Norbert Nokrle a Bedřich Mumraj se dali do hovoru. Bylo zřejmé, že si mají co říci.
"Víte, nejsem se svým povoláním vyloženě nespokojen," praví Norbert. "Slušně mě to živí a užitečné to také je. Ale ty léky, které pacientům vydám a prodám, nebo sem tam někdy dokonce i umíchám, jsou záležitost pomíjivá. Lidé je, slušně řečeno, zmetabolizují. Proto třeba zrovna literátům závidím, že po nich zůstane něco trvalého."
"Vězte, že básníci a spisovatelé to opravdu nemají lehké. Dosáhnout toho, aby něco tiskem vyšlo, a hlavně, aby si to lidé koupili, to je nepředstavitelně obtížné. Buďte rád za své jisté," odvětí básník Mumraj.
"Asi máte pravdu."
Poté se Norbert podívá na hodinky a zjišťuje, že by už měl vyrazit k domovu. Rozloučiv se s básníkem, vyrazil za Rafaelem zaplatit útratu.
"Rád jsem tě viděl, Bertíku. Doufám, že sem zavítáš častěji."
"Taky doufám, ale nic neslibuju. To víš, rodinu maje, nemohu žít životem kavárenského povaleče."
"Povalečem zrovna být nemusíš, ale v míře přiměřené zarelaxovat můžeš."
"Pravdu máš. Mimochodem, co kdybychom si tu někdy dali partičku šachu, jako za starých časů?"
"Mohli bychom, musel bych sem ovšem nějaké šachy dotáhnout. Už jsem je dlouho nehrál."
"Na šachy by sem mohl přijít i Otakárek, ten byl z nás v tom nejlepší."
"Nevím, ten má teď asi práce až nad hlavu, když má tu advokátní kancelář. A podobně je tomu zřejmě i u dalších. Jak jsem říkal, ty jsi první ze spolužáků, který mě poctil návštěvou této kavárny. Trochu sním o tom, že bychom tady udělali slezinu třídy. Ale to by musel být mezi námi nějaký spiritus agens, který by ji zorganizoval. Což zatím není."
"Třeba se to změní k lepšímu, měj se krásně."
"I ty, zdar."
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit