Moje články

Vyšehradský kriminalista Blažej Dmýšek a Evžen Vulpes společně řeší případ nadpřirozených útoků v opuštěné prádelně.

Slečna M od Birute. Velmi přitažlivá hrůza.
Pan Grenadin: O kráse a lásce od Ryi. Důkaz, že i magický realismus může být hezký.
Občanská válka aneb Poslední kilobajty od winterpool, aneb tady končí sranda, jde o život.
S nehty v bavlně. Akumakirei napsala hodně zvláštních a zajímavých drablat, tohle se mi líbilo asi nejvíc.
Hymna krajníků od Iantoucha. Letos moc nepsal, ale když ano, stojí to za to.
To se mi nemůže stát náhle doma od Faoba, protože může.
Návštěva od Amaranty je poněkud neobvyklá.
Čas vepsaný do neexistující kůže od Julie. Jáchym

Barokní bohatství - bludy a bazilišci . Něco od Lejdynky v mém výběru tradičně nesmí chybět a tohle barokní drable je prostě barokní.
Rozsypaná ryža originální a vskutku malebné pojetí tématu od Galahada.
Typologie něžného pohlaví od vatoze. Název hovoří za vše.
Vale vare od Lee, další velmi zdařená hra se slovy.
Ani pes neštěkne od Terdy. Skřivánek a drsní námořníci nesmějí chybět.
Jako kdyby od kytky. Už jsem odkaz na tuhle sérii dávala, ale není jich nikdy dost. Letošní asi nejlepší seriál, čtěte pokud možno všechno
Tam Lin od Birute, protože Birute a pohádky jedno jsou
Návrat na oslavu autor Jelénius. Zvláštní a moc pěkné drable o smíření
Léto od may fowl. Nevšední krásné vyznání.
Uzavření smlouvy na dobu určitou od Carmen. Nabídka, co se neodmítá
Mýtinka na kraji lesa od Taarga. Dětská říkanka proměněná v noční můru reality

Mít naspěch od Owese. Já jsem z ponuré napjaté atmosféry tohohle seriálu celá pryč.
Dav vře od Keneu, protože ten teda vře
Je pusto Peggy Tail letos psala fakt pěkné básničky
Pravda vítězí…? od Esclarte aneb dějiny ve sto slovech
Návraty od Zuzky. Krásné a srozumitelné i bez znalosti fandomu
Těžký úřad od Birute, protože šikovných lišáků není nikdy dost
Staré kosti od tif.eret. Líbí se mi tajemná neurčitost tohohle příběhu
V lese od avevy. Krásný jazyk, překvapivé vyznění
Herbář ze zapomněnek od Carmen. Smutné, ale zvláštně kouzelné
Tanec v lukách od Julie. Víla, Znamení a Budeč

Mít pech od Owese. Na tenhle drsný seriál jsem už upozorňovala, ale zmínek o dobrých věcech není nikdy dost.
Zamilovaná od Kumiko. Není to lehké v rozdělené Praze 78
Krev, pot a barvy (motivační pondělí) od winterpool skvěle předvádí, že i největší perly světového umění mohly vzniknout pouhou náhodou
Docela bez mapy se obejde hidden_lemur
Královna cest sebepoznání od Faoba je divoká, děsivá a krásná
U Královny od Danae pro změnu vládne pohostinnost a dobrota
Cosi od Peggy Tail je krásné vyznání rodnému městu
Tichá služebnice. Jeřabina letos myslím napsala jen jedno drable, ale stojí za přečtení
Zase matka Viktorka o těžké chvíli
Cesta podle Doubravy od Erendis je napínavá i vtipná

Není úniku od tif.eret. Už rozcvičkový horor stojí za to
V tomto znamení přijdeš o všechno od Julie. Znamení šneka, Filip

Ze zábavy od ef77
Zpovykaní Pražáci od Eurydiké
Ta, která přežila od neviathiel
Mít trpělivost od Owese
Ptej se kamene, třeba odpoví od Bilkis
Když odkvétala kostřava od kytky
Kluci se straší s nedozírnými následky od Xantina
Vyšehrad od ef77
Dát volnost od avevy
Hrdinové v exilu od Leona

Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.

„Všechno čisté, žádná zbytková magie,“ konstatuje Šimon uznale. „Vyřízeno. Můžeme odvolat hlídky a vyřadit ten barák z evidence.“
Evžen se zatváří dotčeně. Čekal lajdácky odvedenou práci?
Dmýšek podepíše protokol a přijde mu stisknout ruku: „Děkuji vám.“
„Rád jsem pomohl.“ Vděk patří Evžence.
„Tak tedy… na shledanou. Kdyby něco…“
„Víte, kde mě najdete.“
Muži ukončí rozpačité loučení a rozejdou se. O příští setkání ani jeden nestojí.
Přízemní dům mezi vysokými činžáky trčí v kalném ránu jak zlomený zub. Je to však jen tesknota opuštěné prázdné skořápky. Minulost je smazaná, přízrak zmizel, nic tu neděsí. Nic nebolí.
Lze začít znovu nebo zapomenout.

Radka už unaveně mžourá. Plné bříško uspává.
Vzápětí překvapeně nadskočí. Teta vytáhne její ztracený šátek: „Byla by ho škoda.“
„Vy jste nás sledovala…“ užasne i Bořek.
„Milý zlatý, já nosím celý les tady.“ Ukáže dlaň prorostlou jemnými kořínky. „Vím všecičko, co se kde šustne.“
Radka nerozumí, Bořka však zamrazí.
Jirka si přestane prohlížet nohu natřenou hojivou mastí. Zakaboní se. Proč nám nepomohla dřív, čarodějnice jedna. Neodváží se promluvit nahlas, přesto ho liška zpraží přísným pohledem.
„Mohli jste potkat něco mnohem horšího, to mi věř. A alou na kutě.“
Poslušně vyšplhají do podkroví.
Usínají ukolébáni vůní dřeva a tajemným šuměním stromů.

Sláva a cink,
Kdo není flink,
Ten časně ráno vstává.
Zahrádku rýt,
Rajčata sít,
Hledět jak roste tu tráva.
Rádio v trávě hnízdí,
Plevel pryč, záhon hyzdí,
Úžasné tóny Plavců
Zaplaší choutky dravců.
Sombrero a kalhoty,
Dlouhán John, živé ploty.
Schovanky a motyky
Burcují nebožtíky
Zbrklý je ten,
Kdo vyjde ven,
Rádio noty už ladí
Báječný chlap
Konev popad,
U stánků flákaj se mladí.
Jen ať nám růže vzkvétá,
Malý dům stojí léta,
V Albertu nakup levně
Celý den je ti zpěvně
Country a Mirek Černý
Budou ti dlouho věrný
Country a Mirek Černý
Budou ti dlouho věrný
Dlouho věrný

Z oranžových záblesků semaforu fialové. Spirála temného světla šílí v křeči. Stěny praští.
Bušení srdce sílí s každým magickým gestem. Čáry volají, pootvírají cestu. Neodmítej.
Uprostřed běsnění prolomené hranice smutně leží opuštěný bezbranný medvídek.
Drásavý němý křik natahuje duši na skřipec.
Studený kámen nestačí. Vyříznout čarovný obrazec do vlastní dlaně.
Už nekřič, maličký.
Nepříčetný ryk se láme v nevěřícném úžasu.
Medvídek pluje v krvavé kolébce, s ozvěnou smíchu se houpe ve vzpomínkách na něžná pohlazení, vpíjí slzičky rozloučení.
Neřeknu ti ne. Je tvůj. Smíš se přitulit a konečně klidně spát.
Hračka se rozplyne v tichém šťastném vzlyknutí.
Semafor svítí žlutě.

Bronzově zbarvený cop splývá přes kostkovanou košili k opasku záplatovaných maskáčů, šněrovací boty zjevně hodně pamatují. Kostnatý obličej a tvrdé vrásky okolo úst. Podivuhodně krásné medové oči.
„Slízáte se jak švábi na pivo,“ zubí se žena. „Radunka tvrdila, že přiběhnete cobydup!“
Pod Bořkem se div nepodlomí kolena nesmírnou úlevou.
„Vylez, Jirko,“ vydechne. Setřepe poslední pavučinky strachu. „Je to liška.“
Tuší, koho potkali. Matyldu Fuchsovou. Máminu tetu s pověstí samotářské podivínky zná z doslechu. Lidi prý nesnáší, vystačí si s liškami a lesním tichem. Raději nepátrat proč.
Dušený králík však chutná báječně, bylinkový čaj sládne na jazyku.
Zázrak jak na zavolanou.

V rozpraskaném okenním rámu se vypíná zlatá pavučina jak groteskní krajková záclona. Drobounké kapičky rosy se třpytí v záři napůl rozteklé voskovice přilepené na prapodivném svícnu z vybělené kančí čelisti s hrozivými kly.
Vnitřek chajdy pluje v rozpitém světle. Bořek rozezná dřevěnou kredenc a kachlová kamna. Na plotně se leskne bachratý měděný hrnec.
Radka se spokojeně rozvaluje u stolu, před sebou puntíkovaný hrnek a naložený talíř. Láduje se, jako by zapomněla na celý svět!
Vyjevený Bořek nevěří vlastním očím. Má vrazit dovnitř?
Než se na něco vzmůže, dveře se rozlétnou.
Na prahu neznámá žena. V úsměvu odhaluje špičaté ostré zuby.

„Táto, koukej, co umím!“
Evženka levituje opelichaného plyšáka. Mračí se úsilím. Medvěd se kymácí a hrozí, že spadne, ale vzápětí poslechne pokyn vztažených dlaní, vykrouží ladnou křivku a zvolna dosedne doprostřed polštáře.
„Paráda,“ usměje se Evžen pochvalně. Vezme medvídka a zamyšleně si ho prohlíží. Zděděný po Radce. Už se nepozná, jakou míval barvu. Na zadku svítí červená záplata. Každé oko z jiného knoflíku. „Dala bys mi ho?“
Evženka zaraženě sevře hračku v náručí: „A k čemu?“
Evžen vypráví.
Holčička poslouchá, váhá, oči se plní slzami. Nakonec se rozhodne. Uváže medvídkovi kolem krku modrou mašličku. Přidá pusinku na rozloučenou.
„Děkuju, Evženko.“

Evžen se zachytí kmene lípy. Měkké dřevo nabízí laskavou oporu v náhlé slabosti.
„Kučerová dostala pět let káznice. Dva roky nato umřela na tuberkulózu.“
Sladká míza konejší rozjitřené smysly.
„Pro smiřovací rituál s ní počítat nemůžeme.“
Evžen hladí rozpraskanou kůru, poslouchá jen napůl. Žluté srdíčko se třepotavě snese na dlaň. Pomíjivé potěšení.
„Možnost by byla,“ poznamená nepřítomně.
Seber se, ševelí lípa. Vezmi si moji sílu, jen maličko pomoz a zlé pomine.
Dmýšek ztuhne: „Myslíte nekromancii?“ Černá magie vybírá neúprosně krutou daň. Rušit mrtvou nikdy nedovolí!
Evžen povzbuzení stromu vděčně přijímá, dotekem děkuje. Už je klidný, podezření ho neurazí.
Zavrtí hlavou.

Tragická nehoda 1936. Amalie Kučerová, svobodná matka, zaměstnankyně. Hubená postava, mozolnaté ruce, nervózní pohled uštvaných očí.
Čtyřleté dítě. S sebou do práce. Chlapeček se bezradně motá mezi pradlenami, vlhké vlásky se lepí na zpocené čelo, kupy bílých prostěradel jak příval předjarního sněhu, ostré hlasy.
Dítě chtělo hračku, patřící zákaznici. Medvídek! Krásný, měkký, jen se s ním trochu pomazlit…
Mistrová nedovolila na hračku sáhnout. Patrně následoval záchvat vzteku. Matka dítě nechtíc srazila do vyvářecího kotle. Hněv, bolest a děs.
Nepřežilo.
Evžen křečovitě zmačká papír. Strohé útržky vět vracejí tytéž pocity, které sám zakusil, onu nezvladatelnou touhu a strašlivou zuřivost.
Už dost.

Chlapci chvíli čekají a jejich neklid roste. Mysleli si, že Radka bude vmžiku zpátky se zprávami, jenže po děvčeti není slechu dechu.
Bořek napíná uši. Jako by sám les usnul. Větve tiše ševelí, jinak ani hlásek.
Kdyby byl sám, bez váhání by vyrazil jako vítr po sestřině stopě. Jenže co s kamarádem? Přece ho tu nenechá!
Jdou oba pomalým kulhavým krokem, kudy se Radka hbitě prosmekla, tam se těžce prodírají, kde lehce přeskočila, tam nemotorně přelézají.
Bořek šeptem volá sestřino jméno. Žádná odpověď.
Okno pomrkává mezi černými větvemi.
Maják nebo past?
Bořek se plíží k chaloupce.
Sbírá odvahu nakouknout dovnitř.

Radka zaslechla řinkot a rozčilené hlasy, ale jenom se letmo ohlédla.
Světlo za ní zmizelo, ale vpředu stále měkce zářil žlutý obdélníček a vábil k sobě jak lucerna můru.
Plížila se pod nízkým křovím, kryla se za kmeny stromů, neslyšně našlapovala po hladké trávě. Už nebylo pochyb, že se blíží k obydlí. Komupak asi patří? Komu se zlíbilo usadit se v srdci zakletého pralesa?
Dospěla k okraji mýtinky. Obezřetně vykoukla mezi listím.
Chaloupka z omšelého dřeva a hrubého kamení se napůl skrývala mezi převislými větvemi, maličká jako domeček na hraní. Přívětivě zářící okno zvalo dál.
Tam nemůže bydlet nikdo zlý.

Zhasla navždy. Sloužila věrně, prozařovala temnotu, vedla kroky nejistých, odhalovala skrytá tajemství, neúnavně rozlévala vlídné světlo, těšila v tísni, vnášela klid a pokoj do tiché samoty, vedla oči čtenářů po moudrých řádcích.
Sycená vsazeným kouzlem nikdy nezhasínala. Až do osudového okamžiku, kdy uprostřed černých lesů její netrpělivý uživatel zakopl a křísnul s lampou o tvrdý kámen.
Její schopnost vyprchala navždy, v žalozpěvu střepů se skončila její služba, melodický cinkot ji doprovodil na onen svět.
Těžko se smířit s jejím koncem u vědomí toho, že patřila otci a na svou poslední pouť se vydala bez jeho svolení.
Jirka jistě nikdy nezapomene.

Po zdlouhavém vyřizování formalit konečně projdou vyšehradskou recepcí.
Jakmile se ocitnou venku, Evžen vyhrkne: „Tak co archiv?“
„A dost,“ vybuchne Dmýšek. „Z případu vás okamžitě odvolávám, dohodu ruším a chraňte se mi ještě přijít na oči!“
Evžen rozhodí rukama: „Vždyť už jsem se omluvil. Ten duch se strašně trápí, přece toho nenecháme krůček před koncem.“
„Já ne, vy toho necháte!“
„A vy snad víte, co máte dělat?“
Dmýšek pevně stiskne zuby. Vím. Shodit toho zatraceně umanutého chlapa z vyšehradské skály.
Evžen pochopí, smířlivě se pousměje: „Ještě mě potřebujete.“
Dmýšek s rezignovaným povzdechem vytáhne poznámky.
„Tohle je ono,“ ukáže Evžen okamžitě.

Kordula zlobně syčí, hrozí srpem, avšak stříbro s cinknutím narazí na stříbro.
Rozvášněná liščata nedbají nebezpečí, magická zbraň jim dodává odvahu. Divoce dorážejí, bodlákové švihance prší, květy propalují černé díry do šedého hábitu, až se baba rozprskne v bělavé chmýří. Větřík ho roznáší ke špičkám smrků.
Děti propuknou v jásot.
Jirka najednou vystřízliví z vítězného opojení: „Má někdo ponětí, kde jsme?“
Rozhlížejí se. Nadšení vyprchává.
„Koukněte!“ Bořek první zahlédne drobné žluté světlo. Náhle se tiše rozzářilo v dálce mezi stromy.
„Třeba tam někdo bydlí.“ Radka netrpělivě poskočí. „Jdu to očíhnout.“
Nečeká na souhlas. V liščí podobě proklouzne houštinou a zmizí.

Strážník odsune závoru. Otevře těžké dveře.
„Ven!“ štěkne Dmýšek.
Evžen omluvně krčí rameny: „Netušil jsem, že tam hlídají.“
To snad není pravda! Po velmi nepříjemném rozhovoru s šéfkou a dlouhém úmorném vyjednávání s rozzuřeným Kadrnožkou, kterého rozhodně nebylo snadné uchlácholit a přesvědčit, aby výtržníka propustil jen s pokutou, vysvětlování, omlouvání, slibování, lichocení, vyvracení urážlivých nařčení, po tom všem mu ten zatracený lišák řekne jen tohle?
Čert mu napískal vybrat si tak lehkomyslného a naprosto nezodpovědného spolupracovníka! Žádné terno, jen maléry. S tím to chytil!
Dmýšek pocítí nutkavou chuť strčit Evžena zpátky do cely, důkladně zamknout a klíč hodit do studny.

Bořek se neklidně vrtí, sedí na něčem pichlavém. Bodláky, to ještě scházelo. Moment… bodláky?
„Radko, proč máma doma suší bodlákové paličky?“ vydechne.
„Dodávají sílu. Chrání proti zlému čarování a vyhánějí temné bytosti.“ Radka se zajíkne. „Páni.“
Bořek rázem ožije. Stáhne si rukáv přes dlaň a už odřezává tuhé stonky.
„Ber jen ty se zralou hlavičkou,“ radí sestra vzrušeným šeptem.
„Co chcete dělat?“ nechápe Jirka.
Bořek bojovně třímá v jedné ruce stříbrný nůž, v druhé trs bodlákových květů. Energicky přebírá velení.
„Ty nemůžeš chodit, tak zůstaneš tady. Až dám znamení, rozsvítíš. Radko, jsi připravená? Na ni!“
Liščata se vyřítí z kruhu.

Hned za svítání vpluje do kanceláře vysoká a tučná postava velitele Kadrnožky v nažehleném černém hábitu s bělostnou náprsenkou, dlouhý plášť se skládá jako křídla. Dobře naložen, k práci připraven.
Strážník ve vzorném pozoru předá hlášení, poté na velitelův pokyn předvede zadrženého delikventa.
Kadrnožka vykulí oči. Vzápětí si ve skvělé náladě nakroutí knír. Už dlouho pase po příležitosti oplatit drzému liškomágovi jeho arogantní chování tenkrát, když u Kadrnožky doma odstiňoval silový vír.
Nejdřív ho nechá trochu změknout v cele. Samozřejmě v té hluboké bez oken, má už svoje zkušenosti. Pak mu pěkně sečte všechny hříchy.
Dnes bude vskutku úspěšný den.

Kordula čeká. Číhá. Ani se nepohne, splývá s tmavým kmenem buku. Stříbřitý srp výhružně zrcadlí měsíc na nebi.
Děti se krčí v těsném klubku. Třesou se strachy i vlhce pronikajícím chladem. Přesezené nohy brní, zraněné chodidlo bolí. Únavou se klíží oči, avšak na odpočinek ani pomyšlení, v žaludku kručí, ale sevřené hrdlo nepropustí ani drobeček ze zbytku rozlámaného chleba. Vteřiny se vlečou jak dlouhé minuty, minuty se zdají hodinami. Do úsvitu nekonečně daleko – a co bude pak?
Radka si otírá nos. Jirka šeptem lamentuje, proč nezůstal doma. Byl to Bořkův nápad!
Bořek se zoufale rozhlíží po jiskřičce naděje. Nikde nic.

Dmýškovy pokyny byly samozřejmě velice jasné: Nechodit do prádelny sám. Čekat.
Pro Evžena něco nepředstavitelně nesnesitelného teď, když má konečně vodítko.
Na rozhraní noci a dne lehce smaže policejní pečeť.
Poklekne ve spirále prachu, prstem kreslí čáry. Rozškrábne čerstvě zaschlé zranění na hřbetu ruky, přitiskne krvavou ranku k zemi.
Pocítí touhu rychle přerůstající v bezbřehou žádostivost, strašně, šíleně chce, musí něco mít, hned, okamžitě, nevydrží, zalyká se bezmocným vztekem, nepříčetně zuří, někdo mu brání, Evžen kouše, drápe, zničí celý svět, musí to mít, hoří…
Vtom ho hrubý chvat vytrhne z transu.
Evžen se vzpamatuje.
Stojí nad ním strážník: „Tak půjdeme.“

[Zvuky nočního lesa, namáhavé oddychování, praskání větviček]
Jirka: (kvílí) Kordula! Nemáme šanci. Prokouše mlhu a useká nám nohy!
Bořek: (funí). Neřvi! Udělal bych ochrannej kruh, ale potřeboval bych slídu, u Želmíra.
Jirka: (šeptá) Já ho umím se stříbrem. Jenže to taky nemáme.
Radka: Máme! Stříbrnej nůž! Dělej!
Jirka: Tý jo, dej to sem.
[Tiché cinkání, tajuplná hudba. V pozadí sýček]
Jirka: (šeptá) Polezte. (naříkavě) Jauvajs.
Radka: Kde mám kapesník? Ukaž tu nohu, zavážu ti to.
Bořek: (velmi tiše) Mlha už se zvedá, zas je černo. Číhá ve tmě. Čeká. Třeba bude čekat do rána.
Radka: (ještě tišeji) Třeba neodejde nikdy.

Jirka zavřískne, chodidlo pálí, nemůže se postavit.
Kamarádi ho popadnou v podpaždí a z posledních sil vlečou nahoru.
Baba jim supí v patách.
Radka si shrne šátek na zpoceném krku. Hlavou bleskne nápad.
Šáteček. Dárek od mámy. Památka na nástup do prvního ročníku v Budči. Její zamilovaný, šedomodrý s drobnými bílými kvítky, z nejlepšího hedvábí. V horku chladil, v zimě hřál a prý má i schopnost chránit v nouzi nejvyšší.
Není čas váhat.
Radka jemnou látku s lítostí strhne. Upustí šátek za sebe.
Vyvalí se mlha hustá jako mléko, neproniknutelná běloba pohltí řídkou tmu, zastře babici zrak.
Děti prchají dál.

„S dovolením,“ syčí Xénie v oparu řebíčkové vůně. Jak má u Želmíra vyčistit Evženovy rány, když on i Dmýšek kousance pečlivě zkoumají a překážejí v práci? Evžen by například zrovna teď nemusel zkoušet prohlédnout si zblízka vlastní loket.
„Nepochybně lidské zuby, otisky jsou hluboké, ale všechny zhruba stejně, vidíte?“
Xénie vztekle vycení ostré špičáky.
Dmýšek raději ucouvne: „Pardon.“
„Jsou maličké. Možná dětské.“ Lišák schová bolestný úšklebek za zamyšlené mračení. „To je zlé.“
„Kde by se tam vzalo dítě? Nefantazírujete?“ Dmýšek rozčileně vrtí hlavou. „Propátrám archivy. Zločiny, nehody, násilné incidenty.“
Evžen se obléká, Xénie mu pozorně přidrží rukáv.
Poděkuje drobným pousmáním.

Evžen si promne rozpálené dlaně: „Nemůžu najít žádné vodítko, je tady toho moc. Musím si počkat přímo na ducha, snad potom dokážu zjistit, čeho se chytit.“
Dmýšek už kreslí ochranný kruh. „Nedovolím vám nic riskovat. Postavte se sem.“
Evžen pochybovačně pokrčí rameny, ale poslechne. Zhasnou sféru a čekají.
Nic se neděje.
Evžen ztratí trpělivost a navzdory Dmýškovu varovnému výkřiku vystoupí z kruhu.
Útok přijde okamžitě.
Ne že by si Evžen nějak liboval v bolesti, ale naučil se ji snášet jako nezbytnou součást své práce. Zuřivé kousance zraňující do krve však vydrží jen pár vteřin. Pak usoudí, že kdo uteče, vyhraje.

Dají se na útěk. Prchají vzhůru do stráně, jediná možnost. Přeskakují kořeny, proplétají se mlázím, zachytávají se drsných kmenů, aby získali oporu. Lapají po dechu, srdce buší až v krku, tepny ve spáncích div neprasknou, ale hrůza dává nohám křídla, strach napomáhá obratnosti, děsem rozšířené oči včas varují před překážkami. Rychle, rychle! Přidejte, leťte!
Ještě kousek a budou nahoře, tam se ztratí v houštině.
Vzadu hrozivé funění, hněvivé brblání. Těžké tlápy dusají po jehličí, pravidelně, neúprosně, temný zvuk kroků překrývá dokonce i šumění stromů, rozechvívá zemi.
Jirka se na okamžik ohlédne. Vykřikne zděšením.
Babizna je stěží krok pozadu. Rozmachuje se.

Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.

Bořek uzavírá řadu.
Přestává ho zajímat, jaké nové podivnosti se jim postaví do cesty. Stále častěji se ohlíží. Jeho neklid roste.
Drkne do Radky: „Slyším kroky. Někdo jde za námi.“
Dívka okamžitě strne.
„Asi divočák,“ zasměje se Jirka.
Bořek nervózně zasyčí, děti ztichnou. Zaposlouchají se.
Pomalé pravidelné praskání větviček pod těžkou nohou, šustění rozhrnovaného listí, namáhavý dech.
Bořek zakryje Radku zády. Rychle se rozhlíží po vhodném úkrytu.
Má strach.
Ze tmy se vyšine tlustá babka zachumlaná v šátku, kolébá se stále blíž.
Bořek se uvolní. Nějaká kořenářka.
„Dobrý večer.“
Vtom měsíc ukáže šedý krutě hrozivý obličej.
Zablýskne se ostrý srp.

Dmýšek zruší policejní bariéru.
Evžen omrkne jeho čáry. Bez poznámky si je uloží do paměti.
Sféra odhalí ponurou scénu opuštěnosti a zmaru. Zbytky nedávného táboření se mísí se starými odpadky, prach zahnědlý kapkami krve se usadil do výstražné spirály.
„Nesu za vás odpovědnost,“ poučuje Dmýšek vážně. „Budete se proto řídit mými pokyny, nikdy nevstoupíte bez mé přítomnosti. Pokud dám rozkaz, abyste se stáhl do bezpečí, bezpodmínečně poslechnete.“
Evžen ho příliš nevnímá. Hladí omítku, nasává atmosféru. Cítí smutek a strach. Čerstvé emoce.
„Rozuměl jste?“ naléhá Dmýšek.
„Přestaňte mě komandovat jak malého kluka,“ odtuší Evžen roztržitě.
Musí prozkoumat podlahu v místě útoku.

Bronzové ornamenty na starožitné pokladně se v záři petrolejky lesknou stejně jako zvědavé oči Evžena Vulpese.
„Strašidelný dům v Praze, o kterém vůbec nevím? Agresivní kousavý duch... Není to jen poltergeist?“
Dmýšek dobře zná Evženovu neochotu spolupracovat s policií. Připravil se na složité vyjednávání. Liškomága však neobvyklý úkol velmi zaujal. Souhlasí bez váhání.
„Dům je starý asi sto let, už dlouho prázdný? Může to souviset?“ uvažuje Evžen.
„Nevíme. Odjakživa to bývala prádelna. Ti bezdomovci jsou možná první, kdo tam nocoval.“
„Žádné stopy nedávného čarování?“
„Vůbec žádné stopy magie. Ty bych našel. Stopy strázně nikdo nezkoumal.“
„Tak na co čekáme? Jdeme.“

Dva muži. Dýmající cigarety. Houstnoucí napětí.
Dmýšek zuří: „Heslo dne: Zapečetit, utajit, zatlouct! Tady přišli k vážné úhoně lidi, slyšíte? Lidi! Ne položky z protokolu!“
Šimon dohlíží na uzavření bariéry.„Žádná magie, žádný zločin. Je to duch. Co už s tím.“
„Vím. Nejsou lidi. Zase fráze! Až někoho zabije...“
„Posílíme hlídky.“
Dmýšek sám nechápe, co se ho tolik dotklo. Osud zbědovaných bezdomovců? Naléhavý pocit křivdy? Lhostejnost kolegů?
„Usmířím ho. Najmu externistu.“
Odhodlaně mávne směrem k západu.
„U sester! Vy myslíte toho...“ Šimon se vyjeveně zakucká. „Ale na vaše triko. Šéf by mě zabil.“
Nenápadně Dmýškovi předá znak k otevření bariéry.

Cesta na druhém břehu vypadá schůdnější. Přelezou po kluzkých kamenech, přebrodí hlubší tůňku. Voda studí.
Jdou husím pochodem. Zlehka našlapují, rozhrnují kapradí, se zatajeným dechem pozorují tančící stíny. Radka plnými doušky nasává vůně nočního lesa. Jaké blaho!
Do lucerny prudce narazí smrtihlav velký jak dětská dlaň. Vyděšeně vyjeknou. Jirka radši schová lampičku pod bundu. Kdo ví, co by ještě přilákal.
Ze stříbřitého oparu se noří tlusté kmeny jak znetvoření skřeti. Tam! Světlušky nebo bludičky? Tichý šelest sovích křídel nad hlavou. Zamručení v neproniknutelném houští.
Poslední Bořek má dojem, že slyší cizí kroky. Něco probudili? Někdo je sleduje?
Nic však nevidí.

Cosi se na něho nehlučně vrhlo, hryže to a drápe. Marně se brání, ruce projíždějí nehmatnou tmou. Bezmocně se svíjí do klubíčka v kluzké kaluži. Řve bolestí a nechápavou hrůzou.
Maňas vyleze z pelechu, ňákej záchvat, myslí si, chce kamaráda pohmatu zklidnit. Vtom na vlastním předloktí zblízka rozezná pravidelný oblouček hlubokých vrypů, pálí jako ďas, už teče červená.
Vašek se probere poslední. Rozsvítí baterku.
S čím se to rvou, nic tam není!
Rozmáchne se spacákem, tu máš, neviditelná bestie!
„Ven, pryč!“ Vykope chlapy na ulici. Ze Zdendy krev jen crčí, Maňas v šoku.
Vašek zoufale mává na projíždějící auto: „Pomoc!“

Hodinářův Jirka pozvedne svou očarovanou lucernu: „Aby bylo jasno, vůdce výpravy jsem já. Jsem nejstarší a nejlíp prokouknu tmu.“
„Jenže já,“ opáčí Bořek naježeně, „jsem tady na rozdíl od tebe už jednou byl. S tátou pro dřevo na hůlky.“ Tehdy ho Evžen bezpečně provedl tajnými liščími cestičkami. „Liškomágovi v černém lese nic nehrozí, stačí vědět, kudy jít,“ opakuje otcova slova.
Radka mlčí, dokud ji role mladší sestry neomrzí.
„Jirka není liška a ty si cestu beztak nepamatuješ. Tamhle někde šumí voda. Vezmeme to podle potoka, ať nezabloudíme. Potom se uvidí.“
První sebejistě vyrazí naznačeným směrem.
Klukům nezbývá než ji následovat.