DMD 2026

Už byla skoro v silnici, když ji někdo chytil za strhl zpátky.

Otočila se, připravená ječet, ale nikdo za ní nestál.

Autobus mezitím projel.

Někam jí zmizela peněženka, zrovna když se chystala ven. Máma jí, samozřejmě, nepůjčila ani libru.

Ta párty ale stejně byla hrozný malér.

Lístek na metro našla v kapse ve vteřině, kdy už chtěla sednout do auta k připité partě spolužáků.

“Ani nevíš, jaké máš štěstí,” psal jí pak jeden z nemocnice.

Rose seděla na obrubníku a sledovala svoje mladší já, jak se řítí k dalšímu maléru.

“Jak jsem to mohla přežít,” povzdechla si: “kdybych neměla sebe.”

Kapitán Konopásek, strážmistr Vajzhaupt a oddíl těžkooděnců s plamenomety cítili rozpaky. Přece jen poprvé dostali rozkazy k akci ve snu. Kapitána Konopáska především znepokojovala platnost povolení k domovní prohlídce před snícíma očima.

Advokátní kancelář Temný, Mráček a Pupava připomínala pevnost. Dveře odstřelili dynamitem. 

Ocelotova duše před nimi ukazovala do podzemí.

Šest set šedesát šest schodů, šestý suterén. Satanistická kaple. Na oltáři dvě prastaré ikony, zbytek z triptychu Pokušení mocných.

Ocelotova duše pobídla plamenometčíky. Kapli pohltil žár.

Ocelotova duše mávnutím rukou psala ohnivými písmeny: "Co tu bylo, už není, ani já už nejsem. Kdybych tu nebyla, bylo by to tu stále."

Tu noc spal Alex na gauči a nepřirozeně dlouho. Když se konečně probral, v domě bylo ticho.

Alex se protáhl a šel do kuchyně. V hlavě si připravoval, jak se Sofi omluví a vynahradí jí to.

V kuchyni bylo prázdno. V koupelně jakbysmet.

Přiotevřel dveře do ložnice. Po Sofi a Teddym nebyla ani stopa.

Všiml si pootevřených dveří ke skříni. Nahlédl do ní. Polovina věcí byla fuč.

Zastavilo se mu srdce.

Když se otočil, uviděl na posteli vzkaz.

"Kdybych tu nebyla, až tohle budeš číst, je pozdě. Už tu nejsem. Už mám dost tvých mizení. V tomhle nemůže dítě vyrůstat."

Se svými zkušenostmi by mohla vědět, co od mužů očekávat. Je toho hodně: nic dobrého, rány, peníze, sem tam rozkoš, posedlost, básně.

Básně a rány jsou nová kombinace. Také zmizelé šperky a nábytek.

Ale Jeanne se umí pomstít.

A tak se po oboustranných záletech a s nimi spojených nemocech konečně natrvalo rozejdou.

Charles nato přiměje svého přítele Gustava, aby Jeanne odstranil z obrazu, kde mu stojí po boku. Když není v jeho životě, nebude ani na plátně.

Jenže Gustave přemaluje Jeanne vodovými barvami místo olejovými.

Proto se po letech její silueta zjevuje jako přízrak, který svému dávnému milenci nedopřeje pokoje.

Klonová armáda už skončila.

Možná je to tak dobře, pomyslela si Sister. Klouby ji bolely moc na to, aby se tahala s blasterem. A těch pár kreditů, které si vydělala v čajovně, jí k životu stačilo.

“Tady, slečno.”

“Díky, vode.”

To slovo jí zaskočilo. Než si dala dohromady přízvuk a rysy tváře, jasné i v trochu změněné tváři.

Musela to být ona. To škvrně v modré zástěrce, které se jí kdysi ptalo, co znamená její jméno.

V době, kdy jim sebrali i tu trochu barvy na brnění, bylo těžké vyčnívat.

Ale kdyby nezůstaly těmi, kým byly, nebyly by už vůbec.

Přichází v předvečer Všech svatých, krásná a strašlivá. Volá nás jmény, zdvihá z našich rovů, a pak začne hrát. A my tančíme, někteří obratně, jiní ztěžka. Tančíme rádi. Připomíná nám to dobu, kdy naše kosti byly obaleny masem, kdy nám srdce bila a v plicích se rozpínal dech. Kdy jsme žili, milovali, nenáviděli, konali dobré i zlé. 
Kdybychom tu nebyli, kdybychom netančili, znamenalo by to, že se naše kosti rozpadly v prach. Že už nejsme. Že nezůstal nikdo, kdo by si nás pamatoval, a naše činy že pohltil čas.

Dokud nepřijde ten, který zná všechna jména a váží všechny skutky.

Nemůže ho zabít žádný muž.

Tak jednoduché. Proroctví, které nosil jako štít. Vyslovené mocným elfem, používané proti elfům, lidem, trpaslíkům… všem, kteří se protivili moci Prstenu. Dlouho mu dobře sloužilo a zvýrazňovalo jeho zlověstnou sílu.

Sám nesmrtelný, rozdával smrt. Plynula staletí a tisíciletí. 

Prošel mnoho soubojů, mnoho bitev. Vítězil, ničil, rozséval zkázu. 

Bitva na Pellenorských polích neměla být ničím výjimečná.

Jenže tam byla… ona, štítonoška. Žena.

Bojoval… poprvé po nekonečné době bojoval o holý život. Protože každé proroctví má vadu, každé lze prolomit.

Kdyby tady nebyla, byl by pokračoval ve své existenci, zřejmě navěky.

Ale byla. A on najednou nebyl…

„Dalššší polibek? Jak fransssouzssské!” Kulevra se zasnila a přejela zakletého skokana pohledem. 

Vypadal přejetě. 

„Netoužíššš po pussse?”

Vzal stehna na ramena a ukryl se za rákos. 

Kulevra se urazila. „Ssso sss druhým nanisssovatým prinsssem!” zasyčela jako papiňák před výbuchem. „Kdybych já hloupá nebyla dřepěla v téhle provinční díře, byla bych někde úplně jinde!”

Alberto vycítil šanci: „Kde?”

„Le sssud, milášššku. Camargue! Teplo. Plameňásssi. Růžová romantika! Ssslaná voda a křehoušššké žabišššky!” 

„Žabožroutko!”

Kulevra se rozplakala: „I ušššovky mají sssvé sssny. Sssopak to nechápeššš? Chsssi domů!”

Chvíli zíral a pak se naklonil blíž. „Řeknu ti, ve které bažině mám schovaný kočár,” zašeptal.

Hledají tělo, ale najdou jen prázdnotu. Hledají toho, kterého ztratili - příliš brzy, příliš náhle - jen aby ho znovu ztratili podruhé, bez možnosti rozloučení. Hledají Pána, s láskou a důvěrou následovaného, se kterým byly až do konce.

Místo těla najdou otevřený hrob a muže zvěstujícího dobrou zprávu. V prvním okamžiku nevěří, bojí se doufat. Zemřel a tělo tu není… to přece znamená, že už není… navždy. Proč by to mělo být jinak? Přesto touha a odvaha věřit nakonec zvítězí. Bázeň i radost je pozvedne na nohy, vyřídit vzkaz, znovu se setkat.

Když ho potkají tváří v tvář, nejistota zmizí. Láska zůstane.

"Do prdele!" zaklela Alex. Vytáhla z kapsy kapesníček, kterým se snažila setřít kávovou skvrnu z nových šatů. Bylo teprve osm ráno, ale už byla na pokraji nervového zhroucení.

"Nejdřív jsem zaspala, takže mi samozřejmě ujel bus. Potom začalo pršet a zjistila jsem, že nemám deštník. A pak jsem špatně odbočila a skončila v jiné dimenzi. A teď tohle," řekla a ukázala na polité šaty. "Kdybych tady ještě nebyla, tak bych na to normálně vykašlala."

Kolegyně, na kterou tohle všechno vychrlila, mlčela. Teď asi nebyla vhodná chvíle na to, aby jí řekla o tom, že i ona má dneska den blbec.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že či nie si dnuka v kolibe pri Zdeničke z Prahy. Celý týždeň ste z izby nevyliezli.
- Jáj, Zdenička tu teraz nie je.
- Hej? Ale veď som včera počul, ako ste dlho do noci onô… diskutovali.
- To áno, ale ona začala kreposti rozprávať. O svadbe, o deťoch. Tak som ju za Ančou poslal, nech sa spolu o tom bavia. Anča tiež občas podobné reči vedie.
- A myslíš, že za Ančou išla?
- Možno, Jarík. Ale všetky svoje veci si k tomu pobrala.

Sleduji spící kožíšky a přemítám nad dnešním tématem. 
Kočky jsou. Neřeší, co bude, nebo nebude. Jsou a užívají si každý den naplno. 
Myš! Chytím? Nechytím? Hlavně, že lovím!
Pršíš? Vadí. Počkáme, až přestaneš.
Sněžíš? Zajímavé, ale studené.
Hřeješ sluníčkem? Fajn, jdeme se vyhřívat…

Vidím je v duchu před sebou. 
Tobiáše. Čendu. Jáju. Silvera. Barbuchu. Sofii s třemi koťaty, Barbušici, Lupínka, Tříbarevku… tolik jich tu bylo a už jsou za duhou. Nikdy nebudou zapomenutí. 
Teď se na stejných místech vyvalují Rozárka, Goliáš, Sára, Zuzana.
Neřeší, co bude nebo nebude.
Užívají si jaro a my s nimi. A tak to má být. 
 

Matthew rozpačitě usedl vedle Elise, zatímco Sylvain procházel předpokojem kanceláře sem a tam.
"Divím se, že ses mezitím nevdala," pronesl náhle, až sebou Matthew i Elise cukli.
"Moi?" podivila se Elise. "K čemu to? Věděla jsem, že po tvém boku zůstanu lovkyní stínů. Ty bys mě nenutil být... ménagère. Ale někdo jiný? Raději zůstanu svobodná jako zaměstnanec Institutu, než abych do konce života jenom rodila další nefilim."
Matthew se nechtěně uchechlt. 
Sylvain se na něj káravě podíval.
V tu chvíli jako by Elise osvítilo. 
"A vy dva jste...?"
"Spolu..." odpověděl bez váhání Sylvain.
"...pár," řekl Matthew současně.
"Oh," vydechla Elise.
 

Neměl tu být. Měl být u kolébky své novorozené holčičky.

Sebevražda je hrozně sobecká věc, pomyslel si.

Přesto, když zjistil že se jeho milovaný bratr zbláznil a málem zastřelil, okamžitě odjel, aby mu zajistil nejlepší péči. Doma. V Praze.

Proto teď seznamoval venkovského úředníka s bohatostí českých vulgarismů. Švéd ale pokrok národního obrození neuměl docenit. Adolf se marně pokoušel vysvětlit, že když se jeho švagrová neukázala více než měsíc po svém utonutí, je zbytečné dál čekat. 

Němčina ani gymnaziální latina na to nedostačovaly. Byl tedy nucen přejít na univerzální jazyk.

Úmrtní list Klementiny Reuß ho přišel na nepříjemně vysokou částku.

Jarní les zpívá. V korunách stromů se ozývá souboj o hranice. To, co zní jako libé trylky, jsou ve skutečnosti pěkně ostré nadávky. Zelené prstíčky listů se natahují ke slunci. Pozvolna stoupá k zenitu. Pálí na tvářích. Ze spadaného listí mrkají bílé oči sasanek. Úzká stezka lemuje koryto potoka. Šplhá po skále. Vápenec ohlazený deštěm i tisíci podrážek se leskne a smeká pod nohama. Zvědavý čenich zavětří. Tlapky zašustí v mrtvých vlnách loňského života. Cítí ji. Stříbřité krůpěje třpytící se v mechu. Tůňku pod pěnovcovou kaskádou. Vlhký čenich se dotkne padlých kmenů v korytě. Pěnovcová kaskáda zmatněla. Voda vodopád opustila. 

„Jsem tady a přece nejsem.” 

„Tělo, co cítím, už není moje vlastní.” 

„Ubylo mě i přibylo.”

„Jsem  mnohem křehčí. Chlupatější a krásnější.”

„Jen už to nejsem tak docela já.”

Hedvábí popraskalo a začalo se trhat. Hlásky zesílily.

„Líhneme se do světla. Něžné, barevné a zranitelné. Přesně takové teď jsme.” 

Metodějův náhrdelník se pohnul. Spacáčky se rozevřely a vykvetly stovkami zářivých květů. Motýlci vylézali na světlo, zívali a protahovali pomuchlaná křídla.

„Dost. Přestaňte. To lechtá!” Metoděj se dal do smíchu. „Podívej Malvíno, jsou nádherní!”

Tiše přikývla.

Zvážněl. Sny zatřepetaly křídly. Všichni se otočili k Malvíně.

„A teď, ti pomůžeme najít cestu!”

Uvědomovala si, že je mimo. Že by se měla probrat. Ale nechtělo se jí. Však oni si pánové bez ní chvíli poradí.

"Akorát že to pánové nakonec vždycky zkoní."

Klaudie sebou trhla. Tenhle hlas ve své hlavě nečekala.

"Nejsem v tvojí hlavě," ohradila se Ester. "Ta zdivočelá moc tě vykopla trochu víc mimo, než tušíš. Ale neboj, pomůžu ti zpátky."

"Proč? Nemáte mě ráda."

 "Nemám. Ale s Vincem je sranda. Nerada bych, aby mi ho to božátko pokazilo. A sama do toho bordelu nepolezu.  Dost na tom, že jsem tady. A teď zmlkni a dávej pozor, vysvětlím ti, co uděláš."

Kdybys tady nebyla
Tak bych tady nebyla

Sotva by ses trefila
Sotva bych se vrátila

Mi do vkusu
Do autobusu

K večeři bys vařila
K večeři bych chválila

Smažený čaj v pánvi
Zelený ráj, pán ví

||: Oba máme daddy issues
každej svoje vlastní
a když se z nás jeden nají
tak druhej se zasní... :||

Kdybych tehdy nebyl debil
Nebyla bych nezvedená

Nebyla bys rozvedená
Tak už bys tu dávno nebyl

Poslední dva v jednom světě
V jednom světě my dva první

Jedli bychom...
...místo jablek
hadí pečínku...

Rozuměli...
...řeči zvířat
aspoň na chvilku...

A jablečné...
...kupovali akcie.

refrén ad nauseam

Jak se to dělá, když člověk odchází? Loučí se, píše vzkazy… ale komu? 

Veliteli?

Srdce se mi sevře. Chce mě poslat k výslechu. Nesmím už na něj myslet.

Na truhle ale i tak nechávám ležet krabičku s mastí. Pořád je mi ho líto, nechci, aby měl bolesti. 

„Vyřiď mu, že…“ 

„Že kdybys tu nebyla, tak už tady nejsi?“ řekne posměšně Filoména. 

Roky jsem chodila jako ve snách, než jsem si konečně uvědomila, jak zlí jsou někteří lidé, a že v každém se skrývá černé místo. Nikdy jsem tady na světě vlastně doopravdy nebyla. 

Je čas odejít, abych se mohla probudit.  

„A jak mi to pomůže zachránit Helenu?“ naléhal. „Navíc, podvádět se dá v čemkoli.“
„Přesně tak. Musíme přijít s hrou, kterou nebudou znát.“

Obešla ho, zůstala mi stát za zády a hebké dlaně mu položila na ramena v podpůrném gestu. „Thomasi... Vím, je to těžké, ale té dívce teď nepomůžeš.“

„Však ještě něco vymyslíme,“ ozval se další hlas a do Thomasova zorného pole vešel mladík, ne o moc starší než on sám. Zrzavé vlasy a černé oči mu byly podivně povědomé.

„Ty? Ty seš tu taky?“
„No a kde jinde bych byl?“ uchechtl se. „Jako Spasitel nejseš zrovna z nejbystřejších.“

Relativně nově přijatá bankovní úřednice Alenka se po týdnu v zaměstnání naštvaně vřítí do kanceláře ředitele a rezolutně zahlásí: „Už toho mám dost, tohle prostě nejde. Zítra ráno, kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem. Podávám okamžitou výpověď, nemůžu tady pracovat, protože mi nedůvěřujete.“

Ředitel se zachmuří, v mysli projede všechny možnosti, jak k tomuto závěru Alenka mohla dojít, a když ho fakt nic nenapadne, překvapeně oponuje: „Já opravdu nechápu, jak to vůbec můžete říct? Vždyť dokonce nechávám všechny klíče na stole!” 

Na to Alenka s rukama v bok prohlásí: „No to sice jo, ale nepasují ani k jednomu trezoru!”

Tahle osoba... kdyby jim tahle osoba poslala alespoň dopis a informovala je o svých plánech... ne, že by o nich Lobélie chtěla vědět, ale bylo by to přinejmenším slušné... nebo kdyby, tahle osoba, uložila nějaký vzkaz uvnitř svého bytu, to by bylo skoro přijatelné. Ale zničehonic odejít a nechat za sebou takový nepořádek, rozruch, klepy a ostudu!
  Lobelii trvalo týdny než dala noru do pořádku aspoň tolik, aby se mohla konat dražba. A stejně se jí nahrnula krev do tváří a sevřel žaludek pokaždé, když zaslechla: "...podivné návštěvy...", "...hlučné mejdany...", "...špinavé talíře...", "...vyjedené zásoby...", "...drobky na koberci..." a "...nenadálé odcestování!"

byl/ byla/ bylo jsem, byl/ byla/ bylo jsi, byl/ byla/ bylo, byli jsme, byly jste, byli/ byly/ byla

jsem/ jsu, jsi/ seš, je/ jest, jsme, jste, jsou

budu, budeš, bude, budeme, budete, budou

jsa, jsouc, jsouce

byv, byvši, byvše

nebyl/ nebyla/ nebylo jsem, nebyl/ nebyla/ nebylo jsi, nebyl/ nebyla/ nebylo, nebyli jsme, nebyly jste, nebyli/ nebyly /nebyla

nejsem/ nejsu, nejsi/ nejseš, není, nejsme, nejste, nejsou

nebudu, nebudeš, nebude, nebudeme, nebudete, nebudou

nejsa, nejsouc, nejsouce

nebyv, nebyvši, nebyvše

A když už teda, tak zcela určitě ne předtím, právě teď nebo až potom a už vůbec ne tam, tady, nebo kdekoli jinde!

Za zády strašlivá výheň, pod nohama hloubka.
„Za ním!“ 
Xénie se plavně snese, Evžen se překulí na rozbahněné zemi.
Vydlak prchá do noci, dvojníci se rozbíhají všemi směry. 
Kouzelné zrcátko hází stříbrné odlesky.  Zpoza rohu vyrazí zlatá pěst, zrcátko je na padrť, dvojník se rozprskne, Xénie v obklíčení sesílá kletby nazdařbůh.
Jeden číhal na střeše garáže, skočí Evženovi na záda, sevře jak žhavé kleště. Lišák padá, promění se, hryže a drápe, dusí se přívalem jeho krve.
Xénie se zoufale snaží protivníka zasáhnout.
A náhle… boj utichne.
Dvojníci se rozpadnou na prach.
Nad mrtvým vydlakem stojí Drahoš ještě otřesený vlastním kouzlem.

Dušana nad ránem probudí tupý šum. 
Vedle postele stojí… cosi se spoustou rukou. Ruce se rozevírají, místo dlaní mají tváře. Čtyři tváře, Ludmila, Markéta, Erika, Tereza pořád dokola. 
Natahují se k němu, obklopují ho ze vše stran. 
Dušan se nemůže pohnout. Nemůže křičet. Nemůže zavřít oči.
„Kvůli tobě jsme stále tady!” syčí tváře. „Budeš pykat. Rozhodni se jak.”

Blanka dorazí druhé pivo. 
„Ráno mlátil na dveře cely a vřeštěl, že všechno přizná,” řekne a přeměří pohledem nejdříve Noru a pak Adama. „Položil to, všechny čtyři vraždy. Prý ho v noci straší. Nevíte o tom náhodou něco?” 
„Možná ho dohnalo svědomí?” 

Táhnou se jak smrad. Žena s dcerkou očichávají ještě nesměle vonící šeříky nad vltavskou strání, chlapi přehlížejí město shůry. Na každé vyhlídce přestávka. 

Konečně táta velí otočit. 

„Jé, ahoj Rufino,“ Markétka se trhá a nadšeně běží k litinovým krajkám Hanavského pavilónu. Ve lněné vyšívance a s umně propletenou korunou vlasů vypadá žena jako zjevení z jiného světa. 

„Rád vás poznávám.“ Pod jejím pohledem natažená pravice vadne.

„Slyšel jsem… o vašem exilu.“

Oči jako jehly. „O útěku před tanky v Minsku? O pravdě vyšité krví? O rudé niti, která bojuje?“

Tuhne. 

Probere ho až dcerka. „Tati, Rufina umí jehlou porazit strach.“

Drobek onemocněl. Cora mu seděla u hlavy, hladila ho po čumáku, zatímco Picek hledal v knihách lék.

„Můžeš na chvilku?“ odvolal jí k sobě. „Dokážeš přečíst tohle?“

Jen co přešla ke stolu, Drobek se nadechl, jako by chtěl zvracet, ale místo toho z něj vyšlehl plamen nezměrné síly. Všechno před ním bylo rázem na popel.

Cora zbledla, „Kdybych nestála u tebe, tak už tady nejsem…“

„Já vím,“ hladil jí otřeseně Picek po ruce, zatímco sesílal na draka kouzlo.

„Co děláš?“

„Zmrazím kolem něj čas. Nevydrží to moc dlouho, ale díky tomu stihneme zajít do magického lesa sehnat byliny na lék.“

„Haló, tady! V bramboře! Au! Odeženeš toho ptáka?“ zaslechla Chell z vedlejší místnosti. Na dně hnízda tam ležela GLaDOS.

„Hele, vím, že to mezi námi úplně nefungovalo, ale situace se změnila. Musíme spolupracovat. Zvedneš mě? Jsem brambora, sama nic nezmůžu! Dal mě do brambory, ten zmetek! Vidíš? Brambora! Takové ponížení!“

Chell se na ni jen kysele podívala a pomyslela si: „Uvědomuješ si, že tě ta brambora drží při životě?“

Jako by jí GLaDOS četla myšlenky. Na chvilinku zmlkla a pak smířlivě povzdechla:

„Já vím, kdybych nebyla v bramboře, tak už tady nejsem… Ale teď musíme vyrazit a nakopat Wheatleymu zadek!“

Už několikátým rokem žiju druhý život.
Ten první byl klasický život netopýřího kluka. V létě jsem bydlel se třemi spolubydlícími na staromládeneckém bytě za okenicí chaty, které lidé zavírali jen na zimu. 
Jedné noci jsem se vracel z lovu. Už jsem to měl domů kousek, takže jsem flákal echolokaci a letěl podle zraku, který není tak vytříbený jako netopýří sluch. 
Potkal jsem rybářský vlasec. Zaškrtil mi křídlo a visel jsem na něm tři dny, ale okolo chodili lidé a nakonec mě vyprostili. 
Křídli mi museli amputovat. 
V druhém životě pracuji za jídlo. Nechávám se omatlávat a tvářím se moc roztomile. 

V horách, kde vládne Kanun, se osud měří na stíny. 

Muž v kamenné věži zapomnění sleduje svět skrze úzkou střílnu. Opustit čtyřhrannou nedobytnou pevnost bez oken a vyjít na slunce znamená sehrát ruletu se smrtí. Krevní msta ho může smýt z povrchu země. 

Výš k nebi sbírá horský med burrnesha. Bytost v hrubém šatě, s ostříhanými vlasy a puškou. Ženskost pohřbila pod přísahou, aby rodina přežila. 

Vězni i zachránci zároveň. Křehký paradox vytesaný do vápence. JInde než v těsné cele nebo cizím těle nemají právo na život.

Prokleté pohoří své lidi chrání. Přivlastní si je. Pohltí. 

Cenou je ztráta svobody. 

Kantorka se odhodlaně nadechla. Zítra mají s Fendrou první společnou hodinu. Už nemůže potichu vycouvat jako poprvé, dneska se znovuseznámit musí. Zaklepala a stiskla kliku kabinetu.
"Nazdar! Vlastně - dobrý den, paní kolegyně!" usmála se Fendra.
"Kde jste se tu vzala, paní profesorko?" vypadlo z kantorky.
"To víš, našli si mě a vytáhli z důchodového hrobečku. Jako zahrádka, kultura a Univerzita třetího věku prima, ale opravdový život to není. Konečně zase učit! Vždyť já bych se doma ukousala nudou!"
"Aha. Tak... jak to zítra uděláme?"
"Ty začneš... vlastně - měla bys mi taky tykat, ne?"
"Vám???"
"Ok, takže časem. Takže: co navrhujete?"

Magický vír popadl nezkušené letce a vzápětí zbyli na nádvoří jen zkoprnělí profesoři.
„Tak to abysem vzal pár domácích skřítků a šel ty nešťastný mudly hledat, co?“ povzdechl si Hagrid.
„Podejte mi koště,“ pronesla Minerva ledově. „Kdyby mě někdo hledal v ředitelně, už tam nejsem. Chodby v nejhlubším sklepení čekají.“
Křiklan a Kratiknot na sebe nešťastně pohlédli.
„Vy!“ vyštěkla. „Tvrdili jste, že kopule vydrží neporušená celou hodinu.“
„A vydržela,“ ohradil se Kratiknot. „Dokonce jsme přidali rezervu pět minut.“
Madam Hoochová nesouhlasně poklepala na hodinky. „Kopule zmizela přesně za padesát minut.“
„Samozřejmě. Podle zadání,“ přikývl Křiklan. „Vyučovací hodina plus pětiminutová rezerva.“

Čtveřice lodí ukrajovala míli za mílí z nekonečné šedomodré dálavy. 
Frances vyšla na palubu. Pravačku zavěšenou v květovaném šátku. Do tváří už se vrátil život, ale stále byla nezdravě vyhublá. Přehlédla konvoj. S trochou štěstí jim do cíle zbývaly dva měsíce. Přetrvávající únava ji přiměla k návratu do kajuty. 

Odpoledne přebíral hlídku pan Milton. Chybějící bílá na límci hlásala, že si vysloužil povýšení. Nově nabytá zodpovědnost tížila na ramenou, když hlídka oznámila blízkost hory ledu. Následoval záchvěv úlevy, když se objevil pan Layton.
„Informujeme kapitána?“ 
Starší muž zavrtěl hlavou.
„Je dost daleko. Bezpečně se vyhneme.“
Nebylo potřeba rušit kapitánův odpočinek.

Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem, 
kdybych tady nebyla, no tak sakra, kde jsem?!

Kdybych tady nebyla, Země se dál točí, 
dvě děti si vypláčou svoje krásné oči. 

V hrobě by mi chyběla vůně předjaří 
a mým dětem maminka, co jim navaří. 

Buchty s láskou pečené nebyly by k mání, 
a mě chyběl prožitek z doby vyrůstání. 

Ještě horší nežli snášet doživotní půst, 
je neslyšet slova lásky z maminčiných úst. 

Netisknout se v objetí, nepohladit dlaní, 
smlouvám dlouhý mezičas, než mě pepka raní. 

Proto doufám za celý rod v tuhé kořínky,
ať nás ještě dlouho pojí víc, než vzpomínky.  


 

"Nedávno jsem slezla hrobníkovi z lopaty, vlastně, každej znás už se někdy koukal smrtce na kosu, kdy to bylo nejblíž?"

Klíšťák nezaváhal: "Když jsem se učil u poustevníka bylinkařit. Šel jsem za bouřky sbírat, chvíli na to do chalupy praštil blesk. Bejt uvnitř, bylo po mně."

"Já asi tenkrát jak sem vlez do toho sklepa plnýho ghúlú."

Fleuriot chvíli přemýšlel: "Jednou jsme prolejzali sídlo divnýho mága. Spustili jsme alarm. Pronásledovali nás horem dolem. Doběhli jsme do místnosti se dvěma portály. Kolega vlez do pravého, já vlevo. Objevil jsem se v lese a dobloudil do města. Jeho už nikdy nikdo nespatřil."

"You keep saying different things," Rook said, as they stumbled out of the tavern. 

"What's that?" Varric looked drunk, but she'd taken his tankard away one night she felt like he'd had too much, and it had been full of water and bitter lemon. 

"About my name. You say I'm resilient, that I'm the most versatile piece on the board, that I'm a protector, not a leader - different, every time."

Varric shrugged. "You contain multitudes." 

"Anyway, who are you, then? If this is all about chess."

"The King, obviously."

Rook nodded, and tried not to think too hard about that. 


 

Byla prorokyní a soudkyní. A nikdo její místo nezpochybňoval. Nedochovalo se nám jméno žádného z jejích dětí, a přesto o ní text mluví jako o matce - té, která se stará a vzdělává celý národ.

Muž, jemuž byla v tu dobu svěřena úloha soudit, vést a chránit, nikomu odvahy nepobral.

Když se za ním vydá a poselstvím, které jej vede na bitevní pole, odmítne. Ačkoli bitvu a vítězství má v rukou Hospodin.

Pak zvedne oči k poslané. A nastrčí ji před sebe. Jako hradbu. Jako toho, kdo se má obětovat, ne pro národ, ale pro něj.

"Tvůj nepřítel zemře rukou ženy."

S nečekanými problémy se museli potýkat zaječí florbalisté před zápasem s mývaly. Jejich brankář se totiž těsně před zahájením kamsi vypařil a nebyl k nalezení. 

„Měl jsem ze zápasu trochu bobky, a tak jsem vzal do zaječích,“ vysvětloval později brankář své zmizení. 

Zaječí florbalisté neměli za brankáře žádného vlastního náhradníka, a tak nakonec do brány postavili ochotného fanouška z publika. Přestože mývali náhradního brankáře ze začátku několikrát pořádně vykoupali, zajícům se nakonec podařilo skóre otočit. 

„Pomyslná koupě zajíce v pytli se nám tedy vyplatila,“ pochvaloval si jeden z florbalistů. „Ale stejně doufám, že našeho brankáře teď aspoň trochu hlodá svědomí.“

Sabé si na hlavu posadila diadém a s pohledem do zrcadla ho urovnala. V honosné róbě a s vlasy vyčesanými do složité konstrukce byla na první pohled od královny k nerozeznání. Líčení se silnou vrstvou pudru pak zakrylo rozdíly i na ten druhý.
Padmé jí podala své náušnice. „Sotva ti můžu dost poděkovat,“ řekla.
„Bude mi ctí, má paní,“ odpověděla Sabé.
Přesto se Padmé cítila provinile. Jedna věc byla vyměnit si šaty, aby se mohla nenápadně vypařit, ale něco úplně jiného bylo poslat Sabé do situace, kde hrozilo nějaké nebezpečí. Nebo, jako dnes, na slavnostní otevření expozice pavouků v zoo.
 

"Tak plán je jasný. Skupina A pod vedením V pojede zadním vjezdem do podzemních garáží, skupina B upoutá pozornost stráží u hlavního vjezdu." Rozhlédl se po místnosti.

"Vy tři jdete s V." Ukázal na levnou stranu stolu. "A zbytek jde se mnou."

"Nemohl bych být ve skupině s V?" ozval se Paulie.

"Ale copak, tady se někdo bojí vytáhnout paty z baráku, když mu za prdelí nestojí V, aby mu chránila prdel?" ozvalo se popichovačně z druhé strany stolu. "Ale jestli chceš, klidně se s tebou prohodím ... mi je to docela fuk."

Plácnul se do čela. "Tak se teda prohoďte ..."

Král Jeremiáš stál na hradbách. Shlížel na louku, kde již brzy bude prolito mnoho krve.

Pěšci se již řadili do formace. Jeremiáš pro ně pronesl připravenou motivační řeč. Ale popravdě jí ani on sám nevěřil.

Královna mu stála po boku. Připravená za něj bojovat. A i zemřít.

Ale Jeremiáš nebyl připravený zemřít. Ani za vlast, ani za lásku, ani za pravdu. Nic z toho pro něj nebylo důležité. Jen jeho vlastní život.

Střelci vystřelili první salvu. Kavalérie tryskem vyrazila vpadnout do boku nepřítele.

Mezitím Jeremiáš potají utíkal věží až k připravenému únikovému koni u cesty.

Město Carcassonne nechal za sebou.

The stasis didn't allow Swan to regenerate her magic fully. But it also didn't totally stop her power from trickling back in. They couldn't allow her to die of exhaustion either.

When they brought her back, the Queen gave her a little opening. 

You are not working alone, Swan suggested. Or should I say, you are not working for yourself? 

A sneer should have been the answer, but there her inner eye could suddenly see a dark shape looming over her tormentor. 

Hidden, unseen and yet menacing and pulling strings.

You're his last ditch attempt to reinforce what has failed.

Stárnul. Chřadnul. Nořil se sám do sebe a do víry, která ve vlnách přinášela úlevu i zármutek.

Do boje mu nedovolili vytáhnout už roky - prý byl příliš důležitý. Věděl, že zahálka ve stínu hradby nesvědčí ani jemu, ani lidu, kterému měl vládnout.

Synové, kteří měli být požehnáním, si začali brousit zuby a meče na jeho korunu. 

Otec pokoje rozněcuje vzpouru, za kterou zaplatí životem. Neměl tedy nikdy pomazání, nebo je Bůh odňal od nich obou?

Ten, jehož pánem je Hospodin, na svou stranu strhne podstatnou část kultu.

Ale pak do temnoty promluví hlas ukradené královny, která na trůn vsune Pokojného.

Nešlo to po dobrém ani po zlém. Prakticky neomylný detektiv tápal. Mučili ji, nezazpívala. Chovali se k ní galantně, ani to ji neobměkčilo. Přece se musí podřeknout!

Pak objevil článek na internetu. Lehce opitá žena prý ztrácí zábrany. Možná to není nejlepší způsob získávání informací, ale zřejmě bude ten jediný vhodný. 

A proto teď sedí v baru a křehká blondýnka se opírá o svého zmateného vyvoleného a černovlasý detektiv je zaujatě pozoruje. Teď snad řekne něco kloudného!

„Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem,“ škytne hvězdička a hledá oporu. „Lighte, já tě tak miluju!“ 

El se zachmuří. Tenhle plán nevyšel. 

"Co si tak dát partičku, drahý příteli?"

"To zní jako skvělý nápad, připravím nám čaj."

...

A tak nakonec usedli ke konferenčnímu stolu s čajem vedle šachovnice.

Začínal. 

Vždycky.

Tedy... Ne, že by vždy měl v šachu bílé... Spíše v životě vždy určoval první krok. Nikdy nikoho nedovolil, aby byl před ním.

Jeho společník provedl rošádu. Zcela zbytečně. Ubohý tah.

"Víš, že slovo rošáda pochází z perského rokh, což znamená válečný slon..?" Položil mu částečně jen řečnickou otázku a upil trochu ze svého čaje.

Popravdě... Neměl v plánu jej nechat opustit - po skončení hry - jeho dům.

Chtěl mu říct všechny chyby.

Pravý můstek křižníků třídy Venator byl vyhrazen veliteli, levý dispečinku té hromady stíhaček, co z lodi pravidelně startovala. Tak tomu bylo vždy a konfederační admirálové si toho nakonec taky všimli a začali toho využívat.
Kapitánka Avis tedy po pár střetech s nepřáteli, jejichž kanóny viditelně mířily právě na její pozici, zvažovala, že by to na Mstiteli prostě prohodila. Takticky to smysl dávalo, protože by tím předcházela trapné situaci, kdy jeden přesně zacílený zásah může zneschopnit celou docela drahou loď. Nakonec to ale neudělala, protože jí to přišlo poněkud zbabělé.
Což je trochu škoda, protože by jí to později zachránilo život.

Ach, prekérní situace. Zrušili ti nabídku modelu? Slib pro lidi dneska nic neznamená. Co si počneš? Jistěže ti budu sedět modelem, chlapče. Ale nebudu stát, na to už nemám sílu. 

Chci ti usnadnit práci. Nebudu se hýbat, neboj se. Zatímco mne budeš malovat, můžeme si povídat. Měli jsme k tomu tak málo příležitostí. Život se žene jako bystřina. Pravda, já už jsem v etapě, kdy je voda spíš stojatá. 

Spolehni se. Budu tady každý den v deset hodin. Určitě. A kdybych tady snad nebyla, už tady nebudu, synku. Smrt mne chytí za ruku a odvede si mne na onen svět. 

Slávka pečlivě sbírá rozkutálené prsteny a řetězy a mění je na beztvaré valounky.
Drahoš se od ní nehne na krok. Ostřížím zrakem probodává tmu, sebetišší zvuk vnímá jak výstřel z děla. Dneska o ni málem přišel! Nebýt jeho, neocitla by se v té bitce! Nikdy už nedopustí, aby ji cokoliv ohrozilo.
Jeho mysl však stále zalétá k rodičům. Měl by být s nimi. Ví, co vydlakové dokážou. Pořád má před očima ty strašlivé plameny. Tátovy popáleniny. Mámino vyčerpání. Otřese se hrůzou při představě, že by mohli v boji podlehnout.
„Asi je to všechno,“ šeptne Slávka.
Drahoš už nemá stání: „Poběž!"

„Jenže my stejně máme krále,“ krčí Liška rameny. „To už tak chodí, víš? Je sice nešikovný, že nám umřel, ale už je tu nový. Takže se to snad nějak... utřepe.“
Věta končí polovičním otazníkem.
„Ten nepodarek mrňavej? Vsadím se, že za sebe teďka nastrkává někoho jinýho a sám peláší, až se mu za patama práší, někam se pěkně schovat. Pche, král. No, i s tím se počítalo..."

Nepodarek mrňavej sedí u ohně, který teď, ve dne, rozdělali a vytvrzuje si špičku hole do nepříjemného bodce. V očích se mu mihne odhodlání.
To by tak bylo, aby si někdo něco zkusil!
 

Vtrhl do místnosti, ale ve tmě plápolala jen nervózní svíčka u postele. Místnosti byly důkladně prohledány, že ani myš by neproklouzla, ale nenašel ji. 

Pročítal znova a znova její poslední vzkaz. Mladá žena se, jako by pod zem propadla. Jednoduše zmizela.

Vše holé zívá pečlivě učesanou prázdnotou. A prázdnota rozkřesala oheň tušení, které zavolalo tu nejniternější paniku, že je pozdě, že to nestihl. 

Začínající bolest by se mohla krájet, marnost rozkvetla svým temným květem. Závan chladu prošpikoval smysly, které byly ochromeny, bezmocné a bludné.

Čeho se však obával ho omráčilo svým nevinným odleskem. Na stolku u dveří byl položen klíč.