DMD 2026

Geralt se tentokrát vrací do města rád. V hostinci se nají, vykoupe se, a dokonce si brouká jednu z Marigoldových písní. Rozhodne se Marigolda vyhledat, večer s korbelem by...

"Zemřel," řekne hostinský soucitně, "hrozná věc, prý topivci."

Geralt ztěžka polkne.

"Ale než," oponuje hostinská, "hospodská rvačka, vlastní loutnou ho..."

"Blbost," houkne štamgast, "dyť ho dostali žoldáci..."

Typický Marigold: Ani umřít nemohl normálně.

Chystá Klepnu k odjezdu, když ho pozdraví muž v kápi. Něco na něm...

"Marigolde?!"

"Ragi Dolm," Marigold řekne důrazně,  "Marigold měl jistý problém s... věřitelem a něčím manželem v jednom."

Geralt se zhluboka nadechne. Pak toho pitomce obejme.

Divoký západ nezná studené soudní síně, zde nejsou soudci v parukách, nejsou tu vychytralí obhájci, chytající za žalobce za každé slovo, vážící důkazy a radící obžalovaným mlčet a neříkat nic. Soudní síní je širá pláň pod hlubokou oblohou, soudcem rychlá zbraň a rozsudek je horce rychlý.

Mlčky jsme padli i my, když večer zrudl a děsivé zjevení s bizoní hlavou zakrylo slunce.

Už jsme jen vzpomínkou, naše kosti rozemlel vítr na prach a smísil s nekonečnými písky. Jsou zaváté stopy našich koní a tyče, kterými jsme vedli karavany na smrt, se rozpadly. 

A Duch Llana Estacada se vznáší nad planinou.

"Maminko..."
"Už vím, dušinko," zarazila Domenge Biatris hned ve dveřích. 
Přítelkyně jí stála po boku, oči přikované k zemi.
"Ale jak?"
"Posaďte se," zvala je ke stolu, kam kuchařka právě odložila kouřící džbánek. "Margo pořizovala na večeři ryby. Ten bídák si tě naneštěstí ještě bere do úst," zamračila se, než Gertrud přistrčila kalíšek.
Biatris se ulevilo. Jestli je maminka na jejich straně...
"Nemusíš mluvit, děvče. Stejně jako jsi nechtěla, aby o tobě rozhodovala moje sestra, nebudu zde mít poslední slovo já. Ta těžká volba je tvoje, ale na všech cestách tě můžeme doprovázet."
Proud slz se konečně prodral na povrch.

Felix netušil, co s tím mají společného korály, ale došlo mu, že je něco špatně. Zapátral pohledem v davu a na jeho pozadí objevil tvář, která mu byla nepříjemně povědomá. Než ale stačil cokoliv udělat, rozletěly se dveře a dovnitř vpadli dva policisté s jedním z pořadatelů v závěsu. A svou pozornost bohužel zaměřili nikoliv na dav, ale na pódium.

„Zatýkám vás...," začal jeden. Felix na pokračování nečekal.

„Vinci!" houkl. Oslovený zdvihl hlavu a zmerčil policisty.

„Benga!“ zajásal a vrhl se jejich směrem. Ubozí příslušníci stačili už jen zaslechnout rozjařené: „Máte právo nevypovídat!“ než je Vincenc poslal do říše snů.

Azirafal má rád lidi. Je to tak nějak v jeho povaze, dokonce tak moc, že má rád i to malé dobro v lidech, které byste možná označili jako skrz naskrz zlé.

Většinou se ale na lidi neváže. Přicházejí, odcházejí, často mnohem rychleji, než anděl stačí postřehnout, asi jako se otevírají a zavírají jeho oblíbené restaurace.

Jeho učitel gavoty je navenek opravdový gentleman. Žije spořádaný život s manželkou a dětmi. Azirafal téhle iluzi chce věřit, opravdu chce. I když ví, že je nešťastný. I když ho občas vídá s monsieur Chardinem.

Když Azirafal zjistí, že zemřel, poprvé se pomodlí za zemřelého.

Hláška přišla, když jsme projížděli hranicí mezi slumovými pásmy. Chatrče hnusnější, všude odpadky a smrad.

"Tipuju drogy."

"Prachy."

"Taky prachy."

Nahlásili jsme postupně a do terminálu nahráli po pár kreditech.

Podle navigace v přilbě jsme se proplétali zapáchajícím labyrintem. Lidi se nás báli, couvali. Zastavili jsme u vrat a zabouchali. Otevřela holka. Uslzené oči, rozcuchané vlasy.

"Kde?"

Vedla nás obrovským prostorem plným rostlin. Na zemi ležela mrtvola propíchaná šlahnouny. Biometrické korále ukazovaly smutek, nemoc a kráděž. 

"Ukažte."

Nevyhrál nikdo. Když dívka zpod trika vylovila vlastní nanovláknový náhrdelník napojený na mozek, uviděli jsme květinu, štěstí a srdce... co to vůbec znamená?

K zálibám Artemisie Leachové patřily návštěvy soudního dvora na Ministerstvu kouzel. Na dnešní den se obzvláště těšila, protože na pořadu dne byl soud se Severusem Snapem. Ten přilákal nejen ji. Soudní síň praskala ve švech, protože všichni chtěli vědět, proč pro Merlina proklínal mudlovská počítadla?

"Severusi Snape, doznáváte vinu v plném rozsahu, že jste zaklel mudlovskou počítačovou síť internet?"
"Mlčte, pro Merlina, mlčte!" snažil se obhájce pacifikovat klienta. Marně.
"Ne, nebudu mlčet! Chtěl bych vidět vás na mém místě, kdyby jste zjistili, že je mudlovský internet zaplevelený pornografickými povídkami s vámi v hlavní roli. Ještě k tomu s  Harry Potterem!"

„Kde hledat tu holku?“

„Netuším. Staré laborky sú prázdne. Doktor sa presťahoval.“

„Víme to zkusit...nějak telepaticky?“

„To fakt nechcem robiť.“

„Můžu já. Vysvětli jako.“

Ako malý Jayce hltal šestákové romány. Mali super vynálezy. Trebárs elixír, po ktorom hrdina videl do hlavy všetkým okolo. Na papieri to znelo fajnovo. 

Nie tak, že mesto hrá naraz sto heavy-metalových koncertov. So strobovacím sprievodom. V centrifúge. 
Dosadli na námestie. Jayce túžil bozkávať mačacie hlavy.

„Telepatia“ vykladal Viktor vedľa pobaveným tónom, „disponuje potenciálom plošného vyhľadávacieho algoritmu iba v prípade, že dáta ladia na rovnakej tónine, resp. všetci myslia rovnako. Čomu sme zabránili. Takže tak.“

„Ssso?” zaúpěla užovka. Otazníky se roztočily jako ruleta. 

„Bingo!” zašeptal skokan. 

Přihlížející ztichli. Masařky dobzučely, komáři si v šoku ohryzali vlastní sosáky. Vážky se přestaly ovívat a jedna po druhé se zřítily do bažiny. Alberto zcepeněl.

Kulevra se svíjela ve snaze dohlédnout na špičku vlastního jazyka. Měl špatnou barvu, texturu i tvar. 

„Moje nádherné rosssdvojení!” 

K rozdvojení došlo na zcela nečekaných místech. Hlava vyrostla, oči se protáhly a zazářily jako drahokamy. Kulevra protočila panenky. 

„Merde!”

Vypadala jako panenka! Růžová a nádherně hladká. Kůže ztratila šupiny, nešustila a rozhodně se nedala svléknout.

Užovka naposledy zasyčela a  princezna se zvlnila v bocích.

"No..." začal Alex.

Sofi si sedla vedle něj na gauč a Teddyho nechala hrát si na zemi s dřevěnými kostkami. Zapnula lampičku a nastavila ji tak, aby svítila Alexovi přímo do obličeje.

"To je výslech?" řekl Alex nervózně, snažíc se zlehčit situaci.

"Ano," odpověděla mu Sofi.

"Tak to mám právo nevypovídat, že?" snažil se Alex pokračovat v humorném duchu.

"V tom případě spíš na gauči," pokračovala Sofi ve svém, "dokud mi nevysvětlíš, kde jsi byl. A dobře si rozmysli, co mi řekneš."

"Já... byl jsem v práci..." zakoktal se Alex.

"Hmm... to ti nevěřím. A proč tu proboha smrdí kuřinec?!"

V ochranném obleku bylo hrozné vedro, přes brýle a respirátor se nedalo pořádně dýchat. Pípání přístrojů se míchalo s hukotem krve v uších a všeobecným šumem a křikem. 
Pacienti, všude pacienti. 
“Robby. Čeká na to dvanáctileté děvče.”
Snažil se zadržet slzy. Neměl by jak je setřít, procedura sundávání celého obleku byla neuvěřitelně zdlouhavá a tady bylo tolik práce. Doktor Adamson ho potřeboval. 
“Dostal šanci. Měl sedmnáct dní. Udělali jsme všechno, co se dalo,” řekla sestra a položila mu dlaň na rameno. Dělilo je několik vrstev. 
Jen kývl. 
Zmáčkl několik vypínačů. 
Odpojil ho od ECMO. 

Doktor Adamson zemřel jeho vlastní rukou. 

Claude Bertrand se zmateně rozhlédl. Zdálo se, že dým je mnohem hustší než obvykle. Ještě před pár okamžiky po jeho boku stál poručík Tellier. Najednou ho nikde neviděl. Veškerá palba utichla. On však nedal rozkaz.
„TAK SNAD ABYCHOM ŠLI.“
Ohlédl se za hlasem. Pohledem padl na vysokou postavu v černém plášti.
„Nikam nejdu. Musím zůstat a zvrátit průběh bitvy!“
A konečně si vyřídit účty s tím...
„TO UŽ NENÍ VAŠE STAROST.“
Pomalu si začínal uvědomovat neodvratnou skutečnost.
„Snažíte se mi na značit, že… Já si ale vůbec nevzpomínám, co se stalo.“
„BYL JSTE ZASTŘELEN. ALE MÁ TO DĚVČE DOBROU MUŠKU.“

Zapomněla na všechno
i na to, že existuje
zapomněla na všechno
ta toho vždy naslibuje
dobré téma, napíšu
někam si to zapíšu
pak půlnoc bije z věže dolů
ona ale není u psacího stolu
spí
Zapomněla na všechno
hlava děravá
zapomněla na všechno
nekonzistence zůstává
jako kletba tohoto roku
ministerstvo pravdy
válka mloků
chce udělat co nejvíc kroků
a tak je dlouho venku
Zapomněla na všechno
někdy to tak bývá
ten duben, to je pěkná síla
všechno pučí
auta hlučí
včelky bzučí
ona bez jediné myšlenky do monitoru čučí
tak se na ni nezlobte
hlava jí upadla
a splašeně pobíhá 

Robby i Abbot se toho pohledu nemohli nabažit. 
Dennis klečel bez hnutí na posteli. Už deset minut. Přesně, jak dostal za úkol. 
Už už se nadechoval k otázce. 
“Ššš,” naznačil prstem Abbot. “Ani slovo, dokud neurčím jinak.”
Dennis kývl. 
Robby mu věnoval polibek na krk a zašeptal mu do ucha: “Dobrá práce, zlatíčko.” 
Whittaker se zachvěl. Dobrá práce. Bylo stále těžší nevydat hlásku. 
Klik. 
Tak je to správně. 
Byl tak blízko.
“Dívej se mi do očí, ano?” Abbot mu zvedl bradu. 
Dennis opět kývl. Abbotovy oči potemněly. 
Klik. 
“Zvládneš to,” ujistil ho Abbot. 
Robby ho objal zezadu. 
Zvládnu to. 
Klik. 

Alex otevřela dveře do kuchyně a nemohla uvěřit svým očím. Byla pryč pouze dva dny. Jednu noc. Jak ještě lépe klec zajistit?!
Stáli uprostřed kuchyně na podlaze oba dva. Panáčkovali jako surikaty. Z Elfova čumáčku se sypala hlína a Zwölf přežvykoval uschlý list. Alex jen stála zaražená zírající Elfovi přímo do očí. Ten pohled opětoval s neviditelným úšklebkem. Jenom promluvit.
„Vy dva patříte za mříže! Zatýkám vás!" 
Elf v tu chvíli vystřelil pod lednici. Zwölf chtěl líně odejít, ale Alex ho popadla do ruky. Vsunula ho do přenosky a začala pátrat po Elfovi s koleny v hlíně na kuchyňské podlaze.

“A tatí, proč je obloha modrá?”

“Protože modrá je nejpomalejší a ostatní barvy jí utekly.” Elanius si nebyl jistý, jestli je to zrovna přesné vysvětlení, ale Samíkovi to stačilo. Tak na minutu.

“A kde je v noci sluníčko?”

“Pod plochou.” To naštěstí věděl.

“A nemůže se tam zaseknout?”

“Nemůže.”

“A co když zasekne?”

“Tak ho A’tuin vyšťouchne ploutví.” 

“A nespálí se o něj?”

“Ne, má chňapky.” Lepší odpověď ho v tu chvíli nenapadla. Začínal panikařit.

“A kdo jí je ušil?”

Želví švadlena? Bohové? A’Tuin sama? Všechno jen otevíralo cestu dalším otázkám.

“Musím se poradit s právníkem,” vypadlo z něj nakonec.

Among Jeremy’s responsibilities was also moderation of New Jerusalem’s discussion forums, which could be tedious at times.

Just like now, when he was going through the thread “Are frogs people?”

Jeremy read the debate with increased dismay. Occasionally he replied to individual posts, urging the discutees to refrain from offensive language and remain civil, but deep down he knew it was futile; when it came to toxicity in debate, the academics were by far the worst.

Finally, he concluded that enough was enough, and banned the entire thread. It made him feel like he just saved New Jerusalem from doom.

„Vy ste pomocníci vraha!“ Paula zoskočila z ležadla. Pred sebou držala vankúš, pripravená zlikvidovať trojicu Brafčákov. „Kde mám šošovku?“

„Kdeže, kdeže!“ vyfúkol dym Kro. „Šošovku sme si nechali. Potrebujeme ju k fúzii. Jej časť nám priniesol Veľký pes.“ 

„Nezožal nás, ani nerozbil raketoplány!“

„A povedal pravdu. Dievča musí za hviezdy!“

Paula netušila, ako ju presvedčili. Stála pred skafandrom, v ktorom mohla urobiť kotúľ. 

„Ak ma chcete vykŕmiť, varujem vás. Rozprávku o perníkovej poznám!“

„Nezmysel. Potrebujeme ťa zamaskovať. Pred kocúrom, žiarením i Striebornou planétou!“

 Bolo dohodnuté. Keď sa všetky rozbité časti šošovky spojili,  vystrelili tri hviezdolety – Dendro, Carboneum, Aramídia – za hviezdy.

Sňatek byl domluvený, ale snaží se být dobrým manželem. Věděl, že kdysi trpěla příchylností k muži, který nic neznamenal. K ničemu samozřejmě nedošlo, jen holčičí poblázněné snění. Ona tomu říká láska, ale bylo jí  sotva třináct, ksakru. 

Tak proč to pořád vytahuje? Jemu se zpovídat nemusí, navíc s hysterickým brekem. Je to pryč, koho to zajímá? 

Bere ji do společnosti, nosí jí květiny, a ona místo vděku vzlyká, že si ho nezaslouží! 

Je klidný, nic jí nevyčítá, ačkoliv je otravná.

I pes jenom znechuceně zírá!

Večer zajde za usměvavou Mici. 

Ta za kytky a pár drobných poděkuje. 

Vším, co má.

„Roch ľúbi všetkých. Kro vidí nereálne svety. Grab pije, lebo je bohatý.“ Brafčáci sa uklonili.

 Paula okamžite zabudla, ktorý je ktorý.    

„Medzihviezdne lety?“

„Zatiaľ sa len zalietavame po orbite!“

„Privážame odtiaľ žuvačky Orbit.“

„Máme totiž pokyny.“

Paula dostávala odpovede rýchlejšie, než sa pýtala.

„Dievča príde s vombatom!“

„Nie s vačkovcom. Hlodavcom!“

„Prevezieme ich na Striebornú planétu, za odvrátenú stranu galaxií!“

Paula dúfala, že jej púšť spustošila boľavé spomienky.

„Môj potkan, drahý Ratko, zahynul!“

Nechcela, ale rozplakala sa.  

„Prijmi našu sústrasť,“ Roch nafúkol ružovú bublinu. „Kroch!“ praskla. 

„Kto vám tie pokyny vlastne dal?“

„Minister pre medzihviezdny posun a konšpirácie. Pán Kocúr!“ 

"Jak můžeš v tomhle vedru pít kafe," podivil se svému kolegovi detektiv Carroll Cooley.

"Patří to k práci." 

Oběma bylo horko, seděli v autě naproti bydlišti hledaného muže a jako na potvoru nebylo na ulici žádné stinné místo.

Cooley se pokusil zastínit se novinami, ale moc to nešlo. "No to mě poser."

"Co?"

Cooley parťákovi ukázal článek s fotografií brýlatého muže. 

"Toho jsem někde viděl."

"Toho chlápka jsem ve třiašedesátým zatknul za znásilnění. A teď ho pustili, prej nevěděl, že se nemusí přiznat. Kravina."

Ze sledovaných dveří vyšel muž.

"Jak mu to řekneme?" zeptal se Cooley detektiva, vystupuje z auta.

Byl zahnaný do kouta. Teda… to si ti dva naivkové mysleli. Murray řval něco o tom, že právo nevypovídat se nevztahuje na takové grázly jako on a že mu rozmlátí jeho proradný ksicht. Joyce byla kromě naštvání taky zoufalá.

Krásné. Rozhněvaní lidé neposlouchají motor.

Venku už se vrtule točila.

Nechal je mluvit. Obvinění, hrozby, morálka — slova, kecy, bludy. Všechna znějí stejně. Důležité jsou činy. Jako třeba, když si podplatíte správného mechanika. Ustoupil o krok, pak o druhý, jako zbabělec, jakého v něm chtěli vidět. A právě tehdy pochopili svůj omyl.

Yuri nevypovídal. Jen nastartoval a odletěl i s jejich nadějí.

Nemluvit o něčem, co se možná nestalo, je výsostné právo obyvatel reality. Pak jsou tu ještě děti, blázni, filosofové a spisovatelé, jimž je umožněno či tolerováno mluvit víc a dál. Využiji tedy práva na výpověď, neboť se v duši cítím být střídavě každým z nich. 

Nastával čas, aby si všichni položili otázky, proč tu jsou a jestli tady chtějí či musí být dál. Co se z cesty naučili, co na ní zapomněli a po čem touží. Co jsou ochotni obětovat, zahodit a ponechat. Veskrze velké a náročné otázky pro lidi, možná snazší a menší pro zvířata a jejich kratší životy.

Mysl je mnohovrstevnatý šalebný vesmír a paměť ráda maluje pouťové obrázky, nepříliš podobné pravdě. Zkoušeli o svých vzpomínkách mluvit, ale nalézali pramalou shodu, tak zneklidňující, že se počáteční blízkost rozplynula v záměrném vyhýbání. Jedni měli dojem, že jen na chvilku upadli do sna a jen pozvolna se probouzeli do reality, jiní, že halucinovali a čas si s nimi zahrál hru na nelinearitu, další, v přesvědčení a hrůze, že se zbláznili, skrývali se sami před sebou a odmítali, že by něco takového vůbec kdy prožili, zatímco jiní se usmívali stále ještě trochu zubatými úsměvy a koukali se kolem sebe pronikavýma očima. 

Našla ho v truhle, kam ho matka schovala před všemi, kdo ještě věřili na nevinná kouzla. Vypadal křehce, skoro směšně: bledý stonek, na něm zavřené květy, jako by se bál rozvinout. Stačilo šeptnout správné slovo a rozkvetl. Ne do krásy. Do moci.

Každý květ otevřel jinou touhu. Jeden přivolal závist, druhý strach, třetí tak sladkou lítost nad sebou samým, až člověk zapomněl, koho má nenávidět. Položila korál na parapet a pobaveně se dívala, jak se pod okny zastavují lidé. Jak měknou, jak touží, jak se lámou.

Arabela chtěla štěstí. Pošetilé, hloupé, naivní. 

Xénie věděla, že důležitá je schopnost ovládat ostatní.

Nora je příšerně unavená. Proměna s velkou změnou hmoty je náročná i normálně, natož narychlo. 
„Máte všechno?” zeptá se Blanky. 
„Máme. Mohlas vypadnout, jakmile přiznal ten hrob.”
„Podělala jsem to?”
„Těžko. Jsi civilistka. Ale naše nabídka pořád platí.” 
„Není to pro mě.” 
Zásahovka táhne pořvávajícího Dušana do auta. Gabriela se hne k němu. Roman ji zarazí a Dušan ho sjede žárlivým pohledem. 
Blanka protočí panenky. „Dáreček.” 
Donese se k nim útržek hovoru. 
„Za to můžou ty čubky čarodějnické! Nahrály to na mě! Zažaluji vás za policejní brutalitu!”
„Dobře, dobře. Lukáši, zadokumentuj ty pochcaný kalhoty. Hlavně to omylem nepostni na Instagram.”

Měsíční paprsky odhalovaly cestu do nitra pískovcové skály. Tam, doposud skryt jejich očím, stál oblý kámen pokrytý symboly z dob jiných kapitol lidství. Kamenné lože s mechovou poduškou pro jednoho, čpící vlhkem a podzimním rozkladem. Opuštěný domov pro poustevníka. Dívali se na něj s nepochopením. S tušením. S obavou, že s nimi hora uzavřela jednostrannou smlouvu. Možná se člověkem stane jenom jediný z nich, vyvolený a zároveň odsouzený být strážcem hory a jejího nejasného tajemství. Možná je čeká boj o to jediné vzácné místo, boj, který bude nerovný, zběsilý a naruší jejich dosavadní schopnost nepravděpodobného nesourodého spolužití. Strach i naděje.

Paula sa prebrala na ležadle. Tri bruchaté, ušaté a škaredé tvory ju sledovali.

Napriek nevoľnosti si urobila jasno: „Vy ste opice?“

„Koľká druhová nekorektnosť,“ odpovedal tvor v staroružovej kombinéze.

„Primitívne! Máme právo nevypovedať?“ najprasiatkovitejší sa pohrával s prstami. 

„Podľa Brawina sme najvyšší inteligentný vývojový stupeň – Brafčáky!“  najmenší si potiahol z krátkej cigarety. 

Paulínka sa nadvihla v priateľskej konverzácii: „Vypasená inteligencia! 

„Sme prirodzene objemnejší! Nafúklo nás z tepla! To sú tekutiny!“ 

Protestovali prví dvaja, ale tretí ju uviedol do obrazu: „Vlastne naberáme váhu pre medzihviezdne lety.“ 

„Asi som fakt pripečená.“

„Sme Roch, Kro, a Grab! A čakáme dievča!  Vitaj na Brafkonure!“

Nedokázala už brečet. Taky nedokázala Ferdyho přimět, aby neklečel na podlaze s hlavou v dlaních. Drásal ji pocit, že neplní své povinnosti. Její výchova, rozum i srdce nevybíravě křičeli, že by ho měla utěšovat.

"Ale jako tvoje žena na tebe nemusím žalovat?"

Věděla, že se jen marně chytá stébla.

"Nejsi..." hlesl sotva slyšitelně.

"Ne, jsem... Coura? Je to správně česky?"

"Neříkej to..."

"Mám lhát? Chceš, abychom si lhali až do konce našich dní?"

"Neměla jsi to nikdy vědět."

Vyslovené to znělo odpornější, než když na to jen myslel.

"Ty nedokážeš žít ve lži, Anynko. A já nedokážu žít bez tebe."

Opuštěná žížala se bez povšimnutí houpe v ledové tůňce. Zčeřená hladina Giuliovi tajně zrcadlí rozvlněný Anežčin odraz: pramínek slámových vlasů, co nikdy neudrží cop ani ucho. Plandavá halenka a věčně urousaná sukně. Lýtka bílá studeným květovaným ránem. Giulio má knedlík v krku, cítí, jak ho propalují její jiskřící oči, ale otočit se neodváží. Tolik by chtěl, aby ryba zabrala. Aby mohl stříbřitě pruhované tělo obloukem vyhodit na břeh, ve zlomku vteřiny zlomit vaz. Aby jí mohl předvést, co se pro ni naučil.

Pstruh zůstává v úkrytu. Giulio mlčí. Anežka taky.

Rozpaky, kdysi rozpuštěné jak vosk, se tiše plíží mezi kořeny.

Klepeta cvakla a podezřelý odlepil obličej od kapoty.

"Máte právo nevypovídat. Vše, co řeknete, může být použito proti vám."

"Ale já nic-"

"Vy jste mě neposlouchal? Mluvim snad mongolsky? Prostě nic neříkejte."

"Můžu si říkat, co chci. Jsem občanem ČR. Nic jsem ne-"

"Mlčte. Po zatčení nikdy nikdo nic dobrýho neřekne. Zvlášť po vraždě. Máte to zkreslený."

"Nikoho jsem nez-"

"Achjo. Nedáte si pokoj. Škodíte sám sobě. O tom, jak jste to udělal, proč a tak dále, povyprávíte u výslechu a za přítomnosti svýho právníka.

"Nechtěl jsem! Nechtěl jsem, byla to nehoda..."

"A je to. Vidíte, měl jste držet hubu."

“Cha! Myslels, žes mě dostal?” zasmál se padouch ďábelsky a prudce se obrátil. Překvapeného hrdinu uvěznila v ranci pod stropem nášlapná síť.

“Jen se zmítej mřenko! Pohleď!” trhnul závěsem a odhalil složitý stroj, čímž se dostal k hrdinovi zády. Zamilovaně si prohlížel píšťaly a ozubená kola.

“Až stlačím tuto páku, spustí se můj plán k ovládnutí světa!” dramaticky vztáhnul ruku a na chvíli strnul. “... můj plán k ovládnutí světa!” zopakoval důrazněji.

Když se nic nestalo, s povzdechem se obrátil. Hrdina nehybně visel v síti.

“Zase infarkt? Ti dnešní hrdinové nic nevydrží!” povzdechl si pavouch a šel si radši uvařit kafe.

Medvěd popadne drápy dveře u řidiče a vytrhne je. Vřeštící Dušan se snaží přelézt na sedadlo spolujezdce.
Medvěd za ním neleze. Civí někam k benzínce a couvá. 
Pryč! 
Dušan vyskočí z auta. 
Vmžiku jsou u něj obě šlapky a somrák a z kamionů vyskáčou zakuklenci. Všichni začnou řvát.
„Policie!”
„Lehni!”
„Ruce na zem!”

Gabriela si stíní oči před prudkým sluncem a s obavami hledá. Nikde žádná krev. Šlapky a somrák se převlékají do civilu. Nora sedí na obrubníku. 
Dušan leží zpacifikovaný na zemi a v rozkroku má velkou mokrou skvrnu. 
Dva zakuklenci se hádají, kdo si ho vezme do auta. 

Důstojník přichází na schůzku se svou milovanou. Je oděn slavnostně, hlavu nese vysoko, obličej má vážný a důstojný. Oči mu svítí očekáváním. Přijde nebo se opozdí jako posledně? 

Slunce zašlo, obloha je šedivá a deštivá. Ochlazuje se, fouká studený vítr a šeptá mu do uší. Možná jsou to hlasy. On ale nevnímá nic jiného než její vzdálenou rozmazanou tvář.   

Kolem něj se hlasitě propadá zem. Hrudky hlíny odletují do všech směrů, zasypávají ho dusivým prachem.  A pak přijde první polibek chladného železa. 

Důstojník se usměje. Jeho milovaná roztáhne kostlivou náruč a spojí své rty s jeho. 

Čekání je u konce. 

“Jsi si pořád jistá?” zeptala se naposledy Renáta.

Milada pevně přikývla. Rukama si přejela po nové cestovní suknici.

“Děkuju za nabídku, ale…” nervózně se zasmála, ”Nechci díry v paměti. Radši zůstanu sama sebou. Nechci, aby mě zlomil. Nebudu si ho pamatovat v dobrém.”

Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

“Ten ďáblův zplozenec si nezaslouží, aby si ho kdokoli pamatoval v dobrém.”

Podívali se na sebe.

“Ale na tebe, paní Renáto, pamatovat v dobrém chci. Za zbytek života vděčím tobě.”

Renáta sledovala, jak se zvířený prach ztrácí za ohybem lipové aleje a zašeptala: “Změnilas moji cestu. Ani já na tebe nezapomenu.”

René Ocelot se na všechny blaženě usmál a omdlel. Udeřil hlavou o zem a přestal dýchat.

Dana se k němu vrhla, velice profesionálně mu vytáhla zapadlý jazyk a zahájila masáž srdce. Ocelot otevřel oči a řekl: "Pistáciová." Zase oči zavřel a začal hlasitě chrápat.

"Dano, ty jsi úžasná," řekl obdivně Jannis. "Provdáš se za mě?"

Zvedla se zadýchaně od zachráněného Ocelota, zamyšleně se podívala na Jannise a řekla ano.

"Dano, ty jsi tele," zakroutila hlavou malá Eleni. "Vždyť ani nevěděl, jak se jmenuješ!"

"Jak jste se vůbec seznámili?" vyzvídala Martha.

"V nemocnici, jsem zdravotní sestra. Byla tam jen jedna postel."

Den končil. Cave si pročítal hlášení vědeckých týmů. Výsledky z testovací šachty č. 9 jej nepotěšily.

„Vstřikování DNA kudlanek do lidských subjektů nefunguje? Škoda, výroba kudlankolidí se zdála slibná. Dobrá, tyhle testy ukončíme.“

Další návrh ho zaujal. 

„Bombardovat testovací subjekt paprskem ze supravodiče? Proč? Aha, aby se něco stalo. Hm, to stojí za zkoušku. V zájmu vědy…“

Pak důrazné varování – je potřeba zatajit zmizení astronautů. 

„No co, Caroline se postará,“ udělal si poznámku do diáře, vzal si sako a šel k výtahu.

V lobby Aperture Science, na něj čekala skupina mužů v oblecích.

„Pane, půjdete s námi. Máte právo nevypovídat…“

Eduard nebyl hlupák, ale vzhledem k okolnostem bylo snazší předstírat, že jím je. Bylo mu sotva patnáct, když pochopil, jak snadné je zbavit se v téhle zemi krále. Možná, kdyby neměl náhradníka, ale ve hře byl jeho mladší bratr i vlastní syn. 
Jak se matka zbavila otce, věděli všichni. 
Čekal. Tři roky byl loutkou v rukách královny matky a Mortimera. Věděl, že jeho čas přijde. 
V den dovršení plnoletosti si nadělil dárek. Spolu s přáteli přepadli Mortimera, uvěznili ho v Toweru a v tichosti ho bez soudu popravili.
Královna vdova dostala na výběr - vše svést na milence, nebo ho následovat.

Zahleděli se na ikonu položenou na pultu. Přísný pohled vševládného Krista přitahoval oči.

Vzduch kolem Reného Ocelot se rozvlnil. Z jeho těla se odloupla průhledná bílá postava, protáhla si ramena, zamávala malé Eleni, napřáhla ruku k obrazu a propadla se do něj.

René Ocelot vykřikl: "Stát! To je přepadení!" Zapotácel se.

"Jste v pořádku?" zeptala se ustaraně Martha.

"Všechno je pod kontrolou. Jste zatčeni. Policejní pes bude odveden do evidenci pistolí a k očkování proti buldozerům. Šach mat, holčičko, tohle je rošáda!"

"Myslím, že není v pořádku," usoudila Dana.

"Třeba se z toho vypovídá."

"Mám právo nevypovídat," prohlásil spokojeně Ocelot.

Udýchaně vběhli do Ellas Market, ruku v ruce.

Jannis beze slova vybalil na pult z umolousané utěrky starobylý obrázek.

 Aristides, Martha, malá Eleni a René Ocelot jen zírali.

"Zabalil jste to jak tlačenku do papíru," napomenul ho Ocelot, "vždyť je to nesmírně nebezpečná zbraň!"

"Jemináčku," vyjekla Jannisova přítelkyně.

"A vy jste kdo?" udeřil Ocelot tvrdě.

"To je moje přítelkyně," hájil ji Jannis, "eh, jak se vlastně jmenuješ?"

"Dana," odsekla uraženě.

"Brácho, kdyby blbost kvetla, tak ty jsi jak-"

"Jo, já vím. Jako támhle ta kytka. Promiň, Dano," usmál se omluvně.

"To není kytka, ale mořský korál," usadila strýce malá Eleni.

Tác zkroušeně hleděl na Jana, jak velmi soustředěně cosi kutí za pultem. Možná mu neměl všechno vyklopit na rovinu a nechat ho v iluzi, že si svou cestu našel sám. Ale myslel, že zrovna on to unese. Který rarach mu tohle našeptal?
Jan postavil na stůl exoticky vyhlížející konvičku a odlil do dvou malých misek našlehanou hnědou tekutinu.
Profesor upil a zašklebil se. "Těžké pokání."
"Udělám vám kávu."
"Ne, já se vpiju. Takže odpuštěno?"
"Jasně. A další úkol?"
"Na gymnáziu potřebují nového fyzikáře. Někoho s praxí."
"Znám."
"Kdo je to?"
"To vám v žádném případě neřeknu. Mám taky svoje tajemství."

"Nechápu, pane profesore," pronesl Jan,. "kde jste tak rychle sehnal psychologa pro Ctibora?"
"Stačilo oslovit absolventy a bylo. To víte, když učíte základní kurz, poznáte všechny studenty. A vyberete si jen ty nejschopnější. Jako budoucí spolupracovníky. A o ty ostatní se postaráte jinak."
Jan svraštil obočí.
Tác vzdychl: "Ano, ten leták o Tibetu jsem vám dal na lavici já. Pochopte. Byl jste roztěkaný, nesoustředěný, chtěl si vyzkoušet úplně všechno. Vrátil jste se jako schopný organizátor a odsud z kavárny zařídíte to, co já bych oficiálně nemohl. Vadí vám moje upřímnost?"
"Ne," zvedl se Jan. "Odměním vás za ni. Po zásluze."

As their cats were quite demanding when it came to quality food, Damien and Atal were going to invent a new food type for them.

They set a large pot on the heater, and threw in things that cats were eating, like some dead rodents, insects, or a cup of catnip. The latter proved to be disastrous however; the concoction suddenly boiled over, spilling out of the pot and onto the floor, and started fuming heavily.

“What now?” asked Damien after shutting off the fire alarm.

Atal looked at the mess. “Maybe we could try honeysuckle next time?” he suggested.

Měl to před sebou černé na bílém... Slyšel už o trpaslících bez práce. Přestali se mýt... až celí zmodrali. Shlukovali se do kolonií nepokrytých flákačů a životy se jim smrskly do jediného slovesa.
"Hajhou," pozdravil předáka.
"I s tebou," dostalo se mu na oplátku.
"Přišel jsem... za celou naši směnu. Prosimtě nedělej to. Už pro ty vodkroucený roky."
Věděl, že to bude na dlouhý lokte. Pokrok nezastavíš. Inovace a nejnovější trend - přirozená blbost - jim bere práci.
"Sám víš, že to jinak nejde. Orci pracujou dvakrát tolik a nic za to nechtěj. Co mi zbývá?"
"Máš právo nevypovídat!" Zkusil ještě zoufale.

Mezi štíty mizí přetvářka. Namyšlenost spláchne déšť, dokonale připravené plány se smýknou po ledové plotně do propasti. 

Střevlíkům lze bezpečně přiznat slabost a hořcům ukázat něhu, kterou lidé dole v údolí pohrdají. Strach může řvát nahlas a barevná radost se vnáší bez provázku.

V plamenech ohně shoří civilizační opatrnost. Tváří v tvář tichu lze mlčet věty, které ani nejbližší přítel nikdy neuslyší. 

Kameny ani voda nesoudí. Co se stane v horách, zapadne do puklin nebo vykvete na stráni.

Hory lež netolerují a mocný drak si pamatuje. Nablýskané i smradlavé výmysly namotává na drápy jako vlákna. Svět pod ním je nahý.

„Dobré ráno,“ usmál se Tanal Jatvanar vlastnímu vtipu a zkontroloval upnutí řemenů držících končetiny spoutané osoby. Jemu osobně bylo jedno, kdo to je. Věděl, že vinni jsou všichni, a nezáleželo na tom, kdo byli před zatčením.

„Já nic neudělal,“ protestoval připoutaný ke skřipci. Do hlasu mu pronikla panika.

Tanal Jatvanar se nadechl toho sladkého oparu strachu, který připoutaného obklopoval. „Jistě, a o ničem nevíte,“ odpověděl Tanal Jatvanar. Tuhle výmluvu slýchal několikrát denně.

„Podle Lederských zákonů máte právo nevypovídat. Já sám doufám, že tohohle práva využijete co nejdéle,“ olízl si nedočkavě rty. Už teď byl vzrušený, a to ještě ani nezačal.

"Dnes si připravíme dezinfekční lektvar. Můžete ho používat tam, kde potřebujete něco vyčistit. Například vodu z kaluže v případě, že jste někde v divočině, nebo po nasáknutí do obvazů. Při přípravě lektvaru byste si měli dát pozor na dvě věci,“ mávl profesor Křiklan hůlkou a na tabuli se objevil postup a ingredience na přípravu lektvaru.

„Za prvé, šalvěj, kterou budete používat, je třeba mít sušenou, a to při svitu tří po sobě jdoucích úplňků. Za druhé, korál, který budete drtit v posledním kroku, by měl projít květenstvím. Upozorňuji, že se jedná o velmi vzácnou ingredienci, proto s ní zacházejte opatrně.

Uvnitř stavení se setmělo. Hranatá postava v mantlu zakrývá dveře. Pergamenová kůže plná vrásek, vlasy stažené pod mokrým kloboukem, v ruce hůl. 

Nemluví. Temné oči prohlížejí vetřelce. 

„Promiňte, dům vypadal opuštěně. A venku tak hrozně prší. Zaplatíme vám za nocleh,“ padá ze mě. Nehovoříme stejným jazykem. 

Rita se sune z pryčny, stojí kousek za mnou. V ruce peněženku.

Ignoruje nás. Vytřepává kabát, věší ho na trám. Odněkud ze tmy vytahuje otřískanou hliníkovou konvici a vychází zpátky do deště. Vrací se s vodou. Ukazuje na náš vařič. Úslužně stahujeme ešus z hořáku. Kývne, staví nádobu na oheň a rozpřahuje ruce.  

Vítejte.

Čekala je infiltrace imperiální základny.

Lefty tvrdil, že si může nechat svoji normální výstroj, ale Dots nechtěl nic riskovat. O kbelík zelené později z něj byl obstojný Boba.

“To si ze mě děláš srandu!”

Druhý Boba byl o něco menší, zato sehnal raketový batoh.

“Já myslel, že máme být čtyři různí lovci…” divil se třetí. Při pohybu bylo slyšet, jak mu bzučí kybernetické protézy.

“A proto jsem chtěl předem určit, kdo bude kdo,” povzdechl si čtvrtý.

Poslední, reálný Boba vycouval s uličky, kde se jeho dvojníci sešli.

Měl by to ohlásit. Ale měl pocit, že by mu to stejně nevěřili.

Maminka zastrkuje Filípkovi cíp košili do kalhot. „Jako ze žurnálu, můžeme vyrazit.“

„Tatí, jedeme autem?“ 

„Dneska ne.“ 

„Ale já chci řídit! Vzuuuuum,“ kluk krouží po bytě. „Jsem závodník.“

„Můžeš si vzít šlapadlo.“

„Filipe, stůj!“ Žena křičí. Marně. Nablýskaný žlutý stroj kosí záhon tulipánů. „Deratizoval jsem ty parazity!“otáčí se klouček hrdě na tátu. 

Muž tuhne, maminka táhne syna od poničených květů. „Filipe, co to meleš? Kytky jsou  živé.“ 

„Byly. Než je někdo zlikvidoval.“ Muž se shýbá pro květy. Jeden podává ženě, druhý dceři.

„Hrdinství vypadá jinak,“ otáčí se na Filipa. 

„Nemusíš mu to vysvětlovat,“ žena se usmívá. „Nebo radši ano.“