Moje články

Dostalo se sem určitě méně autorů, než kolik by si jich to zasloužilo, těm ostatním to snad vynahradili a ještě vynahradí další hodnotitelé.
Takže tedy tradičně podle abecedy:
Alešandr_Veliký - letos vyrukoval s novým historickým fandomem, z něhož zde vybírám Ať žije král! Ale tady!
Čarodějnice - od nich se tu objevil nový napínavý seriál, už se těším, až z něj bohdá vznikne kniha, v tuto chvíli dávám do výběru Maledivy, Velana International Airport
Esclarte - možná je škoda, že tato tradiční autorka psala letos jen nesoutěžně, protože každý její výtvor má kvalitu, což dokumentuje i Mé srdce ti patří celé
Linkový stykač - jeho tramvajový fandom je stále čtivý a já z něj tentokrát vybírám drabble Třetí nejlepší tramvajačka v Evropě
mila_jj - i letos zde měla spoustu vynikajících popularizujících vědeckých drabblat, přesto od ní tentokrát vybírám něco z jiného soudku, respektive jiného fandomu, a to Maminku je potřeba poslouchat
P.M.d.A. - jako vždy nás obdařila spoustou výborných vtipů, z nichž se nyní do výběru dostává Kvalita služeb
Peggy Tail - od této ostřílené autorky, duše poetické, mám letos v oblíbených hned několik drabblat, sem vybírám Splněný sen
Skřítě - je dobře, že nám tu opět básní v plné síle, co výtvor, to básnická perla, do tohoto výběru dávám báseň Naděje, byť maličká, je i z prdu kulička
Tom_Peterson - letos zde vyrukoval s pozoruhodným nutri(čn)ím fandomem, z kterého vybírám drabble, kde si i zabásnil, a to je Erbenova nutrie
Tora - aniž bych chtěl jakkoliv snižovat kvalitu jejich ostatních fandomů, mám od ní stejně nejraději její kočky, pročež do výběru umísťuji Zlato kočičí

V tomto ročníku se mi podařilo vytvořit jeden osmidílný seriál. Je poněkud fantasmagorický, proto jsem jej zařadil do fandomu sci-fi.
Začíná zde: https://sosaci.net/node/59196

Začalo to slepičárnou. Asi dle názoru, že slepice byla dříve než vejce. Což je ovšem nejisté, stejně jako konstanta moderní doby. Potenciální podvodník se objevil ve formě postav z obrázku. Pokyn protřepat, nemíchat nám připomněl, kde leží počátek všeho, tedy alespoň rodiny jednoho z hrdinů daného fandomu.
Poslední vlak domů nám přivezl sci-fi seriálek. Protagonistovi přišlo na mysl babské ucho, slyšel hlasy, vrána mu tam k vráně sedala, aby byl nakonec, možná trochu nečekaně, zachráněn výběrem z hroznů. Jiný úhel pohledu nám připomněl lechtivý seriál z minulosti.
A toto vše, spolu se zbytkem témat, bude už v řádu minut historií.

Lev si maže na chléb džem. Ota jej následuje.
"Nepřehánějte to oba s tou marmeládou, jste už dost tlustí," napomíná je Scholastika.
"To je náš vlastní džem. Lepší než nějaké průmyslově vyráběné," argumentuje Lev.
"No jo, jsi biootec," prohodí Ota.
"Neplácej nesmysly! Kdybych byl biootec, naše strava by vypadala sakra jinak. Chleba bychom si pekli z vlastní mouky z vlastního obilí, máslo stloukali z mléka od vlastní kravičky..."
"Chtěla bych tě vidět, v životě jsi určitě krávu nedojil," reaguje Scholastika.
"To opravdu ne. Z toho plyne, že bio je těžce dosažitelný ideál. Ale s tou střídmostí má maminka pravdu, Oto."

"Tatínku, snídaně je hotová, můžeš vzbudit Otu. A kafe zatím nevař. Než on se vyhrabe, to potrvá," praví Scholastika.
"Dobré ráno, vstávej, Oto."
Čas plyne. Lev už přece jen začíná vařit kafe doufaje, že Ota nastoupí cobydup.
"Lve, já ti říkala, že to kafe zatím nemáš vařit. Ty asi ještě nejsi při plném vědomí. Vůbec, ten Ota je po tobě, já byla vždy ranní ptáče."
Ota konečně přichází.
"Proč tu mám dva chleby? Tolik normálně nesním."
"Tak dej ten jeden mně," koriguje Scholastika situaci.
Lev spolkne jedovatou poznámku, že plného vědomí nenabyl ještě nikdo, a praví jen:
"Dobrou chuť vespolek."

Stoje na mostě u soutoku dvou řek, pronáší Zdirad myšlenku téměř filozofickou:
"Základka, na které jsem doteď, je jako ta menší řeka. Avšak brzy budu na škole střední, tedy na té větší řece.
Pankrác spolkne přísloví o přeskakování a říkání hop, nechce malovat čerta na zeď. Věří, že když nevyjde škola první, tak druhá či třetí ano. A rodina bude ušetřena martyria dalších kol přihlášek. Proto jen pronese:
"Ano, a proto si zde povšimni jedné věci. Ta širší řeka má mnohem větší objem vody a mnohem silnější proud. Takže se budeš muset mnohem více snažit, aby tě její proud nespláchl."

Spisovatel je ten, kdo píše knihy. Tedy ten, kdo vymýšlí to, co v nich je. Kdysi bylo jejich pracovním nástrojem pero s inkoustem, později začali používat psací stroje. Dnes většinou píší na osobním počítači.
Někteří spisovatelé píší pro děti, jiní pro dospělé. A jsou i takoví spisovatelé a spisovatelky, kteří dokáží napsat jak knihu pro děti, tak knihu pro dospělé.
Když spisovatel píše dobře, může se spisování stát jeho povoláním. Z toho, co napíší ti úplně nejlepší, jsou pak sestaveny školní čítanky pro děti. A o takových spisovatelích se děti ve škole učí. Některé jejich knihy čtou děti povinně celé.

Budivoj registruje houkání jakoby z hlubin. Vzápětí se s rachotem otevřou vrata tunelu a přijíždí známá vlaková souprava s vyobrazením hroznu. Otevřou se dveře a z amplionu uvnitř se ozve:
"Budivoji Klápště, nastupte si!"
Budivoj naskočí, ani si nepovšimne, jakou odrůdou vína je souprava pojmenována. Ale to je mu srdečně jedno. Netouží po žádném výběru z hroznů, ba ani po stolním vínu. Na toaletě se hltavě napije vody.
Vlak se rozjíždí a mizí v tunelu. Obrazovka opět odpočítává kilometry. Budivoj se těší domů, do Evropy, do České republiky, do svého města, do... Ale ne, tam určitě ne, tam už byl!

Tadeáš se vehementně rozhání sekerou a odsekává větve z vyvrácené uschlé jabloně. Mnohem více ho však irituje vytlučené okno v zahradním domku.
Kdybych toho vandala chytil, myslí si, dal bych mu přes hubu tak, že by si týden nevzpomněl, jak se jmenuje. Nebo ještě raději, bejkovcem bych mu rozsekal tu jeho zadnici, že by se na ni čtrnáct dní neposadil.
Ale houby, pomyslí si po mírném zklidnění, ono by to dopadlo tak, že bych na řepu dostal já. Protože tu ve vesnici nemám žádné kamarády. Takže radši vymyslím, jak okno líp zabezpečím. Neboť to hovado vandalské stejně nemám šanci chytit.

Budivoj náhle spatří na druhém konci ostrůvku ptáka. Kde se tam bere? Zdá se, že je to vrána. Posléze k ní přilétá druhá. Během chvíle jich je tam celé hejno.
Kdyby tak měl prak. Nebo aspoň nějaký šutr. Pokusil by se některou z nich ulovit. Nakonec se k nim iracionálně rozběhne. Když už má ptáky téměř nadosah, hejno se zvedne a ufrnkne mu.
"Krááá, krááá...," sborově se mu vrány vysmívají.
Budivoj si vzpomene na báseň Havran od Poea a má náladu ještě depresívnější než předtím. Přemýšlí, zda ty vrány nebyly jenom halucinací. Ať tak, či onak, opět suší svá ústa.

"Tatínku, prosím, koupil bys mi tyto boty?" ukazuje Tabita Tadeášovi na stránce e-shopu šmrncovní sandálky na podpatku.
"K čemu?"
"Jako pracovní obuv."
"Co??? V tom pracují snad jen bardámy..."
"Ale ne. Chci si najít brigádu prodej zmrzliny či tak něco. Čím lépe se na to vyfiknu, tím přitáhnu více zákazníků..."
"Spíš do výstřihu se ti budou koukat chlípní zákazníci, než na boty!"
"Tatínku, podle sebe asi soudíš..." zareaguje Timea.
Tadeáš, nenechav se vyvést z míry, pokračuje:
"Víš co, Tabito? Nejprve si najdi konkrétní brigádu, pak podle toho pořídíme boty. Možná nakonec budeme kupovat pevná bagančata na pole či do kravína."

Budivoje probudily první ranní paprsky. Je mu zima a hlavně mu kručí v břiše. Otevře svou příruční aktovku. Jediné, co je v ní k snědku, je perníkové srdce. Chtěl je věnovat manželce, teď je ovšem nucen sežrat je sám.
Zakousne se do srdce a přemýšlí. Proč vlastně srdce není párový orgán? Kdož ví, jak by to fyziologicky fungovalo. Asi proto, že je tak jedinečné, se srdce stalo symbolem.
Srdce jej zasytilo. Na jak dlouho, ale? Jestli brzy nepřijde nějaká záchrana, tak tam srdce z jeho mrtvoly sežerou nějací mrchožraví ptáci a on své ženě už žádné srdce nevěnuje. Hrůzná představa!

Jarní den. Kapela jede na koncert, dělá zrovna předkapelu skupině mnohem známější. Za volantem prvního ze dvou aut sedí Martin. Zdá se mu, že řízení jejich auto táhne mimo žádoucí směr. Bohužel je to realita, na potvoru zrovna v úseku dálnice, kde nejsou středová svodidla.
Vozidlo se dostává do protisměru a sráží se s autem protijedoucím. Po této srážce do nich naráží další vůz, což je již fatální. Martinova poslední slova údajně měla být, že je (či jsou) v prdeli. Nemýlil se, spolu s hlavním zpěvákem kapely nevyváznou z této nehody živí. Takto krutě skončila jedna docela nadějná rocková kapela.

Sešeřilo se. Budivoj vylezl zpět na perón a lehl si na záda. Na obloze zahlédl Jižní kříž. To jej přimělo k úvaze.
Jeho cestování, to je kapitola sama pro sebe. Vždy toužil poznat toho co nejvíce. Pokaždé však cestoval jen takzvaně paďoursky, do nějakého hotelu či alespoň kempu. V Evropě a blízkém okolí. Nikdy neměl koule na to, aby si sbalil bágl a sólově vyrazil někam do exotiky.
Teď to vyšší moc zařídila za něj. Poprvé bude nocovat pod širákem. A rovnou na jihozápadní čtvrtkouli. Má to, po čem celý život podvědomě toužil. Jak tahleta extrémní cestovatelská akce jenom dopadne?

Vida, ta slečna si rozvazuje podprsenku, asi něco bude. Už i kalhotky má dole, je to jasné. Je v páru iniciativnější, patrně nymfomanka. Teď určitě tomu svému chlápkovi stáhne trenky. V tak hnusném počasí jsem v péčko v přírodě ani nedoufal.
Co to? Ona si sice zouvá sandály, předává mu bágl, ale oba pochodují dál. Proč, proboha?
Tak teď možná něco ano. Nějak se k sobě mají. On si shazuje roztržené trenky, nahatí jsou oba. A zase pokračují v pochodu. To je tedy divné.
Oni to fakt asi budou jen obyčejní nudisté. Holt to porno bude zase až někdy příště.

Budivoj se zoufale rozběhne k portálu tunelu. Intenzívně buší na uzavřená vrata. Prostorem se rozléhají dunivé zvuky. Vrata jsou však zavřena pevně. Budivoj znaveně usedá na zem a zdá se mu, že za vraty slyší nějaké hlasy.
Hlasy jsou však velmi nezřetelné a Budivoj pochybuje, zda to nejsou jen nějaké jeho halucinace.
"Bože, pomoz mi!" šíleně řve. Vzápětí mu však dochází, že mu bůh nemusí pomoci, když na něj do té chvíle nevěřil. Nemá už ovšem moc sil na hluboké filozofické či náboženské myšlenky. Jedno je mu však jasné. Pokud nenastane brzy nějaký zvrat, bídně na tom opuštěném ostrově zhyne.

"Zdirade, chystej se na čtvrtletní písemku z češtiny, avízovala ji paní učitelka na třídní schůzce," referuje Pankrác.
"Sakra.."
"Nesakruj a připravuj se, ty tu školu dokončíš se ctí a bez průšvihů!"
"A vůbec, já bych chtěl respektující výchovu."
"Respektující může být tehdy, když budou tvé názory rozumné. Aniž bych chtěl malovat čerta na zeď, ještě na tom gymnasiu nejsi. Takže pokračuj v učení."
Pankrác se odmlčí a po chvíli dodá:
"Zdirade, ty si po tom přijetí, jak všichni doufáme, že úspěšném, asi budeš myslet, že je lejno tvůj strýc. Ale není, hochu, není. Život tě naučí, že není, buď pokorný."

A teď, babo, raď! Jenže tu žádná baba není. Ani dědek (ať je to genderově vyvážené). To mám za to, že jsem chtěl zmizet pryč. Splnilo se mi to měrou vrchovatou. Není tu žádné ucho, které by mě vyslechlo.
Baba, ucho, to mi připomíná babské ucho. Jenže ani to tu není. Ostrůvek je prost veškeré zeleně. Stejně bych si ten odvar nemohl uvařit, když tu není sladká voda.
Budivoj dumá dál. Vzhlíží k nebesům i k obzoru. Nikde žádná loď ani letadlo. Zdá se, že toto místo je pořádně vzdáleno od všech dopravních tahů. Do prkýnka dubového, to jsem dopadl!

Potkají se tři chlápci před nebeskou branou a referují si, jak se tam dostali.
První vypravuje:
"Jsem u milenky, náhle zarachotí klíč v zámku, tak se schovám do ledničky a posléze s ní letím dolů."
Druhý praví:
"Jdu takhle po ulici, náhle z jednoho okna vyletí lednička a trefí mě."
Třetí popisuje:
"Mám podezření, že manželka má doma milence, proto tam vlítnu, celý byt prohledám, žádného milence nenajdu, tak ze vzteku popadnu ledničku, vyhodím ji z okna, a pak mě trefí šlak."
První na to zareaguje:
"Ty vole, kdybys tu ledničku otevřel, tak tady nemusel ani jeden z nás být."

Budivoj se rozhlíží okolo sebe. Ostrůvek je tvořen jednou kolejí, vyúsťující do nyní vraty uzavřeného tunelu, a perónem. Chtělo by to nějakou nápovědu, kde je.
Tu Budivoj zahlédne na konci perónu sloupek s cedulkou. Přiblíživ se tam, pozná v číslech na cedulce zeměpisné souřadnice. Akorát místo obvyklých N a E tam jsou S a W. Jedno z čísel je mu povědomé. Vždyť je to zeměpisná šířka jeho domova! A když druhé číslo odečte od 180, sedí i délka!
Budivoj tak rozklíčuje, že se ocitl opravdu co nejdále od svého domova, přímo na antipodu. A dochází mu, že je v prdeli.

"Tadeáši, co se tváříš tak otráveně?" táže se Jimram.
"Ale, na zahradě mně už skoro všechno rozkvetlo a teď předpovídají ochlazení. Jestli mně to všechno pomrzne jako loni, tak jsem v pytli."
"No co, tak si ty jablka, višně a to další koupíš," praví Lev.
"Jablka z hypermarketu, všelijaká chemie je v tom, de facto jsou otrávená. Není nad to, co si vypěstuju sám bez postřiků," oponuje Tadeáš.
"Však to máš hlavně jako koníček," konstatuje Jimram.
"To jo, kdybych se tím měl živit, to by byl extrémně rizikový podnik."
"Tak už nebuď otrávený jako to hypermarketové jablko," vybízí Tadeáše Jimram.

"Pánové, já v tom Tunisu zažil zvláštní věc. Jeli jsme jednou na výlet terénními auty do pouště. A jak se tam řítíme mezi písečnými dunami, tak tam poletuje gumička do vlasů."
"Asi ji tam ztratila nějaká turistka," usuzuje Tadeáš.
"To těžko, byli jsme v těch místech po ránu snad jako první, tam žádné davy turistů neproudí."
"Tak tam byla zavátá z větší dálky," usuzuje Lev.
"A vůbec, proč vlastně dumáš, kde je ta hlava, co gumičku nosila?" zajímá Tadeáše.
"A buď rád, že vítr nezavál gumičku třeba do tvé kapsy," přidává se Lev, "to bys Vincencii blbě vysvětloval její původ."

Budivoj Klápště sedí v posledním večerním vlaku přibližujícím jej k domovu. Venku svítí úplněk a Budivojovi se tentokrát domů moc nechce. Tuší, že jej manželka bude buzerovat. Kdyby tak mohl vypadnout někam daleko od domova. Možná co nejdál.
Vlak náhle neobvykle zrychluje. Budivoj postřehne, že jede tunelem, který na této trati nikdy nebyl. Na informační obrazovce se místo obvyklých údajů objeví jen dvě průběžně měnící se čísla. Budivoj marně dumá, proč dávají vždy součet 12 756.
Vlak konečně vjede na denní světlo a zastavuje. Je na umělém ostrůvku uprostřed širého moře. Budivoj se dle vlastního přání ocitá na antipodu svého domova.

"Ó, jak jsi poetický, Zdirade! Byla by to hezká představa dočkat se od tebe pravého zlata. Uvědomuješ si však, že žena od muže očekává nejenom hmotné statky?"
"Jaké má tedy žena očekávání, Tabito?"
"Očekává rytíře bez bázně a hany..."
"Který jezdí na bílém koni?"
"No, to zrovna nemusí. Zdirade, byl bys ochoten jít pro mě do souboje na pěst? Myslím doslova."
"Toť otázka přímo na tělo."
"A jak mi na ni odpovíš?"
"Nikdy jsem rvačky a souboje nevyhledával. Ale pokud by na to došlo, čest by mi velela z takového boje neutíkat."
"Nu, slovo dělá muže, to zajisté víš, Zdirade."

"Tabito, k tvým dnešním narozeninám ti věnuji tento skromný šperk," praví Zdirad podávaje Tabitě řetízek.
"Jé, ten je krásný! A vypadá, jako by byl z pravého zlata."
"Musím přiznat, že je to zlato jen kočičí."
"Tím myslíš, že je to pro kočku?"
"Ber to tak, že jsi moje kočička. Moje sladká kočička."
"No dobře, to zní něžně."
"To víš, zatím jsem jen chudý student, co student, zatím toliko chudý uchazeč o studium. Ale pěvně věřím, že přijde den, kdy budu moci ženu svého srdce obdarovati zlatem pravým. Prozatím jen ty jsi moje zlato, ach, moje ryzí zlato, moje nejryzejší zlato!"

Sedíme v posluchárně na jednom z nesčetných mítinků a členka stávkového výboru, jinak nejagilnější osoba našeho ročníku, hřímá:
"Jsou mezi námi tací, kteří jsou zalezlí doma a hledí si jen budoucích zkoušek. Když v našem snažení uspějeme, takový člověk se bude pyšnit: 'já jsem taky stávkoval'. Ale kdybychom to nedej bože prohráli, jak by se k nám asi zachoval? Všichni jste nyní o víkendu určitě viděli Starce na chmelu. Byla tam postava bonzáka. A když ti dva, co je udal, z chmelu odjížděli, celá třída se k němu otočila zády. A proto, i vy se k takovému člověku otočte zády!"

"Pánové, to je tedy ten můj dávný kamarád Oktavián Znebejánek. Kdysi, to už ani není pravda, jsme spolu proháněli slečny. A musím přiznat, že on mi v tom byl nedostižným vzorem. Jeho hlavním vzorem, jak už jste si mohli všimnout, byl a je James Bond. Pročež jediné, co mi záviděl, bylo mé krátké jméno s příjmením."
"Takže byl i u tvého seznámení se Scholastikou?" zajímá Tadeáše.
"No jejda, to byla tehdy akce. Byl tedy u počátku všeho. On vyvázl, já skončil v chomoutu. Oktaviáne, co vlastně ty a ženské aktuálně?"
"Mám stálou přítelkyni. To víš, mládí pryč, bylo na čase."

"Chlapi, dnes poznáte mého dávného kamaráda Oktaviána, o kterém jsem vám už kolikrát vypravoval. Přijde sem za mnou, sejdeme se po delším čase," oznamuje Lev svým hospodským kumpánům.
Záhy vstupuje do lokálu seladon v nejlepších letech, přistoupí k výčepu a vypálí na Méďu:
"Martini s vodkou prosím. Protřepat, nemíchat!"
"Vodku bych měl, tím druhým ovšem neposloužím."
To už zasahuje Lev:
"Nazdar, Oktaviáne! Přestaň už dělat Jakuba Vazbu a dej si radši pivo. To tu má Méďa vynikající. A sedni si k nám! Takže, Méďo, pivečko pro kamaráda, ať nám netrhá partu a ať může ocenit tvou kvalitní péči o pivo."

"Oto, abys mě dobře pochopil, ostražitost před ženami neznamená, že se k nim budeš chovat jako hovado. Právě naopak. Opatrnost není v rozporu s galantností. Zdalipak jsi například té slečně pomáhal z kabátu a do kabátu?"
"Chtěl jsem, ovšem ona důrazně pravila: 'já sama'. Takže tak."
"Ty dnešní feministky... Ovšem ty se tím nenech odradit a vždy se snaž o gentlemanské chování. Víš, mým ideálem je mít syna, který bude švihákem a lvem salónů a který se ve světě neztratí."
"Ono to tak obvykle bývá, že tatínkové od synů očekávají splnění toho, čeho sami nedosáhli," okomentuje toto Lvovo kázání Scholastika.

Lvu padne do oka položka České dráhy. Vzpomenuv si, že onoho dne navštívila Otu jeho internetová známost ze Slovenska, vše rozklíčuje.
"Oto, vidím, že ta slečna ze Slovenska si nechala od tebe zaplatit zpáteční cestu."
"No jo..."
"Holt byla vykutálená, maximálně tě využila. Máš z toho do budoucna poučení, že ženské jsou ochechule..."
"No tatínku!" reaguje Scholastika.
"Samozřejmě, ne všechny. Toto byla ještě bezpečná známost. Ale je evolučně dáno, že ženy hledají u mužů zabezpečení a hmotné statky. Proto věz, že jako samostatnému dospělákovi s vlastním bydlením se ti bude nějaká podobná snažit nastěhovat do kvartýru i se zubním kartáčkem."

"Zdirade, jestlipak víš, co je to zde za kotvu? To je památka na návštěvu papeže před několika lety. U té kotvy sloužil mši a poté dali kotvu sem, protože k vodě se nejlépe hodí," poučuje Pankrác.
"Proč mše zrovna u kotvy?" zajímá Zdirada.
"Symbolizuje víru věřících, ukotvuje je na tomto světě."
"A jak mám být ukotven já jako neznaboh?"
"To je otázka takříkajíc na tělo," přiznává Pankrác a přemítá. To si naběhl. Nemůže přece klukovi říct, že má po světě nekontrolovaně poletovat.
"Zdirade," zasahuje Jenovéfa, "prozatím bude úplně stačit, když se ti podaří zakotvit na tom gymnáziu, tak se uč."

"Určitě poznávací znamení na rande," tipuje Lev, když si slečna na své sexy šatičky připichuje odznak.
"Jen aby nenarazila na sňatkového podvodníka," praví Tadeáš.
"Takový by si ji zval do nóblejšího podniku," oponuje Jimram.
Tu se na zahrádku rádoby tančivým pohybem vkolébá medvěd. Uklání se před slečnou a shazuje svou medvědí hlavu. Dívka se tváří velmi rozpačitě. Vždyť takový vtip již dávno není originální. Medvěd však shazuje i další kožešinu a před dámou stojí úplně nahatý mládenec.
"Úchyláku!!!" zařve slečna, chrstne na nudistu svoji limonádu a prchá pryč, div si nezláme vysoké podpatky svých parádních bot. Bylo to nepovedené rande.

"Až po přijímačkách! To je bezkonkurenčně nejčastější fráze posledních dnů," konstatuje Jenovéfa.
Tentokrát Zdirad při procházce okolo přehrady koketoval s myšlenkou přeplavat přehradní jezero. Po chvíli ovšem přichází s další ideou.
"Až budu mít po přijímačkách, uděláme s kamarády velký flám!"
"To jistě můžete. Ovšem pouze nealkoholický!" usměrňuje jej Pankrác.
"No jo..."
"Alkohol určitě není nutná podmínka zábavy. To my, když se sejdeme se spolužáky na slezině po letech, tak někdo si dá sklenku vína, někdo třeba jen kafe, jiný třeba i pár piv, ale nikdo se neztříská jak Dán."
"Takže slyšíš, slavit se dá jen umírněně," doplňuje Pankráce Jenovéfa.

"Což takhle dát si DIP, pánové?" nadhodí Jimram kamarádům.
"Dip tu snad Méďa ani nemá," reaguje Lev.
"Nemyslím dip jako omáčku, nýbrž dlouhodobý investiční produkt. Investice si můžete odečítat z daní, podmínkou je setrvat deset let. Roky letí, máme nejvyšší čas. Já už si to založil."
"Investování, to je nejistota, navíc prachy potřebuju hlavně teď," odvětí Tadeáš.
"Navíc, co když umřu ještě ve službě. Scholastika tím pořád straší, už mě tím nakazila," přidává se Lev.
"Chlapi, konstanty v dnešní době nehledejte," odvětí Jimram. "Přiměřené riziko se vyplácí, jedinou konstantou je, že stát se bude vždy snažit občana co nejvíc ojebat."

"Tak mě napadlo, když už pravidelně recitujeme o tom snášení vajec slepičkou, že bychom si nějaké slepice pořídili," nadhodí Tadeáš zrealizovav spolu s Tobiášem tradiční pomlázku.
"Zapomeň, tatínku!" zareaguje rázně Timea. "To by dopadlo tak, že bych se o ně nakonec starala hlavně já. Znám dobře své pappenheimské. Žádnou slepičárnu tu zakládat nebudeme!"
"Nač slepice tady, stejně bych se těm velikonočním zvykům nejradši vyhnula," přidává se Tabita.
"Pravdu máš, dcero," dí Tadeáš. "Tyto sadomasochistické praktiky nám naštěstí nenařizuje žádný zákon. Takže příští pondělí velikonoční můžeme brzy po ránu vyrazit někam úplně mimo civilizaci a všichni potenciální koledníci budou mít utrum."