Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Dno není tam, kde si myslíte. Dno je daleko níž, a je tam, odkud se můžete odrazit. Teoreticky.
Pozorně poslouchá popis úkolu. Další zkouška, možná poslední.
“Co když mě chytí?”
“Všechno zapřeš. Do osmačtyřiceti hodin tě musí pustit. Pokud dokážeš mlčet dvě hodiny, pak už nic, co víš, nebude pravda.”
Olena má chuť na panáka.
“Nechytí tě.”
Když prochází kavárnu, nenavazuje oční kontakt. Zdá se jí, že vidí Vrbenského.
Olena pokračuje na toaletu. Když je sama, vytáhne zpoza zrcadla schovaný pager, rozebere jej, rozláme a spláchne. Vytáhne z kabelky ten svůj a vyťuká nouzový kód.
Někdo ji poradne za zápěstí.
(Klapnutí dveří, chrastění klíčů, cvaknutí vypínače kroky)
Olenin vnitřní hlas: “Nemůžu dál. Největší tma je prý těsně před svítáním, ale bude vůbec svítat? Proč mně pořád v patách kráčí smrt?”
Přízrak ze zrcadla: “Princezno? Co se ti stalo?”
(Povzdech)
Olena: “Jdi pryč.”
Přízrak ze zrcadla: “Kdo ti to udělal?”
Olena: “Nech mě být.”
Přízrak ze zrcadla: “Zabiju ho. Stačí říct. Vždyť víš. Dlužím ti mnohem víc.”
Olena: “Je mi to jedno.”
Přízrak ze zrcadla: “Takhle nemůžeš dál.”
(Chvíle ticha, kroky tam a zpátky, syčení vody nalévané do sklenice)
Přízrak ze zrcadla: “Princezno?”
Olena: “Jdi už sakra do háje!”
(Tříštění skla)
Oběť se nejdříve musí postavit na několik metrů čtverečního igelitu a svléknout. Můžou z ní odpadnout nosiče DNA — vlasy, chlupy, šupinky kůže. Její oblečení je důkazní materiál a putuje do papírových pytlů. Pak je třeba prohlédnout a zdokumentovat zranění. Lékařem, popisem, fotografiemi. Všechna zranění. Pak je třeba odebrat vzorky DNA oběti a vzorky ze všech dostupných sliznic a tělních otvorů.
Vše se děje jen se souhlasem oběti.
“Jsi naživu a podezřelá.”
Petr ji celou dobu drží za ruku. Zlatíčko. Přinese náhradní oblečení a odveze ji domů.
“Věřím ti. Víš, co to znamená?”
Nedokáže myslet.
“Ten útočník mohl jít po tobě.”
Závěrečná poznámka: Pekelný zákazník je jak ona (skutečně dotyčného zabila dost nehezkým způsobem), tak druhá strana, která ji donutila projít značně nepříjemnou procedurou.
Další: http://sosaci.net/node/30922
Byl prvotřídní operativec. Živoucí legenda.
Nevěděla, co cítit. Vše šlo až moc rychle. Nechtěla to zkazit. Aspoň k něčemu je dobrá.
Idylka skončila, když ji poprvé uhodil.
Nebyla jediná. Věděli to. Mlčeli. Mlčela taky.
„Nech mě,“ řekla jednoho dne.
Odvedl ji dozadu za zvukotěsné dveře.
„Nesahej na mě.“
„Zase máš krámy?“ zeptal se otráveně.
„Nesáhneš na mě, ani kdybys byl poslední chlap na světe.“
Druhou vzala o zem.
„Tohle si nedovoluj.“
Nedokázala vstát.
„Takhle se na vás ruské děvky musí?“
Přehnul ji přes stůl.
Probrala se na podlaze. Rudá skvrna na stropě. Lepkavé cosi všude. Rudé zdi.
Pak omdlela znovu.
Takze starý paličák zemřel.
Signální pistoli hodila pod postel. Ať Nautilus třeba shnije.
Nestojím o dědictví, otče.
Chtěla jsem tátu.
Ten večer jsou hosté ještě odpornější než jindy.
Zadní dvorek. Klid. Jen na chvíli.
Co chtějí?
Otec uměl zabíjet příšery. Nejdříve mě nechtěl učit. Pak jsem nechtěla já.
Otče, co bys udělal, kdybys žil?
Tati...
Signální pistoli hledá levým okem. Pravé je oteklé.
Tátův kabát je těžký.
“Zabijte je pomalu.”
Letmé setkání, známá tvář. Mina Murray. Zjizvená na těle i duši, zneuctěná, napadená příšerou, přesto se z ní nestalo monstrum. Možná, kdyby přišla dřív, nestalo by se ani z Janni.
Kyselé vítězství je v druhém odstavci od konce. Sladká prohra taky, a tak trochu ještě o odstavec výš.
„Musíš tam jet osobně. Jinak se nikdy nic nenaučíš.“
Když nováčci stanou u vrat, přibrzdí u nich auto, dostanou pytel přes hlavu a jsou hozeni do kufru. Je to nutné, aby pochopili, že musí vždy zachovávat obezřetnost.
„Nemít čas je iluze. Ve skutečnosti existují jen priority a výmluvy.“
Vstává se v pět a v šest začíná výcvik. Oběd, odpolední výcvik.
„Nejvyšší čas je právě teď.“
U čaje o páté odkrývají sami sebe a dostanou rozhřešení.
„Pokud se konečně chceš někam posunout, je to to správné místo. Pokud ne, odejdi. Uteč. Zůstaň kořistí.“
Na přemýšlení není čas. Na pochyby není místo.
Střípek ze života komentíků, tj. tří laboratorních potkanů na odpočinku.
Stává se to. Někdy večer. Někdy už ráno.
Člověk tvrdí, že nám dává jídla pro šest samic. Ale my jsme tři pořádní chlapáci! Sice ne nejmladší, ale stále jurové. Někdy máme elánu víc než mladí! A když se dáme do jídla, jsme srdnatí a vytrváme!
Někdy jsme tak srdnatí, že přijdeme na buben, držíme hladovku a vymýšlíme, jak člověka co nejrychleji přimět, aby nám dosypala.
Nakonec se osvědčila tato strategie:
Jeden z nás leží ve visacím domečku.
Druhý se opře předními packami o misku.
Třetí se umístí kamkoliv.
A všichni soustředěně koukáme.
Reakční doma člověka je přesně 1,6248954 minuty.
Potkaní genetika je velmi zajímavá a složitá.
Kupříkladu na rozdíl od koček nemůžeme být tříbarevní ani želvovinoví. Jedině siamští jako siamská kočka, nebo himalájští jako himalájská kočka, nebo barmští jako barmská kočka.
Většina z nás je ovšem barevnobílá. My komentíci jsme černobílí - máme bílá bříška, černé hlavičky a široký černý pruh přes celá záda. Naše člověk si myslí, že nás má zmapované, ale kdepak!
František má na bílé pacce černý drápek, který objevila paní doktorka.
Čestislav má osm bílých chlupy za krkem, o kterých naše člověk neví dodnes.
Jetřich má bílý flíček na ocásku, o kterém naše člověk taky neví.
Žila sama s dcerou. Nikoho dalšího nepotřebovaly.
Když se přestěhovaly do Prahy, měly každá vlastní pokoj. Někde daleko měly stále příbuzné čaroděje, ale s tímhle světem nechtěly nic mít. Matka měla normální práci a časem i normálního přítele. Časem trávila víc času u něj než doma. Dcera se o sebe uměla postarat, a často byla večer pryč. Matka byla ráda, že si konečně našla přátele a zdálo se, že i muže.
Jednou zahlédla pět kulatých modřin na dceřině ruce.
„To je z tréninku.“
Možná. Nevěřila jí.
Jsou věci, se kterými nemůžete nic dělat, pokud druhá strana nechce.
Můžete jen čekat.
Dospělá dcera se odmítá dělit o své problémy, což doufám téma splňuje.
Nabídněte dle vlastního výběru: bezpečí, útěchu, čest, tradici, upřímnost, pravdu, bohatství, politickou nekorektnost, řešení, smysl a možnost bojovat.
Přimíchejte: elitu, vzory, zářné příklady, příběhy úspěchu, kterým se řadoví bez dostatešné snahy nevyrovnají, ale přesto je bezpodmínečně upřímně milujete a uděláte pro ně první poslední.
Pozor na ty ostatní, marnící své pusté životy na diskotékách, ovce, nevědomé, pohodlné, v nefunkčního vztazích s partnery z diskotéky, ale spojovací články se světěm venku. Nemějte obavy, většina časem odpadne a ty ostatní prohlásíte za kořen všeho zla.
Občas je třeba někoho veřejně ponížit a potrestat nebo vyhnat. Je to pro dobro jeho i přihlížejících.
Sekta původně označovala odnož pževažujícího náboženského směru a mnohdy zárodek nové církve. Ksždfá církev začala jako malá sekta. Před 2000 lety se objevila židovská sekta, věřící, že její charismatický vůdce umí chodit po hladině vody a je syn Boží. Později by zavražděn, neboť náboženská nesnášenlivost je stará jako lidstvo samo.
Sekty v negativním slova smyslu se často formují kolem manipulativních egoistickách jedinců, dost často opilých mocí, s psychickou poruchou nebo závislostí, nebo rovnou vším dohromady. V našich končinách je to například sekta takzvaného Syna člověka Emanuela Parcivala, známá díky angažovanosti dcery herečky Mileny Dvorské jakožto paní Mesiášové. Patrně jste slyšeli o hromadných sebevraždách členů zhoubných kultů, např. Jonestown v Guatemale, nebo ke konci 20. století členů sekty Heaven’s Gate. Tohle jsou extrémní případy zhoubného vlivu na jedince. Většina sekt za sebou zanechává množství psychicky a ekonomicky zničených jedinců, kteří jen těžko znovu navazují kontakt s lidmi.
Tento způsob fungování je nejvíce znám u sekt náboženských, ve skutečnosti však totožně fungují extremistická politická uskupení a podvodní finanční schémata.
Videonávod: https://youtu.be/mnNSe5XYp6E
BJB, aneb blbina je blbina. Zdravím ostatních 10 účastníků DMD, kteří měli stejný nápad.
Uživatelské jméno:
Runa
Toto uživatelské jméno již někdo v minulosti zaregistroval.
Nevena
Toto uživatelské jméno již někdo v minulosti zaregistroval.
Lodní šroub
Konečně.
Heslo:
namesicnej balvan
Heslo musí obsahovat aspoň jedno velké písmeno.
Namesicnej balvan
Heslo musí obsahovat písmena, čísla a speciální znaky.
Namesicnejbalvan
Heslo musi obsahovat aspoň jedno číslo.
Namesicnejbalvan12345
Heslo musí obsahovat aspoň jedno velké písmeno, číslo a speciální znak.
Namesicnejbakvan1234@
Hesla se neshodují.
Náměsíčnejbalvan1234@
Heslo musí obsahovat aspoň jedno velké písmeno, číslo, speciální znak, interpunkční znaménko, hieroglyf, znaménko cyrilice, znak gangu, pozitivní poselství, žíni jednorožce, kořen mandragory, středně složitou čáru, vlaštovčí pírko, netopýří chmýří a šnečí sliz.
Poprvé se probudila ještě s černým pytlem na hlavě, který jí nasadili u brány výcvikového centra, jakmile vystoupila z auta. Prošla prověřením. Bylo jí trochu špatně ještě v šest ráno, když začínal výcvik, ale zatnula zuby.
Podruhé jí už špatně nebylo. Sestra byla nezkušená. Ranka po vpichu se hojila dlouho.
Potřetí jí bylo špatně už od chvíle, kdy ji sebrali vyšehradští. Bez prověření nemohla pokračovat. Kdyby ji nepřipoutali k židli, patrně by šla k zemi.
Počtvrté se přistihla, že už si zvyká. Předtím byla oboustranná nejistota, a pak úleva, že je stále důvěryhodná.
Použnevědělakolikáté se probudila sama v prázdné místnosti.
Militia byla tolerantní k jejím úletům. Jen občas slýchala, že nedopadne dobře. Neposlouchala.
Poslední objev se jmenoval Aleksandr a byl stejně nevázaný a neopatrný jako ona. Prozradili se oba. Zůstala spoušť a mrtví na její straně. Přežila jen ona a smrt se jí pověsila na paty.
Našel ji i v Bukurešti. Čekal na ni doma. Nohy na stole a drzý úsměv. Pak šel do bezpečného domu, který krátce předtím opustila, usmál se na recepční a dal jí pět minut, a pak vypálil dům do základů.
Marina zametla stopy a zmizela.
Tentokrát ji místo Aleksandra našel bratr a splnil svou povinnost.
Kousek cesty zpátečkou.
Navazuje na Město a hvězdy, to je tak na okraj - drabble je snad srozumitelné samo o sobě.
Předchozí: http://sosaci.net/node/29065
„Tisíce cest. Svět nekonečných možností.“
Jednu zaslechla v hlase čaroděje z Vyšehradu, před pár týdny. Cosi je špatně. S ní.
„To vše je jen iluze.“
Jedna sestra jí obarvila vlasy na hnědo, vybrala novou kosmetiku a nové oblečení. Nepoznají ji. Ona se nepoznává v zrcadle.
„Ve skutečnosti máš pouze dvě. Je načase, aby ses rozhodla. Můžeš zavřít oči a čekat jako ovce, až si pro tebe přijdou vlci.“
Jako dosud.
„Anebo můžeš otevřít oči a být na pozoru jako ovčácký pes. Jsi mezi ovcemi, ale chráníš je před vlky.“
"Jak?"
"Možností je spousta. Je to na sobě. Jak se rozhodneš?“
„Pověz nám tvůj příběh, Oleno.“
Třikrát tři, devět židlí. Odpolední čaj a sušenky po dvakrát čtyřech hodinách výuky a výcviku.
„Poprvé jsem chtěla někomu pomoci. Chtěla jsem zavolat čarodějnickou policii. Bylo pozdě. Málem jsem zemřela.“ Zjizvená pravačka.
Účast.
„Vyšetřovali to?“
„Pachatelka zabila mnoho dívek.“
„Čarodějek?“
„Taky.“
Mlčení.
„Podruhé mě… napadl nějaký muž.“
„Co jsi měla na sobě?“
„Šaty na ramínka.“
„Jak dlouhé?“
„Do půl stehen.“ Obejme si ramena. Je unavená.
„Mohla sis za to sama?“
„Nevím.“ Slzy.
„Zasloužila sis obtěžování a kdyby tě někdo znásilnil v parku, nemáš se čemu divit. Ale nezasloužila sis napadení kouzlem. Nikdo si to nezaslouží.“
Aleksandr má v pokoji velké zrcadlo v těžkém rámu. Zrcadla odrazí a obrátí vše, co vidí, ale nemají paměť. To Aleksandrovo má rám odřený a popálený od kouzel a plochu křišťálově čistou. Občas v něm vidí minulost, když je zrovna Olena poblíž zrcadla.
Kdysi mu zachránila život, ale za jakou cenu? Nepamatuje si jeho jméno ani své vlastní. Nesmí se k ní přiblížit, ale musí splatit dluh. Nic menšího než život. A tak pozoruje a čeká. Nechává se vidět. Někdy na ni promluví. Ona mu někdy odpovídá.
Někdy, když zírá na svůj vlastní odraz, má chuť rozbít zrcadlo na kusy.
nesoutěžní
Představují se další komentíci a zdraví Aries, Ave, ef77 a Bilkis.
A nyní tiše středem přicházíme my! Komentíci s ocáskem. Ještě nás neznáte. Jsme všichni tři stejně mladí, protože jsme bratříčci a pracovníci laboratoře na odpočinku.
Jetřich - štramák krasavec s elegentním flíčkem na břiše, který si všechny omotá kolem prstu. Jako komentík vede dvojí domácnost, ale pssst.
František - chlap jako hora s vlastní hlavou. Má bělostné bříško bez flíčku a bělostný charakter s nekonečnou trpělivostí.
Čestislav - poslední, ale v neposlední řadě, drobný, ale svalnatý. Má největší flíček a největší apetit.
Máme tolik osobnosti a půvabu, že potřebujeme dvoupatrovou klec. Taky jsme slušní jedlíci! Sníme vše, na co přijdeme, a nenecháme nic.
Ester to jistí z detašovaného pracoviště, kde pečuje o osiřelou vrstevnici a dvě puberťačky.
Olena schovala část svého života do krabice, tu důkladně zapečetila a přilepila na ni nápis „Neotvírat za žádných okolností“. Tak důkladně, že sama zapomněla na její existenci. Život však jde dál a jeho části taky. Ta jedna tiše rostla. Chvíli se dala přehlížet. Chvíli.
„S námi můžeš mluvit o čemkoliv. Na ty ostatní zapomeň.“
---
„Máš prudký zánět spojivek.“ Sestřenice se pousmála a pokrčila rameny. „Nekoukej do toho počítače aspoň tři dny.“
„Musím —“
„Počká to.“
Aleksandr zaostřil na dokument vydolovaný z disku nalezeného v narychlo opuštěném bytě tajné organizace Militia.
Oči začaly pálit a slzet.
Aleksandr vypnul počítač a šel spát.
Ahoj Charlie,
věnuji ti kousek letošní DMD série. Skončí dobře a zkoumá se v ní strašidelná kniha, snad se ti bude líbit.
Předchozí: http://sosaci.net/node/28745
Těžká pergamenem a kůži vonící kniha působila idylicky jen na první pohled. Ve skutečnosti byla děsivá. Neznámé písmo popisující neznámý svět, o kterém nikdo nic nevěděl. Kdo ji četl o půlnoci, prý záhadně zmizel. Kdoví. Jeden nikdy neví.
Ornamentální listy a zářivé květy nevídaných tvarů a barev, tahy archaického písma, shluky písmen nedávající smysl.
Zatím.
Kniha pocházela z šestnáctého století. Autor nejenže neuvěřitelně škrábal. On navíc ještě šifroval.
Lingvistka zívla, pohlédla do tmy za okny a naklonila se nad knihou.
Pak zaostřila a sáhla po lupě.
Skutečně.
Listy neznámých rostlin byly okousané.
Ještě včera nebyly. Určitě. Na to mohla přísahat.
Ahoj Blanco,
opožděně přichází tvůj Ježíšek.
Snad je drabble srozumitelné bez znalosti fandomu - anebo ti aspoň doporučím seriál, který by
se ti mohl líbit.
Tvoje
n.
Dojimu varovali předem. Sklopila sedačku auta a předstírala, že spí ve službě.
Měsíce hraní protekční nuly a teď musí vedení nařídit útok. Možná je doopravdy nula. Parťáci, ti skuteční, jí to nikdy neřeknou do očí.
Zavřela oči, zatímco někde v dálce operativci vyráželi dveře do budovy SNT-J. Padne pár ran pěstí, všichni se oklepou, Robin se oklepe, protože Robin je v bezpečí, a pojede se dál.
Dorazila, když bylo po všem. Po Robin a Amonovi se slehla zem. Zůstala díra vypálená do zdi a strašidelně velká louže krve. Amonova krevní skupina. Amonova DNA.
Tehdy Dojima poprvé zapochybovala o své loajalitě.
Navazujeme tam, kde jsme loni při DMD skončili - jen se skokem o dva roky dál.
Sraz o prázdninách. Karolína šije do holek a nakrucuje se před klukama. Eliška pije druhé pivo a moc nenamluví. Všichni pijí pivo, jen Olena červené. Olena přemýšlí, proč sem chodila.
O loňské aféře s čarodějnicí nepadne ani slovo.
Aleksandr si přidržuje na koleni sáček s ledem. „Chci pokračovat,“ vyhekne.
Jeho znovunalezená instruktorka zavrtí hlavou. „Běž domů a pár dní se šetři.“
„Umět se porvat s lidma z Milice je k ničemu. Potřebuje jinou pomoc.“
„Můj syn není žádný blázen,“ odsekne Vasyl Kosturak.
Olena zaťuká na sousední dveře. Nikdo doma. Možná dobře. Po třech sklenkách se špatně dává pozor na jazyk.
Karel Vrbenský potáhl z cigarety a otřásl se. Bohnická rána byly čím dál chladnější. Kouzlo, které na sobě nosili všichni zaměstnanci šestatřicátého pavilonu, zaťukalo kamsi na zadní vrátka jeho vědomí. Někdo místní zažil něco podivného a přichází se svěřit. Možná případ pro speciální pavilon. Možná bude třeba zavolat vyšehradské. Možná z toho nebude nic. Karel si upravil šálu a čekal.
Z mlhy se vynořil muž kolem čtyřicítky, přišel ke Karlovi a strčil ruce do kapes. „Nemáte oheň?” zeptal se.
Karel mu připálil.
„Některý služby jsou na palici.“
Po dlouhém přemýšlení vybírám drabble ze zkušebního tématu. Poměrně dobře vystihlo moje duševní rozpoložení. Měla to být jen momentka z něčího života, nakonec však na ně navázal celodubnový seriál, s pokřiveným zrcadlovým obrazem úvodního drabblete na konci. Během seriálu jsem využila podněty od Bilkis a Aries, kterým tímto ještě jednou děkuji!
Hladina vody je lesklá a rovná jako zrcadlo, a je studené ticho, na krátký okamžik, než se zase zvedne vítr.
„Předloni tady byly labutě,“ řekne dívka. „Loni kachny.“
„Možná se přestěhovaly o dům dál,“ napadne jejího společníka.
„Žádné další jezírko tady není.“
Hladina je prázdná. Holé větve se pohupují ve větru. Můstek od loňska ztratil několik dalších prken.
Mladík položí ruku na zábradlí a nohu na prkno s dírou po suku.
„Není na koupání trochu moc zima?“ nadhodí dívka.
„Nespadnu tam.“
Prkno zapraská. Mladík se opře o druhé zábradlí. Dívka nenápadným kouzlem zacelí prasklinu v prkně.
„Nespadneš,“ řekne se smíchem.
Kolem kostelíka rostou kaštany. Sbírá jejich hladké čerstvé plody. Převaluje je v ruce, jako kdyby se nedokázala nabažit normálnosti. Je o rok starší. Lidé stárnou. Strážci jsou mladí a staří zároveň. Tenhle strážce ví, jaké je plout s časem. Nerad na to vzpomíná.
Poblíž kostelíka je i dětský tábor.
"V kostele straší," říká jí jakýsi chlapec. "Viděli jsme tam zelené záblesky."
"Opravdu?" usmívá se ona.
"Vymýšlí si," řekne jiný.
Kamarád ho žene pryč.
"Jsi tady?"
"Ano," odpoví. Ona ho neuvidí ani neuslyší. Strážce se dotkne struny světa. Z kaštanu se uvolní list, sveze se vánkem a přistane jí v ruce.
Olena si upraví šálu. Studený klid střídá studený vítr a Grébovka je ponurá. Nikdy by ji nenapadlo, že takové místo najde uprostřed města. Páchnoucí halda, rozbitá kašna, pokřivený plot, vyhořelá grotta. Ideální místo na rande.
Šimon šplhá na obrubu kašny.
„Není na koupání poněkud zima?“ nadhodí Olena se smíchem.
„Nespadnu.“
Šimon se narovná, udělá dva roky a pod nohou mu povolí kus kamene. Zmizí za obrubou.
Olena se nahne přes okraj. "Jsi vcelku?" zeptá se polekaně.
"Nic se mi nestalo."
Žádný pocit déja vu. Žádné nečekané vzpomínky. Jen nejasně nepříjemný pocit.
"Pojď pryč," řekne Šimonovi.
Branka za nimi mokře zaklapne.
Tady končí další kus Olenina příběhu. Děkuji věrným čtenářkám Aries, Bilkis, kytce a ef77, že se mnou vydržely až do konce dubna. :)
První drabble vložené z mobilu. Prosím o shovívavost, interpunkci opravím, až se dostanu k počítači.
Předchozí: http://sosaci.net/node/27544
"Nepoznala Aleksandra. Málem nepoznala ani tebe. Myslí si, ze celou dobu chodila na místní základku. Dokonce si na to pamatuje."
Bývala jejich eso v rukávě. Teď nemá magii ani vzpomínky na ni. Z Aleksandra je poloviční blázen. Takhle to skončit nemělo.
"To nezpůsobila pečeť," řekne velmistr. "Potlačila traumaticke vzpomínky a nahradila je falešnými."
"Přece to takhle nemůžeme nechat."
"Musíme. Předtím se dvakrát pokusila zabít. Potřetí se jí to povede."
"Nemůžeme zůstat tady," řekne Iryna. "Nikdo se nesmí dozvědět, co se stalo. Vůbec nikdo."
"Jména?" zeptá se bez zájmu úředník.
"Ponechte původní."
"Příjmení?"
"Ševčuk."
Je to první příjmení, které ji napadlo.
Oleně se svírají útroby, když vidí velmistra, prastrýce, unaveného a staršího o pět let. Ona se vzdala magie, ale zaplatil on.
Svírá se jí srdce, když oknem vidí zarputile čekajícího Aleksandra. Nenásledoval ji. Nesmějí se vidět. Je příliš zranitelná.
Svírá se jí hrdlo při pomyšlení na minulost a budoucnost.
„Co teď?“
„Můžeme žít bez magie. Někde jinde. Jen my dvě.“
Teď chce zaplatit i její matka.
Tíha postupně odchází.
Přijde prastrýc. Olena ho málem nepozná. Snad dva roky se neviděli.
Jednoho dne klepe na dveře rozčilený mladý muž. Pohádá se s mámou a odejde.
„Kdo to byl?“ zeptá se Olena.
Olenina matka Iryna otevře knihu na stránce, kterou Olena včera založila fotografií, a otočí knihu k Aleksandrovi.
„Znáte to kouzlo?“
On přikývne. „Pečetní kruh. Zamyká čaroději přístup k jeho vlastní magii. Je složité na provedení. Olena je našla před časem. Chtěla někomu pomoci.“
„Může pomoci tobě.“
Aleksandr se ostražitě narovná. „Nenechám si vyrvat magii z těla.“
„Ne bez vašeho souhlasu.“
„Víte, jaká je cena?“ nadhodí Aleksandr.
„Vy ji platit nebudete.“
Aleksandr se předkloní a zavře knihu. „Ale ano. Žiju díky magii. Zabili byste mě. Chci vidět Olenu.“
„Pak ji uvidíte.“
„Na to nepřistoupím,“ odsekne Aleksandr. „Všechna moje magie mi zůstane.“
Vysvětlení tématu: Aleksandrova magie je momentálně narušená, ale chce si ji radši nechat, než aby se zcela vzdal možnosti čarovat.
Další: http://sosaci.net/node/27544
Krapet se mně to zvrhlo v pohádku, kterou bych dětem před spaním nevykládala. Kdo k nim pak má vstávat. Na druhé straně, nebudou pak v noci courat samy venku...
Bylo nebylo, před třikráte sedmkráte sedmkráte sedmi lety, přišli na bílou horu lidé a založili město. Protože každé město má strážce, kde se vzal, tu se vzal, byl strážce města a lidské oči jej neviděly. Městu vládl dobrý zlý pán. Všichni se ho báli a nenáviděli ho. Chtěl rozkazovat i strážci, a tak přišel k základnímu kameni města, třikrát na něj zaklepal a vyslovil strážcovo jméno. Zablesklo se a zahřmělo, a zlého pána a kámen už nikdy nikdo nespatřil.
Strážce ho stáhl do země. Pánovy vlasy se staly stromy, jeho kosti skálami, jeho maso zemí a jeho krev vsákla půda.
Obsahuje další nápovědu k Tajemnému městu.
Pokud jste uhodli Tajemné město, napište na neviathiel@gmail.com :)
Nastartuji. Auto je z kovu. Kov, kdysi pluh, předtím meč, předtím ruda. Je požehnáním nevidět mezi čas. Sousední město je kolébkou starodávných aut, ale tam nejedeme.
Dojedeme ke skupině domků a nápisem na modrém pozadí. V lese se schovává prastarý kostelík s dřevěnou střechou. Zaniklá ves a nová na jejím místě.
Zastavuji.
„Má tohle místo strážce?“ řeknu.
„Ne.“ Vystoupí z auta.
Projdeme dřevěnou branou. Sedáme na kamenné schody. Beru tužku na oči a v opačném kreslím strážci bez města na čelo kouzlo, které jeho bratr kreslil na čelo mně.
Když propojím nekonečný uzel, on zmizí.
Možná jsem ho právě zabila.
Olena odloží nejdříve hrnek a pak knihu. Hrnek vypila do dna. Knihu se neodvážila otevřít.
V knize je založena fotografie Karla Vrbenského. Kdysi ho chtěla zachránit. Nikdy se nesetkali. Dostal se z nejhoršího sám. Nestihla mu zničit život. Nestihne.
Stvořila noční můru. Některé meče nelze překovat v pluhy.
Všechno špatně, od začátku. Noční můra je ona a řešení jednoduché. Tak nádherně jednoduché.
Stočí se v křesle, zavře oči a ponoří se do úlevy, jakou už necítila dlouho. Přichází nepříjemné bušení srdce a nevolnost. Je to jiné, než si představovala.
Mamka se vrátí brzy. Přičichne k hrnku.
„Co jsi proboha udělala?“
Modravý svit pohasíná. Praskliny se prokoušou k sobě. Osm temně průhledných střepů se rozběhne do všech stran. Olena sesbírá rukama v rukavicích tři, které zůstaly na přikrývce.
Křivky na monitorech se roztřesou.
Dva u postele. Dva pod lůžkem.
Rozpípá se alarm. Zdravotní sestra ji vyvede z pokoje.
Sedí na chodbě a zírá na sedm střepů. Trvá nekonečně dlouho, než ji pustí do pokoje. Osmý střep najde v koutě.
„Prý nesmím vstávat.“
„Neudržel by ses na nohou.“
„Cítím se skvěle.“ Usměje se, mávne rukou a vyčaruje plamínek. Jeho zrcadlový odraz má havraní provazce vlasů, šedou kůží a jezera smůly místo očí.
Když jde Olena nemocniční chodbou, necítí vůně lektvarů, neslyší lidské hlasy a nevnímá své vlastní kroky. Svírá kulatý balíček. Mezerou v ochranné schránce se protáhne modravá záře.
Černá křišťálová koule pohltí, co se jí dotkne. Životy pěti lidí beze jmen a s tvářemi. Aleksandrovu magii. Ne jeho životní sílu. Možná zemře. Možná ji bude nenávidět. Včerejšek je nenávratně pryč.
Aleksandr je při vědomí a ví, že mu zbývají hodiny.
„Výsledek je nejistý,“ řekne mu. „Záleží jen na tobě.“
Jemu se zkřiví tvář námahou. Nechci zemřít, odpoví myšlenkou, protože nemůže mluvit.
Olena rozbalí zářící kouli a vloží ji Aleksandrovi do rukou.
„Proč je napojený na přístroje?“
„Udusil by se.“
„Říkali jste, že nepřežije.“
Ticho.
„Kdyby ho našli dřív…“ Kdyby nebloudil po Oděse. Kdyby. „Možná. Možná ne.“ Lékař se nervózně ohlédne po Aleksandrově otci. „Udělali jsme pro něj, co jsme mohli. Víc není v našich silách.“
Olena zavře oči a přikývne.
„Ve tvých ano.“
Modravá záře. Aleksandrova magická síla a životy pěti lidí. Kdykoli zasáhla do událostí, zvrátila je k horšímu. Měli ji nechat ležet a umřít uprostřed jejího vlastního obludného díla.
„Pokusím se,“ řekne. „Možná je naděje. Nevím, jaká je cena.“
„Pokusíš se a já zapomenu, že možná umírá kvůli tobě.“
„Nemůžu si najít město. Každé město má strážce.“
„To tvé ne.“
Strážce bez města zavrtí hlavou. „Už ano. Jakmile jsem odešel, zrodil se nový.“
Pokud mu pomůžu vrátit se do mezičasu, nebude mít žádné město, o které se postará a které se postará o něj. Bude zase číhat na čaroděje jako já a vtahovat je do mezery, aby zaútočil na jejich slabiny a vzal jim sílu. Pokud zůstane tady, možná zemře. Možná ne a možná bude dál lovit čaroděje, aby přežil.
Ať udělám cokoliv, dopadne to špatně.
Také ho můžu zabít. Nikdo jiný neví. Nikdo jiný to za mě neudělá.
„Jsi zřídlo. Jednou budeš nejmocnější mág své generace.“
Olena si stírá cosi studeného z tváře. Krvavá kaše. Bílý úlomek.
„Můžeš být velmistryně. Nebo noční můra.“
Zvedne se na loktech. Mezi cáry krabic a věcí a lidí září černá křišťálová koule. Září velmi jasně a je pokrytá prasklinami.
„Musíš se naučit tu sílu ovládat, než bude pozdě.“
Selhala jsem, šeptá v duchu.
„Aleksi,“ vyrazí ze sebe nahlas. On ne. Jen ne on.
Nejisté kroky. „To rudé,“ hlesne Aleksandr. Zírá na krvavou kaši na zdi. Pak se rozesměje, začne si freneticky otírat ruce o džíny a skrz spoušť se odpotácí z bytu.
Strážce bez města mě upřeně sleduje, když do sebe láduju loupák. Toho svého se ani nedotkne. Nechci přemýšlet, k čemu potřebuje lidské uši a oči. Uši. Zabloudím pohledem do regálu. Ironie.
„Nemůžu tady zůstat,“ řekne.
„Proč?“
„Nejsem člověk. Tenhle svět se pohybuje.“
„To přejde. Pil jsi svařák nalačno.“
„Nepřejde. Stojím v proudu času.“
„Musí existovat kouzlo, které tě vrátí zpět,“ prohodím.
„Nikdo z nás si Knihu nepamatuje celou.“
Kniha je v mezičase. Sakra.
„Mluvila jsi s ní. Byla ve tvé hlavě. Pořád tam je.“
Chvíli mlčím. „Pomůžu ti. Mám podmínku,“ řeknu pak. „Najdeš si město a lidi necháš na pokoji.“
Strážce je starý tisíce let, ale protože žil ze svého města a pak z ukradené magie, nikdy nejedl.
Pokud jste uhodli Tajemné město, napište na neviathiel@gmail.com :)
Další: http://sosaci.net/node/26885
Gratuluji vishnarovi, který uhodl Tajemné město jako druhý :)
Začíná pršet a Olena přemýšlí nad Aleksandrovou neznámou z třetího patra. Určitě jí něco zatajil.
Vejde do domu. Výtah někde vězí. Na schodech nikdo. V třetím patře dvojice mužů s krabicí. Oba se pátravě zahledí na Olenu. Nikdo nemluví.
Olena přistoupí k otevřeným dveřím bytu. Krabice, všude. Jedna je otevřená. Kniha s vyobrazením mantichory na obálce. Dřevěná skříňka. Mezerami ve spojích prosvítá známá modravá záře.
Někdo ji strhne. Elektrický výboj do prázdna. Další ruce ji tisknou k zemi. Olena se nemůže pohnout. Magie se brání za ni. Zuřivě. Trhá hrubě, pak na malé kousky, vše v cestě, neživé a živé.
Alla rozeslala na pagery nouzový kód pro případ prozrazení. Je načase zahladit stopy. Operátoři musí do dvou hodin vyklidit byt a zdekovat se. Zbývá ještě jeden problém. Od Aleksandra je pokoj jen na chvíli.
„Co s ním?“ zeptá se Alla.
„Zabij ho,“ odpoví kolega. „Aspoň bude o jednoho čaroděje méně.“
Alla bere pistoli, namíří Aleksandrovi na srdce a stiskne spoušť. Cvakne naprázdno. Podruhé taky. Alla zanadává a mrští pistolí do jedné z krabic. Zahlédne kladivo.
Vší silou Aleksandra uhodí do spánku. Praskne kost. On má stále otevřené oči a dýchá.
„Za pár hodin je mrtvej. Do té doby nikdo nepřijde.“
Starostí je tam dost. Jestli jsou hezké nebo ne, nechávám na posouzení hodnotitelé. Aleksandr je pohledný jedinec, ale co se s ním děje, moc hezké není.
Další: http://sosaci.net/node/26606
