DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

K ničemu.
Tři roky cestování. Nespočet hodin prosezených u ohňů. Nespočet vtipů, pohledů, náznaků i vyslovených názorů.
Sdílený sen.
Naděje.
Namáhavé rozboření a smazání hranic, které postavila společnost.
Všechno to nakonec bylo k ničemu.
Neohlédl se. Ani jednou.
A nezastavil.
Ne, že by se za ním snad rozběhla, nebo aspoň zavolala.
Nic, to byla jeho odměna.
Šel dál. Rychle a vytrvale.
Na směru nezáleželo, i když podvědomě zvolil ten odkud přišli.
Hlavně aby mezi ni a sebe položil co nejdelší vzdálenost.
Že i to je k ničemu pochopil, když po dvou dnech vzdalování se byla stále stejně blízko jeho srdci.

„No tak. Ještě chvíli a pojedeme!“
„Doktore, říkal jsi, že se nemůžeme odsud pohnout! Něco o tom, jak
paralelní negativní vesmír způsobuje přetížení v tekutých spojích a... tak
něco.“
Doktor nasadil uražený výraz: „Mohla bys mě už znát líp.“
Otevřel dveře a zavedl svou společnici do obrovské haly. Ta zalapala po
dechu a pak se tázavě otočila na Doktora.
„Vítej do nové strojovny,“ překřikoval Doktor vrzání tisíců kol.
„V tomto vesmíru sice nemůžu použít původní pohon Tardis, ale existují různé
alternativní zdroje
energie.“
„Opravdu nás křečci dokážou dostat domů?“
„To nevím, ale mám hlad - na toustovač mají snad síly dost.“

Tančil.
Každý den, asi devět hodin v kuse. V tělocvičně, kde byla na všech stěnách zrcadla, v tělocvičně, kde spolu s ním tančil nespočet jeho odrazů, ztrácejících se v nekonečnu.
Tančil.
Jeho pohyby byly tu něžné, laskavé a křehké, jindy vášnivé a nesmlouvavé. Náhlost, s jakou se měnily, vyrážela dech.
Tančil.
Ailes de pigeon, Cabriole, Grand jeté... Vypadalo to tak lehce... Ale jeho štíhlé tělo bylo lesklé potem, jeho dech byl rychlý a přerývaný.
Tančil.
Jeho soustředěný pohled byl upřený kamsi do dálek, kterých se obyčejný smrtelník nemůže dotknout.
Tichá baletka s porcelánovou pletí ho nesměle sledovala.
Tanči se mnou...

Ohnout lokty. Zdvihnout ruce. Nechat je klesnout.
Pozvednout hlavu. Pohlédnout doleva. Doprava. Hlavu opět sklonit.
Spustit nohy na podlahu. Postavit se. Ohnout pravou nohu v kyčli a v koleni. Přenést váhu na levé noze na špičku. Protáhnout pravou nohu v koleni, dotknout se podlahy. Odlepit levou patu ze země. Udělat patnáct kroků.
Pravou rukou uchopit hrnek s kávou. Ohnout loket.
Udělat patnáct kroků zpět.
Posadit se. Protáhnout pravou ruku. Umístit hrnek s kávou na stůl.
Ohnout lokty. Zdvihnout ruce. Položit je na klávesnici.
Váhavě stisknout několik písmen. Dlouze držet backspace.
Pokrčit rameny.
Žádná sebelépe nacvičená série pohybů nenahradí chybějící inspiraci.

Tisíce kroků, několik prošlapaných bot, tvář smáčenou deštěm, políbenou sluncem a ošlehanou větrem, až konečně byl vandr u konce.
Stanul před králem.
„Zachraň princeznu a dostaneš její ruku.“
Chasník sebral meč, svou bláhovou odvahu a vydal se na výpravu. Lítý boj vyhrál a Honza dostal princeznu a království.
Žil svůj odvěký sen.
Žil noční můru.
„Vaše Veličenstvo, královský rozpočet…“
„…dluhy…“
„Ve vší úctě, chování Vašeho Veličenstva na bále…“
„…válka…“
„Diplomacie… politika…“
„Vaši pečeť sem a sem…“
„Špatná sklizeň… hladovění… ekonomická krize…“
„Vy… neumíte číst?“
Tisíce kroků, několik prošlapaných bot, jedno padlé království, tvář rudá hanbou a Honza se vrátil domů.

"Mhhmm, víno," pochválil si Karel. Starší muž s šedivým plnovousem a kalnýma očima. Čepici měl naraženou do čela a obnošenou bundu zdobily propálené díry od cigaret.
"Mám práci," vysvětlil Mirek. "Odhrnuju sníh. Žádná sláva to není, ale zahřeju se a dostanu za to nějaký drobný."
Fanula pokýval, že rozumí, zatímco začal alkohol otevírat. Zmrzlými prsty musel nejdříve naprázdno zacvičit, aby se trochu rozhýbaly.
"Dělej jak chceš, chlape," odvětil Karel bez většího zájmu. "Když si stoupneš před kostel, tak máš za hodinu nejmíň na dva krabičáky a ještě cigára. A nenadřeš se."
Fanula znovu souhlasně pokýval.
Mirek jen rezignovaně pokrčil rameny.

„Takže jsi byl vojenský lékař v Afghanistánu?“
A jsme zase tady, pomyslel si John, přikývl a pracně udržel úsměv. Možná by se v randění dostal za první schůzku, kdyby si nemusel odžívat stále stejné rány.
„To se musíš vyznat ve střelných ranách!“ pronesla blondýnka jakoby nic a upila vína. Překvapila ho.
„Líp než bych chtěl.“
Jeho telefon zavibroval.
„Sherlocku?“
„Potřebuji tě v Baker Street. Hned.“
Naléhavost v detektivově hlase přiměla Johna okamžitě vyrazit. Vyházel z kapsy pár bankovek a letěl.
Sherlock ležel na pohovce a chtěl jen podat noviny.
Z toho druhé rande taky nebude…, povzdechl si John.
(Mýlil se.)

Joe se zhluboka nadechl, zamával rukou a hodil granát, ozvalo se několik výbuchů.
Četa Bravo, týmu SEALS* 6 vyrazila do útoku.
Doběhl ke stěně cílové budovy, kolem slyšel střelbu. Zahlédl postavu skrytou za hromadu suti, vystřelil.
Najednou kolem nich začaly padat granáty, odněkud se ozval rachot těžkého kulometu.
"Zpátky, zpátky," vykřikl do vysílačky a začal divoce pálit do kouře před sebou.
Jednotka se postupně stáhla, nikoho tam nenechali.
Joe zalehl za pobořenou stěnu. Pohlédl na pojistku granátu u svých nohou, pak na 30 metrů vzdálenou budovu - jejich cíl.
"Aspoň jsme se proběhli, kapitáne," ukázal mu s úsměvem Krafťák vztyčený palec.

Hned ze začátku mu bylo jasné, že přepálil start. Přišlo první stoupání a on se propadl hluboko za čelo závodu. Jenže do cíle zbývalo mnoho kilometrů, nic nebylo ztraceno. Svou vytrvalostí se propracoval až do vedoucí skupiny. Měl to, co ostatním závodníkům chybělo, odhodlání. Svoje zásoby energie ždímal na doraz, každý pokořený soupeř pro něj znamenal citelný úbytek sil.
Už zbývá jen cílová rovinka a na posledních pár metrech předjíždí soupeře ve vedení. Dokázal to, vyhrál další etapu Tour de France.
Uložil hru, odložil ovladač a skočil si do ledničky pro další plechovku piva, aby se posilnil na příští etapu.

Vážně to chcete? Opravdu?
Hmmm...
No tak dobře.
Udělám to, ale pak si vyberu bolestný, to znamená, že jeden z vás čumilů mi věnuje svoje kolenní klouby a druhej mi udělá masáž pěkně od ramen až po prdelku. Jste s tím srozuměný? Tak okej.
Protáhnout šlachy, prokřupat klouby, skočit.
Au... moc au...
Vyhrabat se na nohy, nahodit eleganci. A začít kosit lajnu nepřátel, zatímco při tom udělám trojitej přemet, střílet na ně z roznožky – SLEDUJTE!! - čtvrtit je za letu jako kdybych byl nějaká naspídovaná primabalerína, hlavně ať se máte na co koukat. Maximum effort? Ó nikoli. Maximum show off? Pokaždé!