Moje články

Převážně nevážná: 

• Z Messengeru Avangerů od Wolviecat
• Nástrahy literatury od Avevy (DMD bez meteoritu? Nemyslitelné!)
• Sabotáž od Aries 
• Zavalený od P.M.d.A. 
• Bohušu, kde seš? od Linkového stykače 
• V sauně od Birute

Silná čtení

• Pohlednice z cest od Birute 
• Poslední pohádka od ChaosPrince
• Malström od ef77

Navazuje na seriál z roku 2024. 

Zlá organizace je v troskách, z našich hrdinů jsou skuteční hrdinové... a co dál? 

Čeká je utkání s nepřítelem skutečně zavrženíhodným. Nora a Adam díky letmému setkání objeví sériového vraha - ale jak ho vypátrat a usvědčit? 

Začátek seriálu je k dispozici zde. 

Drabblata jsou prolinkovaná, takže stačí klikat na šipky. 

Soukromí, ne kariéra.
„Prý nechce být bezdětná manažerka, takže je na pracáku a chce otěhotnět. Vždyť ani nedostane mateřskou.”
Domácnost, ne majetek. 
„Přepsala na toho magora byt.”
Péče, ne sobectví. 
„Nikam nechodí a dělá mu služku.”
Když se budeš upřímně snažit vrátit do své přirozenosti, vrátí se ti plodnost. 
„Nalil jí do hlavy nesmyslné pohádky a ona zcela odmítá přemýšlet.”
Nikdy ti doopravdy neublížím.
„Měla zas monokl, ale prý ho vyprovokovala.” 
Nikoho jiného nepotřebuješ. 
„Když si zablokovala i mě, jela jsem za ní, ale vůbec mi neotevřela.”
Budu ti vždy oporou. 
„Ten její magor mi pak večer stál pod okny.” 

Dušane, 
Tento dopis není prosba ani žádost. Jen ti sděluji důvody, proč tvoje snahy kontaktovat mě přes kamarády jsou zbytečné: 
Mám kde bydlet, přestože jsi mi za zády prodal byt a peníze za něj už nikdy neuvidím, ani kdybych měla právní oporu. Nepotřebuji nabídky almužen od tvé rodiny.
Můj manžel a děti ví o mé minulosti. 
Překvápko, že? Mám dva syny a dceru. Z IVF kliniky vím, že ve skutečnosti jsi neplodný ty. Vážně sis myslel, že to nepraskne? 
Našla jsem skutečného muže, dospělého, zaměstnaného, inteligentního. Což ty nikdy nebudeš, ale naštěstí už žádné ženě život nezničíš. 
Sbohem, 
Gabriela Vašáková

Adam se rozloučí s Eričinou rodinou a nastoupí do auta. „Vzali si všechny kresby.” 
„Dobře, žes to sbalil s sebou,” řekne Roman, protože neví, co jiného říct. „Co to bylo? Ty ornamenty?”
„Eričiny návrhy šperků. Chtěla se vyučit klenotničině.” Promne si oči. „Jeslti cestou usnu, omlouvám se předem. Jsem vyždímaný jako hadr.” 
„Nebyls na sebe poslední dobou zrovna opatrný.” 
„Jsem v pořádku. V rámci možností. Myslím to vážně. Spát zvládám. Co ty?”
„Přestěhovat postel nepomohlo. Stěny jsou sice opravené, ale pořád to vidím před sebou.”
„Budeš muset přestěhovat sebe.”
„Sabina mi to už navrhla.”
„Počkej… k ní? Tak to gratuluji!” 

Gabriela dobalí Dušanovi věci do vězení. Pobude si tam desítky let. Prý možná dostane doživotí. 
Takřka slyší jeho hlas: „Tvoje výmysly mi zničily celý život!”
„Vzpamatujte se, ženská,” řekla jí včera ta rázná policajtka. „Který milující chlap donutí svou ženu deset týdnů trpět, pak se ji pokusí zabít a hodit na ni svoje zločiny?” 
Je to celé omyl. 
Je to celé zlý sen. 
Ale pořád se neprobouzí.

Dušan se rozhlédne po společence a najde jednoho osamoceného chlapa nad šachovnicí. 
„Naučíš mě hrát?” zeptá se. 
„Mám lepší nápad. Co kdybych si s tebou zahrál tu hru, co rád hraješ s dětma?”

„Takže Terinku někdo zabil, protože je úchylná?” Paní Svobodová vyfoukne kouř Romanovi do obličeje a poslepu odklepe popílek do půllitru. „Do hajzlu! Pepo, nalij mi další!”

„Proč nám nic neřekla?”
„Třináctileté děti jsou snadno ovlivnitelné. Neví, jak má vypadat vztah. Čerpají divné informace z mizerného obsahu na internetu,” odpoví Blanka. „Bohužel nevíme detaily. Její mobil se nenašel.”
„Ale my se o všem bavili otevřeně. Že na ni bez jejího souhlasu nemá nikdo co sahat, že žárlivost není láska… Co jsme udělali špatně?” 
„Nevíme…” Blanka se nadechne. „Popravdě — něco víme. Tenhle případ jsem konzultovala s jasnovidcem… můžu vám dát jeho číslo.” 

Ludmila leží na hřbitově. Sebevražda byla překvalifikována na vraždu. 
Markétu po pozitivním ztotožnění DNA předali příbuzným. Po patnácti letech čekání a nejistoty. 
Eriku a Terezu hledá Interpol mezi neztotoženými těly vylovenými z moře. 
„Ty dvě těžko najdeme, ale máme na něj nabito dostatečně. Plus přiznání jako bonus.” 
„Co když to ten magor odvolá?”
„Neodvolá.”
Blanka hledí do dřevěné krabičky. Čtyři kusy šperků, čtyři suvenýry. Pozůstalí je identifikovali. Krabičku Dušan schovával za postelí. Chtěl je stále vlastnit. 
„Mohli bychom je nafotit, dát rodinám a nahlásit jako ztracená,” navrhne člen týmu. „Prstýnky a řetízky se ztratí snadno.” 
„Nemůžeme. Potřebujeme to do důkazů.” 

„Takhle vypadá?” 
„Víceméně. Spíš trochu jinak. Spíš jsem se jím — jí — inspiroval,” odpoví Adam a otočí obraz k oknu, aby barvy uschnuly rychleji. Nostalgický olejový závan. Odpolední výtvarka na střední. Bezstarostné časy. 
„V hlavě to budu mít vypálené ještě hodně dlouho.” 
„Nejsou… nebezpeční. Jednoduše tady jsou, protože… tady jsou. Jako když někdy prší.” 
„Jak dlouho jsi nemaloval?”
„Od vysoké.” Něco by měl dodat. „Tohle nechtělo ven digitálně ani tužkou.” 
„Hlavně na sebe zbytečně netlač,” řekne Nora. „Poslední dny jsem o tebe chvílemi vážně měla strach.” 
V kuchyni se rozpípá budík. 
„Pokusím se.” Vtiskne jí polibek za ucho. „Pojď se navečeřet.” 

Dušana nad ránem probudí tupý šum. 
Vedle postele stojí… cosi se spoustou rukou. Ruce se rozevírají, místo dlaní mají tváře. Čtyři tváře, Ludmila, Markéta, Erika, Tereza pořád dokola. 
Natahují se k němu, obklopují ho ze vše stran. 
Dušan se nemůže pohnout. Nemůže křičet. Nemůže zavřít oči.
„Kvůli tobě jsme stále tady!” syčí tváře. „Budeš pykat. Rozhodni se jak.”

Blanka dorazí druhé pivo. 
„Ráno mlátil na dveře cely a vřeštěl, že všechno přizná,” řekne a přeměří pohledem nejdříve Noru a pak Adama. „Položil to, všechny čtyři vraždy. Prý ho v noci straší. Nevíte o tom náhodou něco?” 
„Možná ho dohnalo svědomí?” 

„Jsem slušný člověk. Jen mi ujely nervy. Byl to výjimečný exces.”
„V minulosti jste byl tři roky v podmínce za napadení,” odpoví kriminalista. „To byl taky výjimečný exces?”
„Markéta byla hysterka. Gábina taky. Kdykoli jsem se chtěl rozejít, očarovala mě a zatáhla do vraždy!” 
„Takže vás očarovala a donutila spáchat zločin, ale nedokázala vám zabránit v domácím násilí?”
„S těma woke novotama jděte do háje.” Dušan se spiklenecky nakloní. „Mezi námi chlapy, vy jste nikdy té vaší nemusel nafackovat?” 
„Ne.”

„Už potřebuje vystřídat. Kdo se hlásí?” řekne šéf za polopropustným zrcadlem. „Musíme toho zmetka utahat. Bude to ještě na dlouho.” 

„Vezmeme ho, ale v pátek platíte pivo. Auto bude smrdět tejden.”
„Neremcej. Taky si mohl pustit zadní dírou.” 
Nora přesune pozornost na Gabrielu, která něco volá za Romanem. 
„Všimla sis?” prohodí Blanka. „Hledala nejdřív tebe a křováky, teprve pak svého grázla. Nebude úplně ztracený případ.”
„Zatímco on ji strčil před sebe a utekl a pak se zajímal akorát o auto. Takového fakt chceš doma.” 
Roman si sedne vedle Nory z druhé strany. „Jsi v pořádku?”
„Ano. Co chtěla?” 
„Dosvědčit, že na ni nechtěl najet.” 
„Vypovídat proti němu nebude,” řekne Blanka. „Snad časem po intervenci psychologa.” Vstane a protáhne se. „Pojedeme.”

Nora je příšerně unavená. Proměna s velkou změnou hmoty je náročná i normálně, natož narychlo. 
„Máte všechno?” zeptá se Blanky. 
„Máme. Mohlas vypadnout, jakmile přiznal ten hrob.”
„Podělala jsem to?”
„Těžko. Jsi civilistka. Ale naše nabídka pořád platí.” 
„Není to pro mě.” 
Zásahovka táhne pořvávajícího Dušana do auta. Gabriela se hne k němu. Roman ji zarazí a Dušan ho sjede žárlivým pohledem. 
Blanka protočí panenky. „Dáreček.” 
Donese se k nim útržek hovoru. 
„Za to můžou ty čubky čarodějnické! Nahrály to na mě! Zažaluji vás za policejní brutalitu!”
„Dobře, dobře. Lukáši, zadokumentuj ty pochcaný kalhoty. Hlavně to omylem nepostni na Instagram.”

Medvěd popadne drápy dveře u řidiče a vytrhne je. Vřeštící Dušan se snaží přelézt na sedadlo spolujezdce.
Medvěd za ním neleze. Civí někam k benzínce a couvá. 
Pryč! 
Dušan vyskočí z auta. 
Vmžiku jsou u něj obě šlapky a somrák a z kamionů vyskáčou zakuklenci. Všichni začnou řvát.
„Policie!”
„Lehni!”
„Ruce na zem!”

Gabriela si stíní oči před prudkým sluncem a s obavami hledá. Nikde žádná krev. Šlapky a somrák se převlékají do civilu. Nora sedí na obrubníku. 
Dušan leží zpacifikovaný na zemi a v rozkroku má velkou mokrou skvrnu. 
Dva zakuklenci se hádají, kdo si ho vezme do auta. 

Gabriela popadne dech. Cítí tvrdý asfalt a Dušanovy silné paže. Ochránil ji. Na okamžik myslela, že v tom autě sedí on. Nikdy by —
Opravdu? 
Ruce jsou poseté pihami a svět divně nažloutlý. Jiná dimenze. Dušan nemá magické nadání. 
„Nehýbejte se.” 
Ruka se vytáhne zpod ní. Gabriela se otřese. Šest let se jí nedotkl cizí chlap. Po těle jí přeběhne kouzlo. Jiné zacvakne okolo zápěstí. 
„Můžete vstát. Nemáte žádné zranění. Čarovat ani nezkoušejte.”
Otočí se. 
Je to ten zrzek, co se dobýval na toalety. „Tohle je vaše?” ukáže na korálový přívěšek na zemi. 
„Ano.”
Zrzek přivře oči. „Je bezpečno. Můžeme ven.” 

Dušan otočí klíči v zapalování a dupne na plyn, ani pořádně nezavře dveře. Další čubka mu chce zničit život. S touhle si taky poradí. 
Gábina stojí v cestě. 
Zatroubí na ni. 
Nora skočí do křoví. Dušan za ní natočí volant. 
Něco těžce narazí do střechy. Po čelním skle se rozběhnou prasklin. Který parchant!?
Střešní okénko se rozsype pod vahou obrovské tlapy s ostrými drápy. 
Dušan přeřadí na zpátečku. Motor zaprotestuje. Ta bestie se stále drží na střeše. Sešlápne plyn až k podlaze. 
Narazí do zaparkovaného kamionu. 
Auto na maděru. Musí ven. 
Bočním okénkem dovnitř nakoukne obrovská, zubatá tlama ledního medvěda. 

„Mimochodem, jak se vám povedlo zbavit těch zbylých dvou těl?”
„Jsou někde uprostřed Baltu. Sám nevím kde.”
Gabriela nervózně promne přívěšek s lotosovým korálkem. Něco je špatně. Příliš otázek. Příliš svědků. „Proč se ptáte?” promluví opatrně. 
„Neumíš blbou minutu držet hubu!?”
Nora ho ignoruje. „Dobrá otázka. Jestli mám jet v krytí čtyř vražd, chci vědět, na čem jsem.”
Somrák a šlapky se přestali strkat. Tirák zmizel.
„Dušane… musíme vypadnout. Hned.”
Vztek se mu vypaří z tváře. „Nečum jak slepice a dělej něco!” zařve a skočí do auta. 
Gabriela před sebe mrští jediné bojové kouzlo, které zná. 
Říká se mu řezačka.

Mobil vyzvání. 
Somrák otravuje šlapky. 
Tirák zabuší na dveře pánských záchodů a zařve: „Kolega problem? Pohni s tím!” 
Somrák a šlapky se začnou strkat a narazí do kapoty auta. 
Dušan praští do klaksonu. „Už mě to kurva sere!”

Vyděračka konečně zvedne hovor.
„Jsem uvnitř benzínky.” 
„Vyjděte ven.” 
„Dobře. Ale oba vystupte z auta.”

„Jste sama?” 
„Mám doprovod.” Kývne ke stojanům. „Nejsem blázen. Zabil jste čtyři lidi.”
„To mi nikdo nedokáže.” 
„Kdy jste naposledy kontroloval ten hrob v Krušných horách?” 
„Ten nikdo nenajde.”
„Je skrytý kouzlem, ale já vím, kde je to kouzlo. Tak se rozhodněte. Chcete se  domluvit nebo ne?”

Řídí Dušan. Ženská za volantem nemá co dělat. Před Prahou je zácpa a dochází kafe.
„Co si o sobě ta vyděračka svinská myslí?” vyprskne Dušan. „Udělám s ní krátký proces.”
„Buď opatrný,” zaprosí Gabriela. „Je to čarodějnice.” 
„Ty taky.”
Gabriela opatrně řekne: „Nepoužívám magii. Věř mi.”
„I špinavá kouzla se někdy hodí. Třeba když je ženská neschopná uvařit dost kafe na cestu.”

Místo vybral Dušan. Benzínka za Čerňákem, spousta kamionů, dvě tři šlapky, somrák u billboardu, jeden řidič se zalepenýma očima hledající záchody. 
„Zavolej jí, kde se fláká. Už tu měla dávno být.” 
Na okno zaklepe somrák. „Nemáte voheň?”
„Vodprejskni.” 

Adamovo tělo leží na boku na nemocničním lůžku. Na uchu má sluchátko, druhé má v uchu Sabina a něco ladí na mobilu. Bílý šum? Adam by obdivně hvízdl, kdyby mohl. Sabině to vždycky neuvěřitelně zapalovalo. 
„Jsem zpátky,” vyruší ho Tereza. 
„To byl fofr.”
„Jsi překvapený,” řekne entita. „Lidé se obvykle vyděsí.”
Bódhisattvy a andělé jsou krapet děsivá stvoření. Ne zlá. Mohl by ji namalovat…
„Rovnováha je narušena. Tři duše nemohou odejít. Pomůžu vám.” 
Adam cítí napětí ve stříbrné niti. Začíná se probouzet. 
„Taky jsem někomu slíbil, že s tebou promluvím. Vídá tě během usínání.”
„Budu ho tedy navštěvovat během probouzení.”

Gabriela medituje. Hledá růžovou barvu, ženství, plodnost. Je unavená. 
Probudí ji leknutí. 
Tereza. 
„Už ti došlo, že jednoho dne zamorduje i tebe?”

Volá neznámé číslo. Gabriele se sevře žaludek. Když přijímá hovor na hlasitý poslech, Dušan ji upřeně sleduje. 
„Ano?”
„Gabriela Hlavatá?”
„Kdo jste?”
„Netvařte se, že jste mi nedávno nevolala z jednorázového čísla z Plzně. Vím, co jste provedla. Vy a ten váš psychopat.” 
„Cos to řekla, ty čubko?” zařve Dušan.
„Vidím, že se s vámi nedá domluvit.” 
„Počkejte!”

Nora s úlevou odloží telefon. „Znělo to pěkně nevěrohodně, že?”
Roman zvedne palce. 
Blanka se zazubí. „Tebe bych nechtěla naštvat.”

„Myslíte, že náš máte v hrsti?” řekne Adam zamyšleně. „Nejste zdaleka poslední možnost. Jen můžete zjednodušit vyšetřování. Na dramata nemám čas. Buď si normálně promluvíme o samotě nebo si tady shnijte nudou.”
Fajermon si promne tvář. „Jak dlouho jste byl mrtvý?”
„Tři minuty. Podle záznamů. Subjektivně… déle.” 
„Co jste tam viděl?”

„Ví, co dělá.”
„Sakra dobře.”
Adam je ledově klidný. Fajermon pohledem těká po místnosti. Nakonec roztřesenou rukou vyloví z kapsy poskládaný papír a podá ho Adamovi. 
Ten beze slova vstane a opustí místnost. Zabouchne dveře, opře se o ně a teprve pak se rozklepe. „Musím… si na chvíli sed—”

Nora už zná rutinu. Aktivní hovor na mobilu, bezdrátová štěnice skrytá za límcem. Co dělat, kdy se necítíte bezpečně. 
Tentokrát je ale návnadou Adam. 
„Můžete si to rozmyslet.”
„Já vím.” 
Ani nezaváhá.

Fajermon se napřímí, jakmile ho spatří. 
„Nejste nastrčený agent. Cítím to až sem. Nějaké zbytky nadání ještě mám.”
Adam se posadí naproti. „O co jde?” zeptá se chladně. 
„Jak dlouho?” 
„Nerozumím.”
„Oba velmi dobře víme, co ti parchati v UBRMU dělali. Takže? Jak dlouho? Minutu? Pět?”
Adam sáhne po límci a pak po mobilu.

„Vypnul oba přenosy!” sykne technik venku. 
„Ví, co dělá,” řekne Nora. 
Sama tomu nevěří. 

„Laskavost?” Nora na něj hledí jako na idiota. „Přišla jsem, protože se házíš marod, kdykoli přijde někdo z UBRMu, a protože ses prý vyptával na mě. Jestli očekáváš, že pro tebe hnu prstem, pak ses přepočítal.”
„Strčila jsi mi do hlavy cizí trauma. Víš, čí je. Chci s ním mluvit. Máš nadání, používej ho. Přiměj ho, aby přišel. Jména předám jemu.”
„Kolik těch prášků bereš?”
„Cože?”
„Nemohl ses normálně zeptat?” 
„Cože?” 
„Nějak ses zasekl.” Nora se zjevně baví. „Dej mi chvilku.”
Vrátí se za pár minut. 
„Může dorazit ještě dnes.”
„To je nějaký trik, že?”
„Není. Začni ten seznam psát.”

Snídaně byla dokonalá. Vajíčka správně uvařená, nezapomněla na cukřenku, vstala včas a stihla upéct rohlíky a chléb, čaj sice přelouhovala, ale stihla připravit nový, než se Dušan probudil. 
Nádobí myje ručně. Je to přirozené. 
Přesto se pořád nedokáže naladit do ženské energie a slova nepřicházejí. 
Co má říct? Že ji Tereza chodí strašit? Že se bojí Dauschingerové a jejího nekromanta? Zkazila by Dušanovi celý den. Je to její vina. Měla ho poslechnout. 
„Gábino!”
„Promiň…”
„Už pět minut zíráš do zdi.”
„Mám… obavy. Z… budoucnosti.”
„Přemýšlení o budoucnosti přenech mně. Ty si dělej starosti leda s dnešním obědem.” 
Neřekne mu nic. 

Gabriela se probudí nad ránem. Něco ji tíží na prsou a na krku a nemůže se pohnout. Ložnice je plná mlhavého světla. 
Nad ní se vznáší černočerná lidská postava. 
Gabriela nedokáže křičet. Nedokáže se nadechnout. 
Postava získává tvář, a Gabriela ji poznává, je to Tereza, ta lesba, co našla na Tinderu a přivezla domů. 
„Ahoj,” vrže hlas do sílícího šumu. 
Tereza je najednou celá bílá, jako tehdy, když ji portálem posílali do řeky do nejdál odtud, a pak už nemá tvář, jen lebku se dvěma černými dírami místo očí. 
Gabriela popadne dech, otočí hlavu a zahlédne siluetu v magickém kruhu.

„Ještě jsme nevyčerpali všechny možnosti. Tereza má nejobvyklejší možné jméno, ale pokud si správně pamatovala místo narození, měli bychom ji do pár dnů ztotožnit.” 
„Tereza má přístup k ženě toho parchanta, drží se jejího strachu a lítosti. Jemu je to jedno. Nemůžeme na něj, ale můžeme na ni,” řekne Adam. 
„Co chceš dělat?” zeptá se Blanka ostře. 
„Přišla za Norou odstranit telepatickou pojistku. Fajermon se o ní musel nějak dozvědět. Možná ze složek UBRMu?” 
„Můžu se zeptat jeho,” promluví Roman. 
Ticho.
„Kur…ník,” řekne Blanka. „Možná z něj něco rozumného vypadne, ale fakt jsi ochotný s ním mluvit, potom co provedl?” 

A potom se Roman podruhé probudí v cizím bytě. Tentokrát v posteli vedle Sabiny z IT oddělení. 
Sabina zamžourá na hodinky. „Měls někde být?” 
„Ne. Ty?”
„Táta je nemocný, štědrovečerní návštěva padla.”
Opravdu? napadne Romana. Na nemoc už se taky vymluvil, když se zase vyvlékal z rodinné sešlosti. Nikdo nic neřekne, ale každý zapřemýšlí, co kdyby zrovna ségra nespala u kamarádky, když Romanova magie bouchla. 
„Musíme vymyslet náhradní program.” 
„To zvládneme.” 
Vedle zapraská portál. Roman vyskočí na nohy. Z portálu vylétne papírek, zabalený dárek a ponožka.

Máša trvá na tom, že dárek pošleme dnes.

A co ta fusekle…? 
Kam zmizela? 
 

„Tvému popisu odpovídá jedna Markéta, která je nezvěstná patnáct let… ne, moment. Patnáct let to bude v září.”
„Takže ještě máme tři měsíce.”
„Budeme muset sakra máknout. A informovat rodinu a požádat je o vzorek DNA.” Povzdech. „To zas bude hromada zbytečného blábolení, aby se obě strany v rámci možností cítily dobře.”
Někdo zaklepe na okno. 
„Potřeboval bych ještě, ehm… pročichat širší okolí.” 
„Jistě,” odpoví Nora a vystoupí z auta. „Jděte napřed, potřebuji pár minut.” 
Adam se zavrtí. 
„Ty už jsi udělal dost. Nemusíš se přizabít.”
Za nimi Roman otevře kufr a sáhne do batohu.
„Které hovado mi vypilo kafe!?” 

Když se Blanka vrací k autu, křupne jí v koleni. Málem se bolestí kousne do jazyka. 
Plácne sebou na sedadlo spolujezdce jako pytel brambor, protože na zadních sedí Nora a Adam. Oba jsou velmi tiší. 
Nahmatá v batohu termosku. 
Prázdná. 
„Krucinál,” zavrčí. „Nemáte kafe?”
„Před chvílí jsme ho dopili.” 
Blanka zavrčí. „Říkals deset let? Je to patnáct, možná ještě víc.”
„Co to znamená?”
„Bude těžké prokázat příčinu smrti, natož vraždu. Možná je to promlčené.”
Ticho. Blanka ve zpětném zrcátku vidí, že Adam má zavřené oči a Nora široce rozevřené. 
„Roman má kafe v kufru v zelené termosce,” řekne Adam potom. 

Policajt prý potřebuje třiatřicet věcí: píšťalku a karty pro případ, že se zrovna nic neděje. 
Možná to byla svítilna? 
Lukášovi stačil mobil. Svítit umí a zvuk píšťalky by se taky dal zařídit. 
K podobence Terezy Svobodové přibyly čtyři komentáře.

Má pihu jak mexický dolar XD

Jsem z Krásné Lípy a odtud určitě není.

Potkala jsem ji loni na diskotéce, jmenuje se Vanda a bydlí na —

„Blanka zavolala výjezdovku,” strčí do kanceláře hlavu Miloš Jandák a Lukáš leknutím upustí mobil. „Sranda skončila, jde se marinádkovat!”
„My jsme zásahovka.”
„To přece vím. Našli mrtvolu někde za Chomutovem. Prý tam byla pěkně dlouho.” 

Lesní cesta je zarostlá a zablácená. 
„Tady zastav,” řekne Adam. „Dál musíme pěšky.” 
Vyrazí do podrostu nalevo, dolů svahem. Do kopce se s mrtvolou nikdo nepotáhne.
„Tady to nepoznávám… to je divné.” Přimhouří oči. „Nějaké ochranné kouzlo.” 
Roman se s tím pachtí půl hodiny, z toho dvacet minut s odborníkem na mobilu. 
„Kdo tohle vyrobil, sakra dobře věděl co dělá. Poslužte si, šelmstvo.” 
Nora odloží batůžek a mikinu. Tři tři se jako na povel otočí zády, aby jí nechali soukromí. 
Mění se pomalu. Měla by spěchat? Možná si vrah už vyhlíží kandidátku na pátou oběť… 
Začichá. 
Mrtvolný pach si nespletete. 

„Musím s nimi mluvit. Nějak. Potřebujeme hmatatelné důkazy.” 
„Ani já to pořádně nedokážu,” odpoví mu Tereza. „Sotva si pamatují, kým byly. Zůstal jen smutek a zášť z nespravedlnosti.” 
Adam horečně přemýšlí. Jde to špatně. Co mu to kladli Roman a Blanka na srdce…? 
„Kde vás najdeme?”

Vrací se opatrně. Stejně se mu zvedne žaludek.

„No kurva,” shrne Blanka Němcová. „Dokážeš to zakreslit do mapy?”
„Dokážu navigovat.”
„Sbal se radši na celý den.”
„Můžu jet taky,” řekne Nora. 
„Fakt to nebude nóbl výlet. Ještě musíme do auta nacpat policejního psa.”
„Psa zařídím,” odpoví Nora. 
„Cvičeného?”
„Zařídím psa, medvěda i potkana.”
„Aha.” 

Ludmila utekla z domova. Byli mladí a šťastní, dokud ta kráva neotěhotněla. Uzavřelo se to jako sebevražda. 
Markéta ho odmítla. Když ji uvedl do reality, napráskala ho policajtům. Naštěstí to uhrál na ojedinělý exces slušného člověka a dostal podmínku. Čekal a plánovat čtyři roky, ale dostala, co si zasloužila. 
Erika byla jeho tajemství. Mladičká čistá Erika. Pak si najednou vymyslela, že ji znásilnil a že to řekne rodičům. Život si zničit nenechal. 
Tereza si dvakrát předělala make-up a snad hodinu žehlila vlasy, protože si myslela, že z jeho Gábiny udělá lesbu. Ale Gábina ve zkoušce obstála. Poslední stisk udělala ona. 

Svět má odstíny šedi. Adam hledá očima Noru; klečí vedle něj, sleduje hodinky, čas, tep.
Ze stínů se vyloupne žena s vyžehlenými blond vlasy a pihou pod okem. 
Adam zkusí promluvit: „Jak se jmenuješ?”
„Tereza Svobodová.” 
Překvapení. 
Úleva. 
„Čtyři roky jsem s nikým nemluvila… Snad čtyři. Ztrácím tady pojem o čase. Žila jsem v Jirkově u Chomutova. Kláru znám ze seznamky. Opily jsme se spolu a šly k ní domů. Byla jsem pitomá. Čekal tam on.”
Dotkne se modřin na krku. 
„Spálili moje věci, umyli mě, odvezli daleko za hranice a hodili do řeky. Nedělali to poprvé.”
Ohlédne se. „Podívej.” 

Nechala jsem holku naočkovat od mudry, fakt jsem věřila, že ji ochráním. Mudra byla samá manipulace, když byla Terinka pomalejší ve škole, prý jestli jsem v těhotenství nekouřila a nechlastala. To dělali všichni a jsme zdraví, jen ti mladí se dneska můžou podělat. 
Terinka se na střední začala tahat s holkama. V hospodě si na mě lidi ukazovali. 
Pak se prodávala na Tinderu. Prý je to jen seznamka. Řekla jsem, ať se doma neukazuje, dokud mi nepřestane dělat ostudu. 
Prý je v nevěstinci někde v Rakousku, protože tam dobře platí. 
Nikdy nezavolá. 
Prachy jsou pro ni důležitější než vlastní máma. 

„Adame, tahle možnost se mi nelíbí,” prohlásí Sabina. „Ještě jsme přece nevyčerpali všechny možnosti.”
„Prověřili jsme všechno včetně tipů z Instagramu a nic. Zkusil jsem i Interpol, napadlo mě, jestli nebyla obětí obchodu s lidmi.”
„UBRM musí evidovat psychopompy kvůli spolupracím na případech strašení.” 
„Nehledá je aktivně. Obvykle se ozvou sami. Navíc spousta z nich to o sobě za života vůbec neví.”

Adam vyplivne divotvornou šalvěj a položí hlavu na složitý magický kruh. Vnitřní třes mu probíhá tělem, podlaha se houpe. 
Pak se houpat přestane. 
K těmu ho poutá stříbrná nit. Vedle Nora, připravená. 
Adam se rozhlédne. 
A uvidí je okamžitě. 

Soukromí, ne kariéra.
„Prý nechce být bezdětná manažerka, takže je na pracáku a chce otěhotnět. Vždyť ani nedostane mateřskou.”
Domácnost, ne majetek. 
„Přepsala na toho magora byt.”
Péče, ne sobectví. 
„Nikam nechodí a dělá mu služku.”
Když se budeš upřímně snažit vrátit do své přirozenosti, vrátí se ti plodnost. 
„Nalil jí do hlavy nesmyslné pohádky a ona zcela odmítá přemýšlet.”
Nikdy ti doopravdy neublížím.
„Měla zas monokl, ale prý ho vyprovokovala.” 
Nikoho jiného nepotřebuješ. 
„Když si zablokovala i mě, jela jsem za ní, ale vůbec mi neotevřela.”
Budu ti vždy oporou. 
„Ten její magor mi pak večer stál pod okny.” 

Když žena a muž před zákony plné rovnosti dosáhnou, lidstvu nejhůře bude. Ženy oděvu mužské a vlas kratší mužů nositi budou, jediné panny nebude, neboť ženy panenství své mužům již před svatbou za zlato či víno či zcela bezplatně dají. Jejich lůna mateřské přestanou ploditi a nepotřebná těla pomalu uhnívati budou. Budou rovnoprávné, ale bezcenné. 
Vidíš? 
Nemohu si vzít ženu neplodnou a uhnívající. Teprve až budeš plodná. 
Do přirozenosti musíš se ponořit. Patří ti soukromí, domácnost, péče. Nepatří ti kariéra, majetek a sobectví. 
Negativní, povrchní a bezcenní lidé ti nebudou přát štěstí. Zbav se všech. Jedině muže svého budeš potřebovat. 

Byla to dobrodružná cesta. 

Packami jsem obratně nadzvedla storpní dvířka klece, která člověk zase zapomněla zamknout. Po stěně jsem seběhla dolů; popoběhla pár metrů po podlaze a nastala složitá část. Sokl pod linkou má otvor pouze pod myčkou. Tím jsem se protáhla, a šla prachem a skrytými poklady ku truhle. 

Ještě se protáhnout zadem dovnitř skříňky, vyskočit do šuplíku a vyšplhat do vysoké nádoby. 

Poklady! 

Tolik vůní! Barev! 

Člověk se vrací domů a koukne do klece a počítá do... čtyř. Kouká pod nábytek, ale poměrně rychle jde najisto do kuchyně a otevírá šuplík. 

"Ty už zase spíš v odpadkovém koši?"