Moje články

"Tak jaké to bylo?" je zvědavý Tadeáš.

"Výborné, jsem plna dojmů."

"Doufám, že se tam neděly nějaké orgie?"

"Děly, ale pouze gastroorgie."

Poté Tabita líčí, co se tam všechno podávalo za občerstvení. Její vyprávění vygraduje:

"Pak tam hostitel chystal zlatý hřeb večera. V kuchyni vařil dršťkovku. Ale jak se pohyboval mezi naší společností a kuchyní, tak to nevychytal, dršťkovka mu vzkypěla, vyvalila se z hrnce a byla všude. Na varné desce, na podlaze..."

"Až to spatří jeho rodiče, ti mu dají," konstatuje Timea.

"Z toho plyne poučení," dodává Tadeáš, "sama takové akce nepořádej, raději choď jen na mejdany k druhým."

"Mami, tati, zítra bych chtěla na akci. Kamarádky mě lákají na mejdan u Budimíra Ontověděla," praví Tabita.

"Půjde s tebou Zdirad?" táže se Timea.

"Ne."

"Tak koukej, děvče," reaguje Tadeáš, "lézt do jámy lvové.."

"Tati, vždyť Ontovědělovi jsou místní honorace..."

"No právě! Takoví synáčkové z hogo fogo rodin, a vůbec ti, kdož mají peníze a moc, si myslí, že si můžou dovolit víc než ostatní. Vzpomeň si na všechny ty slečny, které lezly do kvartýru k Dominiku Ferimu. Jak dopadly. Proto tedy, na ten mejdan jedině v doprovodu Zdirada, který bude tvým ochranitelským rytířem," rázně klade Tabitě podmínku táta Tadeáš. 

Lvu cinkne esemeska. Vytahuje telefon a nahlas čte:

"Tati, po ztrátě mám nový telefon... a je tam odkaz na WhatsApp..."

"Doufám, že to nebereš vážně, to je stoprocentně návnada nějakého podvodníka," reaguje Jimram.

"Přesně tak," přidává se Tadeáš, "tohle mi onehdy přišlo taky. Naštěstí jsem měl obě děti zrovna u sebe, takže jsem nezaváhal."

"Jak ale může onen podvodník vědět, že jsem něčí táta?" zauvažuje Lev.

"Buď se jen trefil, anebo se dostal do nějakých příslušných databází, tyhle kyberšmejdy bych nepodceňoval," odvětí Jimram.

"Z toho plyne, že člověk musí být neustále bdělý a ostražitý," bere si poučení ze situace Lev.

"Tak mě, Tabito, napadlo, jaké by to bylo, kdybych si našel ženu, která by nepracovala a starala se jen o rodinný krb, jak se říká," ventiluje svou myšlenku Zdirad.

"Myslíš, že by to byla výhra? S takovým požadavkem bys nejspíš získal nějakou línou lemru, se kterou bys měl ten příslovečný krb studený."

"Zřejmě máš pravdu, Tabito. Ale řekni, až třeba budeme mít dítě, že nebudeš spěchat z mateřské zpět do práce příliš brzy?"

"To by se teprve vidělo. Vždyť mateřská, přesněji řečeno mateřský úvazek, to je práce setsakramentská. To si vy chlapi vůbec nedovedete představit. Mimochodem, zvládal bys být živitelem?"

A potom se ponožka ocitla v neznámé aktovce. Dumala, co tam dělá. Posléze byla z aktovky vytažena ve stejně neznámém pokoji. A vstrčena do tamního prádelníku. Mezi kusy prádla, které nezná.

Ach, jak ráda bych byla po tom tělocviku vyprána. a zatím tady smrdím v neznámém prádelníku. Zdalipak se odsud někdy dostanu? Co když tady zatvrdnu navěky? To je tedy opravdu příšerná perspektiva.

Čas plyne a zdá se být nekonečným. Náhle je ponožka vytažena a strčena zpět do aktovky. To vypadá nadějně. A skutečně, aktovka se otevírá, ponožka je vytažena a přebírá ji její právoplatný majitel. Ej, jaké šťastné shledání!

Ta moje holka měla smůlu na chlapy. Ten současný je opravdu despota a hovado! A to teď s ním musím být  v baráku. Teď mi chtěl můj nos vymáchat v mé moči, to už je vrchol!

Stařík bere pistoli koupenou kdysi nelegálně na burze a pálí příteli své dcery kulku mezi oči. Sobě už druhou kulku nevpálí, vnuk mu pistoli bere a odnáší ji do patra, kam už dědeček nevyleze.

A tak po několika měsících proběhne zpravodajskými servery video, jak vězeňská eskorta vede k soudu chromého, poloslepého a nahluchlého starce, kterého musí podpírat. Takto divoce se někdy ubírají lidské osudy.

Vystupuji z vlaku, začíná poprchávat. Kurník! Přeháňky se během mé vycházky několikrát vracejí. Kurník!

Jdu na oběd do osvědčené pivovarské restaurace. Chci si  v aplikaci koupit jízdenku na vlak zpátky, dozvídám se však, že wi-fi pro hosty nemají. Kurník! Zkouším totéž v kavárně, kam si zajdu na kávu a dezert. Wi-fi mají, ale telefon se mi do ní vůbec nechytá. Kurník!

Nakonec v místě mého odjezdu objevím zavřenou hospodu, která má však funkční wi-fi použitelnou i z ulice. To jsou ale paradoxy! Jízdenka je úspěšně koupena. I sluníčko během mé zpáteční cesty vysvítá.

Výlet se tedy nakonec přece jen povedl.

Než nějakou větu stvořím, jsem jejím kandidátem. Zcela určitě nebudu jako Pythagoras či Euklides, abych vytvořil nějakou větu po mně pojmenovanou.

Věty tedy tvořím převážně zde v DMD. Někdy stvořím drabble, s kterým jsem spokojen, někdy jen béjébéčko. Od toho se odvíjí smysluplnost či zbytečnost vět v něm obsažených. Ostatně i v povedeném drabbleti se vyskytnou věty takříkajíc vycpávkové, tedy zcela zbytečné.

Posouzení smysluplnosti či zbytečnosti mých vět ponechám na literárních odbornících, tedy budou-li nějaké odborníky mé výplody zajímat. A ještě přihazuji jednu zcela zbytečnou větu, abych se dostal v tomto drabbleti na předepsaných přesně sto slov. Sláva, povedlo se. 

"Pánové, vím, že jste zejména na pivo, ale stejně si dovolím nabídnout. Inovoval jsem kávovou sekci, mám nového dodavatele kávy i nový kávovar, dnes mi sem došla první zásilka jeho kafe. Ochutnejte někdy," vyzývá Méďa štamgasty.

"Méďo, ty snad hodláš konkurovat kavárnám," praví Jimram.

"To určitě ne, ale slušný podnik musí mít dnes i kafe na úrovni. Dávno pryč jsou doby, kdy jsem tu mohl nabízet jen turka a rozpustnou a nikdo se nad tím nepozastavil."

"Dnes už ne, ale někdy si jistě dám," slibuje Lev. "Scholastika se ze mě v poslední době snaží udělat kávofajnšmekra,  určitě si to vychutnám."

"Co děláš, Zdirade?" kontroluje Pankrác syna.

"Čtu, jak vidíš."

"Doufám, že něco hodnotného, co uplatníš v češtině. A ne nějaký škvár."

"Klasika, jak vidíš. Jsem zažraný čtenář."

"Jsi spíše rozežraný čtenář," ohodnocuje Pankrác Zdirada ukusujícího při čtení bagetu s paštikou. "To si to jídlo musíš tahat sem do pokoje ke čtení?"

"Musím, abych neztrácel čas. Chci-li být spisovatelem, musím toho nejprve sám hodně přečíst."

"Tebe to ještě nepřešlo? Když se budeš chtít živit jako spisovatel, tak můžeš dopadnout tak, že budeš mít hlad jak spisovatel."

"To se může stát. Ovšem je to ušlechtilé povolání, sám jsi mi to kdysi říkal."

"Nazdar. kde se touláš?" zpovídá dorazivšího Jimrama Tadeáš.

"Ale, navštívil jsem schůzi jedné strany..."

"Ty v nějaké jsi?"

"Ne, ale lákali mě na svou kandidátku do sněmovny."

"Jdeš do toho? Třeba se zadaří na rozdíl od Senátu kdysi," zareaguje Lev.

"Houby, rázně jsem odmítl. I když bych tam byl vatou, čert nikdy nespí a mohli by mě nahoru vykroužkovat. Řídit firmu a poslancovat najednou, to by se nedalo dělat obojí poctivě. I v tom Senátu by to bylo bývalo na hraně. A kdybych hned složil mandát, ti kroužkovatelé by to oprávněně vnímali jako podraz. To by mé pověsti rozhodně neprospělo."

"Zdirade, získala jsem pro tebe pozvánku na vernisáž výstavy zbraní. Já ovšem nemůžu, půjdeš s tátou," praví Jenovéfa.

Pankrác a Zdirad vyrážejí. Zdirad je v černém obleku s bílou košilí a motýlkem a v lakýrkách, Pankrác má k saku pruhovanou košili, kravatu, džíny a sportovní boty. Zdirad naštěstí nereptá, že je táta málo nóbl.

Na místě se schází různorodá společnost. Ani Pankrác, ani Zdirad svým oděním nijak nevyčnívají. Akce začíná, moderátorka vítá hlavní hosty. Spatřiv generála v maskáčové uniformě, zatímco jeho podřízení důstojníci byli v uniformách slavnostních, vyhodnocuje Pankrác svůj dress code jako přiměřený. I když, co je dovoleno bohovi...

Ota zamumlal něco ve smyslu, že potřeba to nebude u nikoho. Lev však věděl, že realita je opravdu jiná.

V uších mu zazněla nedávná tchánova promluva do duše, že dítě umí udělat každý vůl, tedy ten ne, ale každý bejk. A že vychovat je už je těžší a být otcem není jen tak.

Lev si znovu otevřel informační systém za účelem analýzy, u kterých vyučujících to má Ota nejproblematičtější. Dá to dohromady s tím, jak to vidí Scholastika. A pak vyrazí na třídní schůzku žehlit Otovy průšvihy. A když ne přímo průšvihy, pak minimálně problematické situace ve víceru školních disciplín.

"Oto, jak víš, chystám se na tvou třídní schůzku. Řekni mi na rovinu, na jaký průšvih se mám připravit," zpovídá Lev syna.

"Průšvih určitě ne, tati."

"Jen aby. Já tam půjdu v dobré víře, že je vše v pořádku, a na místě zjistím, že v tomhle předmětu to a v onom zase ono. Dej mi možnost se na to připravit. Sice sleduji informační systém, takže základní představu mám. Ale detaily z toho nevyčtu."

"Opravdu se nemusíš děsit, vše mám pod kontrolou."

"To bych tak úplně neřekl. Už jsem si promyslel, za kterými vyučujícími určitě zajdu. Chci znát i tvůj pohled."

Jimram, Lev a Tadeáš si tedy společně prohlížejí onu pohádku pro dospělé. Je v ní dáma, které ani v dospělosti nepřestala růst ňadra, a proto je má opravdu extrémně velká.

"Na rovinu, pánové, to už ani není hezký, v tom se, myslím, shodneme," hodnotí Jimram.

"Přesně tak. Jestli si tato bude chtít nechat svoji podprdu vyprat v nějaké veřejné prádelně, tak jí řeknou, že padáky neperou," vzpomene si na starý vtip Lev.

"A vůbec, neklikejme na každou hovadinu a bavme se normálně. A ženy obdivujme takříkajíc v reálu. Naše generace snad ještě dokáže fungovat bez virtuálna," pronese moudrou myšlenku Tadeáš.

"Lve, na co tam pořád čučíš?" táže se Jimram.

"Ale, zabrousil jsem do bulváru, teď tu čtu takovou pohádku. Tedy pohádku pro dospělé."

"Ukaž, já chci taky pohádku," nakukuje mu přes rameno Tadeáš. A vzápětí reaguje:

"To je ale realita."

"To bych tedy netvrdil. Dneska v době AI... Text si může redaktor vymyslet, fotku jde taky vygenerovat."

"Máš pravdu," podpoří Lva Jimram, "dnes můžeš najít všelijakou pohádku nerozeznatelnou od reality."

"Zkrátka, neuvěřím, dokud onu dámu osobně neuvidím. Co říkám neuvidím, neohmatám!" praví Lev.

"Prasáku! Kdyby tě slyšela Scholastika, profackuje tě a nakope ti do zadku," vrací Lva do reality Tadeáš.

Přijde doba, kdy lidé budou jen sedět doma u komunikačních zařízení. Mezi sebou budou obcovati jen takto na dálku. Práci za ně budou obstarávat roboti a umělá inteligence.

Děti se budou plodit jen ve zkumavkách a rodit v umělých líhních. Život se kompletně přestěhuje do virtuálního prostoru. Po zemském povrchu budou kmitat jen ti roboti. A tito převezmou i veškerou edukaci lidí, budou jim gumovat mozky a přizpůsobovat si lidskou populaci k obrazu svému.

A toto vše bude mířit k tomu, že jednoho krásného dne se některý uměle inteligentní tvor zeptá:

" K čemu na té zeměkouli ty lidičky vlastně máme?"

Jednoho víkendového dne jsme vyrazili s manželkou a tchyní z chaty do lesa na houby.

Tu najednou narazíme na plačícího hocha věku zhruba mladšího školního. Vyzvíme z něj, že mají s nějakým svým oddílem orientační běh. A jeho tříčlenná hlídka se rozdělila poté, co ztratili mapu. Doprovázíme tedy chlapce do míst, kde tušíme nějaký kontrolní bod.

Tchyně již v duchu plánuje, že v případě neúspěchu vezmeme nalezence na chatu na oběd a odpoledne zpět do civilizace. Toto nakonec není potřeba, brzy narazíme na jednu z organizátorek, které hocha předáváme.

Orientační běžec neúspěšně hledající kontrolní body byl tedy nakonec úspěšně nalezen.

"Zdirade, tady na té cestě jsem jako školák s kamarády v zimě sáňkoval a boboval. Rozjížděli jsme se tam nahoře, kde dnes vyrůstá ta univerzitní novostavba a dojížděli jsme téměř až u řeky."

"To tedy bylo hodně divoké," komentuje Jenovéfa.

"To ano. Jednou jsme se takhle řítili dolů ,troje sáňky zapojené za sebou, div neporazíme chlápka, tehdy bychom řekli dědka, jdoucího po cestě. Volal na mě: hošku, hošku, brzdi trošku. Já mu logicky odpověděl, že nejsem Hošek, ale Zlámaljelito. Na to on jen zařval, že jelito tedy jsem a všechny hnáty že si zlámu. Naštěstí se však jeho slova nenaplnila."

Tobiáš zachytí zprávu o rekordní vzdálenosti kosmického letu a nahlas pronáší úvahu:

"Možná se dožijeme letů na vzdálenosti ještě mnohem větší. Kdyby tak člověk mohl být při tom..."

"Brácho, neblbni," zareaguje Tabita, "ty jsi nikdy neslyšel o paradoxu dvojčat? Když se necháš vystřelit někam do dalekého vesmíru, tak tam zůstaneš mlaďochem a já tady zatím na Zemi zestárnu. To bych opravdu nechtěla."

"Klid, Tabito, s pravděpodobností hraničící s jistotou mě na kosmonauta nikdy nevezmou. A hlavně, ještě hodně dlouho nebudeme mít rakety a kosmické lodě s rychlostí blížící se rychlosti světla."

"To je pravda, takže uvažuj o nějakém reálnějším povolání."

Jenovéfa se vynořila z vody, otřepala a zahalila do osušky. Vydala se zpátky do chaty. Vzala si tam zahradní židli a vynesla ji před chatu. Shodila ze sebe osušku, tu položila na židli, usedla tam a začala chytat ranní sluneční paprsky.

Zasnila se a ani nepostřehla, že se k ní přišoural probudivší se Pankrác.

"Dobré ráno, co to vidí oči mé?" otázal se své nahé ženy.

"Konzumuji polibky Slunce," odvětila, přitáhla Pankráce k sobě a dala mu pusu. Stáhla mu trenýrky a pravila:

"Konzumuj též!"

"Nikoliv!"

Pankrác zatáhl Jenovéfu do chaty a nahatá dvojice si začala užívat ve svém soukromí.

Dveře Otova pokoje vrzly. Ota zahlásil:

"Jdu se projít."

"Tak pozdravuj tu kamarádku," reaguje Scholastika.

"Nebude tam žádná kamarádka."

"Tak prostě toho, s kým budeš komunikovat," doplní Lev.

Na to odpoví Ota vágními úvahami, koho všechno může či nemůže potkat a zaklapnou za ním bytové dveře.

Scholastika ani Lev nejsou nedůvtipní a je jim jasné, že za vycházkami není čerstvý vzduch, ale potřeba komunikovat s někým přinejmenším telefonicky mimo dosah rodičů. Lev přemýšlí, jaká mravní naučení má Otovi dát. Dříve než bude pozdě.

Ota se vrací záhy. No, pravděpodobně by nestíhal nějaké vrznutí v jiném smyslu slova, pomyslí si Lev.

Štědrý den dopoledne, vrcholí přípravy na svátky. Tatínek mimo jiné začíná připravovat husu na další sváteční dny.

Náhle na nás zvoní namíchnutý soused, přesněji řečeno podsed. Oznamuje nám, že je vytopen. Mimochodem, bohužel nikoliv poprvé ani naposledy.

Příčinu zjistíme záhy. Tatínek v umyvadle vyplachoval sáček od husy, zanechal jej tam, k tomu ještě navíc nechal puštěnou vodu. A sáček ucpal odtok.

U nás prostě Vánoce nemohly proběhnout normálně. Jiný rok nás postihl pro změnu opačný problém, během štědrodenních příprav přestala téct voda.  A že zase v nějakém dalším roce jsme měli přesoleného kapra, to už považuji jen za úsměvnou drobnost.

Zdirad se zadívá na vycházející hvězdičky na nebi a praví Tabitě:

"Nevím, zda je na tom nebi nějaký pánbůh. Musím přiznat, že při posledním sčítání lidu jsem nechal otázku náboženství nezodpovězenou, protože žádná z nabízených možností na mě neseděla."

Tabita zareagovala:

"Mě mnohem více zajímá, jak to bude při příštím sčítání. V kterém domě či bytě se budu sčítat, s kým budu tu domácnost sdílet, jakého budu stavu, myslím rodinného..."

"Do dalšího sčítání je to ještě pět let, to se může stát věcí. Ví bůh, jak to všechno bude."

"Jsi v rozporu se svým předchozím tvrzením, Zdirade!"

"Pravdu máš, Tabito."

"Tatínku, co si to tiskneš?" táže se Jenovéfa Pankráce.

"Pojišťovna mi poslala výroční výpis."

"To je která pojistka?"

"Kapitálová životní."

"Co to je?" zajímá Zdirada.

"To je taková sázka s pojišťovnou. Průběžně si platím pojistné a pojišťovna mi to kapitálově zhodnocuje. Když se dožiji stanoveného dne konce pojištění, pojišťovna mi vyplatí vše nashromážděné. Když umřu dříve, dostanou osoby obmyšlené, tedy maminka a ty, jen zpátky zaplacené pojistné, zisky si nechá pojišťovna."

"To aby ses, tati, onoho dne dožil."

"Poslouchej, Zdirade, ne abys v tom okamžiku konstatoval, že už můžu umřít. To bys mě nakrknul. Chci si též nashromážděného kapitálu užít!"

"Tak mám, pánové, někdy pocit, že jsem jen obyčejnou loutkou," ventiluje nahlas svou myšlenku Lev.

"To jakože jsi dřevo?" reaguje Jimram.

"To možná taky, ale myslel jsem to tak, že jsem přivázán na provázcích, za které tahá někdo, koho bych nazval Velkým Hybatelem."

"No, nevím," praví Tadeáš, "když by měl onen hybatel najednou ovládat osm miliard lidiček, o ostatních živých tvorech nemluvě, ten by se z toho zjevil."

"Třeba ne, protože on bude úplně jiná dimenze, pro nás nepředstavitelná," oponuje Lev.

"Něco ovšem přece jen ovládáme vůlí," kontruje Jimram.

"Pravda, vůle. Zaplatím a vypadnu, piv již dosti bylo," dí Lev.

"Co to vidím, Méďo, cena piva ti vylezla nahoru," konstatuje Lev.

"Bohužel, pánové, nebylo zbytí."

"Jsou tu i štamgasti chudší než třeba já, mohli by začít raději chodit pro lahváče do hypermarketů," praví Jimram.

"Tak koukejte, pánové," odvětí Méďa, "choďte si ad libitum pro pivo hypermarketové, ovšem nedivte se, pokud zde jednoho krásného dne zavřu."

"To by bylo v pytli, Timea by mi pivní dýchánky v garáži či sklepě netrpěla," reaguje Tadeáš.

"Mně Scholastika taky ne, nota bene nemám ani tu garáž," přidá se Lev.

"Takže dost mudrování o alternativách, tento podnik padnout nenecháme, nos pivečka, Méďo," uzavře téma Jimram.

Kdysi kdosi vymyslel heslo: hladce oholen, dobře naladěn. Přiznám se, že tu první půlku hesla ne vždy dodržuji. Koneckonců, při této virtuální formě kontaktu s ostatními účastníky DMD to nijak nevadí.

Dobře naladěn se však snažím být. I když nepochybuji, že tato akce přinese alespoň občas chvíle, kdy budu mít ze zadaného tématu těžkou hlavu a náladu zhoršenou. Ovšem věřím, že to dám, stejně jako v předchozích letech.

Zrovna dnes jsem si uvědomil, že v tomto tisíciletí jsem prožil více dubnů s drabblaty než těch bez nich. Je to tedy pro mě už určitý rituál a snad jsem naň naladěn.