Moje články

Kytka píše dobře vždycky a všechno. Obzvlášť působivá Svatojánská noc je součást seriálu z Padesátky, který vřele doporučuju
Náčelník má dobrý přehled od Effathy krásně připomene klukovské hry
Nečekaně vážný pan Kaplan a Příjemné dny od Hippopotamie
Mrazivé slovní hříčky od Lejdynky: Eulen-spiegel
Prokrastinační od Birute jsem prostě zařadit musela
Baladická Hajej dadej synáčku od Blueberry Lady
Deset od Arengil. Budeč a ještě něco navíc
Pohádková Zahrada od Daina
Ty příjemné dny, co pominou od EmmaIsInBlack mají přesně takovou atmosféru, jakou miluju

Panelákový horor od Smrtijedky fakt solidně děsí
Faob neděsí, u něj rovnou tuhne krev v žilách: Hořící jako pochodeň
Pitomý jaro, neodolatelná Paříž, neodolatelný Bob Saint-Clair. Od ef77
Zelené moře je mistrovský kousek od Blueberry Lady
Slavia Arsenal 12:0… od Hippopotamie je prostě nářez
Starý pes se novým kouskům učit nepotřebuje, protože Faob bubáky umí
Pjůr Médžik je kouzelný náhled do magické Prahy od hidden_lemur
Mí průvodci od Lee. Rostliny trochu jinak
Puškvorec a pelyněk rusky a smutně od ef77
Pelyněk bylo hodně inspirativný téma. Zelená víla od Arengil.

co nám řeKL q je geniální hříčka od Keneu
Nevěsta od L.P.Hanse je dobře strašidelná pověst
Hippopotamie umí úžasné věci, třeba Předivo textů
Ředitelka Institutu od Julie je ze Zavařování snů, což hovoří za vše
Tralalea přibližuje ptačí svět: Ornitologická slast
Pekelný katechismus Strýce Zmarchroba je jedna působivá ukázka z asi nejděsivějšího seriálu, co se tu letos objevil. Stojí na přečtení celý
Rya se na chvíli vrátila do své Zahrady: Hladové vytí
Strasti spojené se studiem anatomie od HCHO ukazují, že všechno se dá říct vědecky
Když si Rebelka vzpomene na Vlaštovky a Amazonky, tak je to vždycky nádhera: O snění
Nad střešním oknem od Queen24 je prostá a zpěvná hezká vzpomínka

Aveva, Budeč a Libuše Nebo mlč navěky…!
Kdesi u Arbatu od ef77. Já mám pro tu ruskou duši prostě slabost
Na hlavě svaté ruce je jedna z Faobových legend o svatých, velmi zdařilá hrůza
Recept, podle něhož žijem… je moudrá a zpěvná rada do života od Skřítěte
Když se Rya rozhodne být pochmurná: Nástup totality
Moc pěkná je Poslední hvězda od TheFallingLeaves
Kamenná krása je velmi působivé zastavení Profesorových poutníků v Údolí růží
Že vítr ve Vlasech může nadělat pořádnou paseku, to ví Aveva: Seznam škod
A když se naopak ocitnou Vlasy vo vetre, je z toho zajímavá magicko-realistická povídka od wandriky
Doma od hidden_lemur je dojemný a neobvyklý náhled na pohádkovou postavu

O tom, jak Xénie a Evžen pomáhali jedné příbuzné dostat se do domu.

Briliantové vejce

Seriálek o následcích, které měla hra na krvavé koleno

Krvavé koleno

Průvodci od neviâthiel jsou součástí seriálu, který stojí za přečtení celý
Vesnické pověry a Zaklínač jako živý od Ryi
Před začátkem si strigga vzpomněla na jednoho mistra ve sklepě
Zuzka a historické stavby prostě patří k sobě Monastère Royal
Vlkodlaci, Budeč a Danae: Pach
Albia moudře radí Začít znovu
Nehybné společenství od Erendis je díl velmi zajímavého, magického a napínavého seriálu Zelený krystal. Doporučuju
Apatyka letos často lovila v archivech a našla i Soukromý poklad
Velitel 351 od ef77 doplňuje padesátkový seriál. Kdo nečetl, nechť to napraví :-)
Moudrosti ze školních lavic ještě jeden velmi atmosférický dílek seriálu od Erendis

Ryin něžný Pan Grenadin: Slečna Inkognita
Dain psal mimo jiné zajímavá historická drablata. Mně se nejvíc líbil Častý návštěvník
Co by bylo DMD bez mnoha Faobů :-) Strašidlo nejstrašnější
Linkový stykač nás Plnou traťovou provedl světem pražských tramvajáků
Mistr Jeřábí šat od ef77 dokonale zachycuje atmosféru Soudce Ti
Zahrada Za zdí od Birute je prostě… od Birute
A ještě jednou pohádkový svět, tentokrát budečská Pohádka pro malého jestřába od Avevy
Kdyby Gaiman byl Danae, přečetla bych bez frfňání všecko! Vlákna
K degustaci máš-li chutě… samozřejmě nemůže být o nikoho jiného než od Skřítěte
A ještě jednou pohádky zase jinak: Noční equilibrium od myday

Policejní technik propátral zahradu centimetr po centimetru. Posbíral všechny, byť jen nepatrně podezřelé předměty, ale nic se nezdálo být vodítkem k vyšetřování. Prosál pískoviště. Prasklé zrcátko uložil do zvláštního sáčku.
V laboratoři pracují do hluboké noci.
Pořád žádné výsledky.
Laborant si vymění rukavice. Opatrně vyjme zrcátko z obalu.
Cosi se dívá. Vidí svůj vlastní odraz v jeho oku.
Ručička nástěnných hodin poskočí s tichým drnknutím.
„Dvanáctá hodina odbila,“ zamumlá laborant unaveně.
Lesklá ploška se roztříští.
Cosi nabírá sílu.
Roste.
Dvanáctá! Navždycky dvanáctá.
Cosi vnikne do živého černého zrcadla zřítelnice.
Muž vstane jako stroj.
Cosi rozrazí dveře.
Jde.
Nepoznané.
Vstříc noci.

Začínáme malebnou hrůzou: Pád člověka rozumného od Kiliána
Budeč a nesmírně dojímavé Poslední kouzlo od avevy
Všechna jeho já od ef77, protože když ho miluješ, není co řešit
Ryin Pan Grenadin: O dětství a zrání se mi ve výběrech ještě objeví, protože toho milujeme všichni
Znovu ef77 a surrealisticky podmanivý Albatros
Na všechny krásy světa, strigga a radost z deště
V hlavě od Iantoucha. Doporučuju celý seriál, je strhující
Učenec a poustevník se vracejí k Barboře
Keneu připravila velmi důmyslnou hříčku
Terda umí a bez Skřivánka by to fakt nebylo ono Hostina
Pes baskerwillský a ještě jednou ef77 (já za to nemůžu, že píše tak dobře)

Běla přinese velký džbán chlazené malinovky.
„Jak se má Evžen?“
„Šel někam odstiňovat negativní zóny,“ odpovídá Xénie vybalujíc tvarohový koláč.
Obě se usadí před chatou, spokojeně odpočívají a pozorují liščata, jak řádí na louce a mezi stromy.
„Neměla bys trochu černobýlu navíc?“ vzpomene si Xénie. „Došly mi zásoby, když jsme likvidovali to příšerné krvavé koleno.“
„Mám, dám ti… Cože?“
Xénie vypráví.
Běla poslouchá, trne a žasne.
Hlavou se jí přitom honí nesouvislé útržky myšlenek.
Matýsek je v sedmém nebi…
...konečně si může hrát se stejnými dětmi jako on…
...kéž by to viděl chudák Mates…
...ale já jsem našla báječnou sestru.

Podivně nesourodá skupinka tiše postojí okolo prostého hrobu na okraji lesa.
Pak se Běla a dvojice liškomágů vrátí k domu.
Bývalá černokněžníkova družina se rozpačitě drží opodál.
Běla zaváhá nad střepy z rozbitého vejce: „Co s tím?“
Evžen se pousměje: „Posbírat. Magie vyprchala. Za ty kousky zlata a brilianty si můžeš postavit vilu.“
Běla poslechne.
V náhlém popudu přistoupí k hadím mužům s plnými hrstmi drahocenných úlomků. Každému trochu odsype: „Jste volní.“
„Všichni budete pod naší ochranou. Žádný plaz vám neublíží,“ poděkuje nejstarší, než zmizí.
Běla vybere několik nejkrásnějších drahokamů. Vtiskne je Xénii do dlaně.
„Děkuji ti. Děkuji vám oběma.“

„Propusť je.“
Běla neprosí, přikazuje.
Hadí družina se probírá z nehybnosti, kouzelná pouta zmizí.
Zajatci vstávají s nejistou nadějí v očích.
Vejce v jejich rukou začíná praskat.
Evžen strhne obě ženy k zemi.
Nejvyšší čas.
Schránka se tříští s jemným melodickým cinkotem.
Magie se řine ven v ohlušujícím tichu.
Hadí strnulost a šupiny zmizí.
Země zasténá v křeči.
Vznešený muž a uhrančivá žena v honosném oděvu.
Nesmírná tíha bere dech.
Vrásčitý stařec a vetchá babizna.
Nebe se zkroutí.
Dvě mrtvá těla, úleva vtisknutá v sinavých tvářích.
Měsíc zakolísá.
Hromádka zpráchnivělých kostí.
Lehký vítr rozfouká poslední cáry magie.
Je po všem.

„Udělal jsem strašlivou chybu,“ přizná zajatec těžce. „Já idiot jsem ho chvíli považoval za spojence, dokonce jsem mu pomáhal připravit to vejce. Myslel jsem, že chce očarovat jen tebe. V poslední chvíli obrátil kletbu i proti mně.“
„Vím. Sama jsem tě tisíckrát proklela, ale zbytečně, nemám sílu. A víc bych ti stejně uškodit nemohla. Teď už na tom nezáleží.“
Černé šupiny se zavlní, žena se marně pokusí vstát: „Zjistila jsem, že schránka, do níž začaroval prokletí, se ukrývá tady a vyzvednout ji lze jen jednou za sto let. Jestli nám ji nevydáte, zmizí. My budeme muset dál čekat a trpět.“

„Tvůj bratr vás zaklel?“
Hadí muž přikývne. „Ona… bývala jeho ženou, jenže já… ale nešlo jen o banální trojúhelník, ve hře byla nesmírná moc, obrovské bohatství, osud celé Evropy. Hráli jsme velkou a nebezpečnou hru. On vyhrál.“
„Vyhrál nad námi a jeho pak rozdrtili jiní,“ ozvala se žena tiše. „Přišla jsem za ním, když umíral. Prosila jsem, zapřísahala ho, ať tu kletbu sejme. Vysmál se mi a umřel.“
„Rozumíš tomu, liškomágu? Celá staletí se potácíme po světě každý sám. Jsme jako mátohy v téhle polohadí podobě. Z naší čarodějné moci zůstal jen stín. Nemůžeme žít a nemůžeme umřít. Pět století.“

Zajatec odtrhne pohled od artefaktu. V jeho strnulé tváři se objeví nepatrný náznak rozrušení.
„Myslel jsem, že tě zabil,“ vydechne.
„Myslels, že mě zakletí ušetřil? Ale kdeže.“ Žena unaveně zavře oči. „Dlouho jsem tě toužila zničit. Teď už nechci. Pověz jim to.“
Muž vzhlédne k napjaté trojici.
„Náš příběh začal velmi dávno u dvora císaře Rudolfa. Ona, já a můj bratr jsme se jako mocní mágové z význačných rodů těšili nejvyšší přízni. Za cenu nejtemnějších intrik, zrad, vražd. Vyústily v nelítostnou válku na život a na smrt. Zbyli jsme jen my tři, nastala rozhodující bitva. Pak přišla porážka a trest.“

Xénie nasadí záhadné černé ženě pouta. Opatrně ji přivádí k vědomí.
Evžen poočku sleduje znehybněného hadího muže i kletbou zmrazené plazy, ale jeho hlavní pozornost se soustředí na předmět v Bělině náruči.
Není to vejce. Je to artefakt, vzácný skvost. Obdivně prohlíží precizně broušené brilianty. Ani si netroufá odhadnout cenu. Nechápe, jak ho Běla dokáže tak klidně držet. Sám i bez dotyku cítí, že vejce málem praští a jiskří nesmírnou magickou silou spoutanou nevídaným ornamentem.
„Dejte mi ho,“ sípá muž.
„Patří mně,“ zasyčí žena, sotva otevře oči.
„Bylo to v mém domě,“ namítne Běla.
Evžen se usměje: „Zkuste nás přesvědčit.“

Měsíc zakryjí černá mračna.
Omamné světlo rázem zmizí.
Spustí se lijavec.
Xénie se konečně rozběhne, proudy vody se rozstřikují na kůži, sykot, přeostré zuby, výkřiky, modře mrazivé záblesky, propletená hadí těla, tápání v temnotě, svist větru, rudý zášleh, ruka s dýkou, lehké kroky v mokré trávě, kletby drcené mezi zuby, matné siluety, prudké pohyby, ledová voda všude.
Hadí muž se marně svíjí v poutech.
Opodál leží v bezvědomí neznámá žena. Její tělo pokrývají černé šupiny.
Déšť šumí.
Evžen sevře Xénii v roztřeseném objetí.
Běla se vypotácí z domu. V náručí drží jak nemluvně obrovské lesklé vejce.
Zmateně si ho prohlíží.

Nadpřirozená měsíční záře se rozlévá po krajině.
Všechno se zvolna rozplývá v třpytivé mlze.
Xénie stane na prahu. Vidí, ale vlastním očím nevěří.
Rozezná Evžena, vidí, jak opodál čelí temné nepřátelské postavě, něco se tam děje, pozná z jeho postoje, že je v ohrožení, ale nebrání se, vláčná gesta připomínají pomalý tanec, kouzlo vázne, magie jako by usínala.
Xénie ví, že musí zasáhnout, ale tělo má těžké k neunesení, krev se líně převaluje v žilách, nohy se stěží odlepí od země, ústa se otvírají k němému výkřiku, oči zahlcené přízračným jasem přetékají slzami.
Slané stružky roztaveného stříbra studí na tvářích.

Ohnisko magie zaměřily důvtipným splétáním vzdušných vln.
Xénie nemarní čas: „Potřebujeme pokročilé čáry. Dojdu pro Evžena.“
Běla osamí.
Zasněně pozoruje zašlý pokoj. Jaká magie se tu skrývá?
Zkusit to sama s vodou? Dokázat, že není neschopná nešika, že i ona vládne úctyhodnou mocí.
Jejím nástrojem je čistá voda. Pronikne všude, odkrývá cesty, odhaluje zastřené sny, pročišťuje nánosy kalu, strhává opony. Mocnou silou proráží překážky. Kéž odhalí, co má být utajeno, kéž očistí dům!
Úplněk dosáhne vrcholu své dráhy.
Nadpřirozená záře mlžného oparu jako tekuté stříbro rozpouští hranice reality. Pramínek vody zpívá v odpověď na volání měsíce.
Běla propadne do neznáma.

Největší had se promění ve vysokého štíhlého muže s bílými vlasy. Hladká bezvýrazná tvář neprozrazuje věk.
„Proč nám bráníš v cestě, liškomágu?“ zasyčí hněvivě.
Evžen na sebe ze zdvořilosti rovněž vezme lidskou podobu.
„Ten dům patří mojí příbuzné. Proč jste ho zapečetili?“
Nesouhlasný sykot a rejdění kolem kotníků zmrazí další slova.
Ke svému údivu se dočká odpovědi: „Nic jsme nezapečetili. Jdeme pro něco, co lze vyzvednout jednou za sto let. Patří to nám a ty nám v průchodu nezabráníš.“
„Lžeš,“ odsekne Evžen. „Co ta ankaba?“
Hadí vůdce varovně zvedne ruku: „Nevím, o čem mluvíš. Ustup z cesty!“
„Ne.“
„Zabijte ho.“