DMD 2026

Během dopoledne se z neznámé vyklubala velrybářská briga z Harwiche. Frances nechala napnout plachty. Velrybář se pokusil uniknout. Snad se obával, aby ho fregata nepřipravila o nejlepší muže. Snaha vyšla na prázdno. Frances neměla v úmyslu velrybáře obrat. Potřebovala informace. Velrybář však Hermine nepotkal ani neviděl.

***

Večer se posádka sešla na přídi. Už dlouho se palubou nenesl falešný zpěv doprovázený špatně naladěnými skřipkami. Fergus nezpíval. Bafal z dýmky a sledoval cvrkot. Pohledem sklouzl k zádi. Proinnseas stála u brlení. V tmavomodrém kabátě se zlatem na ramenou. Ten výjev mu pořád připadal neskutečný. A přece si uvědomoval, že právě tam patří.

Skřivánek doprovázející konvoj vězeňských lodí do trestanecké kolonie se dostane do střetu se starým nepřítelem.

Odkaz na první díl zde.

Jednotlivá drabble jsou chronologicky propojená odkazy.

Kdesi, kdysi, existuje Město – žijí tam obyčejní lidé, jako my. Pracují, chodí do školy, milují se i nenávidí. Mají podobné technické vymoženosti – jezdí tramvají, létají letadly, používají počítače, mobilní telefony a internet…

Mají ale i něco navíc. Magii. Nad městem se tyčí Citadela, ve které žije přesně 100 čarodějů a v jejich čele stojí Nejvyšší. Vždy, když jeden z nich zemře, uspořádají magickou karetní partii, kde očarované karty určí toho z obyvatel Města, který má největší potenciální magické schopnosti a ten se stane nejmladším učedníkem Citadely.

Existenci magie ve Městě i v Citadele zajišťuje krystal ukrytý hluboko pod Citadelou. Má velikost dospělého člověka, je jantarové barvy, a aby mohl fungovat, je třeba aby se s ním dobrovolně spojil ten nejsilnější z čarodějů. Vstoupí do krystalu společně zajišťují dostateční přísun magie pro svých 100 kolegů. Po určitém čase, když síla magie začne slábnout, je potřeba vybrat nového dobrovolníka…

Zde je odkaz na PDF se všemi díly z letošního roku:

DMD 2026 - dubnové seriály - Čarodějové

Zde je odkaz na PDF soubor s celým seriálem přes všechny ročníky:

DMD - dubnové seriály - Čarodějové - všechny ročníky

„Hele, to není dobrý nápad“ snažil se Picek kamaráda odradit od návštěvy literárního kroužku skautek.

„A proč?

„Ony píšou fanfikce!“

„Hmm…“

„O tobě!“

„No a?“ 

„Je jim TŘINÁCT!“

Drak jen nechápavě zíral…

„Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!“ rezignovaně vzdychl Picek.

…

Drobek, ležící uprostřed tělocvičny, obklopený houfem nadšených děvčat, zděšeně poslouchal:

„A pak se drak proměnil v krásného prince, který s láskou hleděl na nádherně dokonalou Eleanor Laurentii Visaris Černoočkovou, která jej právě zachránila…“ dočetla pihovatá skautka.

„Ale počkej, má to pokračování,“ rozzářila se. „Budou mít miminko…“

…

Drak v sobě náhle objevil vnitřního vlka. Začal nezadržitelně výt...

Do Bradavic přijede na exkurzi skupinka autorek a autorů fanfiction. A taky jedna osoba, která se do zájezdu dostala tak trošku omylem. A kdopak je dostane na starost? Kdo jiný, než hajný, šafář a klíčník Rubeus Hagrid.

První kapitolu seriálu najdete zde: Za inspirací! 
Odkaz na každou následující kapitolu je vždy v závěrečné poznámce.

V hlavní roli romantického příběhu o lásce a boji o život tentokrát Drahoš.

Celá povídka k dispozici na budečských stránkách

Thomas je chlapcem, o kterém mluví věštby. Vyvolený, Spasitel, ale možná taky zhouba celé společnosti.

Sirotek, který vyrostl v klášteře, ale nikdy tak docela nenašel cestu k tamním božstvům. Nejdřív nemá ponětí, kým vlastně je, a postupně objevuje svět mimo klášter a s tím i sám sebe.
Kdo je přítel a kdo ho chce akorát zneužít?

Seriál tu má vlastní fandom, kde je to všechno hezky popořadě. Jednotlivé části jsou mezi sebou prolinkované, takže přikládám odkaz na první kapitolu.
Kdo si rád listuje v knížce aspoň online může mrknout na FlipBook.
A pro milovníky nenáročného scrollování mám i verzi PDF.

Během letošního dubna se mi z témat vyloupl příběh o vině, právech a spravedlnosti.

Obsahuje zabití a zmínku o sexuálním násilí.

Příběh vcelku je možné přečíst zde.

„Pro pána krále, Vojto, co to děláš?!“

Chlapec zvedl hlavu od hrnce, ve kterém pečlivě míchal pochybnou hmotu. Vedle něj ležela učebnice dějepisu v takovém tom typickém salátovém vydání. „Učím se vařením!“ prohlásil s hrdostí v hlase.

Maminka na něj zůstala nechápavě koukat.

„Víš, že mě čtení moc nebaví, ale tys tuhle tatínkovi říkala, jak si do té tvojí knížky zažraná. Tak to chci taky zkusit,“ vysvětloval, zatímco z učebnice vytrhnul dalších pár stránek a přihodil je do hrnce. Přičichl. „Myslím, že to chce nějaké koření, jinak se to ani takhle nebude dát jíst. Jak to máš nejraději ty, maminko?“

Byt byl malý, chladný. 

Díval jsem se na záda muže stojícího u okenice. Tady nemusel být shrbený jako na ulici. Stojíš jako voják, shrb se! bylo první, za co jsme v Protektorátu spílali parašutistům.

Parkety zavrzaly.

„Převlek ale volím já,“ vyfoukla oblak kouře pohublá bledá tvář. Jakoby zločince.

Viděl jsem ji ve střepu skla na lince, který jsme používali při akcích a garderobování jako zrcadlo.

Patřila mně.

Sledoval jsem dál napřímenou siluetu a pochopil, že Pepek byl rozhodnutý. Nejzdrženlivější a nejobezřetnější z nás...

Nebylo tu už třetího, který by se vztyčil: Pepku, tak běž, ale pak se nediv!

„Půjdu.“ pravil.

Ulicí k severovýchodní bráně Rinde kráčel kůň. Šel pomalu, na zádech jezdec s mečem připnutým na zádech, na bocích naplněné brašny. Podél cesty stáli zamračení členové lotrovské bandy, která nedávno ztratila vůdce.

Jezdci v ústrety vyšla žena: "Zase na útěku, Zaklínači?" S mnohoslibným úsměvem dodala: "Přijde ti jako dobrý nápad mě opustit zrovna o Beltainu?"  

Zaklínač se ohlédl na postávající raubíře, kteří výhrůžně postoupili vpřed. Pak pohlédl zpět na stále se usmívající černovlásku a v kočičích očích se mu zablýsklo. V následující vteřině vyrazil ulicí kůň bez jezdce, který už byl vidět jen jako černo-stříbrná šmouha letící k hloučku rabiátů.

Orpheus gazed at their homeworld that was about to die.

A billion years passed since he was born here, and while he was immortal, Earth wasn’t. The Sun was entering its next lifecycle, and for the planet it was the end.

But even if their civilization now spanned many galaxies, some didn’t want to abandon the world they originated from.

Orpheus initiated the process, and the Megastructure expanded. Sheets of super-dense plates materialized high up, shielding the surface from baleful sunlight. Soon, the entire Earth will be encapsulated by protective cover.

And it will be ready for its next voyage.

Hraboší hokejisté se po finálovém utkání s rejsky vracejí domů s pořádnou ostudou. Nejenže zápas prohráli, ale podle všeho se navíc dopustili i krádeže.

Zatímco rejsci slavili mistrovský titul, hraboši údajně navštívili jejich šatnu a odnesli vše, co jim přišlo pod tlapky — od hokejek, přes brusle, až po chrániče zubů. Navzdory tomu, že mají úplně jiný chrup.

Hraboši se sice brání, že vybavení shrábli omylem, ale rejsci mají jasno: „Prostě si chtěli aspoň něco nahrabat.“

Celý incident nyní vyšetřuje policie. Hokejistům však kromě možného stíhání hrozí ještě jiný problém. 

„Aby jim z té hamižnosti nakonec nehráblo,“ uzavírá jeden z rejsků.

Zajímavé je, že pokud jedete na dovolenou s Kájou, je úplně jedno, jestli máte jen příručáky, nebo jeden kufr dohromady.

• fén
• 10 druhů opalováků, na který pak stejně člověk zapomene a je rudej jak rak
• patery kalhoty
• šminky, aby se dalo nahodit fasádu i na pěší výlet k vodopádům
• troje plavky
• troje boty
• troje brýle
• ručníky všech velikostí
• půl knihovny

Když potom Kája leží na kufru a chce pomoct se zapnutím...

Balení do příručáku je totiž jako drabble, kterej musíte sesekat ze 150 slov. Do každý tenisky se vám najednou vejde spoustu jinýho oblečení. Letět se dá i v pohorkách.

The door to Phoenix's room opened and in staggered Osprey, looking dazed. Automatically, he went toward her, and she practically collapsed into his arms, tears rolling down her cheeks.

"Risa?" his voice held a million questions.

She just shook her head. He tucked her into his bed without a word.

Couple hours later there was a knock on the door.

"I am here to debrief Osprey," Elk announced.

"She needs rest. She's under her basal magic, scraped and bruised... she's been through it."

"She's been alone for a time. We need to know what happened there."

"Not tonight you don't."

Na hmyzím atletickém mistrovství letos reprezentoval sedmnáctileté cikády jediný sportovec – skokan o tyči, který se nedopatřením vylíhl o rok dříve. Ve své disciplíně zazářil a získal zlato.

„Moji příbuzní se ještě neobtěžovali vyhrabat ze země, takže jsem měl menší konkurenci,“ glosuje situaci mladý atlet. „Jenomže mi nikdo nefandil.“

Osamělost pocítil i ve chvíli, kdy si po vítězství chtěl zazpívat hymnu. Stál na stupních vítězů a smutně cvrkal do ticha. Naštěstí se ho zželelo přítomným cvrčkům a sarančatům, kteří se spontánně přidali, i když příliš neznali slova.

„Bylo to dojemné,“ dodává atlet. „I když spolu soupeříme, sport nás nakonec dokáže spojit.“

“Honzo, prosím vás, potřebuji abyste zavezl podklady pro daňové přiznání paní účetní.”

“Samozřejmě šéfe.”

“Kupte jí po cestě nějakou čokoládu, jako omluvu. Termín odevzdání byl minulý týden.”

“Jasně, čokoládu.”

“No, vypadá to, že nás obraty zařadí příští rok do kategorie plátců DPH. Tak ať to přepočítá.”

Takže aspoň bonboniéru, pomyslel si Honza.

“A ať se nediví, jsou nějaké nesrovnalosti v penzijním fondu, tak ať to trochu zakamufluje.”

A láhev vína koupím, pokračoval v duchu Honza.

“Jo a kdyby chtěla výsledky inventury skladových zásob, bude to muset odhadnout podle loňska. Skladnící to budou mít až příští týden.” 

Zájezd, koupím jí zájezd.

"What Grace-teacher bring question?"

I look at the jagged, purple youngster with three hands up, and grin. "Bring where? To class?"

I'm mostly fluent in Eridian now, but this is English class. The kids love it, and keep asking for more. We'll see; I could dust off my high school Spanish. I say mostly, because it turns out Rocky was dumbing things down a bit for me. 

"From Earth," a literal chorus replies. "What pack, question? Which musics-"

"That's an uncountable," I gently correct. 

"Which, which! Earth many many songs, which Grace-teacher bring to Erid?"

That's an easy one. "Everything."

She was sitting in an empty waiting room, listening to the ticking of a clock. She had been waiting for about two hours. She was thinking of leaving already, but she had already signed the paper they gave her, and she wasn't sure if she wouldn't get in trouble if she did.

"Come in," a nurse finally told her and let her into the doctor's office. "After the tests we've done, you are the perfect candidate for our cure."

Incredible. She made it. She followed him with a smile. But didn't know that she would never leave the hospital again.

The guard never saw the silent portal open. Tiger's fist sent him into the land of dreams. Osprey grabbed a small brooch off the table. Lioness frowned.

"This way."

The door wasn't alarmed.

Overconfidence?

Swan was alone.

Small mercies.

Lioness touched the Director's hand.

"I am Nobody. Focus on that. Fight them, not us." She said in a level, quiet voice. "It's alright."

We can't break the connection here.

She nodded to Tiger and Osprey. Tiger lifted Swan in a bridal carry.

"Package secured," he said.

Osprey unleashed the loudest tripple-anchored portal and they stepped through.

So much for alarms.

Skoro už zaklapl kufr, ale to podíval okolo sebe.

Opravdu to dělal.

Rozhodl se, posune se dál.

Vzal do ruky jednu fotografii. Byl na ní on, jeho syn Christopher a manželka. Zesnulá.

Opatrně vložil fotku v rámečku do kufru.

Bříška prstů mu sjely na postel.

Na tu postel, u které s ní byl do poslední chvíle.

Na tu postel, kde se pomiloval s "novou kapitolou".

Nebyl nevěrný. Byl vdovec, co se rozhodl posunout v životě.

Sbalil ještě několik věcí, než nakonec kufr zaklapl. Pokoj najednou vypadal prázdnější. 

I dům..., už měl kupce. 

A on koupený nový.

Zpět do rodné Argentiny.

Konec turnusu je vždycky hořkosladký. Všechny stany, chatky i pokoje jsou najednou prázdné. Všichni postupně odjíždějí buď s rodiči nebo autobusem, až na personál, který zůstává. A ještě ten samý den přijedou nové děti a vše začne nanovo.

Petr byl ověšený taškami, se kterými pomáhal dětem z kopce, a bylo mu trochu smutno z toho, že už je možná nikdy neuvidí. Tohle léto mělo být jen jednorázová záležitost, ale nakonec si to na Táboře nějak oblíbil.

"Tak zase příští léto," řekla Lucka, než ho objala. Petr se jen tiše usmál. Neuměl si představit, co bude dělat, až tohle léto skončí.

“Tak co, připraven? Máš všechno?”

“Skoro, tati. Jen pár drobností.”

Dítko stálo nad batohem, který byl skoro tak velký jako ono samo.

“Ukaž.” Tatínek potěžkal batoh. “Panenko skákavá, vždyť to nemůžeš unést. Co v tom máš?” 

“Jenom věci ze seznamu.”

“To není možný…”

Tatínek rozepl batoh a obsah se doslova vysypal na zem - hned navrchu několik knih.

“Co to je? Čtyři knížky? To nemyslíš vážně.”

“V seznamu psali , že si můžeme vzít nějakou osobní drobnost nebo knížku na čtení.”

 “Ale čtyři? Jedeš přece na tábor na dva týdny!”

Dítko se zamyšleně podrbalo na hlavě. “Hm. Myslíš, že je to málo?”

"Tatínku, co to vidím, ty si hodláš brát ten velký batoh?" táže se Scholastika Lva.

"Samozřejmě, jako obvykle:"

"A vidím, že do něj si strkáš ten menší batoh. To by se ti to nevešlo do něj?"

"Ne, určitě ne. Musím být připraven na ledacos. Co kdyby uhodily mrazy, co kdyby se každý z nás dvakrát denně podělal..."

"Nestraš!"

"To už sice přeháním, ale fakt toho potřebuji hodně."

Obří batoh je sbalen. Lev přemítá. Kdyby žila ještě jeho maminka a byla u toho balení, nadirigovala by mu těch propriet nejméně dvojnásobek. To Scholastika je úplně jiná nátura, stačí jí poloviční batůžek.

Seděli u pultu jednoho edinburského friendly baru a pili margaritu. Grangerová na stoličce mezi nimi už brčkem nasávala čtvrtou.

"Takže on vás vydíral?!"

"Ano. Pokud budeme vypovídat proti jeho aerolinkám, tak už si prý u žádných jiných neškrtneme."

"Severus po něm hodil mísu citronových bonbónů."

"Seve!" zajíkla se Hermiona. "Mohl jsi ho zabít!"

"Bohužel se netrefil," zabručel Sirius. 

"Ať táhne k čertu!" zařval Severus. "Dali jsme mu výpověď."

"Chce nás British Airways. Odstěhujeme se do Londýna."

"Paráda!" zajásala. "Můžete bydlet se mnou!"

"Ehm, já nevím..." zaváhal Black.

"Já jsem pro," řekl Snape. "Má parní hrnec!"

"A velkou pohodlnou postel," mrkla.

Natáhl ruku a předal muži předmět podobný balení mouky. Nebyla to mouka.

Následně stáhl ruku, když obratem dostal určitý obnos peněz.

Už už byl na odchodu, jenže při kontrole se zasekl.

"Nesedí to. Domluva je na dvě stě..."

V ten moment se však peníze staly poslední problém.

"Zastavte jednání, na kolena, ruce za-"

Nah, neztrácel čas a rozeběhl se pryč od muže.

"Merda." Tiše zaklel a při úprku vytáhl hůlku. Ještě jednou zabočit a přemístí se.

Nah.

Nějaké kouzlo ho zasáhlo do hrudi.

Padl na kolena.

Ruce za zády.

Pouta.

Tak přeci si užije trochu těch zákonů.

"Máte právo nevypovídat..."

V tašce je sbaleno pár věcí: telefon, oblečení a navždy nedočtená kniha. Úřední formulář stvrzuje poslední tečku a ohraničí ji jasnými kolonkami.

Poslední stopy tvé přítomnosti jsou v balíčku se štítkem a zbylo jen tiché, a přitom ohlušující prázdno.

Nejsi a tolik věcí najednou není taky a svět dýchá dál, i když já ještě zatajuju dech a zavírám oči před hodinami. A slunce si stejně klidně zase vyjde a my probíráme fotky, vzpomínky jemně ťukají na spánek, mrazivý chlad posledních měsíců taje pod ozvěnou tvého smíchu a vlastně toho po tobě zbylo daleko víc, než bych kdy dokázala říct. Napořád.

Paula veľa o láske nevedela. Ale poznala, že sa stretli ľudia, ktorí sa kedysi milovali. 

Veľký pes si sadol vedľa kocúra, ale nenastal žiaden boj. Čakali.

Ale neprišiel ani bozk, ani objatie. Striebrovláska pohliadla hvezdárovi do popraskaných očí. „Veľa lásky škodí!“

Paule bolo jasné, čo má urobiť. Nie vrátiť zrak, ani rozbiť zrkadlá. 

„Rarášok, Rarášok, Rarášok.“

Zakýval zvráskavenými sloními ušami. „Ale naposledy!“

„Všetky temné legendy začali ako lovestory. Skúsme to otočiť. Kto povedal, že láska v týchto svetoch, nie je pre starých. Čo bolo raz zbalené, ostane navždy zaľúbené.“

Paula vycítila, že v príbehu jej úloha končí. Láska zaplnila Vôbeckde.   

Potkali se před budovou, oba se sbalenými kufry. Na cestu se vydali spolu.
„Kam teď půjdete, pane?“ zajímal se seržant Mosk.
„Vracím se na Coruscant,“ odpověděl Syril zkroušeně. „A vy?“
„Zůstanu tady na Morlaně. Něco už si najdu.“
Chvíli šli vedle sebe mlčky, až to Syrilovi nedalo: „Myslíte, že kdybyste se doslechl něco o Andorovi…“
Mosk se usmál. „Dám vám vědět. Spolehněte se.“
Zase šli potichu až k místu, kde se jejich cesty dělily.
„Hodně štěstí, seržante,“ loučil se Syril a pokusil se tvářit méně tragicky. „Třeba se ještě setkáme.“
Mosk ho sevřel v žebra drtícím objetí. „Šťastnou cestu, pane.“
 

Hodiny odbily půlnoc, pak jednu. Potichu prošel portrétem, celý v černém a v měkkých botách, bez jediné špetky magie, která by ho mohla prozradit.

Naslouchal a počítal. Zachrastění řetězů, pak ještě jedno důraznější a pak ticho. Duchové mají svoji sešlost.

Proběhl osvětleným úsekem a zastavil se až v nenápadném výklenku. Paní Norrisová spala tvrdým spánkem staré kočky schoulená Filchovi na prsou.

Plížil se dál. Tlumené bouchnutí dveří a těžké zapadnutí zámku. Snape se zamkl u sebe v pokoji. 

Loutky byly na svých místech. Už zbývala jen poslední. Vytáhl pytlík citrónových bonbónů a strategicky ho umístil na podestu zalitou měsíčním světlem.

Čas uplynul jako voda. Henrikovi pobyt končí už za týden, takže má v podstatě sbaleno. S Nilsem se, nakonec, i přes všechny jejich rozdíly celkem spřátelili. Henrikovým nejlepším kamarádem ale zůstává Oliver. Tomášovi odpustili jeho skepsi, poté co uvěřil. Petra je samozřejmě stále součástí party. Rodině Meyerových bude trpaslík posílat dopisy a larpové vybavení. Ach, končí to tak idylicky...

...

První hodina, matematika. Nikdo nechybí. Cože, nový žák?

Otevřou se dveře a vejde vysoký, hubený blonďák, s vážně špičatýma ušima a lučišnickým krytem předloktí. Voní po květinách a dřevu. Promluví vznešeným tónem:

"Aha, zde to je. Zdravím. Mé jméno jest Aladar."

"Spatřil jsem trůny a ty, kdo se na nich posadili, a byl jim svěřen soud."

Máme právo nevypovídat o Bohu, ale narozdíl od soudního systému, pokud se ho vzdáme, může být a bude to, co řekneme, použito v náš prospěch.

Můžeme se rozhodnout mluvit, mlčet, konat, nebo nečinně přihlížet. Přiznat se k Božímu obrazu nebo ho v sobě pohřbít.

Naopak ve chvíli, kdy staneme před tím posledním soudem, nebude už naše výpověď potřeba. Všechno již bude zaznamenáno v knihách otevřených na svědectví.

Můžeme ale využít svého práva, aby nám byl přidělen obhájce, kterého si nemůžeme dovolit - Ten, kdo nás soudí. 

„Připravení k odchodu? Všechno sbalené?“ Rozhlédla jsem se po hromádkách batohů, vaků a neštěstí. „Letošní DMD je úspěšně za námi.“

„Já pořád trčím v laboratoři a vyprávím monstru pohádky. Ani jsem se přitom nedostala k příběhu o mantichorákovi,“ zaprotestovala velmi přepadlá dívka sedící na krosně.

„Moje pátrání po sourozencích se čím dál víc vzdaluje šťastnému konci,“ připomněl Modrý koníček.

„My jsme loni slavně zvítězili nad mravencem býčím!“ pochlubila se rodinka turistů.

„Ale zase vám chybí všechno předtím! Už celý rok!“ připomněla laboratorní vypravěčka.

Temná a světlá princezna se na sebe jen unaveně podívaly. „Co teprve pět let,“ zamumlala temná princezna.

Tenkrát člověk bral život jako dobrodružství - octnout se v pozemském ráji, tak jsem to vnímal, že i srdce plesalo přeskakujíc beránky plující po obloze. Divočina lákala na svou tajemnost a neprostupnost, která začala první minutou mňoukáním timálie.

Vzpomínky bublají a klokotají tím, co se namotalo na ty zidealizované představy, které si pak člověk nese s sebou spíš jako pytel kamení, než jako sáček exotického peří, který ale má už sbalen navždy a musí ho chtě nechtě tahat.

Horko prostupovalo vším lehkovážněji a zarputileji svým nočním dechem, kdy se poprvé přijelo a kdy poprvé zachrastily klíče za důkladného dohledu obrovské kudlanky. 

Paula sa snažila zahliadnuť v ktoromkoľvek zrkadle. Márne. Všetky zrkadlili len Striebrovlásku. 

Rovnako nevidela lúky temnostriebornej trávy. Trblietali sa vplyvom zatmenia. 

Ani ihlicové vrchy. Naťahovali sa za ubúdajúcim jasom. 

Ani lampášik na špičke veže. Sťahoval vlásky ubúdajúceho svetla všetkých galaxií.

„Trpíte sebaláskou?“

„Užívam si ju,“ rozžiarila sa žena, „keby som sa neľúbila, tak neexistujem!“

Paule nedochádzalo, prečo doputovala až sem. Vôbeckde. 

„Si rezistentná voči mágii,“  olizol sa Miau, „a zároveň maják!“

Vysvetlenie neprišlo. Ani pohľad ku hviezdam.

Šošovka na špičke Aramídie, vysoko na orbite, zachytila vzdialený lúč. Nasmerovala ho k lampášiku. 

Bežal po ňom Canis Major, na chrbte niesol Hvezdára. 

„Přece to není tak zlé,“ bránil se George, když Černá zmije posla Baldricka pro nosítka.
„Že ne?“ přerušil ho Edmund, „Už jsem viděl amputace po menších zraněních.“ Ne že by ten vymknutý kotník a pár šrámů, které si George způsobil, když se mu zamotala noha do ostnatého drátu, byly nějak vážné, ale Edmund nehodlal promarnit příležitost ulít se z příštího sebevražedného útoku s výmluvou na záchranu raněného. Sotva mohl počítat s tím, že by některý z Baldrickových „vychytralých“ plánů byl lepší.
„Vážně?!“ vyděsil se George. „Myslíš, že o tu nohu přijdu? Co pak?“
„Každý pár ponožek ti vydrží dvojnásobně dlouho.“
 

„Vítej, jsem ráda, že jsi v pořádku,“ usmívá se Eremi na obvázanou ženu.

Žena se nechápavě dívá kolem sebe. Bílé nemocniční prostředí doplňuje váza s kytkami a akváriem malých rybek.

„Kde…?“

„Kde jsi. Na naší základně. Říkáme ji také Korál. Tady jsi v bezpečí, žádné další nebezpečí ti nehrozí. Vetřelci jsou daleko vně základny, pokud tam tedy po naší akci nějací zůstali. Snad i proto tomuto místu říkáme Korál - pevné místo v moři nejistoty. Tady si můžeš užívat život bez strachu z příšer.“

„Děkuji.“

„Odpočiň si, po uzdravení pomůžeš k našemu rozkvětu nebo k naší ochraně. Ráda budu tvou průvodkyní.“

“Jsem si jistá, že dva obleky potřebovat nebudeš.”

Doktor se pokusil odpovědět něco chytrého, ale vyšlo mu z toho jenom zasýpání. Docela se to podobalo zvukům, které vydával jeho kufr.

“A kompletní Newtonovy spisy jsou možná trochu těžké na čtení k bazénu.”

Mávnul rukou. Jenom rychle, protože když na chvilku pustil zip, začal se tryskovou rychlostí rozjíždět.

“Možná bych vynechala i ten astroláb…”

“Zapnuto!” Vítězoslavně vyskočil na nohy: “Říkal jsem, že se zabalím i do třírozměrného kufru.”

Rose nadzvedla obočí.

“Ty plavky máš venku schválně?”

Beze slova škubnul za zip. Kufr se rozletěl.

Ponožky mu sněžily kolem hlavy jako konfety.

Ernie okupoval křeslo ve společenské místnosti a nemohl se dočkat, až půjdou všichni spát. V klíně měl knihu a předstíral, že čte, jenže jeho pohled pořád utíkal ke dveřím do ložnic. Schovaný za křeslem měl malý batůžek.

Baterka, kukla, nožík, mapa, bonbóny, ... Co by se ještě mohlo hodit?

Poslední dva studenti hráli šachy u stolku v rohu místnosti. Nenápadně se snažil natáhnout krk, aby odhadl, jak dlouho jim partie ještě bude trvat. 

No tak, posuň věž na E4, ať to má brzy za sebou.

Hodiny nad krbem ukazovaly pět minut před jedenáctou. 

No konečně, ulevilo se mu, když odložili šachovnici.

Narazí na ně vlastně úplnou náhodou, v parku, kam chodí zabavit syna. Park se jmenuje Valle di Ledro. Stojí v něm zvláštní socha: dospělá lidská postava, dvě děti a jeden vak. Zvědavost jí nedá a začne si zjišťovat víc: o tom, že v Tridentsku dodnes seženete ovocné knedlíky pod názvem gnocchi boemi. Že kolem Ledrenského jezera najdete ulice jako via Nový Knín, via Milín nebo via Ptice. Ponoří se do městských kronik, se zmrzlinou namotivovanými potomky podnikne několik výprav. Objeví údolí Kocáby a jeho kouzlo. Příběh bobtná pod rukama.

A pak je prvního dubna, a sochy pořád nemluví.

Ona může.

Izrael měl přesná pravidla pro bohoslužbu. Dokud putovali, byl jasně viditelný rozdíl mezi truhlou smlouvy a Boží přítomností, jako oblak nebo oheň. Když se usadili a přestali vídat oblak nad příbytkem, kde byla truhla ukrytá zrakům běžných lidí, bylo jednoduché si myslet, že 'absorbovala' Šechinu.

Filištíni, zvyklí na fyzické tokeny přítomnosti bohů, prokazovali truhle - a s ní i Hospodinu - větší úctu, než Izraelci, kteří ji přitáhli do bitvy, aby Boha donutili jednat. Oba národy mají za to, že nepřátelé se sbalenou truhlou zajali Hospodina.

Filištíni doplatí na to, že si k ní nepřibalili i kněze se správným návodem k použití.

Po dvaceti letech utajovaných kontaktů  třetí telefonát z Paříže během čtrnácti dnů! „Mám letenky i hotel, Elise, zítra jsme v Praze!“

Elišku už na západ nepustili, ale s bratrancem se tajně sešli před deseti lety v Jugoslávii… 

***

Čekání na Ruzyni se protahovalo, let měl zpoždění. Jak teta zvládá cestování? Vždyť jí bylo už pětadevadesát!

Konečně byli tu! „Nevěřila jsem, že se dožiju.“ Antonie si otírala oči. Byla stařičká, ale stále vitální.

Do Prahy nicméně nepřiletěla jen ona se synem.

„Madi?“ vydechla překvapeně Eliška.

Perfektně nalíčená žena s hladce sčesanými havraními vlasy a kabelkou od Diora se široce usmála. „Raději Madeleine.“

Tak už mám sbaleno 
Koláč, vodu a koleno
Teda obě kolena
Mohu vyrazit na výlet 
Než vyrazím, drabble musím nasdílet
Na sosáč ho nahrát 
Než na turistku mohu si zahrát 
Půjdem pěkně k Berounce
Za vodou a za sluncem 
Až mi budík zazvoní 
A moje děravá hlava se probudí 
Na vlak na nádraží naskočím
A radostí si poskočím
Že můžu jezdit, že můžu chodit 
Dokonce se bahnem brodit
Když mám ta kolena
I každé buňky ve svém těle si vážím
Na zdi tvrdé často narážím 
Moje zdilezectví však ujde
Každý den nějaká radost se najde
Tak těším se zas příště

Trnilam dosedl vedle Vajgora. Jeho spojenec ležel v trávě a stejně jako on musel být k smrti vyčerpaný.  Oba krváceli z mnoha ran. Ani jeden z nich neměl sílu to řešit.

„Je to pryč?“ zeptal se Vajgor pomalu, snad usínal.

„Uvěznil jsem to..“

„Jestli jsi nás opravdu zbavil toho prokletí, vykonal jsi čin hodný panovníka,“  zamumlal Vajgor.

Trnilama tím zaujal. Vlastně to nebyl špatný nápad. Vládnout celému kraji znělo lépe, než se krčit v Tmiji moře... Však Šalachar zvládne jejich tajemství ohlídat i sám.

Oba usnuli a takto je večer nalezl Borlan. 

Další den začala pro všechny nová etapa života.

"Te chuparía, mi superhéroe," zašeptal Black s pohledem na přijíždějící hasičské vozy. "Do prdele, tohle byl největší vodvaz, co jsem zažil. Byl jsi fantastickej."

"Nemáš zač," ušklíbl se Snape, srovnal si manžety mokré košile a vytřel z očí pot. "Auroro, okamžitá evakuace... Úkony po nouzovém přistání... Dokončeno. Tak pojď, než nás postříkají pěnou." 

Zamířili k předním nouzovým východům. Když všichni cestující opustili letadlo, zůstali sami nad skluzavkou. 

"Esta noche puedes venir sin problemas," všeptl mu do ucha Snape.

"Nevěděl jsem, že umíš španělsky."

"Evidentně. Jinak bys takové věci neříkal."

"Takže... jsem tě sbalil?"

"Se vším všudy. Ale až po StarDance."

“Dneska, jedině dneska, potřebuju odejít opravdu včas! Zítra klidně zas zůstanu déle.” 
Mám terapii. Odcházím hodinu po konci pracovní doby.

“Nepřeju si, aby se kouřilo ve společných prostorách domu, je to nefér a bezohledné. Vadí mi to.” 
Popelník s vajgly v koupelně. A vodní dýmka v mém vlastním pokoji. 

“Je mi hodně nekomfortní komentování vzhledu těla lidí. Šlo by to nedělat v mé přítomnosti?” 
Samozřejmě, že se jako rodinná zábava musí rozebírat náhodná spolužačka jedné tety, její dcera a to, jak moc jsou tlusté. Děkuju. 

J*bat empatii, hranice a tak, protože všichni ostatní na to zjevně j*bou taky! 

Trnilam málem zemřel. Naštěstí Vajgor nalákal netvora na sebe a poutací kouzlo ve schránce zafungovalo. Netvor se snažil z jeho moci vymanit, ale balil se v čárech jako kořist v pavučině. 

Teď už jen dobalit schránku trvalejší kouzelnou sítí... Ano, Vajgor tam uvízne a zemře. Co už.

Trnilam poznal, že netvora něco oslabuje, co hůř, zabíjí! Vajgorova pálivá moc? To nepotřeboval. Neboť mrtvou hrůzu z hlubin už v případě potřeby zpět nepřivede. 

Strčil paži do schránky. Nahmatal Vajgora a přemístil jej před jeskyní. Past netvora dlouho neudrží. Rychlé upletl skrz víko čarovnou síť. Zbytkem sil poklop kouzlem přiklopil.

Dokázali to.