Moje články

Kdyby na DMD chyběl Ryin pan Grenadin, to by bylo hodně smutné. Naštěstí nechybí Léčba rozladění

Ještě jednou Lejdynka, protože když musíš, tak musíš: Venétská láska

Dostat kvetoucí korály do hor, to umí asi jen N. Ella: Vzpomínka na hlubinu

L.P.Hans využil korály k neodolatelné představě: Lovec pokladů

Cokoliv napíše kytka, stojí nejmíň za dvojí přečtení. Například tohle: Takové to bylo smutné milování

Aplír a její obrazy k DMD neodmyslitelně patří, mně se nejvíc líbilo tohle dojemné Pomůžu ti

Biblický námět velmi originálně od Vé eŠ: Mladí starci v jablečném sadu

A nakonec stylově rozlučkové drable od Kitsune´s Suna: Krásný den

Samozřejmě Lejdynka nesmí chybět. Každé drable výborné, tohle mě zaujalo atmosférou Nechte maličkých přijíti ke mně

Julie si zas jednou vzpomněla na Budeč a výsledek je boží: Výheň

Ještě jednou strigga, z jejích drablat se taky nedá vybrat jen jedno Bod zlomu

Velmi originálně pojal téma Vé eŠ: Úskalí autorského práva

Birute se přihodila Slovní kalamita

Kitsune´s Sun navodil sugestivní atmosféru staroanglické detektivky Příchod

Hořký kousek historie od ef77 Malström

A ještě básnička od ChaosPrince Poslední zhasne

Drsný a syrový thriller od neviathiel: Psychopomp

Temné budečské drable od ef77: Mene tekel

Fascinující a děsivé noční můry od Banepy: Rozklad

Postapo od ChaosPrince: Poslední pohádka

Výborná pohádka od Krčmelounda: O velikém úřadu Na výsluní

A ještě jednou medvedpolarni: Až

Africký rytmus a Kitsune´s Sun: Ibhubesi

Další jímavý seriál letos psala strigga: Už nikdy Veronika

Vynikající básnička od krtinoha: Šel jsem

A nakonec sci-fi od Sal Alamander: V sutinách

„Už je to lepší?“ zajíká se Slávka. „Chceš na vzduch?“
Drahoš přikývne. Vděčně přijme oporu dívčiny dlaně. 
Ponuré chladno venku nutí přitisknout se k sobě.
Hrbolatou dlažbu křižují kroky několika chodců, projede auto, štěkne pes. A mezi tou lhostejnou všedností se proplétají neviditelné vlny rozvířené magie, žulové kostky pod nohama neslyšně drnčí. Bez varování se spustí prudký déšť.
Vrhnou se zpátky do křehkého úkrytu falešné útulnosti.
„Je tady v okolí hodně čarodějů?“ šeptá Drahoš.
„Pokud vím, jen my. Máma a já, táta ne,“ odpoví Slávka stejně tiše. Znepokojeně pozoruje nervózní výraz své matky. „Mami, ty víš, co se tady děje?“

Julie zabodovala už v nultém tématu. Víte, že Salieri založil punk? Amadeus

Velmi tajemný a sugestivně naléhavý seriál o hoře a proměně psala myday: Hoře

medvedpolarni a jeho Letenské listy nikoho nenechají chladným: Nejen její

Bez ef77 a jejích Temných alejí už ani není možné si DMD představit: Cikánská hudba

Kitsune´s Sun tradičně sází jednu perlu za druhou: Hrušeň

Historie a Blueberry lady je sázka na jistotu a těžko vybrat jen jedno drable. Prázdné místo

A další hory, které nenechají v klidu: N.Ella a Bunkerë

Už jste slyšeli Archaboilus musicus - zpěv z druhohor? Od mila_jj

Neodolatelný humor do letošního posmutnělého ladění vnesla Líba: Štědré Žáboce

A ještě historicko-fantastický seriál od Lady Peahen, který by neměl uniknout pozornosti: Zvíře

V hlavní roli romantického příběhu o lásce a boji o život tentokrát Drahoš.

Celá povídka k dispozici na budečských stránkách

Evžen svlékne propálené špinavé tričko. 
Xénie prohlíží zraněnou paži: „Budu to muset přeléčit.“ Místo čarování se však přitiskne k jeho zádům, opře si tvář o zdravé rameno. Dojatě vzdychne: „Strašně to uteklo. Napadlo by tě, že budeme tak brzy chystat svatbu?“
Evžen zamyšleně pokývá hlavou: „Vyrostl.“

Sylvie postaví na noční stolek hrnek čerstvého čaje a zatřese chrápajícím manželem: „Tomáši, vzbuď se. Už jsi vzhůru? Nebudeš věřit tomu, co ti teď povím.“

Slávka a Drahoš nemají potřebu cokoliv říkat. Přemoženi únavou usínají ve vděčném láskyplném objetí.
Noční obloha bledne v chladném svítání. 
Nad nejstarší školou magie se pozvolna rodí nový den. 

Uslzená Sylvie hladí Slávčiny poničené vlasy, zděšeně poslouchá Drahošovo vyprávění.
Slávka se snaží o povzbudivý úsměv: „Je to za námi. Abych nezapomněla…“ Zachrastí ranečkem svázaným z šátku. Je plný těžkých valounků. „Sbalila jsem vydlakovo zlato. Rozdáš ho těm okradeným?“
Sylvie přisvědčí.
„Vracíme se do Budče, už jsme tam měli být. Ale nejdřív vám musíme s Drahošem něco oznámit.“
Drahoš dívku obejme: „Chceme se co nejdřív vzít.“
„Cože? Ale to přece… Děti… Tak rychle?“ Zaskočená Sylvie se obrátí na Vulpesovy: „Copak vy nic neřeknete?“
Xénie se jen tiše usmívá.
„Prošli spolu ohněm a nerozdělilo je to,“ promluví Evžen. „Myslím, že můžou.“

Sylvie posté drhne stolky, až se z povrchu loupe bílý lak. Leští vyklizenou vitrínu. V odrazu skla pozoruje vlastní vyděšené oči. Když jsi nervózní, zaměstnej se, přijdeš na jiné myšlenky. Tak ji vždycky nabádala matka, jenže rada proti ochromujícímu mrazení nezabírá.
Venku se něco děje. Na obzoru se mihotá podivná oranžová záře. Hoří? Slyší sirény. 
Proč se Slávka nevrací? Má tam jít? A co když mezitím přijde, bude potřebovat mámu a najde jen prázdno a tmu?
Zavolat manželovi? Třikrát uchopí a odloží telefon. Proč ho plašit? Není čaroděj, nepomůže, neporadí. 
Zabušení na dveře.
Sylvie poskočí leknutím. 
"Mami!"
Rozvzlyká se úlevou.
 

Za zády strašlivá výheň, pod nohama hloubka.
„Za ním!“ 
Xénie se plavně snese, Evžen se překulí na rozbahněné zemi.
Vydlak prchá do noci, dvojníci se rozbíhají všemi směry. 
Kouzelné zrcátko hází stříbrné odlesky.  Zpoza rohu vyrazí zlatá pěst, zrcátko je na padrť, dvojník se rozprskne, Xénie v obklíčení sesílá kletby nazdařbůh.
Jeden číhal na střeše garáže, skočí Evženovi na záda, sevře jak žhavé kleště. Lišák padá, promění se, hryže a drápe, dusí se přívalem jeho krve.
Xénie se zoufale snaží protivníka zasáhnout.
A náhle… boj utichne.
Dvojníci se rozpadnou na prach.
Nad mrtvým vydlakem stojí Drahoš ještě otřesený vlastním kouzlem.

Slávka pečlivě sbírá rozkutálené prsteny a řetězy a mění je na beztvaré valounky.
Drahoš se od ní nehne na krok. Ostřížím zrakem probodává tmu, sebetišší zvuk vnímá jak výstřel z děla. Dneska o ni málem přišel! Nebýt jeho, neocitla by se v té bitce! Nikdy už nedopustí, aby ji cokoliv ohrozilo.
Jeho mysl však stále zalétá k rodičům. Měl by být s nimi. Ví, co vydlakové dokážou. Pořád má před očima ty strašlivé plameny. Tátovy popáleniny. Mámino vyčerpání. Otřese se hrůzou při představě, že by mohli v boji podlehnout.
„Asi je to všechno,“ šeptne Slávka.
Drahoš už nemá stání: „Poběž!"

Náhlé ticho vyplňuje jen praskání hořícího dřeva. 
První záchvěvy úzkosti dusí jako čpící dým. Popálená kůže se trhá v palčivých záškubech. Oheň všude okolo svírá jak smrtící klec.
„Nahoru?“ drkotá Xénie zuby.
Evženova zpanikařená mysl velí prchat, ale tělo už se drápe po zbytcích schodiště. 
Xénie se vynese po vlně horkého vzduchu, pomáhá mu shora.
Proti prázdnému oknu se rýsuje vydlakova postava, začíná bobtnat a pučet, hlavy, ruce, nová těla vyplňují místnost.
Liškomágové zaútočí v dokonalé souhře.
Dvojníci zmateně pobíhají, padají, snaží se uniknout. 
Vydlak je bez zlatých řetězů už nedokáže ovládat.
Vyskočí oknem ven.
Dům stojí v jednom plameni.

Vydlakové se řinou ze schodů jak rozzuřené vosy. 
Zasrší modré blesky, vystřelí žhavé plameny, rozstřikují se hrsti ohně, Evžen se na hraně smrti proplétá mezi zášlehy, drtí zlaté kroužky v závějích popela, Xénie poletuje v pekelné výhni, svou ledovou kosou rozsévá zkázu.
Vtom se zrcátko v její zakrvácené dlani oslnivě rozzáří.
„To je on!“ vykřikne Xénie, lapí nepřítele do stříbrného terče.
Evženova smrtící kletba předežene její hlas.
Zasáhne však jen dvojníka. 
Vydlak ho v posledním zlomku vteřiny postrčil před sebe a sám se žene zpátky nahoru.
Dřevěné schodiště vzplane prudkým ohněm, vzápětí se s praskotem zřítí.
Zbylí nepřátelé bezhlavě prchají.

Xénie třímá zrcátko upravené odhalovacím lektvarem jako štít. 
„Prohledáme dům?“ zašeptá.
Evžen nejprve přisvědčí, pak se ale dotkne stěny a hlavou bleskne jiný nápad. 
Proplete prsty runovým vzorem na tapetách, jemně ohmatává strukturu iluzivního kouzla, zkusmo zamíchá magickými znaky a prostor jako by se rozmazal, zvětralé zdi starého domu zakrývá jen pomačkaná kulisa.
Xénie zatají dech.
Evžen si zlehka a pokradmu podmaňuje cizí kouzlo, vytrhává kotvy z kořenů, rozvazuje rafinované smyčky, až konečně se zlomyslným úšklebkem zaútočí plnou silou. Celá magická vestavba se zřítí, stejně jako vydlakovi dvojníci se změní v závěje popela.
Zlaté tretky nezmizí. Lámou se a praskají.

Opuštěná vilka na předměstí se halí do pochmurného ticha. Bledý měsíc odhaluje vyvrácený plot, oprýskanou omítku. Nedbale zatlučenými okny neproniká ani paprsek světla. Zdánlivě nic nevypovídá o tom, že tady by měl mít vyděrač lačný po zlatu svůj hlavní stan.
Dům mlčí, avšak předivo odpuzovacích kouzel drnčí jak železná mříž. 
Obratné prsty rozplétají magické sítě, lehké nohy přeskakují nástrahy, mocné čáry prolomí dveře.
Před ohromenými zraky se rozprostře přijímací hala vystlaná vysokým kobercem, drahocenný nábytek z vzácných dřev voní voskem, a všecko, všecičko od křišťálových lustrů přes těžké závěsy až po vázy a hedvábné polštáře na křeslech je protkané zlatem.

Po náměstí bloumá jeden osamělý vydlak. Prohrabává se v popelu, dokud ho nesmázne Drahošova kletba.
Evžen se oklepal. Zranění ještě není tak dobře zahojené, jak by si Xénie přála, ale čas tlačí. „Nenechává stopy, ale díky nestopám najdu, kde má skrýš. Myslí si, že mě zabil, menší překvapení v záloze nebude na škodu. Slávko, posbírej zatím ty šperky a znič je, než přijde další.“ 
„Zůstanu se Slávkou,“ oznámí Drahoš stroze.
„Jistě. Máš to zrcadlo?“ obrátí se Evžen na Xénii.
Xénie přikývne. Váhá: následovat ho nebo chránit děti?
Evžen v liščí podobě zmizí jako blesk.
Xénie se rozhodne. Vyrazí za ním.

Slávka vykukuje ven. Něco se tam leskne. Neodolá a sebere to. 
Překvapeně si prohlíží masivní zlatý kroužek ozdobený kouskem korálu. Připomíná chorobně našedlý květ. 
Zakutálený vydlakův prsten! Hřeje a jemně pulsuje jako živý. Slávka sama se na okamžik rozzáří. Neví jak, ale náhle rozumí: „Proto loupí a vydírá! Potřebuje spoustu zlata pro spojení s dvojníky!“
Evžen uznale kývne. „Ty jsi oheň? Dokážeš prsten roztavit?“
Slávka se pousměje. Už jako malá doháněla tátu k šílenství, když měnila kovové lžičky na beztvaré krápníky.
Zlaté pramínky stečou z dlaní, zasyčí na vlhké zemi.
Evžen vztáhne ruku. Korálový kvítek se rozpadne na drobné šupinky.

Slávku do sklepa protáhnou, sami okénkem proskočí v liščí podobě.
Xénie neztrácí čas otázkami, nabere pavučiny a začne s hojivými kouzly. 
Drahošovo nitro vře přetlakem protichůdných pocitů, až nakonec nekontrolovatelně překypí: „Myslel jsem, že jsi mrtvý!“ Sám se zhrozí vyčítavého tónu svého přeskakujícího hlasu, ale nemůže si pomoct, poslední zbytky sebevlády vypotřeboval, aby se nedal do pláče. „Viděl jsem ten oheň!“
„Shořela jen bunda.“ 
„Tos nemohl dát vědět?“
Evžen hryže do hřbetu zdravé ruky. Xéniino léčení je jako obvykle účinné, ale málem bolestivější než zranění.
„Hádej, můžeš třikrát,“ vrčí.
„Stačí,“ utne hádku Xénie. „Drahoši, přidrž mi ho, ať se necuká.“ 

Vydlak rozladěně přechází sem a tam po svém přepychovém pokoji. Dotýká se zlatých šperků, hedvábných záclon, naleštěné desky mahagonového stolu. Drahocennosti tentokrát neuklidňují. Jako by se škodolibě vysmívaly. Připomínaly hrozné ztráty, které utrpěl.
Musí zachránit, co se dá. 
Vystoupí ze sebe, hledí na nového dvojníka jak do zrcadla.
Nejdřív zničit tu liščí havěť! Bláhově si myslel, že upálit lišáka bude stačit. Chyba! 
"Nikdo nesmí nabýt dojmu, že jsem porazitelný. Jednou moje pověst utrpí šrám a příště už nebude tak snadné rozsévat strach."
„Liška je spřažená s tou cukrářkou,“ připomene dvojník.„Troufají si ti místní tupci."
„Mohl bych vypálit celé město…“

Nešťastná Xénie sesílá další povzbuzující kouzlo, pořád dokola se omlouvá.
Slávka v její náruči prudce zvrací, ohmatává si bolavou hlavu, půlka vlasů pryč...
Drahoš nad nimi spíná ruce. Ještě se třese zděšením i lítostí, nehoda ho však navádí, aby vyslovil nahlas to, s čím si zatím jen nesměle v duchu pohrával.
„Jestli tohle přežijeme, vezmu si tě.“
Slávka zápasí s další vlnou nevolnosti. Ale odteď už vždycky bude věřit, že největší štěstí člověk prožívá, když zvrací v kaluži bláta a krve.
Xénie se od dvojice tiše odpoutá. 
Musí zjistit, odkud předtím přišla pomoc. Může to být past. Ale taky nemusí.

Zbývající vydlakové už se řítí, zasyčí vražedné plameny, když vtom… o tři míň! 
Nečekaný zásah Xénii vzpruží. Vybičuje poslední síly. 
Slávka vkleče stírá Drahošovi krev z rozseklého obočí.
„Ani se nehni!“ vykřikne Xénie. 
Slávka se však zvedá, musí na pomoc! V zaburácení hromu varování neslyší.
Prostorem se prožene smrtící ledový vír jak roztočená obří břitva, kosí vše živé v dosahu.
S příšerným zapraštěním se skácí holý akát opodál.
Z vydlaků zbyly jen hromady rozvířeného popela.
Xénie se udýchaně otočí. 
Ztuhne hrůzou.
Zoufalý Drahoš se sklání nad nehybnou Slávkou. Jeho krev kape na její bledé čelo. Chomáče vyrvaných vlasů odnáší vítr.

Hrbolaté lůžko z černých útrob země sdírá malátnost, odhrnuje slabost jako kousavou deku, rozhání horečnaté mrákoty. V popálené paži zažhne tak šílená bolest, že zatouží znovu omdlít.
Za rozbitým okénkem u stropu cosi zableskne, přelije se vlna magie. 
Donutí ho k pohybu. 
Škrábe se po sypké hromadě, dvakrát sjede zpátky, skučí, zatíná zuby, leze znovu, až zděšeně rozezná zoufalý boj o život.
Drahoš se chytá za čelo, klesá na kolena. Slávka ho podpírá. 
Xénie právě jednoho vydlaka skolila. Zahlédne její bledý vyčerpaný obličej.
Evžen vyřídí nejbližšího útočníka škrtícím kouzlem, dvěma dalším prostě urazí hlavu.
Víc nezvládne. 
V bezvědomí padá naznak.

A potom kněžna Majolena pohoršeně vykřikla: „Mon šér, co to je za strašnou věc?“
Na růžovém keři visela černá fusekle a smrděla jak sedm čertů. Kněžna si ani nestihla přiložit vonný kapesníček k nosu a omdlela jako špalek.
„To jistě Rumcajs!“ rozzlobil se knížepán. Zavolal lokaje Fricka a povídá: „Uděláš tak a tak.“
Fricek si stiskl nos, sebral fusekli štipkami prstů a vydal se do lesa Řáholce. 
Připlížil se k jeskyni a viděl, že Manka zrovna vaří sedminásobnou loupežnickou polívku. Když na chvilku odběhla do jeskyně, vhodil fusekli do kotlíku.
„Dneska je polívka obzvlášť peprně kořeněná,“ liboval si večer Rumcajs.

Když slepice objeví umírající lišku, vrhnou se na ni, bez milosti ji rozsápou ostrými tvrdými zobáky, ještě zaživa rvou maso, vyklovou oči, vyžerou mozek a nepřestanou, nikdy nepřestanou...
S námahou rozlepí víčka, ve tmě se roztočí barevná kola, zkřivený prostor se odporně houpe. 
Pololeží polosedí na hromadě uhlí v nějakém sklepě. Kurník byl jen horečnatý sen, avšak nesnesitelné bolesti jsou skutečné, ostré hrany a hrboly řežou a bodají, hlava třeští, jako by se zběsilé zobáky snažily prorazit lebku zevnitř, celou paži pokrývají palčivé mokvavé puchýře a při sebemenším pohybu jako by znovu hořel zničujícím plamenem. Pach spáleniny přebíjí uhelný prach.

„Jestli nám ublížíte, máma vám nedá nic!“ vykřikne Slávka v bláhové naději, že vydlaky zastaví.
„Šetři s dechem,“ ucedí jeden.
„Chci jen toho kluka,“ dodá druhý. „Má u mě vroubek.“
Těžko říct, jestli zaútočil dřív Drahoš nebo Xénie. Ledové kletby se proplétají s modrými blesky, zuřivé poryvy vichru rozmetají vydlakovy plameny, žhavé výboje prší ze všech stran, vydlaků jako by přibývalo, za jednoho padlého dva další, Slávčiny dlaně brní a kroutí se v křeči, metá drtivá kouzla jako stroj, klouže po vlhké dlažbě.
Vzduch těžkne, železitý zápach krve se mísí s magickými výboji, vybuchující oblaky mrtvého popela pálí v očích.

Odpoledne se spolu smáli, ochutnávali cukroví, vůně kávy je halila jako hřejivá peřina, jako předzvěst sametově sladkých dní. 
Vzpomínka zhasne jak roztříštěná lampa. Drahošův žal se přelévá do Slávčiných žil, tíží a pálí. Kéž by uměla jeho bolest utišit! Podvědomě však cítí, že teď se nesmí ptát. Sypala by sůl do rány. A tak jen svírá jeho chladné dlaně. Znamená to „jsem a budu s tebou“. Pochopil to?
Xénie se hbitě vztyčí, rázným gestem vytvoří štít.
K Slávčině úžasu se i Drahoš okamžitě probere ze strnulosti, posiluje matčino kouzlo.
Z mlhy se noří zlaté postavy, blíží se ze všech stran.

Na náměstí padá rychlý soumrak. Zastřenými okny se prodírají namodralé světelné vlny, sem tam blikne žárovka jako hřbitovní svíčka.
Na obrubníku kašny se choulí temná postava, splývá s chladnou hmotou kamene.
Po tvářích kloužou slané stružky. Drahoš se je nesnaží setřít, nemůže, už nikdy nepohne strašně těžkou rukou, neuvolní zuby zatnuté do rtu, zapomněl i dýchat, jako by sám zkameněl, v mysli nesmazatelně zažraný obraz Evžena, zahlédl ho z dálky, jak se snaží něco vyčíst z dlažby, a potom... potom… 
Chvatné kroky, doteky ženských rukou, Slávčiny ustarané a Xéniiny zkoumavé oči, naléhavý šepot.
Neodpoví.
Dokud to nevysloví, nestalo se to.

Všudypřítomná růžová sladkost k nesnesení lepí a zahlušuje. 
Xénie beze slova vykročí do mlžně kouřového soumraku. Vyfrkne zbytky vtíravé vůně, zachytí Drahošovu stopu a letí.
Drahoš jednoho vydlaka zničil. Jestli si ten lotr vede nějaký seznam nepřátel k účtování, chlapec v něm bude napsaný hodně vysoko.
Dupot a prudký dech za zády. 
„Počkejte,“ sípá Slávka.
Xénie se nerada zastaví, pochybovačně rozhodí rukama.
„Nebudu překážet.“ Dívka v předklonu tiskne dlaň k boku. „Myslete si, co chcete,“ vyráží ze sebe, „ale já Drahoše osudu nenechám.“
Xénie se maličko usměje, jemným gestem přivolá svěží vánek.
Překvapená Slávka se nadechne volně a lehce.
„Pojď.“

„Potřebuju zrcátko.“
Slávka rychle zaloví v kabelce.
Xénie začne roztírat hotový lektvar po lesklé plošce.
„Slávinko, mně se ta ženská nechce líbit,“ šeptá zatím Sylvie dceři do ucha. „Je divná, nemá úroveň, přitom se tváří jako bůhvíco. Nepoprosí, nepoděkuje… myslíš, že byl dobrý nápad ji volat?“
„Mami, ona tě slyší,“ vydechne Slávka nervózně.
„Slyším,“ potvrdí Xénie klidně.
„Aťsi,“ vybuchne Sylvie. „Omlouvat se nebudu. Slíbila jste, že přijde váš manžel a všechno vyřeší, tak kde je?“
Xénie se kousne do rtu. Muselo se přihodit něco, s čím Evžen nepočítal. A Drahoš… no ovšem, nedbal na její zákaz a vypařil se taky.

Drobný zrzek pořád dřepí na chodníku, levou dlaní přejíždí po hrbolatých kostkách, jako by chtěl povrch vyrovnat, pravou paži kdovíproč vyvlékne z rukávu bundy.
Vydlak nehodlá dumat o jeho výstředním chování. Poznal dvojakého. Liščí muž musí zmizet.
Zlatý řetěz na hrudi zažhne, oči se obrátí v sloup, rozevřená ústa vychrlí ohnivý zášleh. Plameny vmžiku nelítostně stravují, cokoliv jim stojí v cestě. Asfalt na silnici teče jako hladká černá stuha. Dřevěná lavička hoří.
Do ožehlého chodníku se vpíjí temná spečená hmota.
Vydlak spokojeně máchne rukou. 
Po ohni ani stopy, mrtvý balík zmizí pod dlažbou, všechno je jako dřív. 
Nikdo nic neviděl.

„Pojďte. Lektvar je nejsilnější, když ho připraví tři ženy.“
Sylvie se nečekaně zachichotá, hlas jí skřípavě přeskočí: „Pannu a matky máme, která bude stařena?“
Xénie předstírá, že Slávčin ruměnec nepostřehla. Jemně položí dlaň na Sylviino předloktí: „Jsme tři a nejsme samy.“ Přesvědčivý tón se jí docela daří. „Vypořádali jsme se s ledasčím, zvládneme i tohle, věřte mi.“
Drahoš se netrpělivě ochomýtá okolo, dokud ho matčin káravý pohled nevyžene do přední místnosti. 
Prázdné šedivo za prosklenými dveřmi ladí s jeho úzkostí. Máma spoléhá na tátu, to je jasné. 
Jenže on tu pořád ještě není! 
Drahoš se vyplíží ven. Nenechá ho samotného.

Xénie vysype z batohu plátěné sáčky s tajemným obsahem. Některé při dotyku chrastí, jiné propouštějí výraznou vůni.
„Mami, co kdybys nám vysvětlila co a jak,“ vybídne ji Drahoš. „Já jen mlhavě tuším a Slávka o vydlakovi neví nic.“
Xénie ustane v práci: „Jistě, musíte vědět, do čeho jdeme. Jenže vím jen málo a netuším, co je pravda a co jen báchorka. Vytvářet kopie sebe sama je ojedinělá schopnost. Nedá se naučit, vyžaduje podstoupení složitého rituálu.“
„Zneškodní se lektvarem?“ žasne Slávka. „Opravdu?“
„Ale kdeže,“ pousměje se Xénie. „Odhalovací lektvar potřebujeme k rozpoznání toho pravého.“ 
Drahoš přikývne. „A co pak?“ 
Xénie mlčí.

Proč ten podivín prohmatává dlažbu?
Vydlaka vylákala z úkrytu pouhá zvědavost, žádné obavy. 
Nezapomněl přece podmínky rituálu:
Za prodanou duši všechno zlato světa,
za zahozený cit tisíce služebníků,
dokud nepodlehneš nutkání ke štědrosti,
dokud nezaváháš před slzami dítěte,
dokud nedáš přednost odříkání,
dokud nikoho neušetříš.
Povládneš mocnou silou deseti mužů,
neobelstí tě mudrc ani vědma,
nepřemůže tě člověk ani démon,
magie černá ani bílá,
chladná zbraň ani břitké slovo,
číše jedu ani smolná hranice,
neporazí tě medvěd, tygr ani drak,
avšak střez se malých šelem, 
mohou přivodit tvou zkázu.
Stačí zbavovat se včas koček. Jednoduché.
Zrzek vzhlédne. 
Má liščí oči.

Žluté vozy v modrých záblescích, policejní pásky, ustrnulé tváře za okny.
Evžen polkne naprázdno. Zahlédl seškvařený obličej, než zmizel v černém pytli.
Dlouho čeká v zákrytu za kašnou, horečná netrpělivost se mísí s mrazivými obavami.
Konečně jsou všichni pryč. 
Opuštěné místo krutě zbytečného zločinu křičí a žaluje. Ze spár vzlíná zápach spáleniny. Dlažba se pod prsty mění v palčivé třasovisko. V neviditelných pórech kamene bublá vařící krev. 
Řady propletených šlépějí neodrážejí vůbec nic. Vydlakovy stopy jsou němá temnota, stezky černých sluncí na oslněné sítnici. Rozcházejí se, míří do všech koutů náměstí. Evžen si uvědomuje obrovskou vydlakovu sílu.
„Ztratil jste něco?“

Slávka se ujme představování.
Sylvie Drahošovu matku přivítá se smíšenými pocity. Drahoš je docela úhledný mládenec, ale Xéniiny výrazné liščí znaky se nedají přehlédnout.
„Táta nepřišel?“ vyhrkne Drahoš rozčileně.
„Zůstal venku, snaží se zachytit stopy. Chce zjistit, kde se vydlak schovává.“
„Ale já s ním musím mluvit!“ Drahoš vyskočí a rázuje ke dveřím. „Jdu ho najít. Vydlak používá oheň, musím ho varovat!“
„Teď nikam nechoď,“ zarazí ho Xénie přísně. 
Drahoš nervózně rozhodí rukama.
„On to ví, všechno jsem mu řekla. Přijde.“ Xénie se obrátí k Sylvii: „Potřebuju připravit lektvar, kde máte kuchyň?“
„Jaký lektvar?“ diví se Slávka.
„Copak ty nevíš?“

Z rozházeného pultu se snáší chumel papírových deštníčků. 
Drahoš se houpe nad propastí jako jedna z těch barevných skvrnek. Skutečně použil smrtící kletbu? Pokusil se zabít?
Vzlykající Sylvie se snaží ošetřit Slávčino zranění. 
Dívka sykne a Drahoš se zatvrdí. Udělal by to zas. Kvůli ní? Tolikrát, kolikrát bude muset.
„Vraťte se do Budče,“ šeptá Sylvie. 
Slávka sebou trhne: „Nemůžeš tu zůstat sama.“
„Nějak se s nimi dohodnu. Drahoši, nevidíte, že Slávce hrozí nebezpečí? Odveďte ji.“
„V nebezpečí jste i vy a celé město," uvažuje Drahoš. "Bez pomoci vydlaka nezvládnu. Nevím jak". 
Slávka tázavě vzhlédne.
Mladík se rozhodne: „Smím použít studnu?"

„Co si to dovolujete?“ vybuchne Slávka. „Okamžitě vypadněte!“
Drahoš okouzleně obdivuje plameny v dívčiných očích, zardělé tváře, rozevláté vlasy… Je tak úžasná!
Vetřelec foukne, Slávka s výkřikem přitiskne dlaň na spáleninu na bradě.
Drahoš zavyje vzteky.
Mrští ledovým bleskem.
Chlap se rozprskne, k zemi se snese hromádka popela.
Trojice ztuhne šokem.
Druhý sbírá rozsypané zlaté šperky, jako by se nic zvláštního nestalo, zatímco na prahu stane třetí, opět k nerozeznání podobný. 
„Vrátím se brzy a nespokojím se s málem,“ pronese hladce. „Mimochodem, právě jste přišla o dvě zákaznice. Radím vám spolupracovat, příště by to mohla být dcera.“
Venku houkají sanitky.

Vysoký muž ve světlém kabátě oslňuje širokým úsměvem. Zvlněné zlaté vlasy připomínají svatozář, řetěz na krku i těžké prsteny soupeří v oslepujícím lesku. 
Staré dámy popadnou kabelky a jsou ty tam. 
Muž se ani neohlédne. 
„Rukulíbám, milostpaní,“ pronese sametově.
„Máte přání?“ hlesne Sylvie.
„Právě naopak. Nabízím vám službu zaručené ochrany. Jistě nechcete, aby tento útulný podnik došel úhony.“
Vzápětí se znovu otevřou dveře. Navlas stejný muž zdvojnásobí sluneční záři svého dvojčete. Zlatem ověnčenou rukou uchopí etažér s koláčky, přiblíží ke rtům a lhostejně upustí na podlahu. Mezi střepy se rozkutálí pečivo spálené na škvarek.
„Nuže, dohodneme se?“ usmívá se první.

Ležím takhle večer v posteli, všude ticho, tma, a najednou vrzíuíí… strašlivé zavrzání dvířek od skříně. Pootevřela se sama od sebe a slyším ťap, ťap… šouravé kroky ven z pokoje a chodbičkou k balkónu. Dveře na balkón se otevřely – skříp - a hop ven!

Té hrůzy, co to může být? 

Za chvíli znovu: nejdřív vrzla dvířka skříně, pak plížení chodbičkou a skok z balkónu. 

Vrz, ťap ťap, dup, bum a hop.

Nastane ticho, myslím si, je to pryč, jenže z ničeho nic zas: zaskřípe skříň a kroky ven.

Vyskočím a rozsvítím a vtom to vidím: To bábince vycházely šaty z módy.

„Dozadu!“ poručí Sylvie. V kuchyňce spustí hysterickým šepotem: „Já vím, vím, že používají magii, ale mám na dveřích bariéru proti nepřátelskému vniknutí. Jdou jen po obyčejných, bariéra drží, cukrárně se vyhýbají. Nekoukejte na mě tak! Co dalšího jsem podle vás měla udělat?“
„Třeba nahlásit to Vyšehradu?“
„Slávinko, prosím tě. Určitě tam mají konexe, jinak by si tak netroufali.“
„Na tom možná něco je,“ podotkne Drahoš. Zamračeně přemýšlí.
Sluší mu to, bleskne Slávce hlavou. „Nějaký nápad?“
„U sester, nic nezkoušejte!“ lomí Sylvie rukama. „Tady jsme v bezpečí!“
Vtom cosi pronikavě zaskřípe jako prolomení zrezlých pantů.
„Tolik k bariéře,“ ucedí Slávka kousavě.