Moje články

mamut: Povídánky pro Bulánky
cptdrake: Inzerát
Keneu: Odkoukat od budoucích
se.id: Připravte se
hidden_lemur: Jeden z důvodů, proč to děláme
kytka: O recyklované Alence
hidden_lemur: Talentovaný Mr. Murphy
myday: Geometrická
Hippopotamie: Jak sbalit obyčejnou holku. Návod pro bohy
cptdrake: Reality show
Esclarte: A nejhorší jsou trpaslíci

Vinpike: Cena autenticity
Lejdynka: Netvorem stal ses jen z lásky ku jmění
Rostova: Šílenství
tif.eret: Lavička
Lejdynka: Dnes je ten den, kdy štěstím budeme spojeni
Julie: Předěly
strigga: Mrtvá čtvrť
Carmen: Nekonečný h(l)ad
Faob: V archivech
Bilkis: Cena za návrat
Aveva: Úvod do létání

Lee: Kde jsou dva ve jménu mém
Se.id: Po životě
strigga: Písně beze slov
Rya: Ángelova píseň
Reverend Barnaby: Tvou pastýřskou hůl držím pevně
aveva: Archeolog
Vinpike: Dveře, tma, déšť
Lejdynka: O princezně se znamením ve tváři
V.T.Marvin: Na účet podniku

Peggy Tail: Veselé velikonoce
hidden_lemur: Notýsek
Erys: X-krát zapomeneš, jednou najdeš
Smrtijedka: Klasická neidentifikovatelná létající akce
Achája: Hvězdy nad hlavou
Terda: Na shledanou!
Profesor: Vezmi bolest naši a nes ji v dál
Viktorka: Na konci roku
ver: Babička
Lee: ἐν ἀρχῇ
Kokoška: Ovoce neublíží
Dia: Foxtrot
Hraběnka Veriv: Nokia 3310
Blueberry Lady: Naposledy
Birute: Mezi vločkami
neviâthiel: Podzim

Kytka letos zazářila s neveselým, ale hmatatelně živým a plastickým příběhem Ospalé odpoledne
Jeřabina zasadila svůj seriál do doby o něco málo dřívější Obrázek venkova
ReiNatus představil své poklidně a zvláštně přitažlivé království Gotická noc knihovníka a zahradníka
Ef77 tady mám hned dvakrát: nenechte si ujít seriál se skvěle hororovou budečskou atmosférou Pacov, ani záhadná postapokalyptická drablata, která naznačují zajímavý příběh: Náměstí míru
A ještě jednou Budeč, tentokrát hrdinové v zajetí démonů: Spolupráce od neviathiel
Hrozivé tajemno uvádí taky strigga: Týnin tatínek
Když se kácí les nás nezavede do lesa, nýbrž na moře, kde Terda uvádí další napínavé dobrodružství
Po vzruchu uklidnění: Profesor letos psala krásné střípky z brdské pouti, jedno za všechny: U Záběhelského dubu
A nakonec 2x humorně: Rya napsala seriál o utrženém sluchátku a zombie apokalypse Jak to bylo ještě horší
Drablovací den by nebyl úplný bez Xantinovy rodinky filozofující nad tématy Matoucí vzkazy

Tajná výprava do začarované rokle vyžaduje důkladnou přípravu.
Amulety, pořádnou svačinu, kamenný nožík, provaz…
„Jirka slíbil přinést lampičku, co nikdy nezhasne,“ šeptal Bořek vzrušeně.
Radka přidala ohmataný sešit: „Drahošovy návody na zažehnání lesních strašidel. Chybí něco?“
Chlapec prohrabával batoh: „Potřebujeme kloudnou zbraň. Ideálně ze stříbra, jeden nikdy neví.“
„To neseženeme.“ Radka se zamyslela: „Leda… počkej.“
V nestřeženém okamžiku se vplížila do kuchyně prohledat kredenc. Vydolovala těžkou plochou krabici. Vítězoslavně přiběhla se dvěma stříbrnými noži.
„Máma nám vynadá,“ podotkl Bořek.
Radka pohodila hlavou: „Říkala, že ty příbory po prababičce budu mít jednou do výbavy. Tak se snad můžu vybavit už teď.“

Tajná výprava do začarované rokle vyžaduje důkladnou přípravu.
Amulety, pořádnou svačinu, kamenný nožík, provaz…
„Jirka slíbil přinést lampičku, co nikdy nezhasne,“ šeptal Bořek vzrušeně.
Radka přidala ohmataný sešit: „Drahošovy návody na zažehnání lesních strašidel. Chybí něco?“
Chlapec prohrabával batoh: „Potřebujeme kloudnou zbraň. Ideálně ze stříbra, jeden nikdy neví.“
„To neseženeme.“ Radka se zamyslela: „Leda… počkej.“
V nestřeženém okamžiku se vplížila do kuchyně prohledat kredenc. Vydolovala těžkou plochou krabici. Vítězoslavně přiběhla se dvěma stříbrnými noži.
„Máma nám vynadá,“ podotkl Bořek.
Radka pohodila hlavou: „Říkala, že ty příbory po prababičce budu mít jednou do výbavy. Tak se snad můžu vybavit už teď.“

Venku hustý déšť, uvnitř praskání ohně a teplo. Hrnky s čajem příjemně zahřívaly dlaně.
Evženka si skládala stavebnici.
Lada se dychtivě natáhla pro další koláč.
Kdypak naposled normálně jedla, napadlo Xénii. Přistrčila mísu blíž.
„Co pan Sojka?“ staral se Evžen.
„Nic moc. Ale snad…“ Lada rychle zaťukala na dřevo. „Doufám.“
Skládanka se vznesla.
„Pořád za ním chodím. Ale víte, co by mě zajímalo? Zjistila jsem, že tamten váš starý mág měl dědice. Proč daroval knihu právě vám? Myslíte, že doufal, že Strážce osvobodíte?“
Evžen s úsměvem pokrčil rameny: „To už těžko zjistím.“
Xénie dolila čaj.
Dřevěná kostička klapla o podlahu.

Jsou dny, kdy padají samé trumfy, eso na eso.
Pak jsou ty druhé dny. Například dnešek.
Karel Vrbenský hledí na Vltavu, ponuře olověnou jako kouř v plicích.
Krysa ve vlastních řadách neodolala pokušení. Případ se uzavírá. Žádný důvod k oslavám.
„Něco mám,“ ozve se Vratislav zasmušile. „Eliáš Levý byl prý Otův prastrýc. Stýkali se. Levý Otovi asi prozradil, čím je ta kniha zvláštní. Po dražbě se sešli… Krucinál, kdybych si včera pospíšil…“
Zajíká se, ale Karel rozumí. Mohli Vostrého zachránit před pádem do zásvětí, ušetřit ho nepředstavitelných hrůz. A vydat spravedlnosti. Hrůzám dobře známým.
Karel típne cigaretu. Zpátky do práce.

Zlehka navázal první čáru.
Pocítil hluboký žal, bláznivé štěstí i trpký smutek, všechny city, co plodí slzy.
Svázal druhou.
Hlava se zatočila závratnou touhou po poznání, hladem po nezažitém, bezuzdnou žádostivostí.
Spojil třetí.
Krev vzkypěla pocitem křivdy, vražednou zuřivostí, nenávistí, vším, co vzbuzuje hněv.
Čtvrtá čára.
Laskavě objala, opředla obětavou něhou, vzápětí tvrdě sevřela. Mít, držet, ovládat!
Uzavřel kruh.
Úzkost se vyplížila ze všech koutů, vládu převzala hrůza.
Tento a onen svět se prolnuly.
Strážce se hluboce poklonil a zmizel.
Evžen vykřesal oheň. Vhodil knihu do plamenů.
Dlouho se pak díval, jak hoří.
Připadal si vyprahlý jako spálené kousky pergamenu.

Žil kdysi dávno mocný mág, znalý všech tajů pozemské magie.
Posedlý pýchou zatoužil poznat nepoznatelné, překročit hranice světů, vyzvednout bájné poklady, spatřit na vlastní oči, co žádný smrtelník dosud nespatřil, odhalit nedotknutelná tajemství.
I jal se ohýbat živly, vodu proměnil v oheň, zemi rozptýlil ve vzduchu, naplnil prázdnotu. Sílu převrácených živlů vtělil v nejmocnější čáry, jaké kdy člověk stvořil.
Prolomil bránu.
Obelstil Strážce.
Vstoupil.
Mágovi synové vedeni posvátnou hrůzou přeťali ve dví kouzlo zapsané do staré knihy. Každý pečlivě uschoval jednu polovinu.
Časem se jejich cesty rozešly.
Brána zůstala zavřená.
Mága již nikdo nespatřil.
Strážce dodnes bloudí po tomto světě.

Pokoj plul v zamlženém oparu poletujícího prachu.Částečně zastřeným oknem proniklo chabé slunce.
Evžen usedl na špinavý koberec.
Probdělá noc si začala vybírat daň. Rozjitřené smysly ostře vnímaly těžké ticho. Stopy Břetislavova utrpení. Lačnou touhu i šílenou hrůzu jeho mučitele. Nelidskou prázdnotu obklopující zachmuřeného Strážce.
„Proč mě poslouchá?“ ukázal na knihu.
„Vysloužil jste si ji, patří vám.“
Evžen porozuměl, znal kouzla vázaná na vlastníka.
„Vostrý kvůli druhé polovině vraždil. Vy jste mu ji pak ukradl.“
Strážce přikývl. „Varujte se využít bránu sám pro sebe.“
Výhružná slova, avšak v tónu Evžen vycítil obavy. Nekonečnou únavu. Prosbu.
Pousmál se: „Pomůžu. Cenu znáte.“

Kouzlo ťalo jako šavle.
Rozbouřené síly se pokorně sklonily, smršť se přetavila v měkké brázdy. Rozplynula se.
Prostor opět získal pevné obrysy.
Kniha se sama ocitla ohromenému Evženovi v rukou.
Lada nedumala. Zoufale se vrhla k nehybnému Břetislavovu tělu.
Jiskřička života! Nejlepšího léčitele, okamžitě! Bez otálení s umírajícím přítelem zmizela.
Šedovlasý stál strnule jako žalostná socha.
„Zavřel jste bránu.“
„Ďas vzal bránu! Měli tu být dva muži.“
„Ten, co kvůli knize vraždil, se přiblížil příliš. Brána ho pohltila.“
Evžen zbledl: „Je mrtvý?“
„Život a smrt v zásvětí nemají podobu, jakou si dokážete představit.“
Ostrá dýka zamrazení: „Kdo jste vy?“
„Strážce.“

Rozvířené magické pole přímo řvalo.
Tam v posledním patře!
Doslova vylétli po schodech nahoru.
Na dveřích bariéra jak olověná mříž.
Pustili se do ní oba naráz, rychle, zručně, soustředěně. Ruce se proplétaly, prsty tančily po magických vláknech. Ve společném rytmu je na okamžik propojila jediná mysl. Lada se neubránila obdivu. Evžen může používat jen sedm prstů, přesto dokáže rozlamovat kouzelné zámky stejně hbitě jako ona osmi.
Uplynulo stěží pár vteřin a dveře se rozevřely.
Jako zející past.
Zběsilý vír.
Oslepující světlo.
Zmítající se těla.
Hrůza z neznámého.
Evžen se nerozmýšlel. Jeho vlastní čáry zasvištěly jako bič a přetnuly vražedný kruh.

Než Vratislav Skála povýšil na kriminální oddělení, pracoval jako strážník. Rád využíval pauzu, aby zaskočil za bývalými kolegy na kafe a kousek řeči.
Tentokrát přerušil znepokojivě tichou debatu.
„Jdeš jako na zavolanou.“
Vratislav zkoprněl. Standardní výslech podezřelého se změnil v nepřehlednou řež? Svědkové utekli? A především: vyšetřovatel Vostrý zaútočil na strážníka? Nebýt časného dopoledne a stydnoucího kafe ve všech hrncích, pomyslel by si něco o alkoholu ve službě.
Oto Vostrý nebýval špatný parťák. Loni spolu zmákli pár zapeklitých případů.
Poslední dobou s ním nebyla kloudná řeč, občas zanedbával práci. Ale kolega je kolega.
Oficiální hlášení počká.
„Nejdřív s ním promluvím.“

Stránky samy od sebe prudce zavířily.
V místnosti se nečekaně zhmotnil šedovlasý. Držel druhou polovinu knihy. I v ní se listy divoce převracely.
Vostrý ho poznal. Ten ho připravil o uloupenou kořist! Pokusil se zaútočit.
Zakolísal poražen strašlivou silou.
Kniha se sama vytrhla z rukou. Obě části se snažily spojit.
Tajné čáry ožily. Vyplížily se z pergamenu jako noční můra, svíjely se a proplétaly, tápaly ve snaze splynout a svázat přervané kouzlo.
Pevné obrysy prostoru se zkřivily, rozplizly, roztočily v děsivé spirále, zběsile rotujícím kruhu, v jehož středu se nezadržitelně rozvíralo cosi nepopsatelně, zvráceně nepřirozeného.
Hladová, hltavá, vše požírající prázdnota.

Prchali jsme.
Holčička mi však nestačila, zaostávala, klopýtala.
Zděsil jsem se. Neunikneme, temnota nás pohltí.
Chytil jsem dívenku za ruku, vlekl černým pískem.
Pak jsem ji vzal na záda.
Mé kroky vázly, stěží jsem se potácel. Břemeno se zdálo těžší a těžší, jako bych nenesl dítě, ale celou skálu, horu.
Padl jsem na kolena, plazil se z posledních sil.
Neúprosná drtivá tíha mě zatlačila do písku.
V uších mi zněl pláč a křik. Z nesmírné dálky jsem slyšel sirény, třeskot, skřípění, ohlušující rachot, jekot paniky.
V hrůze jsem pochopil. Poslední kletba zasáhla můj svět.
Všechnu tíhu zmaru nesu na zádech.

Roztodivné předměty dotýkané během staletí. Zakleté artefakty. Kuriozity. Věci krásné i odpudivé, neškodné hračky, výtvory mocné i nebezpečné.
Břetislavova největší láska. Večer klid, sklenka a jazz v křesle nad knihou. Nepřál si víc.
Lidé nebyli nezajímaví. Obratnýma rukama vytvářeli vzácná díla, vdechovali jim magii, vkládali do knih pozoruhodné myšlenky.
Lada mu vtrhla do života, lidská až příliš, nevypočitatelná, přinášela venkovní vzruch. Chaos. Odolával, leč marně. Takové to tedy je. Útěky, útoky, strach a bolest. Nic pro něj.
Břetislav odvolal magickou formuli. Zastřená kniha se objevila.
Vostrý se na ni vrhl jak ohař na kost.
Jeho zmatený výkřik už Břetislav neslyšel.

Knihovna staroslavné univerzity v Budči schraňuje nespočet pojednání o nadpřirozených tvorech.
Příručky, podrobné studie, bestiáře, zákony, pravidla. Návody, jak nelidské entity s vlastní magií rozpoznat, ovládat, jak se jim bránit, jak s nimi jednat.
Probírají se tu čarovná zvířata, některá známá i obyčejným. Inteligentní bytosti vládnoucí zvláštní magií, spjaté s jednotlivými živly nebo schopné překračovat hranice mezi lidským a nelidským, tímto a oním světem, životem a smrtí. Od drobné havěti, tiše chrastící v tmavých koutech, po vznešené bytosti nadané nesmírnou mocí.
Nejtajnější knihy se zabývají takzvanými Strážci.
Zhmotněný v astrálu, Strážce střeží nejvzácnější poklady, hluboká tajemství.
Chrání průniky mezi světy.

Jednou pejsek s kočičkou našli v kopřivách panenku. Nějaká holčička ji ztratila.
„Vezmeme si ji,“ rozhodli se. „Bude to takové naše děťátko.“
„Tak vy se chcete starat o panenku. Tak vyplňte tuhle hromadu papírů, ale nesmíte škrábat jak kocour, kočičko. Musíte taky pořád chodit na školení, jinak budete mít velké potíže. Tam vám vysvětlí, že všechno, co děláte, je špatně, to je potřeba. Budeme vás pečlivě kontrolovat, nemyslete si. Když budete něco potřebovat, tak přijďte. Já vám ráda neporadím. Jsem tu pro vás.“
Pejsek s kočičkou odešli.
Hodná paní úřednice si poznamenala, že panenka co nejdřív musí zpátky do kopřiv.

Než Břetislav skončil v poutech na podlaze, stačil použít důvtipnou magickou formuli. Často ji využíval při přenášení vzácných artefaktů. Únosce ho může šacovat, jak chce, knihu nenajde, dokud mu ji Břetislav sám nedá.
Což je otázka času.
Kapka po kapce, ranka po rance, tenká žhavá spirála se probíjí do mozku, nelítostný had rdousí, hryže.
Chvilka pro nadechnutí.
Břetislav leží tiše. Rozbolavělý, k smrti unavený, beze vší naděje.
Není hrdina, nechce to snášet, nevydrží.
Myšlenky se rozbíhají.
Má zapotřebí lpět na cizí věci?
Vzdorovat nemá smysl. Vydá knihu, ukončí svoje trápení.
Krásná, lákavá představa úlevy.
Tak jako tak, živ odtud nevyjde.

Švihli sebou na hrbolatý chodník ve strmě stoupající ulici. Zašlé činžáky, dlažební kostky a psí hromádky. Kdesi nahoře řinčela tramvaj.
Náhlé neelegantní zjevení zakryly vyložené bedničky místní zeleniny. Naštěstí.
Evžen to odnesl rozbitým kolenem. Mohlo být hůř. Vrátil na místo trs shozených banánů a s mírným pobavením sledoval, jak Lada zběsile zaplácává drobné plamínky na sukni.
„Vy jste to zvoral.“
„Líp to nešlo.“ Dostával strach. „Mrskněte sebou.“
Lada ho upřeně pozorovala: „O čem přemýšlíte?“
Evžen kulhavě vyrazil nahoru. Najít dům se stopami magie. Rychle.
„Umíte clonu proti přemístění?“ prohodil.
„Umím,“ pochlubila se Lada. „Díky speciálnímu kursu pro kriminalisty… Bože… Sakra!“

Hrubé křísící kouzlo Evžena vytrhlo z mdloby. Vyděšeně vzhlédl.
Lada si nad ním vztekle zapalovala cigaretu. Zdálo se, že hodlá přidat ještě nemagický kopanec.
„Unesli pana Sojku!“ vřískla. „Kvůli tomu vašemu podělanému pergamenovému salátu!“
„Zatraceně.“
„Kdybyste se nevykecával a rovnou toho chlapa sejmul!“
Evžen musel připustit, že má pravdu. Rozlítil se taky: „Nestůjte a hněte sebou. Stopovací kouzlo, nic?“
„Jak asi?“
Evžen prohmatával špinavou zem. „Zkusíme stopu strázně.“
Lada se zatvářila skepticky: „Zkoušel jste to vůbec někdy?“
„Jistě,“ odsekl Evžen. Vytáhl špačka tužky a začal kreslit čáry.
„Fakt to umíte?“
„U Želmíra, nebavte se!“ vyjel naštvaně. „Ruku sem. Soustředit se.“

Šedovlasý neodpověděl.
Zmizel.
Zároveň z opačné strany podchodu zasvištěly mrazivé paprsky omračujícího kouzla. Rozmázly se o Ladin štít.
Vzápětí cítili, jak sjela clona proti přemístění.
Ocitli se v pasti.
Evžen strčil knihu Břetislavovi.
Hrůzou polomrtvý starožitník se schoulil za jeho zády.
Přihnala se další magická vlna. Vyplnila prostor jako vláčné mazancové těsto, dusila a ochromovala.
Evžen s Ladou jen stěží vybičovali síly k zápasu s novým protivníkem. Uprostřed oslnivých magických výbojů metali kletby naslepo, v zoufalém pudu sebezáchovy, o poslední špetku dechu, o dohasínající jiskřičky vědomí.
Už nešlo jen o knihu.
Šlo o všechno.
Útočník – či útočníci – se neúprosně blížili.

Kupodivu se vůbec nepokusil krýt.
Obratné prsty hbitě a nepozorovaně spletly poutací kouzlo. Stisklo s pevností oceli.
Jenže šedovlasý síť nedbalým pohybem setřel jak obtížnou pavučinu.
Lada se zajíkla úžasem. Neznámý vládne netušenými schopnostmi. Jeho hrozba se rázem jevila splnitelnou.
Nervózně dloubla loktem do Evžena, aby pomohl. Soustředěná síla tří čarodějů přece musí neuvěřitelnou protivníkovu moc překonat.
Evžen se bezděčně chystal poslechnout. Vzápětí se však zarazil. Uvědomil si, že šedému mágovi věří.
Sám útok zadržel.
Nedbal rozčilených výkřiků, vstal s knihou pevně sevřenou v náručí a pohlédl šedovlasému do očí.
„Nebojím se výhrůžek,“ promluvil tiše. „Ale zkuste mi nabídnout pravdu.“

Evžen příchozího očekával, ještě než ho spatřil.
Šedovlasému přibyly tmavé skvrny v obličeji a liškomág se zlomyslně ušklíbl. Ametysty splnily svůj úkol.
Zato Břetislav i Lada vydechli úžasem. Na první pohled v matoucím kalném světle se ten muž starožitníkovi opravdu velmi podobal. Dostat ho nějak na Vyšehrad! Tím by se mylné podezření okamžitě vyvrátilo.
Šedovlasý si jich nevšímal, soustředil se na Evžena.
„Mou velkorysou nabídku jste nepřijal. Druhou příležitost nedostanete. Dejte mi knihu.“
„To bych musel vědět proč,“ opáčil Evžen.
Šedovlasý se zamračil: „Mohu vás přinutit.“
„S vrahy se nevyjednává,“ prskla Lada. Připravila se k útoku.
„Nikoho jsem nezabil. Zatím.“

To není jen obyčejná bouřka. Někdo se snaží stáhnout ku pomoci sílu všech živlů. Bude zle.
Evžen si hryzl rty. Je tu moc lidí. Široce mávl rukou. Obyčejní navzdory nepřízni počasí vyběhli ven. Kdo se právě chystal vkročit do podchodu, obrátil se zpátky. Dobře.
Náraz přišel vzápětí. Poryv síly, jíž se téměř nedalo vzdorovat.
Padli na kolena v těsném klubku. Snažili se oživlou knihu udržet.
Ze zmítajících se stránek proudila probuzená zoufalá touha spojit se s chybějící částí, znovu zpečetit přerušený svazek, který kdysi stvrdilo neznámé kouzlo.
Prostor se podivně zkřivil.
Bezedný trychtýř hladové prázdnoty se rozevřel.
Zazněla ozvěna kroků.

Žárovka bzučí jak hejno sršňů. Chabě problikává zaplivaným podchodem.
Časní chodci se choulí do kabátů. Spiklenecký šepot podezřelé trojice se dotkne sluchu, smysl však uniká.
„V knize procitá magie.“ Evžen bezradně krčí rameny. „Cítím zmatený vír, chaos. Způsobuje silnou závrať.“
„Mít tak lupu,“ zabručí Břetislav.
Lada je pohotová: „Račte.“
Vetchý pergamen se mění v houštinu, písmena barvy zaschlé krve se prohýbají jak záludné šelmy.
„Tady.“ Na jedné stránce nepatrné pnutí, nenápadné chvění.
Evžen opatrně přiblíží prsty k neviditelným čarám a sykne: „To je ono.“
„Možná hledá druhou polovinu?“ navrhne Lada nejistě.
Zaburácení vichru pronikne až do tunelu.
Žene se bouřka.

Časné ráno.
Strážník se skutečně vzpamatoval, neměl však sílu na přemístění.
Doploužil se na Vyšehrad pěšky.
U vchodu čilá skupinka se zápisníky a samočinnými záznamníky.
„Nějaký obrat ve vyšetřování vraždy Eliáše Levého?“
„Pátrání pokračuje.“ Tihle mi ještě scházeli.
„Řekněte nám víc!“
„Vyšetřování vede kriminální oddělení.“ Kdybyste tušili jak.
„Máte konečně nějaké stopy?“
„Nejsem oprávněn nic prozrazovat.“ Aspoň že tak.
„Byl jste zraněn ve službě? Co se stalo?“
„Drobná nesouvisející nehoda, nic důležitého.“ Ať mě zem pohltí. Sojka mi jen podrazil nohy. Tu omračovací kletbu poslal Vostrý, jsem si tím jistý.
„Kdy dojde k zatčení?“
„Bez komentáře.“ Panebože, co mám dělat.

Výkřiky a zmatek.
Sviští blesky.
Stoleté dubové dřevo se kroutí a praští.
Prší kletby.
Křehké nádoby se mění na střepy.
Lampa vzala za své.
Temnota se svíjí vzteky.
Zaklínadla drtí štíty.
Zafučení větru. Náhlé studené ticho.
Lada se těžce zvedá uprostřed spouště, vykouzlí sféru. Snaží se vzpamatovat.
Dveře dokořán, Vostrý je pryč.
Na dlaždicích zůstal napůl omráčený strážník.
Břetislav zvolna ruší svůj štít a zděšeně lomí rukama, nenachází slova.
„Průšvih jak Hradčany. Vostrý letěl pro posily,“ vzdychne Lada. Nervózně se uchichtne: „Strážníka jste ale sejmul parádně.“
„Musím zavolat Vyšehrad.“
„Neblázněte. Šoupneme ho ven, on se probere. Zamkněte to tady. Zdrháme.“

Lucerna rozpitá v noční mlze zhasne. Tma zahalí nároží.
Netřeba zvědavých očí.
Vlastní zrak nahradí jemné prsty. Pátravě bloudí napůl smytou mapou zločinu.
Déšť ukonejšil rozjitřenou dlažbu, odplavil běsy, zahojil bolest.
Jen zrnka písku ve spárách si stále pamatují vsakující krev, ještě opakují nechápavé proč.
Hrstička mokrého prachu na dlani… jako by se snažil luštit přeškrtanou stránku.
Vnímá skomírající ozvěnu chamtivosti a… zvláštní… otisk zklamání dohánějícího k nepříčetnosti.
Dává to smysl? Co se tu u Želmíra mohlo odehrát?
Spojení vyčerpává nad snesitelnou mez.
Ukřivděná stopa smrti.
Zuřivá stopa života.
Nesrozumitelná stopa prázdnoty. Ani živé ani mrtvé.
Nic víc.
Dlažba mlčí.

Zůstal jen Vostrý a jeden strážník, druzí dva vyběhli za Evženem.
„Otevřete skříně! Kde je kniha? Kde je? Kde?“
Břetislav se marně snaží přerušit kanonádu otázek. Vysvětlit, že delikátní magické artefakty nesmějí být vystaveny hrubému zacházení. Znovu přísahat, že s vraždou ani loupeží nemá nic společného. Vostrý si počíná jako rozumu zbavený.
„Pitomče,“ nevydrží Lada. „Je nevinný. Aspoň poslouchejte, co říká!“
Vostrý mávne rukou, Lada klesne sražena nečekaným útokem.
„Šéfe, proboha,“ vyhrkne zděšený strážník. „Předpisy…“
„Kašlu na ně,“ vrčí Vostrý. Blíží se k Břetislavovi.
„Naposled. Přestaňte zapírat. Byl jste spatřen na místě činu.“
Břetislav ztuhne.
Z Ladiny dlaně zasrší blesky.

„Zpátky, slečinko.“
Do obchodu se protlačil Vostrý s třemi strážníky. Oháněl se papíry: „Povolení k prohlídce. Jste zadrženi.“
Evžen využil zákrytu za Břetislavovými zády. Kniha bleskurychle zmizela v batohu.
Lišák prolétl mezi muži jako rezavá šmouha.
„Chyťte ho!“ zařval Vostrý.
Marně. Nikdo nedostihne liškomága, který za sebou zamete stopy.
Evžen se obrnil trpělivostí. Až bude čistý vzduch, zjistí, co potřebuje, a vrátí se.
V jednom má jasno. Takhle Vyšehrad běžně nepostupuje.
Vostrému nejde o spravedlnost, ale o knihu. Ať pracuje pro sebe či pro šedovlasého mága, za úplatek či z donucení, hraje na vlastní pěst.
Riskuje existenci.
Jde o hodně.

Okolo lampy se vinuly pramínky cigaretového kouře.
Kruh světla padal na knihu v průsečíku zachmuřených pohledů nesourodé trojice.
Slova se ujal Břetislav: „Kniha je cenná, ale bez uloupené poloviny netuším, proč stála za vraždu. Zjistím víc. Jak vypadal ten zájemce?“
Evžen odfrkl: „Trochu jako vy. Dlouhé šedé vlasy, uhlazená řeč. Smrděl strašně divnou prázdnotou, nic, co bych znal.“
„Jak přesně k vraždě došlo? Co vypátrala kriminálka?“ Lada usilovně škrábala do notýsku. „Moje starost.“
„Pršelo, ale násilná smrt vyvolává výjimečně silné emoce. Dlažba mohla nějakou stopu zachytit. Mrknu se,“ přispěl Evžen.
Lada zamáčkla cigaretu a vyskočila: „Jdu.“
Dveře se hlučně rozlétly.