Moje články

Zbrusu nové bariéry bez váhání vyztužil temnými ametysty. Vznikla hradba účinnější než vzteklý hlídací pes.
Záškodník nejspíš pozná, že Evžen pavučinu zničil, ale jestli tu znova zkusí vrtat, jeho vlastní kouzlo obratem přiletí zpátky. Jen ať si tu šlupku vychutná.
Podivnou knihu uchopil opatrně, jako by pálila, a uložil do batohu. Výjimečně opominul přesun na skryté stanoviště. Přenesl se přímo z prahu do čarodějnické čtvrti před obchod Břetislava Sojky, uznávaného odborníka na magické starožitnosti.
Prásk.
Evžen naštvaně zasykl. Uvítala ho zatraceně nepříjemná rána do brňavky.
Na přesně stejném místě se zároveň zhmotnila černě oděná blondýnka.
Lada Durmanová, zbrklá jako vždycky.

Vtíravý pocit nepatřičnosti.
Instinkt varoval.
Kniha zůstala v bezpečí nedotčeného kruhu.
Předtím.
Po záhadné návštěvě se cosi změnilo.
Nepatrné zachvění čar by stěží postřehl nebýt nevysvětlitelné nervozity, jež ho donutila k výjimečné pečlivosti.
Evžen se zděsil.
Zákeřný dotek cizí magie se vloudil do domu.
Do jeho domu!
Nikdy dřív se to nestalo. Mělo to být nemožné.
Zatnul zuby a pustil se do práce. Pátral po skulince, trpělivě prohmatával a proklepával, napjatě naslouchal, jako by hledal záludnou jehličku vraženou do vlastního těla.
Tu je.
Neviditelná pavučina v prasklině pod parapetem, rafinovaně svinutá ve skutečné pavučině.
Tak. Konec bezstarostné zahálky.
Čas jednat.

Odznak bleskl jako chladná zbraň.
„Oto Vostrý,“ štěkl vyšetřovatel.
Ostrý tedy byl.
„Co jste dělal před hodinou? Máte svědky?“
Útočný tón Břetislava zaskočil.
„Na procházce. Sám.“
„To známe. A jsme doma, co?“
„Co vás vede k domněnce, že se mnou smíte hovořit tímto tónem?“
„Smím, nesmím, to je vedlejší. Přesvědčte mě, že jste se nevyskytoval tady na místě vraždy, a když už jsme v tom vysvětlování, kam se mohla podít vzácná kniha, o kterou jste prý strašně stál?“
Vrozená důstojnost ztlumila uražený hněv.
„Nemám s tou tragédií nic společného. Slovo bezúhonného občana musí stačit.“
„Jak je libo. Nevidíme se naposledy.“

„Poprvé… podruhé… potřetí! Fragment manuskriptu získává pan Eliáš Levý.“
Starožitník Břetislav Sojka v roztrpčeném zklamání opustil aukční síň.
Navzdory pozdní hodině a houstnoucím mračnům vyrazil nazdařbůh uličkami Starého města. Ostrá chůze pomůže setřást pachuť nezdaru.
Až půlnoční bouřka ho přinutila k návratu domů.
Od svých dveří mimoděk zalétl pohledem k nedalekému honosnému domu sběratele Levého.
Co to?
Rozčilený hlouček. Světelné sféry rozpité deštěm.
Rozevláté pláště. Že by strážníci?
Jat obavou přikročil blíž.
„Rozkřápli mu hlavu jak makovici!“
„Takové neštěstí!“
„Zavražděn na vlastním prahu!“
Zachmuřená tvář ozářená blesky. Stříbrný odznak v dlani.
Vyšetřovatel z Vyšehradu připomínal přízrak.
„Máte mnoho k vysvětlování.“

Příchozího obklopovalo závratné nekonečno nicoty. Drtivá aura prázdnoty.
Evžen pocítil vděk za pevnou hráz pultu.
Nečitelný pohled, úlisný hlas: „Máte v držení fragment Dryjáků smrtících i hojivých.“
Evžen se musel rozpomenout. „Dostal jsem ho místo honoráře,“ ohradil se ostře.
Lehké gesto rozvlnilo zmrazující hlubinu. Úsměv připomněl škleb klauna: „Je mi známo, vážený pane. Nechci se ani stínem dotknout vaší cti. Pořádám pozůstalost původního majitele. Snažím se znovu zkompletovat jeho knihovnu. Sentiment dědiců, chápete. Chci knihu odkoupit.“
Vyslovil sumu, za kterou by mohl na půl roku bezstarostně zavřít krám.
Evžen se rozhodl bleskově: „Nemám ji. Prodal jsem ji nějakému potulnému vetešníkovi.“

Zbyla jen spodní polovina a surově zmrzačený svazek se snadno vešel do otevřených dlaní.
Evžen se skoro obával, že se vetchá kniha rozlétne jen závanem jeho dechu.
Možná čtrnácté století? Psaná česky. Stěží rozluštil pár řádků. Receptury na lektvary? Vypadá to tak. Pro něho nic důležitého, navíc neúplné…
Vnímal však v křehkých stránkách ozvěnu pradávné magie. Setřené a nečitelné.
Jeden nikdy neví. Nějakou cenu mít bude. Mohl by ji prodat.
Zatím knihu pečlivě uložil, pro jistotu opatřil ochranným kruhem a posléze na ni zapomněl.
A tak by to zůstalo, kdyby ho o půl roku později nevytrhl z klidu neznámý muž.

Barabizna zalknutá letitou špínou. Šmouhy prachu se spekly s černočernou magií, šeplaví duchové bránili zdivu v nadechnutí. Okoralé srdce stavení zadrhly zapomenuté kletby.
Vyčistit všechen svinčík byla ukrutná dřina.
Stařec se bezmocně choulil jak hnědý zmačkaný list pod námrazou. Při životě ho už snad držela jen spousta magických udělátek vylepšujících kolečkové křeslo.
„Dokážete zázraky,“ sípal. „Jsem jako znovuzrozený. Peníze nemám, ale...“
Jako by to Evžen netušil předem.
Starý čaroděj prý býval mocný a slavný. Skončit takhle…
Skryl rozmrzelost i soucit.
„…odměním se darem. Tam v truhle.“
Prastará kniha ve zvetšelé kůži, stříbrné kování dávno zčernalo.
Polovina svazku chyběla.
„Je vaše.“

„Jdeme na oběd.“
„Ještě ne.“
Malá zrzavá holčička se zasněně dívala přes široké rozorané pole. Nechtělo se jí domů pod střechu, venku bylo tak hezky.
Chytit se tak větru prosyceného pronikavou vůní vlhké hlíny, lehce vzlétnout k vysokému modrému nebi mezi bílé obláčky, to by bylo něco!
Stoupla si na špičky, rozpřáhla ruce. Zablácené boty se odlepily od země.
Sestra ji rychle strhla zpátky: „Neblbni.“
Na obloze se objevila vyrovnaná formace ptačího hejna. Těm se to lítá...
„Koukej, kachny!“
„To jsou husy, Evženko,“ poučila ji Radka. „Vracejí se z teplých krajin. Začíná jaro.“
Evženka se zasmála a vesele zamávala: „Ahóóój!“

Návrat krále řeky od Striggy kvůli okouzlující náladě.
Nezvaný host, jedno z mnoha výborných hororových drablat od tif.eret
Draky je možné porazit od Ak.ženy, protože je rytířsky vznešené
Další nadějná, když jeden ví, jak to dopadne
od Arengil, protože to drable dýchá
Záhada ztraceného znamení od kytky protože příběh je mile úsměvný
Večerní rituál a Ona od Julie, protože Budeč, roztomilé golemátko a spirálová chodba
Už jedenáctá odbila od eff77, protože sám Erben by byl nadšen
Sedíc nad propastí od Daina, protože atmosféra je strhující
Nářek racka na mělčině od Lejdynky, protože přes všechnu krutost je báseň překrásná
Vzpomínky do sedla zvou od Keneu, protože toto drable zkrátka ve výběru být musí

Smutný je Návrat do Lesa mytág od galahada.
Rodoví duchové mají smysl pro humor, ale Ctiborova odpovědnost jê vážná věc, ukazuje Aveva. Zato její vesnická čarodějka si dokáže poradit. Dědictví
Sivaer sugestivně líčí temnou magii v temném lese: Splacený dluh
Magický svět Pána prstenů a Proměna od Birute.
Ak.žena zpívá svůdně děsivou píseň Lidovou z Moravy
Ochranné zaklínadlo od Danae je tak geniální! Chci ho do Budče!
Čaroděj na cestě od Ryi slibuje výjimečný zážitek.
Fantasticky strhující obraz poskytne Otevřená hlubina od Mordomora.
Všechny náležitosti dokonalé noční můry nabízí Loď od Julie.
A Prasklé zrcadlo od Faoba na klidu rozhodně nepřidá.

První večer od Rebelky už v nějakém výběru byl, ale když to milujete, není co řešit.
Města a oči od Mantisy uvádějí do nálady velice zvláštní.
Vysoko v Abruzzách je krásně, jak ukazuje Esclarte.
Zajímavé České kamenné koule představila Kytka.
Bilkis letos putovala především lesem, ale zabrousila i do tajemného města a její Kroky jsou úchvatné.
Alasdair MacColla se dělí o své nevšední zkušenosti a všechna jeho drablata stojí za přečtení. Například Tichá země
Rustam vysoko v začarovaných horách od ef77.
Z vrcholů hor nás žene Julie rovnou do propasti Nahnali jste mě tam!.
A v téže propasti ještě zůstaneme s Avevou Diplomatická mise
O nočních tvorech sugestivně vypráví hidden_lemur
A ještě jednou Bilkis a její Pouštní růže, co není květina
Předjaří za polárním kruhem by se mi rozhodně nelíbilo, ale Melosira to popisuje tak, že bych snad i změnila názor

Šedá, žlutá, červená a zelená od ef77
Autíčko od Effathy
Veselý večer od Erys
Na první pohled od Šmeldy
Přišla na počátku od Carmen
První z dlouhých dnů, prvá z dlouhých nocí od se.ida
Zelenomodré hledání od Bilkis
Já a ty od Avevy
Poodhrnutí závoje od Carmen
Slunečné ráno od Mordomora
Květinářka od ef77
Mlčení od Danae
Na návštěvě od Macalaurë

Drable, které udalo tón výběru: Svítáníčko od Birute
Teskná romantika Na břehu moře od ef77
Aveva nenapodobitelně umí venkovskou idylu Benedikt
Nevšední je melodie Poštovního blues od myday
Vzkaz Na zdi od elfa ztraceného v obyčejném světě. Autor Macalaurë
Amaranta je někdy Sentimentální
Báseň od se.ida je Z jiného šuplíku než obvykle
Důležitý je Soulad dole, tvrdí Vinpike
Šarlota Holmesová se tu letos jen mihla, ale krásně vyprávěla o Stvoření příběhu
Překrásná pražská náladovka Večer od Gwen

Evžen se za večerního šera vracel polní cestou do vesnice. Jeho pozornost upoutal podezřelý ruch na dvorku.
Dřevěný kurník se otřásal rozčileným kdákotem a pes se mohl vzteky pominout. Dírou v plotě se snažila prodrat liška s ukradenou slepicí v tlamě.
Rozzuřený hospodář vyběhl s puškou: „Tentokrát tě dostanu!“
Evžen se neudržel. Zlomyslně se ušklíbl, zkřížil prsty a jakoby v překvapeném gestu mávl rukou. Nečekaně prudký vítr zvedl oblak prachu a pes vyděšeně zalezl do boudy.
Než si hospodář protřel oči, liška byla ta tam.
„Krucinál!“
„To byla ale smůla.“ Evžen s nevinným úsměvem pokrčil rameny a klidil se pryč.

Strhující, drsný a procítěný Sibiřský příběh Takový už je svět od Jeřabiny.
Neviathiel zvládla seriály hned dva: Opatrné rozvíjení vztahu na pozadí kriminálního případu Krize a tajný boj mocných konkurenčních rodů Návštěva
Praha 78: Praha v rozkladu! Skvělý nápad, perfektní provedení od Eurydiké a Kumiko. Kačerov sobě
Co by bylo moře bez lodí, to by bylo DMD bez Skřivánka od Terdy: Večerka
Mimořádný souboj mimořádných osobností je Příběh z Rakasi, který letos psala Rya se se.idem rukou společnou a nerozdílnou. Stačí jen vztáhnout ruku
Napínavá a atmosférická detektivka, Londýn, Sherlock Holmes a Watson od BC_Brynn, co víc si přát. Džungĺa okolností
Sothis Blue napsala příběh ze Středozemě z netradičního úhlu pohledu Rozpačitě
Nádherný příběh plný magie a tajemné krajiny o přátelství a nepřátelství uvedla Bilkis Zasažen

V půli podzimu se Evžen už zas pilně otáčel v obchodě. Díky Xéniině vytrvalé péči se uzdravil, jen s obsidiánem ještě musel zacházet velice opatrně.
Drahoš včera ohlásil, že se zastaví na den doma a přivede návštěvu. A tak Xénie kmitala v kuchyni, zatímco Evžen přemýšlel o tom, že Drahošovi zápřah prvního ročníku univerzity dost prospěl. Profesorka Stella si ho nemohla vynachválit. Ani lektvar na spaní prý už nepotřebuje.
Cinkl zvonek, Drahoš stál na prahu a s ním hnědovláska v kratičké sukni.
„Tati, to je Slávka,“ oznámil Drahoš obřadně.
Dívka měla jasné a veselé oči.
Evžen se usmál: „Vítám tě.“

Drahoš sedí u kapličky.
Sám.
Vyšetřování skončilo. Martina se v září do Budče nevrátí. Její mysl zůstává zatemněná. Prý ji léčí. Časem snad…
Drahoš teskně vzpomíná.
Co jí chybělo? Proč nic neviděl?
Měl by se vrátit, doma bude potřeba pomoct. Táta už konečně chodí, jen je ještě malátný a podrážděný. Pracovat zatím nemůže, vyčerpal se přespříliš.
Máma nestíhá. Určitě zas chystá uspávací lektvar.
Noci jsou nejhorší. Pro všechny tři.
Ale Drahošovi nic nevyčítali. Zamilovat se není zločin, říkal táta.
Měl by na Martinu čekat? Jenže… ten dlouhý stín zůstává.
Drahoš setře slzu, kulhavě odchází.
Některé jizvy se nezahojí, říkala máma.

Lehký vánek s mateřídouškovou vůní probere Drahoše z mrákot. Příjemný vjem okamžitě přebijí bolesti, hlavně nohy má v jednom ohni.
Drahoš se rozhlédne.
Táta v bezvědomí v mámině péči…
Okolo činorodý ruch, strážníci v černém a zachmuření muži v civilu.
Vyšehrad.
Velí jim žena.
Přiklekne k Drahošovi: „Léčitel…“
„Netřeba,“ ozve se Xénie. „Zvládnu to sama.“
Žena se zamračí, ale nepře se. Vážně se vyptává na Martinu, chce slyšet všechno.
Drahoš těžce sbírá odpovědi. Už nemůže.
Žena vstává: „Necháme to na později. Vznesete formální obvinění?“
Drahoš vytřeští oči. On? Proč? Pak mu to dojde. Je čerstvě plnoletý. Sám za sebe.
„Ne.“

Ohlušující ticho, místo bouře mrtvé bezvětří.
Rozlomená čarovná dimenze, místo svatyně prázdná fabrika.
Rozbitá socha, místo bohyně černé střepy.
Padlá kněžka, místo vznešené dámy zpráchnivělé kosti.
Umírající dívky, místo zpěvu smrtelná křeč.
Zmařený dar, místo dvou bojovníků bezvládná těla.
Neznámá žena, místo mstitelky něžná ošetřovatelka.
Zkrvavený chlapec v ženině náručí, místo… místo čeho…?
Něco slíbila. Něco slíbili. Podvedli ji.
Něco zradila. Něco zničila.
Nic místo něčeho.
Chlapec se na ni dívá s bolestnou výčitkou, v očích otázku proč.
Martina neví.
Nechápavě zírá na zmatené obrazy.
Její mysl prchá před sžíravým pocitem viny, pryč odsud, co nejdál a nikdy se nevrátit.

Žil kdysi muž jménem Bohodar, přezdívaný Liška, protože byl zrzavý, že až tmu rozháněl. Jeho nepřátelé tvrdili, že se dovede v lišku proměnit a mocnými kouzly a čarami vládne, avšak důkazu žádného neměli.
Bohodar náležel k družině knížete Přemysla, jemuž prokázal mnohé cenné služby. Byv korunován králem českým, Přemysl se Bohodarovi odměnil územím nedaleko Prahy.
Bohodar zde založil osadu. Když zvěděli liškomágové o místě, kde mohou v míru a klidu žít, aniž by se nepřátelství od obyčejných lidí obávat museli, přicházeli a zůstávali. Měli mnoho synů a dcer a jejich městečko utěšeně vzkvétalo.
Tak byly pod královskou ochranou založeny Lysolaje.

Stravující výheň uvnitř i vně. Vzdát se, rozplynout se a navěky necítit nic je tak strašně lákavé. Smrt v kusadlech jedovatých pavouků bude lehčí.
Šokovaný Drahoš se dovtípí. Teď, v tuhle chvíli, musí zasáhnout. Nesmí udělat chybu. Musí překonat strach. Nerozptylovat se vlastním utrpením.
Škrábe se na podstavec.
Musí.
Nesmí.
Musí.
Přivolat na pomoc svůj živel.
Zakrváceným prstem kreslí čáry na Evženovo čelo.
Milosrdná prázdnota se rozevírá, nekonečno polyká bolest.
Evžen v agonii pocítí úlevu. Vybičuje síly, vzepne se k poslednímu útoku.
Černý kámen skřípe, sténá, kvílí…
Pukne.
Socha se hroutí, s ohlušujícím rachotem se tříští na mrtvé střepy.
Ticho.

Ledový obsidián se zahryzne do dlaní, černý jed hoří v žilách.
Měl Drahošovi říct víc. Věděl, že bez synovy pomoci ho bolest sežehne.
Pozdě. Přemýšlet už není k ničemu.
Otvírá stavidla záplavě citů, vášnivé touze žít. Strhává lavinu. Země se vzdouvá, valí se žulové kvádry, břinkne čistá bělost křemene, tryskají krvavé krůpěje granátů, rozvíjejí se spirály žíznivých kořenů, víří břitká zrnka písku, drolí se úrodné hroudy, vlhká prsť měkce přiléhá, vznáší se lehký prach pokojných mrtvých, sladce zavoní klíčící semena, zárodky živých.
Magie zemské hlubiny se zaklesne do proudu žíravé smrtící lávy.
Udeří drtivou tíhou urvaného skaliska.
Rozpadá se.
Umdlévá.

Nahoře bouře, dole peklo.
Ať se zhroutí celý svět, Temná paní se kořisti nevzdá.
Evžen v zoufalé odhodlanosti vyrazí dopředu. Když umřít, tak aspoň v boji.
Potácí se přízračnou stínohrou ostrých spárů, co krok, to další rána. Neudrží se na nohou, vleče se po kolenou, klouže v kaluži krve.
Drahoš ztrácí vědomí, na jemnější zákroky není čas, Evžen ho prudce uhodí do tváře.
„Prober se,“ vzlyká. Vlastním tělem se snaží chlapce chránit, táhne ho s sebou mučivou stezkou stále blíž ke kamenné soše.
Černá silueta se pohupuje jako při tanci.
Evžen se z posledních sil zvedne.
Pevně obejme její nohy.

Záclona bezvědomí se trhá. Těžko se dýchá.
Xénie si přejede rukou přes obličej, dlaň je plná krve.
Ženy zpívají, u vytržení shlížejí z ochozu, vztahují ruce nad fialové plameny.
Ztěžka si klekne.
Šok ji zmrazí.
Hrůzné stínové divadlo, zápas o každou vteřinku, krvavý tanec bolesti.
Výkřik uvázne v hrdle. Zatím jsou naživu. Příliš brzy na nářek. Kdyby se podařila síť… Xénie zkusmo sešle zaklínadlo. Marně. Svatyni smrti cosi chrání, jako by neviditelný strop odrazil kouzlo zpět.
Zoufalá bezmoc se přetaví v šílenství.
Burácení uragánu smete temné postavy jak papírové loutky, v třeskotu hromů se hroutí zdi, meče blesků párají dimenze.

Ohnivé oči černé obludy propalují zrak. Vysmívá se, vychutnává si rozkoš očekávání.
Drahoš se ve smrtelné úzkosti přimkne k otci.
Evžen se horečně snaží netvory zastavit.
Zaklínadla se od kamenných těl neúčinně odrážejí.
Přitiskne se ke zdi ve snaze získat oporu, narazí však na palčivé pečeti. Svatyně je uzamčená. Ani pomyšlení zkoušet teď čáry zlomit.
Dokonalá past.
Netvoři se sápou po kotnících, drápy se zarývají do lýtek, rvou cáry kůže. Neřvat bolestí a děsem nelze, síly ubývají a bránit se je k ničemu.
Nezbyde než pár ohlodaných kostí.
Evžen chlapce křečovitě objímá.
„Nesmíš upadnout,“ šeptá přerývaně. „Musíš vydržet. Potřebuju tě.“

Zpoza sloupu vyjde Martina, kráčí blíž, tápe jako slepá, Drahoš jí podává ruku, Xénie ho chce zadržet, záblesk a hroutí se zakrvácená k zemi, kolem Evžena se ovíjejí pouta, nedokáže se vyprostit, Martina se usměje a svrhne chlapce z ochozu, sama klesne na kolena, zakrývá si obličej, Evžen náhle nevidí, před očima jen ohnivé kruhy, obloukem letí dolů, vzápětí tvrdě dopadne na dlaždice, ohnivé panny se řadí na ochozu, začínají zpívat, Temná paní dychtivě rozevírá chřtán, rozpíná náruč, rezonuje s táhlou melodií, příšery kloužou z piedestalu sochy, zuby, drápy a ostny nedočkavě skřípou.
Muži v hrůze ustupují.
Už není kam.

Blíží se lehkými krůčky. Tiše. Neúprosně.
Kruh honosně oděných žen s očima zářícíma krutostí.
Evžen s úžasem poznává tu nejstarší, vídal ji v novinách.
Eleonora Rubínová zasedala ve Velké radě. Bohatá, vlivná, přítomná u každé významné události.
Ostatní nezná.
Kdyby aspoň nebyly tak mladé a krásné!
Xénie se vzchopí první. Zasviští mrazivé blesky.
Třesk a rachot, výtrysky světla, prskání kleteb.
Kruh se mění ve zmatené klubko, avšak nezadržitelně tlačí liškomágy k ochozu na konci chodby.
Přes mihotání jedovatě fialových plamenů se nedá rozeznat, co je dole.
Jáma se šklebí jako brána do pekla. V hloubce to temně duní.
Drahoš vykřikne.

Lítice střežící tohle nepochopitelné strašidelné místo zatím nikde. Jistě však nesedí s rukama v klíně.
Chodby se topí v černých stínech.Tma je spojenec. Ostrý zrak lišky nepotřebují. Temnota ukryje, oddálí střet, dokud nenastane příhodný okamžik.
Příděl štěstí už vyčerpali, když našli Drahoše. Podruhé to bez boje půjde těžko.
Nejhorší je nevědět.
Hořká pachuť zamřelého ovzduší. Z každé spáry prýští vtíravě ženská vůně.
Napjaté struny nervů se rozechvívají ozvěnou nezřetelných zvuků, nesrozumitelných skřeků, poplašeného šepotu.
Cosi se blíží v hrozivých vibracích.
Evžen mimoděk vzpomene na dotek smrti. Martininy zastřené oči.
Oslnivá záře magických sfér vytryskne ze sedmi stran.
Není úniku.

Temná paní cítí čerstvou krev. Vsákla se do zdí. Rozněcuje k zběsilosti věčný hlad.
Eleonora Rubínová zbledla. Zdržení kvůli vetřelci, rituál není připravený!
Okamžitě přivést toho kluka. Chytit toho muže. Okamžitě!
Utekli?
Jekot ženských hlasů. Štvanice.
Socha se dala do pohybu.
Ruce se třesou. Soustředit se, soustředit se!
Mocné čáry pečetí dimenzi, uzavírají svatyni.
Neuprchne ani duch.
Ani rozzuřená lačná bohyně.
Snad.
Příšery už protahují pařáty.
Kamenné drápy chřestí po podlaze.
Kořist!
Zrak zděšené kněžky padne na novicku bezmocně schoulenou v koutě.
Bleskové pochopení. Fatální chyba! Vytrhla se z oblouzení. Není panna.
„Zrádkyně!“
Jen mámivé kouzlo.
Zemře, až vykoná obřad.

Sekta ohnivých panen. Ilegální sekta uctívaček Temné paní (viz tam) nadaných výjimečně mocnou magickou silou. Nové adeptky platily za přijetí předložením lidské oběti. Sekta rozprášena 1512. Pozdější působení nedoloženo.
Temná paní. Artefakt neznámého původu v podobě obsidiánové sochy. Předmět uctívání Sekty ohnivých panen (viz tam). Používání zakázáno rozhodnutím Velké rady (viz tam) z roku 1484. Artefakt umožňující koncentrovat magickou sílu a následně ji přenášet výlučně na mladé dívky v míře přesahující běžné lidské schopnosti. Aktivace artefaktu vyžaduje periodické lidské oběti. O současném výskytu a aktivitě artefaktu není nic známo. Naposledy zmíněn v soudním procesu z r. 1938 (akta Velké rady).

Drahoš cítil za vysvobození z kobky takovou vděčnost, že se na nevyhnutelné rodičovské hromobití těšil jako na láskyplné pohlazení.
Evžen však nic, jen oba popoháněl: „Co nevidět nás vyslídí ty fúrie.“
Chlapec strnul. „Musím najít Martinu.“
Evžen zaváhal, říkalo se to těžko: „Drahoši… Já ji zahlédl. Je s nimi.“
Bledý obličej, zaťaté pěsti: „Bez ní se nehnu.“
Nechat tu holku osudu beztak neměl v úmyslu, další děvče na svědomí, to nikdy. Doufal ale, že Drahoš a Xénie z ohrožení uniknou.
Zatracený kluk. Evžen potlačil nával bezmocného hněvu smíšeného s hrdostí a obdivem.
Mávl rukou: „Tak ji jdeme najít.“
Xénie přikývla.

Xénie vzrušeně zavětřila.
Nohy ji samy zanesly do tmavého výklenku. Přitiskla se ke stěně. Ucítila syna skrz tlustou zeď stejně neomylně, jako on z druhé strany vnímal ji.
Jásavý výtrysk nadějné úlevy.
Vzápětí ukrutné zklamání. Může rozdrásat stěnu vlastníma rukama, neznámé čáry neprorazí.
Lehký dotek na rameni. Evžen.
Bariéra vzdorovala i jeho kouzlům.
Jako se tonoucí námořník chytá trosek lodi, zkusil ještě zatvrzelou zeď obměkčit. Dotkl se chladného kamene něžně a uctivě. Vložil do pokorné prosby o pomoc celé srdce, slzy zoufalství, všechnu horoucí lásku k synovi.
Zeď se ustrnula.
Pukla.
Sesypala se v hromadu rumu.
Drahoš se vypotácel ven.

Uvázl v drtivém mlýnu.
Počítal poslední vteřinky, než ho vražedná přesila pohltí navzdory ochabujícímu štítu. Silou neprorazí, u Želmíra, co teď.
Poslední zoufalý pokus, čirý instinkt. V liščí podobě jim proklouzl pod nohama. Vrhl se do postranní chodby.
Nečekaný manévr smečku zmátl. Získal několik drahocenných okamžiků.
Jen několik.
Vtiskl se do stěny, aby unikl smršti ohnivých kleteb.
Z deště pod okap. Z plamenů do sevření kvádrů z nelítostného zla.
Jak se prodral sršatou zdí jen za cenu rozdrásané kůže a zahlušených smyslů, sám nechápal.
Žalostně se pokoušel zvednout. Zakrvácenou dlaní hladil ochranný granát. Sbíral špetičky síly.
Zpátky v mramorové předsíni.

Na Marii nezapomenu nikdy. Na její uhrančivou krásu. Na nezměrné, neuvěřitelné schopnosti, jimiž navzdory svému mládí vládla. Na směs palčivé touhy a panického strachu, které jsem zakoušel, kdykoliv mne uznala za hodna pohledu.
Nebyl jsem jediný, kdo pochyboval o jejím lidském původu.
Když pak její krása uvadla téměř ze dne na den, moc její magie vyhasla, Marie uchřadla, aniž si nejlepší léčitelé věděli rady, nesmířil jsem se ...
Začal jsem pátrat a zjistil jsem šokující …
Spojení s Eleonorou R …
Další šestnáctiletá …
Strašlivý arte …
Musím …
Zbytek deníku shořel.
Achil Sinkler byl nalezen mrtev krátce po prohraném soudním procesu.
Sebevražda v záchvatu šílenství.

Když Evžen s Xénií prolomili průchod, dlouhé schodiště je zavedlo na odpočívadlo obložené barevným mramorem. Okna žádná, zůstávali v podzemí. Po obou stranách se táhly chodby někam do neznáma.
Evžen mlčky pokynul doprava. Xénie přikývla. Neslyšně mu zmizela z očí.
Sám se obezřetně vydal vlevo, všechny smysly v pohotovosti. Prostor byl protkaný odrazy vražedné magie jak prales liánami, ale Drahošova stopa nikde.
Postřehl pohyb. Sotva stačil vytvořit štít.
Vzápětí se ze tmy vyřítila postava. A druhá. Další. Vmžiku se ocitl v obklíčení vyjících bestií. Sápaly se po něm, zběsile narážely na jeho štít.
V planoucích očích četl vlastní krvavou smrt.

Zatímco ji koupaly a krášlily, snila s otevřenýma očima o výjimečnosti, obrovské moci, splnění každého rozmaru… Z průměrné čarodějnické učednice nadlidskou bytostí… Vznášela se v horké lázni neodolatelných představ. Kdykoliv narazila na ledovou krustu zděšeného odporu, kdykoliv se na okamžik probrala z oblouzení, sevřela ji hrůza.
Bránit se, uprchnout, dokud je čas.
Okovy cizí vůle ji strhly zpět. Jako by se drahocenné náramky na zápěstích změnily v těžká pouta, diadém ji proměnil v loutku…
Vyrušení.
Panika. Zuřivost.
Polapit vetřelce.
Martina kráčela za ženami jako svázaná.
Spatřila toho muže, poznala ho. Pouta ochromující její mysl praskla.
„Bože, co jsem to udělala?“

Eleonora Rubínová vstoupila do kruhové obřadní síně osvětlené třinácti tlustými voskovicemi v železných stojanech. Zkřížila ruce na hrudi. Hluboce se uklonila před příšernou sochou, která rozlehlé místnosti vévodila.
Rituál zasvěcení novicky začne za hodinu. Dcery dívku právě připravují na slavnostní okamžik, kdy novicka odevzdá vstupní dar. Temná paní se nasytí a za odměnu vdechne Ohnivým pannám novou sílu.
Socha se pohnula. Zavětřila. Z hlubokých jam očí vyšlehly plameny.
Žena zděšeně uskočila. Proč to? Zajatý mladík je zatím bezpečně ukrytý, aby paní neprocitla předčasně. Pronikl sem snad vetřelec?
„Dcery moje, pomoc! Je tu nějaký muž!“
Přivítají odvážlivce.
Paní dostane oběti dvě.

Drahoš otevřel oči do naprosté tmy a vykřikl hrůzou. Oslepl?
Zoufale hmatal kolem sebe. Cítil studený a drsný kámen.
Konečně zvládl záchvat paniky. Vykouzlil světelnou sféru.
Malá prázdná místnost, kam se sotva vejde. Asi sklep. Žádné okno. A žádné dveře! Je zazděný!
Co se stalo? A probůh, Martina…!
Tátův nedůvěřivý a znechucený výraz. Zmizeli radši dřív, než padne nějaká ostrá poznámka. Táta neváží slova.
Chyba, neměl tolik spěchat. Martina se chovala podivně, k nepoznání. Tušila něco? Přemístili se a potom…
Tma.
Ledový strach.
Nechápal nic. Jen to, že musí ven. Utéct.
Zachránit Martinu.
Jak prolomit zeď?
Táta by to uměl.

Krvavou záclonou prosakuje čarovná síť.
Xénie ji cítí, magie se táhne jak jedovaté pavučiny.
Proniknout do skrytého prostoru je možné, jen najít a rozplést správný uzel.
Evženovy prsty kloužou po drsné zdi, sledují palčivé proudy. Černota se vpíjí do kůže.
Xénie bez dechu přihlíží.
Evžen ví, co musí překonat. Čáry uzavírají jeden prostor v druhém jako tajnou zásuvku.
Rychle vytáhne špačka tužky. Podrobí cizí čáry své vůli. Rozbije závoru.
Moc jeho znaků zápasí s tvrdošíjným odporem brány.
Tuha se zlomí.
Evžen zuřivě zaskřípe zuby.
Xénie pohotově pomůže.
Modrá pastelka přejde z dlaně do dlaně.
Jasně modrý klíč rozepne černý zámek.

Úkolem Velké rady jest bdíti nad zákonem, policie kriminální coby prodloužená paže Rady musí pak zasahovati, děje-li se kde nepravost.
Nyní se však skandální nepravost děje v samém lůnu čarodějnické obce. Achil Sinkler, mladší vyšetřovatel sotva budečským škamnám odrostlý, avšak již bezskrupulosně ambiciosní, veden patrně snahou protlačit se na vyšší post, vznesl pobuřující obvinění z vedení takzvané Sekty ohnivých panen, jež se má nejohavnější černou magií zabývati, proti ctihodné paní Eleonoře Rubínové
Vyjadřujeme přesvědčení, že tato ušlechtilá dáma z nejvyšších kruhů, známá jako štědrá podporovatelka našeho listu, vyjde ze soudního procesu bez poskvrnky na cti.
Hanba Sinklerovi!
18. září 1931.