Moje články

Nočním městem jde pár. Patrně z nějaké restaurace, vinárny, či podobného podniku. A jak už to tak bývá, když jsou příjmy, musí být i výdaje. Tělo si žádá své. Chlápek se omluví své společnici a rychle hledá nejbližší společensky přijatelné místo pro tento účel. Volí blízké křoví, nic lepšího v onom parku není.
Spěšně si rozepíná poklopec a úlevně se zbavuje přebytečné kapaliny. Ovšem vzápětí se z křoví velmi hlasitě a nasraně ozve jiný chlápek:
"Ty vole, ty jsi mě pochcal!"
"Psst, jsem tu s dámou!" reaguje ten ulevující si.
"Ty vole, a koho myslíš, že mám pod sebou já?!"

Aktuální noc ubíhá a já přemýšlím, zda jsem někdy zažil noc plnou zázraků. Připadá mi, že spíše ne. Naprostou většinu důležitých životních okamžiků jsem prožil ve dne. Koukám z okna, nic zázračného nevidím. Usedám zpátky k notebooku.
Z rádia zní Miro Žbirka a jeho píseň, kde zpívá o zázraku. A dochází mi to. Vždyť každá noc je plná zázraků! Stovky a tisíce lidiček kolem mě prožívají své životy a v nich okamžiky, které si dříve či později vyhodnotí jako zázrak.
Záleží jen na přesvědčení každého z nás. Podle mě je zázrakem už jen celý tento svět a systém jeho fungování.

"A vůbec, Zdirade, až já případně někdy budu plánovat dítě, nechám se spolu s jeho potenciálním tatínkem geneticky otestovat. Dědičných chorob je spousta a já bych nechtěla šílené dítě."
"To zní racionálně," odvětí Zdirad.
V duchu si však myslí své. Počkej, já na to třeba jednou vlítnu, budeš v tom, ani nemrkneš, a budeš se moci jen modlit, aby to dobře dopadlo. Zároveň však ví, že tato úvaha je dosti předčasná. Proto jen podotkne:
"Tak to abych už začal šetřit do prasátka na to testování. Takové testy nejsou laciné a do budoucna to lepší nebude. Snad do oné doby našetřím."

"Zdirade, znáš svou krevní skupinu?" táže se Tabita.
"Ne."
"A Rh faktor?"
"Taky ne."
"Ale to bys měl. Představ si, že bys byl Rh plusový a já minusová. Měli bychom dítě po tobě plusové. Mé tělo by si tvořilo protilátky proti krvi dítěte. Ne u toho prvního, ale u druhého či třetího ano."
"To je pravda. Ale taky je pravda, že už se to dá lékařsky řešit. A vůbec, nezdají se ti tyto otázky velepředčasné? Než my případně dospějeme k plození dětí..."
"Samozřejmě, za dlouho. Ale stejně bys údaje o své krvi mohl znát."
"Neboj, do příslušné doby toto zjistím."

Vaření je zase jednou na chlapech. Lev zavolá Otu a praví mu nad hromadou opláchnutých syrových brambor:
"Taky škrábej!"
Ota se poškrábe za uchem a Lev na to reaguje:
"Neřekl jsem škrábej se, řekl jsem škrábej! Myšleno brambory."
"Já vím..."
"Brambory se samy neoškrábou. Tedy jedna možnost by tu byla. V dětství jsem měl zálesácký zápisník, kde byly různé rady pro mladé táborníky. A byla tam též básnička o bramborách s verši: pusťte do nich blechu, budou se vám škrábat samy, až je začne štípat..."
"To zní geniálně!"
"Nicméně bych se na tento efekt nespoléhal, raději se dáme do škrábání."

Médii, zejména těmi bulvárními, prolétla zpráva, že jistý politik očekává narození dítěte. Holčičky. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby byl dotyčný ženat. Nebo byl se ženou alespoň v partnerském vztahu a tito se chystali na roli standardního tatínka a standardní maminky.
Dotyčný je však gay (nic proti nim!), žije s partnerem a dítě jim odnosí společná kamarádka. Přiznám se, že nerozumím pohnutkám ženy, která je ochotná se k takovéto akci propůjčit.
Radikálové to zřejmě okomentují, že se svět v zadnici obrací. Já tak tvrdý nebudu, pouze popřeji holčičce Medě, až se narodí, co nejšťastnější dětství i v nestandardním prostředí.

Pankrác se Zdiradem upravují okolo chaty terén rozrytý pravděpodobně divočáky. Zdirad s motykou a lopatou pracuje bez remcání, přesto však rozvíjí úvahu:
"Kdybych tu tak vykopal nějaký poklad. Nebo aspoň fosilii..."
"Myslíš, že by nějaký nově objevený organismus byl pojmenován po tobě? Že by měl druhé slovo v názvu zlamaljeliti? Houby, možná by to bylo podle třetí deklinace, takže zlamaljelitonis."
"To zní zajímavě."
"Ale realita je jiná, chlapče. I kdyby se ti podařilo nějakou fosilii vykopat, nepojmenují ji po tobě jako vykopateli, ale po vědátorovi, který ji určí.
Takže se budeš muset spokojit jen s dobrým pocitem z upraveného terénu."

"Zdirade, co ten paroh, budeš ho tady ještě k něčemu potřebovat?" táže se Pankrác.
"Ne, ten jsem měl jen na Halloween."
"Už je dávno po Halloweenu, takže ho můžeme odvézt zpátky na chatu."
"Jen si ho tam odvez, tatínku, ten svůj poklad," reaguje Jenovéfa.
"Ano, pro daňka odpad, pro mě poklad."
"Kdyby tě slyšel onen daněk..."
"No co, shodil jej, tak je to pro něj odpad. A pro mě je to poklad. Ten paroh jsme našli ještě v mém útlém dětství. A od té doby si ho schovávám jako památku."
"Tak dobře, ve sklepě mi nevadí, tam si ho měj."

A: To mě poserte! Ta buchta mě kopla do prdele. Myslel jsem, jak ji budu klátit; a hovno.
B: Mladý muži, na to musíte úplně jinak. Nejprve zanechte těch fekálních výrazů. S dámou musíte jednat vždy jemně. A vaše, abych tak řekl, tělesné úmysly na vás nesmí být vidět.
A: Myslíte, že to pomůže?
B: Nepochybně. Když budete decentní, slečny vás budou brát úplně jinak.
A: Jak tedy na to?
B: Budete-li chtít, mohu vám dávat lekce společenského chování. Pak budete mít nejen úspěch u dam, ale troufnu si říci, že budete i ozdobou každé recepce na ministerstvu věcí zahraničních.

Lev si na nejmenované platformě pouští mix populárních písniček ze svého mládí. Ota, zaslechnuv tu o robotovi, komentuje:
"Já bych chtěl taky takového robota. Aby mi třeba uklidil pokoj."
"Zapomeň," odvětí Lev. "I kdyby bylo v mé moci pořídit ti nějakého takového robota, byl by to robot speciální, výchovný. Byl by obut do zašpičatělých bot a při každém zvětšení nepořádku by tě kopl mezi půlky."
"Takže, Oto," přidává se Scholastika, "ukliď tam pěkně ten binšus, a až bude volná plocha na podlaze, tak tam vypusť vysavač. Alespoň ten máme robotický."
Ota jde konat dle pokynů, zatím bez kopu do zadku.

Když ve zpravodajském šotu z NHL zazní zmínka o českém hráči Zhustaveselém, podotkne Tadeáš:
"Toho trochu znám, je to syn spolužáka ze střední..."
Vzápětí reportér dodává:
"Pro Zhustaveselého to byl poslední gól v dresu Floridy, hned po utkání byl prodán přes půl kontinentu do Calgary."
Tadeáš dodává:
"V létě se bude ženit. To jsem zvědav, co ta jeho na to..."
"Určitě bude nakrknutá, že místo válení si šunek na slunné Floridě bude mrznout na severu," odhaduje Lev.
"To zřejmě bude," praví Jimram, "ale nepochybně tuto změnu překousne. Protože hráč NHL, co si budeme, chlapi, vykládat, je rozhodně partie k pohledání."

"Tati, ten interval má u nuly hranatou závorku, ale u nekonečna kulatou..."
"To je jednoduché, Zdirade, nula tam obsažená je, nekonečno ne. Je to jen symbol. Ten interval je tímto směrem bezmezný."
"Nějaké meze tam musí být."
"V určitém směru máš pravdu. Když budeš chtít zapsat co největší číslo, vždy tě nějak omezí velikost plochy, kde se pohybuješ. A kdybys nakrásně našel místo, kde toto číslo budeš zapisovat celý život, stejně se do nejdelší smrti nedopočítáš. Meze jsou dány jen kapacitami tvých smyslů a tvého těla vůbec."
"To zní depresívně."
"Ano, člověk je ve světě čísel jen extrémně prťavou mikročásticí."

Už je zase načase přesunout se z domova na část týdne do místa pracoviště. Volím dřívější z možných vlaků, to budu mít po příjezdu i dost času na drabblení.
Přišed na nádraží, s hrůzou zjišťuji, že můj rychlík je na tabuli odjezdů označen jako nejedoucí. Web dopravce zrušení potvrzuje, porucha lokomotivy to zapříčinila. Nezbývá než počkat na vlak o dvě hodiny pozdější.
Ten již naštěstí jede normálně, bez mimořádností. Do služebního bytu dorážím ještě se slušnou časovou rezervou. Vytahuji notebook a dávám se do psaní. Drabble dokončuji zavčas, nemusím řešit nahrazovací bonusy. I přesto, že jsem byl národním dopravcem manipulován.

Učíce se v prvouce o pokojových rostlinách, měli jsme do pracovního listu vepsat, které takové máme doma. Musel jsem kolonku ponechat prázdnou, čemuž se paní učitelka velice podivila.
Vymohl jsem si tehdy pořízení prvních rostlin, abychom byli normální rodinou. Ke dvěma koupeným drobným sukulentům nám babička přidala tchýnin jazyk, který s dědečkem měli ve své garsonce.
Ten jazyk máme doma dodnes. Byl již vícekrát přesazen, posléze i do dvou květináčů rozesazen. Čtvrtstoletí přežíval mou neideální péči, po svatbě to už bylo lepší.
Dnes je jen jednou z mnoha našich pokojovek, ovšem je živou vzpomínkou na babičku. Více než čtyři desetiletí.

První ranní paprsky tentokrát vzbudily dříve Jenovéfu. Povstavši z manželského lože, kde zanechala spáče Pankráce, shodila noční košilku. Vzala do ruky kalhotky a podprsenku, zamyslela se však, prádlo odložila a lehce se obalila osuškou.
Vyšla z chaty a přeběhla k potoku. Odhodivši osušku, vstoupila do vody a ponořila tam celé své nahé tělo. Chladná voda ji obtékala, studila ji, Jenovéfa se přesto cítila blaženě.
Připadala si jako nymfa, či lesní žínka, případně jiná obdobná éterická bytost. Bylo jí srdečně jedno, zda ji tam spatří nějaký časný houbař. A zda by se Pankráci líbilo její potenciální nudistické producírování před náhodnými kolemjdoucími.

"Pane oddávající, dovolte, abych vám představila snoubence. Ženichem je pan Záviš Zlámaljelito, nevěstou je slečna Kunhuta Weitlingerová..."
Vše proběhlo dle obvyklého scénáře, až k prohlášení manželství za uzavřené.
Na svatební hostině přítelkyně Závišových bratrů netrpělivě čekají na rituál házení kytice. Záviš je však překvapí:
"Vážení hosté, kytici házet nebudeme, čeká ji jiný osud. Půlku zítra dáme na hrob Kunhutiny praprapratety. A jedouce na svatební cestu do Benátek, zastavíme se na Piavě, kde odpočívá můj prapraprastrýc. Tam dáme druhou půlku kytice."
Jediné dámské oko v sále nezůstalo suché. I někteří tvrdí chlapi uronili slzu dojetím.
Jakoby tam někdo rozkrojil obří cibuli.

"Máme v rodině novinku," referuje Zdirad Tabitě. "Bratránek Záviš, dosavadní lamač dívčích srdcí, prohlásil, že konečně potkal tu pravou, a chce ji požádat o ruku."
"To je skvělé! Určitě jste všichni rádi."
"Bohužel to má háček. Přímo hák. Jeho vyvolená Kunhuta je Weitlingerová."
"No a?"
"Již tři Zlámaljelitové se ucházeli o nevěstu z rodu Weitlingerů. A žádný z nich se nedožil svatby, každý nějak bídně zhynul."
Zdirad převyprávěl Tabitě rodinnou historii, jak ji slyšel od táty Pankráce.
"To je tedy hrůzostrašná historie," konstatuje Tabita. "Ale jestli Záviš Kunhutu opravdu miluje, tak do toho bez ohledu na rodové prokletí nebojácně půjde."

"Oto, pucoval jsem kliky u většiny vyučujících a není to vůbec dobré. U všech jedna a ta samá písnička: musíš se víc snažit."
"Jestli z té školy vyletíš, tak půjdeš k lopatě!" dodává Scholastika.
"Správná připomínka, máš představu, co bys bez té školy dělal?" táže se Lev.
"Třeba diskžokeje..."
"To víš, už tam na tebe čekají. Bez kontaktů v této branži si ani neškrtneš!"
"Tak striptéra..."
"Nějakou chvíli se budeš svlíkat, pak tě nahradí mladší a neokoukanější. Na co se budeš rekvalifikovat, až budeš mít mládí v prdeli a do důchodu setsakramentsky daleko?!
Tak se vzpamatuj a začni se učit!"

"To je, Zdirade, bratr tvého prapradědečka se svou snoubenkou, slečnou Weitlingerovou. Jeden byli druhému partií k pohledání. Bohužel vypukla první světová, on musel na frontu a padl."
"To je smutné."
"To je teprve pouhý začátek. I pradědeček měl bratra. A ten měl též známost se slečnou Weitlingerovu, neteří té první. Ve druhé světové byl totálně nasazen a zahynul při bombardování. A katastrofa do třetice. Též dědečkův bratr se zamiloval do dívky z rodu Weitlingerů. Vyboural se na motorce a nepřežil to."
"To je přímo šílené!"
"Proto dědeček mě a strýce Ignáce již v útlém mládí varoval před příslušnicemi tohoto rodu."

Paprsek vycházejícího sluníčka pronikl škvírou mezi závěsem a rámem okna do chaty a pošimral Pankráce. Pankrác se probudil a protáhl. Vyhrabav se z postele, vylezl jen v trenýrkách a bos ven z chaty.
Ranní rosa v trávě jej mírně studila, on toho ale nedbal a vyrazil směrem k potoku. Vstoupiv po kotníky do vody, opláchl studenou vodu většinu svého těla. Pocítil, jak se mu rozproudila krev.
Paprsky sluníčka prodírající se mezi stromy příjemně působily na jeho tělo. Pankrác se zamyslel. Je to opravdu idylka, tady v jeho alternativním přírodním sídle. Ale Jenovéfu kvůli tomu budit nebude, ta chce ještě spát.

"Chtělo by to do firmy napumpovat prachy. Nejlépe přibrat tichého společníka."
"Proč ne hlučného, tati?" táže se Zachariáš.
"Společník hlučný, samozřejmě se mu tak neříká, by chtěl třeba přicpat své jméno do názvu firmy. Nedej bože i do názvů výrobků. Ale hlavně, mohl by se podílet na řízení. A pokud bychom si v této věci vzájemně nesedli, nenašli společnou filozofii, tak by to firmu roztentočkovalo. Této variantě se raději vyhnu jako čert kříži."
"Myslíš, tatínku, že takového nehlučného společníka najdeš?" táže se Vincencie.
"Nevím, miláčku, každopádně však všechny strategické kroky budu činit s maximální obezřetností, mysle přitom na památku předků."

"To já jsem slyšel o chlápkovi," vypráví Lev hospodským kamarádům, "který vzal rohatý půllitr s Velkopopovickým kozlem a snažil se jej zavěsit živému kozlovi na jeho roh."
"To je tedy týrání zvířat! Vždyť mohl tomu kozlovi roh zlomit," konstatuje Tadeáš.
"Doufám, že ho ten kozel za to aspoň pořádně potrkal," přidá se Jimram.
"To už nevím," odvětí Lev. "My to tady každopádně dělat nebudeme. Jednak tu jsou půllitry s klasickým uchem, a hlavně, nemáme tu žádné rohaté stvoření."
"Leda by tu někdo měl parohy," zažertuje Tadeáš.
Jimram zareaguje:
"Brzdi, kamaráde. Opusťme raději tuto choulostivost a zůstaňme pěkně u presumpce neparohatosti."

"Mám žízeň," konstatovala asertivně Tabita.
"Tak si dáme něco ve zdejší hospůdce," reaguje Zdirad.
Vstoupivše dovnitř, porozhlédli se, co je v nabídce.
"Já bych si dal tonik, dáš si taky, Tabito?"
"Proč ne."
Zdirad donese od výčepu dvě lahve se skleničkami, nalije oběma.
"Brrr, to je hořký," odstrčí Tabita skleničku po prvním doušku.
"To má být takové, je to z chinovníkové kůry."
"To nepiju."
"Všechno se má zkusit. Tedy se vraťme k něčemu osvědčenějšímu."
Zdirad znovu vyráží k výčepu, tentokrát pro točenou žlutou limonádu. Nerad by, aby ta chinovníková kůra působila na Tabitu jako odvykací kúra. Na odvyknutí od něj.

Každý odpočinek někdy končí, a tak se Zdirad s Tabitou z trávy zvedli a jali se pokračovat v procházce. Došli k rybníku bohatému na ryby i vodní ptactvo. Pročež spatřili scénu, jak přilétla velká volavka a ve vodě si ulovila rybu.
Zdirad se zamyslel. Ó, jak se ten pták má! Takhle lehce přijít k rybě. Nahlas však svoji myšlenku raději nevyslovil. Za chvíli půjdou kolem rybí restaurace. A on jako chudý student nemá na to, aby Tabitu na nějakou rybu pozval. Má maximálně tak na limonádu, možná zmrzlinu.
Proto jen praví:
"Připozdívá se. Měli bychom už zamířit ke svým domovům."

"Vida, po stole leze mravenec," konstatuje Tadeáš, "Méďa by tu měl více dbát na úklid."
"Třeba to není obyčejný mravenec, ale zlatý mravenec," reaguje Lev.
"Co? Zlatý?"
"Ano, speciální špionážní. Má v sobě součástky ze zlata, mikrokameru, mikrofonek, nahrává své okolí," vysvětluje Lev.
"To je dost šílená teorie," oponuje Tadeáš.
"Při dnešních možnostech techniky..." nenechá se zviklat Lev.
Na to zareaguje Jimram:
"Lve, musíš si položit zásadní otázku. Cui bono? I když připustím, že by dnes někdo mohl zkonstruovat takového umělého mravence, stáli bychom mu my tři za to? Upřímně: nikoliv. Silně přeceňuješ, kamaráde, význam své maličkosti pro tento svět."

Jaro vypuklo, teploty stoupaly. Louka lákala ke spočinutí. I Zdirad s Tabitou se při jedné své procházce nechali zlákat a ulehli do trávy na záda. Zadívali se směrem k nebi.
Tu Zdirad spatřil zajímavý mrak a popustil uzdu své fantazii:
"Ten oblak vypadá jako lidská hlava."
"Možná," připustí Tabita.
Záhy se na obloze objevilo letadlo nechávající za sebou dlouhou bílou čáru. A namířilo si to přímo k onomu oblaku.
"Teď ta hlava má roh nebo paroh," zhodnotí Zdirad.
"Žádný roh ani paroh není takto přímočarý," oponuje Tabita.
"Pravdu máš. A mrak se nám rozplývá, už není hlavou. Všechno je pomíjivé."

"Chlapi, dnes to nebudu přehánět ani co do kvantity, ani co do času, zítra vyrážím do Prahy," sděluje Lev hospodským kumpánům.
"Co tam?"
"Máme firemní workshop. Něco ve smyslu jak nejlépe pečovat o zákazníky nebo tak nějak."
"Takže vás tam budou masírovat," odhaduje Tadeáš.
"Asi v tom smyslu, sám jsem zvědav na jejich masážní techniky," odvětí Lev.
"Já tedy ve své firmě pro své zaměstnance nic takového nepořádám," konstatuje Jimram.
"Jimrame, nic ve zlým," reaguje Lev, tvoje firma je, dá se říci, rodinná, zatímco my jsme celostátní, ba co dím, nadnárodní korporát. Ten má prostě své nastavené procesy a metody."

"Tati, nač ta kytka?" táže se Zdirad.
"Přece pro maminku! Dnes je výročí našeho prvního rande," odvětí Pankrác. Vzápětí dostává otázku na tělo:
"A proč ses vlastně s maminkou seznamoval přes seznamku?"
"Víš, chlapče, kdybych patřil mezi nejlepší tanečníky diska, asi bych vymetal diskotéky a nějakou slečnu si nabrnkl tam. Ovšem dnes bych s ní už pravděpodobně nebyl. K výběru partnera je třeba přistupovat racionálně."
"A co láska a city, tati?"
"Jistě, i ty jsou potřeba. Ale pouze dohromady s racionálnem a tolerancí dávají naději na trvalý svazek. Zkrátka, maminka si tu kytku za svou lásku a toleranci opravdu zaslouží."

Přestal jít proud. Tedy v části okruhu. Scholastika jen jedovatě pravila:
"To bude zase ta samá zásuvka. Přeji příjemnou zábavu, tatínku!"
Lev se nedivil. Před časem se toto stalo za jeho nepřítomnosti a Scholastika to musela řešit sama s Otou.
Zdiagnostikovav, že jde opravdu o tu nejnepřístupnější zásuvku v bytě, pustil se s Otou do vyklízení třech knihovniček. Konečně měl nábytek odsunut.
Vypnul na chodbě hlavní jistič. Zamyslel se a poté ještě vyšrouboval pojistku okruhu. Na Scholastičino zašklebení jen odvětil:
"Těch, jejichž poslední slova byla, že to není pod proudem, jsou plné hřbitovy."
A šel se konečně vrtat v zásuvce.

O historii Společnosti pro osvětu spisovatelů toho nevím mnoho. Takže netuším, proč byla takto nazvána a jakou osvětu měl autor jejího názvu na mysli.
Kdysi jsem byl zlákán k účasti v DMD. Spisování mě chytlo a dnes už můžu říci, že jsem byl touto společností, především však všemi účastníky její literární akce, osvícen. Byť se stále necítím být spisovatelem, spíše se považuji za spisovatýlka.
A tak právě načínám svůj třináctý ročník DMD. Doufám, že tato třináctka pro mě nebude nešťastná. V tomto roce si navíc k DMD přidávám i Padesátku.
Zkrátka a dobře, tyto moje aktivity jsou důsledkem osvěty (spisovatelů).