Moje články

Pozn.: Nápadů bylo několik, ale tenhle byl první a držel se úporně :-)
Do každého manželství se časem vkrade nuda. Obzvlášť když už trvá velmi dlouho.
Královna se netrpělivě ohlédla ke dveřím a dál se věnovala prohlížení tváře a těla ženy, kterou jí před lety její faraon přivedl z jednoho porobeného světa jako dárek. Byla hezká. Souměrná. Stále stejná. Chtělo to změnu.
Konečně dorazil První muž, kterého si nechala zavolat už před deset minutami. Chvíli počkala, než mu udělila svolení vstoupit do jejích komnat.
„Teal'cu, dávám ti tajný a důležitý úkol,“ řekla Amaunet. „Přivedeš mi ze zítřejší válečné výpravy lidskou ženu. Mladou a krásnou. Takovou, která bude hodna stát se mou novou hostitelkou.“

Karel si někdy připadal jako stroj.
Jeho život se točil v kruhu. Nezaspat. Přijít do práce. Často přesčas, někdy dlouhý. Návrat do prázdného bytu. Večerních deset kapek, ne protože by nemohl usnout, ale aby se zbavil těch snů.
Přicházely za trest. Každá akce vyvolá patřičnou reakci. Mívaly tvář muže, kterého zabil. Mohl ho zneškodnit. Místo toho mu dal možnost kouzlo dokončit a zjistit, že je Karel umí otočit proti němu.
Někdy se dva dny zapomněl najíst.
Pak lektvar přestal účinkovat. Musel přidat jednu kapku.
Jako stroj. Který funguje pořád stejně, ale potřebuje víc paliva.
Jednoho dne přestane fungovat.
Anebo vybouchne.

Pozn.: Navazuje na Večerní expres a Večerní výšlap.
Loď. Mezi stromy. Na polámaných stromech.
Po jednom stromu šplhá žena. Pak se přehoupne přes zábradlí.
Dveře do podpalubí se náhle otevřou. Z nich vyjde muž. Přijde až ke Katce a natáhne k ní paži. Jako kdyby se bál, že je jen přelud.
„Jako kdyby se svět přede mnou divně rozpil. Chtěla jsem se podívat zblízka. A najednou jsem byla úplně někde jinde.“
Sedí spolu v lodní kuchyni u horkého čaje.
„Usnul jsem při čekání na metro. Pak jsem uslyšel „Ukončete nástup...“, lekl jsem se a rozběhl k vlaku. Svět se divně zatočil a já se ocitl tady.“ Odmlka. „Předevčírem.“

Pozn.: Navazuje na Sparklypoo Comic.
Všeobecně není příliš známo, že autodestrukci koleje Jiskropšouk přežily tři studentky. Tyto úžasné bytosti ale musely odejít, neboť udržovat kolej pro tři studenty je poněkud ekonomicky nevýhodné.
Dívky založily město Jiskřičkov. Mělo se stát odkazem tragicky zaniklé koleje. Provdaly se za výjimečné mladé muže a přivedly na svět překrásné dokonalé děti. Tyto děti ale nikde nemohly najít sobě rovné, a taky si bez výjimky všechny našly životní partnery v Jiskřičkově.
Třetí generace byla schopností takřka božských a krásy tak nevídané, že se na ni ani nedalo pohledět.
Pravnoučata zakladatelek měla jednu hlavu a jednu ruku navíc a založila rod Bíblbroxů.

Pozn.: Původní nápad mi někdo vyfoukl, nemám dneska moc času, nechci porušit své předsevzetí nevynechat jediné téma a BJB. V případě potřeby dodám historickou poznámku.
V puklině mezi dlaždicemi kvetl poslední letošní petrklíč.
Musel přijít blíž, tak blízko, jak se odvážil, a podívat se pořádně, protože nevěřil vlastním očím, nevěřil, že v téhle otrávené zemi může něco růst.
Začalo pršet. Rychle zaběhl do auta. Když přijel zpátky na pokoj, důkladně se osprchoval.
Na první výročí všude kvetly trsy petrklíčů. Na počest bojujícím a padlým. Na jeho ne.
Upadl v nemilost, protože musel lhát a pak nechtěl mlčet.
Na druhé výročí vůbec nevyšel z bytu. Vyskládal do obýváku všechny nevydané články, nahrál na magnetofonový pásek svou skutečnou a pravdivou závěrečnou zprávu a oběsil se nad schodištěm.
Na památku Valerije A. Legasova.

Když ji přinesli, dlouho se neodvážila otevřít oči, aby jí denní světlo nevypálilo zrak. Pak někdo zavřel okenice.
První, co spatřila, byl načervenalý lidský obrys protkaný teple rudými nitkami. Uvnitř hrudi lákavě tepající srdce.
Zavřela oči. Obrátil se jí žaludek. A zároveň pocítila hlad.
„Tahle do rána nevydrží,“ řekl kdosi.
„Co vidíš?“
Všechno bylo normální. Pokoj. Stěny. Světlo prosvítající skrze okenice. Mladý muž. Rozcuchané vlasy a kruhy pod očima. Zelenýma. Ne. Jedno je modré. Polekalo ji to.
„Máš každé oko jiné?“
„Ano,“ řekl a usmál se. „Vítej zpátky mezi živými.“
Vstala z postele a otevřela okenice.
Východ slunce byl překrásný.

A/N: Pokračování Večerního expresu (z jiného zadkového tématu:)
Katka nevěděla, jak dlouho šla tímhle přízračným světem.
Ocitla se tady naprosto nečekaně; v jednu chvíli šla podél náspu a v příští všechno zmizelo a zůstala jen mlha a nekonečný les.
Zlomila si podpatek. Začínala jí být zima. Zvedla si límec na kabátě. Nepomohlo to.
Znenadání se z mlhy vynořila loď. Spočívala mezi stromy, jako kdyby ji někdo vytáhl už přístavu a upustil doprostřed lesa.
"Je tady někdo?" zavolala.
Žádná odpověď.
Nahoře na palubě zahlédla nějaký pohyb.
Půjde nahoru. Bude opatrná. Možná to není člověk.
Jak vyšplhat po několik metrů vysokém pravoboku?
Jeden strom se dotýká zábradlí.
Vyzula si lodičky.

A/N:Za inspiraci děkuji Terdě. Drabble o dalším chudákovi, kterého nikdo nepolituje.
Někdy ty lidi fakt nechápu. Něco si spočítají na koleni, ani si to po sobě nezkontrolujou a vesele tomu věří.
Letím si jednoho krásného odpoledne v hladině 410 a najednou zjistím, že mám prázdné břicho. Takový pech! Já, takhle mladý, se mám rozmáznout o zem?
Nejdřív jsem letěl půl hodiny nasucho.
Pak mě otočili na bok a ještě hlavou dolů jako nějaký kluzák!
Nakonec jsem si na dávno nepoužívané runwayi rozbil nos o zábradlí stojící uprostřed ní a o gril, co tam nechali lidi, kteří s ječením zdrhli, jakmile mě uviděli.
Nikdo mě nepolitoval a ještě jsem dostal blbou přezdívku.

Levercham měla ráda staré pořádky. Svět se teď mění, ženství přestává být posvátné a otcovství je teď více než mateřství; vždyť když jí král svěřil do rukou výchovu své nevěsty, mluvil o ní jako o Deirdre, dceři barda Felimida, a jméno její matky pominul.
Levercham se rozhodla, že z dívky vychová stejně silnou ženu, jako je ona sama.
"Jakého muže bys chtěla?" zeptala se jí jednoho večera.
"Král je přece můj ženich," odvětila dívka.
Jednou na dvůr přilétl havran, přilákán krví telete, které porazil Deirdřin pěstoun.
"Takového muže chci," řekla Deirdre chůvě. "S havraními vlasy a tvářemi rudými jako krev."

Pozn.: Souvisí s drabbletem Ledová sprcha.
Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle.
Měl by se modlit. Za vyléčení své sestry Sigrid. Místo toho mu na mysl přicházela úplně jiná slova.
Donedávna věřil, že dělá správnou věc. Že ochraňuje nic netušící lidstvo před zplozenci pekla.
Pak zjistil, že jeho sestra je čarodějka. Dlouho to tajila. Nevěděla, co si počít. Uprostřed rodiny, která zasvětila svůj život boji proti čarodějům.
Danielův svět se otřásl v základech.
Tehdy pochopil, že on sám je zrůda, protože...
Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu.
Pane a Bože, nebeský Králi,
Bože, Otče všemohoucí.
... protože všichni jsme Jeho děti.

Pozn.: Inspirace mým nedávným zážitkem. BJB jak vyšitý.
Za okny byla mlha.
Vlak stál už hodinu uprostřed lesa. Nikdo jim nepřišel říct proč.
Po hodině čekání došla Katce trpělivost. Vzala kabát a vykoukla ven, kde už kouřilo několik dalších cestujících.
"Co se děje?" zeptala se jich.
Nikdo neodpověděl. Nikdo se neohlédl.
Na náspu si div nezlomila nohu. Blbý terén pro lodičky.
Šla dopředu. Po udusané hlíně.
U lokomotivy nikdo. Rozhlédla se. Vagony se ztrácely v mlze. A před lokomotivou...
Musela přistoupit blíž. Viděla nějak rozmazaně.
A vlak, násep a les zmizely.
O půl hodiny později se vlak zase rozjel.
Katčino místo bylo prázdné. Její taška zůstala na sedadle.

Telepatie připadá mnoha lidem vzrušující. Kdo z nás si nikdy nepřál vědět, co si myslí druzí? Vědět předem zadání každého testu? Znát tajemství svých přátel i nepřátel? Poznat, komu se líbíte?
Mohli byste si i povídat s ostatními lidmi na dálku. Bez placení účtu za telefon.
A někdy, v krajním případě, najít cestu, jak měnit myšlenky druhých.
Každá mince má svou obrácenou stranu.
Přitáhnete k sobě nežádoucí pozornost. Dozvíte se věci, které jste se nikdy dozvědět neměli. Které jste vědět nechtěli. Začnete ubližovat lidem. Kamarádi se vám začnou vyhýbat. Nakonec vás budou nenávidět.
Za tu moc, co nad nimi máte.

„Vím, že jsem nějak přispěl ke tvé smrti,“ zašeptal Jesper. „Nevím jak.“
***
Dvaadvacátého února mu bylo patnáct let a k narozeninám dostal dárek, který by nepřál ani nejhoršímu nepříteli.
Kluk z druhého patra přišel domů bledý jako stěna. Byl si zahrát hokej na jezero a v ledové vodě u břehu našel zamrzlé tělo dívky. Tělo patřilo Jesperově přítelkyni Sigrid, po které se před pěti týdny slehla zem.
***
„Našlo se řešení.“
„Jak to myslíš?“
„Je to někdo, který umí moje schopnosti zapečetit. Já ale nevím, jestli je mám poslechnout. Dovedeš si představit, že by ti někdo zlomil obě ruce, a že už bys nikdy nemohl lítat na kluzácích?“
Zavrtěl hlavou. „Nedovedu.“
***
„Je to složitější, Jespere. Ty nevíš, jak zlý je svět. Jsou tady lidé, kteří mají paranormální schopnosti. Čarodějové.“
„Tak jako ty?“
Přikývla.
„Kdybych to neviděl, neuvěřím ti.“
„To ale není všechno, řekla. Jsou nebezpeční těm ostatním. Používají proti nic své schopnosti. A my, co známe pravdu... tyhle lidi lovíme.“
***
Mezi řečí vytáhla ze kredence skleněnou mísu a omylem ji upustila. Střepy se poskládaly zpátky do původního tvaru a neporušená mísa vylétla nahoru jí do rukou.
Jesper jen nevěřil vlastním očím.
Její rodiče na ni ale zírali s hrůzou a odporem.

Karlova o dva roky mladší sestra za ním přijela začátkem března, když byl její manžel na konferenci v Jasné Goře. Vzala s sebou obě děti. Starší Mirjaně bylo devět a když Karla uviděla na nádraží, rozběhla se k němu a padla mu kolem krku. Její drobná ručka se dotkla hranic jeho mysli. Měl co dělat, aby nedal najevo leknutí.
Večer, když už děti spaly, seděl s Darjou v kuchyni.
„Probouzí se,“ řekla. „Ty to víš, že?“
Přikývl.
„Příliš brzy. Jako kdysi ty.“
Mlčel.
„Já tím nechci projít znovu.“
„Je aspoň o jednu úroveň níž než já," řekl.
Další mlčení.
„Naštěstí.“

Pozn.: Pozor, BJB a nadměrná roztomilost (nepříčetné šišlání jsem snad odstranila při korektuře). Když dva večery po sobě socializujete miminka, podepíše se to na vás.
V klíně se mi hemží hebké chlupaté klubíčko mláďat. Zvědavě zvedají do vzduchu růžové čumáčky, korálková očka mají na šťopkách a maličkými ocásky se chytají všeho kolem včetně vlastních sourozenců. Jedna mi vyleze na rameno, strčí čenich do ucha a poté se mi po obličeji pokusí vyšplhat na hlavu, aby se nakonec schovala pod svetr a spokojeně tam usnula.
O dva týdny později si tu zvědavou odvážlivkyni vezu domů.
Za pár měsíců z ní vyroste další malý tyran, který bude noční rvačky se svými spolubydlícími v kleci provázet pronikavým ječením a krást mi sušenky z misky i tlačítka z klávesnice.

Pozn.: Fandom: žádný. Jedna myšlenka, která už mi dlouho straší v hlavě. Dílem za ni může jeden skvělý autor sci-fi a dílem jedna povídka, otištěná snad před 15 lety v Ikarii.
Vesmír je děsivé místo, když se na něj podíváte z patřičného odstupu.
Myriády galaxií, sluncí, planet. Čas od času přijde zázrak, zážeh života, záblesk vědomí. Civilizace vznikají, rostou a nakonec se mění v prach.
Některé opustí svou planetární kolébku. Udělají pár prvních krůčků (skoků) po jiné planetě. Dojdou do cizí sluneční soustavy. Nakonec opustí vlastní galaxii.
A po pár miliónech let doletí první odvážlivci až na samý konec vesmíru. Pohlédnou do něj a jejich oči ztratí ten žár, který je dohnal až sem, a jejich duše už nikdy nebudou stejné.
Až se vrátí domů, nikdy nikomu neřeknou, co tehdy spatřili.

Téma: DMD č. 6. pro 6. 4. 2012. Téma: Běsnění
Fandom: Budeč (či spíš Vyšehrad)
Pozn.: Obsahuje lehký spoiler k této povídce.
Varování: BJB
Kromě strojvůdce byli ve vlaku jen dva další chlapi. První jízda po nové trati. Tunel. S jeho stavbou byly samé problémy, proto se trať otevírá se zpožděním.
Vzadu se ozval křik.
Stiskl brzdu.
Sotva stihl otevřít dveře, kdosi ho uhodil do tváře.
Na policajty počkal dispečer, který nebyl dnes se službě a náhodou se nachomýtl k pátrací skupině.
Pak přijeli lidi se zvláštního oddělení.
Jeden z nich, štíhlý chlap s tmavýma očima, prošel vagón, prohlédl všechny tři mrtvoly a najednou se podíval někam do stropu a zatvářil se úplně stejně divně jako ti mrtví kolem.
Až tehdy se dispečer vyděsil.

Pozn: Krutá realita všedního dne na pražských silnicích nemíjí ani vyšehradské čaroděje, aneb Nevýznamná část jedné mé vlastní povídky.
Půl šesté. Dopravní špička. Hnusné počasí. Nejlepší doba na příjezd do centra Prahy.
„Tady nezaparkujeme ani omylem,“ zavrčel Vratislav.
„Zastav na prvním volném místě, stejně hned pojedu dál,“ řekl Karel.
Vratislav zašilhal po malé mezeře, do které by se nevešla ani motorka. Má výborné prostorové vidění. Dobře ví, že mezera je příliš malá. Dobře taky ví, že používat prostorová kouzla při parkování je zakázáno.
Zvedl ruku z volantu a načrtl do vzduchu kouzlo pro rozšíření prostoru.
„Já vím, že se to nesmí.“
„Může. Jen nesmíš nechat auto bez dozoru.“
„Cože?!“
„Víš, co by se stalo, kdyby to kouzlo přestalo fungovat?“

Pozn.: Drabble je inspirované jednou opravdu povedenou a mrazivou scénou z filmu Lidice.
Sál byl narvaný k prasknutí a neobyčejně tichý. Houslista měl dojem, že jeho škobrtnutí smyčcem o dřevěné tělo houslí museli slyšet až v zadní řadě. Pomyslel na jejich primária Izáka, který už s nimi nikdy hrát nebude, protože byl minulý měsíc poslán do Terezína.
Na jeho místě teď sedí tenhle ďábel.
Během náročného partu neudělal jedinou chybu. Hrál dobře, to musel houslista uznat. Když koncert skončil, uklonil se jako profesionální hudebník, který dostal titul říšského protektora omylem.
"Jsem rád, že jsem mohl nahradit vašeho primária," řekl.
Houslista mu podal ruku.
Reinhardu Heydrichovi zbývaly přesně tři měsíce a pět dní života.

Pozn: Nesoutěžní drabble.
Než si Vrbenský přesedl k jejímu stolu, v klidu dobalil poslední cigaretu a uložil ji do kovově lesklé ploché krabičky. Je si až děsivě jistý. Že mu nikam neuteče. Že ji nikdo nepřijde zachránit.
Možná protože si to přečetl v jejích myšlenkách.
Jak zablokovat důležité části své paměti proti zdatnému telepatovi?
Najednou se cítí strašlivě unavená. Poraď si sama, znamenala odpověď centrály, když jim před chvílí na toaletách po telefonu narychlo vysvětlovala situaci.
Vrbenský si zapálí. Beze spěchu. Dobře ví, že ji má v hrsti. "Nechám to na vás," řekne. "Pokud budete lhát, poznám to. A zjistím si odpověď sám."

Pozn.: Fandom utajen, protože drabble obsahuje spoilery.
Nejsem hrdina.
Hrdinové končí na šibenicích.
Nešel jsem tam. Nedokázal bych se mu dívat do očí.
Nejsem hrdina, protože jsem se nedokázal včas rozhodnout mezi milovanou ženou a milovaným uměním. Když jsem se rozhodl skončit, bylo pro Sarah už pozdě.
Nejsem hrdina, a tak jsem se rozhodl, že nechám svému soupeři jeho děsivé tajemství.
Nejsem hrdina, a proto jsem zůstal naživu.
Zbývá mi udělat tečku. Půjdu a zastřelím vraha mého bratra. Jemu se dívat do očí budu. Pak půjdu žít život někoho jiného. Za sebe a za bratra. A postarám se o svou dceru. Na té jediné mi teď záleží.
Fandom: Dokonalý trik

Strážník Michal Pazderka se nervózně zavrtěl. Bylo půl dvanácté večer, trčel tady už druhou hodinu přesčas a ještě ke všemu zrovna ve chvíli, kdy už se chystal domů, sem přitáhnou dva pány v kvádru, kteří se porvali přímo na jevišti.
Jeden z nich byl podprůměrný čaroděj. Takové tady mívali málokdy. Ne že by byli tak vzácní, jen se málokdy dostali do křížku s Vyšehradem.
„Kradl mi králíky, mizeli z králíkárny každý večer,“ hulákal ten druhý. „Ale já ho nachytal, zmetka jednoho!“
„Jak?“
„Dal jsem do králíkárny slepice a přišel na jeho šou – a ejhle, co vytáhl z klobouku místo králíka!“

„Už je to definitivní. Rozvádíme se,“ řekla. „Jsme na tom vlastně oba stejně. Opustili jsme svou životní lásku.“ Ironický úšklebek.
„Až na jeden podstatný rozdíl,“ odpověděl jsem jí. „Tys od ní odešla dobrovolně.“
„To máš pravdu.“ Objednala si třetí sklenku. Já ještě ani nedopil tu první.
„Moc piješ.“
„Moc kecáš.“
Nejvyšší čas dopít a jít, než se zase pohádáme.
„Budeš si muset sehnat novou nabíječku. K tomu mobilu. Nenašla jsem ji.“
„To neřeš.“
„Co se ti tam stalo?“
„Já nevím.“ V Afghánistánu jsem byl dobrý voják, dobrý kamarád a dobrý doktor.
Tak proč si teď nedokážu poradit s normálním životem?