DMD 2026

Dveře sotva zaklaply a Markétka se vrhá do košíku. Navléká si košili přes tričko, nakrucuje se před zrcadlem. 

„Tatí,“ hrne se do pracovny. „Tohle jsem vyšila úplně sama.“

„Šikulka. To je teď nová móda?“ 

„To je na Den vlajky, “ přidává se žena.

„Muž povzdychne. „ Mě už se tam vůbec nechce.“

„Pomůže, když půjdeme s tebou? Máme jednu i pro tebe. I pro Fílu.“

„Výšivky jsou pro holky!“ klučík se dere k tátovi. 

„Tyhle ne, trubko,“ malá rozbaluje červenobílé plátno. „To jsou runy síly. Koukej, motor,“ zapichuje prst pod límec košilky.

Filip pokukuje po muži. 

„Budu rád. Spolu to zvládneme líp.“

Minerva přehlédla upravený prostor a řadu košťat ležících na trávníku. Povzdechla si. „Snad je to tentokrát všechno. Hagride, můžeš je přivést. A nemusíš jim povídat, že tohle všechno nejsou běžná opatření při první lekci létání.“
„Jasně. Dyť vim. Už si mi to řikala nejmíň vosumkrát. Voni by to pak chtěli ouplně beze všeho, stejně jako kouzelnický děcka.“
Na nádvoří vtrhl rozesmátý, nadšeně pokřikující hlouček.
„Ticho!“ zaburácela madam Hoochová. Hlasité nadšení se změnilo v dychtivé ticho. „Teoretickou instruktáž jste již absolvovali. Teď se postavte každý k jednomu koštěti. Vztáhněte nad ně pravou ruku a…“
Z třinácti hrdel se ozvalo odhodlané „Hop!!!“

"Dobré jitro, pane ministře."

"Dobré, Humphrey. Prošel jsem ty dvě varianty zákona o ochraně přírody a jsem pro tu důraznější - ta mírnější nepřináší nic zásadně nového."

"A prostudoval jste ty návrhy opravdu podrob..."

"Jak bych na něco takového mohl přistoupit? Premiér mi tímto úkolem vyjádřil velkou důvěru a já ji nehodlám zklamat!"

"Jistě, pane ministře!"

(další den)

"Bernarde, píšou něco zajímavého?"

"Ehm..., tak namátkou: 'pokud by návrh vyhlášky vstoupil v platnost, sekání trávníku v Buckinghamském paláci by bylo nezákonné, stejně tak zabíjení hlodavců a hmyzu', nebo 'vláda bude muset zřejmě ochranu přírody odložit'. Jo a ještě tady: 'Hacker se zbláznil'.

V synchronizovaném plavání na letošním mistrovství světa zvítězil tým klaunů očkatých, který si diváky získal sestavou plnou humorných prvků. Po jejich strhujícím výkonu zůstaly přihlížející želvy v němém úžasu a mlčely jako ryby a fanynky se mačkaly ve frontě na podpis jako sardinky.

Fanoušci si pro své oblíbence připravili i překvapení.
„Květinám mořská voda příliš nesvědčí, a tak jsme zvolili něco méně tradičního,“ uvedla jedna z fanynek. „Pronajali jsme pro klauny část korálového útesu, který taky vypadá, že kvete.“

Právě tam bude výkvět rybích sportovců moci pilovat své další sestavy – a kdo ví, třeba po některé z fanynek hodí očkem.

"I kdyby fíkovník nevypučel a réva nevydala plody, já budu oslavovat Hospodina!"

Když nekvete to, co má nést plody, je to problém. Květ nám dává znamení, že rostlina je připravená přinést nám užitek a potravu - vykonat to, pro co byla stvořena. Ale i květ musí přijít v pravý čas. Přijde-li příliš brzy, může jej spálit mráz, nebo se nenajde nikdo, kdo by jej opyloval.

Stejně tak zvířatům a lidem je dáno "plodit a množit" - jen naše květy, naše známky připravenosti, vypadají trochu jinak. 

Jak kvete korál? Tím, že spokojeně existuje ve svém poslání, zdobí moře a chrání život kolem sebe.

There are no flowers on Erid. I mean, I say that with the eternal caveat of how-the-fudge-would-I-know? Okay, science. Science is how (the fudge) I know. All I ever actually see though is this habitat, and... 

The thing is, I wanted a garden. And they tried, but it's not like they have anything resembling plant matter to work with. It was all crystals and sand - very zen - and I tried not to be upset. Then this morning it was all... I can't explain it. Just fields of this reddish rock, and it was blooming. 

Rocky got it. He always does. 

Než svolila k téhle noci, dlouho si ji předcházel, 
ukázal jí pokojíček, z něhož ji zrak přecházel. 

Skříň, v níž čekáš minimálně jednu velkou Nessii, 
naštěstí tam jsou jen šaty po pratetě Tessie. 

Jedna postel rozvrzaná – kdo všechno se na ní pářil?!
Kritikou mu zkazíš radost,  vždyť víš, jak se hrdě tvářil. 

Suchý záchod s pavoukama ještě nějak dáš, 
i tu postel, jejíž péra denně v zadku máš. 

Žel právě zde zahnízdil se synek v jejím lůnu, 
muž se prsí, že tu splodil následníka trůnu. 

Tak na tenhle pokojíček vzpomínky má věčné,
dej majzla na mužské vášně - jsou dost nebezpečné! 

„Paní Korálová, vy úplně kvetete,“ zalichotil zákaznici Spongebob, „tady je vaše objednávka.“ Natáhl paži co nejdál od sebe, aby jí předal pytlík s krabím hambáčem aniž by se dotkl jejího žahavého chapadla.
Na oplátku převzal od dámy v červeném peníze a vydal se na cestu za dalšími zákazníky.
Když pan Krabs zjistil, kolik obyvatel Zátiší Bikin žije přisedle, úplně se pro nadchl pro zavedení rozvážkové služby. Původně byl doručováním objednávek pověřený Sepiák, ale nakonec úkol přešel na Spongeboba po velmi rozezlené stížnosti od pana Sumky: Sepiák, neobeznámený s anatomií jeho druhu, mu místo ústního otvoru vhodil hambáč do atriálního sifonu.
 

"Ua mākaukau nā lei korale no ka luau no ka hoʻohanohano ʻana i ka ʻohana moana nui"

Blooming Coral! Raven thought as the newest dispatch landed on his desk.

It turned out a surprising number of "decorations" around the HQ could in fact be used as communication devices with the right tweak. 

However, apparently some station chiefs decided to be more careful than others. In this case, not only was the message in Hawaiian, it was also coded, just for good measure.

Thorne reached into his bookshelf for his Guide to the Islands from 1991 to try and decrypt it.

Seděla na hraně přehrady a koukala dolů na hromadu odpadu za ní. Domotala to a zapálila si. Občas si sem chodila odpočinout, je tu relativně klid.

Pár potahů později a svět začíná mít lepší barvy. Zašedlá hromada odpadu začala zase dostávat zářivé barvy ...

"Hm ..." zamyslela se. "Kdyby tam byla voda, tak to vypadá jak korálový útes ..." Uhichtla se. Hromada odpadu pod ní se začla vlnit, jako pod vodní hladinou. Začala se nekontrolovaně smát.

Zvedla telefon. "Hej, potřebuju asi tak miliardu kubíků vody ..."

"Na co proboha?"

"Postavíme korálovej útes za Coronadem ..."

"Jakože za přehradou?"

"Jo ..."

"Ty máš dneska fakt dost, co?"

Kdyby to bylo možné, řekl by, že ho do očí  štípe sůl. Ale možné to není.

Lidé o něm říkali, že je krutý. Jaký paradox. Byl... prázdný. Unavený, starý a bezmocný.

Opuštěný těmi, které miloval ze všech nejvíc, nejdřív svou krásnou ženou a pak i dcerkou, která mu ji tolik připomínala. 

Jistě, mohl jim zabránit, ale věděl, že už je stejně ztratil.

Bolelo to, když odešly. A ještě víc bolelo sledovat, jak trpěly v životě, který si vybraly.

Ale nic ho nepřipravilo na bolest, když moře rozkvetlo. 

A lidé  to sledovali uchváceně a říkali jeden druhému:  "Jaká krása, kvetou koráli!"

Malcolm se zavrtěl a zamžoural do vycházejícího Slunce. Calum, který ho měl vzbudit na hlídku, spal, ale zdálo se, že je v noci nikdo nepřepadl a nepovraždil.
Ani se je nechystá přepadnout a povraždit, to by si sýkorky tak nepovídaly.
Zaclonil si oči a zadíval se na sever. Ještě dnes byla v úbočí znatelná stopa po dávné cestě. Podle map se časem napojí na hlavní, asfaltovou trasu.
Pokud nepůjdou na východ, měli by být v bezpečí.
Na vzdáleném úbočí se rýsovala Coire Dearg. Odedávna bývala varovným znamením.
Slunce se do ní opřelo a rozkvetla všemi barvami.
Nejvíc ale červenou.
Nebezpečí.

Dívčiny černé oči byly najednou široké překvapením – spíš šokem. „Jak to myslíte, mon docteur, jestli mne nikdo neviděl?“ tázala se tiše. Hlas se jí zachvěl.

„Nechceme tě děsit, Madi,“ snažil se ji uklidnit Norbert. „Ale…“ 

Eliška si pomyslela, že se mu to uklidňování zrovna nedaří. Vzpomněla si, co občas říkával Daniel: Co se řekne před ale, je jen návnada, která neplatí… Vycítila, jak je dívka nervózní. Kdyby tu Daniel byl, nejspíš by slyšel, jak rychle jí buší srdce. Nenápadně se podívala po Lefebvrovi. Také má dokonalý sluch? Anebo je to s ním jinak? Co všechno umí? Jak starý je doopravdy? 

Zahrada byla pustá. Z vistárie zbyl jen kmen a pár ohlodaných větví. Na kamenné podlaze se rýsovaly zčernalé obrysy křídel. Všude se válely střepy. 

Malvína byla sama.

„Metoději?”

Náhrdelník se zachvěl a pokračoval v hlubokém spánku.

Rozeběhla se prázdnou chodbou.

Seděl na schodišti a díval se do nebe.

„Měla jsem o tebe strach!”

„Proč? Máš svoje vzpomínky, domov, rodinu. Máš se kam vrátit!”

„Můžeš jít se mnou!”

Sklopil hlavu. Mlčel. Zíral na nohy, jako by to mohly říct za něj. 

„Půjdeš?”

„Nechci o tom mluvit.” Schoval obličej do dlaní a začal si okusovat nehty. 

Posadila se vedle něj. Sevřela náhrdelník.

A tak se stalo, že se Thomas opět ocitl na okraji propasti, na jejíž dno ani nedohlédl. Polkl. Pořád si tímhle plánem nebyl jistý. Otočil se, ale v cestě mu bránil lišák.

„Nejde to nějak obejít?“ přemlouval ho. Marně. Znovu se opatrně naklonil přes okraj a v tom jeho společník ztratil trpělivost. Stačilo ho jen trochu žduchnout do zadku a už padal dolů.

Křičel, ale nebylo mu to nic platné. A pak se propadl skrz korálově zbarvené okvětní lístky do voňavého srdce bájné květiny. Dopad to nebyl příjemný, natloukl si pořádně, ale přežil to.

„To tě doma nikdo nenaučil klepat?“

"Máme svoje pravidla. Nemůžeme si tu z toho dělat holubník a nemůžeme pro ty lidi ve vesnici udělat vždycky úplně všechno, Pierci," odsekává Margaret slova jako led.

"Jistě. Mimochodem, přišel ti telegram," zvedne Hawkeye obočí, "nějaký Herodes, je unešený, prý byste byli skvělá dvojka," vztekle odejde. Margaret zalape po dechu.

*

"Kde je zase major Houlihanová?" ptá se zmateně Frank.

"Prý měla nějaké zařizování, " odvětí jedna ze sester.

*

Večírek oživí produkce z kolony. Plukovník Potter tančí s Radarem. Margaretin krk zdobí šňůra korálů - každý malý korál rozkvétá malovanými květinami. 

Hawkeye se tiše pousměje. Dobře pozná vzor korálků malovaných ženami z vesnice.

Vran se o postel dělí rád.
Tento způsob odpočinku (nebo akce) vysloveně oblibuje.
Čím víc lidí, tím větší teplo! (A kdyby jenom!)
V napůl potlačených vzpomínkách číhají noci na vlhké slámě, zamčení ve stodole, jejími stěnami protahuje vítr, pára stoupá od úst, tisknou se k sobě, aby se zahřáli, ale démoni přece zimu necítí, nejsou to lidi, ale zvířata.
Rozhodl se si takové věci nepamatovat.
Každá postel dobrá, i když je jen jedna.
I když jsou na misi a příjemnější zábava musí počkat.
Rezka strašně studí.
Přitáhne ji k sobě a pořádně je oba zachumlá do přikrývky.
Teplo se sdílí.

Představte si, že dopoledne čtete na Seznamu Zvuky z podvodních reproduktorů zachraňují umírající korálové útesy a večer padne na DMD téma Kvetoucí korál. Zajímavá shoda. Zajímavá informace.
 
Výzkum, ukázal, že churavějící komunity korálů nevydávají radostné klapání jako ty zdravé. V jejich okolí nejsou tak různorodá společenství a aktivit je méně. 
A tak, se spouští projekt pro záchranu umírajících korálových útesů v Karibiku, který využívá reproduktory pod vodou a ty čtrnáct hodin denně přehrávají zvuky zdravého útesu. Při podobném pokusu na Velkém bariérovém útesu se populace ryb zdvojnásobila za pouhých šest týdnů.

Úžasné jak málo stačí, aby korály rozkvetly novým životem.


 

.

Gynekolog spáchal vraždu. Policisté ho zadrželi hned na místě činu a po prohození povinných frází typu „Máte právo nevypovídat“ a „Cokoli řeknete, může být použito proti vám“ ho odvezli na stanici. Tam ho vyšetřovatel žádá, ať to vysvětlí. 

Gynekolog povídá: „Měl jsem velice těžký den. Ráno jsem měl soukromou ordinaci, na koze se mi vystřídalo dvacet klientek. Potom jsem měl v nemocnici vizitu čtyřiceti pacientek a odpoledne ještě pět porodů a dva potraty. Večer jsem se šel projít do parku, abych přišel na jiné myšlenky, a ta prostitutka mě zastavila, že za stovku mi ji ukáže... Prostě jsem se neudržel."

Když byl Mstitel vyslán, aby prověřil přítomnost separatistických jednotek na Rugose, Abby se ani trochu netěšila. Jakožto historicky vzdělaná učednice a aspirantka na archeoložku totiž věděla, že celý povrch téhle planety kdysi pokrýval oceán, který se ale dávno odpařil a zůstaly po něm jen nedozírné korálové lesy. Domnívala se tedy, a to ne tak úplně nelogicky, že všechny ty korály jsou suché a dokonale mrtvé, spíš takové sochy připomínající dávnou krásu unikátního ekosystému.
Ovšem jakmile se ocitli na oběžné dráze, jasně v Síle cítila, že jenom kvetou a bují životem, což bylo upřímně řečeno jedno z nejpříjemnějších překvapení celé války.

Ubytování na West Highland Way je chronický problém. Pokud vám nestačí přespat ve stanu. 
(Někdy i tak; ve Skotsku sice máte právo postavit stan, kde chcete, ale těch vhodných míst zase není tolik, víme?)
V hlavní sezóně může být na stezce i tisíc lidí na den, tak si to rozpočítejte, některé hotely mají jen sedm pokojů a mnoho-li je tam právě pro vás...
Ve dvou vás ubytování vyjde řádově levněji než v jednom.
Bohužel většina dvoulůžkových pokojů je typ „double“.
To je jedna postel.
Nevadí, říkáte si?
V Británii ale jedna postel znamená i jednu peřinu.
Jednu. Peřinu.
JEDNU! PEŘINU!

Xénie třímá zrcátko upravené odhalovacím lektvarem jako štít. 
„Prohledáme dům?“ zašeptá.
Evžen nejprve přisvědčí, pak se ale dotkne stěny a hlavou bleskne jiný nápad. 
Proplete prsty runovým vzorem na tapetách, jemně ohmatává strukturu iluzivního kouzla, zkusmo zamíchá magickými znaky a prostor jako by se rozmazal, zvětralé zdi starého domu zakrývá jen pomačkaná kulisa.
Xénie zatají dech.
Evžen si zlehka a pokradmu podmaňuje cizí kouzlo, vytrhává kotvy z kořenů, rozvazuje rafinované smyčky, až konečně se zlomyslným úšklebkem zaútočí plnou silou. Celá magická vestavba se zřítí, stejně jako vydlakovi dvojníci se změní v závěje popela.
Zlaté tretky nezmizí. Lámou se a praskají.

Emily was sitting at the kitchen table, lost in a book. Since the incident with her father, she has avoided the office. Instead, she spent her time reading and studying.

When she noticed Victor, watching her from the doorway, she smiled. "Did you know, corals bloom?" Victor shook his head. "The ocean is fascinating," she said, pointing to an illustration of a coral reef with some fish. "They all bloom at the same time to procreate. It's like... Bacchanalia!"

Victor spit out his wine, and Emily started laughing. He never thought his wife would be so indecent.

He liked it.

"Takže... Co zatím máme?"

"Ten muž měl na sobě okvětní lístky růží a tulipánu... Což... Moc to nedává smysl."

"Bude muset, pokud se chceme posunout dál. Co dál jste našli? Ten nedopalek... Nějaké DNA?" 

"To tam nechal někdo od nás. Zapomněl jsem jméno... Fred?"

Odpověděl mu, jak kdyby to rozhodně neznamenalo porušení asi půlky zásah pro vyšetřování.

Nebyl impulzivní. Nyní ho to však vzalo. Tohle bylo osobní.

"Děláte si ze mě srandu?! Kurnik, vy jste fakt nemožný. Kontaminovat místo činu nedopalkem..."

"Už má postih."

"Mně je, kurnik jedno, že má postih. Já chci vyřešit ten případ, než padne někdo další."

Vysvitlo Slunce!
Led skřípe pod botami. Pastýř ti kyne.
Asi kilometr za hotelem se konečně nadechneš.
Asi za čtyři tě čeká Devil’s Staircase.
Čím výš, tím lepší výhled. Občas zastávka, foto... a samozřejmě, do záběru ti vleze rodinka.
Děcko jde první a má zářivě korálovou bundu. Otec nese rodinný batoh.
Pustíš je před sebe, protože hodláš fotit za sebe.
O kus dál nazouváš nesmeky, tohle není kopec, ale ledopád. Lidé před tebou se beznesmekově smýkají.
Překonáš hřeben a začneš sestupovat... rodinka pokračuje dál na hřebenovku.
Bez vybavení.
Vede je korálové dítě.
Kdyby blbost kvetla, tak by tam pochodovala celá zahrádka.

Před soudem se ocitli manželé. Žena žalovala svého bývalého muže, že si přivlastnil její díla, obrazy, které byly charakteristické velikýma očima. Muž neodepřel výpověď, naopak nařkl ženu ze lži a tvrdil, že autorem obrazů je on. Roky obrazy prodával. Plátna byla podepsána bez přechýlení společným příjmením. Kdo měl pravdu?

Soudce to vyřešil šalomounsky. Nechal každého přímo v soudní síni namaloval portrét jako důkaz, kdo je skutečným umělcem. On tak neučinil, ale ona ano a spor vyhrála. Dál pak malovala plátna, ze kterých se na nás dívají veliké oči dětí a zvířat, ale už byly veselejší. Ukázka jednoho obrazu viz odkaz.

"Máš právo nevypovídat. Cokoli řekneš, bude použito proti tobě. Stejně ti to nepomůže," oznámil Siegfried mrazivě.

"Uštvání člena pedagogického sboru až k pokraji vyčerpání, poškození kostí a majetku slečny Karly, poškození vzácného globusu ze čtrnáctého století. To jsou jenom tvé dnešní přečiny," vypočítával strážný duch.

"Ale já...," chtěl se hájit Poplašňák.

"Řekl jsem nevypovídat!" zahřměl mohutný duch, až zadrnčela skla okolních vitrín.

Poplašňák se přikrčil. Neodvážil se ani otevřít ústa.

"Mocí mě svěřenou od zde přítomného Správce sbírek Daniela von Draka tě odsuzuji k trestu odnětí tvaru na dvanáct dní. Trest započne ihned! Siegfried luskl prsty a Poplašnák se rozplynul

Nebylo tomu krátkou dobu, co začalo pršet a město získalo vlhký vzduch. Postupně se i setmělo.

...

Šli si přímo naproti.

Zprvu pomalu, následně zrychlili, stal se z toho pomalu až běh.

A potom mu skočila do náruče.

"Mhm..."

"Jsem tady..."

Odtáhla se a koukla mu do tváře.

"Neopustíš-"

"Ne..."

"Slib mi to-"

Zvolil činy před slovy.

Naklonil se k ní blíž, otřel svými rty přes ty její, než následně - s jejím svolením - spojil v polibku. Vybídla se k prohloubení, on se přizpůsobil. 

Zmoklé vlasy, kapky stékající po tvářích, ruce na zátylku a oni.

V polibku, který neměl konec.

Jejich moment. 

„Máš právo nevypovídat." Zasměje se, jako by to byl vtip. 

„Nemusíš nám to říkat, jestli nechceš." Přidá se další.

Jasně, jako by po tomhle prohlášení opravdu šlo neodpovídat. Mám pocit, že lidé to říkají jen proto, aby člověka donutili ještě víc jim to říct.

Já mám ale ráda své soukromí a kolegové v práci, které sotva znám, nejsou ti praví lidé, kterým bych si chtěla stěžovat. Jestli je znám v nějaké oblasti, tak to je, co májí rádi k obědu. Oni se mi tu taky nesvěřují, tak proč bych ji to měla říkat. A tak tam sedíme v trapném tichu.

To se stane, že Snape skončí na ošetřovně. (Neptejte se.)
A už to tam vypadá jako v květinářství. Kdejaké křoví tam nanesou; sedmikráska (která ve mně vyvolá Vzpomínku a následnou škytavku), růže, támhle šalvěj, tady mučenka nebo co, kde se tu vzal tchýnin jazyk? Pelyněk... na zažívání? Takže makovice na opium. Ty pampelišky vypadaj dost popravěně. A bodláčí je snad nějaký vzkaz v květomluvě.
Támhleta mu ještě nese nějaký akvárko nebo co...
„Nechci ti kazit radost,“ povídá jí Gwen, „ale ten korál je zviřátko.“
„Jak to? Vždyť právě kvete, hele.“
San jí to vysvětlí.
Vždycky byla na ty lechtivé scény.

Být králem všech moří a otcem několika dospívajících dcer není lehké. Pan Poseidon Sedmý o tom věděl své.

“Poslední dobou jsi mrzutý,” pronesla paní Poseidonová Sedmá při snídani.

“Ti zatracení princové. Pořádají námluvy, motají se kolem holek v neoprenu, jsou samý šnorchl a legrace, a pak těm cácorám ještě škubou moje korály!” zabručel pan Poseidon. Na svoji rozkvetlou korálovou zahradu byl citlivý. 
Paní Poseidonová mávla rukou. “Jen je nechej. Vzpomeň si, jak tys vyváděl kvůli mně.”
“To byla jiná doba!”

“Potápěl jsi velrybářské lodě!”

“Bylo ti líto rybiček!”

Paní Poseidonová se usmála. “Však já věděla, že jsem si vybrala dobře.”

"Prosimtě, to čtvrcení přece může počkat! A nebo se nemusí čtvrtit vůbec!" chlácholil Henrika Olík. "Co se děje?"

"Tentokrát to přehnal! Ten elf se mě pokusil zastřelit! Šíp mi ještě trčí z polštáře!"

Henrik vyběhl ještě naštvaněji než dřív. Oliver s Tomášem mu sotva stačili.

...

Trpaslík se prohnal kolem altánku a otočil se. Viděl tam Nilse, jak se baví s holkou, jako by se nechumelilo!

"Ahoj..." vyrazil ze sebe šokovaně elf.

"No nazdar!" vypadlo z Petry.

"Nezajímají mě tvoje prosby o slitování, na nic se tě ptát nebudu. Teď chcípneš, ty blonďatej par-"

Sekera zhasla a padla.

Henrik vydechl: "Petro?"

No nazdar. Mám tu mrtvolu.

Správce mě asi někam zavře. Mám se schovat dopředu? Jenže kam? Za sbírek nesmím...

Hodím si globusem.

A sakra. Globus urazil hlavu slečně Karle. Ten její klobouček s fialkami mě sice vždycky štval, ale tu její palici budu muset najít a nějak připevnit. Jinak mě Sigfried zmačká do kuličky. Správce mu to nařídí, už to vidím. Ektoplasma mě bolí už dopředu. Au, au, au. Au.

Hele! Ono se to pohlo! Kňučí to! Že by to bylo živý?!

Já nepůjdu do kuličky?

Exorcismus na mě správce použít nemůže, ale radši to nebudu dobíjet a schovám se.

Děda vešel do pokoje a usmíval se pod vousy. Děti na koberci, kde si hrály s dřevěnými vláčky, a dospělí u stolu. Děda se obrátil rovnou na děti.

„Už jste někdy viděli hrnečku vař?" Zeptal se, jako by celý život čekal na to, až bude moc tuto otázku položit.

Děti se na sebe podívaly. Odpověď byla jasná. Ovšemže ne.

Děda se tajuplně pousmál a řekl: „Pojďte za mnou."

Vedl je chodbou, pomalu, skoro slavnostně. Když vešli do kuchyně, konečně to uviděli.

Na lince hrníček s kváskem na koláč a taky jeho plná linka, jak kynul.

„No vida," pronesl. „Hrnečku vař."

Kráčím suchými koryty řek
Neděsí mě silný proud
Není tu prostor pro nářek
Dlouho jsou jako troud

Děsivá zelená záře
Osuší slzu z tvé tváře

Černé jsou mrtvoly stromů
Z větví jim stoupá dým
Jako se navrátit domů
K těm všem mým zabitým

Hrozivá zelená záře
Doruda sežehne tváře

Kde koráli kvetli barvami
Zírá jen bílá poušť 
Zapadlo slunce a jsme sami
Zármutku, houšť, jen houšť

Strašlivá zelená záře
Až na kost spálí tvé tváře

Hledám jen kousek zázemí
Ach, ta nejistota
Slunce zapadlo nad zemí
Co už je bez života

Slunce zapadlo nad námi 
V bezhvězdné noci jsme sami

Ohrada byla už dávno jen udusaná hlína - ani za nejvýdržnější rostlina nevydržela, když po ní týdny a měsíce šlapala kopyta mnohometrákových zvířat. Všechno, co tu bylo k jídlu, přinášeli lidé z vesnice v papírových pytlích. Krávy na nich vypadaly trochu zvláštně a granule byly napůl novinový papír, ale bylo to lepší než hladovět.

Pak začalo pršet, a na svět se prodraly bledé, nažloutlé květiny. Rostly rychle, a za pár hodin už pokrývaly předtím pustou hlínu.

Sklonila k nim nedůvěřivě hlavu. Květina zasyčela a zakousla se jí do ucha.

Brahmina ji druhou tlamou ukousla až u země a spokojeně začala přežvykovat.

"Mluvil jsi s Josefem," konstatoval Daniel, když si k němu Jaroslav přisedl. Když ten v odpověď přikývl, Daniel si povzdechl.

"Jsem zvláštní případ. Nikdo ještě nezůstal v minulosti tak dlouho jako já. Stráž času nikdy neměla dlouhodobé rezidenty a ukázalo se, že zakladatelé byli moudří, když to zakázali. Krátkodobý pobyt ano, dlouhodobý ne. Ten je bez návratu," prohlásil tiše.

"Ty ses vrátil," namítl Jaroslav.

"Vrátil. A jsem teď takový chodící kvetoucí korál. Nesmyl, experiment, který přinesl cenné znalosti, ale o kterém nikdo neví, kdy a jak skončí," ušklíbl se mladší muž bolestně.

"Chceš říci, že můžeš žít věčně?" napadlo Jaroslava. 

"Započněme zasedání s jednacím číslem 4289-32, prosím, všichni vstaňte!" soudkyně se odmlčela. "Poškozený, Edmund Brouček Zlatíčko Drápal Novák, obviňuje Karla Nováka ze závažného provinění, které se týká fyzické a psychické újmy, dlouhodobého týrání a nedodržování osobního prostoru. Můžete se posadit."

Soudkyně vyzvala poškozeného k výpovědi.

"Jakou újmu vám obžalovaný způsobil?"

"Karel mě vždycky znenadání sebral, osahával mě po celém těle a trýznil mě v náručí, dokud jsem ho nepoškrábal. To ale nebylo nejhorší, držel mě o hladu!"

"To není pravda! Vždy jsi dostával..." vykřikl Karel.

"Obžalovaný, máte jediné právo: nevypovídat. Toto je kočičí proces, lidský hlas tu nemá žádnou hodnotu!"

Člověk by se skoro až divil, že něco takového může nastat, ale bylo tomu tak.

Měl rande. 

První.

Poslední? Kdo ví.

...

"Bráško, musíš nějak vypadat, jinak ti dá košem. Žádný tričko a džíny..."

Oblek.

Košile.

Kalhoty stejné barvy jako sako.

Polobotky. 

To všechno dostal k dispozici od svých kámošů. Obléct se do toho měl už sám. 

Tak se činil. 

Učesal si vlasy, použil i trochu gelu, kolínskou, než s upravením motýlka sešel dolů do obývacího pokoje.

"Bro-"

Všichni na něj fascinovaně koukali.

"Vypadám, jak shnilý kaktus, chápu.."

"Ne. Kámo... Tohle... S tím si i vrzneš."

Vlna smíchu.

"A pamatuj, platíš."

Les ztratil svoje obvyklé ticho. Noc byla plná šelestu, pohybu, praskotu a míjení, obtěžkaná nervozitou a nestálostí. Kdesi pod povrchem cosi bujelo. Chaos předchází vzniku nového řádu. Mýtina pod skalou se plnila, hledaly se cesty. Když vyšel měsíc, noc rozkvetla barevnými korálky zvířecích očí. Oči divokých prasat svítily bojovnou rudou, liščí oči se leskly pronikavě zeleně, vlčí neklidnou žlutí, jelení snivou modrou. Dívali se po sobě a snažili se pochopit. Měli v sobě dostatek zvířecích instinktů, aby vycítili, že se něco blíží a hledali v očích druhých střípek poznání, náznak budoucnosti, rozuzlení, zda se mají připravit na pohromu nebo požehnání.

Stříbro je krutý kov. Zrcadlo vracelo obraz nedotknutý retuší.

"Tím se netrap. Mladší už nebudeš, ale základ je dobrý. Rovný nos a zajímavá barva očí. Ten sestřih udělal hodně. Tady to jenom přičísnu."

Úprava vlasů dokázala na pohled zmírnit nesouměrnost obličeje.

"Otoč se. Dobře. Kolikrát jsme mluvili o tom, že nosíš úplně zbytečně o číslo větší šaty? Vidíš?"

"Ale ty nové boty příšerně tlačí."

"Bez trochy nepohodlí se to neobejde. Teď stůj, přišpendlím ti kytku. Sluší ti to, že tě nastávající ani nepozná."

Následoval polibek na čelo a nakonec nevyhnutelné zastavení ve dveřích.

"Ještě poslední věc."

"Ano?"

"Nehrb se, Ferdy."

Pršelo. Jako by snad nikdy nemělo přestat. Za deště mám pocit, že čas neubíhá. Jako bych ho dostala navíc.

Samozřejmě to tak nebylo, ale to mi nikdy nebránilo se pořádně zasnít, protože kdy jindy než teď. 

Představovala jsem si, jak Maxon s Americou tancují v dešti. Protože to tak dělali vždycky. Byla to jejich tradice a byla dokonalá.

V jednu chvíli se to ale změnilo a už tam nestála America a Maxon, ale já. 

Zatočí mě a já se zasměju. Pak se zastavíme. Jsme blíž, než bych čekala.

Políbí mě.

Zní to dokonale. Jen škoda, že jsme mokří na kost.

Dveře Freyjina domu tiše vrzly. Napjatě vzhlédla, ale když uviděla ženinu tvář, zase se uvolnila.

“Zdravím tě, Freyjo,” pozdravila ji Grace.

“Co tě přivádí?”

“Chtěla jsem ti ukázat, jak Jason vyrostl, a poděkovat ti,” řekla Grace a podávala jí košík.

Freyja nahlédla do peřinky v Graceině náruči, kde spokojeně oddechoval Jason.

“Má tak klidnou tvář,” usmála se. 

Grace z košíku vytáhla dřevěné korále s jedním velkým uprostřed, na kterém byla vymalovaná nádherná květina.

“Malovala jsem ho sama. Na památku, jak jsi mi pomohla.”

Freyja marně potlačovala slzy. Každá žena se jí zapsala do srdce, ale tohle ji vždy tolik dojalo.

Opuštěná vilka na předměstí se halí do pochmurného ticha. Bledý měsíc odhaluje vyvrácený plot, oprýskanou omítku. Nedbale zatlučenými okny neproniká ani paprsek světla. Zdánlivě nic nevypovídá o tom, že tady by měl mít vyděrač lačný po zlatu svůj hlavní stan.
Dům mlčí, avšak předivo odpuzovacích kouzel drnčí jak železná mříž. 
Obratné prsty rozplétají magické sítě, lehké nohy přeskakují nástrahy, mocné čáry prolomí dveře.
Před ohromenými zraky se rozprostře přijímací hala vystlaná vysokým kobercem, drahocenný nábytek z vzácných dřev voní voskem, a všecko, všecičko od křišťálových lustrů přes těžké závěsy až po vázy a hedvábné polštáře na křeslech je protkané zlatem.

Dlouho po sobě sličný jinoch a spanilá panna toužili a dlouho předlouho hledali místo, kde by spolu mohli být sami. Kde se konečně budou moct oddat své lásce a vášni.

Nakonec nalezli úkryt v jasmínových keřích pod datlovou palmou, jež shovívavě skýtala stín mladým milencům.

Ušlechtilý hoch se dlouze zahleděl do hlubokých tůní očí krasavice. Dlouhé a hluboké byly i jejich polibky. Hebká tráva jim zchystala lůžko.

Granátová jablka se vyloupla z hedvábí, v úkrytu dvou alabastrových skal vykvetl nejvzácnější z korálů. Stvol vypučel.

Vtom z křoví vyskočila gazela. Vyplašení milenci se s křikem a neuspořádanými svršky i spodky rozutekli.

"Oto, kvetoucí korále máš?"

"Ano, tati, mám květiny i korále."

A tak může rodina vyrazit. Akce probíhá dle obvyklého scénáře. Ota nepatří k těm, kteří by byli neustále v jednom kole. Je asi po mně, dumá Lev, já jsem také nebyl, vzdor svému jménu, žádný lev salónů a už vůbec ne parketů. Což je ostatně poznat, když během večera vyrazí se Scholastikou na parket.

Ota nečeká na speciální volenku, rozdá náhrdelníky dívkám bez ní a zahlásí úmysl odejít. 

"Můžeš tu ještě zůstat, já doprovod mám," nabízí Lvu Scholastika. Lev na nabídku nereflektuje a vyráží se Scholastikou a Otou na kebab.

Pan Layton stál u brlení. Čelo mu brázdily vrásky únavy a starostí. Konvoj dohnali předevčírem. Od střetu uplynul sotva týden. Zmrzačená Hermine se statečně držela na dohled. Alespoň nepatrná úleva. Pan Barkley s panem Miltonem si vedli dobře. Když se však opatrně ptal doktora na kapitána, odpovídalo mu mlčení ve tváři šedivé nevyspáním.

***

Frances sledovala doktora Dobblera zvadlýma očima. Pravačku znehybněnou v závěsu. Tváře měla propadlé. Odrostlá koťata střežila její klid. Nesnažili se je vyhánět. Chabě laskala lesklou srst.
„Kdy mi dovolíte vstát?“
Hýčkal si právo neodpovídat. Neudržela v ruce lžíci, ale hnala se do vstávání. 
To bylo dobré znamení.

Když se rodíme, máme velké nohy, abychom se udrželi v bezpečí mateřské kolonie a malá křídla, protože ještě zdaleka nelítáme. Křídla nám postupně rostou, my rosteme taky. 
Protahujeme křídla.
Cvičně máváme. 
Čistíme.
Sílíme. 
Tulíme se k maminkám, aby nám nebyla zima.
Cvičně máváme křídly. 
Protahujeme. 
Sílíme. 
Tulíme se, protože to máme rádi.
Nakonec přichází premiéra. 
Letíme!

Nechodíme tedy pěšky po lese, dokud se nenaučíme létat. Netopýr na zemi by dlouho nepřežil. Ve výškách a úkrytech žije, aby byl skryt před nebezpečím. 
Pokud to není upír, který ee pořádně napucnul a nabere jídlo i pro kamarády, takže musí jít domů pěšky.

Trnilam se s nikým podobným nesetkal. Právě Vajgorova schopnost, zdá se, vábila netvora, jako pivo láká vosy. 

„Vajgore,“ řekl proto opatrně, „takovou dovednost jsem ještě u nikoho neviděl. Spolu máme šanci tu hrůzu porazit. Můžeme vyhrát, pokud si mě netvor nevšimne a budu jej moci překvapit.“

Jenom mu dělaly starost přeludy. Za jeho mládí existovaly přívěsky s korálky se schopností vykvést. Vůně těchto květů dokázala nositeli ochránit mysl. Poskytovala obranu i před přeludy. Jenže tady nic takového nesežene. 

„Neboli mám být návnadou…“ přerušil tok jeho myšlenek Vajgor.

Trnilam na muže zamrkal. Očividně podcenil jeho intelektuální schopnosti.

„Ano,“ odpověděl po pravdě.

"Hele, sleduješ ji taky? Dneska přidala takovou peprnou fotku!"

"Koho?"

"No, našel jsem, že ta holka od baru tam má účet."

"Kde?"

"Bro, modernizuj se. Na, tady." Položil mu notebook do klína a odešel.

Před ním byla nějaká webová stránka. Přihlásit? Registrovat? Funguje to jako e-mail?

Přihlášení nefungovalo. 

Registroval se. 

Kaktus_roger.

...

Prozkoumával to.

Zaujal ho nějaký profil. Klikl na sledovat. Omylem si tak koupil předplatné z karty jeho kamaráda.

A to co tam spatřil nebyl kvetoucí korál, ani orchidej. Ale ta slečna uváděla, že má ráda květiny.

Ty na těch fotkách byly... Jenže na dalších odhalených místech. 

"Tak co?"

"Hezký..."