Moje články

"Kam teď?"
Měl rozvernou náladu. Možná by mohla znovu zkusit...
"Budeč. Třinácté století."
"Tam ani omylem!"
Takže to zase nevyšlo.
"Poslyš... co se tam stalo?"
"Tak já ti to povím!" Doktor natáhl třinácté století, pro jistotu na Havaji. "Těsně předtím jsem byl v Moskvě uprostřed zimy. Dveře jsem našel zaseknuté, protože se místní bezdomovci pokoušeli rozpustit zámek samohonkou. Chtěl jsem si uklidnit nervy ve slavné čarodějnické komunitě a hádej, co se stalo? Zamotal jsem se do ochranného kouzla a Tardis spadla do zrcadlové dimenze. Když mě vysvobodili, hledal jsem ji tři hodiny. Víš, kolikrát jsem se pokoušel odemknout zrcadlový odraz?"

Handrkují se jako na tržnici, pomyslí si Fanda, kdy se jde převléct. Jeho oblečení už je suché.
„… jdi do háje, odmítám měnit život dítětě za život mého kamaráda!“
„Život? Jaký žije život, kdy já, jeho součást, zůstal tady!“
„O tom si snad může rozhodnout sám, ne?“
Fanda skládá a hladí sukni. Mámě vždycky vadilo, když si zkoušel její staré oblečení. Ale Tabitha říkala, že vyměnit klukovství za děvčenství je možné, jen ne tak snadné jako koupit jablka u stánku.
„… nehodlám se hádat do skonání světa! Buď přistoupíš na moje podmínky, nebo si tady zůstaň!“
„Tak dobře. Jaké jsou ty podmínky?“

Dveře chaloupky se rozletí a Fanda na sebe málem vysype drobky z talíře.
Není to máma, ale jakási cizí žena, někoho má v patách, ale ten někdo zůstane za prahem chaloupky.
„Dobrý den,“ promluví cizinka a zatváří se překvapeně. „Proč je Fanda oblečený jako holka?“
Stařenka zvedne oči k nebi. „Protože je holka odjakživa. Jste vy lidi všichni tak nedovtipní?“
„Kdopak jste vy?“
„Baba Varga.“ Úšklebek. „Vezmi si Fandu a toho rádobydémona taky. Nechceme ho tady. On tady taky být nechce. Proto nachystal past na Fandu, že?“
„Nechtěl jsem —“
„Teď je krapet pozdě na ohledy k dětem, ty sobecký pitomče!“

Tabitha je jako přirostlá ke stromu; černá řeka divočáků mizí v křoví, a kdosi na ni odněkud hledí, ale ona nevidí jeho.
Tam venku, ve skutečném světě, je kdesi v podsvětí, několik metrů pod vyasfaltovaným chodníkem, rourami kanalizace, plynu a vody propletenými s hady elektrických kabelů.
„Přemýšlíš, kde jsem?“ zeptá se tiše hlas v její hlavě. „Jsem všude, jsem nikde, jsem ti v patách, jdu před tebou. Jsem tady dlouho. Čekám možná na tebe. Možná na někoho jiného. Možná na nikoho.“
Tichý smích.
„Přestaň mi tady vykládat tajemné historky.“ Tabitha se vztekle otočí. Nikdo. „Tak o co tady sakra jde?“

V chaloupce je rozsvíceno. Tabitha přidá do kroku a vyhýbá se pohledem nebi.
Zahlédne pohyb.
Z houští se žene tmavá hradba divokých prasat. Země duní, stmívá se, světélka očí prasat tančí šerem jako svatojánské mušky.
Tabitha se probere z překvapení. Rozběhne, pryč z vyšlapané prasečí stezky. Přivine se k rozložité lípě. Opře nohou o suk, druhá sklouzne po kůře. Napře síly, vymrští se a dosáhne rukou na větev.
Divočáci se vyhnou lípě a běží dál. Za chvíli jsou pryč.
Tabitha si oddechne a sklouzne po kmeni stromu na zem.
Pak si uvědomí, že prasata neutíkala za ní, ale před něčím.

Vědět, že stěna hurikánu je jen hranice šesté dimenze, je jedna věc.
Druhá je zadržet dech, ochránit si hlavu rukama, projít, nadechnout se a nepadnout na zem, protože jste se vzpírali vichru a ten je najednou pryč.
Obloha je z kamene.
Sedmá dimenze je obří kamenná kobka.
Zavře oči, zažene nával paniky. Zklidní dech. Opatrně otevře oči a zabodne pohled do země.
Stojí přímo u mraveniště.
Rezaví mravenci nosí jehličí na stavbu, jiní staví mraveniště, další nesou kousky listí a hub a jiní se šikují na obranu.
Zvedat pohled, výš, opatrně. Jde to.
Vykročí k pohostinně vyhlíčející chaloupce uprostřed světa.

Tabitha prochází studeným, elektrizujícím sametem brány. Zavře oči, aby jí nezamrzly.
Když je otevře, je v šesté dimenzi.
Bičuje ji vítr točící se dokola, škube jejími vlasy, šeptá jí do uší nezřetelná slova zmírajícími hlasy svých obětí. Obrovská, hučící kruhová světa sahající do nekonečně.
Stojí přímo v oku hurikánu.
Mysli, mysli, mysli.
Světy jsou uzavřené a nevelké. Tenhle končí za větrnou stěnou. Stačí projít.
V tom není zakopaný pes.
Prohledala šest světů, temnotu, rajskou zahradu, prázdný svět barevných iluzí, pláž pod vodami, marťanskou poušť a teď oko hurikánu, ale malý František Jovan nikde.
Kde je?
A jak se tam dostal?

Poušť je tmavě okrová s bílými záblesky. Kostí? Široko daleko pusto. Jde k bílému čemusi skrz hutné obavy, nezastavuje se, protože pokud by zastavila, pak snad zkamení.
V písku leží kostěně bělavá tvář, maska, kus lebky. Tabitha ji obezřetně obchází, pak opatrně načrtne kontaktní čáru.
Záblesk, jako zrcadlo.
Rezavý písek, bílá maska. Scenérie jako z Bradburyho. Co to znamená?
Sedne si na zem naproti masce. Otře písek.
Pak ji zvedne do vzduchu, tváří v tvář.
„Kdopak jsi?“ zeptá se zamyšleně.
„Brána do šestého světa,“ odpoví maska, ústa se otvírají, víc a víc, až je z ní velký oblouk s tváří.

„Měl jsem jít na nedělní oběd k tátovi. Oba jsme se těšili.“
Povzdech.
Stará paní se zakaboní. „Určitě ses taky těšil?“
„Je to můj táta.“
„Ale?“
Fanda se zavrtí. „Máma říkala, že se kdysi měli rádi. Ale pak se to pokazilo. Táta pořád jen lhal, vymlouval se a sliboval, a jakmile byli svoji a s dítětem na krku, vykašlal se na nás a začal chlastat.“
„To říkala tobě?“
„Tetě do telefonu.“
Poslouchal za dveřmi.
„Telefonu? Tvoje máma není čarodějka? Nadáni máš po tátovi?“
Fanda na ni vyvalí oči.
„Já… nevím…“
„Jestli je čaroděj, přijde sem pro tebe.“
„Co když není?“

Svět s mořem na nebi má na zemi písek a oblázky, jaké bývají na plážích a pod mořskou hladinou, skořápky dávno mrtvých tvorů a ostrá skaliska.
Tabitha se rozhlíží, hledá, nenachází. Žádné stopy v písku. Mrtvé mořské dno.
Vezme oblázek a hodí jej do vody.
Oblázek prorazí hladinu, a nebeské vody se řítí dolů s ohlušujícím rykem, a ten zní jako koncert zkázy, ačkoliv přináší zpět život.
Tabitha se nadechne a chytí skaliska. Voda padá všude kolem ní a odtéká pryč, a vysvitne slunce, ale Tabitha už je jinde.
Stojí uprostřed pouště a horké slunce jí suší vlasy a šaty.

Tabitha popadne dech.
Přízrak má jinou tvář, kterou zná. Tahle už nemá lidské oči. Přesto se málem nechala oklamat podruhé.
„Vidíš to, co chceš. Vidíš, koho chceš.
„Jdi do hajzlu,“ vyštěkne a pronese další zaklínadlo: „Ukaž mi tvou tvář.“
Tvář se rozpíjí, tělo mění ve vzdáleně lidský stín.
Pseudosvět kolem se rozpouští v barevné proužky chvějící se magií.
Pak se proužky stočí do spirály.

Další dimenze voní solí a místo nebe má snad všechny vody z potopy světa. Tabitě se zatočí hlava. Hladina moře je nad ní.
Po moři přeběhne vlnka a šplouchne Tabithu do čela.
Kapka vody skápne nahoru.

Pseudosvět je zamrzlý v okamžiku, kdy jej opustila. Pseudoslunce stále napůl za mraky. Pseudomatka ztraceného dítěte stále sedí na obrubníku s hlavou v dlaních. Karlovi pseudopodřízení bezvýrazně roztroušení kolem.
Pseudokarel se už nesmívá.
„Řekni mi své jméno,“ uhodí na něj Tabitha. Tabitha je prázdnota, ale bojí se použít zrcadlo, a magicka formule zní tak důvěrně, tak známě, tak bezpečně.
„Nemám žádné jméno,“ odpoví Pseudokarel. „Jsem vyrvaný ze srdce velkého černokněžníka. Jsem noční můra Militie. Děsím tě?“
Cože?
„Proč mi nebereš zrcadlo? Měla jsem strach!“
Mlčí. Jeho tělo se přelévá v jiné, ruka v ruku s prstenem, oči v jezera smůly.

"Ke sledovačce je třeba zakusovat, Jardo."
"Sakra. Máme jen tři okurky."
Skutečně je tomu tak.
Ministr Obzina ještě vytáhne balíček sušenek a předem otevře flašku slivovice.
"Tak jdeme na to. Klíčové slovo: Honza."

Díl Případů Majora Zemana Studna se sice týkat událostí současných, byl však shledán politicky velmi nezávadným, hlavně díky zmínce o spasitelské invazi vojsk varšavské smlouvy.
Pouze věta "V dubnu, ještě tam budou" by měla být nahrazena větou "Duben, ještě tam budem".
Jiří Procházka scénář upravil a oddechl si. Záložní scénáře nebude muset rozpracovávat.
Zatím.

Sušenky byly panem ministrem shledány jako naprosto nevhodné zakusovadlo, jakmile se ráno vzpamatoval.

Tabitha leží napůl na chodníku, napůl ji někdo podpírá. Kosti má zpátky pohromadě. Nebo možná nikdy nedopadla.
Kolem večerka, vyšehradští. „Karle?“
„Tady jsem,“ odpoví on s úsměvem.
Pomůže jí na nohy, podepře ji.
Co se stalo? Padala propastí do třetího světa a… dál nic.
„Kde je Fanda?“
„Je v pořádku,“ odpoví Karel.
Tabitha hledá očima Fandovu matku. Sedí na chodníku s hlavou v dlaních.
Tabitha si promne čelo.
Něco je špatně.
„Jak jsem se dostala zpátky?“
Obrátí se ke Karlovi, a pak se ho pustí a ustoupí pryč od něj, protože Karel se takhle neusmívá a má příliš tmavé oči.

„Odejdi,“ řekne harpyje. „Lidi tady nechceme.“
„Pomozte mi najít Františka. Pak odejdeme oba.“
„Nikdy tady nebyl.“
Musel propadnout mnohem dál.
„Jak se dostanu do dalšího světa?
Otázka je pochopitelná. Všude vidí jen travnaté plochy. Nikde náznak brány.
„Vede do něj bezedná propast,“ odpoví harpyje a ušklíbne. „Anebo možná lžu a rozbiješ se o skaliska nebo budeš padat do skonání věků.“
Která možnost je děsivější?
„Pokud se nevrátím, přijdou další.“
Harpyje přikývne a řekne. „Slib mi tedy, že z třetího světa odvedeš toho muže.“
„Koho?“
„Čeká na tebe.“
„Nerozumím.“
„Kdo jiný by měl? Propast je daleko. Sedni si před moje křídla.“

Tma je studená, tuhá a lepkavá jako smůla. Tabitha zavře oči a zadrží dech, ale tma jí stoupá do hlavy a ledovými prsty svírá duši.
Vítr!
Tma ji vyplivla doprostřed rozkvetlého sadu. Listí šumí, ptáci zpívají. Ráno po tíživém snu, na první pohled.
„Jsem v druhé dimenzi,“ řekne Tabitha Karlovi.
Karel tady není, Karel je venku u trhliny, ale její uši jsou jako jeho. Slyší její hlas. Ona nemůže slyšet jeho.
Zvedne hlavu. Nebe je zelené a travnaté.
„Fando!“ zavolá.
„Fando?“ opakují tisíce ptačích hlásků.
Před ní přistane pták s lidskou hlavou.
„Co tady pohledáváš?“
„Dítě. Lidské.“
„Tady žádné není.“

První dimenze je samá černočerná tma. Žádné pouliční lampy. Tabitha nohou hmatá po obrubníku zastávky. Nic.
Otřese se. Loni, když ji věznila Militia, několik měsíců neviděla slunce.
Karle…
Slyší ji?
Myslí na něj, na jeho hlas, na jeho doteky. Čeká na ni venku, na druhé strany, a někde v další dimenzi čeká to malé dítě. Najde je. Zvládne to. Zvládne to. Zvládne to. Tma ji nedostane.
Zavře oči, zakryje si je rukama a čeká, až přivyknout naprosté tmě.
Pak otevře oči a kolem je jen přítmí a jinak nic.
Něco ano.
Čtyři kroky nalevo se černá kulatá díra do kanálu.

Stará paní upíjí černou kávu. Františkovi nenabídla. Mamka vždycky říkala, že káva je pro dospělé. Táta říkal, že cigára jsou taky jen pro dospělé. Cigára smrdí a kafe voní divně.
Z nohavice upadne kus bláta.
„Půjčím ti čisté oblečení.“
Kalhoty a tričko letí do dřevěného sudu.
„Co je to?“
„Pračka. To tě ještě nikdo neučil čarovat?“
Ve skříni jsou krajkové halenky, dlouhé sukně, krásné šaty, vlněné šály.
Vytáhne lněnou sukni a hladkou halenku.
„Ale já jsem kluk.“
„Proč myslíš?“
„Mám pindíka.“
„Kolem pindíka se tvůj život přece netočí.“
„Máma říkala, že kluci to mají lehčí.“
„Vy lidi jste tak zabednění.“

Tabitha se cítí, jako kdyby vstupovala na zamořené bitevní pole. Jen ona smí dovnitř. Nic se nesmí dostat ven.
Zbývá zajistit, že se dostane ven ona. Jde ke Karlovi, který už čeká na zastávce, těsně u prostupu.
Bere Karla za ruce a ošije se. Kouzlo funguje jen za jistého předpokladu. Kéž by teď byli sami.
„Budu tvé oči,“ říká Tabitha, Karel zavírá oči, ona se konečky prstů dotkne jeho víček.
„Budu tvé uši.“ Přikryje mu boltce uší.
Vezme ho za ruce. „Nebudu tvé ruce.“ Pustí.
Prostup čeká.
Tabitha obejme Karla, přitiskne se k němu.
Pak odejde do díry mezi světy.

Maminka pekla bábovku málokdy a když už, chutnala úplně jinak, než kousky dobrot ovčas přidávané k obědu v jídelně. Ne tak lehce a sladce. První rok ve školce Fanda do sladkostí vždy jen jednou kousl a měl pocit, že žvýká mončičáka, takže vždycky nechal zbytek kamarádovi.
Babička mu tu a tam podstrčila čokoládovou tyčinku. Máma na to časem přišla. Chvíli se zlobila. Nakonec svolila, ale nejdříve musel sníst oběd.
Bábovka chutná jako od babičky, ale stará paní není babička a je zvláštní, má oči černé jako uhel
Pro Fandu je však lepší být u ní než sám pod kamennou oblohu.

Kde se vzala, tu se vzala, stála u dálnice tramvaj jako netradiční billboard.
Proběhla médii a virálem.
Majitel se dušoval, že umístění přesně u plánovaného obchodního centra je pouze náhoda.

V noci někdo tramvaj posprejoval a nezapomněl na podpis.

Druhou noc byla čistá a na střeše stála prázdná láhev od čistícího prostředku.

Třetí noc byla zabalena do balícího papíru s náhodně zapomenutým logem výrobce.

Čtvrté noci ji někdo náhodou oblepil krabicemi s logem nejmenované přepravní firmy.

Páté noci někdo nasadil vlajky Slovenské republiky.

Šesté noci vlajky vystřídalo několik výtisků Strážní věže.

Sedmého dne za soumraku ji očůral pes souseda Novotného.

„Co se mi to tady snažíte namluvit?“ vyjede Mirka Jovanová na mladého čaroděje z Karlova oddělení. „Kde je moje dítě?“
Tabitha převrátí v ruce pergamen s překládacím kouzlem. Neskrytě. Občas je třeba někoho zasvětit do tajů kouzelnického světa. Někdy neexistuje způsob, jak to udělat správně.
„Umím česky jen pár slov,“ promluví Tabitha. „Tohle mi pomáhá se s vámi domluvit. Umíme přemluvit realitu. Každý takový zásah zanechá otisk. Většina je neznatelná a neškodná.“
Většina.
„Tenhle ne. Je to trhlina mezi dimenzemi. A já jí můžu projít.“
„Proč vy?“
„Protože…“ Tabitha zaváhá, vyhledá očima Karla. „Mně neublíží.“
„Jdu s vámi,“ prohlásí Mirka.

V jednom květináči uschlý akát, v druhé bílé lupení, barvy jako na erbu bez kovu, ještě chybí havraní čerň, stín křídel a krákorání, nevermore. Pavučiny chlurmě dokreslují atmosféru. Už se tady dlouho neuklízelo.
Topůrko sekery podetlo uschlý akát. Nastupuje úklidová četa. Do dálav se nese pracovitý hluk. Rarášci zlobiví kradou kýble, hází hadry,
Ó pane náš, buď s námi a zlé pryč!
Vyvolili jsme si pokácet akát, a co z jeho útrob se vynořilo!
Sekera sviští vzduchem, zatne se do trámu.
Ó pane náš!
Zákeřně schovávme sousedovi do výlohy papírnictví pařez akátu i s květináčem. Ten se ráno bude divit.

Tabitha se fofrem otočí zády k Botiči. Výjev se jí patrně vypálil na sítnici.
„Vezměte si aspoň spodky!“ zahuláká přes rameno.
Trojice Britů vyleze z vody, unisono se otočí zády a sáhne do hromádky oblečení. Tři bělostné signály div neoslepí okolí.
„Hledáme tohle dítě. Možná leží na dně tohohle potoka.“
„Kouknem tam. My jsme jsme voda a Steve vzduch.“
Trenky letí dolů.
„Nejdřív byste měli vystřízlivět.“ Tabitha sestaví jedno užitečné kouzlo a čeká, až se chlapci zcivilizují.
„Tabitho.“
Karel.
Dotkne se ho.
Z Botiče se ozývají dávivé zvuky.
„Potřebujeme pomoc,“ řekne Karel. „Věř mi, radši bych tě do toho netahal.“

„Jak dlouho už jsi nic nejedl?“ zeptá se stará paní a ukrojí Fandovi další kus bábovky.
Paní vypadá jako babička. Téměř.
Oba sedí v téměř světnici téměž chaloupky s téměř zahradou a téměř plotem s oprýskaným bílým lakem a spoustou plevele, a hlídacím psem, který štěká téměř jako normální pes, a tiše se plížícíma kočkama.
Bábovka a kakao chutnají skoro jako u babičky na chatě.
Cosi drobného, těžko uchopitelného jim schází, cosi, co Fandovi neustále uskakuje ze zorného pole.
A to ani nemusí vidět tu kamennou nebeskou báň, která odráží každé Fandovo zavolání, jako kdyby celý svět zpíval s ním.

„Karle?“
Otočí hlavu. Málem si rozbije nos o chodník.
„Co to bylo?“
Jeremiáš Ditrich, kluk z Karlova oddělení.
„Reziduální magie. Hodně silná. Oheň, téměř prázdnota. Teď bez projevů.“
„Nedělej ani kontaktní čáru,“ zarazí ho Karel. Otře si krev z nosu. Jeremiáš mu pomůže vstát.
Jeremiáš pohladí kámen v obrubě chodníku. „Interdimenzionální díra. Země, prázdnota... ne, oheň.“
„Interdimenzionální vězení. Asi vím, po kom.“
„Do prdele,“ ujede Jeremiášovi. Vždycky mu to zapalovalo rychle.
„O co jde?“ ozve se kolega od magických útoků.
„Tady v Praze bojovali dva mocní čarodějové. Jeden druhého uvěznil mezi světy. Zůstala tady po nich rezidua. Někdo je využívá.“

Zastávka tramvaje. Trafika se špinavou výlohou, rozšlápnutá psí hromádka, zažloutlý billboard, tmavý flek. Pach moči.
„Určitě je to to místo?“
„Jak to mám vědět,“ zabručí trafikantka. „Pracuju. Nekoukám, co kde lítá. Odtud přišel ten chlap. Tašky jsem viděla, jedna byla svítivě žlutá, ale na děcko si nepamatuju.“
Karel poděkuje a porozhlédne se. Roztáhne prsty, dotýká se magie místa. Praha je staré město, se starou zlatavou magií klidnou jako vodní hladina.
Zamrazí ho v konečcích prstů. Zastaví se uprostřed kroku. Tady.
Dotkne se chodníku.
Hluboký, mnohovrstevnatý chlad.
Útok zbytku čehosi.
Hlava mu třeští, v nose lepkavý chlad. Krev skane na chodník.

Tabitha se přidala k jediné dobrovolnické pátrací četě, jejíž vedoucí uměl anglicky. Park, který šli prohledat, se jmenoval Folimanka. Tabitha vyfasovala píšťalku a černobílou kopii fotografie. Na třetí pokus zvládla přeslabikovat zdrobnělinu chlapcova jména.
Zavolá asi pětkrát.
Když nemá nikoho v dohledu, vytáhne křídu a zrcátko, aby mohla kolem fotky načrtnout zpětné čáry. Zrcadlené kouzlo mága zrcadlícího živlu. Mnohonásobné zesílení.
Stříbrné linky se rozběhnou do všech stran, bezradně zatočí a zmizí do ztracena.
Co si myslela?
Vyšehradští už to určitě zkoušeli.
Zahlédne paličku kopru.
Pylem popráší fotku dítěte. Magická ochrana.
Víc udělat nemůže.
Pak vstane a hledá a volá dál.

Tabithu probudí slunce ve tváři. Sáhne vedle sebe. Nahmátne prázdno. Prozkoumá pohledem cizí pokoj. Bílé stěny, tmavé skříně. Zavřené dveře. Tabitha vykoukne ven. Vůně kávy z kuchyně. Tichý hovor z obýváku.
Karel se naklání nad miskou s pableskující vodou a otevřeným spisem. Služební hovor. Něco nečekaného. Dnes neměl mít službu.
Tabitha mu tiše nakoukne přes rameno. Pohřešované dítě. Mrtvý otec. Otec je jí povědomý.
„Včera jsem s ním mluvil. Dneska ho našli mrtvého ve stoce.“
Tabitha se musí chytit křesla.
Ten muž potřeboval pomoc. Karel mu ji nabízel. Tabitha ho odvolala, protože spěchala do soukromí. Mizerná rada. Ještě mizernější rádce.

Milé matky,
o tomhle v televizi nemluví!
Přede dvěma měsíci jsem se procházela po Vinohradech s mou pětiletou dcerou Táňou. Když jsem u zastávky tramvaje kupovala zmrzlinu, dvě vteřiny jsem nedávala pozor a dcera zmizela. Po dvou hodinách ji našli s nějakými Rusáky, ostříhanou a převlečenou do chlapeckého oblečení.
Před třemi týdny zmizel tříletý chlapec a kolem se zase motali nějací Rusové nebo Ukrajinci. Tohle dítě je stále pohřešované!
Včera se ztratil pětiletý chlapec. Hádejte, kdo byl „svědkem“!!!
Média o tom mlčí. Policie tvrdí, že případy spolu nesouvisí.
Je načase říct A DOST!
Děti si krást nenecháme!
Vaše
Rozhořčená matka

Mirce došel kredit i hotovost.
„Můžu od vás zavolat tchánovi?“
„Tam jsme přece už byli,“ odpoví jeden policajt.
„Kašli na to,“ zavyje druhý.
„Tam jsme šli jako první,“ promluví třetí. „Když roky bráníte synovi vídat se s vlastní rodinou —“
„Ty už drž hubu! Pardon, paní Jovanová. Jděte domů. Pokud něco zjistíme, zavoláme vám.“
„Určitě jsem vám řekla špatně telefon.“
První se nadechne, druhý do zarazí gesten a bez komentáře přistrčí Mirce protokol.
Pevná linka správně. Mobil taky.
„Jendo, zavolej paní Jovanové, že jsme našli… aha, vy jste tady.“
Mirka zadrží dech.

„Ano.“ V hlavě má prázdno. „Je to můj manžel.“

Mirka našla první vážnou známost v patnácti na diskotéce. Když maturovala, blížilo se jejich páté výročí. On se dostal na vysokou a odstěhoval do Brna na koleje.
„Měli byste myslet na společné bydlení a svatbu,“ říkalo okolí.
Do půl roku se rozešli.
„Neboj se, někoho si najdeš!“
V pětadvaceti se bát začala.
„Nesmíš být tak vybíravá.“
Daniela potkala v sedmadvaceti.
„Je to sice blbec, ale bude miminko!“
Za dva roky přišel o práci.
Brigády, chlast, dvě léčení.
„Jaktože jsi ho ještě nevyhodila?“
Rok na suchu, nová práce.
Půjčila mu Fandu na neděli odpoledne.
Daniel se ožral a zapomněl ho kdovíkde.

Daniel potřebuje palivo. Potřebuje palivo, nebo sebou šlehne. Převlékne se z hadrů, které smrdí kanálem. Hledal úplně všude.
Netahat domů flašky. Nejdůležitější pravidlo. Musí obejít obloukem tu trafiku a hledat dál, dál. Venku je už tma.
Kopne do sebe absinta na baru. Vedle na sebe mrkají dva cizinci. S absintem. Jak se z takového patoku mohla stát legenda?
„Ještě jednoho?“
„Ne, díky.“
Daniel vypadne. Radši. Málem se přerazí o smrček. To už je ožralej?
Plácne sebou na schody.
Hihňání.
Chlap zarazí ženskou a promluví česky: „Jste v pořádku?“
Daniel se posadí. „Jsem.“
Cizinka se ohlédne: „Hey! Are you going?“
„Yep.“

Tabitha Wells do sebe otočí panáka absintu a z té chuti jí naskáče husí kůže.
Nesedí v Duplexu. Chvíli chodila kolem a pak zapadla o kus dál do Alhambry.
Za půl roku prý skončí svět. Blbost. Pro Tabithu skončil před rokem.
Násosky sosající ze sklenek. Pár láhvi kofoly s brčky.
Zachytí pohled jakéhosi muže. Určitě je na lovu. Žen? Čarodějů?
Opětuje jeho pohled a málem se polije druhým absintem.
Přijela bojovat s démony minulosti. Proč nepotkat zrovna vyšehradského telepata? Mohl to byt někdo horší. Třeba sestra Jolana nebo Sklepmistr nebo ten chlápek, co ji loni odvlekl z Duplexu do pekla.

Čekal cokoliv. Že kluk začne natahovat moldánky, jakmile zjistí, že s ním tentokrát máma nejde. Že klukovu oblíbenou hovězí polévku přesolil, protože kvůli těm pitomým cigaretám
Kvůli těm podělaným cigaretám…
Kurva!
Daniel praští pěští do zdi, až mu začnou krvácet klouby prstů.
„Vypadněte, nebo zavolám policii!“
Zamrká. Zvoní a klepe jak magor a pak mlátí do zdi. Taky by na sebe zavolal policajty.
Paní je asi osmdesát let.
„Promiňte,“ popadne dech, „neviděla jste tady kluka? Šestiletého, takhle vysokého?“
„Tady? Ne.“
Pořád. Ta. Samá. Odpověď.
Roztřesenou rukou si zapálí.
Františka nikdo neviděl. Jako kdyby se do země propadl.
Co teď, sakra?

„Je šest hodin a třicet minut. Od mikrofonu vás zdraví Honza Toufar. Na telefonu mám paní Zuzanu.“
Zkreslený hlas. „Dobrý den, tady Zuzana. Chtěla bych nechat zahrát písničku pro mého bratra Pavla, který má dnes narozeniny.“
Kroky v pozadí. „Honzo, musíme jít. Hned.“
„Myslíš to vážně?“
Ticho.
„Dobře,“ řekne Honza potom.
Přerušení hovoru. Rychlé kroky. Místo písničky pro oslavence náleduje repríza pořadu Povětroň o tom, jak cenné jsou pro vědu kolíčky na prádlo. Když pořad skončí, je dlouho ticho.
V deset začne polední blok.
Druhý den ráno v šest dorazí nový moderátor. O Honzovi Toufarovi už nikdo nepromluví ani slovo.

Tramvaj zastaví, Daniel popadne tašky a Fandu a vystoupí. Pohlédne na fasádu domu. Na okně se rýsuje flek. Zatraceně. Strávil celou sobotu uklízením. Dokonce odsunul skříň a vytáhl na světlo boží těch pět prázdných flašek z doby, kdy ještě mohl hlídat kluka a Mirka se nechala uprosit a uslibovat. Čtyřikrát. Popáté ne.
Rok na suchu je třeba oslavit. Mirka mu konečně svěřila kluka, na nedělní oběd.
Trafika naproti domu. Kvůli klukovi snad těch pár hodin bez cigarety vydrží, ne?
„Počkej tady. Musím pro… kolíčky.“
Odloží tašky, zaběhne do trafiky, koupí jedny camelky a běží zpátky.
Kluk i tašky jsou pryč.