obruče, tmavé dužiny se rozletí.
V rudé spršce vstává obludný přízrak, vzdouvá se, jako by golem rozpínal mohutné svaly. Hrozí prorazit strop, smést celou budovu.
Neútočí však. Vratce se kymácí.
Zasrší ledově modré blesky.
Cosi chabě vrávorá, bezmocně lapené v planoucím kruhu.
Scvrkává se.
Z odporného monstra zbývá jen černá skvrnka na dlažbě.
Xénie pohotově přiloží snítky černobýlu.
Zažehne hraničku.
Popel zasypou hrstí soli a pohřbí pod dlážkou.
Evžen se usměje: „Tak to bychom měli.“

Strážník u žluté pásky se choulí do dlouhého pláště. Zívá. Polevuje v ostražitosti.
Netuší, že ze zrcadla za ním se potichoučku souká černý spár.
Drápy se už už zatínají.
Vtom tmu rozčísne oslnivý blesk.
Cosi zmizí.
Ostré světlo bolí.
Přibíhá rozčilený zrzek: „Člověče, vy tu spíte? Málem vás to dostalo!“
„Kde je?“ blekotá strážník zděšeně.
„V zrcadle.“ Muže následuje žena, šalvěj a černobýl pohotově.
Zas ty protivné byliny!
Cosi hledá úkryt.
Rozbité zamřížované okénko?
Šup tam!
Matné zrcadlení zelených lahví.
Dřevěné sudy.
Osvěžující voda, hřejivý oheň, svěží vzduch, plodná země. Nade vším éter.
Krev a maso nikde?
Cosi začíná zkoumat.

Televizní a rozhlasové přenosové technice vypadne signál.
Dějiště masakru zastře mlžná clona.
Zásahová jednotka dorazila.
Samopaly ani neprůstřelné vesty nevidět. Sůl, křišťály, zaklínadla, vykuřovadla z pelyňku a šalvěje jsou ty správné zbraně.
Vypudí Cosi z rozbitého vypůjčeného těla. Donutí ho ukázat pravou podobu.
Vzápětí se černá obludná silueta rozplyne jak dým a zmizí.
Speciální vůz odváží vážně raněného a zcela dezorientovaného laboranta.
Sanitky s posledními oběťmi se s houkáním rozjíždějí k nemocnicím.
Strážníci vyklízejí křižovatku.
Čumilové se rozcházejí.
Policejní mluvčí poskytuje rozhovor médiím.

Cosi se tiše chichotá v prasklině vypouklého zrcadla na nároží.
Těší se, jak jim pocit vítězství zhořkne.

„Tak co?“ vydechla Xénie.
Od chvíle, kdy z vyděšené Evženky vymámila sdělení, že se přízrak schoval do zrcátka, jí nedalo spát pomyšlení, že hrůza zdaleka neskončila.
Jen však pohlédla na rozzuřeného Evžena, bylo jasné, jak zbytečnou otázku položila.
„Zrcátko sebrala obyčejná policie a ve městě se dějí příšerné věci,“ cedil Evžen skrz zuby. „Byl jsem tam. Že prý nemůžou nic říct, že předpisy, žádné informace mimo oficiální zprávy. Na Vyšehradě to samé! To už zůstává rozum stát. Situace je prý pod kontrolou! Nesmysl! Hlavně aby nemuseli přiznat, že houby vědí!“
„Co budeme dělat?“ hlesla Xénie.
„Pustíme se do toho sami.“

„Vážení diváci, toto je živé vysílání.“
„Ulicemi Prahy kráčí neznámý muž v bílém plášti. Rozsévá zkázu. Není jisté, jakou silou vládne, nemá žádnou viditelnou zbraň.“
„Vysíláme přímo z místa dění. Roztříštěné výlohy, zpřevracené automobily a desítky raněných jsou jen slabým výčtem toho, co dosud spáchal.“
„Co se momentálně odehrává v ulicích Prahy je nepopsatelné! Množství raněných, desítky mrtvých! Sledujte exkluzivně s námi postup vraždícího monstra!“
„Nepotvrzeně osm mrtvých.“
„Kdo zastaví vraždící monstrum?“
„Sledujte naše vysílání, náš reportér je přitom!“
„Konečně se dostavila zásahová jednotka. Dojde na použití ostrých zbraní?“
„V přímém přenosu….“

Varování: následující záběry jsou drastické.

Cosi se baví.

Policejní technik propátral zahradu centimetr po centimetru. Posbíral všechny, byť jen nepatrně podezřelé předměty, ale nic se nezdálo být vodítkem k vyšetřování. Prosál pískoviště. Prasklé zrcátko uložil do zvláštního sáčku.
V laboratoři pracují do hluboké noci.
Pořád žádné výsledky.
Laborant si vymění rukavice. Opatrně vyjme zrcátko z obalu.
Cosi se dívá. Vidí svůj vlastní odraz v jeho oku.
Ručička nástěnných hodin poskočí s tichým drnknutím.
„Dvanáctá hodina odbila,“ zamumlá laborant unaveně.
Lesklá ploška se roztříští.
Cosi nabírá sílu.
Roste.
Dvanáctá! Navždycky dvanáctá.
Cosi vnikne do živého černého zrcadla zřítelnice.
Muž vstane jako stroj.
Cosi rozrazí dveře.
Jde.
Nepoznané.
Vstříc noci.

Modré záblesky majáků.
Sirény.
Uniformy a bílé pláště.
Žlutá páska okolo rudého cákance na trávníku.
Rodiče v panice. Šokované děti.
Vulpesovi vtrhnou do zmateného hloučku:
„Kde je Evženka?“
Holčička vletí matce do náruče.
Kratičký okamžik úlevy.
Reportér: „Zdá se, že jedinou smrtelnou obětí útoku je učitelka. Několik dětí utrpělo lehčí zranění. Naštěstí byly nachystané na znamení utíkat. To jim patrně zachránilo život. Šlo o bombový útok?“
Policista: „Vyšetřování sotva začalo.“
Ředitelka v slzách: „Pěkně si hrály, chodily v kroužku, recitovaly říkanku a vtom… vtom se to stalo…“
„Co to bylo za hru?“ vpadne Evžen ostře.
Vzlyk: „Krvavé koleno.“
Evžen zbledne.

Země se chvěje.
Zelená tráva černá vsátou temnotou.
Zaklínadlo vyhlodává trhlinku v realitě.
Cosi se prodere do tohoto světa.
Hladově natáhne pařáty po nejbližší kořisti.
Směšní malí tvorečkové. Křičí? Utíkají? Nevadí, sní si je později.
Ředitelka ve své kanceláři zděšeně vyskočí: „Co se to venku strhlo? Děti jsou ještě na zahradě?“
Rozrazí okno právě v okamžiku, kdy oslnivé blesky rozčísnou temná oblaka.
Jedovaté světlo se odrazí od tabulky skla. Vyšlehne bílý plamen, proplete se s bleskem.
Cosi uvázne lapené v přízračné smyčce.
Na pískovišti leží zapomenuté dětské zrcátko. Sklíčko rovněž plane magickým ohněm.
Jenže je tam prasklinka.
Cosi našlo úkryt.

Slunce vystoupá na vrchol své dráhy a marnotratně zaplaví zemi vroucím jasem.
Začíná čas radosti a hojnosti, kdy povstanou nejpříznivější magické síly a slavnostní ohně prozáří kratičkou noc.
Čas, kdy se země otevře, a dá vyrašit divotvorným bylinám a rozkvést zlatému kapradí.
Čas příslibů, milostné touhy a láskyplného sbližování.
Slaví se příchod léta. Nastává doba vítání projasněných dní a vlahých večerů, těšení na tekuté zlato tůní, na omamnou vůni pryskyřice a sladkost jahod.
Nikdo dnes nemyslí na mrazivou temnotu.
Kdo by se v nejkrásnější den děsil nočních příšer? Kdo by se staral o skomírající běsy?
Nikdo.
To je ovšem chyba.

Učitelka předříkávala, děti chodily v kroužku.
„Sedmá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
Dobrý nápad, naučit je starou tradiční hru.
„Osmá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
To je legrační, jak se Martínek nemůže dočkat.
„Devátá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
Hlásky se ztišily, zněly napjatě a rozechvěle.
Užívají si tajemno!
„Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
Jedna zrzavá holčička zaraženě stojí stranou.
Proč Evženka nechtěla hrát? Přece se doopravdy nebojí?
„Jedenáctá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
Obloha nad školkou hrozivě potemněla.
Snad se nesbírá na bouřku?
„Dvanáctá hodina odbila, lampa zhasla!“
Zaburácel hrom.
Zahrada se zatřásla.
Z okrasných keřů vykročilo…
Cosi.

První samostatné obchodní jednání.
Nervózně zkontroloval, zda má dost vyleštěné boty, stiskl aktovku s podklady k nabídce. Vykročil pravou nohou. Cestou z parkoviště si v duchu opakoval úvodní věty. První dojem bude zásadní.
V prosklených stěnách mrakodrapu se dramaticky odrážela šedá oblaka.
Blondýnka v recepci se otočila od monitoru. Rudé rty zaševelily pozdrav.
„Jste očekáván. Třinácté poschodí.“
Výtah hladce zasvištěl.
Mladík pohlédl do zrcadla.
Místo nablýskané oceli v pozadí zela černá jáma. V rudých plamenech se ježily rozžhavené železné bodce.
Vykřikl hrůzou.
Ohlédl se.
Nic, v pořádku. Něco se mu zdálo.
Potom se dveře rozevřely.
Skutečně na něj už čekali.