Moje články

"Zdirade, jako obvykle si uděláš dnes jeden cvičný test. Den, kdy s tebou přijímačkový systém zúčtuje, se nezadržitelně blíží. A dobře víš, jaké davy studiachtivých se na to gymnasium tlačí."
"Jaké gymnasium? Hergot, nepleť toho kluka, tatínku!" zareaguje Jenovéfa.
"Pravdu má maminka. Zásadně všude piš a vyslovuj gymnázium. Gymnasium je výraz pouze slangový. Pro mě od doby, kdy mi moji rodiče vyplnili přihlášku na gymnasium, nového pravopisu nedbajíce."
"To už dnes nehrozí," konstatuje Zdirad.
"Pravda, online systém vyhodí přesný název školy," odvětí Pankrác. "Ale, že je konkurence těžká, to platí dnes stejně jako tehdy. Tak tedy s chutí do práce!"

Jako vždy v abecedním pořadí:

Alešandr_Veliký - jeho letošní seriál byl čtivý, často s překvapivým dějem a vybírám z něj Frejíř, rváč a vína pi/ytel .

Eillen - její fandom z úřadu finančního letos přinesl chybu nemající Tajemný zdroj .

Esclarte - nepreferuje obvykle formu veršů a je to nepivařka, proto mě letos příjemně překvapila její Balada sladovnická .

Esti Vera - tuto mladou autorku také rád čtu a letos mě u ní nejvíce zaujalo Z letního tábora .

Linkový stykač - jeho tramvajácký fandom je velmi čtivý a letos z něj vybírám Mňoukadlo .

mila_jj - její vědecký fandom čtu stále se zaujetím, tentokrát dávám do výběru Starý příběh o šachovnici s trochu jiným koncem .

P.M.d.A. - všemi jejími vtipy se bavím, letos se mi nejvíc líbilo Ve vesmíru .

Peggy Tail - to je autorka s rozmanitými náměty, zároveň však duše citlivá, asi proto tentokrát vybírám něco na pomezí poetického a drsného, a to Osud marakuji .

Tom_Peterson - letos příjemně překvapil, že si i zabásnil, pročež vybírám Jak poznat známku punku .

Tora - píše velmi kvalitně na různé náměty a ve více fandomech, já mám však stejně nejraději její fandom kočičí, a proto sem dávám Jednou ráno... .

zirafice - v letošním ročníku se ukázala jako básnířka a zaujalo mě její velmi poetické drabble Luna .

"Situace je kritická. Vyhlásili jsme nejvyšší regulační stupeň a zřejmě nebude stačit."
"V takovém případě musíme chystat evakuaci obyvatelstva."
"Veškerého obyvatelstva?"
"Ovšem. Řeknu to natvrdo: všichni občané opustí území republiky a poslední zhasne."
"A kdo bude ten poslední?"
"Měl by to být někdo z nejvyšších ústavních činitelů. Podle hesla, že kapitán opouští potápějící se loď jako poslední."
"Nikoliv, nemůže to být ani prezident, ani premiér, ani předseda Senátu, nýbrž jedině někdo odborně kvalifikovaný zmáčknout to příslušné tlačítko v poslední zapnuté elektrárně."
"Můžeme takovému člověku důvěřovat?"
"Musíme. Nic jiného nám nezbývá. Ostatně na své pozici má určitě bezpečnostní prověrku, není-liž pravda?"

Je tu opět jaro, chata si žádá své. Lev vytahuje žebřík, staví jej a leze na střechu. Dlouhé roky tuto proceduru konala tchyně, posledních pár let je to na Lvovi. Ostatně se sluší a patří, aby po střeše rajtoval (relativně) mladý chlap.
Koštětem smetá napadané listy a jehličí. Kleká si k okapům a vybírá z nich usazený sajrajt. Poté ještě několikrát vytahuje na laně vědro s vodou a okapy proplachuje.
Konečně hotovo. Lev se chystá sestoupit.
"Držte mě!" zavolá na Scholastiku a Otu. Žena se synem podrží nestabilní žebřík a Lev sleze na zem. Z vykonané práce má dobrý pocit.

Hluk ticha (the noise of the silence)
hluk davů (the noise of the crowds)
hluk prázdnoty (the noise of the void)
hluk bez zvuku (the noise without sound).

Hluk náměstí (the noise of the square)
hluk stýskání (the noise of the squeezing)
hluk těla (the noise of the body)
hluk bez zvuku (the noise without sound).

Hluk města (the noise of the city)
hluk bezmoci (the noise of helplessness)
hluk vody (the noise of water)
hluk bez zvuku (the noise without sound).

Hluk ticha
hluk bez zvuku
hluk ticha
hluk bez zvuku
(the noise without sound,
the noise without sound).

"Zdirade, co to máš na krku za bizarnost?" táže se Pankrác spatřiv na synově krku řetěz uzamčený visacím zámečkem.
"To je známka punku!" praví významně Zdirad.
"Punku? A proti čemu protestuješ?"
"Proti všemu a všem."
"To je houby odpověď."
Pankrác je rád, že syn své punkové sklony nedemonstruje třeba čírem, ale cítí potřebu něco výchovného sdělit.
"Už tě v tom viděla Tabita?"
"Ještě ne."
"Tak se jí tak ani neukazuj, nazvala by tě přinejlepším tatrmanem."
"Jsi si tím jist?"
"Naprosto. A už vůbec se v tom nezjevuj před jejími rodiči, to by bylo tvé renomé solidního mladého muže v čudu."

"Co to dáváš do vázy za kočičky?" ptá se Lev Scholastiky.
"To nejsou kočičky, ale vrba, hned pochopíš proč."
To už mu Ota podává několik vrbových prutů, sám má čerstvě upletenou pomlázku.
"Taky si upleteš, nemysli si, že mě budeš mrskat suchotinou od loňska," úkoluje Lva Scholastika.
Lev se dává do díla. Něco vytvoří, ale nevypadá to valně.
"To jsou pruty Svatoplukovy," zhodnocuje Scholastika. "Oto, pojď tatínkovi pomoct."
Ota už má čerstvou praxi, neboť svou pomlázku pletl s dědečkem. Proto táta se synem nakonec společně spletou pomlázku již řádnou. Tedy Lev drží, Ota splétá.
Každoroční jarní svátky sadomasochismu mohou začít.

"Ten Ota mi už přerůstá přes hlavu, on by mne snad i přepral. Naštěstí spolu žádné bojové sporty nepěstujeme," konstatuje Lev.
"Tebe by přepral kdekdo," zaprovokuje Tadeáš.
"Oho, o metr piv, že mě v páce nepřetlačíš."
"Kopyto, jelito, platí to!"
Nastává zápas. Za mohutného fandění spoluštamgastů oba vytrvale bojují, dlouho je to nerozhodné. Leč nakonec Lev přece jen povoluje. Realita tentokrát neodpovídala jeho sebedůvěře, nomen omen nepotvrdil.
"Slovo dělá muže," uznává porážku Lev. "Méďo, metr piv na mě!"
"Moment, chlapi, jak ten metr naměříme?" napadne Jimrama.
"V pohodě, na klíčích mám metrové pásmíčko," nenechá se vyvést z míry vítěz Tadeáš.

"Takže, Zdirade, až si zanalyzujeme výsledek této akce nanečisto, zaměříme se na slabší místa a budeme pravidelně každý týden učivo procvičovat. K tomu budeš potřebovat leb ocelovou a zadek olověný, jak pravil sám veliký Jan Ámos Komenský."
"Leb ocelová snad, ale olovo je přece zdraví škodlivý kov."
"A budeš při tom ukázněný, protože dle tohoto zakladatele moderní pedagogiky je škola bez kázně jako mlýn bez vody!"
"To už také neplatí, dnes mlýny obvykle používají jinou energii."
"Zdirade, nepolemizuj s Ámosem, neboť jsi zatím pouhé ucho. Dosud ses ještě stavovsky nevyšvihl nad ty, kteří budou u lopaty, to si laskavě uvědom!"

"Pankráci, také jsi dostal mail o přijímačkách nanečisto?" táže se Jenovéfa.
"Ano."
"A zaplatíš?"
"Už jdu na to."
"Takže se mám zúčastnit?" zareaguje Zdirad.
"Samozřejmě!" odvětí Pankrác. "Na všech aspoň trochu atraktivních školách bude nával a u zkoušek bude rozhodovat každý bod. A štěstí přeje připraveným."
"Ach jó."
"Neachjákuj. Výsledek testu má největší váhu při přijímacím řízení a je to tak dobře. Buď rád, že dnes už nerozhodují kádrové posudky. A uvědom si, že další uchazeči budou tví nepřátelé, s kterými budeš soupeřit. Pročež je na čase začít trénovat."
"Takže hrrr na nepřátele?"
"Přesně tak, hrrr na ně!" praví Pankrác.

"Pankráci, měli bychom vážně pouvažovat o dalším Zdiradově studiu, čas letí," praví Jenovéfa.
"Já vím, letí jako jelen, byv do zadnice střelen."
"Vážně, musíme zvážit, zda gymnázium a které, případně jakou jinou školu ještě."
"Co kdybychom zašli na nějaké dny otevřených dveří?"
"To je určitě dobrý nápad. Například budou na technickém lyceu a na přírodovědném taky."
"Nevím, zda tyto školy Zdirada zaujmou, ale proč tam nenahlédnout."
"Co ty jsi vlastně chtěl dělat v jeho věku, Pankráci?"
"To bych raději nerozebíral. Každopádně budeme sbírat informace, co to půjde, ať nejsme v okamžiku podávání přihlášek paralyzováni nerozhodností."
"Přesně tak, tatínku, starejme se."

"Chlapi, to já měl jednou bokovku, mlaďounkou; no dobře, ne jen jednou, ale teď budu vyprávět o té jedné. Tak ona se mi náhle odmlčela, já jí teda zavolám a ona mi odpoví, že z našich aktivit nic nebude, že je už měsíc v jináči. Já zblednu, povídám, jak je to možný a ona, že jsem jí to sám doporučoval. Já vylítnu, že to teda ne a ona na to: hlupáčku, jináč není jen těhotenství, ale taky jiný svět. Že jsem jí doporučoval v mládí maximálně cestovat a ona tedy vyrazila sklízet kiwi na Nový Zéland. Ta mi tehdy dala."

Vyrážíme na jednu pamětihodnost v okolí. Tam jedeme autobusem, zpátky jsem naplánoval vlak. Vyrážíme po značce k vlakové zastávce. Mezi poli je však značka špatně viditelná, pročež z ní scházíme. Přiblíživše se konečně k trati, spatříme projíždět zamýšlený vlak.
Další vlak jede až za dvě hodiny, jsme v prázdném časovém úseku, co se týká spojení.
Snažím se kombinovat možnosti, výsledkem je, že po osmikilometrovém pochodu stejně končíme v onom dalším pozdním vlaku. V době, kdy už kluci mají mít dávno po večerce.
Manželka je pekelně nasraná, bohužel oprávněně; kluci jsou extrémně unavení. Naštěstí nám neusínají ve vlaku.
Pohnojil jsem to.

Ke studiu jsou potřeba pomůcky. Konkrétně pro medika ke studiu anatomie kostra. Kde však vzíti kostlivce?
Řešení se nabízí. Je dva roky po válce, v okolí jsou válečné hroby. Nejprve je třeba německého vojáka tajně vykopat. Poté seškrábat z kostry zbytky uniformy a měkkých tkání.
Pak přijde na řadu velký prádelní hrnec. V něm se kosti pěkně vyvaří. A když jsou kosti vyvařeny, potom zbývá už jen z nich sestavit kostru.
Učební pomůcka je na světě. A nejde jen o pomůcku pro jednu ze základních lékařských disciplín. Tato akce je i průpravou pro budoucí lékařskou specializaci. Hádejte, vážení čtenáři, jakou.

"Tak se mi Jimram pochlubil, že jeho Zachariáš vyhrál šachový turnaj," referuje Lev.
"Vidíš, ten aspoň vede svého kluka k něčemu ušlechtilému. K čemu ty vedeš Otu?" reaguje Scholastika.
"Já bych ho k šachu vést nemohl, jsem houby šachista. Kdysi jsem to zkoušel, ještě s Oktaviánem Znebejánkem, ale vždy jsem vše prohrál."
"Mohl by Jimram vás, kamarády, v tom šachu cvičit. Ať ten čas v hospodě trávíte aspoň trochu užitečně. Vždyť šach je duševní tělocvik!"
"To ovšem řekl Lenin."
"To vůbec nevadí. Tento konkrétní výrok platí."
"Pravdu máš, ženo. Příště si zkusím vzít s sebou do hospody šachovnici a figurky."

Pankrác kráčí na místo dohodnuté schůzky. Náhle si uvědomuje, že si vlastně s Jenovéfou nesmluvil žádné poznávací znamení. Ona má z agentury reprodukci jeho fota, on o ní nic. Doufá tedy, že na místě se nebude pohybovat mnoho slečen bez doprovodu. Aby musela první oslovit Jenovéfa jeho, to by nebylo dle bontónu.
Blíží se hodina H a minuta M. Pankrác je na místě, přemýšlí, z kterého směru by mohla slečna přijít. Tu ji spatří, pravděpodobnost vyhodnocuje jako vysokou.
"Dobrý den, já jsem Pankrác Zlámaljelito a myslím si, že čekáte na mě."
"Dobrý den, jsem Jenovéfa Zubatá, čekám opravdu na vás."

Vstoupiv na alma mater, viděl jsem se za pět let s diplomem. To se mi podařilo, leč za odlišných společenských podmínek. Namísto ČSSR jsem měl na diplomu čerstvě vzniklou Českou republiku.
V profesním životě jsem většinou po pěti letech byl u odlišného zaměstnavatele než na začátku "pětiletky". Necítím se však jako fluktuant, většina těchto firem dnes už neexistuje či nefunguje. Nyní jsem u velkého korporátu s nadějí, že tento by tu mohl být dlouhodoběji. Leč prognózovat si nic netroufám.
Když to shrnu, budu rád, když za pět let budu živ, zdráv, v pracovním procesu a nestihne mě žádný velký průser.

"Mami, čůrá šalinka? A autobus?"
"Pejsek má košík, aby mu nebyla zima na čumáček."
"Táta je velký medvěd. Máma je velká medvědice. My jsme malá medvíďata."
"To je táta býk a to je máma býková."
"Tatínek nese počítač, bude nahrávat Večerníčka. Ó tatínku, ty jsi tak moudrý."
"Kuřim... Tam bydlí kuřata."
"Kam ta zatracená maminka ty bryndáky dala?"
"Děda je divoch a babička je paní divoká."
"Velká kráva nám dává mléko. Velká máma nám dává kyšku."
"Byl jeden domek, v tom domku stolek, na stolku miska, v té misce vodka, v té vodce rybka!"
"Já jsem, milá babičko, samotný pánbůh..."

Hraje se šesté semifinále mezi Hradcem Králové a Vítkovicemi. Domácí můžou, hosté musí. V základní hrací době padne po gólu na každé straně.
Prodlužuje se. V prvním prodloužení branka nepadá. Ve druhém též ne. Ve třetím padá pouze gól neregulérní, ve 113. minutě je překonán deset let starý národní rekord v trvání zápasu. Po 120 minutách se jde do pomyslného třetího zápasu v jednom. Únava pracuje, bujarost upadá. Ve 137. minutě komentátor konstatuje, že pivo na stadióně stále je. Ve 139. minutě Vítkovičáci konečně překonávají domácího brankáře a vynucující si rozhodující sedmý zápas doma.
Nový rekord je ustaven. Vydrží dlouho?

"Zdirade, trefíš zpátky?"
"Neboj, nemůžeme zabloudit."
"Tady se mi to nezdá."
"Pojď tudy."
"Blázníš? Tohle nevylezu."
"Víš co, Tabito? Stoupni si mně na ramena, já se zvednu a budeš nahoře."
"To myslíš vážně?"
"Jistě. Jsem na to dost vysoký a silný. Logicky, dáma si musí stoupnout na ramena mě, ne naopak."
"Gentleman by dámu netahal na tak divoká místa."
"Proč by ne, přece neprožijeme celý život v salónním prostředí."
"Ovšem lození po tvých ramenou je už za hranou."
"Není."
"Zdirade, někdo z nás dvou musí mít rozum. Pojď, sestoupíme dolů, půjdeme oklikou, ale bezpečněji. Jako vůdce jsi se tedy nevyznamenal."

"Tabito, byla jsi někdy v peci?"
"Ne."
"Vidíš, a můj táta ano."
"Nekecej."
"Vidíš tady ten areál? To je bývalá cihelna. Když byl táta školák, tak ještě fungovala. Se školou tam byli na exkurzi a zavedli je i přímo do pece. Tam je ta bývalá pec. Táta mi to jednou ukazoval."
"To je zajímavé, Zdirade. Ale doufám, že mě tam nehodláš tahat."
"Neboj se, nehodlám."
"Podívej, ježek!"
"A běží do cihelny. Přímo do té pece."
"Proč ne, když se v ní dávno netopí. Ale už bychom měli jít. Docela rychle se stmívá. Tak mě, Zdirade, veď zpátky do civilizovaných končin."

"Kde je Tabita?" táže se Tadeáš.
"Se Zdiradem," odvětí Timea.
"Doufám, že ve vší počestnosti!"
"Prosím tebe! Takový decentní jinoch! A ze solidní rodiny!"
"No právě. Tichá voda břehy mele. Kromě toho, že je mládí nevybouřené, to platí napříč společenskými a vzdělanostními vrstvami."
"Ty jsi v jejich věku řádil tak, jak naznačuješ?"
"No, to ne..."
"Tak vidíš. Kromě toho, dnes už na to mají ve škole výukové programy, takže jsou poučenější než my za prudérní totality. Já s Tabitou o tomto také mluvím. I ty bys měl takto činit s Tobiášem. A konečně, meze jsou stejně ještě mokré a studené."

"Tak jsem slyšel," praví Lev kamarádům, "že se prý někde chlápek utopil v pivním tanku."
"Kdoví, zda je to pravda," oponuje Tadeáš. "Nevím, zda má nějakej takovej tank otvor, aby jím mohl propadnout člověk."
"Copak pivo," praví Jimram, "to je kapalina fyzikálně podobná vodě, ale takový slad, do něj spadnout, to by bylo něco! Sypkej materiál, v tom se nedá pořádně pohybovat. Takovej tě vtáhne a zadrží jedna dvě. O utopeným ve sladu jsem sice neslyšel, ale stát by se to mohlo."
"Z toho plyne poučení," odvětí Lev, "stýkat se s pivem jenom ve standardním množství. Méďo, další pivečka prosíme!"

Ve vlaku spolu jedou v kupé matematik, fyzik a "normální člověk". Vlak přejede do sousední země a naši tři spolucestující z okna spatří na louce se pasoucí černou ovci a vzápětí též nad ní letící bílou vránu.
"Vida, v této zemi mají černé ovce a bílé vrány," konstatuje "normální člověk".
"Nikoliv," oponuje okamžitě fyzik, "v této zemi mají alespoň jednu černou ovci a alespoň jednu bílou vránu."
"Je to jinak, pánové," reaguje na to matematik. "V této zemi mají alespoň jednu ovci, která je alespoň z jedné strany černá, a alespoň jednu vránu, která je alespoň z jedné strany bílá."

"Pojďme se podívat do některého ze sklípků," navrhuje Zdirad.
"Tam nejdeme, je to prostředí neslučitelné se životem," odmítá Pankrác.
"Já bych samozřejmě víno nepil a ty s maminkou jen s mírou."
"To jsi nikdy neslyšel o oxidu uhličitém uvolňujícím se z kvasícího vína? Vinařů, kteří se jím udusili, jsou plné hřbitovy."
"Tatínek přehání, v těchto veřejně přístupných sklepech toho kvasícího vína není tolik," reaguje Jenovéfa.
"Pravdu má maminka," připouští Pankrác, "tady by se to snad stát nemělo. Ale do toho sklepa stejně nepůjdeme."
V duchu však Pankrác stejně myslí na to, že večer s Jenovéfou do nějakého toho sklípku vyrazí.

Scholastika barví velikonoční vejce v cibulovém odvaru. Náhle praví Otovi:
"Neměla bych si tím nabarvit vlasy? Měl bys zrzavou matičku."
Otík neodpovídá. Lev též ne. Už proto, že otázka nebyla určena jemu.
Lev se však zamyslí. Je dobře, že se Scholastika chce krášlit. Vždyť oba stárnou, už u Scholastiky i u sebe postřehl první vrásky. Také si uvědomuje, že ty vrásky jí přidělává hlavně on s Otou.
Lva napadá, zda by jí neměl k brzkým narozeninám pořídit krém proti vráskám. Vzápětí to zavrhuje, ví, že Scholastika na takovouto kosmetiku nikdy nebyla. Tak se bude aspoň snažit vrásek přidělávat co nejméně.

1) Celkové množství piva, které obyvatelé Česka vypijí za rok, by se vešlo do krychle o hraně:
a) 75 m,
b) 95 m,
c) 115 m.

2) Z tohoto ohromného množství se ovšem vypije v restauracích pouze:
a) 25 %,
b) 35 %,
c) 45 %.

3) Na spotřební dani z piva stát vybere ročně:
a) tři a půl miliardy korun,
b) čtyři a půl miliardy korun,
c) pět a půl miliardy korun.

4) Něco z historie. Že je pro nás pivo chlebem, to kdysi v jednom interview prohlásil československý politik:
a) Vasil Bil'ak,
b) Miloš Jakeš,
c) Lubomír Štrougal.

"Zdirade, zbývá ti ještě nějaký úkol?" táže se Pankrác.
"Už jen projekt do výtvarky."
"Jaký?"
"Namaluj svět."
"Co hodláš malovat?"
"Nevím, možná zeměkouli."
"Může být, ale já bych raději maloval celý vesmír. Svět, to v určitém smyslu není jen zeměkoule."
"Jak mám malovat vesmír?"
"Rozhodně tam nemaluj žádný fyzikální model vesmíru," zareaguje Jenovéfa.
"Ano, musí to být realistické a pochopitelné pro každého, tedy i pro laika nezajímajícího se o kosmologii," upřesňuje Pankrác.
"Jak to tedy mám namalovat?"
"Najdi si, Zdirade, nějaké zajímavé foto pohledu z kosmické lodi," odvětí Pankrác, "a podle toho to namaluj, to bude ten pravý realistický vesmír.

"Tadeáši, kolik lidí se ti už ozvalo?"
"Všichni, tedy kromě několika chronických absentérů."
"Co Neklan Straširybka?"
"Ten se mi neozve zcela určitě, je už dvacet let nebožtík. Jémináčku, proč já po každé slezině rozesílám aktualizovaný seznam spolužáků?"
"Jsou po něm nějací potomci?"
"Byl svobodnej. O eventuálních levobočcích nemám potuchy."
"Víš co, Tadeáši? Zkusme si na slezině vyvolat jeho ducha. Určitě si vzpomínáš, jak jsme zkoušeli spiritismus na rajčatové brigádě."
"To víš, že si na to vzpomínám. Tvůj návrh má ovšem jeden zásadní háček. Vyvolávali jsme duchy z knížek a Neklan na rozdíl od Remarquea, Turgeněva či Feuchtwangera žádnou knihu nenapsal."

Upíjím na terase pivovaru zelené pivo, tak jako už o mnohých Zelených čtvrtcích v minulosti. Na pódiu dvojice diskžokejů pouští balkánskou hudbu. Doprovodný kulturní program je v plném proudu.
Uvědomuji si, že to není samozřejmost. V letech války s covidem si mohl člověk toto zelené pivo leda tak nalít doma z PET flašky a byl ještě rád za tuto alternativu. Ne, že by mě ta hudba tolik zaujala, ale uspokojuje mě pocit možnosti si zelenou specialitu vychutnat mezi dalšími fajnšmekry, umocněný navíc geniem loci pivovaru.
Dávám si ještě jedno pivo za manželku nepivařku a mířím domů napsat o tom drabble.

"Tatínku, asi bychom měli něco vyhodit. Náš byt není nafukovací," praví Jenovéfa.
"Například?" táže se Pankrác.
"Slyšela jsem o pravidlu, že co člověk rok nepoužil, to nepotřebuje."
"Tak to ne! To bychom si tu zlikvidovali všechny vzpomínky."
"Čí vzpomínky? Jsou tu i věci, které jsi sám nepoužíval. Na ty by mohli mít vzpomínky leda tví rodiče, dej jim pánbůh nebe, možná ani oni ne."
"Ber to tak, že i ty věci mohou vzpomínat, jsou to němí svědkové historie," přechází Pankrác do nereality.
"Možná tak v pohádce," komentuje Zdirad.
"Jen počkej, kluku," reaguje Pankrác, "až budeš starší, tak pochopíš tuto myšlenku."

"Lve, co koukáš do toho telefonu?" táže se Jimram.
"Kontroluji kalendář. Zrovna na dnes tam mám úkol zalít kytky."
"To si tam musíš psát?"
"Bohužel musím. Jinak to nedávám. Přes rok normálně nezalívám, ale když je Scholastika s Otou na chatě, je to na mně."
"Takže se na to musíš naprogramovat," konstatuje Tadeáš.
"Přesně tak. Kdysi jsem to zanedbal a Scholastika pak po příjezdu musela vyhodit mučenku."
"Takže ty jsi ji, Lve, umučil!" praví Jimram.
"Bohužel. Scholastika nadávala jak špaček. Náhodou se k tomu nachomýtla i tchýně, taky mi k tomu řekla své. Pročež jsem si z toho vzal poučení."

Obličejovník jsem si svého času založil na pokyn mé tehdejší šéfky kvůli komunikaci pracovního kolektivu. Po čase mě přeložili, obličejovník jsem si však nechal.
Jednou si takhle doplňuji prozatím nevyplněné údaje do profilu, též ten, že jsem ženat. Systém okamžitě rozesílá mým obličejovníkovým přátelům hlášku Svatba.
Již během noci je manželka bombardována dotazy kamarádek, co moje svatba znamená. Při snídani jsem na to tázán, vše mi dochází. Neprodleně na obličejovníku hlášku upravuji ve smyslu, že svatba byla již hodně dávno, a přidávám vysvětlující komentář.
Na to jedna z manželčiných kamarádek reaguje slovy:
"Ještě, že tak! Kde jinde bys takovou pohledal?"

"Tati, co je to mentální gymnastika?" táže se Zdirad.
"Kde jsi k tomu přišel?"
"Tady jsem si klikl na reklamu."
"Sám vidíš, že to popisují nicneříkajícími frázemi. Ne abys jim tam vyplňoval své kontakty, to by tě ti šarlatáni prudili do nekonečna," zhodnotí Pankrác.
"Šarlatáni?"
"Určitě. Takových líbivě nazvaných aktivit už na světě bylo. Zlákali by tě do nějakého finančně mastného kurzu, který by byl na houby. V lepším případě. V horším by ti vymývali mozek."
"Jak?"
"Mě se neptej. Já naštěstí žádný brainwashing nepodstoupil. Pojď, radši si budeme cvičit mozek něčím osvědčenějším. A vůbec, máš hotovo vše do školy?"

Jeda po stezce okolo řeky, zří Lev ve své jízdní dráze turistku. Zatroubí houkačkou, žádná reakce. Zatroubí znovu, dáma konečně uskakuje se slovy:
"Já myslela, že je to nějaký vodní pták."
Jede dál, v dráze hned dvě dámy. Po zatroubení se jedna ze seniorek otáčí:
"Jéžišmarjá, to jsem se lekla!"
Lev vyhodnocuje, že montovat si na kolo houkačku, kterou svého času dostal bůhví proč od tchána k ježíšku, nebyl dobrý nápad.
Opouští břeh, míří do terénu, po chvíli sjíždí z kopce. Stačí malé zaváhání, padá přes řídítka. Přežívá ve zdraví, pouze houkačka je rozbitá.
Je rozhodnuto. Pořídí si klasický zvonek.

Píše se datum 08. 08. 08. V Bohumíně se s úderem desáté hodiny času letního středoevropského, dle GMT ovšem teprve hodiny osmé, vydává z Varšavy jedoucí vlak EC 108 Comenius po přepojení lokomotivy a části vagónů na další cestu ku Praze.
O půl hodiny později: ve Studénce rekonstruují silniční most přes trať. Tento náhle padá do jízdní dráhy vlaku, strojvedoucí brzdí marně. Vlak naráží do zříceného mostu, lokomotiva a přední vagóny jsou doslova masakrovány. Nastává chaos, panika, první zprávy prognózují přes stovku mrtvých. To se sice nepotvrzuje, následky jsou i tak strašné. Nakonec je mrtvých osm a zraněných osmdesát osm.