Moje články

Olena zamyšleně dopije panáka. Aleksandr pije pomerančový džus. Ještě se vzpamatovává ze včerejška.
"Ten manžel..."
"Magor," přikývne sestra zavražděného. "Naďa ho pořád naháněla, aby jí povolil rozvod a mohla si vzít Ivana. Taras si pořád myslel, že se k němu vrátí. Ivan ho jednou musel vyhodit z baráku. Skončilo to vyraženým zubem."
"Kde je teď Naďa?"
Kyrylo znechuceně mávne rukou a všem dolije. "Zpátky u manžílka. Láska k prachům i hory přenáší."
"Takže se rozešli?"
"Podle sousedů se děsně pohádali. Prý si sbalila kufr a práskla dveřmi. Jestli kvůli ní Ivan udělal nějakou blbost..."
"Jestli tu blbost neudělal spíš Taras."

Identická dvojčata nikdy nejsou zcela identická. Liší se otisky prstů, drobnými detaily, povahou, nadáním. Váže je pouto, křehké jako motýlí křídla. Cítí, když se druhému něco stane.
"Ne, to není možné. Ivan měl nad levým okem mateřské znaménko."
Kyrylo nemá žádné.
Proč se Ivanova vražda nedostala na zvláštní oddělení?
Kolem sedí Ivanovi sourozenci a jejich drahé polovičky.
"Měl Ivan manželku?"
Společnost nasadí kyselé výrazy a náhle se rozmluví.
"Měl doma vdanou paničku."
"Vdanou, ale ne za něj."
"Zdrhla k Ivanovi od toho svého magora."
"Ona je ale taky dáreček."
"Pořád u nich lítaly talíře a manžel jim stál pod okny."

"Byl to Ivan. Viděl jsem to na vlastní oči v márnici. Na tohle bych nejradši zapomněl. Třeba budu mít okno, když to zachlastám. Mám na to právo, ne?"
"Nemůžete si radši vzpomenout?" zeptá se Aleksandr.
Kyrylo všem dolije. "Policajtům jsem o vás nic neřekl."
"Jakým policajtům?"
"Normálním. Žádný čarodějové."
"Měl Ivan něco společného s mou rodinou?"
"Na to neměl nadání ani ambice." Kradmý pohled.
"Čím se živil?"
"Sázel noviny."
"Novinář?"
"Ne. Sázel sloupky, fotky a tak. Do stroje. Nic nebezpečného. Na to měl moc rád svůj klid."
Chvíli je ticho.
"Snad si nemyslíte, že si ho někdo spletl se mnou?"

"Co tady chcete?"
Z Kyryla zavane kořalka.
"Asi si mě nepamatujete. Aleksandr Vasyljevič Kosturak."
Kyrylo zbledne a ustoupí o krok do bytu. "Proč jste přišel?"
"Myslel jsem..." Aleksandr se nadechne. "Našel jsem v noci tělo. Přísahal bych, že jste to vy..."
"Mám bratra. Jednovaječné dvojče." Zamyšlený pohled na Olenu. "Vás si taky nepamatuji."
"Ani nemůžete. Nikdy jsme se neviděli. Zarecka."
Kyrylo nervózně přešlápne. "Pojďte dál."

V kuchyni vysedávají dvě ženy a muž. Na stole malé skleničky, jedna načatá láhev vodky, jedna prázdná. Vybraná společnost.
"Kdo je to?"
Kyrylo přivře dveře. "Moje žena, sestra a švagr. Chcete mluvit i s nimi?"

Dvojče kouzla není dvojče v pravém slova smyslu. Je to kopie, která se mění podle originálu. Dokonalá kopie. Aleksandr už jednu viděl a dotýkala se ho nepříjemně zblízka. Tehdy si myslel, že ví něco o černé magii. Nevěděl nic.
Dvojče kouzla má sotva metr v průměru. Víc prostoru mu Olena nedala. Je menší a slabší a takové zůstane.
Naštěstí.
"Jsi si jistá?"
"Myslíš, že mě Avram učí pitomosti?"
"Nemyslím."
"Takže ještě jednou."
Ivan. Ještě živý. Proti kouzlu bezbranný jako dítě. Jedna rána. Konec.
Olena se rozhlíží, dotýká se kouzla. Nic nevidí.
Najednou je jen drobná dívka sedící u hromady čar.

"Mám záznam od toho hysterika z bazaru naproti," oznámí Jevgen a hodí balík na stůl. "Musel jsem mu ten soudní příkaz strčit před ksicht. Magor fakt."

"Proč dělají lidi největší drahoty kvůli ničemu?" zeptá se Ruslan skrz právě okusovanou tužku. "To je ostrý asi jako japonský pornofilm."
"Co ten záblesk?"
"To je asi kaz na filmu."
"Na všech kamerách, vždycky v jednu čtyřicet ráno?"
"Kde?"
"Vážně jsem si toho všiml jen já?"

"Vypadá to jako baterka. Počkali, až se jediný možný svědek nebude koukat jejich směrem," usoudí šéf.
"Mám ho ještě předvolat?"
"Ne. Nic neviděl a je z toho venku."

"Ale houbelec. Ivan není tak blbej, aby se zapletl to nějakýho gangu. Jasně, občas něco ukrad, ale co mu zbejvá, když mu s flastrem nikdo nechce dát práci? To má okusovat zdi? Jen klid, já stejně nic nevím! Fakt netuším, kdo by mu tohle mohl udělat. Možná ta jeho kráva, nebo její bývalý. My jsme dvojčata, ale ne siamský, jasný? Vidíme se párkrát za rok. Naposledy jsme byli na pivu snad někdy v zimě, a nic moc si z toho ani nepamatuju."

"Kecy v kleci. Myslíš, že něco ví?"
"Podle mě ano. Nech ho žvanit, jednou se do toho zamotá."

"Je neděle. Vyšetřovatelé se speciálního mají volno. Mrtvoly nikam neutečou."
Aleksandr zavrtí hlavou. "Takhle to nefunguje. Vždycky je někdo na pohotovosti, i kdyby byl třeba přes krádeže. Půjde zkontrolovat situaci, případ převezme a přivolá někoho od vražd, kdo má zrovna pohotovost. Místo činu se musí zadokumentovat okamžitě, než to tam někdo kontaminuje."
"V Čechách na Vyšehradě. Tady nikoho neznáš."
"To ne. Ale můžu zavolat Helze."

"Co ti řekla?"
"Totéž co Avram. Počkat, zda se mnou budou chtít mluvit, a... nic."
"Nic?"
Aleksandrovi zrudnou tváře. "Neplést se kriminálce do práce, nechovat se podezřele, neotvírat vyšetřovatelům zhulený a neprat se s nimi."

Ten randál a následné hulákání by probudily i mrtvolu. Tedy dokonce i Christopherovou.
"... rozeberete samopal levačkou se zavřenejma očima a neumíte slepit nohu od stolu lepící páskou?!"
Christopherová nakoukla do kuchyně. "Co se tady sakra děje?"
"Wyatt a Flynn se zapomněli chovat jako dospělí."
"Já? Bydlím v bunkru s bandou nerdů, bývalou a současnou! Chci se ožrat, ale je moc brzo, pak Connor sebere jedinou slušnou whisky, poslední vodku má někde zašitou Lucy a když jdu do lednice, tady Flynn si zrovna lije zelenou do posledního piva! Nezabili byste ho?"
"Monokl máš ty..."
"Dobrou noc," zavrčela Christopherová a práskla dveřmi.

"Nemusíme přece zasahovat. Můžeme ještě počkat, až to policajti předají speciální kriminálce."
"Taky můžeme celou věčnost optimisticky čekat na nic," odpoví Avram. "Kdyby o tom věděli, už by tě kontaktovali. Jsi jediný přímý svědek."
Aleksandr se zahledí někam do zdi. "Myslíš, že mě podezíraj?"
"V tom případě by tě našli okamžitě. Kdepak. Ten případ se nikdy na speciální kriminálku nedostal. Mohl bych to popohnat, ale ne bez tvého svolení."
Olena se natáhne po konvici s čajem.
"Dáš mi čas zjistit, co se děje?"
"Souhlasím," ozve se Olena. "Aspoň nepůjdeme na policii s prázdnýma rukama."
"To myslíte vážně? V žádném případě!"

Jsem dvacet, možná třicet let daleko. Zelenožluté legíny, křiklavé neony, dancefloor hudba, jeden zdivočelý mullet.
Ručkuji po niti zamotané do smyčky. Řeka, stromy, nějaký muž s tužkou a blokem. "Jsi anděl?" zeptá se.
Jsem na začátku, nebo na konci. Má kruh někde konec?
Tentýž muž, jiné místo, jiný čas, tma, hospodský hluk. Hádá se s někým, kdo je mi povědomý, ale nedokážu si ho zařadit.
Nit mě táhne dál, potkávám známé neznámé tváře.

Trhnu sebou. Známá tvář. Bez tužky a papíru.
"Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad."
"Co?"
"Spát tady mimo čas. Místo počítání oveček cestuješ po smyčkách."

"Uvědomuješ si, co to všechno znamená?"
Avram a Olena se narodili jako magická zřídla. Rodinné dědictví. Nadání často přeskočí jednu nebo dvě generace. Příliš vzácné pro plýtvání. Avram si vzal Olenu k sobě do učení, jako to kdysi dělali staří mistři a mistryně, jako to dělají už po staletí jeho předkové, jako to jednou udělá Olena, až se narodí další zřídlo.
Avram se nechal přemluvit, aby k sobě do učení přibral talentovaného syna vlivné rodiny, která si zahrávala s černokněžnictvím a neuškodilo by jí vědět, s čím si zahrávají.
"Ano," řekne Aleksandr. "Musíte zasáhnout, že? Možná proti mé vlastní rodině."

"Na co jste přišli?"
"Portál se zavřel, když byla hlava na jedno straně a tělo na druhé," odpoví Olena. "Tohle ho ale nezabilo. Kolem nebyla žádná krev."
Aleksandr na chvilku přestane škrábat lžící po dně téměř prázdné sklenice oříškové pomazánky. "Vůbec žádná," řekne. "Už byl chvíli mrtvý."
Chvíli je ticho.
"Táta o ničem neví," řekne pak Aleksandr. "Prý."
"Kdyby s tím měl něco společného, doporučil by ti držet jazyk za zuby."
Aleksandr se ošije. "Mohl to být některý tátův proklínač," zamumlá. "Kyryla zabilo tak černé kouzlo, že mi z toho vstávaly vlasy a to jsem stál deset metrů od hlavy."

"Co jste si mysleli, že děláte? Dneska vážně není vhodný den na to, abyste si hráli na hrdiny," pronese Olenin prastrýc Avram.
Prakticky totéž slyšel Aleksandr poněkud jiným tónem od svého otce, když se ho zeptal na Kyryla.
"Co jsme měli dělat?"
"Cokoliv, jen ne hledat zbytek mrtvoly."
"Znám toho mrtvého a umím otevřít zrcadlový portál, jakým mu prostrčili hlavu. Zas tak blbej nejsem."
"A tohle podle tebe nebyla hloupost?"
Všichni tři zase přilepí pohledy doprostřed magického kruhu.
"Byla," přizná Olena, protože Aleksandr zarytě mlčí. Pak přejede prstem nad osudnou čárou. "Mělo to fungovat naopak."
"Stalo se. Pošlete to zpátky."

"Co je?"
Policajti nejdříve zírali na něj jako na ducha, pak se podívali jeden na druhého a jeden řekl: "Nic, spletli jsme si adresu."
"Tak to vám děkuju za budíček," zavrčí Kyrylo a práskne dveřmi.
"Počkejte," ozve se zvenku. "Neznáte náhodou někoho, kdo je vám hodně podobný?"
"Cože?"
"Včera jsme našli tělo. Mysleli jsme, že to jste vy."
"Já to evidentně nejsem. Nashledanou."
Kyrylo udělá tři kroky ode dveří. a pak mu to teprve celé dojde.
"Počkejte!" zařve na chodbu.
Pustí vodu v kuchyni, popadne první svršky, které jsou na ráně, vytočí číslo vodní sítě bráchy dvojčete a čeká.
Marně.

Zprávy kdysi v dávnověku nosili poslové na soumarech, kočovníci a obchodníci. Pomalým metodám odzvonilo rychle. Přišli poštovní holubi. Některé obskurní magické komunity prý dodnes používají sovy. Ve Francii se experimentovalo s pneumatickou potrubní poštou*. V Rakousko-Uhersku vynalezli létající úřední korespondenci. Není nic lepšího, než když po ránu vyvětráte a zaútočí na vás několik stížností** s holubími křídly. Brrr.
Venku už se stmívá, když Aleksandr nastoupí do telefonní budky. Připadá si jako osel.
"Dobrý den," řekne, kdy policajt zvedne telefon. "Na něco jsem si vzpomněl. Ten mrtvý. Jmenuje se Kyrylo. Příjmení nevím."
"Vy jste kdo? Co s ním máte společného?"
Aleksandr zavěsí.

Předchozí

Ne, nic neviděla, zrovna se hádala s provozním, aby pustil Aleksandra zpátky do klubu. Ne, žádný chlap s tím divným účesem v klubu nebyl. Ano, kdyby si na něco vzpomněla, zavolá.

Olena sebou plácne do křesla a upije lektvar proti kocovině.
Mátoha na gauči se pohne. "Asi dostanu infarkt ve dvaadvaceti," zaúpí. "Neměl jsem pít to zatracené kafe od policajtů z termosky. To byl místní policajt?"
"Ano, proč?"
"Proč ten případ nepředali zvláštnímu oddělení...? Neotvírej to okno!"
"Rozkaz zněl jasně, jít domů a vystřízlivět. Pracuj na tom."
"Nezeptali se mě, jestli ho náhodou neznám."
"Tys ho poznal?"
"Přesně tak."

"Bléráno."
"No to je dost že jdeš," vylítne šéf. "Dejchni na mě!"
"Nejsem debil, když mám dosah, tak nepiju."
"Když máš dosah, tak občas zkontroluj pager, kreténě! Ruslane, dej mi výpověď toho kluka, co ho vyhodili. A jeho holky."
"Jak se jmenovala?"
"Zarecka."
"Tu tady nemám."
"Podívej se pořádně. Kdo s ní mluvil? Sakra práce, říkal jsem vám, abyste všechno zapsali!"
Ticho.
"Klídek, šéfe. Ta holka měla třicet kilo i s botama. Dost pochybuju, že by zvládla hodit z okna dvacet metrů daleko tužku, natož lidskou hlavu."
"Copak jsem to neřekl jasně? Vyzpovídat všechny možné svědky! Mohla něco vidět! Idioti!"

Provozní si otráveně zastíní oči před světlomety dalšího auta. Prostranství před klubem začíná připomínat Carneval del Rio. Nejprve dorazila hlídka městské policie, pak někdo z okrsku či co, pak výjezdová skupina a pak už provozní ztratil přehled.
Nějaký major se pokusil vyslechnout svědka a radši objednal u provozního silné kafe.
"Jak to mám vědět? Prostě jsem se otočil a najednou to tam bylo."
To mělo mezi třiceti a padesáti lety, účes vpředu byznys, vzadu pěkně divoká párty a končilo to krkem.
"Proč jste se otáčel?" zeptá se policajt.
Kluk pokrčí rameny. "Slyšel jsem zapraskání."
"Jaké zapraskání? Větve?"
"Ne. Spíš elektřina."

"Miláčku? Purrrrurrrrů?"
Opilý mladík se tváří otře o dveře rockového klubu, odkud byl před chvílí vyhozen.
"Tady žádný miláček není a jestli nesklapneš, fakt už voláme policajty," zní lakonická odpověď.
Mladík má dojem, že slyší tlumené: "... když vyhrožoval, bylo to lepší."
Pak se mu zdá, že slyší tupé žuchnutí, jako když něco měkkého spadne na zem.
Posadí se na schody. Nějak mu začaly uhýbat pod nohama.
Pak vzhlédne. Něco se změnilo. Zaostří. S námahou. I oči mu nějak ujíždí pod nohama.
Když se mu konečně povede zaostřit, v tu ránu vystřízliví.

Zabuší na okno kuchyně.
"Zavolejte ty policajty!" zařve. "Fofrem!"

„… akta banánového háááje, trčí ze zadku Andreje Grigáje…“
Příjemně modulovaný a silně opilý mužský hlas se přidušeně zarazí uprostřed poslední slabiky.
„Vypadni!“ vyletí vztekle dveřmi rockového klubu.
Hned za slovy následuje pohledný mladík v povinné kožené bundě. Zapotácí se, přehlédne poslední schod a natáhne se jak dlouhý tak široký na zemi.
„To tady… podpálím!“ zahuláká do zavřených dveří.
Chytí se zábradlí, vyjde bez nehody zpátky ke dveřím a začne na ně bušit.
„Hej! Pusť mě zpátky nebo ti to tady podpálím! Jsem plamenný černokněžník!“
„Vysmahni, nebo volám policajty,“ zní odpověď.
„Ej…“ Mladík zaškrábe na dveře. „Princezno? Pustíš kocourka zpátky? Mňau?“

„Jak jste našli Aleksandra tak rychle?“
„Zavolal jsem do budečské školy, jakmile jsem ho uviděl.“ Tabitinýma očima. „Studoval tam. Mají své metody.“
Tabitha myslí na bortící se kouzlo, rozplývající se pseudolidskou postavu, a pak na Daniela Jovana.
„Fandův otec tou díru mezi světy prošel,“ řekne Tabitha zamyšleně. „Nebyl čaroděj. Neměl ji vůbec najít.“
„Stačila sebemenší špetka nadání.“
A opravdu zoufale hledat, nedodá.
„Aleksandrův démon se rozplynul, díra je zavřená, Fanda v pořádku doma. Co bude dál?“
„Fanda to bude mít těžké. Nemá zrovna ideální zázemí.“
Tabitha se přivine ke Karlovi a zavře oči. „A co my?“
„To záleží na tobě.“

„Co je to?“ vyhekne Fanda, sotva ho Tabitha konečně pustí.
„Démon, magická stopa, nevím,“ odpoví ona. „Chce zpátky k Aleksandrovi. Sám nepřežije. Nesmí k němu bez souhlasu. Je to podmínka.“
„Co když bude Aleksandr souhlasit?“
„To se doufám nestane,“ vzdychne Tabitha.
Aleksandr stojí v kruhu a hledí na svou… démonickou část. Z koutku oka mu skápne kapka krve a razí si cestu po tváři.
„Ty ho znáš?“
Tabitha si otře slzy.
Přijde nějaký čaroděj. Vezme ji za ruku. Ona se unaveně usměje a opře o jeho paži.
Vzduch srší elektřinou.
Pak Aleksandr vystoupí z kruhu a špičkou boty naruší čáry.

Prošel poslední. V cizích dimenzích nevítaný. Malou částí člověk, malá část člověka.
Čaroděj jemně odstrčí Fandu z cesty. „Kurva,“ oznámí pak světu.
Fanda se zalyká černou smůlou. Nedokáže se pohnout.
„Cítíš tu moc, Aleksandře?“ slyší uvnitř hlavy. „Můžeš ji mít zpátky.
Anebo ty, Tabitho? Chceš být bojovnice, nebo oběť?
A co ty, malá čarodějko v mužském těle?“
„Nech je na pokoji!“ rozkřikne se Aleksandr. „Jsi část mě, ne jejich!“
Fanda zachytí koutkem oka pohyb.
Aleksandr vstoupí do ochranného kruh.
Smůla se rozpouští, Fanda může volně dýchat.
Tabitha ho popadne a vyvede z kruhu.
Fanda se ohlédne.
Poslední má Aleksandrovu tvář.

Kdo první přišel, poslední musí vyjít. Zpět musí stejnou cestou.
Fandu pohltí prázdnota, na okamžik, a nebe je zase modré.
Vedle se Tabitha zvedá ze země, rozcuchaná, promočená a od červeného písku.
Jsou v ochranném kruhu, kolem čarodějové, chvějící se stojatý vzduch a za nám máma.
„Kolik je ti let?“ vyhrkne někdo.
„Šest a půl.“
„Máš magii jako já. Oheň, trochu prázdnota. Ne, spíš prázdnota.“
Fanda nerozumí.
„Já ji vytáhnu,“ řekne muž přes rameno.
„Ne!“ zavřískne Tabitha.
„S dětma to umím. Mám tři mladší sourozence.“
„Nepřibližuj se! Nejsme sami.“
Čaroděj pohlédne za Fandova záda a trhne sebou.
Třetí právě prošel.