DMD 2026

Drachomyr dumal, co s Chimérou, která se producírovala mezi podstavci, prskala oheň a vypadala celkem spokojeně. Zamyšleně ji sledoval ode dveří, občas kouzlem uhasil začínající požár, zatímco si třel prochladlé dlaně. 

V domku topení neměl a letos byla pořádná zima. Oheň, zima, Chiméra, oheň, zima… Táhlo mu hlavou. No jasně! Co jí chytit, dát do klece, rozvést od ní trubky po domě a zatopit si tak? 

Odběhl vedle ke stolu připravit náčrtky. Navrhoval, mazal, opravoval, vybíral materiál, dokud nebyl spokojený. Ono vyladit takový projekt k dokonalosti nebyla legrace. 

Už jen vymyslet plán na bezpečné odchycení Chiméry – Drachomyra čekalo další ladění... 

Prázdninové parno, sídlištní parkoviště se třpytí plechy Škodovek a Moskvičů. Strejda zahlíží z okýnka lahvové Lady. Práce kovboje - neboli hlídkování na pastvinách JZD - přinesla ovoce. Laděnka září novotou, rodinka jede na výlet. 
Štosujeme se do Laděnky jak sardinky - máma, sestřenky, já. Pes. 
"Musí ta vobluda taky?"
Máma strejdu usadí (vždycky bude mladší brácha) - pes potřebuje na vzduch! 
Na pastvině koukáme na krávy. Pes radostně dupe v kravincích. Prázdniny v Sudetech, komu by chybělo moře? 
Odpoledne se nachýlí. Nasedáme do Laděnky. Radostný pes na zadním sedadle žvýká kravinec. Máma s kamenným výrazem poručí strejdovi: 
"Jedem! A dopředu koukej, ať nás nevybouráš!"

„…bylo by možno…“ diktoval Lord Vetinari a najednou se zarazil. „Ne, to škrtněte, Važuzle, cítím, že tato formulace postrádá požadovanou naléhavost.“

Važuzel zvedl hlavu od pergamenu. „A co tedy přímo Dostavte se ihned do Paláce?“ 

Vetinari se zamyslel. „To se mi zdá poněkud příkré, obzvláště přihlédneme-li k plánovanému příjemci.“

„A co Z vážných důvodů vyžaduje se vaše přítomnost?“ zkusil Važuzel.

„Ach, to je takové neosobní…“

Chodbou zaduněly kroky a do místnosti vplula Lady Sibyla.

„Tedy Haveloku, celé dopoledne hledám uprchlého dráčka, to mi nemůžeš dát vědět, že se od rána krmí kdoví čím v palácové zahradě? Vždyť mu bude špatně!“

Dvě hodiny po půlnoci lodního času.

Naprosté ticho. Jen z jedné zapadlé místnosti na spodní palubě se ozývalo tiché klikání. Pauza. Zamručení. Další klikání. Polohlasné zaklení.

Velmi sprosté a hlasité slovo.

Dunění těžkých kroků na schodech.

Zelenáči, kteří se ještě nenaučili prospat i tu nejhorší bouřku, se probouzeli a mžourali nervózně kolem sebe.

Dveře se otevřeli. Klon, který za nimi stál, se rameny dotýkal zárubní.

“Který z vás dutohlavů sežral serverové čipsy?”

Někde vzadu v místnosti se zvedla ruka.

“Tak začni urychleně shánět nové,” zavrčel CB a hodil po něm prázdný sáček: “jestli se nechceš z hyperprostoru vynořit uprostřed hvězdy.”

Skřivánek dohnal zbytek konvoje a srovnal s ním krok. Hlas zvonu pronikal přes údery tesařovy palice a skřípění pískovce po dubových fošnách. Za střet s Hermine zaplatili čtrnácti muži, ale malá fregata stále tepala životem.

Frances zaklela, když hřeben zavadil o sešitou ránu. Hlava jí pořád třeštila a kakofonie zvuků z paluby bolest zahryzávající se do spánků ještě umocňovala.

„Tohle nepůjde, madam,“ utrousil Jones. 

Kapitán nemůže vypadat jako strašák do zelí.

„Tak s tím něco udělejte, Jonesi,“ zavrčela.

Jones pokrčil rameny. Z kapsy vytáhl nůžky.

„Prej je to teď moderní,“ řekl skoro omluvně, když pramen ryšavých vlasů dopadl na zem.

Vítr v průsmyku nad Valbonou obezřetně ohmatává hrany skal.

Rozeznít vápencové stěny není fyzika, ale ladění prostoru. Umění nastavit se na bouři. Zarezonovat v tónině, kterou zvládne zachytit lidské ucho.

Ty hory nejsou prokleté. Jsou těžko přístupné. Nebezpečné a zakázané. Zvědavé na tvory, kteří se odváží. Myši a medvědy už znají. Se ženami musí zpolehoučka. Nevyděsit. Nalákat. Synchronizovat tlak vzduchu s měkkostí mechu a tepem rozmrzajících jezer. Přimodřit oblohu, něžně zfialovět louky, probudit mloky.

Opatrně, aby se dech přizpůsobil rytmu větru. Ať ty tři uvěří, že určují tempo a rozumějí tichu. 

Až se jejich pýcha dotkne obzoru, přijde čas udeřit.

Žlutě prší. Sotva rozkvetlé zlatice na jižních stráních nad Vltavou se chvějí. Křehká okvětí pokrývají zem. 

Markétka trhá nejdelší prut, pečlivě ho zbavuje pupenů a navléká kvítky jako korálky. „Dívej, mami, náhrdelník,“ poskakuje pod ještě spícími kaštany. 

„Jsem princezna Zlatuška.“ Zvedá oči k bílému krajkoví Hanavského pavilonu: „Tohle je můj zámek.“

„Krása,“ maminka roztržitě přikyvuje. „Pohni, Filípkovi za sedm minut končí Ladění. Musíme ho vyzvednout přesně.“

„Já ten spolek nesnáším. Vždycky potom říká, že holky jsou pitomý. Že mu musím sloužit. A nechce si se mnou hrát.“

Zpod Stalina vyráží formace šlapacích autíček. Drtí zářivý koberec. Letnou zalévá zelená krev.