DMD 2026

Všechno šlo podle plánu. Mrakodrap se rozrůstal svižným tempem pánubohu do oken. Tomu se iminentní kukanda třetích stran znelíbila a nezbylo mu než zasáhnout. Když všichni dělníci spali, vplížil se jim z Bábele do komnat a kulišácky jim začmodrchal jazyky a tkaničky na botách. Ráno nastal Zmatek.

"Як мені можно далі працювати?" zeptal se ukrajinský dělník.

"Ora et labora!" burcoval jiný (s předstihem staletí).

"すみません。私 の 学生 は どこ です か？" pátral stavbyvedoucí.

"Kahretsin! Anlaşamadım kimseye..." měl v tom zmatek Turek.

A tak to šlo dál... Jen Bůh se spokojeně usadil v křesle a spokojeně si dál četl Návrat krále.

Náhlé ticho vyplňuje jen praskání hořícího dřeva. 
První záchvěvy úzkosti dusí jako čpící dým. Popálená kůže se trhá v palčivých záškubech. Oheň všude okolo svírá jak smrtící klec.
„Nahoru?“ drkotá Xénie zuby.
Evženova zpanikařená mysl velí prchat, ale tělo už se drápe po zbytcích schodiště. 
Xénie se vynese po vlně horkého vzduchu, pomáhá mu shora.
Proti prázdnému oknu se rýsuje vydlakova postava, začíná bobtnat a pučet, hlavy, ruce, nová těla vyplňují místnost.
Liškomágové zaútočí v dokonalé souhře.
Dvojníci zmateně pobíhají, padají, snaží se uniknout. 
Vydlak je bez zlatých řetězů už nedokáže ovládat.
Vyskočí oknem ven.
Dům stojí v jednom plameni.

Na vybranou kuličku se odváží pohlédnout, až když je velitel vyzve. Je červená. To znamená, že trest provede on.  

Dívka je mladá a vyděšená. V hlavě se mu mihotá myšlenka, že ženám se nemá ubližovat, i kdyby si to stokrát zasloužily. Co vlastně takové ptáče mohlo provést? Chuděra… 

„Hej! Kovářovej!“ 

Otočí se a za ním stojí kaprál Hauser. 

„Vidím, že se na to necejtíš,“ ušklíbne se. „Esli chceš, tak z tebe todle těžký břímě sejmu. Velitel se nic nedoví.“ 

Voják ulehčeně kývne a pak jen bezmocně přihlíží tomu, co způsobil. 

Krev, křik a pláč ho ještě dlouho pronásledují ve snech. 

Procházela s dětmi po Královské cestě, zastavila za Staroměstskou věží a potom odbočila po nábřeží. Už to nebyla její povinnost. Najednou to byla přátelská výpomoc švagrové, že je vzala na Dobytčí trh podívat se na jaguára, jak měly slíbeno.

I když byl příjemný jarní den, byla nervózní. Byla opatrná na nové šaty, slunečník a ještě víc, aby nepotkala císaře Ferdinanda na pravidelné procházce. Uctivě zdravil, dával dětem bonbony a připadal jí nejmilejší z celého habsburského domu, ale klanět se před ním nechtěla. Neodpustila mu, že během Jara národů zbaběle abdikoval ve prospěch Františka Josefa, místo aby dal monarchii spravedlivou ústavu.

Před chvílí měli plná břicha skopového, zapíjeli ho vínem a pro jednou nebyli vystaveni rozmarům moře.

Teď jich bylo o dva méně, několik z nich skopové zase vyzvracelo a víno popíjel Odysseus s kyklopem, aby ho přesvědčil, ať už nikoho dalšího nepožírá.

Kyklop byl po jejich přátelském rozhovoru v dobré náladě a slíbil Odysseovi, že ho za to víno sní jako posledního.

Hrdina by se na něj vrhl, vyzval ho na souboj.

Odysseus měl po válce hrdinství po krk.

Muže kyklop z jeskyně nepustí, ale pokud by se jim podařilo vydávat se za ovce…

A vyřešit jednookou otázku kyklopova zraku…

„Ach ano, o tom jsem vlastně taky slyšela,“ pokývala soucitně hlavou a natáhla k Thomasovi svou útlou ručku, aby mu pomohla vstát. „Jí bohužel nemůžu pomoci, chudák děvče už svoji duši zasvětilo jim.“

„Lhali jí! To přece nemůžou–“ zajíkl se.

Žena ho objala kolem ramen a vtiskla mu polibek do vlasů. „Já vím. Ale tak to nefunguje.“

Zavedla ho ke stolečku, kde byla rozehraná partie šachu. Udělala svůj tah. „Zatímco lidé se musí držet pravidel a táhnou jednou figurkou jedním směrem, bohové se tak bojí prohry, že pro sebe vlastní pravidla ohýbají. Musíš rozehrát svou vlastní hru, abys je porazil.“

Malá Zuzanka se nadechla a spustila: "Žil byl jednou jeden král. Ten král si rád hrál. Ministři ho milovali, děti taky. Rodiče na něj potají nadávali, tak jako táta na předsedu, když ho neslyší...

Jednou ho ministři poslali na velké pytlové závody. a tady začíná naše pohádka! Do pytlů!"

Děti se postavily k pytlům. "Zavřít oči!" nařídila Zuzanka. Začala obcházet řadu a počítat. "Ten nebo ten. Kdo bude? Pepa, Josef, František?"

"Já nechci!" vypískl František, když ucítil čelenku s korunkou. Chtěl utéct, ale spadl.

"Král táhne věží. Na korunku mu sněží!" vykřikly děti a přeskupily se. Zuzanka dala korunku Pepovi.

Cavea Johnsona zavedli do malé místnosti úřadu pro federální vyšetřování. Byl mu povolen jeden telefonát, čehož využil hned, jak osaměl.

„Caroline! Sežeň právníka, ať mě z toho vyseká! A kdybysme náhodou prohráli, najdi někoho, kdo to vezme na sebe za mě. Třeba Torres, vedoucí projektu šachty 9. Něco mu naslibuj, prachy, krátký trest… Hlavně aby přijal ale moc toho nevykecal.“

„Pane, to nebude tak jednoduché…“

„Tak na něj něco vytáhni! Kdyby to šlo do kopru, musí padnout on, ne já! Já jsem Aperture Science. Nemůžu jít sedět! To by vyhrála Black Mesa! To nedopustím! Beztak jsou za tím udáním oni!“

Sedí na před Letenským zámečkem a cucají limonádu.

Táta začíná nezvykle potichu. „Byl jednou jeden král, moudrý a ušlechtilý, ale nedokázal se ubránit. Zloun ho zavřel do pece a spálil. To byl váš praděda. Jeho syn, můj děda, se zapřísahal, že už nikdy nebude dole. Obul si mocné rudé boty a šlapal po jiných. 

Táta na to šel ještě jinak. Usmyslil si, že postaví nedobytný hrad ze zlata a diamantů. Shromáždil obrovský poklad, ale ve věžích byla zima a tma. 

Já hledal sílu mezi rytíři s ocelovou zbrojí proti strachu.“

Markétka dopíjí. „A dá se v těch krunýřích dýchat, tati?“

Ticho. To jsem chtěla. V přítomnosti cizince holky umlkají. Rita se přestává chichotat a Marta dobublává. Dopíjejí horký čaj, oslazený medem divokých včel, a zalézají na pryčnu.

Mlčíme spolu. Vařič vyměňuje za primitivní hrnec na oheň, takové si pamatuju z Nepálu. Plechovka od čehosi s dírami pro vzduch povzbudivě hřeje, světlo plamínků nedosahuje do obličejů. 

Začíná první. Tichounce vypráví, nejdřív to zní jako modlitba nebo zaříkání. Potom se přidávají emoce. Nerozumím ani slovu, chápu všechno. Už se nepotkáme, a sdílet je potřeba. Svěřit se s myšlenkami, které nikomu jinému říct nedokáže.

Mluvím do svítání. Zastaví mne až ranní paprsky slunce. 

Felix se vrhl ke známému obličeji. Už si vzpomínal, kde ho viděl. Tenkrát ho považovali za oběť kultu a když se hlavní zášleh vybil jinam, nevěnovali mu pozornost. Tentokrát mu to vynahradí.

Náhle mu cestu zahradilo vyvinuté poprsí.

Pokusil se dámu odsunout, ale stála pevně.  A po boku se jí objevily další. Zaskřípal zuby. Jasně, mezi aspekty toho zmetka patří i vášeň a sex appeal. Ženy mu padají k nohám. A bohužel ho taky obětavě chrání.

„Srabe!“ houkl přes hradbu dámských předností za mizící postavou. „Schovávat se za ženské! Vylez a bojuj jako chlap!“

Elio-bůh se jen ušklíbl přes rameno.

„Jestli se i tentokrát něco stane, končím,“ brblala Minerva. „Jsem vmanipulována do něčeho, co nechci, z čeho mám obavy, a pak mám nést odpovědnost za výsledek? To si raději vyměním místo s Filchem a budu v klidu zametat chodby…“
„Dyť de šecko dobře,“ uklidňoval ji Hagrid. „Řídit voni teda neuměj, ale vohromně dobře se bavěj.“
 Opravdu. Mudlové nadšeně poletovali, vráželi do ochranné kopule i do sebe navzájem.
„Supééér!“
„Lepší než lunapark!“
„Pozooor! Letíííím!“
Madam Hoochová zkontrolovala čas. „Posledních pár minut.“ 
Minerva si ulehčeně oddechla.
V tu chvíli se ozvalo hlasité puknutí, jako když praskne obří bublina.
Kopule nad nádvořím zmizela.

Poslední síly léta se napřely do strání. Horký vítr kýve korunami stromů a Giuliovy dlaně kvetou zářícími hvozdíky, krvavým jetelem i něžnou chrpou. Zpátky v chalupě uloží kytici na Anežčino místo u stolu, svázanou stéblem trávy. Čeká.

Pozná její kroky. Strach doutná a roste k nesnesení.

"To... tu nechal Tonda," vypadne nakonec ze sevřeného hrdla. Obrátí se a uteče, nechce vidět zmatek ani zklamání v zelených očích. Tak rád by jí ty květiny zapletl do vlasů, aby zahrály všemi barvami. Jenže to nejde. Svět se mění a oni s ním. Ve vzduchu visí vznik Československa, úlevné konce a hořké začátky.

Hrdina konečně dosáhl trůnního sálu Černé Citadely. Černokněžník Černomor, rozvalený na trůnu ho přivítal s úsměvem na rtech. 

“Vítej, Hrdino. Těšil jsem se na tvůj příchod.”

“Můj meč Světloštěp se těší až se napije tvé krve!”

Hrdina napřáhl meč proti černokněžníkovi. Zbraň se rozsvítila, potom zablikala a zhasla.

“To není možné, posvátná relikvie, kterou místní hostinský skrýval desetiletí pro pravého šampiona Posvátného Světla.”

Černokněžník se zasmál a nasadil si falešné vousy.

“Myslíš hostinského Jíru, který tě poslal zabít zkorumpovaného krále? Ten co tě poslal zničit chrám posedlého kněze? Byl jsi mi velmi užitečný…”

Hrdina padl na kolena.

“Ne! Ne! NEEEEEE!”

Trenérka myší plavecké reprezentace přišla s netradiční tréninkovou metodou. Nechala navařit celý bazén krupicové kaše, v níž doporučovala svým svěřenkyním plavat. Díky vysoké viskozitě kaše měly plavkyně rychle zesílit. Tato invence však závodnice příliš nenadchla.

Techniku nevzaly myši na milost ani po prvním tréninku. Naopak. 
„Dovedete si představit, jak špatně se od krupičné kaše čistí kožich?“ stěžuje si jedna z plavkyň.

Proto sportovkyně vymyslely plán. Přizvaly na pomoc své děti a jejich kamarády, aby před dalším tréninkem všechnu kaši vyjedli. 

Když trenérka přišla k prázdnému bazénu, zírala jako vyoraná myš – slíbila ale, že odteď se bude plavat jenom ve vodě.

„Výška 3 000. Přitahuj!“

„Já se snažím, kurva!“

Terén. Stoupejte! Terén. Stoupejte!

BUM

„Jseš mrtvej. Proč?“

„Protože jsem kokot?“

„To rozhodně jseš. Znovu!“

...

„Výška 3 000… Tak už ho srovnej!“

„Co myslíš, že dělám?“

Terén. Stoupejte! Terén. 

BUM

„Tak co děláš špatně?“

„To letadlo se chová úplně pošahaně!“

„Protože děláš chyby! Znovu!“

...

„MASTER WARNING! Ztráta vztlaku!“

„Klapky 15. Zvyšuju výkon!“

„Nějak to nepomáhá, hochu, padáme.“

Terén. Stoupejte!

BUM

„Už jsme dneska zdechli potřetí.“

„Jo. Asi je mi to souzený.“

„Hovno. Znovu!“

...

„MASTER WARNING! Ztráta vztlaku!“

„Zrušit režim stoupání! Kloním dolů! Klapky 15. Plnej tah!“

„No sláva!“ zajásal instruktor. 

Black mohl ždímat košili. 

"Promiň, to jsem netušila ..." zvedla se ze židle a šla ji obejmout.

"Tos nemohla vědět ... Ono jen ... to není zas tak dávno ... a chybí mi ..." Vysoukala ze sebe mezi slzama a popotahováním sople.

"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš ..." Uklidňovala ji.

"Já ... Já nevím ..." složila si ruce kolem kolen. Krev z ruky jí začla téct po stehně.

Amy ji vzala za ruku. "Ukaž to ..." Uprostřed dlaně byla vidět docela hluboká rána a pár menších kolem, alespoň z toho, co viděla, než jí V vytrhla ruku a zase ji schovala.

"No tak, aspoň si to vyčisti ..."

"To je jedno ..." zamumlala si.

"I wonder what is Raven like in bed..." the assets at the next table made Maddie almost spit out her coffee.

"Warm," Osprey replied automatically, with a deadpan, and the coffee was snorted out of Lioness's nose.

The assets had the decency to blush.

***

"Why is there a mirror on your ceiling, Lion?" Risa asked, opening her eyes in the morning light.

Phillip just shook his head. "Did you sleep well, Osprey?"

She did. Somehow he had the opposite effect on her than on most other women. He calmed her. She was the only one sleeping soundly in his bed.

"A co se ti vlastně v akci kdy nejhoršího stalo?"

Zarazila se, na tuhle otázku ještě nebyla připravená. "Mno ... o Jackiem si ještě neslyšela, co?"

"Ne, vždyť se vidíme podruhý ..."

"Hrozně hodnej kluk ..." Kopla do sebe prakticky celej drink co měla v ruce. "Ukázal mi, jak to tu chodí ..." Chvíli se odmlčela ... "A při první větší akci ..." zmáčkla skleničku tak, že se jí roztříštila v ruce. Zbytkem třískla o podlahu a rozbrečela se. "Chcípne a nechá mě tu na to samotnou, chápeš?!?" Svezla se ze židle a sedla si na zem do hromady střepů. Z ruky jí začala kapat krev.

"I thought I'd never see you again," whispered Theo. He was crying, but his tears got mixed with the rain.

"Me, too," Jack admitted. His shift was almost fifteen hours long today. Eternity.

Theo held Jack tightly in his arms, but then, Jack pulled away, and Theo's heart broke. But only until Jack brought his lips towards Theo's. His mouth tasted like a fruity bubble gum, and he smelled like fries.

They could have kissed forever. Or maybe like a few more minutes. But they were both cold and wet. Now they regretted that neither of them brought an umbrella.

Ve chvíli, kdy ten rozkaz přišel, toho Trent v hlavě moc neměl. Vlastně myslel jenom na to, jak co nejrychleji dostat do mířidel stíhačku komandéra Zanea a jak ji co nejúčinněji sestřelit. Což se povedlo.
Pak to soustředění docela rychle pominulo a on se během přistávání v mrtvolami posetém hangáru přistihl při myšlence, že přece nedává smysl, aby Jediové zradili Republiku. Vždyť Pluto s nimi roky vyrážel do bitev a dělal vše pro to, aby se všichni vrátili zpátky na Mstitele. A ostatní, co znal, nebyli horší.
Sakra, pomyslel si náhle, nebyl tohle všechno plán nějakého temného parchanta, že ne?

200 let. 

Stála při něm. Navzdory tomu, že nerozuměla většině toho, co říkal. Navzdory dlouhým hodinám dřiny, která nedávala smysl.

Pomáhala. Starala se. Vychovala jejich syny, našla jim manželky, které se nezalekly tchánovy obsese.

Jejich dílo bylo dokončeno. Obdivuhodné, ale stále zbytečné. 

Překvapeně pozorovala zástup zvířat, defilující před jejíma očima. Řadu z nich neuměla pojmenovat.

Tohle - když už nic jiného - tohle jistě přesvědčí jejich zatvrzelé sousedy, a známé, kteří nad nimi dávno zlomili hůl.

Když se za nimi zavřely dveře, vydechla. Podívala se na svého muže. 

Pořád spolu.

Jejich rty se spojily v modlitbě, když na zem dopadly první kapky.

Kopla do sebe zbytek drinku ... a bylo to na ní už lehce znát. "Pro dnešek to stačí. Ve středu tě čeká ta střelnice ... Ale zatím se mi líbíš, holka." Uchihtla se.

"A myslím, že ti s náma bude taky fajn. Nedávno mi došlo, jak jsem ráda za to, co dělám ... Když vidím ty korporátní krysy v metrovejch krabicích ... mi by z toho jeblo. A tobě hádám taky ... Máš na víc, než makat někde v kanclu, holka ..." Podívala se na dno prázdného drinku. "Tak ještě jeden? Tentokrát tě u toho nebudu trápit dalším úkolem ..."

"Tak jo ..." Odvětila nesmělě a vyrazila dolů.

Mechanismus automatického nabíjení pro ruské tanky T-72 má velice překvapující vlastnost. Zásobník je umístěn okolo věže, jako kolotoč, se střelami směřujícími doprostředka. Základna věže je nejméně obrněným místem tanku a při jakémkoliv zásahu všechny střely vystřelí současně doprostřed tanku (odborně se procesu říká cooking off), na místo, kde se nachází posádka. Tlak musí někam odejít, proto se utrhne nejslabší místo, a to základna věže, což vymrští věž do vzduchu a udělá z ní obrovské frisbee. Ruské tanky nejlépe na světě vrhají frisbee, protože jsou jediné, které to dělají. Tento mechanismus nabíjení se použil i u novějších modelů. Zřejmě se osvědčil.

Išida Micunari nebyl rozený válečník. Rozhodně ne takový, jakým byl každý jeden z těch sedmi, co mu usilovali o život. Věděl, že vojska, jež nikdy nemůže porazit, už se blíží. 
Rozjímal ve stínu borovice a zvažoval možnosti. 
Věděl, že strana, kterou chrání, je ta správná. Hidejori je právoplatný pán a vládce. Vypadalo to ovšem, že je poslední daimjó, který si to myslí. 
Útěk se nabízel. 
Jak to však udělat, aby ho síť, která se stahovala kolem jeho hradu, nezachytila?
Vtom zadul vítr a Micunarimu zavál do zorného pole manželčin hedvábný šátek. 
Micunari se usmál. Nikdo si nedovolí obtěžovat paní domu!

A začala mu vyprávět. O jeho původu, o věštbě, o osudu.

„Tvoje matka věřila, že tě chrání, když tě přenechala služebníkům bohů. Bohové jsou přece všemocní a dobří, ne?“ pokračovala. „Ale tys o tom vždycky trochu pochyboval, nemám pravdu?“

Nejistě přikývl.

„Protože v hloubi duše víš, že to není pravda. Bohové jsou sobečtí. Nechtějí spásu lidstva, chtějí tě mít jako zbraň. A raději tě uvidí mrtvého než v rukou jiného z nich.“

Zamyslel se nad tím. Možná ve snu vážně viděl jednoho z Pantheonu. Ale to by znamenalo, že s Helenou celé roky vyrůstali ve lži.

„Chtějí ublížit kamarádce,“ zašeptal.

Krev mu stékala do očí, pravou ruku ošklivě popálenou. Snažil se vstát, ale rozdrcená noha mu bránila. Jako by to nestačilo, ta přerostlá ještěrka se začala vychloubat.
"Kdepák, kam vy, lidičkové, na nás draky. Si myslíte, že když se navlečete do železa, vyzbrojíte mečem, že nás přemůžete levou zadní. A to jen proto, že chci poctivou platbu, za to, že vás nebudou otravovat jiní draci. Co je jedna rozmazlená holka, proti deseti letem klidu?
Ne, vždy se najde jeden pitomec, co si myslí..." nedořekl. 

Uťatá hlava se kutálela jeskyní.
"To už se nedalo poslouchat," ucedila princezna s mečem v ruce.
 

In as much as there is always a lighthouse, there is always a fall. The difference, Chloe reminds herself, is intentionality. Or punk-assedness. Definitely the latter. 

It's not that she's convinced Max will save her. Again. It's that she's making the decision to trust she might. 

Max and her powers are not a parachute; they're not a magic shield or real life save slot. It's when you start thinking like that, you'll get in trouble. It isn't even love conquers all or any of that romance novel shit. 

She closes her eyes and lets go. It's simple. 

It's about choice. 

Geralt zahlédl pohyb koutkem oka, než však stačil vytasit meč, někdo ho praštil obuškem do zátylku. Za okamžik ho zalehlo několik těl a někdo mu nasazoval pouta.

“Zachovejte klid, tohle je policejní akce,” muž v dlouhém kabátu s detektivním odznakem uklidňoval ostatní zákazníky krčmy. Potom si přičupl vedle spoutaného zaklínače.

“Konečně tě máme. Víš, hledáme tě už dlouho. Když mi byl před lety přidělen případ vraždy nevinné kikimory, netušil jsem jak odporný případ rozkryji. Ale když jsem našel podobnost se staršími případy zavražděných upírů, věděl jsem, že se jedná o dílo obzvláště zvráceného sériového vraha. Máš právo nevypovídat, ty hajzle.”

"Ze stromu poznání dobrého a zlého však jíst nesmíte."

Proč tam ten strom vůbec dávat? 

Protože láska není láskou bez možnosti výběru. Pokud si nemůžeme zvolit vztah, pak je bezcenný.

Je ale výběr opravdu výběrem, když jedna z možností s sebou nese trest?

Pokud jedna z možností znamená zavržení, je Láska opravdu tak nekonečná?

Kdyby se Bůh zavřel v Zahradě, ze které chybující stvoření vyhnal, byly by tyto otázky oprávněné.

On ale vykročil na cestu spolu s nimi. Hřích neznamená zavržení z Boží strany. On si nás zvolil, i za cenu toho, že my si zvolíme vztah s Ním opustit.

Adam seděl na svém pravidlném terapeutickém sezení. Křeslo bylo pohodlné, jako obvykle. Co nebylo jako obvykle, byl obsah jeho sklenice. Terapeut mu na začátku nabídl sérum pravdy. Aby byl Adam konečně upřímný i k sobě.

Adam se už na začátku napil a popíjel i v průběhu. Dostali se k hlubším tématům. Věcem, co Adam ještě nikomu neřekl. Ať už co si myslí o některých svých blízkých tak, že je pro něj každé ráno boj vůbec vstát a něco dělat.

Ze sezení si odnesl mnoho poznatků.

Co se ale nedověděl byl fakt, že ve sklenici byla celou dobu jen obyčejná voda.

Oslava králových narozenin se nesla v radostném duchu. Všichni popíjeli víno a medovinu, hodovali tak, že si museli povolovat opasky, tančili, zpívali a v pokročilých hodinách někteří hosté mizeli do svých komnat. A většinou tam nešli sami.

Merlin procházel oceánem hlav s tácem plným vínových pohárů. Když byl na podobné události poprvé, fascinovalo ho to. Teď už ale měl toho obžerství plné zuby.

"Merline!" uslyšel a otočil se. Artuš ho gestem přivolával. Chtěl doprovodit do své komnaty. Merlin položil tác na stůl a zamířil k němu. Neuniklo mu, jak si ho Artuš prohlíží. Usmál se. Dnešní noc nebude spát sám.

„Máte právo nevypovídat,“ informoval komisař zadrženého zloděje o jeho zákonných právech, zatímco ho tlačil na zadní sedadlo auta.

Zabouchl dveře a zloděj vystrčil hlavu okýnkem. „To já budu vypovídat rád, pane komisaři.“

Komisař si sedl na místo spolujezdce a sotva jeho podřízený nastartoval, pasažér na zadním sedadle se dal do řeči: „Víte, já si strašně rád povídám, ale nikdy jsem neměl moc kamarádů…“

*****

Než dojeli na stanici, komisaři třeštila hlava. O zadrženém se dozvěděl vše od jeho dětství v Montargis až po jeho sen provozovat bistro. Došel k přesvědčení, že někteří podezřelí by měli mít ne právo, ale povinnost nevypovídat.
 

Hodiny na věži odbily půlnoc a jeho okno bylo posledním v ulici, které stále svítilo. Odmítal se odebrat na kutě, dokud nebude mít kapitolu nastudovanou do posledního detailu.

*****

Po letech studia už v žádném herbáři nenarazil na položku, kterou by neznal. Přešel k pokročilejším naukám. Uvelebený v křesle otočil stránku ve spisu brněnského mnicha o šlechtění hrachu.

*****

Vše, co šlo vyčíst z knih, už znal nazpaměť. Na expedici do tropické divočiny získal první zkušenosti z praxe. Nyní bylo třeba se pustit do skutečné práce.

*****

Úspěch! Konečně byla připravená. Zadíval se na prastarý kus papíru. Už brzy, profesore Bočku, už brzy…

Pluto to s technikou moc neuměl, ovšem potřeba zvýšit výkon motorům stíhačky byla větší a ochota pilotů mu s tím píchnout dostatečná. A tak se po jednom takovém píchnutí proletěl hangárem a ocitl na ošetřovně hned vedle Junka. Nic vážného, to přišlo až později.
„Můžete nám popsat, co nehodě předcházelo?“ přišel se optat vyšetřovatel s notýskem. Co mu měl říct? Že asi přetáhl korybut?
„Víte, já bych to fakt nerad rozmazával, když se vlastně nic nestalo. Můžu se vzdát výpovědi, ne?“
„Jistě, na to máte plné právo,“ usmál se ten hajzl proradný a otočil se, „na rozdíl tady od CT-3336.“

„Elise,“ řekl s takovou zvláštní měkkostí, „jsou věci, o kterých s tebou nemůžeme mluvit.“

Antonie se ušklíbla. „Myslíš to, že všichni tři pracujeme pro vládu? Ona to nikomu nepoví.“

Elišce spadla brada. 

„Cosette a Doramo ti to taky neřekly, ne?“ mrkla na ni teta.

„Ne. Ale zato mi vyprávěly, jak zachránily Andělu Caletkovou – tenkrát ještě Vršákovou – před její tyranskou zaměstnavatelkou. Díky zprávě v novinách a naaranžování jejích šatů u Štítkovských mlýnů se jim podařilo všechny přesvědčit, že se utopila ve Vltavě.“

Madi ji soustředěně poslouchala. „Mám taky předstírat, že jsem mrtvá? To už jsem jednou udělala. Ale stejně mě našli.“

Sheef Palpatine se v posteli přetočil na druhý bok. Byl rozmrzelý. Je přece císař Galaktického impéria, nejmocnější Sith, jakého kdy galaxie poznala… Měl by být nad takové choutky povznesený!
Znova se převalil. Co si to nalhává, když tam nepůjde, neusne. Kromě toho: Není přece žádný zatracený Jedi, může své tužby uspokojovat, co hrdlo ráčí. No ne?
Odhodil přikrývku, oblékl si přes noční košili župan, nazul papuče a vydal se po schodech do nižšího patra svého apartmá.
Pohodlně se usadil, nedbalým gestem otevřel dvířka a přivolal to, po čem tak prahl. Mlsně mlaskl, jakmile se jeho lžíce zabořila do kyblíku zmrzliny.
 

“Bernarde, dnes budeš mít ten nejdůležitější úkol.”

Jeho lordstvo otevřelo bednu se zásobami. Zevnitř začal vytahovat jeden steak za druhým. Z kapsy vytáhl špagát, rozbalil plátek masa a jal se ho vázat na sluhovu paži.

“Sire, a jaký je přesně můj úkol?” zeptal se nervózní sluha.

Lord přivázal další kus masa na sluhovu druhou paži, potom několik dalších na jeho boky.

“Zvedni ruce. Tak. Poběžíš bambusovým hájkem. Ať se děje, co se děje, nezastavuj.”

Lord přivázal poslední flákotu masa okolo sluhovy hrudi a pohledem zhodnotil výsledek.

“Dnes jdeme lovit tygry a tvůj úkol je návnada. Utíkej.”

Lord začal nabíjet kulovnici.

Altánek poskytuje příjemný stín. Maminka si posadila dcerku proti sobě na stůl, aby ji mohla lépe krmit. 
Holčička má sveřepě sevřené rty.
„Tak šup. Otevři pusu. Za tatínka.“
Děcko vrtí hlavou. „Ne, ne, ne,“
„Za babičku.“
Dcerka se vzpouzí. „Ne.“ Uhýbá před lžičkou.
Už nechceš? No dobrá,“ rezignuje matka. Nechce riskovat, že jí jídlo přistane na šatech. 
Dívenka v nestřeženém okamžiku popadne odloženou lžičku. Prstíky druhé ruky pohotově rozvírá matčiny rty. „Mami, ham,“ žvatlá .
Matka se mírně zaklání. Nemůže se účinně bránit., protože v ruce drží podšálek s plnou miskou. Hrozí ji pobryndání. Pak to vzdává a raději poslušně polyká.

There is something about the right to remain silent.

Harry knows this one like he knows his own name; fresh and raw and vague, with the lingering impression of importance. He looks over at Kim through the brainfog of Electrochemistry's screaming protest, Volition wrestling Physical Instrument to the ground, allowing his knees not to tremble. 

The lieutenant doesn't notice. His face is deep in his notebook, and his peripheral vision is worse than whatever the looking straight ahead one is called. 

Whose right is it? Encylopedia is silent. Kim doesn't need it. Harry, dry tongue aching, does not want it. 

 

Eliška byla v lese na procházce. Jarní vzduch již byl teplý a foukal jemný vánek.

Užívala si klid od civilizace. Telefon si nechala na chalupě.

Zrovna si prošla těžkým rozchodem. Partner se ukázal být.. Někdo s kým už nechtěla trávit ani minutu. Tolik času s ním ztratila a stejně jí zase ublížil.

Byla teď na týden sama v přírodě. Jen pro sebe.

Když si ho před odjezdem zablokovala, ulevilo se jí. Němělo cenu se s ním bavit. Zas by jí nasliboval pohádky. Nebo by jí urážel. Už toho měla dost.

Došla k potůčku a poslouchala šumění vody. Bez zbytečných slov.

Vydlakové se řinou ze schodů jak rozzuřené vosy. 
Zasrší modré blesky, vystřelí žhavé plameny, rozstřikují se hrsti ohně, Evžen se na hraně smrti proplétá mezi zášlehy, drtí zlaté kroužky v závějích popela, Xénie poletuje v pekelné výhni, svou ledovou kosou rozsévá zkázu.
Vtom se zrcátko v její zakrvácené dlani oslnivě rozzáří.
„To je on!“ vykřikne Xénie, lapí nepřítele do stříbrného terče.
Evženova smrtící kletba předežene její hlas.
Zasáhne však jen dvojníka. 
Vydlak ho v posledním zlomku vteřiny postrčil před sebe a sám se žene zpátky nahoru.
Dřevěné schodiště vzplane prudkým ohněm, vzápětí se s praskotem zřítí.
Zbylí nepřátelé bezhlavě prchají.

Od boje se slaměnými panáky už ve dvanácti přešel k zabíjení.

Mečem, dýkou, kopím, holými pěstmi, když to bylo nutné.

Naučil se využívat brutální sílu.

Ale nespoléhat jen na ni.

Smýt krev, svou i cizí, zas a znova.

Vyřídit to rychle. Protože ať vypadal, jak chtěl, taková zrůda zase nebyl.

Vlastně přinášel svého druhu milost.

Na krutost a násilí ho život připravil hojnou měrou.

Ne však na to, že mu jednou dívka, téměř ještě dítě, položí soucitně na rameno dlaň lehkou jako pírko.

Jak strašně dokáže člověka vyděsit, když ho po letech, kdy ve skrytu mysli zoufale křičel, někdo uslyší.

Honza ráno seděl doma v kuchyni. V hrnku měl horký čaj.

Vedle stolu mu v akvárku plavaly rybičky. Vždy když toho na něj bylo moc, tak si na pár minut sednul a koukal, jak mu tam plavou.

V práci byl poslední dobou přetížený. Dneska potřeboval naplánovat deset schůzek a pak koordinovat svůj projekt.

Ale teď je doma se svými rybičkami. Vypadalo to, že mají zájem o nový korál, co jim včera pořídil. Plavaly kolem něj, i do jeskyně, co v něm byla.

Honzu uklidňovalo je jen tak sledovat, jak se mihotají kolem květin korálu. Popíjel si čaj a užíval bytí.

Dvakrát přešel kolem dveří, ale nakonec vzal za kliku.
„Jdu podat trestní oznámení!“
Mladý policista za přepážkou přikývl. „Moment, pane.“
Odvedli ho do kanceláře. Občanka, základní údaje. Pak otázky.
Netrvalo dlouho, začal se potit. Už si nemyslel, že to byl skvělý nápad, jít udat ty hajzly, co mu znepříjemňují život. Proč mu nevěří? Proč se ptají pořád dokola? Důkazy? Jasně, že má důkazy. Vztekle položil na stůl kameru. Ne, víc nemá. To jim nestačí? Přidal útržek: Stále spíš klidně?
Zvážněli. Důkazy vložili do průhledného sáčku. Pak požádali o otisky prstů. Pro vyloučení. Na věcech možná budou i jiné otisky.
Strnul.

Přijde kostelník ke zpovědi, vleze do zpovědnice a farář se ho ptá: „Kdo mi chodí do zahrady na jablka?”

„Tady není nic slyšet, pane farář,” huláká na to kostelník.

Farář se nenechá odradit a pokračuje: „Kdo mi chodí do sklepa na mešní víno?”

Kostelník zase hlasitým voláním odpoví: „Tady není slyšet, co říkáte, pane farář!”

„To není možné, to si musím ověřit,” zavrtí hlavou farář. „Pojď, vyměníme si místa.”

Farář si vleze do zpovědnice, kostelník se jde posadit na jeho místo a ptá se: „Kdo mi chodí za starou?”

Farář na to zakřičí: „Máš pravdu, tady fakt není nic slyšet!”

"Hm," zabručela Smrt. Kriticky naklonila hlavu na stranu, zatímco studovala svého mladšího bratra. "Tohle nebude fungovat. Jestli se tě snílci nemají bát, musíš zapracovat na svém zevnějšku. Vylepšit ho."

"Jsem král snů. Ne pohádkový princ," protestoval Sen.

"To neznamená, že musíš vypadat jako strašák do zelí."

"Nevypadám jako strašák do zelí."

"Máš rozcuchané vlasy."

Prohrábl si je rukou.

"Zkus raději hřeben.Taky jsi vyzáblý. Musíš víc jíst."

Zhmotnil stůl plný pochoutek.

Smrt z něj ukradla koblihu. "A smrdí ti z pusy."

Sen povytáhl tmavé obočí. "Opravdu?"

"Jo," zacukaly jí rty.

"Jsi krutá, sestro má."

"Ale stejně jsem tvůj nejoblíbenější sourozenec."

"Pravda."

Máte právo nevypovídat, ale vše, co řeknete může být polehčující okolnost. Máte právo vyhledat radu, nemusíte v tom být sami. Máte právo pokládat otázky a neznat na ně odpověď. Máte právo odpovědi hledat, společně i každý sám.

Máte právo si stěžovat. I právo říct dost, kdykoli a z jakýchkoli důvodů. Ale smiřte se s tím, že přijdou důsledky. Nikdo nemá právo vyhnout se důsledkům.

Máte právo cítit, že je to děsivé. Právo říct jak je to těžké. Dokonce i právo pochybovat jestli to stojí za to. Odpověď je vždycky nejistá.

Máte právo nevypovídat, ale mlčení ještě nikdy nezachránilo žádný vztah.

Liška zvládá předstírat nechápavost dokonale.
„Smůla to byla,“ povídá. „Koně se občas splaší a lidi občas padají. I nešikovně.“
„Koně se plaší snadno. Zvlášť, když se jim pomůže.“
„Poslyš,“ zarazí se Liška, „to nebyla náhoda?“
„Byla to foukačka se šipkou, víš. A neboj, měli jsme to ještě pojištěné...“
Měli. My.
„Vás je víc? A nebude tvým kamarádům vadit, že mi o tom povídáš?“
„Ale ne, protože půjdeš s námi, viď?“
„Ale... asi bys mi o tom radši neměl povídat.“
„Měl, neměl, toho je víc...“
„A o čem bys mi ještě neměl povídat?“ nasadí Liška plachý úsměv.
Ostatní poslouchají za dveřmi.
 

“Pane Eversley, můžete nám vysvětlit, proč jste klečel u pana Needlese, a ještě když vešla policie do pokoje, tak jste na něj řval, cituji: ‚Ty prolhaný šmelináři, pokud mi neřekneš, kde je, tak tě na místě zabiju…‘ A to i za situace, kdy byl pan Needles již mrtvý.“

„On mi měl zprostředkovat koupi Tizianova obrazu. Experti potvrdili pravost, a tak jsem obraz koupil. Jenže před doručením mi pan Eversley obraz vyměnil za kopii a ten lump ho prodal podruhé. Jakmile jsem zjistil, že jde o podvod, tak mi po konfrontaci zbaběle tvrdil, že obraz je pravý. Dostal, co mu patří.“