Moje články

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

Letošní DMD seriál vznikl neplánovaně a jeho děj vedle témata a komentáře čtenářů a odehrává se v rámci vyšehradské série.

Západní Ukrajina, rok 1993. Mladí čarodějové Olena a Aleksandr, žáci velmistra magie Avrama, se náhodně připletou ke zpackanému vyšetřování vraždy.

Celý příběh najdete zde.

Začátek příběhu na stránkách DMD najdete zde.

Olena překročí práh domu, který jí několik hodin patřil. Setřese z ramenou tíživou odpovědnost a lehkost svobody.
"Jak to šlo?" zeptá se Aleksandr, který čekal venku.
"Lhala jsem," přizná Olena.
Taťána se dozví u soudu, že její matka po třiceti letech otřesného manželství zabila jejího otce a svému milenci dala jeho podobu. Že doufala, že dcera nikdy na záměnu nepřijde, protože otce už dlouho nevídá. Že udrží na uzdě vztek bobtnající v domě, v němž byla spáchána vražda.
Možná se to dozví od domu.
"Půjdeme domů."
Jejich ruce se najdou a pevně stisknou. Vyjdou ze zahrady.
Ani jednou se neohlédnou.

"Zvláštní. Jsem tady poprvé po takové době, a dům má jinou paní."
Olena nalije Taťáně čaj. "Jen dočasně."
"Odstěhovala jsem se v osmnácti." Povzdech. "Roky jsem mámu prosila, aby od něj odešla. Nedokázala to. Nevěřím, že by byla schopná..." Tázaný pohled.
"To ještě nevíme," řekne Olena opatrně. "Ivan chtěl, co měl Taras. Celý jeho život. Měli to naplánováno do detailů. Pár narážek na Ivanovy podivné magické experimenty, pár hádek naoko, nakonec hlučně zahraný rozchod, aby všichni sousedi viděli Naďu odcházet. Dokonce Tarase zabili zašmodrchaným černým kouzlem, aby to vypadalo na nehodu při čarování. Vycházelo jim to, dokud nenarazili na nás."

Taras sebou zazmítá, zařve bolestí a poroučí se k zemi, jak ho Aleksandr pustil. Tělo se přestavuje do jiné podoby, podobné Kyrylovi jako vejce vejci, i magie se mění, přibývají černé stopy.
Olena se obrátí k Nadě. "Teď ty. Ukaž mi, co jsi."
Magická clona se bortí na kusy. Černé stopy. Jedna navazuje na popáleninu na ruce.
"Kurva," oznámí světu Kyrylo. "Ty debile! Já ti ten zub vyrazím, aby podoba byla dokonalá!"
"Nevezmete je radši na policii?"
Kyrylo se kousne do rtu, povzdechne si a přikývne.
"Takže jdeme?"
"Já ne," odpoví Olena. "Musím počkat na dědice. Slíbila jsem to domu."

Naďa ví, že prohrála. Taras ještě ne.
Skutečné rvačky, magické nebo ne, se dějí tak rychle, že se ani nestihnete leknout. Aleksandr se na Budči naučil prát i bez magie.
"Nech toho!" zavřískne Naďa, ale už je po všem.
Aleksandr drží Tarase zahákovaného v kravatě. Taras mu zaryje prsty do rukou, ale Aleksandr stiskne. Taras zalapá po dechu.
"Máš dost, ty prasáku?"
Vzpamatuje se Kyrylo, vyskočí z gauče a obtočí Naďu poutacím kouzlem.
"Pro velký úspěch ještě jednou," řekne Olena otráveně. "Kyrylo, dívejte se pořádně."
Přistoupí k Tarasovi a položí mu dlaň na čelo.
"Ukaž mi tvou pravou tvář... Ivane."

"To musela být divoká rvačka," prohodí Aleksandr. "Stál jsem deset metrů od jeho hlavy a z těch magických stop se mi ježily vlasy. Zajímavé, ani na jednom z vás žádné magické stopy nejsou vidět."
"Takže?"
"Někdo z vás dvou není, čím se zdá."
Naďa polekaně střelí očima po Tarasovi.
Olena pronese: "Ukaž mi, kdo jsi -"
Nad stolkem prosviští stovky ostří Nadina útočného kouzla. Těsně před Olenou najednou znehybní a tiše se rozpadnou. Taras zbytečně vyčaruje štít.
"Co..." hlesne Naďa.
"Toto už není tvůj dům," odpoví Olena. "Nikomu tady neublížíš."
"Zapomněl jsem," ušklíbne se Aleksandr. "Ona taky není, čím se zdá."

"To už by stačilo. Odejděte," řekne Taras a máchnutím ruky otevře dveře. "Když se ta vražda stala, byli jsme oba doma. Zeptejte se policajtů, už nás prověřovali."
"Odkud víte, kdy přesně se to stalo?" zeptá se Olena zlověstně.
"Odkud asi? Policajti se nás pořád dokola vyptávali, kde jsme byli v 1:40 ráno."
"Neříkali jste, že jste s policajty vůbec nemluvili?"
Ticho.
Olena konečky prstů pohladí zeď.
"V tomto domě někdo někoho zabil," řekne.
"Byla to nehoda," vyhrkne Naďa. "Porvali se. Zpanikařili jsme a chtěli poslat tělo pryč, ale neudržela jsem portál. Utnul mu hlavu. Musela jsem otevřít nový. Jinam."

"Černá kouzla? Anebo vás zmlátil?" promluví ta holka, jejíž jméno Naďa zapomněla. "Hodláte ho zase krýt? Stojí vám to za to?"
Naďa mlčí.
"Chci s ním mluvit," procedí Kyrylo mezi zuby. "Přestaneme s tím hraním, ano? Vím, co se stalo. Kde je?"
Naďa se narovná jako svíce. Ruce se jí třesou. Nejen ruce. Nadechne se, ovládne se. Nesmí dát nic najevo. Ne před Kyrylem, a už vůbec ne před Kosturakem.

Kyrylo zamračeně sjede Tarase pohledem. "Máš vyražený zuby, nebo mozek?"
Taras se zatváří nechápavě.
"Vážně sis myslel, že se na to nikdy nepřijde, ty debile? Zatemnil se ti tady rozum?"

Nadě chvíli trvá, než odpoví. "Pojď dál, Kyrylo. Ale vy dva..."
Aleksandr pokrčí rameny. "Pokud necháte na pokoji vy nás."

"Taras není doma?"
"Nemá proč tady být. Chcete cukr?"
"Nechceš si konečně sednout?"
Naďa kývne, posadí se vedle Kyryla. "Nechtěla jsem..." Nadechne se.
"Včera jsme obcházeli všechny Ivanovy blízké a v noci na nás někdo zaútočil. Moc se mu to nepovedlo," ušklíbne se Aleksandr. "Očekávám, že bude vypadat dost zdrchaně. Takže kam zalezl Taras, a jak jste přišla vy k těm jizvám?"

"To je jejich barák?"
"Ano," odpoví Aleksandr.
"Brácha z toho muset být nešťastný," povzdechne si Kyrylo. "Takový komfort by jí nikdy nedokázal zajistit."
Olena stiskne zvonek na brance.
Jedno okno zakryje záclona. Za dalším se cosi pohne.
"Že by zvonek nefungoval?"
"Dost pochybuji."
Olena zazvoní ještě jednou. Ti uvnitř se tváří, že nic neslyšeli.
Kyrylo uplácá hroudu hlíny, hodí ji do okna a zahuláká: "Naďo! Jsi doma?"
Okno se neochotně pootevře. Záclona zůstane na místě.
"Jsem. Co se děje?"
"Máme jít k vám nebo na policii?" Kyrylo dostane nápad. "Tahle dvě děcka nemají trpělivost. Jestli chceš předejít škodě, otevři nám."

"Určitě ten půlnoční útok souvisel s Ivanem? A ať už to provedl kdokoliv, bude mít přinejmenším jizvy po popáleninách?"
Narychlo utažená tkanička praskne. Kyrylo zanadává a vytáhne jiný pár bot.
"Byla by to příliš velká náhoda," odpoví Zarecka.
Kyrylo přikývne a stáhne z věšáku bundu. "Ta vaše teorie..."
"Zní nejméně nemožně ze všech, které jsme nevyloučili. Pokud jste si ještě na něco nevzpomněl."
"Ne," odpoví Kyrylo fofrem. "Nedokážu uvěřit, že bychom byli všichni tak slepí a hluší nebo spíš padlí na hlavu."
Napíše vzkaz pro ženu a připíchne jej na věšák.
"Jedna podmínka. Chci s tím parchantem mluvit jako první."

"Ségra ani švára rozhodně ne. Proč by to dělali? A moji ženu do toho už vůbec netahejte. Moment... kdo je ta čtvrtá možnost?" Kyrylovi to vždycky po ránu zapalovalo pomalu. "To myslíte vážně?"
"Můžeme vás snadno vyloučit," promluví Kosturak a vytáhne z kapsy dýku. "Nůž pozná krev, kterou včera zasáhl."
"Aha," řekne Kyrylo přiškrceně. Vytáhne z manželčina šití špendlík, píchne se do prstu a dotkne ostří.
Kapička krve zaplane jasnou zelení.
Ti dva si vymění pohledy, které nevěští nic dobrého.
"Co to znamená?"
"Nemáte popálené ruce," řekne Zarecka. "Jestli chcete zjistit, co se stalo s vaším bratrem, pojďte s námi."

Avram dopije třetí šálek čaje a upře pohled na Aleksandra.
"Dovolal ses těm policajtům?"
"Vůbec nevěděli, o čem mluvím. Prý to prověří."
"Na to nemáme čas."
Olena přijde tichá a bledá jako duch a nalije si čaj. "Chcete taky?"
"Ano," odpoví oba unisono.
"Kdo myslíte, že to byl?" naváže Avram. "Máme tady mafiánského bratra, milenku..."
"... jejího manžílka."
"Pak sestru, švagra a švagrovou."
"Vy dva jste byli v kontaktu s ochrannými bariérami. Viděli jste něco?"
Oba Avramovi žáci zavrtí hlavou.
"Napadá vás něco?"
"Taras. Ten manžel," řekne Olena zamyšleně. "Něco se mi na něm nezdálo."
"Co myslíš?"
"Nemůžu si teď vzpomenout."

Někdo přibíhá, podlaha vrže. Někdo na ni mluví. Pak křičí. Olena nevnímá. Síla jí proudí jako rozvodněná řeka. Někdo sevře její zápěstí a odtrhne ruce od kouzla.
Avram cosi zakřičí. Přiběhne Aleksandr, oběma rukama zabodne do kouzla nůž a po ostří se sveze plamen.
"Mělas mě zavolat."
"Nebyl čas."
Ráno už cítí ruce a její oční bělma mají normální barvu.

"Ááá! Kurevsky to štípe!"
"Teď snad nezačneš být cíťa," odsekne Naďa a nalije Tarasovi na ruce další tinkturu na popáleniny. Tinktura štípe a pálí jako blázen, ale funguje. "Nehýbej se! Musíš to vydržet. Jak jinak hodláš ty popáleniny vysvětlit policajtům?"

Po oknech běží nitky, rostou a větví se jako řasy. Jedna se zakusuje do okenního rámu. Magické základy domu se třesou.
Olena překročí kaluž rozlitého čaje a převrácený hrnek. Kleká si na podlahu. Čáry se nejlépe črtají do kamene nebo do hlíny, ale musí si vystačit s lakovaným dřevem.
Kontaktní čára.
Nabídka pomoci.
Přijetí.
Musí přitlačit dlaně ke studenému vyhlazenému dřevu. Proud síly ji hrozí odhodit.
Obrana sílí. Útok nepolevuje. Za okny naskakují mžitky. Zuřivý vír kolem domu dostává obrysy.
Olena je zřídlo. Nemůžou jí dojít síly. Magické.
Prsty jí trnou, v očích má slzy jako od zatoulané řasy.
Nepouští.

Jste spoutaní v řetězech, které nevidíte, nemůžete sundat, nemůžete odemknout, nemůže se nakonec ani nadechnout. Únik je tak daleko, a najednou tak blízko, a najednou zjistíte, že celou dobu stál poblíž a čekal.
Svoboda!
Rozpřáhnete ruce, roztančíte se, ale jen v duchu, ještě nesmíte nic dávat najevo. Ještě ne. Je třeba čekat, čekat, čekat, a pak už bude všechno dobré.
A najednou víte, že možná nebude; že za to může pitomá náhoda. Proč vy? Proč sakra vy?
Vaše vlastní svoboda kolem vás tká nové řetězy, netušili jste, že můžou být pevnější a těžší.
Ještě máte volnou ruku.
Ještě můžete udeřit.

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

Olena zůstane sedět stočená v křesle s hrnkem čaje. Všichni už spí, ale nezůstala sama.
Karel*, teď už spíš rébus než člověk, napůl voda, napůl oheň, napůl on sám, napůl někdo jiný, napůl živý a... polomrtvý, když ho viděla naposledy. Jeho magii stále nedokáže rozluštit, natož opravit.
Taras. Rádobyochranitelský rádobysilný rádobychlap. Nejasně povědomý záblesk černých kouzel.
Naďa. Žádná ušlápnutá chudinka, přesto se - nešťastně těsně před vraždou milence - poněkolikáté vrátila. K hezkému domu? K hedvábným šatům, které měla na sobě? K drahým botám a kabátům ve skříních v zádveří? K dalším modřinám?
Nedává to smysl.
Když odbije půlnoc, okna protnou praskliny.

"Jémináčku, Ruslane, kde se tady bereš?" otázal se doktor a uhasil cigaretu s výrazem kluka, který byl právě přistižen se sirkami.
"Starý pán spěchá na zprávu," řekl Ruslan. "I takový trouba jako jsem já ví, jak dlouho trvá soudní pitva."
Po vlivem Ruslanova politování nad nepochopením nadřízených pro těžkou práci soudního lékaře se doktor stal značně sdílným. Ochotně se dal do řeči o nalezeném těle, jež postrádalo hlavu a bylo tak pochopitelné se domnívat, že patří k oné osamocené hlavě.
"Ohavnost. Utlouct člověka a ještě mu useknout hlavu! Víte, co to dá práce? To není jako sekat do kmene stromu!"

"Možná bych se tam měl vrátit a chytit ho pořádně pod krkem."
"Kvůli Nadě?"
"Kvůli tomu, že je to takový křivák."
"Myslím, že chce, abys jí pomáhal?"
Aleksandr kývne k fotce a knize na stole. "Chce Vrbenský, abys mu pomáhala?"
"Slíbila jsem to," odpoví Olena bez rozmyslu. "Takhle nemůže dlouho přežít."
"Lidé si evidentně zvyknou na cokoliv."
Chvíli oba mlčí. Olena hledí do fotografie a črtá si kouzla do bloku. Pak zmuchlá papír a hodí jej do krbu.
"Jdu se navečeřet."
Aleksandr si uvědomí, že od rána do sebe dostal jen vodu a čaj. Jíst už radši nebude. Zatracená kocovina.

"Jestli něco nesnáším, jsou to debilové s IQ tykve, co si myslí, že jsou chytřejší než já."
Aleksandr prudce otře hadrem stolek a málem vylije čaj podruhé.
"Ten si teď nejspíš převléká kalhoty," řekne Olena. "Cos to předtím říkal o zubech?"
"Někdo z těch příbuzných říkal, že Ivan vyrazil Tarasovi zub, když přišel vyváděl k nim domů."
"To bylo spíš naopak. Pokud mu nějakým rafinovaným způsobem nevyrazil stoličku."
"Třeba si nechal udělat nový."
Na stole leží otevřená kniha. Fotografie místo záložky. Aleksandr se otřese. Zná tu knihu. Tu fotku taky.
"Zase na tom pracuješ?"
"Měla jsem dojem..."
"Jaký?"
"Ale nic."

Taras tiskne Nadinu ruku, ona se na něj ohlíží s obavou v očích.
"Nechceme s tím mít nic společného," opakuje Taras.
"Jen jste se pokusili navléct vraždu na mě," odsekne Aleksandr.
"To ne! Nikomu jsme nic neřekli!"
"Evidentně na rozum patent nemáte. Na odvahu už vůbec ne."
Tentokrát Naďa stiskne ruku Tarasovi. Zpod rukávu vykoukne tmavá skvrna.
"Co se vám stalo?" zeptá se Olena.
Naďa si rychle shrne rukáv. "Popálila jsem se o troubu."

"Grázl jeden křivý," zavrčí Aleksandr, když jdou k nejbližšímu uzlu veřejné sítě. "Měl jsem chuť mu vyrazit dalších pár zubů."
"Dalších?"
"Jeden mu už vyrazil Ivan."

"Takže myslíte, že je za tím Kosturakův syn?"
"Nechtěla jsem radši nic vědět. Nikoho od Kosturaků neznám."
"To vám věřím," prohodí Aleksandr. "Vasyl Kosturak má tři syny. Jednomu je třináct, druhému sedmnáct a třetí jsem já."
Stín v pozadí sebou trhne. Naďa ustoupí do domu a sáhne na kliku, ale Aleksandr stihne vrazit nohu mezi dveře.
"Za koho dalšího se hodláte schovávat, vy hrdino?" zavolá do chodby.
Stín se přiblíží, vezme Naďu na loket a strčí ji dovnitř do bytu.
"Nechte nás na pokoji. Naďa už byla dávno zpátky doma, když toho chlapa zamordovali. My s tím nemáme nic společného."

"Dobrý den. Přišli jsme kvůli Ivanovi."
Naďa má založené ruce. Nesouhlas.
"Jsme učedníci velmistra."
"Aha..." pronese Naďa opatrně. "Co potřebujete?"
"Ivana zabilo černé kouzlo."
"O tom nic nevím."
V chodbě se pohne nějaký stín. "Já vám to klidně řeknu," promluví mužský hlas. "Ivan si začal s nebezpečnými lidmi. Naštěstí nestáhl Naďu s sebou."
"Myslíte Kosturakovy?" zeptá se Aleksandr.
Naďa se ohlédne. "Ivan měl doma kovovou schránku, šel z ní mrtvolný chlad... s někým si přes ni psal. Neviděla jsem to, ale... něco se tady děje. S magií. Kosturakův syn se vrátil z Budče. Povídá se, že je zatraceně dobrý černokněžník."