Beze slova

To setkání si v duchu přehrával tisíckrát. Hlavně ve chvílích, kdy se mu do duše zahryzla deprese, nastartovaná posttraumatickým syndromem. Ležel, a v hlavě mu jako film běžely všechny myslitelné reakce. Ve skutečnosti ale nevěděl, co udělá, až se to stane.
Do dneška.
Stín na chodníku.
Obličej, který ho osmadvacet let děsil ze spaní.
"Seš to ty! To je náhodička. Jak se vede mámě?"
Vzpomínky jako vodopád. Křik. Zlomeniny. Násilí.
V pohádkách stihne příšery trest. V pohádkách, a právním státě, napadlo ho.
Instinkty mu velely po něm skočit, rozdrtit ignorantský ksicht skorovraha na maděru.
Ale rozumnější bylo beze slova odejít.