DMD č. 10 pro 10. 4. 2019. Téma: Periferní bicáček

Mezizvířecí vzpěračská asociace právě schvaluje nařízení zakazující chobotnicím používat při závodech více než dvě chapadla.

Kontroverzní návrh, jehož motto zní „Vyhlasme válku periferním bicáčkům!“, má zabránit znevýhodňování soupeřů s méně končetinami.

Většina vzpěračů pochopitelně protestuje. Upozorňují, že podobná opatření mohou vést k úplnému zákazu používání končetin, aby nebyly v nevýhodě například murény nebo škeble.
Někteří dokonce zamýšlí v případě schválení návrhu opustit sport docela.

„Možná se stanu zahradním architektem,“ zvažuje jeden z chobotničích šampionů. Chobotnice mají ostatně v oboru návrhů a realizací zahrad velké zkušenosti.

Jeden z chobotničích architektů například nedávno ve své zahradě pohostil snad nejznámější hmyzí kapelu vůbec.

Cizí očí sledovaly nezvyklou scénu.

„Co dělá ten dutohlav?“

„Pokouší se cvičit.“

„Fakt? Já myslel, že mele z posledního.“

Jejich holografický rádoby důstojník se kroutil, jako by jeho střeva tančila čardáš a žaludek je dirigoval. Nedalo se poznat, jestli jásá nebo trpí.

„Proč to dělá?“

„Víš, kocoure, to je takovej jeho rituál. Myslí si, že pak bude odolnější nebo tak nějak.“

„Fakt? A to zabírá?“

„Ne, ale von si to myslí.“

Rimmer skončil válečný tanec. Netušil, že ho pozorují. „Výborně, Rimmsy!“ Pohladil si paži odshora dolů. „Nádherný periferní bicáček! Dobrá práce!“

Holly by v tu chvíli nejraději prorazil hlavou obrazovku.

První dny na knížecím hradě byli pro Armida i Yvana obtížné. Hned při vstupu je rozdělili. Armida ubytovali v komnatách pro hosty, pravda se zvýšenou ostrahou, takže nemohl hledat svého druha. Aspoň měl dračí princ k dispozici kouzelné zrcadlo, které mu umožnilo sledovat milého.

To Yvan byl na tom hůř. V zatuchlém sklepení se užíral strachem o Armida, zda je živ a zdráv, či zda ho netýrají jako minule čaroděj Zmargod.

Když Armid viděl jeho trápení, chtěl ho povzbudit. Vzpomněl si na písničku, kterou nedávno složili.

Bicáčku, bicáčku periferní!
Neotravuj sličnou děvu,
sic ti šlápnu do úsměvu!
Bicáčku, bicáčku periferní!

Periferni bicáček, periferní bicáček...
Proto tak nerad jezdím městskou hromadnou bez sluchátek. Člověk se prostě nevyhne konverzacím ostatních lidí, a pak se může stát, že zaslechne nějakou kravinu, která se mu pak odráží sem a tam od stěn dutiny lebeční, jakoby tam nebyla žádná hmota mozková. Drze si usurpuje myšlenkové pochody. Místo toho, aby člověk datloval do excelovské tabulky fakturované částky, přistihne se, že přemítá, jestli je to nějaký slangový výraz pro místního namachrovance, nebo jestli se jedná o svalové zranění, nebo ho z etymologického přemýšlení vytrhne až klakson projíždějícího auta na přechodu. Nebo taky nevytrhne.

DOBRÝ DEN. PROSÍM TUDY.

V periferní nervové soustavě je dnes docela klid, elektroizolačním tukem oplácané axony se líně válí a nalévají se slušným koktejlem neurotransmiterů. Netuší však, že jejich dendrity začaly zachytávat informaci o urgentním stáhnutí bicepsu.

„Alarm!!!“
„Co se to tu u všech neuronů děje!“

Volají zmatené axony.

V tu ránu přes axony projde elektrický impulz do příčně pruhovaného bicepsového svalu a vyvolá jeho stáhnutí. To zrovna Arnold Schwarzenegger začal zvedat činku.

„Hele, co se tam povalujete, už je tady další požadavek!“

Pokřikují dendrity na zmatené axony.

Axony ale zůstávají v klidu, protože se jim díky tukové zásobě výrazně zlepšila rychlost přenosu impulzů.

Malý Teddy Lupin měl jednu nevýhodu. Byl synem vlkodlaka Remuse Lupina. A přestože byl jeho otec válečný hrdina, a Teddy sám nepodléhal měsíčnímu volání, našli se mezi spolužáky takoví, kteří se mu v lepším případě jen posmívali, v horším tvrdili, že nemá nárok studovat s normálními dětmi.

Když si toho všiml profesor Longbottom, zavolal si ho k sobě.
„Teddy, nenechej se rozhodit žádným bicáčkem, ať už pochází z periférie nebo z panství. Mě na škole také šikanovali. Když jsem vstoupil do Brumbálovy armády, Harry mě naučil věřit sám sobě. Pak jsem se postavil i Smrtijedům. Nepochybuji, že to také zvládneš.

Já hraju na bubínek a Péťa má kytaru. Ela s náma chtěla zpívat, ale chodí do Sluníček, takže ji nechceme, my chodíme všichni do Hříbků.
Nebo s náma bude zpívat Zbyšek. Ten taky chodí do Hříbků, jenom chodí vždycky po o, protože nebydlí v Aši, ale až v Polsku, takže neumí moc česky.
Paní učitelka Terezka říkala, že ale všechny dobrý kapely zpívají anglicky.
Tak já nevim, jestli přeci jen nebude lepší být tím popelářem.
Maminka říkala, že popelář je dobré zajištěné povolání.
Táta říkal, že když budem slavní jako Kašpárek v rohlíku, že vyděláme víc korunek.
Tak já nevím.

Celý tábor se dnes válel u rybníku a Petr, ke svojí vlastní nelibosti, nemohl od Marka odlepit oči. To denně posiluje a nebo jen vyhrál v genetické loterii? Někdo by mu to producírování se bez trička měl zakázat!
Petr si sebekriticky prohlédl ochablé svaly na svém břiše. Možná by se sebou měl taky něco dělat. Zkusil zatnout paži.
"Jdeš do vody nebo si tu plánuješ hledat svaly celý odpoledne?" zašklebil se Marek a zatřepal hlavou, aby Petra pokropil studenou sprškou z mokrých vlasů.
"Už jdu," zamumlal Petr uraženě. "A abys věděl, mám luxusní bicáky. Akorát jdou vidět jen periferním viděním."

Samozřejmě, že hledal. Jenomže, jak se slunce klonilo k západu, přicházející tma a klesající teplota srážely jeho optimismus k nule.
Teorie byla jasná. Vyrazí a než padne noc, najde si druhého do páru. Dál to nechají na přírodě. Jenže okolnosti nebyly příznivy. Všude pusto, nikde nikdo.
Už se vzdával, když ho zahlédl. To báječně amorfní tělo s celými sedmi tykadly.
Škádlivě se před svým vyvoleným roztekl doširoka a zamával čtyřmi ze svých šesti tykadel, aby upoutal jeho pozornost.
Devátá planeta nebyla nejpříjemnějším místem pro život, ale když se dva monocáčci s mlasknutím spojili v jednoho bicáčka, vypadalo najednou všechno líp.

„Plexus brachialis, neboli pažní pleteň, vzniká spojením pátého, šestého, sedmého a osmého krčního nervu (nervus cervicales) a prvního hrudního nervu (nervus thoracici). Z plexus brachialis vychází větévky, které inervují horní končetinu, mimo jiné také dvojhlavý sval pažní (musculus biceps branchii).“
„Ty se vážně učíš tu periferní nervovou soustavu takhle dopodrobna?“ houkla jsem zpoza své učebnice Odmaturuj z chemie.
Kamarádka pokrčila rameny: „Na výšce se mi to bude hodit. Proč nemít přehled už teď, když se to stejně učím na maturitu a přijímačky?“
„Ach jo, jestli všichni v mém ročníku přijdou tak namistrovaní jako ty, budu pěkně ztracená,“ povzdechla jsem si.

Nejen periferní, ale snad i zadohorní, zadodolní, předohorní či předodolní...
Prostě stát se chobotnicí.
Cože to tady plácám chapadly do vody?
To jsem si jen vzpomněla, jak jsem zažívala ten luxus mít dítě a pak ještě jedno.
Dodnes nechápu, jak jsem dokázala vzít TOLIK věcí najednou do svých dvou ručiček.
A co teprve ta akrobacie s přebalováním, žehlením, vařením, hlazením a navrch muži oběda podáváním v jednom okamžiku.
Jsme my ženy prostě přebornice. I bez bicáků.
A teď tuhle štafetu přebrala naše Kateřinka, protože je z ní maminka a z nás dvou tady Děda a Babča.
Tak to má být.

Jsme periferie
Zákona i zájmu
Periferie
A placení nájmu
Nás fakt nebere

Jsme periferie
Tvýho pohledu
Periferie
Lidských ohledů
Na ty lid sere

Jsme periferie
Repráky vyjí
Periferie
Kde spolu žijí
Punkové nutrie

Jsme periferie
Máme jen tóny
Periferie
Trávu a zvony
A taky pijem

Jsme periferie
Ležící sklenka
Periferie
Dámská volenka
Co nemá volební právo

Jsme periferie
A slabí k tomu
Periferie
Hlásím pohromu
Neslyšící řvete bravo

Jsme periferie
Máme svaly
Periferie
Chcem zbořit valy
Nezmůžeme nic

Jsme periferie
Bicáky napjaté
Periferie
Zavřete chlupaté
Taky do věznic

Jsme periferie
Soudci bez kladívka
Periferie
Nevidomá dívka
Nechte nás si hrát

V e-mailové schránce slečny Svojanovské přistál zajímavý spam. A jak z udělání to bylo 10. dubna 2019.

Od: Donát Kozák
Předmět: Ochablé svaly? Kup si náš PERIFERNÍ BICÁČEK
KLIKNI ZDE pro slevu 38%. Okamžitý účinek garantován!

Hm, rozvažovala slečna Svojanovská. Neměla bych zakoupit spíš tabletky na zvětšení penisu, když už pracuju v IT? Nebo ty prášky na hubnutí? Jestli něco totiž rozhodně nepotřebuju, tak je to sada na opravu proláklin, žádné se na mně nenajdou...ach, a jaký by to byl život po boku nigerijského prince! Za peníze z dědictví by mi koupil vše, po čem podle spammerů toužím!

Hrdina vypjal hruď a odhodlaně vysunul bradu. Zrcadlový odraz mu vracel hrdý pohled šedých očí, otcových očí, plných odvahy jeho slavného rodu. Pevně sevřel jílec těžkého meče a pomalu jej pozvedl. Čepel se ve slunci zaleskla.
Pak meč sklonil. Opřel o stěnu vedle zrcadla. Vysoko vykasal rukávy košile. Znovu pozvedl zbraň a zaťal svaly.
"Neporazíš mě," vyzval šeptem svůj odraz.
Koutkem oka zahlédl další svůj odraz, jak se krčí za závěsem.
"Hej!" zaječel hrdina a vysekl takovou otočku, až špice meče zařinčela o podlahu.
"Bych tě porazil, kdybych do tebe stih strčit," vyprskl jeho bratr a dal se na útěk.

Jak tlustokotníkářka sedí na trampolíně letního květinářství čekajíc na nic, tu koutkem oka zahlédne v periferii bicáčka ždímajícího své blbé tělo v záři teplometu. Protože však strom krásou oplývá něžněji, věnuje pozornost právě zelenokoštěti statečně přežívajícímu marný lidský záběr, přesto, že netuší ani zbla volání druhu tohoto košatce. Odevzdaně pak škrábe na mrtvostrom grafitem bludný čmáranec a nechápe, kdo na takový oddíl myšlenek zase přišel. Inu, kdyby blábol nebyl, dorty fantazie těžko by se rodily.
Najednou košatec jakoby se zhlédnul v nesmyslu tlustého kotníku a tiše se k ní nakloní. Tlustokotníková vzhlédne a košatec promluví: "Už budeš mít sto slov."