DMD 2026

"Ach! Dobré ráno. Tak časný návštěvník! Hosta jsem nečekala."

"I vám dobré jitro, má paní. Odpusťte, že ruším. Měl jsem práci poblíž, a navzdory kuropění jsem již znaven. Chvíli si u vás odpočinu."

"Promiňte, jsme ještě neoděni."

"Nevadí. Ani já toho nemám příliš na sobě."

"Spali jsme totiž. Synka ale probudil lomoz. Copak se venku stalo?"

"Strašlivá nehoda. Automobil a tramvaj... Tolik mrtvých!"

"Ach, jak smutné! Sama jsem měla odjet, víte... Byla jsem však líná."

"Vím. Neželte toho. Kdybyste nebyla tady, už tady nejste vůbec."

"Tedy přeci štěstí!"

"Jistě. Dovolte, jen si vás vyměřím. Pro příště."

"Jak je libo, pane."

Bylo to jedno z těch líných deštivých odpolední, jako stvořené k hraní her.

„Tvůj pekelný kůň mě pozoruje!“

Crowley zaúpěl: „Slovy tvých smrtelníků… je to... interaktivní. Co ti pořád vadí?“

„Dívá se to na mě. A ta tvoje černá horda je určitě nastavená na podvádění!“ vypískl Aziraphael. 

„Dobrá, vezmu si bílé.“

„Ale...,“ zaprotestoval, ale Crowley už obrátil šachovnici. „Takže, protože se změnily strany, jsem znova na řadě.“ Prohodil mezi sebou krále a věž.

„A teďka ten nejpodlejší trik! Taková zbabělá rošáda!“ Anděl už nadskakoval.

„Klídek! Prý to šetří čas. Takže usedni na svou zkostnatělou zadnici, anděli, a začni konečně hrát!“

Poslední den, poslední velké stoupání.
Moc se o něm nemluví, ale je snad horší než proslulé Devil's Staircase.
Naštěstí je úplně na začátku dne.
Někteří vyjdou nahoru a pohlédnou na cestu vinoucí se dál, do vzdáleného údolí, načež ztratí odvahu, protože čtyřiadvacet kilometrů je čtyřiadvacet kilometrů a nedá se z toho utéct, vrátí se dolů a do Fort Williamu jedou autobusem.
Vyjdeš nahoru. Mrzne a svítí Slunce, kopec není tak strašný, jak ho pamatuješ. Další takový.
Cesta míří do údolí, na druhé straně zátoky ti kyne Pap of Glencoe, za tebou, hrozně hluboko, odpočívá Kinlochleven.
Autobusem?
Tak tu hru nehraješ.

Ernie zvedl ruce otevřenými dlaněmi před sebe: „Kamarádi, přece ho nenecháte, aby z nás udělal zvířata.“

„Kamaráde,“ zavrčel Michael: „prostě mu řekněte, co chce vědět a můžeme spokojeně pokračovat.“

Erniemu ztuhl úsměv.

Proč vlastně? Proti čemu tady brojíme?

Ramena mu klesla, otočil se nejdřív k Justinovi, pak k Edgarovi: „Skončili jsme, drazí přátelé.“

Tucet tváří se rozjasnil nadějí.

Pak se rozšafně otočil ke Snapeovi: „Milé publikum, podívejte se na tenhle kotlík. Na vysokém plameni z něj hořká kaše vytryskla. Proč však? Jaká ingredience to způsobila?“

Dramatická pauza.

Ernie se ďábelsky zachechtal a utekl za katedru: „Chyť mě, kdo to dokážeš!“

Pan Pollock a pan Rappaport spolu opět seděli nad šachovnicí. 

V hlavě pana Rappaporta se jako vždycky odvíjely slavné partie. Toužil jít ve stopách velmistrů, používat jejich oblíbená zahájení a gambity. Jenomže jako obvykle mu to pan Pollock kazil, bezstarostně táhl podle svého a neohlížel se pranic na to, jak má správná partie vypadat. Zvláštním řízením osudu to většinou býval on, kdo vyhrál.

Pan Rappaport opravdu nerad porušoval své zásady. Ale když viděl, jak se nečekaně přiblížil soupeřův jezdec, který v příštím tahu hrozil vidličkou, potom se zbaběle odchýlil od svých krásně promyšlených tahů a místo toho provedl neplánovanou rošádu.

Jimram hraje se Lvem. Na Lvu je vidět podstatně menší zkušenost s touto hrou. Ale snaží se, seč může.

"Vida, rošáda! Vidím, že přece jenom už začínáš chápat principy hry a souvislosti," okomentuje Jimram a odpoví svým tahem.

Hra pokračuje. Leč relativně brzy Lev povstane a potřese Jimramovi rukou:

"Vyhrál jsi."

"Myslím, že jsi to vzdal příliš brzy. Mohl jsi ještě pár tahů zkusit. Dáme odvetu?"

"Kdepak. Příští partii si dej raději s Tadeášem."

"Zbabělče."

"Houby zbabělec. Já toho chci co nejvíc odpozorovat. Ať je to příště lepší. A Méďo, pivko prosím, vyschlo mi z té náročné hry v krku!"

Na té kočce od sousedů bylo něco… divného.

Samozřejmě, všechny kočky byly trochu zvláštní, ale tahle byla podivín i na jejich poměry. A ostatní jí to dávaly nepokrytě najevo.

Ne, že by se s ní praly. To občas zkusil nějaký obzvlášt natvrdlý kocour, a pokud ho nezpacifikovala sama, dostavil se rychle její páneček. Ale vyhýbali se jí, jak jen to šlo, v té obří plíživé partii šachů, které kočky hrávaly na dvorcích a zahradách.

“Kirjavo, nevíš, kam jsem dal klíče od auta?”

Ono taky s pánečkem, který s ní nejen mluví, ale taky za ni odpovídá, je těžké být normální.

Maria vkročí na univerzitní půdu. Za kamenným výrazem dokonale skrývá strach, hlad, zimu i vyčerpání. Ví, že dneska jde o všechno. 
Je prakticky bez akademického vzdělání. 
Cizinka. 
Její sestra dře do úmoru, aby jí posílala peníze na skromný život v Paříži.
Žije v podkroví, kde není v oknech sklo.
Učí se celé noci.
Hladoví.
A přesto ví, že ji přijmou. Někde uvnitř už ví, že tenhle krok je jenom posledním krokem na dlouhé cestě. 
Už vyhrála.
Doslala se z Varšavy až do Paříže.
"Madame Skłodowska," ozve se hlas a Maria vstupuje před přijímací komisi.
Ví, že její místo je tady.

Rázně vezmu za kliku.
Sedí u stolu. Spatří mě a vytřeští oči. Vidim nevěřícný úžas, postupně se měnící v strach.

Ráno jsem Jurovi řekla, že kdybych se nevrátila, tak mě šéf nejspíš zabil. Pak jsem naklusala do jeho kanceláře a všechno mu vyklopila. Jak mě Jura oslovil kvůli své sestře, když jeho snahy o nápravu selhávaly. Jak mi ukázal chlápka, kterého podezříval, že jeho sestru dohnal k smrti. Neměl nic, než tušení.  Moc jsem mu nevěřila, ale zkusila jsem být návnada. Klaplo to. Navíc…

Podívám se na muže na druhé straně stolu. 
„Kapitán Vavříková, Odbor obecné kriminality. Přebírám váš případ."

„Co to je, toto?“ mává Gwen jakýmsi papírem.
„Když s tím máváš, tak to nepřečtu,“ povídám klidně. „Kdybys mi to půjčila...“
Mé oči skenují text. Jednou. Podruhé.
„Co to je, toto?“
„Dyť na to jsem se právě ptala!“
„Pozvánka na bál?“
„No!“
„A seznam zvaných?“
„No právě!“
„Voldemort?“
„Co budem dělat? Jako někdy se zdá, jako by byl upír, protože dokud ho nepozveš, tak sem nesmí, nebo tak nějak, ale vony ho pozvaly.“
„Na bál? On bude tančit?“
„Tess! Soustřeď se! Co budem dělat?“
„Nevím, jak ty,“ povídám, „ale já si najdu tu největší mařenu a schovám se za ni.“

„Jenže je pravda… Ano, kdybych to byla neudělala, tak tady nejsem. Tedy, nebyla bych už tady, kdybych to nebyla udělala. Nejsem tady, nebyla-li bych… Nebyla bych, kdybych byla… a nejsem…“ Madi bezradně rozhodila rukama. Vzápětí ze sebe vychrlila proud slov – nejspíš arabsky, jak si Eliška domyslela. K jejímu překvapení teta Toninka odpověděla stejně. Říkalo se o ní, že už v mládí uměla spoustu jazyků, ale arabsky? 

„Když si to vezmeme kolem a kolem, kondicionály ve francouzštině jsou zatraceně těžké,“ podotkla po chvíli teta. „Člověk se do toho hnedle zamotá. Každopádně, sehrát divadlo, že je Madi mrtvá, vypadá jako smysluplný plán.“

“...a tak při svém pádu strhl z nebes třetinu andělských duší a uvěznil je do pozemské hmoty, kterou sám přetvořil po svém. To jsou lidé, my všichni, naši sousedé a bližní, odsouzení k vezdějšímu soužení, než se duše rozpomenou a vydají se zpět k Bohu. V jejich probuzení leží váš úkol.”
"Hej, a potrestal ho někdo?" špitla za pokrčenou dlaní Claria.
"Koho?"
"Zlého, ďábla, přece."
"Hmmm... ne? Tedy i samotný pobyt na zemi je trest a jestliže je tu s námi..."
"Takže nastrčil lidi, aby to odnesli za něj?"
"Učíš se rychle, sestřičko."
“Ty, Bibi, není ten ďábel trochu zbabělec?” 

Konec směny se obvykle nesl v úlevném veselí, ale tentokrát bylo ve Dvoře ticho. Každý věděl, co se stalo, a i kdyby nevěděl, ta rošáda Osudu byla cítit všude.

Doktor Mechorost dokázal té nešťasné ženě šipku vyoperovat a tvrdil, že se zotaví, ale Šichtusem lomcoval střídavě vztek, výčitky, a zoufalství. Kdyby nešlo o něj, tak by se do toho přece Osud nevkládal. Karotka se snažil přivést ho na jiné myšlenky, a i ta žena, když se probrala, mu děkovala, že ji odnesl sem a zachránil ji.

Nakonec to vyřešili Tračník s Nobym. Prostě Šichtuse sebrali a šli ho pořádně opít.

“Ten chlap je hroznej,” špitla Bibi Darje. “My si přišly pokecat, a on se nedá odbýt!”
“Jsi prostě moc atraktivní,” vyprskla Darja. 
“A on ztřískanej jak Dán!”
Teď vyprskly obě. Číšník před ně postavil druhou láhev.
“Slečno, můžu vás pozvat na drink?” připotácel se znovu muž ve středním věku.
“Moment,” odbyla ho Bibi. Naklonila se k Darje. 
“Hele, jdu na WC. Zkus ho nějak vyprovodit. Prostě řekni, že jsem pryč.”
“Jak pryč?”
“No, že kdybych tady do pěti minut nebyla, tak už tady nejsem.”
“Ale vždyť tu seš?”
“Ale nebudu! Jestli ten vobejda do pěti minut nezmizí, zdrhám záchodovým okýnkem!”

Z dálky zaslechla nějaký zvuk - jemné hučení - bzučení.  Zaposlouchala se víc - ten hluk znala.

Zvuk létající pracovní plošiny.

Její dedukce se ukázala jako správná. Vypadá to, že další výsadek proběhl nebo probíhá na třetím místě. 

Musí si pospíšit. Zrychlila ještě více. Dron již objekt také zaznamenal a označil živé organismy poblíž. Stihne to?! Bude možné někoho zachránit? 

Zvuk plošiny se začal od Eremi vzdalovat.

Kruci. 

Došlo k výsadku.

Ten zbabělec David určitě vysadil další nakažené lidi a zmizel se schovat. Zbaběle pomáhá svým miláčkům nám škodit. Moc dobře ví, co by se mu stalo, kdyby se nám podařilo jej chytit. 

Jaroslav se natáhl na trávu. Země ho trochu studila, ale sluneční paprsky pronikající bělostnými okvětními plátky hřály. Přivřel oči a přestal poslouchat debatu svých společníků. Štěrbinou přimhouřených víček pozoroval hru světla ve větvích.

Býval by snad usnul, kdyby mu do uší zničehonic nevtrhla věta "Kdybych tady nebyl, tak už tady nejsem!"  

Vytřeštil oči, neschopný utlumeným mozkem rozklíčovat zjevný logický paradox.

"A kdybys tam nebyl, tak nás tu dnes není víc!" přiložil polínko druhý hlas.

"Jenže tu jsme a není moc možností nebýt někde jinde."

"Aspoň víš, že se nikdy nestane, abychom nebyli nikde."

"Jen jsme občas tady i tam zároveň."

„Dva sa rozpadli!“ Paula si prepočítavala vlastné molekuly v skafandri.

„Vysvetlím!“ šepol dúhový skafander Roch.  „Dendro – drevený raketoplán – slúžil na rýchly štart. Keď dohorel, teleportovali sme sa do Carbonea. Odklonil nás mimo nespojitých gravitačných síl. Je odolný, nemagnetický, ale ľahký.“

„Preto letíme v Aramídii. Tú nerozfúkne ani medzihviezdny vietor,“ Kroov skafander zadymil.

Grab si veľavýznamne odgrgol: „Táto premyslená rošáda nie je zbabelá. Vesmír je zbabelý. Neustále od nás uniká. Nechce, aby sme mu preleteli cez hranice.“

Mimo hviezdolet sa mihali guľaté planéty a Paule sa zdali dokonale ploché.  

„Už žiadny hluk. Vstupujeme do Ružovej diery, vypľuje nás pri Striebornej planéte.“  

Sylvain si naposledy dodal odvahy a pak se chopil mocného klepadla.
"Kdo si žádá vstoupit?" ozval se zpoza vrat ženský hlas.
"Je suis Sylvain Verlac, Chasseur d'Ombres, je demande une audience auprès de mon père."
Křídlo těžkých dveří kostela se rozrazillo a Matthew spatřil drobnou blondýnku v bojové výstroji. 
Dívala se na Sylvaina jako na ducha.
"Sylvain? Tu est... mort!" vydechla.
"Ne, nejsem," přepnul do angličtiny.
"Sylvain..." zopakovala. "Tu noc..." lovila anglická slova, "kdy zahynul Lucas... umřeli všichni mimo tyto zdi. Myslela jsem, že i ty."
"Elise," zjihl Sylvain, "jsem rád, že jsi naživu. Ale teď nás doveď k otci."

Považoval to za geniální plán.

Zachrání lidstvo, když podpoří enklávu v Nordkappu. Pošle tam Grace s Henrym, respektive je nezastaví, jen je nechá sledovat.

Andrageny bude chlácholit, co to půjde, že rozjíždí plán na uskutečnění jejich plánu, aby získal čas. I když mu dost šlapali na krk a byli netrpěliví.

Nakloní si zpátky Henryho, zapomenou na těch pár výhružek, které možná jeho směrem vypustil, obejmou se, však jim jde o totéž… a pak ho nastrčí místo sebe.

Lockwell měl skoro chuť si oklepat dlaně v gestu dobře odvedené práce.

Jenže se nechal uchlácholit vlastní bláhovostí a zapomněl na plán B.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si do dediny za Ančou nešiel, keď ti je predseda v Bratislave, kam si ho tá kontrola predvolala.
- Jáj, Jarík. Vari nevieš, že predseda do tej Bratislavy nešiel?
- Akože nešiel? Veď ho predvolali.
- Vymyslel si, že tam nemusí on. Že tam môže niekoho iného z úradu poslať. A tak poslal.
- A koho že tam poslal, Pištík môj?
- Anču poslal. Tá jediná sa tam nebála ísť.
- A čo teraz budeš robiť?
- Čo by som robili? Pôjdem do vedľajšej dediny. Za Marienou.

Kůly se skácely jeden po druhém. Provazy a sítě povolily. Neovladatelný kolos prolétl přímo prostředkem a zanechal po sobě zkázu, zhoubu a dvanáct strnulých dětí.
"Jsme v naprostém háji, vážení," shrnula to Catra.
Ozval se výbuch.
"Jo, v naprostém."
Kit se podíval směrem k domu.
"Musíme to říct."
Následovala hádka, kdo za to zničené pole a traktor vlastně může.
Skupinka se pak schlíple vydala směrem k domu a nevyhnutelnému trestu.
"Teto?" zavolal Fi do otevřených dveří.
"Ano?" ve dveřích se zjevila Gwen.
Fi zpanikařil a postrčil před sebe Nuuse.
"Promiň, bráško. Tohle nezvládnu. Snaž se."
Gwen pozvedla tázavě jedno obočí.

Ti shora se mohli vrátit dolů. A ti zdola odejít nahoru. Dělo se to. 

Mysli uondané virtuálním ruchem odcházely zpět do pomalu rozmrzajících těl a znovu opatrně okoušely skutečný svět. Nacházely pokřivené odrazy svých vzpomínek a někdy litovaly.

Těla udřená přežíváním mezi zimou, sluncem a nekonečnou samotou, která naplnila Zemi, uléhala do kryokomor a konečně zavírala oči. Jejich myšlenky se pak rozletěly po barevných cestičkách virtuálu a vesele štěbetaly. Někdy je z toho pak začala bolet hlava a někdy srdce.

Mara se do svého těla utekla schovat před bolestí. Rychle ale zjistila, že žal a truchlení přesahují hranice obou světů.

"Nouze!" ohlásila supervizorovi Grangerová. "Let PA3110 vysílá 7700."

Shacklebolt obrátil pozornost k jejímu monitoru.

"Převezmu je," rozhodl, jemně ji odsunul stranou a naladil se na příslušnou frekvenci.

"Jsem si jistá, že tohle zvládnu," namítla.

"Jste tu na stáži."

"S nouzovými stavy mám zkušenosti."

"Jenomže tohle je Londýn!" uzemnil ji. "PA3110, středisko Londýn jih, jaké máte potíže?"

"PA3110, požár v prostoru levého křídla, vysazení obou motorů v důsledku nedostatku paliva, jedeme na záložní zdroj, máme asi 12 minut, než zhasnou přístroje. Potřebujeme kurz k nejbližšímu letišti s přítomností záchranných složek."

"Proboha, to je Severus," špitla Hermiona. 

Narozdíl od něj zněla vyděšeně.

Eclipse opustila Maledivy a zvolna zamířila ke Srí Lance. Moře bylo stále modré, počasí stále slunečné, v noci měsíčné. Sovátko se trochu nudilo. Myšák ne, protože podváděl a koukal do mobilu.

"Tak co dělají?" zeptalo se Sovátko.

"Nic, nic," vymlouval se Myšák.

"Nelži!"

"Jenom....asi něco pečou."

"To dává smysl," uvažovalo Sovátko. "Jídlo, kytka... Byla už kytka?"

"Kytka nebyla!" hlásil Myšák. 

"Divné. Jídlo, kytka, nemožné téma, proti kterému všichni protestují... Bylo?"

Myšák pokrčil rameny. Nepodváděl pořád.

"A co tedy pečou?"

"Zbabělou roládu!"

"Cože?" Sovátko natáhlo nožku a Myšák neochotně vydal mobil.

"Zbabělá... Aha. Takže jakmile přistaneme, jdeš k očnímu, Myšáku!"

Když jeden chce mít  doma klid, musí se uchýlit k malým nepravostem, zvlášť když má za manželku bytost tak žárlivou jako je Héra, která pro ostré slovíčko nejde daleko.
Na druhou stranu, copak jsem z kamene, abych se vzdal toliké krásy, co chodí po světě. Třeba Alkméné z Tírynthu.

Jak se k ní vypravím? V podobě býka, ne to bylo s Europou, jako zlatý déšť jsem pronikl do věže k Danaé, jako labuťák zase k Ledě. Asi se nebudu namáhat s vymýšlením a  proměním se v jejího manžela Amfítryóna. No co, má sedět na zadku doma a hlídat si ženu.

"Šachy?!" 

"Vždycky hrajeme šachy," Azirafal dotčeně zvedne pohled od šálku.

"Právě. Nezpestříme to?" zablýskne se Crowleymu v očích.

Azirafal znepokojeně míchá lžičkou mimo šálek.

"Když vyhraju," Crowley se líně protáhne, "pojedeme na výlet, kam budu chtít. Když vyhraješ ty..."

"...promluvíme si o nás," řekne Azirafal pevně.

Crowley málem spadne z křesla.

*

Azirafal sleduje Crowleyho soustředěnou tvář. Hrají spolu šachy skutečně věčnost, napadne ho. Rozhodně přesune figurku.

"Azirafale," vybuchne Crowley, "co to je za zbabělou rošádu?! Mohls... vyhrát!"

"Vskutku," hlesne Azirafal.

Crowley ho pozoruje. Pak předvede nejhorší tah své šachové historie.

"Ale..."

"Zřejmě mi teď musíš dát mat," pousměje se Crowley.

Když se Trnilam vrátil do jeskyně, Vajgor seděl na masivním kamenném víku.

„Musím tě připravit,“ oznámil Trnilam. Vložil na Vajgora dlaně. Soustředil se. Mohl využít svou sílu, ale rozhodl se, že vysaje Vajgora. Muž tento střet stejně nepřežije a on bude potřebovat každý ždibec energie. Třeba i jen pro útěk. Vytáhl z muže několik let života a proměnil je ve schopnost na chvíli prohlédnout přeludy. Přidal také odolnost, aby netvor Vajgora hned nerozsápal. 

„Teď schránka.“ 

Vybídl Vajgora, aby se také dotkl kamene. Opět využil jeho síly a několik let zaklel do schránky. Netvora by to mělo vtáhnout a snad udržet.

Míňa je štěně. I když má jméno jako kočka a někdy i kočičí povahu. Pořád je to čistokrevný pes. Tedy štěně.

Míňa má svůj vlastní jazyk. „Zbožňuju tě a chci si hrát“ se v něm řekne „koušu ti ruce, nohavice i nos“.

Míňa není moje. (Naštěstí.) Pozoruji ji vyrůstat z bezpečné vzdálenosti, což znamená, že mě kouše až ve chvíli, kdy okousala všechny svoje lidi.

Někdy bychom si to možná rádi vyměnili. Já bych měla štěně a oni klidnou noc a neohryzané ruce. Odvaha, zbabělost nebo naivita? Nevím. Na konci jsme ale všichni spokojení. Oni mají Míňu a já klid.

Už jako dítě byl malý. Když se dozvěděl, že je kouzelník, začal věřit, že je výjimečný. Nástupem do Bradavic začalo největší dobrodružství jeho života. Toužil si najít přátele, kteří by ho chránili a starali se o něho. Našel je. Čas plynul a tak začal věřit, že skutečně našel to, kam patří. Jenže pak se objevil někdo silnější, mocnější a slíbil mu, že když se k němu přidá, bude také silný a důležitý. Věřil, že konečně zapadne. Bude součástí celku. A tak zradil své slabé přátele a uskutečnil největší rošádu svého života. Nastražil past a zemřel. Zbabělé? Možná, ale geniálně provedené.

Dots si myslel, že bude mít klid. Že si prostě dá na týden dva dovolenou, bude se válet na sluníčku, pít předražené koktejly, a relaxovat. 

Prvního ze svých ex potkal už na recepci hotelu. Nějak se mu podařilo uhádat, aby ho přesunuli do sesterské pobočky na vedlejším měsíci. 

Další k němu přisedl přímo v horkém prameni. Po pár trapných větách se vymluvil na migrénu a zmizel do pokoje.

Třetí se prosmeknul dovnitř s večeří. Dots utekl přes balkon.

Po dalších několika setkáních a změnách lokací skončil zpátky na lodi s taškou rychlého občerstvení.

Do pěti minut někdo klepal na dveře.

I následující noc zářil měsíc intenzivně jako výkřik a nasvěcoval cestu k osamělému kameni, jako by chtěl zvýraznit potřebu ho prozkoumat. Zvědavost se začala mísit se strachem. Může být stejně dobře trůnem pro vyvoleného i místem posledního spočinutí obětiny. Citlivý čich nenapovídal, instinkty velely vyhýbat se neznámému, lidství volalo po objevech a pochopení. Včera by ještě bývali o to místo bojovali, ale dnes si dávali drobnými gesty přednost. Liška vyrazila jako první zpříma k cíli, ale v poslední chvíli chňapla po veverce a vyhodila ji na kámen. Všichni v šoku ustrnuli. Nestalo se nic. Kámen sálal teplem, v noci nezvyklým.

"Zaujímavé," Mikah sa uškrnie, "niektoré veci sa nezmenili."

Narážkou na ich prvý súboj ju chce vyviesť z miery. Presne vedela, čo robí, tvrdošijne ignorujúc vibrácie medailóna. Pamätala si každý ťah, ktorý vtedy spravili. 

Pozoroval jej sústredenie. Ako vtedy, keď mu jej plachý pohľad pripomenul stratené potešenie. Keď ňou myklo, myslel si, že ju ovládol. Stále nechápal, ako je možné, že aj teraz odoláva jeho vôli.

Pocítila jeho pohľad. Uprela oči naňho, zaútočila kráľovnou. To vyvolalo volavku. Začala sa za ním zhmotňovať. Hneď si všimla, že sa zadíval za ňu na sklo.

Vystrelila a pobozkala ho.

 Od prekvapenia spravil rošádu. Zbabelec.

Kontroly absolvoval poctivě. Stejně jej ale kdesi pod obvody šimral pocit, že jistá část něj zůstává neprověřována. Tajné místečko, do kterého nejspíš prosákla část dřívějšího lidského nositele, a nakazila mu programy. Když byl vylosován jako stíhač do slavné Poslední bitvy s lidstvem, pošeptalo mu to do portů, že má předstírat nepostradatelnost v oddělení výkresů a plánů. Místo něj tak na šroťáku skončil ten idealistický cvok 87P4S. 

Když lidstvo zvítězilo, předstíral, že je starý neškodný robotický knihovník. Zůstal na teplém místečku mezi mikrofiši a v posledním záchvěvu robotí revolty tajně posílal do skartace všechna vydání Já robot od toho mizery Asimova. 
 

After she moved in to Yaqut’s place, Miranda got a luxurious chess set from her father as parting gift. She tried to teach Yaqut how to play the game, but he wasn’t really attuning to it. Their cats, however, seemed to love it.

Just like now, when they were sitting by the board, and Bean was poking at the tallest figure, almost as if attempting a Queen’s Gambit. Bruce’s response to the move was to sprawl across the board, rolling over and knocking down almost all figures.

Check-mate, thought Miranda, as she was picking up fallen pieces from the floor.

Kulevra se brodila vodou a nacucané šaty za ní kreslily vlnovku.

„Na ssso čekáššš, žabášššku?” otočila se na prince. 

„Už skáču, měsíčku!”

„Tak ať to sssyčí! Op, op!”

Alberto přidřepnul a nervózně zakvákal. „Oops!” chytil se za pusu: „Veuillez m’ excuser, Vaše Užovkosti, pobyt v bažině leze na hlasivky.

Znuděně zívla. 

Při pohledu na široce otevřené růžové rty se roztřásl. 

„Kvák!” zakletý skokan vyskočil na balvan, soucitně se na prince zadíval a spolkl tučnou masařku.

Alberto se oblíznul. „Už nikdy!” rozklepala se mu brada. Ukázal na skokana: „Regarde, chérie! Ta čerstvá zeleň! Jazyk! Tvarovaná stehna! Nechtěla bys raději políbit jeho?”

"Prosím, vyměň si se mnou místo."

Můj poloviční bratr povytáhl obočí. "Proč?"

Přešlápl jsem z nohy na nohu. "Víš, že jsem dlouho nebyl na rande," zamumlal jsem. "Nevím, co mám říkat. Co když zjistí, že jsem čaroděj?"

"Co když zjistí, že jsem upír?" opáčil Thomas.

"Ale... Ženy mají raději upíry než čaroděje! Jen si vzpomeň, kolik jich obdivovalo Edwarda Cullena a kolik Harryho Pottera. Edward jasně vyhrává."

"Nemůžu uvěřit, že jsi mě právě přirovnal k té discokouli," zabrblal Thomas. "Fajn, půjdu na to rande naslepo namísto tebe, ale dlužíš mi."

"Co?"

"Duši tvého prvorozeného."

"Uhm... nechtěl bys radši pivo?"

"Platí."

Od chvíle, co odjel z vypáleného města, nemůže spát. Každou noc ho navštíví nová noční můra. Hořící muž s křídly, poletující nad střechami. Zakrvácený obličej dítěte ve vlastním odrazu ve skle. Čtyřoká kočka bez ocasu, vláčná jako hedvábný přehoz. On, který celou noc neúnavně jezdil s Tillym, zabránil vyvraždění tesařovy rodiny a vylomil dveře plápolajícího kostela, aby se ti, kteří tam hledali útočiště, dostali ven, se začíná bát vlastní mysli. 

S trhnutím se probere z dřímoty. Snový obraz se roztříští na hejno krys, nabodnutých na špičatém klacku. Nelituje, ale hrdinství pálí jako nikdy předtím. Kdykoliv by ho vyměnil za příčetnost. 

"To je dlouhý příběh..." řekl Alex.

Sofi se začala zvedat z gauče. Už už chtěla odejít, když se Alex rozhodl promluvit.

"Nemůžu ti říct, kde jsem byl, zkazil bych tím překvapení."

Sofi se zastavila a nadzdvihla obočí. "Tak překvapení?"

"Jo," přitakal Alex.

"No, dejme tomu, že opravdu něco plánuješ. To jsi mi nemohl říct, že odcházíš, a musel jsi zmizet? A co ten kuřinec?" Sofi se nedala lehko přesvědčit. "Když už chceš lhát, tak si to aspoň dopředu promysli!"

Věžička, kterou na zemi stavěl Teddy, spadla. Sofi ho zvedla do náruče a odešla z pokoje.

Ozvalo se jen třísknutí dveří.

Vraspír se ošil. "Já."

Daniel vytřeštil oči. "Ty?! Vždyť mi vůbec nejsi podobný!"

"Pravda," Vraspír natočil hlavu přímo k Danielovi. "Teď jsi hubenější ty..."

"To jsem nemyslel!"

"... barva vlasů se dá vyřešit parukou a oči kontaktními čočkami," pokračoval Vraspír, jakoby mu Daniel neskočil do řeči. "S kápí učit nemůžu, používám mejkap."

"Duchy hlídám já," vmísil se do vysvětlování Jaroslav.

"Se sotva probuzenými schopnostmi?! To je mi rošáda," vrtěl hlavou překvapený biolog.

"Ne však zbabělá," prohlásil Jaroslav. "Ale dost by mne zajímalo, jakou barvu vlasů Vraspír má."

"To je mé tajemství," usmál se Vraspír a stáhl si kápi hlouběji do čela.

„Jsem slušný člověk. Jen mi ujely nervy. Byl to výjimečný exces.”
„V minulosti jste byl tři roky v podmínce za napadení,” odpoví kriminalista. „To byl taky výjimečný exces?”
„Markéta byla hysterka. Gábina taky. Kdykoli jsem se chtěl rozejít, očarovala mě a zatáhla do vraždy!” 
„Takže vás očarovala a donutila spáchat zločin, ale nedokázala vám zabránit v domácím násilí?”
„S těma woke novotama jděte do háje.” Dušan se spiklenecky nakloní. „Mezi námi chlapy, vy jste nikdy té vaší nemusel nafackovat?” 
„Ne.”

„Už potřebuje vystřídat. Kdo se hlásí?” řekne šéf za polopropustným zrcadlem. „Musíme toho zmetka utahat. Bude to ještě na dlouho.” 

„Zůstaň!”

Malvína zrudne a sklopí oči. Zírá na podlahu, přešlapuje z nohy na nohu. Ví, že by měla, ale nemůže se odhodlat.

„Prosím.”

Nadechne se. Zavrtí hlavou: „Musím se vrátit!” Odhrne kudrnaté vlasy a rozváže spící náhrdelník. „Nebudeš sám. Nechám ti všechny svoje sny.”

Metoděj nebrečí. Nedělá vůbec nic. Dívá se do zdi. Mlčí. Pak zdvihne ruku a kukly pohladí. Opatrně. Něžně. Sevře je v dlaních. Skrz kůži cítí, jak ospale oddechují. Srdce zachumlaná v hedvábí bijí. Přináší naději.

Malvína se pohne a přidá vlastní teplé dlaně. Naslouchají spolu. Ve spacáčcích to tiše lupne.

„Zůstanu s tebou, dokud se neprobudí.”

Do dojemných scén v rodině Protopsaltisových (gratulací k zasnoubení, chlapáckého plácání po zádech) chrápal René Ocelot jako lev, až téměř zaniklo vzlykání malé Eleni.

"Copak je, holčičko, ty nejsi ráda?" polekaně se zeptala Martha.

"Mami, než omdlel, řekl mi šach mat a cosi o rošádě. Ale je pryč, už si šachy nezahrajeme."

"Vždyť tu chrápe," tvářila se nechápavě Martha

"Ano, ale jeho duše odešla. S ním jsem nehrála, bez duše je trouba. A duše je teď v nebi," kývla k zapomenuté ikoně dosud ležící na pultu. "Utekla."

"Třeba se vrátí. Třeba duše také dělá nějakou rošádu."

"Zbabělou rošádu, když nehraje."

"Máte chvilku?"

"Vezměte místo, co byste rád?"

"Jen se jdu optat na úvazek. Zůstanou mi třídy a hodiny?"

"Ehm, v zásadě."

"Aha."

"Budete mít o čtyři fyziky míň. Jaruška čeká na operaci, tak bude mít místo matematiky fyziku, ta se líp zaplácne."

"Chápu."

"Vám ty matiky taky musím vzít. Majka má před důchodem, přece po ní nemůžu chtít nějaký novoty."

"Dobře."

"Informatiky dám Jitce, ruštiny ubývá a neměla by úvazek."

"Tělocvik?"

"Všechen vezme Martin, nic jiného by učit nemohl, znáte ho.

"Vyhazujete mě?"

"Ale kdepak! Jste přece takový univerzál! Mám tu 16 plonkových hodin dějepisu."

"...historii mám taky docela rád..."

První z lapků zoufale úpěl, drže se za roztříštěné koleno, zatímco druhý se překvapeně seznamoval se svou budoucností v těle žáby. Nepřítomnost pouličního osvětlení v Lancre byla zdraví nebezpečná, například když jste hodinu po půlnoci zaměnili čarodějku za bezbrannou starou ženu.

„To bylo úžasné, paní Oggová,“ zazpíval Casanovlez, opatrně vykukuje za Stařenčinou sukní. „Ta pohotovost, ta grácie, ta zmužilost!“

„Chcete říct zbabělost,“ opáčila Stařenka Oggová.

„Jakže?“ 

„Magráta mi tuhle vyprávěla, že si máme jistá slova… ano, přivlastnit zpět! Když udělá něco hrdinného bába, je to zbabělé. Kdežto když se mužský schová za její sukně…“

„…je zmužilý,“ doplnil ji zkrotle Casanovlez.

Žiju ve značně netradiční domácnosti. 
Což o to, staromládenecké byty jsou normální. Ale žiju se stálou partnerkou a bicas taky. To je velmi netradiční až skandální. 
Babí léto je ale babí léto. 
Holky se vyrazily podívat, kdo všechno se v budečské dimenzi a jejím okolí nabízí jako na tržnici. 
My dva se začali taky nabízet jako na tržnici. Já se svým krásným silným hlasem a oslnivě se lesknousí srstí. 
Zájem byl… nečekaný. 
Bicas mezitím marně mečel do noci svým postpubertálním hláskem. 
Když už mi hrozilo kritické  vyčerpání, srabácky jsem bicasovi navrhl dočasnou výměnu pokoje. 
Čímž myslím pokoj s patnácti dámami.

„Vezmeme ho, ale v pátek platíte pivo. Auto bude smrdět tejden.”
„Neremcej. Taky si mohl pustit zadní dírou.” 
Nora přesune pozornost na Gabrielu, která něco volá za Romanem. 
„Všimla sis?” prohodí Blanka. „Hledala nejdřív tebe a křováky, teprve pak svého grázla. Nebude úplně ztracený případ.”
„Zatímco on ji strčil před sebe a utekl a pak se zajímal akorát o auto. Takového fakt chceš doma.” 
Roman si sedne vedle Nory z druhé strany. „Jsi v pořádku?”
„Ano. Co chtěla?” 
„Dosvědčit, že na ni nechtěl najet.” 
„Vypovídat proti němu nebude,” řekne Blanka. „Snad časem po intervenci psychologa.” Vstane a protáhne se. „Pojedeme.”

„Kde to hergot – ?“ Black listoval rychlou referenční příručkou a hledal doporučený postup. „Do prdele, já se na to –“

„Požár motoru, strana 7,“ napověděl Snape, zatímco zkoumal stav zbývajícího paliva a přístroje.  

„Hele, víš co? Ty jseš přes tyhle procedury mnohem lepší. Přebírám řízení.“

„Fajn. Tvoje letadlo, moje příručka… Takže, motor 2 na volnoběh.“

Sirius stáhl plynovou páku dozadu.

„Vypnout čerpání z pravé nádrže.“

„Vypínám.“

„Uzavřít palivový ventil.“

„Uzavírám.“ 

„Aktivovat hašení motoru.“

„Aktivováno… Sakra, další požární kontrolky. Muselo blafnout ještě něco.“

„Vysílám nouzový kód. Mimochodem, nevím, kam všechen ten kerosin zmizel, ale máme ho necelou tunu.“

„Stejně musíme co nejdřív přistát.“

Stateční lidé mají zvláštní potřebu stát vepředu. Ukazovat směr, pronášet velká slova, umírat pro zásady. Zorg preferuje taktiku. Král přežije ne proto, že je nejsilnější, ale protože včas ustoupí o jedno pole a nechá věž, aby převzala náraz.

Na Fhlostonu to byla čistá práce: kufr s bombou nechal za sebe pracovat a Korbena Dallase za sebe umírat.

To je na hrdinech nejpohodlnější. Stačí jim dát ženu v nesnázích, úkol a správně načasovaný chaos. Pak běží přesně tam, kam potřebujete.

Zatímco Korben se hnal do výbuchu, Zorg už mířil k únikovému modulu.

Zbabělá rošáda? Prosím. Také tomu lze říkat obchodní instinkt.

Každého půl roku musím, ač jsem, prosím, introvert,
volat různým cizím lidem a to není žádný žert. 

Preventivky u zubařů a návštěvy praktiků, 
to všechno mám — jako matka — každoročně na triku. 

Moje nervy pracují už při představě anabáze, 
co nastane, až vylovím jejich čísla z databáze. 

Jsou v životě různé tahy, kterým těžko čelí věž, 
chce zbaběle změnit pole, vyslat krále strohým: „běž“. 

Nedá jí to, přežije to — lékaře i třídní schůzky, 
vyčerpaná večer drhne rukáv propocené blůzky. 

Chtělo by to asistenta introvertům k ruce, 
nebo aspoň štítek "nežrat — už jsem po záruce." 

A pak — podle nálady, 
zmizet tahem rošády.