Moje články

Kdysi se říkalo, že upíra poznáte podle chybějícího odrazu v zrcadle. Vážně se lidé báli toho, co v zrcadle nevidí?
Došlo jídlo. Musel vyjít ven. Peněženka, mobil, vypouklé zrcátko. Stopnout si zády ke dveřím, nastavit zrcátko ke dveřnímu kukátku, protože kukátkem samotným nic neuvidíte. Čočka nemá tu moc.
Nikdo pořádně nevěděl, jak to funguje. Hlavně že to funguje.
Důkladně rozhlédnutí, krok, druhý, otočka se zrcátkem, nic, protože Oni se odrazům vyhýbají.
Potraviny mají vytřískaná okna, ale stále zbývá dost odrazných ploch.
Proběhne, posbírá pár konzerv, pryč odtud.
Uklouzne na listí.
Rychle vstane a srdce se mu zastaví.
Zrcátko je napadrť.

Těžká padesátková údernická bezdaněj od KattyV.

Tuhle práce bych nechtěla dělat - hlídat stádečko od Winterpoola!

Cokoliv řeknete, někdy není nikdy jen mezi čtyřma očima - od striggy

Rychle si něco přejte, opadají tramvaje! Ale Linkový stykač se stále drží svého řemesla.

O tmě potmě s úžasným panem Grenadinem a Ryou

Děsivý přehmat od Birute.

Rok 1954 a muž plný přání, ke kterým vede cesta skrz mrtvoly od Apatyky.

Roztomilý Grimsel od Iantoucha.

Věřili byste, že Doctor někdy prošvihl záchranu vesmíru? Zeptejte se Carmen.

Tora nachystala strašlivý osud ubohému zvířeti.

Tabitha shodila batoh. Protáhla se. Spokojeně rozhlédla. Další vrch dobyt. Dole kousek pod hřebenem zahlédne jezero a dostane nápad.
Tabitha je prázdnota a rozumí si se zrcadly. Načrtne kouzlo na vodní hladinu a čeká.
Aleksandr je rozcuchaný a mžourá. "Jsou tři ráno," zasténá místo pozdravu.
"Podívej," odpoví Tabitha a natočí kapesní zrcátko k horám.
"Taky jsem kdysi chodil," zívne Aleksandr.
"Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku. Vyslýchala mě policie. Řekla jsem jim všechno, jen ne o tobě. Nechali mě být. Prý toho na tebe mají dost."
Aleksandr mlčí.
"Je mi to jedno," dodá Tabitha. "Díky tobě žiji. Dlužím ti."

Karel Vrbenský přecedí kafe přes filtr a povzdechne si. Před prací s obětmi otřesných zločinů utekl na kriminálku, ale vracela se jako bumerang.
Jedno po druhém. Soustředit se na pátrání.
Jak Aleksandr Kosturak našel tu laboratoř? To tady nezjistí. Návrat k profilu po návratu do Prahy.
Co nejvíce detailů laboratoře a členů Milice. Důkladně prohlédnutí vzpomínek Tabithy Wells. Tohle za něj nikdo neudělá.
Pokud ho Tabitha pustí do hlubších hladin vědomí, zjistí modus operandi únosců. Pokud.
Pokud ano, zjistí, kam ji Kosturak vzal.
Nepustí ho.
První informace je příliš důležitá. Druhou musí oželet.
Odlevituje kafe ven a zapálí si potřetí.

Telepat jí zapálí druhou cigaretu.
"Nemusíte nic říkat. Když mně to dovolíte, uvidím vaše vzpomínky."
Vážně ji žádá, aby mu dovolila přehrabovat se jí v hlavě?
"Ne," řekne telepat. "Stačí, když mi vědomě vzpomínku ukážete."
"Vypadněte z mé hlavy."
"Nelezu vám do hlavy."
K Aleksandrovi ho nepustí. Zůstane záhadou jejího vnitřního vesmíru.
"O něj nejde. Víme, kdo je."
Tabitha vyčaruje štít.
"Stačilo vás pozorovat."
"Nic neprovedl."
"Teď ne," kývne telepat. "Ale nebyl opatrný. Neprovedl potřebná kouzla. Proto jsme našli vás."
"Nestihl to." Tabitha típne cigaretu. "Nechte ho být."
"To vám nemůžu slíbit. Pokud ho budete krýt, nenecháme být ani vás."

"Nic jsem neprovedla."
"Tak proč nechcete nic říct?"
"Nemám co. Vždyť jsem vám řekla všechno. Kolikrát to chcete slyšet?" Tabitha se dívá na Merrilla jako na idiota.
"Jdu na vzduch," prohodí telepat. "Pokud chcete, můžete jít se mnou."
Okouzlující. Zlej polda na chvíli odejde?
"Půjdu," řekne Tabitha.

Zapálí si hned za dveřmi. Tabitě nabídne taky.
"Díky."
Potáhne a nastaví tvář větru.
"Pro vás je to půl světa daleko," řekne telepat. "Pro mě ne. Nechci se bát o svou rodinu a přátele."
"Nebudete muset," odpoví Tabitha. "Je po všem."
"Jsou snad pachatelé za mřížemi?"
"Nevím ani, jak vypadají. Nemůžu vám pomoci."

"Je to důležité?" zeptá se Tabitha. Kličkování mezi otázkami ji unavuje.
"Ano. My nesmíme nic zanedbat, a vy nesmíte krýt trestnou činnost?"
"Je trestné být obětí zločinu?"
Telepat jí přisune fotografii.
"Znáte ho?"
Je to Aleksandr. Tabitha je unavená. Doufá, že nedala najevo překvapení.
"Nevím." Hledí do fotky, ne na telepata. "Nevzpomínám si." Zvedne oči k telepatovi. "Netuším, jak se jmenuje."
"Uvidíme," prohodí Merrill, který doteď mlčel.
"Nemůžete mě bezdůvodně zadržovat. Jsem obviněná?"
Telepat si ji prohlíží jako ostříž.
"Zatím ne," odpoví telepat. "Zadržet vás můžeme až osmačtyřicet hodin, a já se od vás nehnu, dokud mně neřeknete celou pravdu."

Detektiv Merrill se zastaví uprostřed kroku. "Co jste zjistil?"
"Nešel jsem daleko," odpoví jeho český protějšek.
Merrill jeho jméno nedokázal ani zopakovat, natož si je zapamatovat. Zato mu z něj běhal mráz po zádech a zbytku oddělení taky.
"Potlačené vzpomínky?" navrhne Merrill.
"Všechno si pamatuje, ale něco skrývá. Nejde o ten únos Milicií. Stalo se něco dalšího."
"Ona si pamatuje, jak se odtamtud dostala, že?"
Telepat přikývne.
"Možná by bylo lepší, kdybyste výslech vedl vy. Podle Vyšehradských jste nejlepší."
"Možná," kývne telepat a zapálí si cigaretu. "Předvolejte ji. Promluvíme s ní, jen my dva a ona. Připravím se na to."

Přijdou dva. Muži v černém. Jako z pověstí o ufonech. S tím rozdílem, že ke kravaťákům mají hodně daleko. Ten, co nemluví, má delší vlasy, svetr a černobílý šátek na krku.
Vedle Tabithy sedí její matka, otec a o osm let starší sestra, se kterou si nikdy nerozuměly, ale teď si připadá v jiném vesmíru, sama proti všem, kdo ji nechtějí nechat na pokoji.
"Pamatuji si jen útržky. Nevím, kde mě věznili."
"Našli jsme to místo. Bohužel bylo už opuštěné."
Ten druhý ji provrtává pohledem. Určitě je voda. Možná telepat. Sakra.

Když opustí dům, telepat řekne detektivovi jediné slovo:
"Lže."

Dům vypadal normálně. Nezdálo se, že v něm bydlí dvojice čarodějů. Bydlela.
Jako první schovala společné fotky. Byly všude, kam se podívala.
Jimmyho šuplíky s oblečením obcházela. Jeden jeho svetr našla ve své zásuvce. Přičichla k němu a rozbrečela se jako želva.
Jimmyho pracovnu nechala nakonec. Nechtělo se jí tam.
Bedna s nářadím putovala do další krabice. Tabitha se natáhla po krabičce na poslední polici, omylem ji shodila a všude po zemi se rozběhly kovové matice.
Přijela mamka a vše vyklidila, zatímco Tabitha usrkávala kafe a zírala do prázdna.
Krabice nechala u Jimmyho rodiny na půdě.
Druhý den dorazili kupci.

Předkové kdysi nechávali stroje opravovat rozbitá a slabá těla. Tolerovali slabost a nechali mezi sebou žít démony. Svět skončí, pokud si jej nezasloužíte.
Říká se.
Světu zbývá pětadvacet let, když šaman přinese polomrtvou cizí ženu. Stroje neví, co s ní. Šaman jim bude napovídat více než rok, než se dílo povede.
Zbývá devatenáct let, když ji přinese znovu. Tentokrát prohraje.
Zbývají dva měsíce, když přijde jejich devatenáctiletá dcera, hnána strachem o novorozeně. Novorozeně je silné.
Zbývá pár desítek hodin, když dívka přijde znovu; muž, kterého se snaží zachránit, je velmi cizí. Dcera zkouší napovídat jako otec.
Dochází jim čas, všem.

Nad mraky vychází slunce. Tabitha je pozoruje a přemýšlí, zda někdy viděla východ slunce z letadla. Možná. Dávno. Předtím.
Mraky vypadají jako šlehačka a nad nimi se vznáší dávno rozbité sny.
Tabitha se uvelebí v sedačce a zavře oči. Téměř se cítí bezpečně.
Letadla nezanechávají magické stopy. Tu spoušť jednou někdo najde, a zavolá k tomu nejspíš speciální oddělení kriminálky, ale Tabithu nikdy nenajdou.
Sní
o volajících krůpějích krve
o azbuce na hřbetech knih v Aleksandrově bytě
o vyděšené tváři sestry Jolany
o spečené krvavé hmotě a zkroucených přístrojích

A pak o někom, kdo si prohlíží její ztracený zásnubní prsten.

„Rána je jen povrchová."
Aleksandr přikývne. Osahá okolí obvazu. Stoupne si k zrcadlu. „Pokaž meni pravdu,“ řekne a prohlédne si novou černou skvrnku v pravém oku.
„Měl bys na sebe být opatrnější.“

Tabitha si prohlédne jizvy na svých rukách a důkladně je schová pod rukávy. Pomyslí na batoh, který zůstal kdesi na hotelu v Praze. Její a Jimmyho batoh. Musí dojít na policii. Musí vymyslet nějakou věrohodnou historku pro svět.
Musí?
"Pojedu domů."
Vezme stříbrný prsten, promluví s kruhem prázdnoty v něm a podá jej Aleksandrovi. „Až ti bude nejhůř, zavolej mě.“
"Možná jednou," usměje se on. "Za sto let."

Bolest nad uchem. Jako kdysi před lety.
Je zpátky, kolem něj lékaři a přístroje, ale na umírání jste vždycky sami. Zdá se mu, že vidí Olenu.
Kdo je tahle žena, která s ním třese a volá jeho jméno?
„Musíme zmizet," proboří se skrz krvavé skvrny.
Tabitha.
„Oheň,“ vyrazí ze sebe Aleksandr.
Tabitha ho podepře a oba odklopýtají ke dveřím do suterénu. Aleksandr se opře o zeď. Tabitha kopne do zámku.
Vstříc vyletí horký vzduch.
Když Aleksandr zahlédne plameny, zastaví se. „Pomoz mi,“ řekne ohni. „Prosím. Otevři mi cestu.“
Plameny změní směr.
„Pojď,“ řekne Aleksandr Tabitě a oba vstoupí do plamenů.

Aleksandr posílá plamínek nejkratší cestou. Jako blesk do země se sveze do palivové nádrže hlavní elektrocentrály. Nádrž praskne a oheň se vítězně rozběhne do okolí. Dosáhne do skladu paliva, s ohlušujícím třesknutím pohltí první kanystr, a další a další.
Aleksandr a Tabitha se skryjí za křídlo domu. Pod zemí zuří magie uvolněná od umírajících částeček lidských těl. Ukradli ji a zneužili. Magie neodpouští.
K Tabitě se řítí vzteklý ohnivý vír. Nestihne vykřiknout. Vír proletí jejím tělem jako kdyby byla vzduch.
Přidušený výkřik.
Aleksandr klečí na zemi, tvář má zkroucenou bolestí a tiskne si ruku nad ucho. Mezi prsty prosákne krev.

Železné dveře do suterénu hlídá kamera. Mají jen jeden pokus a neznámo málo času.
„Musí tam být elektrocentrála,“ řekne Aleksandr. "Slyšela jsi motor?"
„Dejte mi své uši,“ řekne Tabitha kapkám vlastní krve. A nehlaste se všechny.
Bzučení přesáhne práh slyšitelnosti. Tabitha má stovky uší. Obrací se do různých směrů a když je bzučení nejsilnější, ukáže Aleksandrovi směr..
„Tady. První podzemní patro.“
Teď je řada na něm. Konečky prstů se dotkne země na zem a volá oheň. Tabitha mu položí ruce na ramena. Symbolická nabídka. Všechny síly vyčerpala před chvílí.
„Sbohem,“ řekne kapkám krve a nakreslí si na krk ochranné znamení.

Tabitha ztrácí rovnováhu, proráží hladinu a zalyká se stovkami hlasů křičících v agónii.
„Tabitho, vrať se," volá Aleksandr.
„Tabitho,“ šeptá hlas zdušený slzami. Jimmy.
Tiskne jí ruce.
„Tady, na dně ležím," promluví čtvrtá kapka krve, "ale tělo volá.“
Po dlani bruslí bolest.
„Tady jsem,“ řekne čerstvá kapka krve.
Tabitha zalapá po dechu a musí se opřít o Aleksandra. Na dlani má krvavou linku.
„Nic lepšího mě nenapadlo,“ řekne Aleksandr. "Co jsi zjistila?"
„Nikdo tady není, jen spousta podivných přístrojů." Přísně tajné skladiště magie vytržené z těl čarodějů. "Celé to místo udržuje nějaká elektronika. Centrála je někde v prvním podzemním patře.“

„Tady, spirálou cestuji,“ řekne první kapka krve.
Tabitha stojí v setmělé místnosti vedle vysoké spirály tenkých trubiček s rudou tekutinou, které objímají oválné komory s náboji a kolotá v nich krev. Všude kolem kabely, hadičky, svítící monitory, podivné přístroje.
„Tady, zimou jsem ztuhlá,“ řekne druhá kapka krve.
Ledové krystalky na oknu v tlustých dveřích. Velká mraznička?
„Tady, nůž se ve mě koupe,“ řekne třetí kapka krve.
Tabitě se převrátí svět naruby. Ocitne se u nádrže plné husté rudé hmoty. Pohlédne do nádrže, na kovová ramena do ní zanořená.
Kapky ji volají.
Jedno kovové rameno praskne a zmizí v husté červeni.

V přízemí najdou jen prázdné místnosti s kabely pro osvětlení, několik graffiti, dvě zaprášené lahve od piva, špinavou ponožku a přetékající plastový popelník. Do vyšších pater vede rozbité schodiště bez zábradlí.
Země s nimi nechce mluvit. Země nechce mluvit s žádným člověkem, protože lidé v jejích útrobách skryli ďábelské mašiny, kterými koluje krev čarodějů.
Tabitha prosí o pomoc prázdnotu, sestavuje kouzlo a bodne se do prstu.
„Kde jste, krve kapky mé?“ řekne.
Dole pod zemí se probouzí kdysi její rudé krvinky. Uši má plné jejich hlasů.
Vybere si ten nejsilnější, nejzářivější hvězdu. Noří se do chladné země. Barvy světa pohasnou.

Tabitha se bodne do prstu. Z červeně vlastní krve se jí zvedne žaludek. Nechá skanout kapku krve na zrcadlo. Zrcadlo patří k prázdnotě. Tabitha je prázdnota. Aleksandrův je oheň a ten má k prázdnotě blízko.
Kouzlí on. Tabitha šetří síly.

Ocitnou se u rozlehlého opuštěného domu se zašedlou omítkou, červenou doškovou střechu, spoustu arkýřů, hromadami štěrku, kamení a písku a polorozpadlým plotem se značkou Soukromý pozemek - zákaz vstupu.
Tabitha nebyla měsíce venku. Vítr jí cuchá vlasy a chladí tváře. Venku je podzim.
"Pojď. Nikdo nás neuvidí," zašeptá Aleksandr. Posunuté vnímání není zvukotěsné.
"Už jdu."
Opatrně se protáhnou dírou v plotě.

Prázdné bílé místo na prsteníku.
„Jimmy se vyslovil na Bealtaine. Svatba se měla konat přesně za rok. V červenci jsme sbalili batohy a odjeli procestovat bývalý východní blok. Slovanské země, bájnou Prahu a Budeč. Poznat místní lidi a život. Často jsme měnili plány. V Dráždanech jsme potkali partu studentů na prázdninách a se třemi jsme jednoho dne sedli na letadlo do Prahy. Nechali jsme batohy na hotelu a vyrazili do nejprofláklejšího místního baru. Oběma se nám udělalo špatně. Probrala jsem se v cele. Jimmyho jsem neviděla, dokud mně ho nezabili přímo před očima. Zbytek znáš.
Jaký je tvůj příběh, Aleksandře?"

Probudí ji světlo. Slunce za oknem.
Její záchrance je pryč. Vrátil se pro ni. Vzal ji sem. Postaral se o ni.
A pak zmizel.
Tabitha vstane. Musí se chytit stěny, ale úzkost ji žene dál. Nezvládne to. Ne bez něj.
Najde ho v kuchyni. V ruce drží hrnek kávy. Tabitha si oddechne. Všechno je v pořádku.
Na stůl mezi ně nakreslí kouzlo. „Perevoď,“ řekne. „Ukrajinska.“
„Promiň,“ odpoví Tabitha zkroušeně. „Umím jen anglicky a španělsky.“
On ukáže na kouzlo. „Quid lingua matris?“
„Angličtina,“ řekne Tabitha kouzlu.
„Máš rodinu?“
Přikývne.
„Měla bys jim zavolat. Postarají se o tebe.“
Vzdušné zámky jsou napadrť.

Jolaně se zdá, že slyší kroky někde vzadu za laboratoří. Zdá?
Pětadvacítka se ztěžka obrátí na bok a sykne bolestí.
Čaroděj ve vytahaném svetru zajde do kanceláře. Něco hledá. Když se objeví, v náruči nese stoh složek a kopancem popohání prázdnou lepenkovou krabici s červeným nnápisem PAVOUK.
Prodloužení Aktivační Validity a Optimalizace UKládání. Jak výstižné, napadne ji později. Tenhle projekt asi bude organizaci strašit do skonání světa.
Teď se jen modlí, aby se odtud dostala živá.
Čaroděj dokope krabici doprostřed laboratoře, podpálí ji a vytvoří ohnivý portál. Vezme si stoh dokumentů a bez ohlédnutí odejde portálem pryč.
Pětadvacítka přidušeně vzlykne.

Jolana zapomene na poslední schod. Nouzové osvětlení nedosáhne na zem.
Jak sakra věděli, kdy a kde hledat?
Kdo řekl vlkům, že jsme doma?
Rána. Jolana se nahne přes zábradlí, kouzlo ji popadne a stáhne dolů, k nohám čaroděje, který ji popadne za ruku. zvedne na nohy a promluví. Naléhavě. Jolana nerozumí jedinému slovu. Co je to sakra za jazyk?
Čaroděj ji dotáhne zpátky ke ždímačce. Ukáže na okovy. Strčí Jolanu dopředu.
Jolana odemyká zámky, dokud volná pětadvacítka nespadne na zem.
Jolana se rozběhne. Tři kroky. Kouzlo ji hodí do ždímačky. Nemůže se pohnout.
Čaroděj se usměje.
Pak kouzlem zamkne okovy.

Tabithu svírá chladný kov. Plíce se stáhnou a nechtějí dýchat. Zalévá ji panika. Panika je všude.
Koutkem oka zahlédne mohutnou mužskou paži otevírající prosklenou skříňku ve zdi. Manuální ovládání. Ruka zmizí, jako když utne.
"Vyserte se na to! Mizíme!"
"Nenecháme ji tady!" hádá se sestra Jolana.
"Na to sakra není čas!"
Hlasy se vzdalují.
Přijde někdo v těžkých botách. Od Tabithy ho dělí jen jen těžká kovová deska. V mezeře se objeví štíhlá ruka skrytá ve vytahaném svetru a otočí kolem manuálního ovládání. Kovová deska stiskne a zlomí Tabitě žebro. Ona zařve bolestí.
Ruka rychle otočí kolem na opačnou stranu.

Bratru Bernardovi říkali Sklepmistr, protože málokdy vytáhl paty ven od počítače v laborce. Laborka je ve skutečnosti prostorný suterén a Bernardovo pravé jméno Jolana nezná. Jméno vás dává všanc nejen čarodějům.
Jen ta sklenka vína u monitoru je pravá.
"Teď to nepij," zavrčí Jolana.
Probíhá důležitý experiment. Totální extrakce z pětadvacítky. Zbytky půjdou do skladiště, kde ještě týdny budou výtěžné.
Sotva chodila, když ji přivedli a připoutali řetězy k zadní desce ždímačky. Jolana sundala náramek. Byla by ho škoda. Čarodějnice sebou cukala. Pak prosila. Pak už jen plakala.
Motory začaly vrnět.
"Kurva!" zařval Bernard od počítače.
Nastala tma a ticho.

Je doma v bezpečí.
"Co jsou zač?"
"Ždímají magii z čarodějů."
Plnili její krví tu odpornou napodobeninu lidské oběhové soustavy. Do žil jí lili cizí krev. Probouzela se v cele a dlouho balancovala na hraně vědomí a sil.
Pak znovu.
Totéž.
Dokola.
Dny, týdny, měsíce?
Nalije si další šálek čaje.
"A co Jimmy?"
Sedí tady a drží ji za ruku, a zároveň je mezi dvěma těžkými kovovými deskami, šrouby se otáčí a když Jimmy ztichne, začne křičet Tabitha a pak ji odtáhnou, aby z ní vysáli krev.
Čaj chutná jako pelyněk.

Probudí se v cele.
Pak už se probudit nechce.

Kdysi se říkalo, že upíra poznáte podle chybějícího odrazu v zrcadle. Vážně se lidé báli toho, co v zrcadle nevidí?
Došlo jídlo. Musel vyjít ven. Peněženka, mobil, vypouklé zrcátko. Stopnout si zády ke dveřím, nastavit zrcátko ke dveřnímu kukátku, protože kukátkem samotným nic neuvidíte. Čočka nemá tu moc.
Nikdo pořádně nevěděl, jak to funguje. Hlavně že to funguje.
Důkladně rozhlédnutí, krok, druhý, otočka se zrcátkem, nic, protože Oni se odrazům vyhýbají.
Potraviny mají vytřískaná okna, ale stále zbývá dost odrazných ploch.
Proběhne, posbírá pár konzerv, pryč odtud.
Uklouzne na listí.
Rychle vstane a srdce se mu zastaví.
Zrcátko je napadrť.

Subjekt číslo 24, James Sorensen, 28 let, oheň po zasvěcení, pod 100% kontrolou. Dobrý úlovek.
Jeden drobný zádrhel. U ohně je krevní extrakce nemožná.
Je jiná možnost, ale o té se nemluví a nikdo se do ní nehrne.
Extrakce ze svalové tkáně pravého lýtka 48 hodin po zadržení pomocí příjemce F.
Jméno příjemce F ve spisech není, ale všichni v místnosti viděli jeho tvář, když namáhavě žvýkal tu nechutnou krvavou změť.
Dva pokusy s 0% výtěžností.
Příjemce F absolvoval dvě vycucnutí a transfuze a pak ho poslali domů.
Kdyby na místě všechen materiál vyzvracel, mělo by to celé stejnej efekt.

Becky byla pěkně nabroušená, když po legendárním prvním tahu Prahou čekala na Václavském náměstí pod sochou nějakého vojevůdce na koni až do půl jedné jako kůl v plotě a nedorazila ani noha.
Jimmyho a Tabithu znala jen pár dní - z Dráždan - a ti dva si asi mají po včerejšku co vysvětlovat, ale Angie a Mike mohli sakra aspoň zanechat vzkaz v hotelu.
Mike se zjevil večer otrávený s novými doklady. Angie už odpoledne, zato nechtěla alkohol ani vidět. Tenhle večer.

O pár dní později vyfotila polaroidem pojíždějící Tupolev, zabořila se do sedadla a nechala Prahu a lihové vzpomínky za sebou.

Subjekt 25, Tabitha Welles, přibližně 25 let, prázdnota po zasvěcení, zadržena 28. srpna 1998
Subjekt pod 100% kontrolou.
První extrakce magie odložena na 28 hodin po zadržení z důvodu předávkování benzodiazepinem a alkoholem. Výtěžnost 6 %. Regenerace 72 hodin.
Druhá extrakce pozdržena do totální extrakce subjektu 24 ždímáním. Emoční odpověď subjektu 25 zvýšila výtěžnost na 8 %. Doba regenerace se prodloužila na 96 hodin.
Šestá extrakce s výsledkem 3 %, regenerace 110 hodin.
Sedmá s výsledkem 2 %. Regenerace 186 hodin.
Doporučena totální extrakce subjektu ždímáním dne 25. října 1998.

Tabithino příjmení zní Wells, což je pisateli dokumentu úplně jedno.

Když Tabitha přijde k sobě, má nad sebou krevní konzervu a monitor se spoustou klikatých čar a na rukou úhledný obvaz. Na malou chvíli si oddechne. Pak zahlédne okovy a náramek na nadloktí.
„Jsi vzhůru,“ promluví někdo angličtinou s lehkým přízvukem. „To je dobře. Už tě podruhé málem zabili. Byla by tě škoda. Jsi velmi cenná. Polapit zasvěcenou prázdnotu se jen tak nepodaří.“
Tabitha se nevěřícně obrátí za hlasem. Nevidí tvář, ale ta žena se určitě usmívá.
"Proč?" hlesne.
"Protože se musíme bránit. Proti vám všem. Já jsem sestra Jolana. Není ti zima? Chceš další deku?“
Tabitha beze slova zírá.

Tabithu vezou setmělým suterénem se spoustou zeleně natřených trubek. Kdesi bzučí elektrocentrála. Zahlédne otevřené zamřížované dveře. Odvezou ji skrz ně a položí na postel s narezlým železným rámem. Pak cvakne zámek a Tabitha zůstane sama.
Vlasy má ostříhané, nad loktem nepříjemně těsný velký náramek a chybí jí zásnubní prsten.

Přijdou pro ni pro sotva hodinu poté. Napůl ji odvedou a napůl odnesou do laboratoře, zvednou na stůl připoutají železnými řetězy. Stůl se zakloní. Tabitha v prosklených dveřích zahlédne odraz spleti drobných skleněných trubiček.
Cosi se jí zabodne do obou předloktí. Spleť trubek se zabarví do ruda. Připomíná lidskou oběhovou soustavu.