DMD 2026

„Přijde den, kdy budete naříkat, že jste se rozhodli pro krále, ale Hospodin tehdy vaše volání nevyslyší.“

Lidé si měli být rovni. Ale ze "spásy na stejné úrovni" se brzy vyvinul pocit, že potřebujeme někoho "nad sebou". Někoho, kdo nám řekne, jak se ke spáse dobrat. Paradoxně, to ale nemůže být sám Bůh, který nás přece tolik převyšuje a vyžaduje od nás dokonalost, které nejsme schopni. Musí to být někdo, kdo je nám jen "rovnější".

Tak jako Izrael nás pak překvapí, když od nás ten, komu jsme darovali moc nad svým životem, sebere majetek, pak budoucnost a nakonec i svobodu.

Zuřivé škrábání hrotu o pergamen, duté bouchnutí hlavy o lavici, popotahování, vrzání židle, těžké povzdechy. Takový běžný kolorit všech písemek. Profesor Snape stojí jako socha, avšak bedlivě pozoruje své svěřence, jak se potí a pomalu propadají do beznaděje. 

V zadní části učebny pobublávají kotlíky. Některé už změnily barvu, jiné co chvíli upšouknou prasklou bublinou, ale vesměs si jemně ševelí na nízkém plameni. Jen pod kotlíkem úplně vpravo pořád hoří silný plamen. Předmětný lektvar změnil barvu už dvakrát a jeho hladina začíná pozvolna stoupat. Ještě chvíli a odporná šedá hmota se převalí přes okraje kotlíku, na lavici a pokračuje na podlahu.

Florián stál před vstupem do královy komnaty. Jako první rytíř královské gardy měl to priveligium se starat o královu bezpečnost.

Ale dnes to nebyla pocta jako obvykle. Dnes Florián nehlídal, kdo do komnaty vcházi. Nikdo vážící si svého života by tam nevstoupil.

Bylo to prokletí královské rodiny, že s každým úplňkem se její členové proměnili ve vlkodlaky.

Všichni ostatní vlkodlaci byli v království vyhubeni. Král byl poslední. Potomka neměl a ani nechtěl. Jeho dědictvím bude království bez vlkodlaků. Bez zbytečných krveprolití.

Florián poslouchal královo vytí. Železné řetězy držely krále připoutaného v komnatě. Florián ho obdivoval. A přál mu konečně klid.

His brother is a god, and none feel this deeper in their bones but Loki. He felt, too, in the air from the earliest age at which such things can be felt by men (or others), the unnamable thing. 

Not between them; a moon cannot itself shine, a snake does not glow with the heat in which it basks. This is a one-way street. 

It's not so bad. He worships his brother, after all, is that not what gods are for? Some may call that temptation, and it may well be.

When Thor smiles, how can he not reflect it? 

 

Celá třída zůstala jako opařená.

Nečekaný test? To nedopadne dobře.

„Pokud máte všichni hotovo a nastavené časovače, vyndejte si brk a pergamen, všechno ostatní si ukliďte z lavic,“ komandoval Snape, stojící za katedrou.

Napjaté ticho rušilo jen šustění, vrzání a občasné odkašlání. Brzy už všichni seděli v lavicích, pergameny připravené, brky v pozoru.

„Tak co bych vám zadal?“ zamyslel se nahlas profesor: „Co tak dvě stopy pojednání o použití škrkavek v lektvarech? Nebo mi každý z vás napíše svůj poslední sen a nelžete mi, poznám to.“

Zalapání po dechu.

„Tak dobře, napište mi všechny ingredience a postup přípravy Felix felicis.“

V roce 1304 obléhal král Edward I. Dlouhán hrad Stirling ve Skotsku. Obléhání trvalo už čtyři měsíce a obě strany konfliktu byly silně vyčerpané. Už po prvním měsíci, když to vypadalo, že bude obléhání dlouhé, objednal Edward trebuchet. Na jeho vyhotovení pracovalo pět mistrů tesařů a čtyřicet devět dělníků. Byl na hrad dovezen ve třiceti vozech. Když však stroj po třech měsících práce stál před hradem, posádka požádala o kapitulaci. Edward ovšem kapitulaci nepřijal s tím, že chtěl vidět, jak vystřelí jeho Warwolf – největší zbraň doby. Po jednom výstřelu, který prorazil hradby jako šíp proráží tkáň, spokojený Edward kapitulaci přijal.

Pluto se dosud považoval za Jedie, jehož temná strana nemá čím zlákat ani pokoušet.
Jenže pak byl přizván na brífink, kde nějaké úřednické ucho vysvětlovalo, že se piloti budou v následujících měsících muset obejít bez torpéd a náhradních dílů, protože jimi prostě plýtvají a leze to do peněz. Dokonce implikoval, že jsou některá lepší torpéda podobně drahá jako klonovaní piloti. A to už si Pluto začal pohrávat s myšlenkou, že by mu schopnost natáhnout ruku a přivřít tomu hňupovi kyslík docela bodla.
Naštěstí vedle něj stála Abby, která ho zadržela, a vedle úředníka kapitánka, která ho noblesně poslala do hajzlu.

„Na, vezmi si.“
„Já padám. Zase kaše. Ne díky, tu fakt nechci.“
„Nedělej drahoty.“
„Kolikátý den za sebou ji máme? Už mi leze krkem.“
„Děvčata, nebojte se, mám tady ještě plný hrnec.“
„„Tomuhle se říká ironie?“ dumá dívčina s podepřenou hlavou.
„Já bych si dala, Mám hlad,“ ozve se holčička v červeném. Prázdná miska ji dává za pravdu. 
„Kdo chce ještě nalít mléko?“ 
„Když tak nad tím přemýšlím, vezmu si jen to. Chci mít štíhlý pas,“ odhrnuje si vlasy z čela další slečna. „Zapletu si do copu jabloňové květy. Ty lákají včely. Snad mi taky pomohou přivábit pohled nějakého mládence.“ 

Zabít kouzelníka je zločin. Milada ze Lhoty má za něj pykat.

Kdyby však kdokoli z vás byl napaden a zbaven vůle, bránili byste se. Uvedli byste v pohotovost svá kouzla. Kdybyste útočníka zabili? Necítili byste se vini. Vinili byste jeho!

Ona se jen bránila. Sami jste slyšeli čemu. Jen se vám zdá, že vás svou obranou ohrožuje!

Jste mocní. Chcete být mocnější. Chcete ovládnout obyčejné. Vlastnit je.

Magie vám dává pocit nadřazenosti. Odolejte mu!

Obyčejní mají stejná práva jako kouzelníci. Platí pro ně stejná spravedlnost.

Uznejte to. Jedině pak můžeme čerpat i z jejich zkušeností a znalostí k prospěchu všech.

Do hrnce dáme na kostičky nakrájenou mrkev, pak přidáme brambory a celou zeleninovou směs zalijeme vroucí vodou.

"Počkat, cože? Tak ještě jednou... Nejprve mrkev, pak brambory a nakonec voda. A jo, vroucí voda," opakoval si nahlas postup. "A teď stačí jen deset minut počkat. Pohodička."

Uběhlo deset minut, pak dalších dvacet a pořád nic. Mrkev byla stále tvrdá a brambory syrové. Jenom voda už nebyla vroucí.

"No tak, hrnečku, vař, prosím tě!" žadonil.

"Si naser, vypelichaná vopice. V nedělu nepracujem. Cožpak sis nečet obchodní smlúvu? Co moje práva? Som svobodnej hrnec, ne tvoj votrok! A teď mě umyj a schovaj!"

„Snáď ho nad čokoladovníkom depštrosujú!“ zahuhňal Hrnčekvarvtipnúkašu.

Šošovka vkĺzla do jaskyne. Ratko ju nasledoval a Paula tiež.

Vnútro, osvietené uväznenými svetluškami, skrývalo vzácne haraburdie. „Preto zberodej!“ 

Ratko zapišťal. Labkami zvieral šošovku. Snažila sa spojiť s ďalším úlomkom. Paula pribehla neskoro. Stále neúplná šošovka vyslala vlnu.      

Mágia vykostila metly, rozzrkadlila steny. Rozpálila pavučiny a mince sa menili na prach a opačne. Z obrúska vyrástla obrovská plachta. Všetko vytiahla pred jaskyňu. 

Paula ju zachytila a uviazala: „Pletené hniezd je kôš. Plachta balón.“ 

Vzlietli. Paula sa naklonila. 

„Pozor na mňaaa!“ Hrnčekvarvtipnúkašu vypadol a odrazil si ucho. „Odleťte! Neprezradím vás! Môj humor ostane bezuchý!“  

Zlo zamíchané v kotlíku na ohni vře a bublá. Bouřka podivné směsi neposlušně klokotá. Co chvíli nadskakuje poklička, která jako by hrála na činely. 

Tma hutná se vevnitř vlní, černá jako smola, bílá jako vina. Vaří se dobrota, sladká jako pomsta, slaná jako smutek.

I přidalo se koření pro lahodnost chutě po lžích se špetkou rané nenávisti. Hadí jazyk promluví svým jedovatým slovem, které zastíní prastarou lípu. Syčí to na plotně jako výčitky v uších. 

Ještě kus podlé zrady chybí, aby bylo hotovo. Ještě chvilku, aby se člověk do toho mohl pustit.

Vůně omamuje, k zakousnutí láká. Kdo bude první?

"Povídám vám," řekne Šerif, "jestli budete ponocovat, bude to váš problém. Budíček je v sedm, jasný?!"

O půl hodiny později se děti pod nátlakem konečně zaspacákují.

Za další půlhodinu řvou stále jak paviáni.

"Sedm. Hodin," strčí Šerif hlavu do dveří.

"Myslí si, že jsme hluchý a blbý?" zoufá si Willy za (hlučnou) čtvrthodinu.

"Ano," odvětí Rejsek.

Konečně ticho. Pak... jde Medvěd na záchod. Krocan hledá baterku. Všichni mají žízeň.

Tři dospělí hrají radši deskovku. Najednou jsou dvě ráno.

"Možná," nadhodí Willy, "bychom nemuseli..."

"Budíček je budíček," řekne Šerif nesmlouvavě.

"Mohli bychom..."

"Ne."

Vstávají v půl deváté.

"Budík... nezazvonil," prohlásí Šerif.

Říká se, že nejvíc zaviněných nehod mají na kontě tramvajáci s praxí kratší než tři roky a potom paradoxně ti, co už jezdí celou věčnost a mají dojem, že jim tento status propůjčuje jakousi nedotknutelnost.

Blažena hákovala za panelem bezmála pětadvacet let. Byla to zkušená řidička, ostřílená a taky řádně otrkaná. A především vysazená na všechny ty neukázněné řidiče, chodce, kolobežkaře a cyklisty. 

Jednoho dne se prostě neudržela a když ji vyhecovaný chlápek s bicyklem předjel na Lihovaru zleva, naháněla ho spřáhlem jako smyslů zbavená až na Zlíchov, dokud jí nezahučel pod tramvaj.

Stala se legendou. 

Nezaměstnanou.

A soudně stíhanou.

Rozehrál tu dvě stě let starou hru. 
Proč děláš, co ti přikazují? Proč jim sloužíš? Jsi silnější, vytrvalejší, prakticky nesmrtelná. Necháš si rozkazovat?
Proč být otrokem, když můžeš být pánem?
Dívka se nejdřív tváří rozpačitě, ale po chvíli se začne usmívat. Očima visí na jeho rtech.
Tak je to kdysi učil Smrtonoš. V tvých slovech je moc. Ještě chvilku jí bude přesvědčovat... a ona mu uvolní pouta.
On neuteče, ještě ne.
Ubohý, nepochopený... počká si, dokud ji nepřetáhne na svou stranu úplně.
Bude jeho, se vším všudy.
Čerstvé maso.

Liška přikyvuje a myslí si něco o naivních a sebestředných idiotech.
 

Jsou mocní, co onemocní pokušením škodit, 
potřebují "své poddané" jako loutky vodit. 

Chtějí vidět podřízené, jak se plazí po břiše, 
komplexy si kompenzují v narcistické poruše.

Klidným hlasem naznačí ti, že se chovat neumíš,
a své vlastní odbornosti celkem prdlajs rozumíš.

Cepují tě - při vší snaze - vždycky najdou vroubek
a potom tě rozeberou na poslední šroubek.  

Přijmeš, že jsi nemorální a pácháš jen škody,
nedůsledně připravená pořád vaříš z vody. 

Vezmeš za svůj věčný chaos, neodborný přístup
a s žaludkem rozbouřeným čekáš další výstup. 

Sebeúcta vzala za své, nervy v háji, člověče, 
řeknu vám to na rovinu, vyhraje, kdo uteče. 

Vařila myšička kašičku, teda pervitin. Pervitin myšička vařila. A nebyla to myšička, ale Pepa s Frantou ve starém skladu za městem. Vyměnili jističe a nastěhovali laboratoř. Teď si vesele vařili a kromě samého 'vole vole' se vzduchem linuly chemické výpary.

A pak zhasla světla, "Vole, pojistky, vole!" zahuhlal z masky Franta.

"Vole, nemůžu. Nevidim a stojim uprostřed stolů!"

"Se nehýbej, vole, jdu tam." 'jdu' bylo na Frantův pohyb trochu silné slovo, protože se opatrně plazil aby neposhazoval zkumavky a jiné sklo ze stolů.

Máňa, který se právě prolnul zdí, měl ovšem na shazování chemického vybavení ze stolů trochu jiný názor.

Henry nevěděl, komu věřit. Chtěl ochránit Grace a jejich syna, ale k čemu by to bylo, pokud všichni na Zemi zemřou?

Držel v ruce logpad se zprávou od Lockwella a hlavou se mu přesypávaly myšlenky jedna přes druhou.

Lockwell chtěl moc. To bylo jasné už v okamžiku, kdy došlo k nehodě a všichni členové rady zahynuli.

Chtěl zachránit lidstvo, ale jen proto, aby mohl mít ještě víc moci. Nezištnosti by se v tom nenašlo ani za okousaný nehet malíčku.

Ale Henry toho mohl využít. Zachránit Grace, dítě, co nosí, Zemi i budoucnost.

A Lockwella se někde cestou prostě obyčejně… zbaví.

Malé dlaně upatlané až k zápěstí. Dobrý pocit z podílu na kouzlu chleba, mrzutost ze ztvrdlých krustiček za nehty.
"Stačí, Bibi, stačí," moc se to pro tebe nehodí.
Chvění strun pod rukama, zpěvavý krásný tón, který by podepřel zvonivý hlas. Zloba na kulhavý rytmus, na prsty, které neposlechnou, co by ucho slyšet chtělo.
"Stačí, Bibi, stačí," zkus něco jiného.

Pak jí dali do rukou vlákno. Vřetánko a přeslici. Uslyšela klapot a šustění stavu, rozpomněla se na štůčky, mezi kterými si hrála. Spatřila duhu barev osnovních nití a musela znát jiskru kouzla jejich zrození. Její duše zpívala možnostmi.

Nikdo neřekl "dost."

Konečně, všechny kamery s podvženým streamem, strážný na obchůzce ... Má dobrých 15 minut.

Připojila se k elektronickému zámku a otevřela si. Hlavní terminál na ni už čekal. Připojila svůj cyberdeck a začala hledat.

Fráze "Secure Your Soul" se vyskytovala ve výrazně více osobních složkách, než cěkala ... měla za to, že tohle si mimo hlavouny Arasaky zaplatilo zatím jen pár lidí ... ale našla přes 200 záznamů ... Udělala kompletní zálohy všech nalezených složek. Tohle si bude muset přečíst až doma.

Koukla na seznam, ale neviděla tam nikde jméno Altiera Cunningham ... tak rychle ještě do hledání přihodila Soulkiller, stáhla výsledky a mazala pryč.

„Co budete dělat teď, pane?“ otázal se Bugg Tehola, který seděl na trůně.

„Když jsem teď nejmocnější muž říše, jsem v pokušení vydat několik pravidel.“

„Například?“

„Například pravidlo, kdy se v zájmu šetření bude muset každá slepice vyvařit v polévce alespoň třikrát, než ji budeš moci oškubat k další přípravě.“

„Není to příliš despotické?“

„Jsem císař, despotismus se ode mne očekává.“

„Rád bych připomněl, že Žanat bude proti,“ podotkl Bugg.

„Mohl bych ji nechat popravit. Jsem přece císař.“

„Řekl bych, že bude určitě proti,“ zopakoval Bugg. „Dejte si raději slepičí polévku.“

„Je ze slepice?“

„Peří to mělo,“ pokrčil rameny Bugg.

Řídí Dušan. Ženská za volantem nemá co dělat. Před Prahou je zácpa a dochází kafe.
„Co si o sobě ta vyděračka svinská myslí?” vyprskne Dušan. „Udělám s ní krátký proces.”
„Buď opatrný,” zaprosí Gabriela. „Je to čarodějnice.” 
„Ty taky.”
Gabriela opatrně řekne: „Nepoužívám magii. Věř mi.”
„I špinavá kouzla se někdy hodí. Třeba když je ženská neschopná uvařit dost kafe na cestu.”

Místo vybral Dušan. Benzínka za Čerňákem, spousta kamionů, dvě tři šlapky, somrák u billboardu, jeden řidič se zalepenýma očima hledající záchody. 
„Zavolej jí, kde se fláká. Už tu měla dávno být.” 
Na okno zaklepe somrák. „Nemáte voheň?”
„Vodprejskni.” 

Pozoruji tě den, co den. Koukám se moc rád. Mladý, krásný a naivní. Bez sebevědomí, bez opory v rodině. Ani nevíš, jak špatně bys bez mé podpory dopadl. Sežrali by tě tu zaživa.

Co na tom, že si chci vybrat odměnu? To je právo mocných. Pokušení, kterému podléhám rád.

Neboj se ničeho, vždyť cestovat časem taky znáš. Uvidíš věci, které ještě nikdo nespatřil. Hvězdičky, křížky, hroby...

Kolik jen uvidíš křížků a hvězdiček. Který z nich bude tvůj?

Spi sladce, dokud máš čas. Já se jen dívám. Brzy přijde můj čas a já se nakrmím. 

Já mám děs a hrůzu rád.

Kdo by byl tušil, že se historie posune tolik k lepšímu. Máňa kdysi musel chodit plašit koně a okusovat kotníky, když chtěl něčeho dosáhnout jako malá, roztomilá kočička (Máňa nebyl malý a roztomilý být sice dokázal, ale dělal to převážně těsně potom, co něco shodil ze skříně).

Technologický vývoj lidstva se mu ale nesmírně zamlouval. Už trubky se svítiplynem byly podle jeho názoru značným zdrojem zábavy a potěšení. Automobily byly taky fajn, například když ho nekromant poslal překousat plovák v nádrži nějakému Mňaussolinimu... ale elektřina, elektřina byla Máňův favorit. Dalo by se říct, že 50 Hertzů byla jeho oblíbená příchuť.

Jak bezmoc chutná mocným

Těm loutkovým figurkám

Neškodí se občas ptát

Za každým úspěšným mužem

Je úspěšná jeho žena

Nemusí být ani oficiální

Jak bezmoc chutná mocným

Těm, kdo třesou se na místa

Která tolikrát byla prokleta

Já jsem chytřejší, já jsem lepší

Já přece nikomu neškodím

Já chci jen dobro pro lidi

Jak bezmoc chutná mocným

Neškodí se občas ptát

Za scénou pavouk číhá

Dlouhou má loutka nit

Mocí pavouček se nadouvá

Loutka holou má řiť

Jak bezmoc chutná mocným

Jak chutná všem naivkám

Co rozbily si o ideály nos

Tiše v koutku plakaly

V hrobečku studeném

Sobě ustlaly

V nohách máš přes dvacet kilometrů a kolem sebe naprostou samotu. Simon je daleko před tebou, poslední lidé osm kilometrů za tebou. Jsi přímo uprostřed Rannoch Moor.
Bolí tě nožičky. Fouká vítr. Lehce prší. Cesta, dlážděná oblými kameny, začíná stoupat. Bude hůř.
Hodíš do sebe elektrolytovou tabletu, dnes druhou. Slibuje snadný nástup energie, rychle. Moderní věda je přece jen něco...
Elektrolyty se navážou na vodu v tvém těle... pokusí se navázat... Temno před očima.
Málo piješ.
Dehydratace.
Černé vločky poletují dokola...
Vytrháváš půllitrovku, kterou ti věnovali v Inveroranu a naráz ji vypiješ.
Za deset minut je dobře.
Voda je život.

Když se setkají dva čarodějové, může být zle.

Když se setkají v době válečného stavu, může být ještě hůř.

Když se setkají na opačných stranách konfliktu, zavání to katastrofou.

Daniel pevně svíral pistoli. Věděl, koho má před sebou – a tiše doufal, že ten druhý jeho skutečnou totožnost nezná. „Hände hoch, Herr Solberg,“ zavrčel. „Schnell!“ Výhoda byla na jeho straně. Snad. Zatím. 

Němec se samolibě usmál. „To nebude nutné,“ řekl s bavorským přízvukem. „Přece se můžeme domluvit.“

Daniel slyšel, jak magie okolo nich zapraskala. Solberg se ji nepochybně snažil uchopit – a použít.

Chvíli byl v pokušení udělat totéž.

Pak raději vystřelil.

Je půl deváté! 
Člověče, vstávat! Těch tvých dvacet se protáhlo tak, že nám hrozí vyhynutí! 
Vylij, vypláchni a dolij misky s vodou! Dosyp červy do misky! Podej nám cvrčka! Anebo ne, my nechceme, podej ho jen těm svým dvěma, co už natěšeně čekají v úkrytu! A ten úkryt bys taky mohla vyměnit a vyprat, on se pročůral sám. 
A nyní maličký třígramový pacient. Správně ho zahřej. A správně drž! Takhle ne, to je o milimetr vedle, takže musí udělat VELKÉ DĚSIVÉ ZUBY. 
Červům utrhej hlavičky a vymačkej mu je do tlamy. Musíš zleva, jinak bude mít tlamku pevně zavřenou! 
Konečně! 

"Mami, tati, zítra bych chtěla na akci. Kamarádky mě lákají na mejdan u Budimíra Ontověděla," praví Tabita.

"Půjde s tebou Zdirad?" táže se Timea.

"Ne."

"Tak koukej, děvče," reaguje Tadeáš, "lézt do jámy lvové.."

"Tati, vždyť Ontovědělovi jsou místní honorace..."

"No právě! Takoví synáčkové z hogo fogo rodin, a vůbec ti, kdož mají peníze a moc, si myslí, že si můžou dovolit víc než ostatní. Vzpomeň si na všechny ty slečny, které lezly do kvartýru k Dominiku Ferimu. Jak dopadly. Proto tedy, na ten mejdan jedině v doprovodu Zdirada, který bude tvým ochranitelským rytířem," rázně klade Tabitě podmínku táta Tadeáš. 

"Vypusťte atomovky! Chci naprosté zničení Íránu!" zahřímal prezident.

"Pane prezidente, jste si vědom toho, co by to mohlo způsobit? Takový krok může vést ke světové válce, k totálnímu vyhlazení lidstva. Vy sám byste čelil četným obviněním, bez mandátu Kongresu a bez legitimní obranné potřeby lze úder označit za válečný zločin," snažil se ministr obrany reagovat důrazně a zároveň nonšalantně, ač to bylo v praxi nemožné.

"Jsem vládce světa! Nejmocnější prezident, který kdy byl! Podej mi ten kufr!".

"Jdu pro něj, pane prezidente," odvětil rezignovaně ministr a vyběhl z místnosti.

"Informujte mimozemšťany, už je to tu zas!" pronesl suše do sluchátka.

Hora si byla vědoma své přitažlivé síly, kterou měla od nepaměti. Někdy jí nechávala spát, netečná k okolí, nehybná, zdánlivě věčná. Nyní však vnímala, že dlouhá netečnost nevede ke stálosti, ale erozi a kdyby se jí plně poddala, časem by svou sílu ztratila, rozpadla by se v prach a úplně by zmizela. Potřebovala růst. Potřebovala energii a život, aby nezapomněla existovat. Věděla i to, že když bude života příliš mnoho, vyroste příliš prudce, všechno spálí a bude dlouho trvat, než k ní život opět pojme důvěru. Pokušení bylo silné a nebylo snadné ho ukolébat. Nevěděla, jestli bod zlomu pozná včas.

„Hň hň hň hň...“ dělá Gwen. 
A vedle zase San: „Hň hň hň hň...“
„Co se tady hňhňáte?“  divím se. „A k čemu máte ty upíří zuby?“
„Fkoufka na havouín,“ zašišlá Gwen, „máme fvý pvány.“
„Jako jaký?“
„Pfevečem fe va upííívy!“ nadšeně vyhrkne San. „Máme advefu Mavfoy Manov a...“
„A co, pokoušete Luciuse?“
„Hň hň hň...“
„Co blbnete, vždyť mu to dojde. Jsou to nasazovací zuby?“
„Ave nedojde... máme Pván!“
„No tak když v tom budete, tak proč taky nepokoušete Snapea?“
„Hň hň.. dobvej nápad!“
„A Voldemorta,“ rezignovaně povzdechnu.
„Jak zná náš pván?“ 
„Neopovažte se!“
Žádné okusování mocných čarodějů nebude!

„Za hranicemi Egypta spočinula svatá rodina v městě tak malém, že zde nepostavili ani pyramidu nevlastnímu bratranci faraonova nejméně talentovaného písaře.

Tu si jich povšimla jedna vdova a poslala jim trochu kaše, kterou vařila.

Za to měli všichni ve městě po tři dny misky plné kaše.

Jenže brzy se jí přejedli a začali žehrat.

I stalo se, že kaše přetekla z nádob, zaplavila město a lidé se brodili po kolena za svou nespokojenost.“

Marie chtěla vypravěče opravit, že zázrak ve skutečnosti vznikl, když při vaření usnula a hrnek nepřestával chrlit kaši.

Ale nikdo ji neposlouchal.

Možná to tak bylo lepší.

Zátah na zlodějíčky se nakonec ukázal jako dost nebezpečný.

Volavka zabrala, jenže z bandy se vyklubali nebezpeční grázlové, a než ostatní stačili zasáhnout, Šichtus skončil s probodnutým předloktím. 

V nastalém zmatku jeden vyklouzl a utíkal pryč, želbohům přímo směrem, kde seržant Tračník hlídal, aby se k místu zátahu nepřiblížili civilisté. Schytal ránu do hlavy, ale naštěstí posloužil jako příhodné zdržení.

Ve Dvoře bandu s mírným zadostiučiněním předali Karotkovi s Navážkou.

Elániovi i ostatním vrtalo hlavou, proč. Proč Šichtus neudělal... zázrak. Šichtus vypadal schlíple, zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec jen povzdechl.

A před každým se zhmotnil hrnek kafe.

„Balíčky? Ssskvělá návnada. Jsssem sssi jissstá, PPL už přešlapuje sssa rákosssem!” Kulevra se rozvalila a komentovala žabí manévry.

„Skokane,” zaskřehotal Alberto. „Nenech se rozhodit! Show must go on! Projekt zelená romantika pokračuje!”

V balicích lopuchách se vršily zetlelé listy, voňavé bahno a tlusté okřídlené mrtvolky.

„Ssso to tam dáváte?”

„Nebuď zvědavá!”

Užovka napjala krční svaly.

„C’est une surprise, krásko!”

„Krásssko!” Kulevra zjihla. „Ssse vysssvlíknu sss kůže! Tenhle Alberto není k sssahosssení!” Našpulila bezzubé dásně a poslala vzdušný polibek: „K sssežrání! Obejmout a ochutnat!” Smyslně se zavlnila, hodila po žabákovi očkem a zamilovaně zamrkala: „Ukaž mi, ssso to máš v balíčsssích!”

Moc je jednoduchá. Stačí vyvolat v nepřátelích strach, aby nedokázali uvažovat racionálně. 

V tom klubu to fungovalo skvěle – křik, krev, zaskočená Agony a banda idiotů, co si myslela, že drží svět v hrsti.

Nemohli se mýlit víc. 

Byl v pokušení vše ukončit, okamžitě, definitivně. Ale to by bylo příliš snadné, příliš primitivní. Paní Dao měla dalekosáhlejší plány.

Peníze, vliv, nesmrtelnost. Když je máte, těžko vás něčím zlákat. Šance beztrestně zabíjet a mučit? Jistě, i tomu by dokázal odolat. Ale proč?

Jejich role byly dané. Wries moudře promlouval. On konal. Rychle. Efektivně.

Moc je návyková.
Ale on není feťák.
Je dealer.

Dávno již se nad Seinou netyčí věž Nesle, druhdy dějiště pochmurného dramatu.

Žila kdysi v Paříži královna, domýšlivá stejně jako chlípná. 

Toužila neustále po mladých mužích. Každého milovala jen krátce, odhodila ho vysátého, nepotřebného, a natahovala se po dalším.

Ve věži nad řekou vskrytu holdovala svým choutkám. Ven vycházela už jen ona sama. Každého nešťastníka svrhla do propadla, napospas vlnám a vírům.

Zvláště ji vábili mladí studenti. Až jeden měl v osudu psáno něco jiného. Zachoval klid, obratným plaváním si zachránil život.

Královniny zlé činy byly odhaleny, neušla spravedlivému trestu.

A zachráněný žák zmoudřel, vystudoval a stal se velikým filosofem.

To se lehce řekne, že má být ostražitá, ale...

Přemýšlí. 

Pokud je za vším David, tak se chtěl pokusit se svými "dětmi" poškodit naši komunitu. Stačily by mu k tomu dvě skupiny? Nebo má větší plán? 

Jeho ego už dostalo zabrat dost. Určitě nepočítal s tím, že Daniels s dalšími lidmi vytvoří takto dobře bráněnou komunitu.  Sice asi dál pokračuje v pokusech s vetřelci, aby vytvořil dokonalý organismum, ale lidé mu dokázali, že nejsou druh určený k vyhynutí a že jsou schopni přežít. 

Zkusí prostudovat mapu.  Obě místa, kde došlo k napadení, jsou poblíž bažinatého terénu. A tady je třetí. 

„Pfffffffrrrtttt,“ odfrkla si nearistokraticky lady Margolotta Überwaldská a odložila knihu na noční* stolek. Nejen, že upíři v románu figurovali jako duševně rozhárané bledničky, navíc ještě pili krev, taková zaostalost. Zamyšleně se zahleděla na sloužící snažící se – zoufale pomalu – zapálit v krbu. Někdy by ale takové pokousnutí – pošťouchnutí mohlo být výchovné… Ne, ne, ne – intriky, moc, splétání, černá káva – to jsou ta pravá afrodisiaka.

Jako prastarý upír si ale uvědomovala magickou sílu Slova. Ta naprostá debilita by mohla prosáknout mnohovesmírem a nakazit ostatní světy tou….upíří romantikou.

Riskovat nelze, pomyslela si a mrskla knihou přímo do ohně.

*V jejím případě denní.
 

Je přitažlivé, to vytáhlé děvče s kaštanovým copem, a v něm se palčivě ozývá čerstvě nalezená touha. A tak ji k sobě jednou ve stájích nesmlouvavě přitáhne. 

Dívka se roztřese, cloumá jí strach z nepoznaného. Očekává bolest, ale neprotestuje. 

„Chci tě,“ oznámí jí.  

„Proč?“ pípne. 

Bylo by tak snadné říct, protože já jsem pán a ty jenom služka. 

„Líbíš se mi.“ 

Ustrašeně se na něj podívá. Její oči mluví, i když je zticha. Polkne a kývne. 

Po chvíli se chlapec zvedne a odejde, aniž by se jí dotkl. 

Ten, který se jednou stane poručíkem Bánffym, právě prošel první zkouškou lidskosti. 

Jeskyně na úbočí kopce se ukázala jako slepá, a tak pátrali dál. Nakonec vhodný podzemní prostor objevil Borlan. Větší vstup ústil v chodbu, jež klesala do bludiště pod Lučnými vrchy. Přesně tohle potřebovali. Borlan se následně vydal do nedaleké vesnice najmout kohokoli na výrobu schránky. Trnilam mohl snadno vše urychlit a schránku vytvarovat kouzlem. Velmi jej svrběly ruce, aby čarovné schopnosti využil, leč věděl, že jakékoli kouzlo by mohlo netvora přivolat. A na to zatím nebyli připraveni.

S Vajgorem konečně osaměli.

„Pane Trnilame,“ Vajgor mu pevně pohlédl do očí, „ocenil bych, kdybyste mi sdělil, co po mně vlastně budete chtít.“

"Občas mě přepadne chuť udělat něco zakázanýho, nebo něco, co nikdo neudělal."

"Ano, říká se tomu hazardování a dotyční by neměli pilotovat letadla."

"Kušuj! Jsem dobrej pilot."

"Byl bys ještě lepší, kdyby ti nescházela sebekázeň."

"Netvrď mi, že jsi nikdy stíhačkou do vzduchu nenačmáral čuráka."

"Zklamu tě, ale ne."

"Vždycky jsi byl hodnej chlapeček?"

"Jak kdy a jak pro koho. Uniforma RAF otevírala různé dveře. A ne všechny vedly na počestná místa."

"To mě zajímá, povídej!"

"Zkrátka, než malovat ptáka kondenzační čarou na oblohu, to jsem si ho radši nechal vykouřit."

Black chtěl něco poznamenat, ale přerušila ho výstraha palivoměru.

Sourozenci Věrka a  Péťa sedí v kuchyni u stolu. "Já mám hlad," řekne hošík. Pohladí si bříško. "Tak si uvaříme kaši." "Maminka je u sousedky. Tak ji překvapíme a uvaříme večeři. Určitě bude ráda."  Věrka přichystala rendlík a nalila do něj mléko. "Já tam nasypu krupičku," nabídl se Petřík. "Odměř ji do hrnku."  Péťa poslechl. Nasypal krupici do mléka a Věrka vařila. Kaše neuvěřitelně zhoustla. "Dal jsi tam jen jeden hrnek  krupice?"  "Ano, tenhle a plný."  Péťa strkal Věrce pod nos svůj oblíbený hrnek. Ta jen zalapala po dechu, K tomu množství, by potřebovala hrneček z pohádky a mléko navíc.

“Pane poslanče, prosím vyjádření!”

“Lituji, ale mám důležité jednání!”

Za poslancem se zabouchly masivní dveře s nápisem ‘Poslanecký klub’.

Poslanec se zul do ponožek, přeťapkal chodbou do dveří. Ty ústily na jakýsi balkon. Rozběhl se, odrazil a skočil. Po krátkém letu dopadl do bazénu naplněného balónky. V něm už si hrálo několik dalších poslanců.

“No to je dost, kde jsi? Museli jsme začít bez tebe!”

Poslanec váhavě odpověděl: “Pronásledovali mě novináři. Začíná tam být docela horko. Neměli bychom se přece jen poradit ohledně toho Blízkého východu?”

“O tom nechcem počuť, ešte slovo a nebude prechádzka na poníkovi,” pokáral ho premiér. 

Hleděl do tmy, hrdlo sevřené. 
Chlápek, co teď prošel kolem paneláku, nezahlédl ho ráno na zastávce? 
Proč do něj odpoledne vrazila ta podivná žena? Beztak mu zas chtěli strčit nějaký lístek do kapsy, či kdoví co horšího. 
Taky ten zvláštní mladík, co se na něj v buse dlouze díval a přitom telefonoval. Určitě ho popisoval ostatním. 
Policajti? Nebo…? 
Usrkl kávy, okamžitě ji vylil do dřezu. Chutnala divně. Že by zas pronikli do bytu? Kdy už ta zatracená firma konečně nainstaluje objednané bezpečnostní dveře? Potřetí prohlédl detektorem všechny místnosti.
Byt mu začal připomínat Papinův hrnec. Bezpečí zmizelo.
Jak z toho ven?

 

Slávku do sklepa protáhnou, sami okénkem proskočí v liščí podobě.
Xénie neztrácí čas otázkami, nabere pavučiny a začne s hojivými kouzly. 
Drahošovo nitro vře přetlakem protichůdných pocitů, až nakonec nekontrolovatelně překypí: „Myslel jsem, že jsi mrtvý!“ Sám se zhrozí vyčítavého tónu svého přeskakujícího hlasu, ale nemůže si pomoct, poslední zbytky sebevlády vypotřeboval, aby se nedal do pláče. „Viděl jsem ten oheň!“
„Shořela jen bunda.“ 
„Tos nemohl dát vědět?“
Evžen hryže do hřbetu zdravé ruky. Xéniino léčení je jako obvykle účinné, ale málem bolestivější než zranění.
„Hádej, můžeš třikrát,“ vrčí.
„Stačí,“ utne hádku Xénie. „Drahoši, přidrž mi ho, ať se necuká.“ 

"Kde je Gwen?" zeptala se Tess jednoho rána u snídaně.
San pokrčila rameny.
"Netuším."
Hledání zabralo dvě hodiny.
Gwen seděla na trámu (který tam ještě včera nebyl) s výhledem na dveře do kabinetu Růžové Dolores. Nade dveřmi se ve vzduchu mírně kymácel kyblík s barvou, vosí hnízdo, šestnáctitunové závaží, Ráchel Welchová a noha.
"Gwen! Nesmíš!"
"Můžu a chci."
"Gwen... no tak... Jedi, Světlá strana Síly, jsi Pan Hodný..."
"Jsem zlý..."
"Když to neuděláš, tak ti koupim dort."
"Ale když ono je to tak lákavé..."
"Já vím, ale nemůžeš..."
Gwen váhala.
"Co by na to řekli kluci? Žes na ně nepočkala?"

Karel V. Špěnělský měl takový nepěkný zvyk utrácet víc, než mohl vydělat, ale také měl zdánlivě nevyčerpatelný zdroj. Přes oceán proudily z Potosí tuny stříbra, které vždycky dokázaly zalátat děravou státní kapsu. Španělsko vedlo jednu válku na druhou, státní pokladna dotovala Karlův náročný životní styl coby hlavy Svaté říše římské a ještě přišel ten bláhový nápad s protireformací. 
Inflace vesele rostla a Karel si vesele utrácel dál. Stříbrný důl byl velký a ti neznabohové, kteří tam dřeli, až se sedřeli z kůže, ti se vždycky dali nahradit nějakým tím dovozem z Afriky.
Zbyl po něm dluh třicet šest milionů dukátů.

“Na tom není nic těžkého,” řekla Marta. “Vážně chceš recept sepsat?”
“Určitě. Chci Jousefa překvapit. Tvoje svíčková je excelentní.”

“Mám všechno?” přehlédla  Jindřiška stůl. Pak popadla struhadlo. Po chvíli zhlédla kupu zeleniny a lehce znejistěla. Pokrčila rameny. Mrkve i petržele mělo být stejné množství jako celeru. Copak může za to, že vážil skoro dvě kila?
Po hodině se z trouby začala linout úžasná vůně. Jindřiška nadšeně nakukovala do pekáče. Pak vyndala měkké maso, pustila se do mixování.

“Miláčku,” řekl Jousef, když odložil příbor. “Tvoje svíčková je úžasná. Ale proč jí máme plný prádlový hrnec? Hodláš uspořádat hostinu pro půl vesnice?”
 

Všechny oči davu Marka Antonia sledovaly, jak pomalu a slavnostně kráčel. Miloval jejich pozornost, cítil jejich závist a ta mu dělala tak dobře.

Před sebou držel zlatou korunu. Chladný kov se v jeho rukou pomalu ohřál. Blyštěla se v zimním slunci, odrážela světlo a přitahovala pohledy přítomných, protože dnes šlo právě o ni. O ni a o Caesara sedícího v křesle.

I konzulova tvář byla obrácena ke koruně, ale jeho oči pomalu a nenápadně bloudily po mužích kolem. Vnímaly jejich obavy. Jejich pohoršení.

Antonius se zastavil u Caesara a zvedl korunu nad jeho proplešatělou hlavu.

Nad Palatinem viselo ledové ticho.