Moje články

Stopovací kouzlo ukázalo k nízké, ale rozlehlé budově na severovýchodním okraji Prahy. Ještě nedávno tu panoval ruch usilovné práce. Teď nezbylo nic. Hadovitě zakroucené dopravníky pod stropem a ostatní stroje demontovali, zákoutí a výklenky vyklidili, kabely odpojili. Zavládla tma a mlčení.
Šedé zdi nasákly mdlobným pachem krve, nepostřehnutelným pro lidi, ale k zbláznění pronikavým pro dvě lišky. Krvavá clona mátla, obluzovala jindy tak ostré smysly a měnila prázdnou fabriku v přízračné bludiště.
Lišky kroužily opuštěným prostorem, spolu i každá zvlášť, pátrajíce po třetí stopě. Jeden a druhý jako stín, s třetím stínem úzkosti v patách, s bičem strachu nad sebou.

Při večeři Evžen neskrýval mizernou náladu. Neustále zamračeně pokukoval po Drahošově prázdné židli.
„Kdyby se aspoň uráčil říct, kdy se vrátí,“ vrčel.
„Mohl ses zeptat.“ Xénie se snažila o smířlivý tón. „Je mu osmnáct.“
„Tím spíš by měl mít rozum!“ Evžen praštil vidličkou, vyskočil a nervózně vyhlédl z okna, ačkoliv tušil, že úplně zbytečně. „Tys tu holku neviděla!“
„Drahošovi se nejspíš líbí.“
„O to nejde, zatraceně! Nechápeš, že…“
Počínající hádku přerušilo zurčení a světélkování vody.
Evžen se jedním skokem vrhl ke kamenné výlevce. V ustalující se hladině se neobjevil Drahoš, jak doufal, nýbrž Martina.
„Pomoc!“ zavzlykala a vír ji pohltil.

U lysolajské kapličky panoval příjemný chládek. Listí klidně šelestilo a kromě pípajících ptáků se tam nevyskytovala živá duše.
Ideální místo pro schůzku, ale Martina se tvářila nepřítomně a jako by ani nevnímala, že ji chlapec objal kolem ramen.
„Já bych přece večer přišel,“ ozval se Drahoš. „Stalo se něco?"
Vytrhla se ze zasmušilého mlčení. Vážně přikývla: „Potřebuju, abys mi pomohl. Jsem pozvaná na setkání, co nemůžu odmítnout. Půjdeš tam se mnou?“
„Že váháš,“ usmál se Drahoš. „Kdy?“
„Hned.“
„Tak jdeme.“
Podala mu ruku, aby ho navedla při přemístění, a přitom odvrátila tvář. Neviděl proto, jak se zkřivila šíleným, neovladatelným děsem.

Dívka byla stejně vysoká jako Evžen, na děvče tedy docela dost. Měla husté vlasy pěkného medového odstínu. Do horkého dne si oblékla zářivě růžové tílko a džínovou sukýnku tak miniaturních rozměrů, že by se samy janovské plachty nestačily divit, kam až se za sto let dostaly. Evžen si mimoděk pomyslel, že jestli někdy nachytá takhle oblečenou Radku, tak ji přerazí.
Donutil se k zdvořilému úsměvu: „Hledáš někoho?“
Dívka mlčela. Měla strašně divné oči. Jako by hleděla skrz něj někam daleko, přímo do otevřeného pekla.
Vtom na ulici vyběhl Drahoš.
„Tati, to je Martina,“ ucedil na půl pusy.
Vzápětí dvojice zmizela.

Evžen na zahradě štípal dříví. Bořek mu přišel pomáhat. Radka si hrála s Evženkou. Bylo báječné mít zas děti doma.
Evženka odklopila kámen a vyjekla odporem. Zírala na hemžení šedavých tvorečků. Zmateně brázdili měkkou hlínu na útěku před světlem.
„Neboj,“ zasmál se Evžen.
Vtom i jeho přepadl nečekaný, ničím neodůvodněný a nezvladatelný děs, zmrazující až do morku kostí.
Sáhla na mě smrt, blesklo Evženovi hlavou. Kdo první smrtí dotýkanému pohlédne do očí, ten prý jeho smrt přivádí. Evžen to považoval za pověru, ale proč zbytečně pokoušet osud.
Odvrátil se a zadíval se na ulici.
Setkal se s očima neznámé dívky.

Socha z černého kamene představuje ženskou postavu. Tělo ovíjejí hadi a pokrývají škorpióni, jedovatí pavouci a rozšklebené zubaté ještěrky. Místo rukou má dravčí spáry. Obličej připomíná rozevřenou lví tlamu.
Čas od času obrovské oči procitnou.
Zaplanou živým zničujícím ohněm.
Čas nastal.
Paní má hlad.
Je nutno podat jí vybranou krmi.
Potvory pokrývající sochu ožijí a vydají se hodovat na nahém těle mladíka spoutaného u jejích nohou. Lačné oči zasrší blesky a lví tlama se zkřiví slastí. Síní se rozlehne nečekaně lidský a tím děsivější smích. Křik obětovaného nešťastníka bude zaznívat ještě ve chvíli, kdy už z něj nezbyde vůbec nic.

Celá Praha utonula v mléčném šeru.
„Zatracená inverze,“ stěžovali si chodci.
Mlha však skrývala záblesky magických tenat, blyštivá předena vláken, záhyby čarovných sítí. Ve městě se rozvinula záchranná akce nebývalého rozsahu.
Manévry koordinoval osobně velitel vyšehradských strážníků Kadrnožka. Povolal všechny muže. Kdo měl aspoň nějaké použitelné končetiny, musel se zúčastnit, každého bylo zapotřebí. Ani ptačí pírko nesmělo zátahu uniknout, natož celý holub.
A dlužno říci, že strážníci se opravdu blýskli.
Když se večer mlha rozptýlila, sedm obětí bylo odchyceno. Ujali se jich odborníci z Budče, aby jim vrátili lidskou podobu.
Jen dealer Herbalife se nikdy nenašel.
Patrně ho sežrala poštolka.

Všechna pírka se Butchovi zježila. Slavné jméno, téměř tak slavné jako jeho vlastní.
„Dobře poslouchej, mladej,“ spustil reverend tlumeně. „Nebude šance nic opakovat. Proč, to pochopíš.“
Butch s ocelově chladným soustředěním sevřel kolt a bedlivě naslouchal.
„Za hodinku projede tamhle u Červený skály dostavník. Poveze kontraband. Prvotřídní whisky. Musíme ho zastavit a náklad zrekvírovat.“
Butch pocítil zklamání. Čekal onačejší úkol: „Copak nemáte svoje lidi?“
„Moc se ptáš,“ zavrčel reverend. „Ta zásilka je něco extra. Tudíž má speciální ochranku. Teď bacha, mladej. Vrazíš si špunty do uší. S pašeráky totiž jezdí siréna. Kapíruješ? Kdo zaslechne její zpěv, s tím je ámen.“

Dmýšek se vyznal v lidech. Zažil už ledacos, od bizarních pokusů o černý humor po bestiální vraždy. Podvodníkům viděl až do žaludku a jen tak něčeho se nelekl. Zkrátka žádné ořezávátko.
Výslech mrzuté stařeny tudíž nebyl těžký oříšek.
„…Vyšehrad? Dejte pokoj, s tím nechci nic mít…“
„…nesmysl. Co já můžu vědět? Sem nepřijde živá duše, jak je rok dlouhý…"
„…jo ti dva halamové. A to zas máte recht. Něco vám řeknu, dneska nemá mládež žádné vychování. Zlobili mě, tak jsem jim dala za vyučenou…“
„…Jéžišku na křížku!“ Babka zděšeně spráskla ruce. „Vždyť já na ten zvonek zapomněla jak na smrt!“

Dmýšek začínal pociťovat únavu.
Vytrvale sledoval stopy magie. Zmatené. Vyprchalé.
Falešné.
Autobazar ve Freyově ulici se jevil slibně, avšak i ten vyloučil. Čarodějnická seance pochybného rázu nebyla jeho starost. Tak dál.
Odškrtával si ohrady, vchody a špinavá zákoutí. Samá voda.
Vtom ho zarazilo povědomé zašimrání. Zbystřil.
Obyčejný nevzhledný barák se zamřížovanými okny v přízemí. Dveře přímo volají po výměně. Na zvonku jakési jméno vybledlé do nečitelnosti, rozezná jen koncové –ová.
Dmýšek vztáhne ruku – a ještě netuší, že právě unikl osudu ostatních obětí díky prostému faktu, že patří k čarodějům ze staré školy, co si nepotrpí na elektřinu.
Zaklepe na okno.

„Oděl se do oceli a opásav mečem bedra svá, v lítý boj s čarodějnicemi a běsy se pustil, by nevinné duše ochránil.“
Blažej Dmýšek vrhl na svého pomocníka zničující pohled. Jak on toho tlučhubu nesnášel!
„Vidím, že neztrácíte humor, tak mi do večera přinesete výpovědi od všech rodinných příslušníků a známých jednoho každého pohřešovaného. Ať už vás tu nevidím.“
Protaženému obličeji nevěnoval pozornost. Vyrazil ohledat pravděpodobné místo činu. Zjistit stopy jakéhokoliv podezřelého čarování.
V oddělení pro utajení měl na starosti stíhání nezákonných magických zásahů proti obyčejným.
Bral svou práci vážně. Vtipkovat v souvislosti se zneužíváním magie považoval za přinejmenším nevkusné.

Poté, co na Harfě zmizela ještě listonoška, jeden pojišťovací agent, dealer Herbalife a dvě svědkyně Jehovovy, rozjelo se pátrání ve velkém. Stále však vázlo na mrtvém bodě, policie marně hledala nějakého svědka či stopu.
Jako by ta záhada byla začarovaná.
Na každém policejním obvodě pracuje někdo, koho všichni znají od vidění, ačkoliv si nejsou jistí, co přesně dělá. Bývá všude a nikde. Někdy mají i potíže vzpomenout si na jeho jméno. Přesto ho s nevysvětlitelnou ochotou seznamují s fakty podivných neřešitelných případů.
Nenápadný kolega vyhodnotí situaci. Uzná-li za vhodné, vytočí velmi speciální číslo.
Případ přebírá zvláštní kriminální oddělení z Vyšehradu.

Takže co tu máme… pohřešovaní… hm… Ha!
Mladý poručík Dušan Vlasák si ještě jednou prohlédl fotografie dvou výrostků. Není pochyb.
Tihle kluci chodí na učňák v jeho čtvrti. Dokonce se často poflakují na Harfě, kde on bydlí. Viděl je naposledy… moment… před týdnem. Obtěžovali tu nerudnou babku z čísla 18.
To je náhodou zrovna den, kdy se nevrátili domů!
Vlasák uháněl k autu. Okamžitě babu vyslechne a případně předvede na služebnu. Porušil sice předpis, když kolegům nic neoznámil, ale jestli kluky sám najde, projde mu to.
Za chvíli energicky tiskl zvonek.
***
„Nevíte, kde je Dušan?“ nadhodil druhý den Vlasákův nadřízený.

Evžen se za večerního šera vracel polní cestou do vesnice. Jeho pozornost upoutal podezřelý ruch na dvorku.
Dřevěný kurník se otřásal rozčileným kdákotem a pes se mohl vzteky pominout. Dírou v plotě se snažila prodrat liška s ukradenou slepicí v tlamě.
Rozzuřený hospodář vyběhl s puškou: „Tentokrát tě dostanu!“
Evžen se neudržel. Zlomyslně se ušklíbl, zkřížil prsty a jakoby v překvapeném gestu mávl rukou. Nečekaně prudký vítr zvedl oblak prachu a pes vyděšeně zalezl do boudy.
Než si hospodář protřel oči, liška byla ta tam.
„Krucinál!“
„To byla ale smůla.“ Evžen s nevinným úsměvem pokrčil rameny a klidil se pryč.

Domovní zvonek se ostře rozdrnčel.
Vytrhl z dřímoty starou paní. Lekla se.
Už zas?
Namáhavě vstala z křesla, navyklým pohybem hmátla po holi a štrachala se ke dveřím. Pekelné řinčení zvonku zmlklo, teprve když zasunula klíč do zámku.
Na ulici nikdo. Ale za nejbližším rohem zmizely dva rozšklebené klukovské obličeje.
Darebáci nevynechali jedinou příležitost ztrpčit jí život.
Zuřivě za nimi zahrozila holí.
Vzdálený výbuch smíchu přehlušil tiché kletby drcené bezzubými dásněmi.
Druhý den zvonek tichounce cinkl a dost.
Paní blaženě vychutnávala ticho.
Už bude klid, s vyzváněním je konec.
Tamtěch dvou nových holubů si nikdo nevšimne.
Kdo by je počítal.

Aurora vzpomíná na krásné časy: Letá, co už se opakovat nebudou
Na samé hranici stanula Rebelka. Naštěstí si ten zážitek nenechala pro sebe
Na vejminku od kytky připomíná, že kouzelné babičky žijí v každé době
Blanca líčí úchvatné Meze dne
Dokud budou na světě Hospodyně jako ta od Avevy, máme to dobré
Přes slzy nevidět na stránky deníku. Název mluví sám za sebe. Od Keneu
Ještě jedna milá babička a nádherná letní atmosféra Odpoledne u staré mlátičky od Profesora
Důležité věci připomíná Vzpomínání od mamut (mamuta? Jak se skloňuješ?)
Jeden slepec veršotepec od Skřítěte to nevzdává a to je dobře

Chrliče nepodceňovat, radí Sivaer
Ten na zdi od Birute mě doopravdy vyděsil
Zavařování snů od Julie je esence fascinující hrůzy Ve jménu vědy
Kdesi ve tmě Kemata vytváří děsivý svět
O duchu jazyka má Rebelka šokující zvěst
Těžký život velekněze a dechberoucí rituál od Bilkis
Nepij, bratříčku, nepij vodu je poučná pohádka od Ebženky
Usir v Dolních Kounicích od Arengil je… prostě přečtěte si to
Zvláštní zjevení spatřila Kokoška Duch esperanta
Kdesi na blatech se scházejí Čespírovy čarodějnice.
Avšak neděste se příliš. Nostalgie starého havrana od Faoba dokazuje, že není čeho se bát, máte-li s sebou toho pravého

Kdo nemiloval Tři mušketýry, ten jako by nežil. Zábavná i poučná mušketýrská drablata od Martian jsou dobrá všechna, ale tohle Nejsi sám… podle mě nejvíc vystihuje, co na tom vlastně lidi pořád mají.
Dokonalá detektivka Případ šíleného chovatele od kytky je ta nejsherlokovitější sherlockovina, jakou si jen lze představit.
Věřte, že Kemata dobře radí Nevěřte věštkyním
Velmi působivé drable napsal Dain: Zpěv
Už jsem se zmiňovala (a nejen já), že celá Selská jízda od kytky je naprosto vynikající. Vybrala jsem Nad ránem.
Chopí-li se Birute pohádek, člověk si může být jistý, že výsledek stojí za to: Nevěsta a Navrátilec
Životopis Nicolase Flamela krásně shrnula ef77 Třináctý čas
Jeden jako druhý od Bilkis zůstane ležet v hlavě
Stejně jako Večeře na vsi od Eurydiké
Nikdy jsem nečetla originál a asi ho ani číst nebudu, ale kdykoliv hidden_lemur napíše něco z přístavu, jsem z toho celá pryč Detaily
Procházka se Smrtijedkou je zážitek.
A cestování s Esclarte taky stojí za to Chaos na středním toku

A naděje má z dubu křídla od Wee-wees
Píseň v dešti od Esclarte
Běží, běží lesem hoch napsal se.id
Město, které patří chrličům od hidden_lemur
Hodiny od ver
Nic než ji od striggy
Soumrak v horách od kytky
Nutkání napsal JohnDoVany
Zvony od BC_Brynn
Třicetkrát od Profesora
Bez názvu od Amaranty
Básníkův kraj od ef77

• Rodinný večer od ef77 je balada v próze
• Žebrák od Eurydiké je velmi podmanivá živá verze starého mýtu.
• Bratři na skleněném vrchu je pravá pohádka s překvapivým koncem. Od Esclarte
• Když se Julii zachce, střihne perlu Lampa, pod kterou je největší tma
• Potterovský fandom už mě dost dlouho nedojímá, ale Přání od Azereth mě dostalo.
• Kde je Rebelka, tam se dříve či později vyskytne metafyzický sympaťák. Třeba Zloděj příběhů
• Šeptající stíny od Blueberry Lady vyvolávají ten správně krásný strach.
• BC_Brynn se tváří úplně nenápadně a pak najednou zasáhne jako blesk Uspávanka
• U Lhaní stínů od Ryi se člověk nějak bezděčně musí přikrčit
• Působivé je NE od Smrtijedky
• A na prozatímní závěr Závěrečná znělka od Macalaurë

Lada počtvrté netrpělivě zabušila na odřené dveře.
Konečně se otevřely a teprve v tu chvíli jí došlo, že návštěva po půlnoci přichází velmi nevhod.
Evžen Vulpes se tvářil tak, že slabší povaha by okamžitě vzala nohy na ramena.
Lada se odradit nenechala.
„Fakt to spěchá.“
„Hoří?“ zavrčel, ale pustil ji dovnitř. Křísnutím rozsvítil lampu.
„Jetřich Pohorský,“ vychrlila.
Okamžitě ztuhl. Rozmrzelost vystřídala soustředěná ostražitost.
Dovtípila se hned, že je na správné adrese. Ačkoliv jí však už dvakrát pomohl, tentokrát to snadné nebude.
Chce-li zjistit co nejvíc, ale prozradit co nejméně, musí našlapovat zlehýnka. Po špetkách naklánět rameno vah na svou stranu.

Takže především dvě drablata od Avevy, díky které je Budeč tak fascinující:
Věrnost a Boubínské kořeny
Nádherné budečské drable napsal se.id Kolikrát vstoupíš a další neméně krásné Rya Vodní hrátky
Temné stránky Budče má zmáknuté Arengil, bojte se a těšte se:
Vrány prý mají třináct životů (Evžen!), Nevidím Zlo, neslyším Zlo a Hřích nezralého mládí
Podmanivá romantika a Danae jedno jsou: Uřknutí
Jak se magická realita propojuje s obyčejnou hezky ukazuje Amaranta: Matka a dcera .
Ohromující objevy učinila i strigga: Z průvodce magií v Celetné: Odbor analýz a strategií
Závěrečné drable v podstatě není naše, ale já bych ho hrozně moc chtěla. Snad mi ef77 to drzé přivlastnění odpustí: Čeřenův zvon

„Vy jste to dokázala!“
Žena zářila. Napůl nevěřícný napůl triumfální úsměv ji úplně změnil. Místo zlomené trosky sebevědomá dáma.
„Odměnu si rozhodně zasloužíte, nebýt vás, nevím, co bych si počala. Mohu se tedy spolehnout, že mě ten mizera už nikdy nebude obtěžovat?“
„Můžete,“ přikývla Lada unaveně. „Má taky pořádné máslo na hlavě.“
„Taky? Chcete mi snad něco vyčítat? Vraťte tu lahvičku a zmizte.“
Výčitek by mohla být celá záplava. Má však povinnost loyality ke svým klientům.
Lada se okamžik dívala do tvrdých lačných očí.
Potom roztříštila nádobku s elixírem mládí o dlaždice.
Odešla beze slova.
Nejvyšší čas jít se opít.

Nepočítala s útokem a žádný se ani nekonal. Zato výmluvy, zapírání, strojený výsměch a předstíraný hněv, toho se jí dostalo až až.
Jetřich se před ní tyčil v celé své vraní kráse. Okázale dával najevo, že se zatím baví, ale brzy ztratí trpělivost.
Vsadila všechno na jednu kartu. Evžen nebyl zrovna sdílný. Nedal jí žádnou záruku, žádný doklad, nic písemně, jen své slovo, že stačí zmínit jeho jméno a Jetřich rázem zkrotne. Pokud lhal, její snaha vyjde naprázdno. Klientce už nepomůže nic.
Tak to zkusila.
Téměř ji oslnila rudá aura nepříčetné nenávisti.
Vzápětí držela v ruce křišťálovou lahvičku s lektvarem.

Lada počtvrté netrpělivě zabušila na odřené dveře.
Konečně se otevřely a teprve v tu chvíli jí došlo, že návštěva po půlnoci přichází velmi nevhod.
Evžen Vulpes se tvářil tak, že slabší povaha by okamžitě vzala nohy na ramena.
Lada se odradit nenechala.
„Fakt to spěchá.“
„Hoří?“ zavrčel, ale pustil ji dovnitř. Křísnutím rozsvítil lampu.
„Jetřich Pohorský,“ vychrlila.
Okamžitě ztuhl. Rozmrzelost vystřídala soustředěná ostražitost.
Dovtípila se hned, že je na správné adrese. Ačkoliv jí však už dvakrát pomohl, tentokrát to snadné nebude.
Chce-li zjistit co nejvíc, ale prozradit co nejméně, musí našlapovat zlehýnka. Po špetkách naklánět rameno vah na svou stranu.

Rok 1992. Vinohradské divadlo, premiéra muzikálu Bídníci.
Břetislav Sojka se zájmem sleduje představení. Vedle sebe má volné místo.
Jiří Korn (na jevišti): Hlava mazaná, terno pro podnik,
Objeví se Lada, proklouzne nepozorovaně kolem uvaděčky. Přisedne na prázdné sedadlo.
Břetislav (pohoršeně šeptá): Jdete pozdě.
Jiří Korn (na jevišti): podnikne to, co by nikdo nepodnik,
Lada (vzrušeně): Musím s vámi okamžitě mluvit.
Divák za nimi: Pst!
Břetislav: Chováte se velmi nevhodně.
Jiří Korn (na jevišti): Malér nedělá z malejch rozepří,
Lada: Poslyšte, jde o ten případ. Hraju o čas!
Divák za nimi: Pst!
Břetislav (rozzlobeně): Pojďte prosím ven.
Opouštějí hlediště, uvaděčka opět nic nezaznamená.
Jiří Korn (na jevišti): bakšiš bude, pámbu dejž.
Foyer.
Břetislav (podrážděně): Tak co máte na srdci tak zásadního, že to nepočká do konce představení?
Lada (překotně): Svoje konexe na Vyšehradě v tuhle dobu využít nemůžu. Čekat taky ne. Vy přece máte takový šikovný archiv se vším možným. Nutně potřebuju jakoukoliv špínu na jednoho mizeru animaga. Ideálně pravdu, i když to by asi bylo až příliš krásné.V horším případě aspoň použitelnou pomluvu. V nejhorším případě cokoliv, co mi umožní hledat jinde. Identifikační znak mám.
Břetislav (rezignovaně): Zacházíte příliš daleko.Ale budiž.
Sbor (tlumeně): Hlava mazaná, to je kapitál

Vrána se vznáší nad tichou ulicí.
Třináct. Třináct těch lahviček bylo, on to dobře ví. Omlazovací elixír. Osobně se postaral o nejdůležitější přísadu. Krev mladých panen. Ať si lišák říká, co chce, dělal svou práci. Nezabíjel. Jeho úkolem bylo jen sledovat a mlčet.
Pozoroval i ji, neviděn, maskován jako vždycky. Kupovala ten elixír. Prodávala ho dál. Poslední lahvičku si schovala pro sebe.
Že ji potkal zrovna v době, kdy nevěděl kudy kam po vší té odporné hrůze, to bylo pekelné štěstí.
Teď má třináctou lahvičku on.
Z temného stínu vylétl kámen.
Vrána poplašeně odlétá.
Černá pírka se snášejí na dlažbu.

V noci černá, ve dne průhledná… Tohle Lada uměla skvěle. Nenápadně splývala se zavřenou trafikou a poočku sledovala, jak klientka křečovitě zarývá prsty do kabelky předstírajíc, že studuje noční jízdní řád.
Jinak to nešlo. Proradný milenec se představil jako Lumír Čára, ta husa mu na to skočila a jelikož se opravdu nikdo nejmenuje jako postavy z populárního čarodějnického komiksu, nezbylo než počkat, až si přijde pro další splátku, a pověsit se mu na paty.
Tady je. Fešák, černovlasý, vysoký… Už to zatemnění mozku chápe.
Hrábl po kabelce.
Lada vyrazila jako stín.
Za rohem nikdo.
Jen vrána vzlétla nad temnou ulici.

Čekala, kdy to přijde. Kdy ta nakrátko ostříhaná blondýnka v dlouhých černých šatech vzhlédne od svého notýsku a zatváří se výsměšně… V tu chvíli jednání skončí.
Lada však dávala najevo jen pozorný zájem: „Seznámila jste se s jistým mužem. A?“
„Co asi?“ Všechna hořkost se vlila do toho výkřiku. „Byl okouzlující. Zkrátka ideální milenec. Mladší než já, ale na tom mi nezáleželo. Jenže ráno jsem zjistila, že je pryč. Žádný vzkaz. Bohužel si však odnesl něco mého. Od té doby se občas ozve a já…“
Lada chápavě přikývla: „Jasné. Takže to hlavní. Kdo to je a co na vás má?“

Opět bezesná noc.
Hlava třeští, ale víčka ne a ne se udržet sevřená. Zmuchlaná deka studí potem. Přitom jako by se zmítala na řeřavém uhlí.
Zatáhne závěsy před výsměchem měsíce. Vyloví poslední lahvičku uspávadla. Ani ten lektvar už nepomáhá. Tělo zmalátní, avšak strach neusíná.
Co bude zítra? Co potom? Už nemá co dát… Skutečně by prozradil… tamto?
A pak… kořeny na Boubíně?
Co kdyby se přece jen svěřila té slečně? Břetislav Sojka je serióznost sama, nedoporučil by nedůvěryhodnou osobu. Dokázala by ji zbavit toho proradného hajzla? Chtěla by jí vůbec pomoct, kdyby tušila…?
Neuváže si na krk o vyděrače víc?

Všimli jste si, kolik tu letos poletuje netopýrů?
A taky jste slyšeli, že v netopýry se promění studenti propadlí ze zaříkání a zaklínadel? A věříte tomu?
Já jsem moc nevěřila, jenže můj táta říká, že jeden nikdy neví.
Proto vám teď povím, jak je to doopravdy.
Jednoho netopýrka jsem si totiž schválně chytila. Myslela jsem nejdřív, že kdybych ho zakousla, převtělil by se zas v člověka.
Ale nakonec jsem si ho nechala. Bydlí teď se mnou v chatce a už můžu odpřisáhnout, že to převtělení je jen pověra.
Zaklínadla totiž umí, jako když bičem mrská.
Pro Vlaštovčí orákulum
Radka Vulpesová

Poprvé přišla pečlivě upravená, v kašmírovém kabátě. Jednala chladně a věcně. Závratnou sumu za překrásné magické šachy z 18. století shrábla do kabelky jako nezajímavé smetí.
Podruhé přinesla jasnovidné zrcadlo. Nestihla se nalíčit, možná spěchala.
Jednoho večera prodala kompletní šperkovnici. Ruce se jí nezvladatelně třásly.
Přišla ještě mnohokrát. Ošuntělá, zplihlé vlasy.
Přestrašeně šeplavý hlas.
Naposledy položila na pult drobounké zlaté srdíčko. Jako by jí rozloučení s tou cetkou mělo srdce utrhnout.
Břetislav Sojka koupi lítostivě odmítl.
Zoufale se rozplakala: „Nic jiného už nemám…“
„Když dovolíte, madame, představím vám jednu přítelkyni. Troufám si hádat, že vám pomůže mnohem lépe než já.“

Odhodil zbytečnou přítěž lidského těla a potají se vyplížil do nočního lesa.
Bezměsíčná noc voněla nespoutanou svobodou. Šelest a praskot, pachy a vůně, měkký mech pod tlapkami, roztančené stíny, všechno hovořilo jasnou a zřetelnou řečí, všechno lákalo za dobrodružstvím.
Za ní.
Zachytil její nezaměnitelnou vůni a každá žilka v jeho těle se rozehrála nadšeným vzrušením.
Nedočkavě se rozběhl.
Hnala se mu radostně vstříc.
Netušili, že kdosi dychtí ukojit sžíravý hlad, palčivou touhu po další oběti.
Zvětřil stopu liščí magie.
Černočerné oči se lačně zaleskly, z obnažených přeostrých tesáků skanula slina.
Zákeřná šelma se hrozivě a vytrvale blížila neslyšným krokem démona.

Řehoř měl okázalý pohřeb.
Nechyběly kouzelně tklivé hlásky zpěváčků ani řečník velebící jeho příkladný život.
Evžen ho neměl rád. Popravdě ho nemohl vystát, což bylo vzájemné.
Vždycky tu však býval.
Ozvěna jeho hlasu, hlučného, pokaždé zbytečně svárlivého, se ještě chvěje na nárožích. Zamračený pohled jako by stále pátral po nepravostech hodných pokárání.
Patřil sem jako omšelé ploty a roztřepané jiřiny, jako ten nešťastný potok.
S jeho smrtí se cosi zlomilo.
Čas ostře poskočil. Vlastní mládí se propadlo do minulosti.
Mlčky opustili hřbitov.
Evžen vsunul zkřehlé prsty do Xéniiny dlaně. Její ruka příjemně hřála.
Usmáli se na sebe.
A šli domů.

Noc u Raposových ve vypůjčených teplákách. Ráno už Vulpesovi nemohli svařené bylinky ani vidět.
Radši šli pomoct s odklízením povodňové spouště.
Evžen se nutně potřeboval zaměstnat.
Dva mrtví, jeden potrat. Zničené domy.
Petr Řehoř všechno zařídil, samozřejmě oficiálně, ve spolupráci s Vyšehradem, jak jinak.
Vodníka nemůžou zavřít. Zničit jde jen suchem. Pomalým mučením.
Nemyslet na to.
„Musím vám poděkovat.“ Šedivé vlasy, vytahané zablácené kamaše, ruka rozpačitě pohupuje kbelíkem. Paní Bartošová. „Vnouček je v pořádku.“
„Jsem rád, ale zachránila ho Eva.“
„Vím. Řekla mi, že nebýt vás… Já… S tím ametystem… unáhlila jsem se…“
Evžen se zazubil.
Ono to zas půjde.

Vodníkovy paže sevřou protivníka. Strhnou ho dolů, jako příboj urve hráz.
Liškomág zadrhne lýkovou smyčku. Jedná mechanicky, zbytečně.
Boj ve vodě přežít nemůže.
Xénie jak divoká vichřice muže nadnese, mrští jím s prudkostí uragánu.
Propletené klubko těl dopadne na bahnitý břeh.
Dva promočení, promrzlí, vyčerpaní.
Třetí šustivě suchý jak vyprahlý rákos.
Vodník ochabuje. Scvrkává se.
Z obludného netvora je přestrašená žába.
Evžen v křeči stále svírá oprátku, kdosi mu páčí prsty.
Vzplanou světla. Lidé triumfálně křičí, vzrušeně pobíhají, odvlékají zajatého vodníka.
Xénie téměř v bezvědomí čeká, jestli někdo poděkuje, pomůže jim vstát, projeví starost.
Zkrotlý potok se vrací do koryta.

Xéniinu přítomnost nezaznamenal.
Jako by tam nebyla, nekladla drobnými liščími krůčky ve svých stopách stezku lehkou jako dech, pevnou jako hustě tkané plátno.
Koutkem oka postřehla, jak Evžen zakolísal.
V oné drásavě nekonečné vteřině si zakázala mžiknout, hlesnout, domýšlet, cítit. Žádné emoce.
Chladně soustředěná ukročila stranou.
Magická lávka bezchybně splnila její pokyn.
Evžen poskytnutou oporu vycítil. Jako zázrakem pád vybral.
Výhodu překvapení však ztratil. Nezbývá než zoufalý přímý souboj.
Hastrman vyrazil skřek vzteklého úžasu. Jak se tam udržel, bestie čarodějnická!?
Dlouhým skokem se na Evžena vrhl, aby ho konečně srazil do temného víru.
Ledový krunýř Xéniina sebeovládání praskl.
Skočila také.

Nekonečný mžik mezi dvěma vzdechy hrůzy.
Půlnoc se jak záplava valí do zítřka, to je ta chvíle, co si včera vymaloval.
Už nastává, už, už se to děje!
Duše bídáka se řítí do jeho moci, není záchrany, není mu pomoci.
Hastrmanův jásot se utne, sotva začal.
Ha! Zrada!
Ten opovážlivec, lišák všemi mastmi mazaný!
Vidí připravenou oprátku jak rozžhavené kolo, jedovaté lýko.
Smrt.
Tak ty na mě?
Muž ztrácí vratkou oporu.
Sám se oběs na své smyčce, ve vodě mi neublíží!
V náhlém ledovém tichu se černá hladina lačně rozvírá.
Sem s tou druhou duší!
„Je můj!“
Leknutí zmrazí půlnoc.

- Štefíku, o čem bys napsal drable?
- O traktoru.
- Co dělá traktor?
- Traktor seká obilí. Na poli.
- Ale ne, obilí přece seká kombajn.
- Občas seká. Občas seká obilí traktor.
- A čím to obilí seká?
- Pluhem. Seká obilí pluhem. Traktor se připojí. Může připojit.
- A kam to posekané obilí dává?
- Do valny.