DMD 2026

Z výšky věků pozorně sleduje lidský mžik. Století jsou pomalá lavina. Hory dýchají jeho dechem, vápencem i ledem. 

Drak je spokojený. Dvě propustil do údolí, jedna zůstává. Oběť přijata. 

Zpoza mraků čte jejich jizvy. Inina je bílá, zhojená. Martu pálí čerstvá rána. Rita má ještě hladkou kůži, ale všeho dočasu. 

Tři ženy, jedno jméno. Rita, Marta, Ina. MARTINA. Jdou stejnou cestou. 

Časem prach jejich těl vykvete ve fialových nahých květech. Prokletije setřese jména, asfalt i pýchu. Zůstane dračí stín a věčná síla. A ticho potrvá dál.

Ty hory nejsou prokleté. Jen těžko přístupné. Nebezpečné a zakázané. 

Jeho.

Omnia tempus habent.

Henry je zmítán mezi dvěma extrémy.
Chtěl by se schovat v paláci, vůbec nic k těm článkům neříct, nikdy nevyjít.
Ale taky by chtěl vyběhnout na balkon a vykřičet do světa, že miluje Alexe Claremont-Diaze a už nenechá nic, aby se jim postavilo do cesty. Pak by se sebral a letěl za ním přes půlku světa.
Nemá právo ani na jedno.
A tak sedí zavřený v paláci, bez telefonu, bez možnosti cokoliv udělat, jen s Beou a Shaanem. Čeká na popravu.
Pak Shaanovi zazvoní telefon a o chvíli později uslyší Alexe.
Svět je najednou méně děsivý. Spolu to přece zvládnou.

Ten polibek byl tak lehký, že málem uletěl. 

Bažina vybuchla nadšením, sršeň se mlátil do břicha jako do bubnu, vosy skandovaly a včelí bzučení připomínalo zvuk vuvuzel. Rákosím se rozeběhla mexická vlna. Na jejím konci, na romantickém balvanu, proti sobě dřepěli dva žabáci.

„Změnil jsi se. Jsi zase žába. Proč?”

„Být obojživelníkem má své výhody,” kváknul Alberto. „Jedna princezna je málo, i když té mojí bylo až dost! Vracím se k žaboženství!”

Přihlížející rosničky, ropuchy i jiné  skokanky zajásaly jako grupa roztleskávaček.

Zakletý skokan souhlasně kývl. Vůbec se nezměnil. Zůstal líbacím žabákem a trpělivě čeká. Kdo ví, koho bažina vymlaskne.

O dva měsíce později seděli všichni profesoři ve sborovně. Hrad ztichl, studenti odjeli domů na prázdniny.
„Všem vám děkuji za práci v uplynulém školním roce,“ pronesla ředitelka. „Byl tentokrát mimořádně náročný, zejména v dubnu.“
„To bych řek,“ souhlasil Hagrid. „Něco sem přines. Mudlíci se složili a koupili mi flašku tej nejlepší Ogdenský. Připijem si, ne?“
Malou oslavu přerušila sova, která prolétla otevřeným oknem. Minerva převzala dopis a otevřela jej.
…ministerstvo… nadšené ohlasy na exkurzi… podepsána spolupráce s cestovní agenturou… příští rok… založení nové tradice…
Ruce se jí roztřásly, pergamen z nich vypadl. V ladných spirálách se zvolna snášel k zemi.

Poslední snídaně. Minerva každému předala dárek, stříbrnou lžičku s emblémem Bradavic.
Jejich zavazadla stála připravená v hale, tři kočáry se zapřaženými testrály před hradem.
Rozloučili se. Ukáplo pár slziček.
Hagrid zavelel k odjezdu.
Minerva seděla v ředitelně a napjatě sledovala hodinky.
Konečně se rozrazily dveře a objevil se posel dobrých zpráv. „Tak sem je šecky naskládal do vlaku. Dovopravdy v ouplnym pořádku vodjeli,“ oznámil s úlevou v hlase Hagrid.
Teprve teď se ředitelka uvolnila. „Víš, že mám najednou pocit, že máme vlastně klidnou práci bez nejmenších stresů?“
„Jo. Co je hrad plnej nezvedenejch kouzelnickejch děcek, proti partě dospělejch zvědavejch mudlů.“

Uložil se pod vistárií a s rukama za hlavou pozoroval jarní nebe. Někde tam nahoře mezi hvězdami běžela tmavovlasá dívka s potkanem na rameni. Pospíchali domů. Metoděj vzdychl. Po obloze přelétly mraky a zakryly mu výhled. Skleněné schodiště zmizelo. Skrz rozbitá okna padla rosa a usadila se mu na tvářích. Do kůže se zakousl chlad. 

Sbalil se do klubíčka a zimní zahrada se dala do pohybu. Z ohlodaných větví se vznesli motýli, usadili se chlapci na těle a přikryli ho křídly lehkými jako sen. Příjemně hřáli.

„Uvidíme se zítra,” vydechl chlapec a zavřel veliké modrošedé oči.

„Uvidíme,” zašeptala hedvábná křídla.

Honza pokládá telefon. Dovolená nebude. Časem asi přijde odpověd. Ale teď už je hluboká noc.

V Honzovi proudí smutek, nervozita i úleva zároveň.

Zatím stále sedí zamrzle u stolu. Dýchá. Kouká před sebe.

Po čase ho z ticha vyruší kompresor ledničky.

Jde si vyčistit zuby. Má chuť i na sprchu.

Po osušení ještě otevírá okno v ložnici dokořán a užívá si čerstvý vánek.

Místo lampičky si zapaluje svíčku a píše si deník.

Nebude se zítra balit na dovolenou.

Ale vlastně se už zabalit, jen na lepší cestu svým životem.

Dopisuje stránku a nechává se ukolébat mihotavými stíny do říše snů.

Sbalili jsme koberec a nalodili se na říční bárku.

První den plavby byl ještě bez problémů, ale ten druhý…

"To vypadá, že Jorcha si oběd nedá."

"Jo, už zase přes zábradlí krmí ryby," Fleuriot naznačil prstem do krku.

"Tak já si rád dám nášup" ujal jsem se bezprizorní misky s jídlem.

"Do dneška bych nevěřil, že jde dostat mořskou nemoc na řece," prskal s plnou pusou Klíšťák.

"To je jako otěhotnět po orálu."

Do vlny smíchu přišla nazelenalá Jorcha.

"Smích? Nebojte, přejde. Zejtra podle kapitána proplouváme Skebladskejma peřejema, tam blejou i zkušený lodníci, tak vidíte na co se můžete těšit."

Svět už se zase smrskl na pár svršků a trochu nádobí. Lezavý chlad se plíží rozstřílenými okny hostince, sláma nehřeje. Rinka se v příliš velkém kabátě choulí, jako by se chtěla propadnout dovnitř. I hory jsou zraněné jizvami zákopů a pevností: jen jezero je pořád stejné, z tyrkysového ledu přecházejí oči. Kousek od něj tři obvodové zdi a v sutinách hmoždíř po babičce. Tehdy poprvé vidí dědu plakat. 

Večerním hostincem voní čerstvá káva, Ernesto všechny zve a zase se směje. Trochu křivě. Giulio zavírá oči. Oblázek v kapse tíží a hřeje. 

Brzy přijde čas začít znova. Brzy. Jen se nadechnout.

Celý svůj život má sbalený a napěchovaný v hlavě. Vzpomínky vyskakují jako jiskry z troudu. Šaty do sebe vpily barvu krvácejícího srdce.
Opustil ji. 

Dívka bezradně stojí na okraji skaliska a dívá se do prohlubně pod sebou. Ta je hluboká jako její zoufalství. Voda v ní zlověstně kolotá tak jako její myšlenky. 

Mám, nebo nemám?

Bosé nohy zahřívají kámen. Jeho chlad postupuje vzhůru tělem. Chvěje se. Zklamáním. Zlostí. Zimou.

Vítr ji nestydatě zajel pod oblečení vzdouvající se jako plachta. Silně se jí opírá do zad, Chce ji popostrčit. Ševelí, sviští, sténá , skučí a syčí: SSSSSSKOČ!

Nerozhodnost tíží čím dál víc. 

Na obědě u Mrzimorského stolu vládla napjatá atmosféra.

„Prosím tě, co tě to popadlo?“ šeptala Hannah.

Ernie jen pokrčil rameny a dál se rýpal ve svém nákypu.

Tiché lusknutí ohlásilo příchod domácího skřítka. 

„Tilly říkla, mladý pán naštval hodného profesora. Ty ty ty,“ zahrozil drobný skřítek spod okraje ubrusu.

Justin, Hannah a Ernie jen zírali.

„Ehm. Cože?“ 

„Dám mu dobrou radu,“ pokračovalo stvoření zabalené v utěrce: „nezlobí profesora vraní oko, pokud nechtějí mít v jídle kočičí chlup.“

Další lupnutí a skřítek byl pryč.

Ernieho hlava zaduněla o stůl: „Vyhrožují mi občané druhé kategorie. Už tady chybí jen Protiva s hnojůvkou.“

Procesí se zastavilo před svatyní, z davu vystoupil mluvčí a rozložil obětiny.
“Ó moudrý starče z hory, vyslyš naše volání. Tvůj lid trpí - pomůžou nám bohové?”
Ze svatyně se vybelhal mudrc o holi a mlsně si obhlédl přinesené obětiny - zejména vypasenou ovečku. Teatrálně vzpřáhl ruce k nebi: “Poslyšte vůli bohů. Zasejte pole, vaše žádost bude vyslyšena a úroda bude letos bohatá!”
Mluvčí vesničanů se zarazil: “Naše sýpky doslova přetékají. Ale vesnice sužuje zločin, mor a válka! Co říkají bohové o nich?” 
Mudrc ho mávnutím ruky odehnal: “Bohové promluvili. A teď běžte, bohové musí připravit rožeň, na večeři budou mít skopové.”
 

Ve třídě bylo naprosté ticho, až na tikání hodin a občasné šuškání studentstva. Učitel je několikrát okřikl, ale nemělo to moc velký účinek. Psali zrovna pololetku, takže sázky byly vysoké.

Najednou Zuzce "spadla" propiska a tak se sehla, aby ji sebrala. Čistě náhodou hned vedle ležel zmuchlaný kus papíru. Nenápadně ho rozbalila a usmála se. Martin jí napsal odpověď i na bonusovou otázku. Všechno poctivě přepsala do svého testu, než ho odevzdala a spokojeně čekala na jedničku.

Jenže to nevěděla,  že toho Martin nejenom moc nevěděl, ale že jejich odpovědi byly naprosto identické. Tentokrát jí to podvádění bohužel nejspíš neprojde.

Siahla do tašky. Vytiahla magnetofón. Ozval sa Mihahov hlas: "Ak vyhráš, dám ti dôkazy a odsedím si, čo som spáchal. Ak prehráš, prekvapím ťa."

"Až tak naivná?!" momentálny Mikahov hlas sa jej posmieval. Napriek prehre. 

"Vtedy som netušila, že je v tom viac, než som si mohla uvedomiť. Kiežby som skôr vedela, že dôkazy sú na tejto malej páske."

"Ani by som nepovedal. Ale priznaj, ako je možné, že..."

"...že neposlúcham, ako ostatné? Poradím ti - nepýtaj sa na veci, ktorým nepochopíš, " pristúpila k nemu, vyhrnula mu rukáv a odhalila znak, ktorým si ju Mnohotvarý označil, "nedávaj si tetovania, ktorým nerozumieš."

"Need some salve for that?" Varric grinned, all teeth and half-drunk eyes. "I hear raw meat works well on a black eye." 

Maker, he had no right to be so appealing. Hawke took a sip of suspiciously good wine, distractedly. "Speaking from experience?" 

"I don't get punched in the face by Coterie thugs; I look where I'm going."

"Turn left, you said."

"Your other left, Chuckles. Humans have no sense of direction." 

"Maybe". She licked her lips. He noticed. "I keep telling myself I shouldn't do this." 

Varric shifted. "Good advice." 

"No." She leaned across the table. "The other good." 

Komandér Dodge byl jedním z těch svéráznějších klonovaných důstojníků republikové flotily. Pochopitelně sdílel odhodlání svých bratrů vyhrát válku a disponoval celou řadou taktických a strategických znalostí, které z můstku Orlanda nejen pravidelně aplikoval, ale dokázal je i cíleně poradit někomu méně zkušenému. Jak navádět torpéda, co na nepřátelské lodi zaměřit jako první a tak, však víme.
Taky ale rád a poměrně úspěšně flirtoval s důstojnicemi a i v tomhle oboru mohl začátečníkovi ledasco poradit.
Pluto Zane trávil u jeho stolu v kantýně docela dost času a na věci z té první množiny se ho nad šálkem kávy nezeptal ani jednou.

Jako Jedi máváš rukou, staniž se jak pravím, 
hned ráno se se sbaleným kufrem doma zdravím. 
Lednice je vyklizená a dokonce vymytá,
v batozích je oblečení, nikdo bytem nekmitá. 
Andulky si bez klování samy vlezou do přepravky,
nikdo se mě na nic neptá, nemá žádné požadavky. 
Doma všichni zhasli světla, nezůstal tam nelad, 
nereptali: "já tam nechci, co tam budem dělat?!"
Chleba zdárně vezem s sebou, neplesniví ve spíži, 
děti v autě nevyvádí, krajinu si prohlíží. 
Kytky někdo předem zalil, nezůstaly resty, 
kéž by takhle vypadaly všechny naše cesty. 
Balení mé příbuzenstvo bere jako banalitu, 
evidentně nezkusili naši drsnou realitu. 

 
 

Honza seděl u stolu. Hlavu měl v dlaních.

Zase se dostal do situace, kdy se mu nešlo rozhodnout. Jet s kamarádkou na totálně nepřipravenou dovolenou, co by primárně platil on, řídil on a když by kamarádka řekla, že to nedává, hodil jí na vlak?

Prý "jdi za svým snem". Jeden sen byl s ní mít hezkou dovolenou. Ale za těhle podmínek, byla by to vůbec dovolená?

Dalším snem bylo být spokojený a štastný. Tohle mělo naději. Při přihmouření očí. Ale každá jeho buňka mu jasně dávala najevo, že spíš sám potřebuje opečovat, než se o někoho starat.

Šel jí napsat..

Posbírala tu hromadu roztahané elektroniky co měla na stolečku a chystala se k odchodu.

Pocestě se pozastavila o pár stolečků dál. "Dobrej výkon holka ..."

"Mno ... ne že by to na tebe stačilo ... ale jo, jsem spokojená." usmála se.

"Příště mě musíš otrávit ethanolem o pár hodin dřív." Vyplázla na ni jazyk.

"Beru tě za slovo. Příště hraješ zpod stolu."

"Tak to chci vidět. Abys tam neskončila ty. Alespoň si budu mít na co dát nohy."

"Hej, já nejsem tvoje podnožka!" Dala ruce v bok a teatrálně otočila hlavu pryč.

"Si povíme příště." Šťouchla ji do nosu a vyrazila ke dveřím.

Je načase vrátit se domů.
Aspoň na chvíli.
Určitě jen na chvíli, utěšuju se.
Následuje okamžik, který na veškerém cestování nenávidím nejvíc. 
Hledání veškerých předmětů, nalézání nepřeberného množství lichých ponožek, z nichž některé vysoce pravděpodobně patří profesoru Snapeovi (neptejte se), suvenýrů nevimodkud a posmrkaných kapesníků. Rvaní téhož do příliš malého zavazadla. Do povícero příliš malých zavazadel.
Hrozně přitom nadávám.
Gwen ale ne. Zabalila si bez projevů nevole a teď vypadá nějak spokojeně.
Hrad zase poněkud prázdně.
„Máš tam všechno?“
„Jo,“ široký úsměv.
Jak ji tak znám, tak ukradla kouzelný kufr a doma vybalí kompletní Bradavice.
A to včetně profesora lektvarů.

"Don't waste energy - if someone else checks something go with that." - Except then you're doubling back, because you missed something somewhere, and praying everyone's energy holds.

"Don't touch artifacts you don't understand, especially when they obviously want to be touched." - Except this one obviously belonged to the person they are looking for. And you don't realize it's magical until after you touch it.

"If you can use telepathic connection with your empathy, that's your greatest asset." - Except when you're standing against an opponent who abuses exactly that. 

Lioness had good training. And enough wits to not use all of it.

Liška zadumaně upíjí teplé mléko. Vydra zatím dává s Rackem dohromady těch pár zlomků, které o tomhle démonovi zná. Dotyčný je bezpečně upoután.
Uplynul nějaký čas.
Královská rezidence se nezdála pozorována.
Pak se ozvaly bubny.
Vyrazila eskorta a zpátky přivedla krále.
A náklad.
Tuhle dívku Vran poznal.
„Tak to by bylo,“ povídá Liška. „To je ten druhý.“
Útok na podstatu moci. Destabilizace. Protože můžou.
Vybudování vlastní říše.
Plány přišly vniveč. Co s vězněm?
Pustit ho nemůžou.
Když ho nechají spoutaného, za pár měsíců umře sám.
Tak krutí ale nejsou.
Králi o tom neřeknou. A on se neptá.
To oni nikdy.
 

"Jo, já se mám docela fajn, jen si říkám, že když tě tu vidím, tak zas letos nemám šanci ..." uchichtla se.

"Mno, ještě se mě můžeš před začátkem zkusit zbavit ..." vyplázla na ni jazyk.

"Super nápad, tady přede všema, co? To bych si to tu dlouho neužila ..."

"No ... ale měla bys teoretickou šanci vyhrát ... možná ..."

"No to ti dík, za takovýhle rady. Tak já ti skočím na bar pro nějaký otrávený pití, co ty na to?"

"Jo to by šlo. Tak snad bude otrávený něčím horším, než ethanolem." popichovala ji.

"Uvidíme ... To si rozmyslím cestou ..." Mrkla na ni a vyrazila.

Jednou takhle spolu rokují na summitu americký, francouzský a český prezident.

"Kolegové, mám problém. Mám dvacet mužů v ochrance a dostal jsem anonymní udání, že jeden z nich na mě chce spáchat atentát, a já nevím který," svěřuje se americký prezident.

"To já mám zase dvacet milenek," reaguje na to francouzský prezident. "A nyní jsem dostal anonym, že jedna z nich má AIDS, a já nevím která."

"Páni kolegové," praví prezident český, "i já mám podobný problém. Mám dvacet poradců a dostal jsem anonym, že jeden z nich mi radí dobře. A já vůbec nevím, který je tím dobrým rádcem."

"you're a dream, Hawk," he sighed close to his ear, "amazing."

Left speechless and shivering, he gasped when soft lips and scratchy mustache grazed his jaw. To think he'd feared he'd destroy their friendship, and instead see the bond reach far beyond that definition and blossom into a string of precious moments of closeness... He could only cling to the man who kept him sane with his sunshine smile and turned his brain into mush with his skilled hands at the same time, and hope this dream now covered in red dye all over doesn't stop when the war does.

Kráčel po kamenité cestě vinoucí se jako had mezi šípky starých časů minulého roku, jež černé a scvrklé připomínaly spálené vzpomínky doutnající pod orlojem čisté oblohy. 

Zaskřehotal dravec vida nějakého hlodavce mezi svinutými baly slámy. Slunce nad hlavou mu otevřelo svou žlutou náruč. Stoupání vběhlo do dubového lesa, temno-světlého jako jeho prokletá duše, která nejde už vyčistit.

Nahoře se otevřel výhled dolů do údolí; na obzoru splývala sytá zeleň s okrově zabarvenými poli. Vál svěží vánek, chlad studil na tvářích.

Med se kroutil ve vzduchu s průsvitnými listy. Sedl si a opřel si nohy o skalisko.

Krásný to ale den…!

Vytvořili skupinku, dívka uprostřed. Malcolm se trošku opozdil, měl dojem, že něco uslyšel.
Před nimi vyrostlo rozcestí. Okolní orientační body nevidět... Malcolm vytáhl kompas.
Točil se jako šílený.
Démoni mění magnetické pole.
Neviděli jí do očí!
Démoni se téměř nedají zabít.
Stejně je jim k ničemu vědět, kdo je tu s nimi.
Nic neřeknu, umiňoval si, jestli... až  zaútočí, odstrčím Normana za sebe, ať uteče...
Démoni jsou silnější a rychlejší než lidi.
Louka, volný prostor.
Démonka se otáčí, neskutečně rychlý pohyb...
Záblesk zrzavé.
Zpřelámané tělo na zemi...
„Příště zkuste utéct,“ povídá udýchaně Zrzek, který se objevil odnikud.
Jsou v bezpečí.
 

Dívala se za bývalou chráněnkou Domu se smutkem, který jen těžko přenechával místo naději.
Od počátku tušila, že svědomí nedovolí modrooké dívce sáhnout na život, nad kterým měla plnou vládu, ač ho ještě nedržela v rukou.
Matka zase věděla, že úkryt v pevných zdech světic římské církve by pro mladou ženu byl trnitý ne tolik pro vnímaný hřích, ale pro čirou pevnost její rodné víry.

Sklonit hlavu musela stejně. Čekal ji venkov a role, kterou neznala.
Biatris jí k vozu přinesla balíček pozorností navíc.
"Všechno už mám s sebou," usmála se Gertrud s dlaní na břiše.
Vdovec Rovier potřebuje syna.

„Jak ses rozhodl?“ zeptala se královna Fay Thomase pár týdnů poté, co v jejím květu našel útočiště. Erik jí poslušně ležel u nohou ve své liščí podobě.

„Madam,“ volil slova co nejpečlivěji, „nejdřív bych Vám chtěl poděkovat za Vaši štědrost, se kterou jste mne uvítala ve svém domě.“

Pozorně mu naslouchala, i když věděla, že sbaleno už dávno má.

„Rád se vydám do Dračích hor najít ztracené magické svitky. Chtěl jsem Vás nicméně požádat, zda by mne mohl Erik doprovodit?“

Co lišák zachránil život jeho kamarádce, stali se z chlapců nerozluční přátelé. A královna, ač nerada, jeho přání nakonec vyhověla.

Chvějící se chřípí.

Ponožky v rohu. Roucho vůdce vesnice obtočené kolem nohy židle. Zablácené boty na čerstvě umyté podlaze!

Vševidoucím okem nakoukne do kuchyně.

Nedojedený ramen ve dřezu. S jídelními hůlkami hrál mikádo. Okno dokořán a z něj visí halabala připevněná zástěra. 

Růžovlasá začíná zlostně odfukovat. Ještě zbývá koupelna.

Ucpaný odpad. Špína, kterou ani nedokážu identifikovat! V čem se zas hrabal? Už toho mám dost!

Naruto vykoukne z ložnice. Slyší podupávání, funění a zlověstné zvířecí vrčení. 

„Sakuro? K nám se nastěhovala bábi Tsunade?“

Otevřeným oknem letí velký kufr plný šatstva. Málem trefí jejich senseie mezi oči.

„Vypadni, Naruto! Máš sbaleno!“

Evžen svlékne propálené špinavé tričko. 
Xénie prohlíží zraněnou paži: „Budu to muset přeléčit.“ Místo čarování se však přitiskne k jeho zádům, opře si tvář o zdravé rameno. Dojatě vzdychne: „Strašně to uteklo. Napadlo by tě, že budeme tak brzy chystat svatbu?“
Evžen zamyšleně pokývá hlavou: „Vyrostl.“

Sylvie postaví na noční stolek hrnek čerstvého čaje a zatřese chrápajícím manželem: „Tomáši, vzbuď se. Už jsi vzhůru? Nebudeš věřit tomu, co ti teď povím.“

Slávka a Drahoš nemají potřebu cokoliv říkat. Přemoženi únavou usínají ve vděčném láskyplném objetí.
Noční obloha bledne v chladném svítání. 
Nad nejstarší školou magie se pozvolna rodí nový den. 

"Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo."

Co by udělal Ježíš? Jak bychom mohli být více jako on? Hlavně být blíže Bohu!

Kolik takových vět slýcháme dnes a denně - vždy dobře míněné, znějí tak vznosně, jako bychom se už-už měli vznést na oblaku do nebe vlastními zásluhami.

Jenže právě to bylo první pokušení: Budeš víc jako Bůh.

Když nás k tomu vybízí někdo, jehož pochopení je stejně omezené, jako to naše, není to zrovna spolehlivé.

Jeho odpověď je: jsi stvořen k Mému obrazu, nepotřebuješ víc.

Bábin výraz ve stínu krempy klobouku byl naprosto nečitelný.

"Naši říkali, že bych neměla studovat, protože poctivá práce je důležitější."

"Aha."

"Bláža říkala, abych si nechala vyvěštit budoucnost," řekla dívka s nadějí v hlase.

Stín pod krempou se ušklíbl.

"Růžena říkala, že stejně na co studovat a kam bych lezla... všichni mi dávali tak dobré rady, ale..."

"Hm," zamumlal stín.

"Přece jen ovce..."

"Ovce?"

"Ovce, a všichni radili... ale... stejně jsem... jestli byste neměla... kouzlo, co by mi pomohlo se rozhodnout?"

"Měla," konstatovala Bábi.

"Vážně?!"

"Jo. Kouzlo nejlepší rady. Začíná otázkou, co by sis poradila sama a co chceš ty."

Hosté zvolna odcházeli. 
Nejdřív děvčata popadla kufry a vyrazila na nádraží. Odjížděla na konferenci, kantorka se svým mužem, celá nadšená, že mohou jet spolu, Stanka sama, celá šťastná, že se týden nemusí o nikoho starat.
Pak zmizel Ctibor, v zaujaté debatě s ředitelkou. 
Zůstal jen Jan, který zvolna sklízel stoly, a profesor Tác.
Ten se pohodlně usadil a zamyslel. Přijde den, kdy pronese poslední přednášku, vyklidí kancelář... a co potom? 
Zaslechl za sebou Janovy kroky a pak druhé, které neznal.
Kdosi se ho lehce dotkl na rameni. Otočil se.
"Majko?"
"Říkej mi zase Fendro. Pamatuješ? Stejně jako tenkrát na výšce."

I saw the light fade from the sky
On the wind I heard a sigh
As the snowflakes cover my fallen brothers
I will say this last goodbye

Zní ti v hlavě poslední dny.
A teď je to tady. Střechy Fort Williamu. Cílová linie. Proč to nemůže pokračovat navěky? Konec... 
Zážitky se skládají do úhledného balíčku.
Loučíš se v duchu se Sarah, Simonem i Francouzem.

And though where the road then takes me
I cannot tell

Za koncem ale tušíš nový začátek.

We came all this way
But now comes the day
To bid you farewell

Tak zase příště, Skotsko!
 

Vánoční nebe pomrkává hvězdami, pod stovkami párů bot to bíle křupe. Na peróně je rušno. Anežka pevně obejme Rinku, oči upřené na něj. Giulio neuhne. Pokusí se zhluboka nadechnout.

"Prostě nebuď pitomec," loučil se s ním Tonda. A tak to udělá. Bleskově, než si to stačí rozmyslet, se zmrzlými rty dotkne její tváře a do překvapených prstů jí vtiskne umolousanou pomačkanou báseň. Svoji první.

"Já... taky pro tebe něco mám."

Dobytčí vůz neodvolatelně kodrcá ztichlou krajinou na jihozápad. Drží plačící Rinku a v dlani svírá hladký říční oblázek. Když ho přitiskne k uchu, slyší vzdálené kostelní zvony a šumění peřejí.

„Chtěla bych pomoct,“ řekla Eliška, když skládali dohromady plán. „Ale jsem ráda, že jsem mohla ven bez dohledu alespoň dneska. Nikdo na to nesmí přijít!“ Když vykládala, jak mají neustále za zády referenta Krákala, všichni čtyři, dokonce i Madi, na ni hleděli docela nevěřícně.

„Co ho prostě zkusit ovlivnit?“ navrhl přímočaře Norbert Alexander.

„To by ji samozřejmě vůbec nenapadlo,“ protáhla sarkasticky teta. „Zjevně nechce a určitě k tomu má dobrý důvod.“

Kývla. „Začne se chovat nezvykle a ostatním to bude podezřelé. Nevím, komu můžu věřit.“

Zatím netuší, že problém vyřeší na celý týden doktora Bečková. Respektive její léky na spaní...

Klepání na dveře. „Leonarde! Leonarde! Leonarde!“

„Probůh, Sheldone, já se zrovna koupu!“ ozvalo se zaúpění, které ale narušitele vůbec nevyvedlo z míry. 

„Hodláš mít koitus?“ 

Leonarda polilo horko.

„Cože? Ne! Proč se na tohle ptáš?“

Sheldon hledá vhodná slova. „Amy mi předala krabičku. Je v ní modrá pilulka. Mám ji mít v pohotovosti, až přijde náš, řečeno jejími vlastními slovy, důležitý den.“

„Viagra? Tak to jí asi poradila Penny. Co kdyby sis promluvil s ní?“

„Vidíš, to mě nenapadlo, že tvé rady druhé kategorie mohou být dobré a přínosné.“

Vzdalující se kroky.

„Tak moment! Jak to myslíš rady druhé kategorie?!“

Gabriela dobalí Dušanovi věci do vězení. Pobude si tam desítky let. Prý možná dostane doživotí. 
Takřka slyší jeho hlas: „Tvoje výmysly mi zničily celý život!”
„Vzpamatujte se, ženská,” řekla jí včera ta rázná policajtka. „Který milující chlap donutí svou ženu deset týdnů trpět, pak se ji pokusí zabít a hodit na ni svoje zločiny?” 
Je to celé omyl. 
Je to celé zlý sen. 
Ale pořád se neprobouzí.

Dušan se rozhlédne po společence a najde jednoho osamoceného chlapa nad šachovnicí. 
„Naučíš mě hrát?” zeptá se. 
„Mám lepší nápad. Co kdybych si s tebou zahrál tu hru, co rád hraješ s dětma?”

Poloviční bod je hrozně daleko. Poloviční bod je taky hrozně blízko. Následuje táhlý kopec. Náhle vepředu vykoukne Ben Nevis.
Tam už nepůjdeš. 
Je to zvláštní, po té dlouhé cestě, vědět, že nebudeš pokračovat.
Prudký kopec dolů, kratší nahoru. 
Široká lesní cesta na vrcholu stoupání, ale za lesíkem ještě odbočíš k tajnému bodu.
Dun Deardail.
Doufáš, že ho budeš mít jen pro sebe.
Ale je tam nějaká ženská. Místní, jen na denní výlet.
Poslední zajímavý člověk potkaný na Cestě.
Před sebou máš bezkonkurenčně nejlepší výhled na nejvyšší horu Británie. 
Povídáš: „Ne abys tohle dávala na Instagram.“
„Neboj,“ odpoví.
Tohle je tajemství.

„Je tam zima, vem si svetr.“
„Vypadá to, že bude pršet, máš pláštěnku?“
„Nepij ten čaj na noc, jinak neusneš.“
„Když uděláš tu práci dneska, tak budeš mít zítra volno. Jo?“
„Jo! Já vím, já vím!“ nevydržím a vybuchnu. „Jsou to úplně základní věci! A dýchat, dýchat můžu?“
„Funguje to,“ zazubí se Gwen. „Teď to můžem aplikovat na Pátou kolej.
„Ti mockrát děkuju, žes mě vybrala jako pokusný objekt,“ bručím. „Čím jsem si to zasloužila?“
„Eh... neproměníš mě v žábu? Ani na chvíli?“
„Jo, ještěžěs to nezkoušela na Snapevi, Gwen,“ usměje se San.
„Co ty víš... kvák...“
Už asi zkoušela.

Svatba nebyla zrovna v řeckém stylu, snad krom ohromného počtu hostů a jakési jižanské divokosti, k níž přispěl i svatební dar Reného Ocelota (jeho stará pistole).

Nevěstě to slušelo náramně, malá Eleni byla půvabná družička. 

Rodiče ženicha mírně kritizovali přítomnost sedmnácti neznámých mnichů z hory Athos v tradičních kamilavkách a exorasonech (hlavně ten poslední nenažraný jim lezl na nervy), ale když jako svatební dar vybalili sadu nádobí, smířili se s nimi. 

René Ocelot byl nesmírně pyšný, že jde Jannisovi za svědka, a toužil pronést svatební řeč.

"Ještě že máme sbaleno a jedeme pryč," pípla Dana, "ty jeho kydy poslouchat nebudu."

Několik účastníků Porty bylo zadrženo pro výtržnost. Jednoho, který blábolil cosi o bozích, slunečních polibcích a vybuchujících srdcích, převezli na psychiatrii. Porta byla zrušena. 

Zato Vincenc zářil 

„Jsem netušil, že je na Portě taková sranda," liboval si, zatímco nakládal opět mrtvého Ferdu do auta. „Musím občas na nějakou zajít. Ták, je zabaleno, můžeme jet," zabouch kufr a nasedl.

Felix beze slova nastartoval. Přitom se snažil nevnímat spokojeně si pohvizdující Klaudii. Nehodlal to přiznat ani sám před sebou, ale tahle sebevědomá Klaudie ho znervózňovala. Přál si, aby se co nejdřív vrátila ta stará, věčně ustaraná, a neměl se za to rád.

Vůbec se netěšila na to, co bude muset udělat. Všechny je bez milosti spálit. Věděla, že to nejde udělat jinak. 

Teď znovu uslyšela ten zvuk. Jemné hučení, přibližovalo se.

Kurva, co ten David zase vymýšlí. Veze další?

Eremi rychle odstoupila od nakažených a připravila si zbraň. Svou kůži nedá zadarmo. 

Do prdele! To je náš lifter!

„Co tady děláte? Vždyť ten stroj neměl fungovat!“

„Po tvém prvním hlášení jsme zrychlili opravy. A povedlo se.“

„Rychle je naložte a hlídejte je. Jsou nakažení. Ale třeba je ještě stihnete zachránit.“

„Eremi, máme sbaleno, odlétáme! Drž se. A vrať se v pořádku zpět!"

„Jak jsme na tom, Tehole?“ Ruket si nacpala pusu další ústřicí. Obrovská prsa se jí přitom nadouvala.

Tehol polkl, zvedl pohled a zaostřil zrak. „Naše plány jdou podle plánů,“ usmál se šibalsky. Musel si upravit prostěradlo v rozkroku. Začínalo mu vadit.

„Potřebovala bych slyšet trochu víc.“

„Vlastním většinu stavebních firem v Lederu. A jejich dodavatele. A právě jsme rozjeli nový druh podnikání.“

„Něco, z čeho může mít cech Chytačů krys užitek?“

„Prodáváme dobré rady. Třetí kategorii po pár střížkách. Druhou kategorii po doku a první kategorii za vrchol.“

„Vrchol? Není to moc?“

„Ceny určuje trh, ne já,“ bránil se Tehol.

"Vojsko seberou, to už je na jistotu. Je to jen otázka času."
Biatris se bezděky otřásla. Tváří v tvář lidské hlouposti jí statečnost nechyběla. S leskem zbraní a hladem plamenů to bylo jinak.
"Odejdu co nejdřív."
"Obrať se na Montségur. Za ty tři roky od Shromáždění docela rozkvetl," usmál se nevesele Bertrand. "Je tam klid a bezpečí."
Netušila, jak opuštění domova přenese přes srdce, ale rozum měl navrch.

"Paní Biatris?" čeledín Dobrých křesťanů přešlapoval ve dveřích na dvůr, když odcházela.
"Joios, že? Povídej," vyzvala ho pozvednutou dlaní.
"Kdybyste tam nebyla spokojená... moje teta má tím směrem malé hospodářství na samotě."

Ve výslechové místnosti otřeseně seděli viditelně otřesení advokáti kanceláře Temný, Mráček a Pupava.

Lehce ohořelý kapitán Konopásek páchl kouřem a benzínem do plamenometu. Posupně se na trojici advokátů díval a významně mlčel.

Doktor Pupava nevydržel první: "Nezákonné policejní aktivity v sídle naší kanceláře a smrt našeho klienta, pana Profesora-"

Kapitán Konopásek mu strčil pod nos povolení k prohlídce, které, jak se ukázalo, existovalo nejen ve snu. A rovnou přiložil i dost ožehlé obžaloby ze zločinného spolčení.

"Kolegové, nevypovídejte," radil doktor Mráček. "O klienta jsme přišli, udržme si aspoň svobodu!"

"Nechte si ty své dobré rady druhé kategorie," ucedil doktor Temný.

“Rukavice máš?” 
“Ano, tati.”
“A taky…”
“Všechno mám. Nic jsem nezapomněla.”
“Takže jedeme?”
“Ne. Jedu sama. Vlakem. Nejsem malá.”
“Je ti sotva patnáct!”
“Už mi bylo!”
Lukáš vstal. “Kufr máš jak krávu, musíš přestupovat a vůbec, máme za tebe zodpovědnost. Aspoň poprvé tě odvezeme autem.”
Lehce nasupenou Pepinu vyložili u internátu, dovnitř jim samozřejmě jít nedovolila. Zůstali sedět v autě. 
“Vždyť ještě včera to byla naše malá holčička!”

Dům byl tichý a působil prázdně.
“Teď to takhle bude pořád?” podívala se Bibi na Lukáše.
“Jaké si to uděláme, takové to budeme mít,” objal ji a významně pohlédl směrem k ložnici.

"Učeš si vlasy."

"Uh-huh."

"Přestaň se šklebit."

"Já se nešklebím."

"Šklebíš."

"Ne! Usmívám se."

"Vážně? Vypadá to, jako kdyby ses chystal někoho sežrat."

"Fajn, žádné cenění zubů. Co dál?"

"Použij deodorant. Smrdíš."

"Včera jsem se sprchoval."

"Lžeš. Já tam byl. Vím, že ses na to vykašlal."

"Ty už mě špehuješ i ve sprše?!"

"Musím. Co kdyby se ti něco stalo?"

"Jako co?"

"Třeba by tě mohl napadnout zuřivý jezevec."

"Jezevec. Ve sprše."

"Pššt. Ještě jsem neskončil. A hezky se obleč. Žádné ošuntělé hadry."

"Všechno moje oblečení mi sežrala Godzilla."

"A jo. Já zapomněl. Je čas vyrazit nakupovat!"

"Občas tě nesnáším."