DMD 2026

Známý lví tenista, který sám sebe rád tituluje Král džungle i kurtu, má z ostudy kabát. Nejenže dovolil koňskému tenistovi, aby mu uštědřil nebývalý debakl, ale při následné tiskové konferenci neudržel na uzdě ani svoje nervy.

Během rozhovoru s novináři tenista střídavě řval a střídavě tvrdil, že za jeho prohru nese odpovědnost jeho kadeřník, protože mu špatně vyfoukal hřívu a ta mu překážela ve výhledu. Nakonec dodal, že jeho soupeř vyhrál jen s koňskou dávkou štěstí.

Trenér svému svěřenci doporučil, aby příště v podobné situaci raději rozhovory s novináři odmítl. Na celé ostudě měl ostatně lví podíl především tenista sám.

Hrnečku, vař! Co to bude? 

Tři sousta oběda. Víc, to by přece nešlo. Kdo ví, co si o tobě myslí…

Hrnečku, co mi dnes uvaříš? 

Pět jahody k snídani a hrnek čaje s mlékem. 
A kávu. 

Hrnečku, a co dnes?

Jablko. To místo oběda, který ti stejně strhnou z platu. Alespoň můžeš o půl hodiny více pracovat. 

Hrnečku, uvař mi něco. 

Kávu. 
A hrnek čaje. 
A výmluvu. 
Práci. 

Hrnečku… 

Už ti to začíná jít. Vezmi si kafe a schovej se do vedlejší místnosti. Nevšimnou si. Nikdy si nevšimnou. 

Prosím, hrnečku, uvař mi…

Ne.

Jistě. 
Chápu. 
Takhle je to asi lepší. 

Obloha se povážlivě mračí. Právě když se Zdirad s Tabitou procházejí přírodou.

"Budou padat dráteníci," odhaduje Zdirad.

"Myslíš, že nějaký dráteník má jako hobby parašutismus?"

"Možné to je."

Krátce po dialogu se spouští bouřka se slejvákem. Zdirad i Tabita jsou promočení až na kůži. 

"Takhle nemůžeš mezi lidi," praví Zdirad Tabitě, které zpod tenkých šatů přilepených na tělo svítí spodní prádlo. Shazuje košili a obléká ji Tabitě.

"Ó, jsi gentleman!"

"To ne, ten by nikdy před dámou a navíc na veřejnosti nechodil do půl těla svlečený," zasměje se Zdirad.

Před Tydlitátovic domem vrátí Tabita Zdiradovi košili a vášnivě jej políbí.

"What is this?" asked Mabel in a stern voice. "Who is Maggie?"

When Henry saw she was holding a piece of paper, all colour drained out of his face. "What?" he asked quietly. Instead of answering, Mabel handed him the note.

"Mama is not home. Maggie," it said.

Suddenly, Henry couldn't breathe.

"What does it mean?" asked Mabel.

"I have to go," mumbled Henry. "I have to know he is alright."

"Wait. What happened?"

"They raided the club. If anyone rats us out-" Henry fell quiet.

"Everything will be alright," said Mabel. "We just need to keep our stories straight." 

„Je mi líto, Madi, musíme pryč z Paříže,“ prohlásila vážně Antonie. „Ještě dnes. Můj syn nás odveze do Languedoku.“

„Pokud zachytili její stopu, nebude to stačit,“ prohlásil temně Norbert.

„Máme možnosti, jak je zastavit jednou provždy,“ odtušil Lefebvre a Elišce při tom přeběhl mráz po zádech.

„Když víte, kdo Madi ublížil… copak v Paříži nefunguje policie?“ zeptala se nejistě.

Bratranec si povzdechl. „Ti hajzlové samozřejmě vypovídat nebudou, jeden proti druhému teprve ne. A Madi by musela k výslechu, čímž bychom ji ještě víc ohrozili.“

„Chápu,“ kývla, „navíc byste se mohli prozradit.“ Chránit rodinu byla zásada číslo jedna.

Norbert se pousmál.

Ne všechny ženy, o které v Nordkappu pečovala, tam byly od založení. A ne všechny přicházely z Nového světa a ne všechny rodily poprvé. Řada z nich žila v enklávách, kde se nikdo o těhotné ženy nestaral s respektem.

Bylo pro ně těžké mluvit o tom, co prožily. Nesly si šrámy na duši a často i na těle.

Některé přišly bez dítěte.

„Nemusíš o tom mluvit,“ říkávala Freyja, když viděla, že se ženě tlačí do očí slzy, když se pokouší vypovědět, co prožila.

Teplý stisk zpocené ledové dlaně. Byly jí za to vděčné.

A pak společně přepsaly ty hrozné vzpomínky.

Ten výkřik slyšeli oba. Šichtus se bez váhání rozběhl uličkou, Fred vyrazil zpátky do Dvora pro posily.

Ulička vyústila na malý plácek, kde se u nízké zídky krčila žena, proti ní chlapík se samostřílem. Šichtusův výraz ztvrdl.

"Hej! Odhoď tu kuši a ukaž licenci!"

Chlapík se otočil. Jeden strážník? Jen s obuškem? Zamířil na něj.

"Tohle je moje licence," zavrčel a stiskl spoušť.

Šichtus viděl všechno zpomaleně. Mužův úšklebek, letící šipku, které se velice snadno vyhne...

***

V Dunmanifestinu, na rozměrném hracím plánu, bylo vidět všechno do nejmenšího detailu.

"Jsem na tahu."

Osud, se samolibým výrazem ve tváři, prohodil dvě figurky.

„Samozřejmě jsme císaře nikam neunesli. Mohu vás ujistit, že je plně schopný uspořádat si vlastní únos. V podstatě byste mu měli být vděční za to, že odhalil slabiny v zabezpečení chodu paláce a poukázal na nedostatky ve výcviku své ochranky.“ Miles Vorkosigan chrlil argumenty na jeden výdech. Možná se obával, že by mohl být jeho posledním.

Simon Illyan coby hlava Milesem právě tepané císařské bezpečnosti musel připustit, že je to téměř lákavá představa.

Raději však sáhl po klasickém citátu z pradávné Země, který po vynálezu fastpenty a jiných sér pravdy zapadl do hlubin minulosti.

„Máte právo nevypovídat,“ sdělil mladému Vorkosiganovi.

„Levá nádrž skoro prázdná! Zbejvá v ní sotva 500 litrů.“

„Pravá ukazuje 3 000.“

„Přesně tolik ukazovala před odletem.“

„Jako by motory braly jen z jedné nádrže.“

Black zkontroloval palivové ventily. 

„Všechno je nastavený správně.“

„Možná se ten ventil sám uzavřel. Podívej se do manuálu.“

„Na manuál seru. Prostě zapneme přečerpávání a uvidíme, jestli tam něco přibejvá.“

O tři minuty později přišel MASTER WARNING. 

Diagnostický panel informoval o požáru levého motoru. 

Black táhle zavyl. 

„Já z toho vykvetu! Pojď, pošlem to do moře a budem předstírat korály.“

„Korály nekvetou, jsou to živočichové. QRH! Dělej! Já umřít nechci, večer je StarDance!“ 

Zvedl pohled k té, která ho zde tak vyčítavě přivítala. Jako kdyby se mohl během pádu zastavit a laskavě zaklepat na okvětní lístek, jestli se k ní může propadnout. Jakmile ji však spatřil, slova mu uvízla v krku. S pootevřenými ústy hleděl na dokonale éterickou bytost. Kdyby mu řekla, že je anděl, uvěřil by jí to.

Její bledá pokožka působila až průsvitným dojmem. Zlaté vlasy se jí vlnily přes odhalená záda a šaty měla lehké a rozevláté jak kdyby byly utkané z pavučin. A navíc tak omamně voněla...

Zatočila se mu hlava.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ usmála se, „jen poslouchej.“

Trnilam pohladil osekaný vnitřek protáhlé kamenné schránky. Připomínala mu masivní rakev. Borlan venku platil všem třem kameníkům a Vajgor Trnilamovi koukal přes rameno.

„Nechci, aby Borlan zemřel,“ ozval se za ním.

Trnilam se otočil. „Pošlu ho pryč.“

Vojgor si povzdechl. „Nikdo se nesmí o naší domluvě dozvědět, ani o mém tajemství,“ dodal.

„Nic neprozradím,“ souhlasil Trnilam a vykročil do sluncem zalitého dne.

Soustředil se a začal kouzlit. Tiše a přesto doufal, že jeho čáry netvor z podzemí uslyší. Snadno pronikl do mysli řemeslníků. U Brolana se musel snažit víc. Všem vnukl touhu odejít do vesnice, nic nevypovědět a nevracet se.

"Potřebuju..."
Jan vyhodnotil situaci a beze slova sáhl pro koňak. Kantorka polkla doušek a trochu nesouvisle spustila: "Jak víš, fyzikář vymázl. Ředitelka si mě zavolala a povídá: převezmete Ctiborovu třídu. A protože nemáte pedagogické vzdělání, musíte učit v tandemu. Seznamte se se svou parťačkou. Fajn, otevřu kabinet, a tam sedí... Fendra!"
"Fendra?"
"Moje učitelka na gymplu! Postrach třídy! Ještě po těch letech jsem se rozklepala jako sulc! Já s ní učit nezvládnu! Nechceš to vzít za mě?"
Zavrtěl hlavou. 
"Takže... opravdu musím?"
Kývl.
"Kdo ji sakra ředitelce dohodil?"
Kavárník uložil láhev na místo. Hluboký předklon mu umožnil skrýt vědoucí úsměv.

Brutální klesání není tak brutální, jak ti utkvělo v paměti. I když poslední úsek po štěrkové cestě stojí za to.
Celou cestu máš před očima zasněžené hory, namodralé odrazem blankytného nebe.
Mrzne a je fajn.
Na protějším svahu se rýsuje pokračování Cesty. Je daleko, ale taky tam půjdeš až zítra.
Cítíš bodnutí smutku.
Chýlí se to ke konci.
Míjíš trubky vedoucí vodu k místní elektrárně, a jsi prakticky dole.
Na Messengeru cinkne zpráva. Simon právě skončil a dává ti vědět, že ti v hostelu v ledničce nechal mléko. Na Cestě má hodnotu zlata.
Nikomu o něm neřekneš. Bude jen tvé.
 

Nečinnost ubíjela. Zpočátku zdvořilostní návštěvy pana Laytona se postupem dnů změnily v živé pracovní debaty.
„Kapitán Grenville tvrdí, že ho postihla náhlá slabost. Všechno hodil na poručíka Cardena,“ spustil hned ve dveřích.
„Tak slabost...“ ušklíbla se.
„Pomozte mi vstát.“
„Je to rozumné, madam?“ 
Pan Layton zalitoval, že nemlčel. Byl si docela jistý, že doktor Dobbler by to neschválil. 
Frances však nežádala o svolení.
Na palubě Skřivánka panoval čilý ruch. Chiméra mu zdatně sekundovala.
„Možná by se ta Grenvillova slabost mohla protáhnout,“ zhodnotila, než se jí zatmělo před očima.
„Myslím, že je na čase se vrátit, madam,“ pronesl, když ji podpíral.

Přesvědčit otce, že dcera dávno mrtvého ztroskotance a ženy, která doslova vlastníma rukama a slovem postavila pevné základy nejstaršího domu Dobrých křesťanek ve městě, je výhodnou partií, se zdálo téměř nemožným. Zdálo se, že boháč prohlédl, až když na vlastní oči spatřil, jak se upracovaná druhorozená dokáže v jeho látkách nést a jaké má oko pro barvy.

Guilhèm Tolzan zatím vedl boj na dvou frontách. Ryba dosud spokojeně plující s proudem se potřebovala opřít o zapomenuté roky učení, oprášit založené svazky a zjistit, jak se rozvazuje vlastní jazyk, než s ním Domenge Lobetová byla ochotna prohodit více než 'dobrý den.'

„Edith, usnula jsi,“ řekl jemně Viktor a sundal jí z obličeje vrstvu dokumentů.

Zmateně na něj zamrkala. „Promiň, už jsem vyčerpaná. Měla bych jet domů.“

„V tomhle stavu tě nikam nepustím. Přespíš tady,“ oznámil jí.

Edith se zamračila. „Nevšimla jsem si, že bys měl pokoj pro hosty,“ řekla a rozhlédla se po neuklizeném jednopokojovém bytě osamělého muže, který se tak podobal tomu jejímu.

„Nemám. Vyspím se na gauči.“

„Nemáš gauč. Jen rozkládací křeslo,“ podotkla. „Zítra budeš nepoužitelný.“

„Takže co? Podělíme se o mou postel?“ povytáhl Viktor obočí.

„Máš snad nekalé úmysly?“ oplatila mu Edith.

Usmál se.

„Aspoň přinesu čisté povlečení.“

Nečekaně suplovala za ředitele Šebestu, který musel narychlo odjet. 

„Pavle, co jste probírali minule?“

„Soudruh ředitel nám vykládal o bitvě u Rafie. Říkal, že je to jediná známá bitva, kde se spolu střetli indičtí a afričtí váleční sloni.“

„Takže taková antická tanková bitva,“ vložil se do toho nadšeně jeho soused.

„Přesně! Akorát ti afričtí sloni se prý těch indických báli, a tak zbaběle utekli. Ale egyptský faraon Ptolemaios stejně nakonec tu bitvu vyhrál.“

„Dobře. Díky.“ V duchu zaúpěla. Nemůže jim přiznat, že o téhle bitvě v životě neslyšela! Čím jen zaujmout? „Pohřební zvyky egypťanů jste už brali? Jak probíhala mumifikace?“

„Proč si to dělám?“ rozpřáhnu ruce.
„Protože seš masochista, Tess,“ jemně mě upozorní Gwen. „A nedokážeš zůstat stranou.“
„Má pravdu, víš,“ povída San.
Vím.
Poslouchám.
Jsem masochista.
Nedokážu zůstat stranou.
I když se někdy snažím.
Tahle mařenka, prosím, neustále mluví. Je to tok volného vědomí.
Co vidí, komentuje. Všechno.
Na co myslí, ihned sdílí. Všechno.
Odhadované myšlenkové pochody okolí? Uhodli jste.
Hlásá je nepřetržitě.
Někdy je mi za ní stydno, zvláště když San naopak poslouchá se zaujetím, to probereme po dvaadvacáté hodině, popojedem...
Zatím nepřišla na to, že by taky někdy mohla... nemluvit.
Kde je to zaklínadlo na zánět hlasivek?
 

Horizont propichovaly štíhlé minarety a Majestic výrazně zpomalila. To, co civilové viděli jako osamělého pochrupujícího retrívra, byli dva nefilim skrytí runou. Opírali se o zábradlí a jemně se dotýkali.
Matthewovo srdce bilo jako splašené. Věděl, že jakmile se Sylvain dotkne suché země, změní si identitu a zmizí. Stačila tři slova: "Zůstaň se mnou". Ale strach z odmítnutí ho naprosto paralyzoval.
Náhle dostal nápad. 
Nastrčil před sebe vyplašeného Oscara.
Pes vyštěknul a Sylvain zvedl obočí.
"Věc se má tak," začal Matthew, "že tady Oscar se zamiloval. Potřebuje vás po svém boku. V Londýně."
Sylvain mu jemně zvedl bradu.
"Také tě miluji."

Tam na straně polední možná nečekají ženy, zlaťáky a sláva, ale přístup k námořnímu obchodu, volání Stolce a jistota hranic tváří v tvář drzému Aragonu, ty rozhodně ano.

Tahání za nitky zpovzdálí se nevyplácí, slovo sebejistých pánů odnáší vítr jako prach. V hrdých panstvích po koruně ani pes neštěkne.

Rychlý plamen války dusí kamenné zdi a jedovaté bažiny. Rytíři krále opouštějí jakmile splnili závazek, aby je vystřídala slabost, které neunikne. V patách se mu města i hrady obracejí zpět na zpupnou stranu.

Vytrvalé čekání a nevyhnutelná ruka osudu jsou tím, co nakonec zlomí jihu vaz. Svatý král přihlíží hraběcímu pokání.

Vodními sporty otřásá nebývalý skandál. Ukázalo se, že cvrččí šampion, který získal několik zlatých medailí ve skocích do vody, byl ke svým odvážným výkonům donucen parazitem strunovcem.

Sportovec se nyní zotavuje z operace, při níž mu lékaři parazita odstranili. Nad jeho sportovní kariérou však visí otazníky. Není totiž jisté, zda se bez svého trenéra v utajení dovede i nadále věnovat skokům do vody. Někteří navíc začali zpochybňovat i jeho dosavadní úspěchy.

Spekuluje se, že by medaile mohly být zpětně přiděleny i strunovci, pravděpodobnější ovšem je, že cvrččí skokan nakonec o svá prvenství přijde, protože závodil pod vlivem dopingu, byť nezáměrně.

Jako kdyby někdo zvolal: „Hrnečku vař!“ a v něm se probudila síla, která potřebovala ven, drala se na povrch a jemu bylo tak dobře, když se nechal unášet proudem. 

Když maloval sekáče v polích zalité světlem zapadajícího slunce, když maloval rozkvetlé zahrady, stromy, slunečnice…

Ale když peníze od Thea nepřicházely a on si nemohl pořídit nová plátna, zadržovaná síla ho tížila na hrudi, jako kdyby měl umřít. Někdy to bylo tak silné, že maloval z druhé strany plátna a někdy i přes hotové obrazy. 

A přál si, aby někdo řekl: „Hrnečku dost!“ a on necítil klid jen v neustálé práci.

Výheň sálala a její plameny se odrážely od mraků.

„Spálit svět, spálit, spálit, spálit…“ 

Mistr byl pryč. Čestmír byl pryč. Všechno pryč. Jen on, on!

Plameny se pokusily zabíjet.

Pokřivenec vládl mocí lesa i lidí.

Pokřivenec mohl rozkazovat a Výheň musela poslechnout. 

Být člověkem, Výheň by plakala a prosila ať jí vrátí mistra. I když ji bil vodou i magií. I když s její pomocí páchal věci, které pálily i v srdci ohně. Mistr byl jediný, kdo jí dával potravu. Kdo nad ní postavil střechu, co chránila před deštěm.

Na okamžik se natáhla k pokřivenci, ale ten odešel.

Výheň vyhasla.

Kdyby tehdy nepodlehl věčné touze vlčet, 
nemusel být konfrontován se svým právem mlčet. 

Pošetile bez právníka na otázku odpoví, 
pak loučení se svobodou vystřídají okovy. 

Proč poučky nebral vážně? Měl poslechnout chasu! 
Svobody se nikdy nevzdat, s chlapci držet basu. 

Neposlouchal moudré rady, volnosti se zřekl, 
tím, že hloupě s kroužkem v ruce před svou dívkou klekl. 

Deset roků proto mlčí či znuděně zívá, 
monolog má jeho žena a on jenom kývá. 

Jeho vize byla jasná – pořídit si dědice,
nabrnkl si proto robu – tu saň s tváří světice. 

Dřív se tyhle patálie urovnaly rapírem, 
teď ji musí anulovat rozvodovým papírem. 

 

"Podívejte, mladá dámo...",

"Svatá!"

"Ehm... svatá dámo, chápu, že to nechcete prožívat znova..."

"To nechci! Kdyby vás spolkl ďábel v podobě draka, taky byste nechtěl!"

"Jistě, ale..."

"Ona nebyla taková legrace se z něj dostat, víte? Vevnitř to bylo pěkně hnusný!"

"...no..."

"Takže s žádnou ohavnou příšerou na obraze nebudu! To si pište!"

"... jenže..."

"Ať je malý!"

"Madam, má to být ďábel!"

"Malý a ďábelsky roztomilý? Vy jste tady malíř... Tak mu udělejte třeba rudé oči!"

Mistr Holbein si povzdechl. Se světicí se hádat nechtěl.

Podle toho, co viděl u kolegů, vždycky vyhrála.

Roztrhal skicu děsivého ďábla a začal znova.

Oliver s Tomem doběhli trpaslíka. Stál tam jako omráčený, levá tvář mu rudla a zíral na Petru. Nils vypadal neméně vyděšeně. Sekera ležela neškodně v trávě.

"Myslel jsem, že bych se měl bát spíš Henrika... Teď se neodvážím přiblížit kvůli tobě..." zíral Olík na dívku.

"Zkoušky na černý pásek mám už o prázdninách, tak jsem ve formě," pokrčila rameny Petra.

"Co se děje?" vzpamatovával se Nils.

"Teď je nejlepší čas si to vyříkat," začal Tomáš. "Henriku, jsi trpaslík?"

"Hořící sekera ti jako důkaz nestačí?"

"Pravda, to byla hloupá otázka. Nilsi, jsi elf?"

"Na mou duši nejsem!"

"Cože?" ozvalo se sborově.

Spěchala. Rychlým, ale úsporným pohybem postupovala vpřed k určenému cíli.  

Stále ve střehu. Nesmí chybovat.

Snít o tom, jak Davida chytnou a budou ho vyslýchat, si nemohla dovolit.

Byla to její častá představa, na kterou myslela na základně ve chvílích klidu. Viděla v ní Davida, jak v pevných poutech předstupuje před porotu. Viděla naštvané lidí v obecenstvu i promlouvajícího obhájce – máte právo nevypovídat. 

Vůbec netušila, zda by to tak mohlo být, zda má vůbec android nějaká práva. Jen věděla, že by všechny zajímalo, proč takto lidstvo zradil. Byl přece vytvořen lidmi! A tak jednoduše dokázal zradit druh, který jej vytvořil.

"Co je to vlastně rošáda?"

"To je Sildrenistický kouzlo," prohlásil znale Fleuriot. "Pamatuješ jak jsme pronásledovali toho čorkaře, co se nás pokusil okrást na trhu v Eldosilu?"

"Jo, ten šmejd kterýho už jsem málem dohnal, a pak jsem si naběh do zdi baráku a Jorcha mě ještě přiklepla ze zadu? Ještě teď mně frňák bolí!"

"Tak to bylo ono. On se teleportoval pryč, ale na jeho místě po něm zůstala iluze pohybující se stejně jak on, ve chvíli přenosu."

"A já myslel, že iluze je ta stěna, když jí proběh."

"Příště až zas uvidíš někoho vbíhat do zdi, dávej majzla."

Jezero ve stínu vysokých skal, těžce přístupné, vždy temné a ponuré. 

Dosud se nikomu nepodařilo dosáhnout až na dno. Prý jsou kolem neprobádané sluje, voda se snad přelévá kamsi do podzemí a vyvěrá neznámo kde.

Jen na jednom místě se břeh svažuje k vodě, ale nikdo se zde nezdrží, na každého padá tíseň.

Prý se tu zjevují víly, které někomu pomohou, jinému ublíží.

Podle jiných lze spatřit přízrak dívky, kterou svrhl do vody loupeživý rytíř, když ho odmítla.

Mluví se o ukrytých pokladech z dávné i nedávné doby.

Kdož ví… Temná hladina jezera i hory kolem stále střeží svá tajemství.

"Oto, co to bylo za slečnu, co s tebou tančila polonézu? Byla z tvé třídy?" táže se Lev.

"Ne, ze sousední."

"Jak se jmenuje?"

"Znám jen křestní jméno. Brunhilda."

"A proč ses jí tam nevěnoval více?" připojuje se Scholastika.

"Neměla by zájem. Ona si mě na tu polonézu nevybrala dobrovolně, přinutil ji tancmajstr, když ji nachytal, že chce místo nácviku vzít do zaječích. A vůbec, mám právo nevypovídat?"

"Ovšem," odvětí Lev, "tohle není natolik zásadní. Ale neměl bys být tak pasivní, tancem se namlouvají děvčata."

"Nesouhlasím, tohle platilo možná za dědečkova mládí."

"Obávám se, že je to tak," dí Lev.

Bylo to jako výbuch. Jako atomovka. Jako vodíková puma. Jako tisíce bomb, které se prohnaly celou planetou. 

Později, když se tehdejší události z paměti přesunuly do učebnic, tomu začali říkat jaro.

Země se zazelenala a rozkvetla. Rychleji než původně čekali. Zlomilo se to během dvou krátkých let. Kyslík pro všechny, dřevo pro všechny a jídlo! Stačilo pár jednoduchých triků, které lidstvo znalo už pár tisíc let, a najednou nikdo nemusel vyškrabovat konzervy.

Její slabostí byly kaše. Kateřina se jich nemohla nabažit. Ovesná, krupicová, pohanková, bramborová, dýňová, batátová, jablečné pyré…

Zvlášť i v kombinacích. 

A pak jednou z jihu dorazily banány.

Henrikovi před očima proběhl všechen tréning, kterým si kdy prošel. Šerm všemi druhy mečů a štítů, boj sekerou, kopím, ať už se bojovalo v brnění nebo bez něj. Vzpomněl si, jak se učil od táty kovařinu, jak nejdřív ani neuzvedl otcovo kladivo, pak jak si víckrát trefil palec než železo, ale postupně se zlepšoval, zvládal dělat celkem dobré štítky, ale čepele se mu pořád lámaly při broušení. S tím se také vypořádal. Teď mu to ale bylo k ničemu. Vzpomněl si i na vyjmenovaná slova po P, stejně mu to nepomohlo. Nic ho nedokázalo připravit na omračující sílu Petřiny facky.

David sledoval Daniels na kamerách.

„Myslíš si, že si pomůžeš, že se zachráníš? Vůbec netušíš kolik dětí tady mám a kolik jich mohu nechat narodit. Jsi jediná, která tuší co se tady může stát, ale ostatní lidé tady jsou hloupí, naivní, důvěřivý. Mohl bych tě nechat zabít rovnou, ale zajímá mne zda tady něco dokážeš. Zatím jste mne o své chytrosti nepřesvědčili. Mé nové děti jsou dokonalejší. A časem si tě jedno z nich najde. A když budeš mít velké štěstí, staneš se matkou dalšího. To, že jej teď ze sebe vytáhneš, ti pomůže jen na chvíli. Nakonec stejně prohraješ."

„A on?”

„Kdo?”

„Ten, který věřil v PPL. Princ žabák. Alberto Cuisse – Grenouille!”

Bažina oněměla jako jeden hmyz. 

„Kdo můžeš, tak zmiz!”

Rákosí se rozhrnulo a očití svědci zpanikařili.

„Ty otázky nám pijou krev!” vypískli komáři, rozkmitali křidélka a vyfičeli. 

„Téma je příliš syrové!” nechalo se slyšet hejno masařek a zavelelo k ústupu.

Poplašené vážky se nenamáhaly přijít s výmluvou a zahájily instantní kurz hlubinného potápění.

Zelený redaktor Deníku Sliz smutně zakvákal a otřel si zpocené čelo: „Skandální přístup k obojživelnému bulváru! Styďte se! Absolutní absence výmyslů, drbů a jiných pomluv." Zakoulel očima a vymrštil ohebný jazyk.

„Máte právo nevypovídat!”

„Nikdo se nevrátí ke psaní, dokud nevyřešíme tuhle záhadu,“ profesor Snape pokrčil rameny jako kdyby to nebylo v jeho moci.

Mezi studenty se rozmohl neklid. Všichni při eskalaci dramatu úplně zapomněli na to, že vlastně psali test, který ještě nedokončili. Do konce hodiny zbývalo už jen patnáct minut. Ze změti strachu, zmatenosti, frustrace a beznaděje vykrystalizoval prostý živočišný hněv. Dvanáct pohledů se střetlo se třemi až to zajiskřilo. 

„No tak, kdo z vás to byl?“ 

„Už mu to řekněte, my s tím nechceme mít nic společného!“

„Taky to z vás můžeme vymlátit, ani nebude potřeba Veritasérum,“ ozvalo se z davu.

Maruška zoufale zírala do vany. Teď, když jsou všichni pryč, se ta nešťastná ryba rozhodne umřít? Leklá nebude k jídlu!
“Tatínku,” rozrazila dveře Rybova výminku. “Musíš zabít kapra!”
“Já?” vyděsil se Ryba. “Proč já? Maš tu Vaška a Annu! Já nic take nerobim!”
“Odjeli s dětmi pro stromek a velký nákup, jsme tu sami! Kapr plave břichem vzhůru a já ho zabít nedokážu!”
“Ni!” prohlásil otec rozhodně. “Já bych ho moh tak leda zastřelit! Do ruky ho brat nebudu!”
Maruška práskla dveřmi a v běhu honem vytáčela číslo.
“Rudo! Prosím tě, okamžitě přijeď!”
Sousedská výpomoc zafungovala. Štědrovečerní večeře byla zachráněna.

Její sestra nemluví. Lidé se podivují, litují ji, někdy se pokradmu křižují. V hostinci to naštěstí nikomu nevadí. Jídlo roznáší ona sama, a malá pomáhá v kuchyni. 

Starší dívka má po tom útěku všechno v mlze. Přespávání v kupkách sena a opuštěných kůlnách, planá jablka, posbíraná v trávě. Němé slzy, horkost, noční můry. Rozhodne se, že nikomu nepoví, co se doma stalo. K čemu by to bylo? Spravedlnosti se nedovolají. 

O pět let později mlčící slavíček sedne na lep lovci. Zoufale se rozezpívá, ale už je pozdě. Je uvězněn. 

Z práva mlčet se stává povinnost, a z mladší sestry vzpomínka. 

"Prohráváme, kapitáne! Pokud to tak půjde dál, do večera jsme všichni mrtví!"

"Takže nás nakonec obešli ze severní strany?"

"Ano, generál Miška padl..."

"Děkuji za zprávu. Kde právě bojuje jeho družina?"

"Přeskupila se u jižního úbočí."

"Ať se stáhnou. Uděláme rošádu."

"To... to... nemůžete. To je nečestné, sprosté, urážející... ZBABĚLÉ! Nedovolím vám ohrozit krále. Král se nesmí přiblížit předním liniím!"

"Hele, tady umírají lidi a umře jich víc, pokud něco neuděláme! K čemu nám bude čestně umřít? Buď porušíme veškeré naše hodnoty a konvence, nebo jsme bojovali zbytečně. Tohle je válka. Tady neplatí žádná pravidla. Vyhraje ten, kdo je poruší!"

Hlava jí začala pracovat na plné obrátky.

Místo, kde by mohl být další výsadek nakažených, nebylo daleko. Mohla to k němu stihnout rychle. Do tmy se určitě stihne vrátit. Hlad, žízeň ani únavu také nemá. Nábojů má stále dost. Nemá sice podporu oblastního drona, ale její dron funguje spolehlivě. Podařilo se jí zabít tři vetřelce a odhalit Davidův plán.

Výsledek "vaření" myšlenek byl tady jasný, půjde tam.

„Základno, tady Eremi, necelé dva kilometry je další místo, podobné těm, kde jsme našli nakažené. Půjdu ověřit, zda tam nebudou další. A třeba se mi povede nějakého zachránit. Za obhlídku to určitě stojí.“

„Máte právo nevypovídat…“

Gabriel zatýkací formuli neposlouchal, její znění si ze studií pamatoval.

Místo toho se snažil popasovat se s tím, co všechno se během jediného dne změnilo. Rozpadly se veškeré iluze, které měl o svém otci, dokázal, že si poradí s vyšetřováním vraždy, bojoval na život a na smrt a vyhrál, a teď se ještě nechal zatknout za použití magie, aby zachránil vlkodlačku, se kterou se spřátelil.

Až se zítra ráno probudí, bude někým jiným než včera. Jeho život se bude už navždycky dělit na Předtím a Potom.

Až se zítra ráno probudí, bude sedět v cele předběžného zadržení.

Všichni studenti vytřeštili oči.

„Ale... ale... to nemůžete?“ vyrazil ze sebe Justin.

„Možná ne a možná ano,“ prohlásil Snape plochým hlasem, který jen ztěžka skrýval naštvání. Po chvíli ticha, ve kterém by bylo slyšet i špendlík spadnout, pokračoval: „Řekněte mi, pane Finch-Fletchley, myslíte si, že v téhle učebně máte právo nevypovídat, stejně jako před mudlovským stolcem?“

Justin ještě víc zbledl, nebýt uniformy, mohli byste si ho splést s duchem.

„Tak ještě jednou, čí je ten kotlík?“

Ticho by se dalo krájet.

„Nenechte se pobízet, nemáme na to celou hodinu. Brzy vám dojde čas na test.“ profesor Snape významně zvedl obočí.

"Zdravím vás, bratříčci. Jdu navštívit maroda," ozvalo se náhle za stromem.

"Vraspíre!" vyhrkli oba muži překvapeně. Daniel se po chvíli usmál. Jaroslav připojil pozdrav. 

"Jak ti je?" zeptal se příchozí a sedl si na trávu vedle Daniela.

"Už mi bylo lépe," odpověděl ten. 

"Prý už chceš do práce," prohlásil návštěvník.

"Rád bych, ale Josef mě nechce pustit," stěžoval si Daniel.

"Má rozum," zareagoval Vraspír. 

"Jenže já si takovou absenci nemohu dovolit," namítal s obavou nemocný.

"A kdo ti řekl, že chybíš?!" opáčil kupodivu Jaroslav.

Daniel vytřeštil oči. "Kdo mě supluje?! Nemáte právo nevypovídat. Když už jste to nakousli, tak mluvte."

Když mu vrátila meče, připadala si velkorysá. Královna, která pustí ze řetězu víru, aby roztrhala její nepřátele. Margaery, Loras, všechny ty růžičky měly objevit sílu zbožnosti.

Nejvyšší vrabčák před ní stál bosý, špinavý a mírný. To byla jeho největší lest. Lidé se nebojí muže, který mluví tiše o hříchu.

Pochopila to až v cele. Nevyzbrojila svou pomstu. Vybudovala cizí moc.

Cersei Lannister si myslela, že vypustila psa. Až příliš pozdě zjistila, že osobou s obojkem na krku je ona sama.

Zmýlil se však také Nejvyšší vrabčák. Podcenil její touhu po pomstě, kvůli které byla ochotná obětovat i štěstí svého syna…

"Máte, samozřejmě, právo nevypovídat. Je ovšem otázka, jestli to pro vás bude... výhodné," řekl s nebezpečně milým úsměvem.

"Samozřejmě, pokud byste mi řekly, kdy jste začaly pozorovat... náznaky ve změně jejího přístupu... Mohlo by vám to ledacos ušetřit."

Naklonil se nepříjemně blízko a propaloval je pohledem.

"Nic? Ale nemám to chápat tak, že s jejím chováním... souhlasíte, že ne? Protože to by bylo skutečně velmi... nepříhodné."

"Nemyslíš," přerušila ho ruka jemně položená na rameno, "že to trochu... přeháníš?"

"Tohle bylo nepřijatelné a pokud včas nezakročíš, je to jen začátek!" štěkl. 

"Crowleyi," Azirafal se napil čaje, "byl to JEDEN suchý list."

"A máme tě, ty darebáku!"
Tyros neprotestoval, vždycky se rád poučil o místní policejní práci. Ostatně Gwen a kluci ho jistí.
Po nějakých procesních zmatcích se octl v místním ekvivalentu výslechové místnosti. Proti němu unavený a 'hodný' a čerstvý a 'zlý' policajt. Po úvodním kole výhružek (ne příliš vážných) si ten unavený protřel oči a řekl osudnou větu:
"Co kdybysme začali hezky od začátku?"

Elfi si ani neprotřeli očka u jezera Cuiviénen, když do místnosti vtrhl náčelník s právníkem.
"Všechno jste zkazili! Má právo nevypovídat!"
"V jeho případě spíš povinnost," zamumlal unavený policajt.
Tyros se usmál a vyšel ze stanice.

“Proč to děláš složité?” Snažila se znít klidně, ale hlas se jí třásl. “Odpověz, a všichni si můžeme jít po svém.”

Vyslýchaný zíral z okna a mlčel.

Její kolega ji odstrčil stranou. “Nechceš po dobrým?” Chytil vyslýchaného za ramena: “Máš poslední možnost začít zpívat...”

“Zbláznil ses? Když ho natlučem, dlouhokrci nám ho strhnou z platu.”

“A když to nezjistíme, tak z nás Jango udělá Cuy’val Dar, a tentokrát doslova.”

“Já jsem ten debilní nápad neměla.”

“Já netušil, že je trénujou na výslech už v jeslích.” 

Znovu se naklonila k vyslýchanému. “No tak, prcku. Prosím. Kde skončili klíčky od Jangovy lodi…”

"Šerife, nákup zvládneme. No problemo, v klidu nožky hore," prohlásí Johnny.

Rejsek je doveze na místo.

"Chcete nějak..."

"Vůbec, máme systém, nakoupíme tak rychle a efektivně, že budeš čučet!"

"Jasná věc," přitaká Medvěd.

Donesou nákup a vyrážejí zpět.

*

"Takže pak uděláme ty knedlíky.. co je?"

"My... asi... nevzali tvaroh," hrabe Johnny v tašce.

Jedou zpátky.

*

"Teď máte všechno, jo?"

"Jasnačka!"

Na chybějící mléko přijdou po deseti minutách cesty.

*

"Mlíko mám a dokonce mě napadlo, že vlastně na smažený květák potřebujeme květák," hlásí Johnny vesele. 

*

Konečně jedou.

"Rejsku...?"

"Ne. Ne, prostě se obejdeme bez čehokoli, co..."

"My... zapomněli... v obchodě Medvěda."

Ten pokojík byl malý, chudý a ošumělý, jen jedna petrolejka a jedna postel a tisíce prasklin v omítce. Znal jsem jednu každou z nich, z těch nekonečných hodin čekání na to, až přijde – od rodinných večeří. Někdy rozesmátá a laskavá, jindy zlobná, hašteřivá, jízlivá a zlá.

Dokud jsem nepochopil, že budu věčně druhý a věčně sám. Strašlivě jsem se opil, zvracel svůj žal pouličním lampám a děvkám, a pak nasednul na první loď, co ráno odplouvala daleko, pryč.

Vezla mě do Smyrny, Cařihradu, Jeruzaléma. Ale její oči byly stále se mnou.

Půl roku po mém odjezdu ji zastřelil žárlivý důstojník.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že či nepôjdeme ovce pohľadať. Veruže už dobrého pol roka som ich nevidel.
- A vari sa o nich to krepie psisko nestará?
- Veruže nestará. Pred mesiacom sám domov pribehol a odvtedy len spí a keď sa ho na ovce pýtam, iba sa mi smeje. A to aj keď som naňho valašku vytiahnuť skúsil.
- To určite od predsedu pochytil. Ten tiež, odkedy kontrola z Bratislavy odišla, tak sa na všetkých iba smeje a na otázky odpovedá len tak, že má právo nevypovedať.