Moje články

„Měls poslat mě,“ opakovala Klaudie už potřetí. „Je to jemný a přemýšlivý člověk. Chodí do botanické zahrady meditovat a kreslit rostliny.“
„Vincenc to zvládne,“ řekl Felix Jonáš chlácholivě.
Vzápětí se rozletěly vyražené dveře.
Vincenc vítězně vpochodoval dovnitř. V dlouhých mastných vlasech měl zamotanou nějakou trávu. Kapsy bundy se nadouvaly nezralými banány.
„Brnkačka!“ mával telefonem. „Obcoval s temnými přízraky, přesně jak říkal tady nekro. Mám to vyfocený, sehnal jsem speciální apku. Případ vyřízen, hned jsem si ho podal. Čumte.“
Mladý muž pod širokými listy banánovníku zdánlivě předával čtvrtku papíru šedočerné rozplizlé postavě.
„To není přízrak,“ vzdychl Felix. „Máš na displayi flek.“

Ef77 umí melancholické Rusko Olšová alej
Azkabanský muzikál od Esti Vera je fakt něco nevídaného
Grote Markt od Birute nás zavede do Holandska
Rya toho ďábla umí bravurně Ústy a srdcem
HP fanfiction mě už dávno moc nebere, ale Pravidelné představení od Carmen je výjimka
Konec prázdnin je živá vzpomínka od Aplír
Zayl přišel, nechal tu perlu a zase zmizel Do nekonečna a ještě dál
Ještě jednou Naposled se podíváme za Skřivánkem od Terdy
Zánik od tif.eret je jedna z nejsmutnějších věcí, co jsem kdy četla
Plochodrážník od Aplír je bravurní směs rychlé akce a pocitů
A na závěr všechno dokonale shrnul Faob Na tržišti světů

Surreálná náladovka od Amaranty
strigga napsala celkem tři drablata na tentýž námět a rozhodnout, které je lepší, v podstatě nejde Pozdní nocí prozpívat se k ránu
To místo od hidden_lemur si chcete přečíst, ale nechtěli byste tam být
Aveva představuje praktické budečské kouzlo Kouzla pro dům i polnosti – položka 235
Tohle zabilo: Cesta tam a zase zpátky od Lejdynky
A ještě jednou Lejdynka: Lidové rekonstrukce slavných událostí
PMdA dokazuje, že i Watson někdy zaperlí Šťastná nehoda
Capo di Jednota od winterpoola je naprosto smrtící
Ještě jeden pes od hidden_lemur - Hellhound
Aveva prozradila Sladké tajemství
Starý bůh ze Šumavy a Jeřabina

Tobiáš 20.29 od Faoba rozhodně zaujme
Na Havaji se dějí věci, jak vypráví Mary: Kdepak koronavir, ale upíři
Tora píše laskavě i moudře, ale umí být i pěkně jedovatá ČESKO OPĚT V ČELE!
4+1 jezdci od winterpoola jsou prostě bomba
Smrtící výcvik od Evangelisty biologa se tváří jako syrová dystopie a přitom je to věda
Po kolena vody od Elet je smutně působivý popis zániku jedné vesnice
Ještě jeden dílek seriálu od Apatyky Disharmonie
Velké a malé Budeč, Libuše a Aveva
Symbióza od Klav. Smutná a podmanivá
Peggy Tail rozhodně nepíše Jako každý jiný

Rya a její milý pan Grenadin Pan Grenadin: O šále zdarma
Hukot slunce od Kitsune´s Sun je vážně hukot
Mamut píše o jednom skutečném zázraku Mávnutí sovích křídel
Vrcholová strigga už tady v nějakém výběru asi byla, ale když ji miluješ, není co řešit
Znovuzrozený od Lee je kapitolka z velmi dobrého seriálku. Doporučuju celý
neviathiel, Vyšehrad, Budeč a horor, to chcete Druhý svět
Vinpike brilantně sepsal seriál Vraždy z prestiže o skutečné události Jak to bylo, proboha?. Doporučuju přečíst celý
Montmartre od Scully popisuje přesně takovou Paříž, jak si ji ideálně představujeme
Aplír představila Hrst vzpomínek, která zaujme bezprostřední autentičností Dalekohled
Saudade od Nathanaela sem dát musím, protože miluju Lisabon

Dělnice, nosníci a já je dobrá úvaha o životě od myday
tif.eret letos psala trochu lyričtější notu než jindy Fantazie o konci
V podvečer od ef77 má úžasnou náladu. Přečtěte si ten seriál!
LeVirgo píše zajímavě, občas drsně, a vybírá si neobvyklé končiny, například tajemné Rumunsko, kde se Hradby ze stromů s hříšníky vůbec nepářou
Před návštěvou klepejte dobře radí Tenny
Elluška psala svoje elfy a dobře, ale občas zabrousila i jinam Onagawa
Co všechno se má zachovat? Je toho hodně Zachovejte! od JednoDuše
Mám ráda děsivé domy jako Hladový dům od Roedeera
Faob píše vždycky výborně, letos se pustil do zajímavé hry coby kdyby se některé historické tragédie nestaly Zrada od zrádců lidstva
Souboj od Birute je působivý obraz odhodlání

Slabost okolností Rya píše jak ďábel!
Bez konce bouři na moři samozřejmě nejlíp umí Terda
Eliška od Klav je dílek z jemného a velmi neobvyklého seriálu Vlak na konec světa. Přečtěte si to celé!
Jak svět přišel o Indii Rebelka zjistila, jak to vlastně s tou Indií bylo
Hodník je díl ze zajímavého fantaskního seriálu od Jana F. Rajma Meteozvěsti. Doporučuju přečíst celý
Zatížena čely Esti Vera píše o moc hezkém vztahu
Cokoliv napíše kytka, je perla, Jako zabít ptáčka ze seriálu Galanterna je jedna ukázka, ale mohla bych sem klidně dát všechno
Občas zírám v úžasu, co Ryu napadne Sám a bez domova
Queen24 dojímavě připomněla karanténu v Itálii Lasciatemi cantare
Sedm dní slávy je strašně vtipná reklamní historka od neviathiel

Na Labě od Apatyky je sugestivní úvod do vlastního seriálu, který vřele doporučuju
Zas halas svátku od Čespíra je esence divadla ve 100 slovech
Neznámá krajina od Jeřabiny je drable ze seriálu Šumava tajemná. Kdo má slabost pro temnou lyriku, nechť si přečte celý seriál, protože je prostě úžasný
Bůh vás ochraňuj Kolma Puši jímavě vylíčila večer Na Cimburku
Přivolávání jara od Avevy je prostě Budeč a krása
Na sever od Terdy má přesně tu atmosféru, kvůli které vždycky vyhlížím Skřivánka
Oběd od Ef77. Kapitolka budečského seriálu, který doporučuju celý, protože tam je všechno: ďábel, Anděla, kouzla a čáry, dobro a zlo, krásný jazyk
10 kroků Cptdrake se tu tuším letos jen mihnul, ale u mě rovnou zabodoval
Narzizenj aurzednj
Blueberry Lady psala krásná a barvitá historická drablata, ukázka jednoho za všechny
Prosba tif.eret. Lyrický horor, co víc si přát

Zlatozelené špice Svatého Víta zhasly. Vládu převzalo měsíční stříbro, přelilo se do starobylých luceren, stékalo po prejzových střechách, zrcadlilo se v kluzké dlažbě. Tmavomodré koruny hlohů vydechly těžkou vůni.
Ze schodů vesele sestupovala skupinka turistů. Vydatná večeře korunovaná řízným pivem vyšla neuvěřitelně lacino. Teď nešetřili spokojeným wunderbar a plnými doušky vychutnávali romantické kulisy jako zákusek zcela zdarma.
Zákrut plný husté tmy nečekaně vyplivl mrazivý chlad.
Na Němce padla tíseň. Zmlkli, nejistě se k sobě přimkli. Nespatřili neurčitý protáhlý stín, jenž vykročil ze zdi, ale rozjařenost byla ta tam. Chvatně sbíhali dolů.
Ve výklenku opodál vítězně zazářily liščí oči. Všechno viděly.

Slunce už vystoupilo nad obzor, když se Evžen po špičkách vplížil do ložnice a co nejtišeji vklouzl pod deku.
Xénie se však okamžitě vytrhla z polospánku a prudce se posadila: „Tys byl venku? Co se stalo?“
„Všechno je v pořádku,“ zamumlal a zavrtal se do polštáře. „Ambrož už je doma.“
Xénie se zaradovala. Začala se vyptávat, ale Evžen neodpovídal.
Tvrdě spal.
Xénie se nad ním sklonila a jemně pročísla prsty jeho mokré vlasy. Všimla si modřin, šrámů a popálenin. Zlehka políbila čerstvou jizvu v dlani.
Nejvyšší čas vstávat. Čeká ji spousta práce.
Stáhla roletu v okně, aby Evžena nerušilo světlo.

Dům obrostlý břečťanem obklopuje zvláštní mlha. Nespočet průsvitných postav krouží po zemi i ve vzduchu a zastírá malé okénko nad vysokou zdí.
Evžen ten dům zná. V jejich světě tu žije jeho zákaznice, proslulá spiritistka.
Poslední, jediná, nepatrná naděje.
Evžen začne bušit na vrata, Ambrož se přidá.
Dlouho klepou a volají s pocitem stále větší marnosti.
Jen duchové tiše šeptají, dům zůstává němý.
Konečně…
Dveře se váhavě pootevřou. Madame Erebisa div neomdlí zděšením, dovolí jim však vstoupit.
Když po chvíli zase vyjdou, vítá je oprýskané baroko zrůžovělé svítáním.
Před Klementinem rachotí poslední noční tramvaj.
Karlův most důstojně přijme jejich poděkování.

Šílený úprk vzhůru zužující se průrvou.
Děs přebije bolest i vyčerpání.
Pryč! Ven!
Ambrož se vysmekne první.
Evžen vykřikne, nemůže vyprostit nohu. Nakonec ji prudkým trhnutím vyrve z tenisky a zhroutí se na ledovou dlažbu.
Trhlina zmizela.
Stále panuje zelená noc.
Ambrož doufal, že venku čeká domov. Teď sedí, otupěle zírá na roztrhanou botu vrostlou do dlažby. Neúspěšně ji zkusí vyškubnout.
Vzdychne, otočí se k Evženovi: „Aspoň tě poslepuju z nejhoršího.“
Evžen se probírá, snaží se zvednout.
Pozorně prohmatává dlažbu: „Trhliny se zacelily.“
Ambrož nic.
Evžen předstírá klid: „Najdeme dveře.“
Lichá bota skončí v řece. Ihned ji zhltne zubatá tlama.

„Proč ty?“
„Je to můj úkol.“ A nechci se dívat, jak tě ta obluda rozmačká.
Ambrož neochotně nastaví spojené ruce, Evžen se odrazí, vyskočí nahoru, visí na golemově paži, s výkřikem padá, dlaň pálí, skáče znovu, odletí jak hadrový panák, znova nahoru, zachytit se skály, rána, žebro praská, kamení se sype, vyražený dech, znovu, oči slzí prachem, ruce v ohni, neúprosné beranidlo letí, už neuhne, nemůže…
„Josefe, stůj!“ zařve Ambrož.
Golem na vteřinku zpomalí. Evžen zachytí šém, zpuchřelý pergamen se drolí, golem se mění v hromadu chladnoucí hlíny.
Evžen náhle leží, nemůže vstát.
„Jeskyně se zavírá! Seber se! Musíme ven!“

Crrr! Crrrr!
Klaudie s námahou rozlepila oči. Hmátla po budíku.
Z nočního stolku spadla nedopitá sklenička.
Drnčení nezmlklo.
U dveří, uvědomila si Klaudie. Vypotácela se z postele, trochu se ošplíchla v umyvadle. Snažila se nevnímat příšeru se slepenými vlasy a černými kruhy pod očima, která znechuceně koukala ze zrcadla.
Dřív by pečlivě zkontrolovala, jestli jsou dveře zajištěné řetízkem.
Teď už se nenamáhala.
Osoba neurčitého věku a pohlaví žmoulala v ruce prastarý inzerát. Kdysi v jiném životě ho Klaudie sama zadávala. Detektivní kancelář. Specializace na paranormálno.
„Promiňte, slečno… mám takový neuvěřitelný problém a vy prý…“
Klaudie smutně zavrtěla hlavou.
Zavřela dveře.

Hliněná postava dvakrát vyšší než člověk. Rozžhavená do ruda.
Stovky let tu zběsile rube, bez ustání, bez oddechu.
Boří hranici mezi světy.
Evžen těžce polkne: „K neuvěření. Slyšel jsem, že se ho nějaký budečský student kdysi pokusil oživit. Udělal zřejmě chybu, golem se zhroutil a zavalil ho. Jak se stalo, že propadl až do Pomezí?“
„Otázka nezní, kde se tu vzal, ale jak ho zastavíme,“ vrčí Ambrož.
Kouzla se od golema neúčinně odrážejí.
Evžen si zamyšleně hryže klouby prstů: „Musíme mu sebrat šém.“
„U Želmíra, jak?“ vykřikne Ambrož zoufale. „Nadělá z nás fašírku!“
Žhavé tlapy neúprosně drtí skálu.
Smrtící stroj.

Chvatný sestup úzkou průrvou nebere konce.
Skáčou, kloužou, sjíždějí po krkolomných klouzačkách.
Kamenné stěny se úzkostně třesou v rytmu stále silnějšího rachotu.
Se zemí spjatí mágové zřetelně vnímají strach. Rozeklaná skála jim neublíží – rozhodně ne víc, než se může zranit člověk, co v chabém světle sféry spěšně slézá po ostrých výčnělcích a nejistě hledá další oporu.
Co však může tam dole být tak strašlivého, že děsí i kámen?
Konečně volný prostor!
Třeskot odrážený mnoha ozvěnami připomíná hromobití v horách.
Sféra ozáří část neuvěřitelně rozlehlé jeskyně.
V dálce se pravidelně kývá něco těžko rozeznatelného.
Zdá se to obrovské, zavalité a... růžové?

Ambrož se zalyká vzrušením z nadcházejícího střetnutí.
Evžen přitahuje nebezpečí jako magnet, ale on žije v poklidu voňavé dílny. Kdy naposled spolu něco výjimečného podnikli? Snad teď nezklame.
Oba musejí být plně při smyslech. Nic nepřehlédnout, ohrožení či léčku okamžitě rozpoznat, soustředit magické schopnosti, mozky nabroušené, síly vyvážené, oba sehraní, připravení k boji, vyjednávání, úskokům... Musejí si navzájem krýt záda, jeden se stane prodlouženou paží druhého.
Teď!
Kouzlo přetrhne trans.
Naléhavé bušení zesláblo v jemné chvění. Evžen se sveze na zem, protírá si oči, protahuje rozbolavělé tělo.
Cesta do neznáma je otevřená.
Jen Libuše ví, co čeká na jejím konci.

Evžen kráčí s proudem řeky.
V transu sálá magií jak horečkou, nevnímá okolí.
Ničivá rána za ranou prostupuje tělem, bolest odsekává vteřiny života jak železo skálu. Nemilosrdně popohání vpřed.
Ambrož odráží démony podrážděné neobvyklou cizí magií, odhazuje překážky, prolamuje cestu.
Voda běsní jak rozbouřené moře.
Ve tmě poletují okna zprohýbaného domu. Připomíná dámu v krinolíně.
Dům odtančí na křivých nohách. Hrbolatá dlažba poskakuje v těžkém valčíkovém rytmu.
Dunění země přehluší vřeštění zmatených démonů.
Ambrož už také cítí pravidelné údery.
V uších zní skřípání železa o kámen.
Přehluboká trhlina v zemi náhle zívne jak černá tlama.
Tam dole.
Tam to vězí.

Kamenný most sestrojený z královské vůle. Protkaný ohromující magií hvězd. Rozpíná se vznešeně mezi břehy, důstojný svědek běhu času, věčný v tom i onom světě, v každé dimenzi.
Všechno už viděl. Nic nelze zastřít, sebetajnější myšlenku, do hloubky zatlačený pocit. Masky nic neplatí, přetvářka by se rovnala urážce.
Pod uctivým dotekem se neslyšně převalují staletí.
Evžen prosí z celého srdce o pomoc, otvírá duši, vydává všanc nejskrytější zákoutí.
Krev v rozechvělé dlani tvrdě pulsuje, buší, ostře bodá, už už rozerve své křehké vězení.
Oči pálí a slepnou jako zasypané těžkou hlínou, spoustou přetěžké zeminy.
Starý most hovoří. Nabádá ke spěchu.

Je řada na Evženovi.
Vypráví o Strážci, o tajuplném magickém objektu, o hrozícím protržení hranice světů.
„Takže ty jsi ho zachránil a on nás za to uvrtal do maléru?“ Ambrož se chytá za hlavu. „Prosím tě, až se zas nějaká obluda bude dožadovat tvojí pomoci, nemohl bys ji rovnou poslat do pekla?“
Evžen krčí rameny: „Jistě. Teď ale rychle.“
„U Želmíra, co chceš dělat? Jak? Kde?“
Evžen odmotává kapesník ze zraněné dlaně: „Tenhle most zná oba světy. Snad poradí. Ty hlídej démony.“
Okolo prochází přízračná dvojice, propletená jak břečťanové stvoly.
„Mají jiné starosti,“ ušklíbne se Ambrož. Vyčaruje clonu: „Nebudeme rušit.“

Sedí na širokém zábradlí mostu. Pozdrav domova uprostřed cizoty.
V kalné řece plavou ještěři.
„Odevzdal jsem zakázku, krátil jsem si cestu domů přes Hrad. Byl hezký večer, na zámeckých schodech hrál nějaký kluk na flétnu… Seděl jsem tam a poslouchal, vzpomínal jsem na Vendulu – mívala flétnu ráda, však víš. Přešla půlnoc, najednou nikde nikdo, hudbu jsem slyšel už jen jako tichou vzdálenou ozvěnu…
Vtom měsíc zezelenal. Praha se zbortila. Šílel jsem, řval… utíkal, kam mě oči vedly. Rovnou do pasti… Nebýt tebe…
Máš představu, jak odsud?“
„Možná.“
„Tak honem pryč!“
Evžen pohladí vlhký kámen. Chvěje se pod prsty.
„Ještě ne.“

Umírající dům sténá a chroptí, hroutí se jak domeček z karet.
Liškomágové prorazí úzkou štěrbinou mezi plameny, v děsu prchají po nábřeží rozbouřené řeky.
Zastaví se až u ústí věčného mostu, nohy roztřesené úprkem. Sípavě nabírají dech, váhavě se otáčejí.
Vysoko k nebi tryská strašlivý gejzír černých plamenů. Proud paprsků oslepující temnoty přetíná zelený měsíc. Černější než smrt, propalují zrak.
Ambrož se pokouší promluvit, slova však ne a ne vydrat se ze staženého hrdla.
Evžen také mlčí, fascinovaně pozoruje své dílo, v očích odraz černé zkázy.
Pořezaná dlaň ještě krvácí.
Ambrož vytáhne kapesník.
Teprve potom si bratranci padnou do náruče.

Zlámaná Lhota, právě teď

Milovaný pane premiére!

Předem mého dopisu přijměte srdečné pozdravy a milou vzpomínku na Vás.
Děkuji Vám z celého srdíčka za všechno, co pro naši krásnou malou zemičku děláte. Hrůza mi nedá ani pomyslet, kam by ji přivedli ti uřvaní chlívkaři a demožumpa, co by se Vás chtěli zbavit. Vydržte! Ať můžeme pořád vídat v televizi Vaši ušlechtilou tvář. Vy jste vzdělaný, mluvíte čtyřmi jazyky, já sice nerozumím žádnému z nich, ale poslouchat Vás je čirá rozkoš!
A také někdy odpočívejte! Dodnes se blaženě usmívám, když si vzpomenu na Vaši fotku s máslovými sušenkami!

Vaše oddaná
Čaulidka

Nespí.
Pracuje do úmoru, neúnavně bdí nad naším štěstím.
V rukou drží mnohé osudy – má na to složky.
Pečlivě desinfikuje svá pole nejrafinovanější chemií, následně vyrobí desinfekční sušenky a perníčky. Nezištně je rozdává nejpotřebnějším. Zaručeně zničí každý virus i jiný živý organismus!
Vřelé díky!
Podporuje tvořivost – není snad geniální myšlenka prodávat čtverečky látky a šňůrky k sešití? Školní dítka se zabaví, matky najdou smysl života.
Továrny, pole, sklady z krvavých mozolů vydřené, všeho se vzdal. Skromné příjmy rozdává chudým.
Nejí. Jen zmrzlinu si dopřeje. Jako jediný ji dokáže konzumovat v roušce.
Chuck Norris bledne závistí.
Jindřich Šídlo ruší svůj pořad.

Evžen se proplete mumrajem.
Ambrož sedí v rohu, v rukou sklenici, v očích děs.
Nemůže se pohnout.
„Opravdu ty?“ vydechne.
Evžen povzbudivě kývne.
Setřese dívčí ruce vábící k hodování, neurvale rozežene třeštící tanečníky.
Cítí, jak magie víří zakletým prostorem.
Sám dům chrlí zlo.
Kamenný nůž rozřízne dlaň, lačně pije, pulsuje rudou magií.
Krvavé čáry drásají závoj iluze.
Vysáté šedé mátohy padají na popraskanou podlahu.
Ambrož rozevře prsty.
Kluzké čáry rozežírají svíravá pouta.
Ambrož ztuhle vstává.
Palčivé červené stružky přetínají temné žíly zlovolného stavení.
Dům kvílí.
Strop se drolí, trámy praskají, zdi se hroutí.
Ze všech koutů prudce vyšlehnou černé plameny.

Dveře dokořán, záplava světel a veselé hudby přetéká na temnou ulici.
Evžen stane na prahu, přehlíží vyzdobenou síň.
Stěny se otřásají rytmickým podupáváním mnoha nohou. Stoly prohnuté pod pekáči plnými pečeného masa, z vysmolených korbelů stříká pěna.
Přiskočí děvče krev a mlíko, z bílých krajek se dere bujné poprsí, rudá ústa rozesmátá.
Podává plnou sklenici.
Evžen ihned pocítí žízeň, zaváhá… Odmítne. To nebude jen tak. Vzal by jed, že je to past.
A náhle vidí:
Tanečníci se pohybují mechanicky jako loutky.
Jedlíci zvedají sousta k ústům, aniž by polkli.
Úsměvy jsou škleb.
Hlasy zní dutě, ve skelných očích sedí smrt.