Moje články

Začátky Militie byly neuspořádané a divoké. Časem zjistila, že hledat a zabíjet černokněžníky je nekonečná práce. Začala hledat dlouhodobé vyšší cíle. Jestli místní organizace o něco nestojí, je to nadměrná pozornost.
„To je mág ze včerejška,“ zašeptá Marina, když se podívá kukátkem na chodbu. „Nejsem tady.“
Zatímco Marina přelézá na sousední balkon, Alla otevře.
„Marina je pryč. Nevím, kdy se vrátí. Co potřebuješ?“
Laškovný úsměv. „Můžu na ni počkat?“
Alla pokrčí rameny. „Pojď dál.“
Rozhlíží se a sedá do nabídnutého křesla.
„Kafe ti nenabídnu. Mám jen banánový čaj.“
Alla obejde křeslo, přiloží Aleksandrovi ke krku elektrický paralyzér a stiskne tlačítko.

Olena viděla černou křišťálovou kouli poprvé před rokem. Na světě jich prý existuje sedm. Jednu vlastní rodina Kosturaků. Poprvé se jí dotkla opatrně a v rukavicích. Postupně se s ní naučila zacházet i poslepu. Aleksandr ne.
„Měl bych jít sám.“
„Někdo musí vybít tu kouli.“
Aleksandr skládá stopovací kouzlo a do středu vloží dlouhý tmavý vlas.
„Kdo je to?“
„Byla v bytě na večírku. Možná někomu něco řekla.“
Stopa směřuje do třetího patra okrového činžáku.
„Počkej tady,“ řekne Aleksandr. „Možná kouli ukradla ona. Stačí, že viděla mě.“
„Počkej –“
„O mě se neboj, Princezno,“ usměje se on a vyběhne po schodech.

Svařák do sebe otočím najednou. Strážce bez města zírá střídavě do kelímku a na mě. Napije se opatrně.
„Zvláštní,“ řekne.
„Alkohol na zahřátí,“ plácnu, protože nevím, co říkat.
„Etanol je jed. Proč to pijete?“
„Právě proto.“
Pokrčí rameny, dopije kelímek a zahledí se na čmáranici na zdi. Nesmím ho spustit z očí. Kdoví, co udělá, až se vzpamatuje.
„Mám hlad. Půjdu do pekárny.“ Pekli mazance. „Pojď se mnou.“
„Hlad?“
„Vy nejíte?“
„Ne,“ odpoví. „Města nám dávají sílu žít.“
On to své opustil.
„Tak jak…“ Sotva zlevituji klíče, ale jsem prázdnota. Uši a oči. K čemu je chtěl? „Nechci to vědět.“

„Ty jsi nechal nabitou černou křišťálovou kouli na poličce v obýváku v nezabezpečeném bytě?“ zařval Vasyl Kosturak, až okenní tabulky zařinčely a na zdi se povážlivě zahoupal obraz. Nespadl. Škoda by ho nebyla. Stál několik milionů, ale Aleksandrovi připadal jako mazanice uprostřed s něčím, co vypadalo jako kříženec pískovce a mazance.
„Nechat byt bez bariér nebyl můj nápad,“ zamumlal.
„Pořádat tam večírky taky ne?“ vylítl otec. „Sepiš, co ukradli, a zavolej strážníky. Vysvětlíš jim to sám. Průšvih kvůli porušení utajení si vylížeš, zachraňovat tě nebudu.“
„Najdu tu kouli,“ odpověděl Aleksandr. „Je v ní moje magická síla.“
„Kde ji hodláš hledat?“

Začínám rozumět písmu Knihy. Čára je pohyb, pětimílová křížová cesta, magie smrti a života. Nekonečný uzel propojuje živly, začíná a končí ve nekonečnu. Závěr kouzla. Možná se mi rozum rozpadá na kusy.
Něčí ruka sevře moje zápěstí. Konce uzlu se spojují, opouštím mezičas a strážce města mi mizí z očí. Musím se opřít o hradby. Nevydržím ani sedět.
Vedle se kdosi opře o kameny. Plášť poznávám. Strážce bez města.
„Stáhla jsi ty mě. Takhle to být nemělo.“ Rozhlíží se, jako kdyby poprvé viděl svět. Následuje hysterický smích.
Stánkářka mi podává svařené víno. „To nechte. Vy dva jste zralí na panáka.“

I služebník lidstvu potřebuje odpočinek. Marina jde do metalového klubu. U baru zahlédne zajímavý obrys.
Jmenuje se Aleksandr a jdou k němu. Tváře mají studené od nočního chladu, ruce rozpálené touhou.
„V ložnici je tepleji.“ Smích.
Modravé světlo ve skříni. Průhledná černá koule. Magie těžkého kalibru. Marina se odtáhne.
„Nestihl jsem uklidit. Obvykle tady nikdo nebydlí.“
Marina couvá ke dveřím. „Nechte mě jít,“ vyhrkne.
„Co se děje?“
„Takže jsi vlezla do čarodějnickýho doupěte,“ shrne kolega v bezpečném bytě. „Jsi si jistá?“
„Jsem. Je to ten kluk z fotopasti.“
„Pamatuješ si, kde to je?“
Marina přikývne. „Určitě.“
„Dobře. Budeme muset zaimprovizovat.“

Zahledět se do Knihy je jako překročit hranici. Už není cesty zpět. Kniha mluví na mě a já jí rozumím. Mluví v obrazech. Mlčky. Je nenasytná.
Nechce jen radost, chce euforii. První uvědomění si největší lásky mezi obrazy lodí a mamutů.
Nechce jen smutek, chce zoufalství. Ztráta všeho, černočerná propast, bolest a touha všechno skončit, které mě stále doprovází.
Nechce jen závrať, chce hrůzu. První vidění mnoha časů.
Nechce jen hněv, chce nenávist. Dávná noční můra ze základky.
Pocity zůstanou. Nevím proč. Strážce mně na čelo kreslí složité tvary. Zaplavuje mě bolest a úzkost. Snažím se křičet jen uvnitř sebe.

Olenu s každým nádechem zasáhne bodavá bolest. Aleksandr ji občas musí podpírat. Zlatica jde s nimi. Nechce dát strachu čas. U jezírka si Olena kleká na zem a daruje zemi sílu, která se jí chvěla v pažích. Zlatica v liščí podobě prohlíží trosky domu. Něco se tam zaleskne.
„Fotopast,“ vysvětlí Zlatica.
Olena se ztěžka zvedne a zakolísá. Cestou zpátky ji podpírají oba.
Fotopast vyzvednou dva cizí lidé. V bezpečném bytě stáhnou fotky.
„Někdo zlikvidoval démony.“ Kdo a proč zrovna teď?
Fotky nejsou ostré. Dívka je zrzavá. Kluk se jednou podíval přímo do objektivu.
„Je velmi hezký,“ poznamená žena u počítače.

„Pamatujeme si mokré kameny, vítr ve vlasech, shořelou roubenku, výšku pod věží. Ale vy lidé, když jste uzavřeli sňatek s městy a jejich strážci, přinesli jste něco víc. Pamatujete si melancholii z mokrých kamenů, euforii z větru ve vlasech, zlost ze shořelé chaty, závrať z pohledu z věže. To je tvá cena. Zaplatíš ji Knize. Pak budu mít sílu kouzlo provést.“
Sedíme ve stínu věže na studených kamenech a vlhkém mechu. Je mi zima.
„Zůstanou na jejích stránkách. Můžeš si je přečíst.“ Ale nikdy nebudou tvoje a budou napsány cizím písmem.
„Které?“ zeptám se.
„Ty nejsilnější. Ty mají největší moc.“

„Soustřeď se na učení a od Aleksandra se drž dál,“ řekla Oleně matka a doufala, že dcera poslechne.
Iryna si nechala zamotat hlavu v osmnácti. Opustil ji kvůli jiné. Nezůstala sama, byla s ní Olena. Jemu to nikdy neřekla.
„Soustřeď se na učení a nehoň sukně,“ řekl Aleksandrovi otec a věděl, že syn neposlechne.
Vasyl byl kdysi zamilovaný do Oleniny pratety. Ona do něj ne, byla ambiciózní, vdaná a o jedenáct let starší. Její bratr Avram je zřídlo. Nadání je nejcennější dar. Mohla je přinést do Vasylovy rodiny. Vasyl neuspěl. S trochou štěstí a nenápadně manipulace to dokáže jeho syn.

Strážce listuje. Já nerozumím.
„K čemu je?“
„Je v ní vědění nás všech. Úplně všech.“
Pomyslím na tvář ve stínu a špičaté zuby.
„Kouzla s časem i mimo čas. Odpověď, jak přežít bez města. Jak otevřít oči člověku. Jak jej vtáhnout do našeho světa. Možná dokonce, jak to zvrátit.“
„Z čeho žije?“
Nemusím říkat kdo.
„Z lidských myslí a smyslů.“
Horečně listuje a všechny jeho tváře jsou nadšený chlapec.
„Kouzlo je vratné,“ řekne pak. „Musí je však vrátit ten, kdo je vytvořil.“
„Není jiná možnost?“
„Protikouzlo. Dokážu je provést, ale nebude to jednoduché. Budeme potřebovat pomoc. Musíš za ni zaplatit.“

„Kam byste chodili? V mém domě jste vítáni.“
Aleksandr nadzvedne obvaz a kradmo pohlédne ke dveřím, jako kdyby se měla objevit ranhojička a klepnout ho přes prsty. Olena sotva vyšla schody. Sedí stočená v křesle s hrnkem čaje a dekou kolem ramen.
Zlatica se v ložnici snaží znovu rozkojit. Každý zaplatil jinak.
Mohl by pokračovat sám. Mohou pár dní odpočívat. Můžou jít po rovině. Můžou se vrátit domů.
Musí zavolat velmistrovi.
„Porušils dohodu s vlastním živlem,“ shrne velmistr. „Zaplatíš cenu.“
„Já vím.“ Neodmlouvá. Doufá, že ho velmistr nevyhodí z učení. „Šlo o život.“
„Prozradili jste se. Musíte se vrátit domů.“

Jdeme mezi starými domky, k úpatí věže. Říká se jí bergrift. Poslední útočiště v případě napadení. Přemýšlím, kde je to moje. Možnáje to zbytek příčetnost schovaný vzadu v mé hlavě.
Rozhlížím se. Snažím se nehledět na Strážce. Snažím se najít jeho odpadlého bratra. Je pryč. Zatím.
Něco zachytí můj pohled. Kniha. V první chvíli netuším, proč. Pak si uvědomím, že je pořád stejná a neměnná.
"To nemůže být ona," řekne Strážce.
"Je zvláštní," říkám. Dotknu se ornamentů na vazbě. Na stránkách jsou také ornamenty. Obrázky. Jen obrázky.
"To nejsou obrázky. To je písmo. Slova a kouzla. To je Kniha času."

Jdem dělnickým pochodem! Kdo nejde s námi, jde proti nám! Ženy a děti první jako štíty proti gentlemanům. Nás sedm stovek, jdem kupředu, hnědá stranická legitimace v kapse!
Čtrnáct četníků u mostu. Jdeme je zbít, můžou za chudobu našich nezaměstnaných, kteří s námi ani nešli, kameny do nich!
Velitel padl s rozbitou hlavou. Parádní trefa!
Nějaký blbeček zpanikařil a odjistil pušku.
Masaryk nechal střílet do českých nezaměstnaných dělníků, hřmí kovaný komunista v parlamentu, my budeme bojovat za dobro, krvavý režim porazíme!
Zemřeli samí Němci, z toho jedna čtrnáctiletá holka a tři místní náckové, ale koho to zajímá. My chceme symbol.

Magický kruh, sůl, řetězy na rukou, kotnících a krku.
„To jsem já. Zlatica.“ V lidské podobě. „Jak se jmenuješ?“
„Olena.“
„Kolik je ti let?“
„Sedmnáct.“
Lusknutí prsty. Řetězy sklouznou. „Nesouhlasila jsem. Chceš se napít?“
Bolest při nádechu. Cítí obvazy. Překročí kouzla i sůl a vezme si sklenici.
Zlatica povytáhne obočí a nadzvedne pokličku hrnce. „Nejedla jsem tři dny, ale zbylo dost pro tebe.“ Úšklebek.
„Kde je Aleksandr?“
„Vrátil se pro tebe. Dostal ránu. Daroval přebytečnou magii vodě. Je v pořádku. Postarala se o něj naše ranhojička.“
„Byl to můj nápad.“ Povzdech. „Jinak to nešlo. Dokázal je oklamat. Vás také, že?“

Slunce: Prý se blížíte k afelu! Co je na tom pravdy?
Kometa: Ano, to je pravda, již za šest let od vás budu nejdál a pak se začnu pomalu vracet.
Slunce: Opravdu předposlední návštěvu doprovázely zvěsti předěsivé?
Kometa: Také jsem se doslechla. Kdepak já a kyanid!
Slunce: Máte čím dál luxusnější postavičku, zase jste zhubla v pase o metr! Prozradíte tajemství vaší diety?
Kometa: I vy lichotníku, však to samo víte nejlépe! Poslední návštěva u vás mě zase stála několik set milionů tun!
Slunce: To vás jistě neodradí od příští návštěvy!
Kometa: Kdepak! Těšte se na mě v roce 2061!

Vedle staré školy je kostel, ale ze školy zbyl jen název a chodí se tam na oběd. Kostel je odemčený, u oltáře kněz rozmlouvá s ministrantem. V lavici sedí stařeček a kněz z jiného času. Má monokl a natržený ret.
Nová škola je vedle hřbitova, aby děti věděly, kam nevyhnutelně povedou jejich cesty. Jdu dál, na kopec, kolem prastaré jeskyně, kde bydlí parta neandrtálců a zlomek času jakýsi nadšenec, lesem nahoru, na vyhlídku zohyzděnou polovičatostí kopce.
Dole je přehrada a zároveň není. V hlubáních času se skrývá ležení cizích dobyvatelů. Naštěstí neúspěšných.
Strážce města stojí vedle a mlčí.
Jsem unavená.

„Kdybychom rozbili zeď nebo revokovali démony, Zlatica zemře. Uzavřel jsem dohodu a přísahal na svůj živel. Oheň.“
Ruce mu pokrývá obvaz.
„Museli vydat Zlaticu. Musel jsem vydat Princeznu. Vysávali jí sílu. Vzali příliš. Zalkli se.“
„Dům se magií nezalkl,“ připomene ranhojička. „To Princezna?“
„Nevím. Nemohl jsem dovnitř.“ Lže.
„Vymklo se jí to z ruky,“ řekne ranhojička. „Může nás všechny zabít. Proto je v řetězech a kruhu bariér a soli.“
„Neudělá to.“
„Může.“
Ticho.
„Chci ji vidět.“
„Ještě se neprobrala. Nepustíme tě k ní, dokud neuslyšíme její verzi. Nikam nechoď. Lidé mají strach. Jakmile vystrčíš nos, dostaneš řetězy.“
„Vy se nebojíte?“

Bylo nebylo, Zářná Vzora šla na pivo se zlým a zlým dvojčetem. Co se nestalo, dvojčata vyrazila na výšlap a uvízla v prvním občerstvovacím zařízení.
I seděla u stolu sama samičká Zářná Vzora.
Mezitím se v New Yorku iniciativa Avengers rozhodla pro tajný průzkum Aveviny totality a vyslala dva zástupce, protože staří kamarádi chtěli jít na pivo.
"Jaktože jsem střízlivý?" zavyl tmavovlasý po první lahvi Pangalaktického megacloumáku.
"Ty už máš dost," prohlásilo pohlavně neutrální výčepní a za límec ho vytáhlo z hospody.
Blonďatý usnul, sjel pod stůl a stáhl ubrus. Vzora sotva zachránila láhev.
"Takže mám pít sama?" povzdechla si.

„Nemám zájem,“ odpovídám.
Určitě se usmívá. Doufám, že řekne, na které baště ho najdu, až se rozmyslím, a zmizí a nechá mě na pokoji.
„To nebyla otázka,“ řekne místo toho.
Oka mžik a jsem jinde.
Proti mně stojí muž. Nemluvně, dítě, chlapec, třicátník, padesátník, stařec a prach zároveň.
„Nedívej se na mě.“
Poslechnu.
On si povzdechne. „Neměla bys nás vůbec vidět. Žijeme mimo čas.“
„Kdo…?“ vypadne ze mě.
„Hlídám tohle město. On si začal hledat jiné cíle. Stáhl tě do mezery v čase.“
„Proč?“
„Města nám dávají sílu. Jemu už ne.“
„Můžete mě dostat zpátky?“
Smutně zavrtí hlavou. „Nevím jak.“

Místní ranhojičce táhlo na sedmdesát a už ji máloco překvapilo. Nejdříve se postarala o dívku. Bezvědomí, dvě bodné rány jako od tlustých jehel, vymknuté zápěstí.
Kluk měl popálené ruce a na nich řetězy. Mezi vesničany prosakovala nesmělá slova. Démoni. Černá magie.
Ranhojička si prohlédla jeho tvář v zrcátku. Žádný rozdíl. Žádná děsivá tvář.
„Sundejte ty řetězy,“ zavrčela ranhojička.
Zděšené ticho.
Klukovi došla trpělivost, vzal od ranhojičky tinkturu na popáleniny, nalil si ji na dlaň a omdlel bolestí. Když ho v domě propleskla, dala mu lektvar proti bolesti a řetězy sundala sama.
„Kde je?“ zašeptal.
„Bude v pořádku. Co se stalo?“

Pokud lítáte v aerolince, nechcete vzrůšo. Chcete dělat práci, která vás baví. Hecovat se s kolegy, kdo se od Movemberu vydrží déle neholit. Zaučit pár nováčků. O víkendu grilovat na zahradě s rodinou. Chodit na pivo s podobnými nadšenci. Občas si zalítat v aeroklubu. Až půjdete do výslužby, generální se zeptá: „Tohle je kdo?“
Nechcete se brodit ledovou vodou a počítat cesťáky; být odvezeni do nemocnice, aby vás neobtěžovali novináři; nespavost, noční můry, flashbacky, zhubnout patnáct kilo, zestárnout o deset let a poslouchat, jak moderátor jalového televizního pořadu paroduje váš záznam rozhovorů v kokpitu.
Nechtěná sláva se však může hodit.

Nevím, kdy přišel. Najednou stál proti mně. Nevidím mu to tváře. Stojí proti slunci, světlo je najednou ostřejší, stojí na místě, kde kdysi rostl strom. Skrývá se pod pláštěm s kápí. Mistr šermíř to není.
„Otevřela jsi oči času. Není cesty zpět.“
Určitě se mi dívá do očí a vůbec nemrká.
„Můžu tě zachránit. Neuvidíš minulost. Neuslyšíš minulost.“
Je zima. Slova se sráží ve vzduchu. Přísahám, že i Slunce svítí méně.
„Za jakou cenu?“ promluvím. Hrdlo mám sevřené a nohy vrostlé do země. Jinak bych utíkala.
„Vezmu si tvé oči.“ Úsměv odhalí zářivě bílé špičaté zuby. „Vezmu si tvé uši.“

Vzduch je nabitý ozónem a voda křišťálově čistá. Zlatica přes hladinu volá pomoc.
Dům je v rozvalinách. Aleksandr se prodírá troskami. Ruce má rozedřené do krve. Sinalou Princeznu najde mezi cákanci barvy. Na hrudi má dvě krvavé skvrny. Aleksandr klesne na kolena a v hlavě má prázdno.
Někdo přichází.
„To děvče to má za pár.“
„Buďte opatrní, je zřídlo.“
„On taky?“
„Možná.“
„Uzavřel dohodu s démony. Přísahal na vlastní živel. Porušil ji.“
„Páchne černou magií. Svažte i jeho.“
Někdo ho bere za ruce. Stahuje mu rukavice. Aleksandr sebou trhne. Kolem zápěstí se mu omotá řetěz, kolem krku další. Nebrání se.

Přejížděl po ní rukama. Povrch drsný věky. Položil ji na stůl. Neodvážil se ji rozmotat. Vzrušení mu pulzovalo ve spáncích. Je to možné? Je to pravda?
Kdybyste mohli, změnili byste vlastní minulost?
Tolik možností.
Nestydět se a pozvat Hanku z béčka na rande. Studovat novinařinu. Vyhrát v loterii. Jet na lyžích opatrněji. Vymoct poslední tři výplaty z bývalé práce. Pomstít se školnímu trapiči. Zabránit tátovi, aby si našel jinou. Zabránit manželce, aby odešla. Dětem, aby nešly s ní.
Dušan se zatajeným dechem vzal cíp tapiserie a zachytil pohyb za oknem.
Kolem hlavy mu prosvištěla kulka a zakousla se do zdi.

Liška leží na břehu jezírka a někdo jí tiskne ke rtům lahvičku. Odpotácí se pryč.
„Co chceš?“ hlesne.
„Nepustili by tě. Přísahal jsem na svůj živel. Nemůžu zpátky.“
„Jak se jmenuješ?“
„Aleksandr.“
Zlatica nedůvěřivě očichá lahvičku. Směs bylin a alkoholu. Vypije ji na ex.
Střecha se zachvěje.
Aleksandr se rozběhne k domu. Jakmile překročí práh, pokryjí ho modravé plameny. Rozběhne se zpátky, brodí jezírkem, dokud nemá vody po stehna. Ponoří se. Když se narovná, plamínky stále svírají jeho ruce. Ponoří se podruhé.
Oheň je pryč. Aleksandr bezhlesně klesne pod vodu.
Liška se promění a vběhne do vody průzračné jako sklo.

Jsou dokonale sehraní.
Když vstávají, on mlčky prohlédne její krycí kouzla a ona jeho ochranná. K domu jdou spolu. Beze slov.
„Ať uslyšíš cokoliv, neohlížej se,“ řekne ona.
Když překračují práh, vezmou se za ruce. Před zdí stanou společně.
Ona se vyhýbá očím démonů. Sedá si, tiskne ruce k zemi a žádá o pomoc.
On do nich hledí. Uzavřel dohodu. Musí ji dodržet.
„Teď,“ řekne dívka.
On přitiskne její ruku ke zdi. Když obrys kolem lišky povolí, popadne ji a běží pryč. Neotáčí se. Nevidí, jak zeď pohlcuje dívčinu ruku a jak se jí do srdce zabodávají lačné oči démonů.

Je mu dvacet, studuje na vysoké a učí se lítat na Tri-Paceru. Hodina stojí devatenáct dolarů. Dochází úspory. Zapíše se do dramatického kroužku, protože tam chodí spousta holek.
Je mu třiatřicet a získá roli pilota kosmické lodě.
Je mu třiapadesát a má dost peněz na hodiny létání. Stará láska nerezaví. Když je třeba, celá parta z aeroklubu vyrazí na pomoc místním záchranářům.
Je mu dvaasedmdesát a přežije vlastní smrt. Namíří na hřiště, aby na zemi nikoho nezabil.
Je mu čtyřiasedmdesát, roztřeseně hledá v batohu pilotní licenci a věži se hlásí jako ten blbec, co přistál na pojezdovce.
Média mají žně.

Po osmačtyřicátém už nic nebylo jako dřív. Někteří souhlasili příliš. Jiní tiše nesouhlasili. Páter nesouhlasil nahlas.
Vyslanci nové moci klepávali na dveře fary.
„Pánaboha neztratím,“ říkal jim a zavíral dveře.
„Bude vás to draho stát,“ odpovídali mu.
Přišel dopis a pátera vystrašil. Nikomu jej neukázal.
Jednoho rána všichni ve vesnici zaspali. I kostel byl ještě zamčený. Páterovo zohavené tělo našli oběšené na okenní klice.
Selhání srdce, stálo na úmrtním listu.
Sebevražda, uzavřeli kriminalisté.
Po vesnici se ustrašeně mlčelo, že ho zabili tři kovaní straníci.
Prvního porazilo auto.
Druhého padající strom.
Třetí se utopil v řece.
Boží mlýny někdy melou rychle.

Kdysi tady byl dům, jezírko a život.
Dnes je voda i v poledním slunci temná a nepřirozeně klidná. Z dřevěného můstku se s praskáním uvolní vodou a mechem prosáklé prkno a zmizí ve vodě. Po jezírku přeběhne jedna jediná vlnka. Polorozpadlý dům tiše ční nad jezírkem a nemá žádný odraz.
Mladá dvojice čarodějů si sedá do trávy. Princezna už popáté zkontroluje svému společníkovi ochranná kouzla.
„O mě se neboj,“ usměje se on.
Ona se dotkne země. Je zraněná, okradená a žalující. „Nebojím,“ řekne.
Chvíli oba mlčí.
„Viděli někdy člověka lhát?“
„Viděli někdy člověka?“ nadhodí on a nasadí si rukavice. „Půjdeme?“

Inspektor Januš Kohout vejde portálem vyšehradské pevnosti a sjede pohledem ženu v civilu odcházející z budovy. Strážníkovi na vrátnici zaskočí poobědový šálek kávy.
„Ukažte mně knihu,“ přikáže Kohout. „Kdo je ta žena, která právě odešla?“
„Paní Bukešová,“ přizná Pravomil.
„Kde pracuje?“ vyštěkne Kohout.
„Na finanční správě.“
„Co tady dělala a proč není zapsána jako návštěva? Požaduji vysvětlení!“
„Zastavila se během pauzy na oběd za manželem.“
„Takhle závažné porušení pracovních povinností si zodpovíte!“ zahuláká Kohout na celou budovu, s prásknutím zavře knihu a vztekle odsupí k výtahu.
Pravomil zvedne oči ke stropu. „Chcípni, debile,“ zavrčí.
Jeho slova se do hodiny splní.

Zastavila jsem se až uprostřed pole. Makovice mně chřeští u kolen a suše naráží na kůži, vítr hladí po tvářích, slunce je teple oranžové a vítr lehce přívětivý. Nebe zlátne a město tiše stojí za mnou a čas se líně protahuje ulicemi. Drobný polní hlodavec mizí v noře.
Jdu, vdechuji teplo a chlad a snažím se dívat co nejméně. Minulost útočí na všechny smysly. Tady bylo vždy pole. Mnoho polí. Mohu zakopnout o brázdu, která tady už dávno není?
Jsem na úpatí malé místní vrchoviny. Nechci jít dál. Neodvážím se.
Jeden kopec tady zároveň je a zároveň mu půlka chybí.

„Něco se jí muselo stát,“ řekne liščí čarodějka podrážděně. „Neopustila by vnuka.“
„Kdy zmizela?“ zeptá se Princezna.
Asi roční batole udělá tři váhavé kroky k jejímu společníkovi. On se sehne a usměje.
„Předevčírem odpoledne. Jste od policie?“
„Ne.“
Dítě mladíka popadne za tváře a kousne do nosu.
„Slehla se po ní zem. Policie nic nedělá.“
„Pokud nám půjčíte něco jejího, najdeme ji,“ řekne mladík.
„Tohle už jsme zkoušeli.“
„My ji najdeme.“
Liška rychle zvedne chlapce, podá jej druhé dceři a pošle ji do domu.
„Proč se o ni zajímáte?“
„Chceme vám pomoci,“ pronese Princezna smířlivě. „Jak se jmenuje?“
Povzdech. „Zlatica.“

Liška už neví, jak dlouho je uvězněná ve stěně. Věčnost je za ní a málo času před ní. Dva neviditelné sosáky z ní pomalu vysávají život.
Svítá, když se domem rozlehne praskání suti pod něčími kroky. Liška se pokusí pohnout aspoň okem. Není to třeba. Před zdí stane lidská postava v dlouhém černém plášti s kápí. Tvář má zakrytou kouzlem s nerovným povrchem připomínajícím povrch nezralé makovice.
„Chcete mě polapit?“ promluví. „Ani já vám nevydržím navěky. Ona ano. Proti ní nejsem nic. Viděli jste ji. Poznáte zřídlo?“
Odmlka. Řečnická.
„Můžete ji mít. Nebude to zadarmo. Liška za dívku. Potřebuji ji.“

Muž má dlouhé vlasy, strniště, plášť přes polovinu těla, pronikavý pohled a v ruce těžký meč. Nemoderní zbraň zpracovaná moderním kovářem. Mistr šermíř má pláštěm zakrytou ochrnutou polovinu těla. I v moderní době můžete onemocnět dětskou obrnou.
Sestra odváží kočárek pryč.
Ostré záblesky a oslňující řinčení, stín osamělé věže se mísí se stíny roubených chalup, a stačí udělat pár kroků a jste jinde, v jiné době. Mistr má dvě tváře a ta druhá špinavá a postrádá eleganci, učedník je zároveň mnohem mladší, a čeština zni úplně jinak.
Nesnáším, když se mně před očima rozdvojuje svět.
Možná právě tady čeká vysvobození.

Liška procitne z horečnatého snu do noční můry. Démoni z ní vysáli další kousek života. Svírá ji její vlastní obrys.
Hlasy se těžce skládají do slov. Mladá dvojice.
„Je to důmyslná past,“ říká ona.
„K čemu?“
„Mohla vzniknout náhodou.“
„Musí tady být roky, Princezno. Celou dobu ji nikdo neobjevil?“
„Někdo ano,“ odpoví dívka. „Podívej.“
Lidský obrys.
„Tady je další. Liščí čarodějka.“
„Možná je ještě živá,“ řekne Princezna.
On si obleče rukavice z ještěrčí kůže a dotkne se zdi. „Stěna ji nepustí,“ řekne.
Dvojice démonů a slábnoucí liška mu hledí do tváře.
„Pojď pryč,“ řekne Princezna.
Když odcházejí, liška polyká slzy.

Černá štíhlá noha překročí zbytky dřevěného plotu a měkká tlapka dosedne do měkké trávy. Do starého domu už dlouho nikdo nevkročil. Mladá liška očichá starý zvětralý ochranný kruh opřený o jezírko u domu. Jezírko je životaprázdné a kouzlo zvětralé.
Liška projde vyraženými dveřmi a přehlédne pohledem stěnu. Spousta kreseb. Dvě podivné zhruba lidské postavy. Vybledlé obrázky labutí a kachen, zajíců a dalších zvířat. Jednoho člověka. Jeden blednoucí obrázek vlaštovky.
Dvojice podivných postav ji probodne pohledy. Liška ztuhne a její nohy se samy rozejdou ke zdi. Čenichem se dotkne stěny.
Vzápětí je dům prázdný.
Obrázek lišky na zdi ještě má barvy.

Křivka tváře, oblouk brady, čerň očí. Obě figury vypadají jako karikatura na vyšívané panenky. Opatrné tahy sprejem. V soustředění si mladý muž ani nevšimne, že sykot na druhé straně zdi utnulo bolestné heknutí.
„Co jsi vytvořil, umělče?“
„Co jsi vyčaroval, čaroději?“
„Nepovedlo se,“ odpoví čaroděj a olízne si škrábanec na prstu. „Peču na to. Máš hotovo?“
Umělec přehlédne své černobílé dílo. „Mám. Půjdeme?“
Když odcházejí, dvojice postav na zdi je sleduje žádostivými pohledy.
Čaroděje v noci probudí horkost v poškrábané ruce. Setřese peřinu a po špičkách se vykrade z domu.
Ke dvojici postav na zdi ve starém domě přibude třetí.