Moje články

Ten, jehož jménem se nemusíme zabývat, protože už brzy skončí v cele, nervózně pokukoval po lordu Vetinarim.
„Co jste mi to přinesl za vynález?“
„Říkám tomu mrkvovlnka, protože Vám to ohřeje jídlo dřív, než mrknete…“
Vetinari mrknul.
„Ale… ale… vy to berete moc doslova. A já jsem ještě nebyl připravený…“
Vetinari mrknul znovu.
„Vy tomu nerozumíte!“
Dvořané se začali obezřetně rozhlížet po nejbližším úkrytu.
„Vskutku pravíte?“ upřel na něj Vetinari Pohled. Tentokrát nemrkal ani trochu.
Ten, jehož jménem se nemusíme zabývat, protože už brzy skončí v cele, smutně posmrknul. Mrkvovlnka skončila na stejném smetišti jako kolíkulačka, ledovnička a bezdrápkový telefén.

„Teď vážně, koho tam máš?“ uhodila na něj Gwen.
Jack se zatvářil nenuceně. „Řekněme, že mám slabost pro sosáky…“ zamumlal a zmizel ve své tajné komůrce.
„A já myslela, že si po tom incidentu s obří vosou bude dávat větší pozor…“ zamumlala Gwen.
***
„Tak co, už jste to dočetly?“ vyhrkl dychtivě.
Metamorfóza zašoupala nohama. „Hele, ono to není úplně špatný… na prvotinu… i když bys tomu možná mohl vymyslet jiné jméno než Nadsamec…“
„A hlavní hrdina je trochu Gary Stu,“ přisadila si Aveva.“
„A taky bych vypustila některé metafory na penis… ideálně všechny...“
„Asi zůstanu mužem činu,“ povzdechl si Jack.

Zuzana Paniku bohužel znala. Byla to protivná ženská, taková obdoba svědivé vyrážky. Jak se na vás dokázala přilepit a k tomu pohazovala tou svojí blonďatou hlavou (odbarvenou, to věděl každý!).
A potom to bylo samé: „Nezapomnělas vypnout sporák, než jsi odešla na nákup? Pravděpodobnost, že tě po cestě srazí povoz je celkem malá, ale zamysli se nad tím… a počkej, fakt chceš jíst ten koláček? S těmi tvými boky?“
I Panice se však objevil v obličeji výraz paniky, když si na ni Zuzana počkala s pohrabáčem.
Oproti všem předpokladům Zuzana Paniku nezničila. Naopak, zachovala ji ve své nádrži s lihem.

Ticho houstlo a houstlo. A protože to bylo kouzelné ticho, brzy bylo tak husté, že v něm začali chcípat ptáci.

Crowley se významně nadechl. „Teď nastává ta chvíle si přiznat, žes to posral.“

Azirafal se zatvářil dotčeně. „Byl takový bezbranný. Všichni na něj útočili! Dal jsem mu jen maličký ždibínek síly navíc... a vypadal tak zbožně...“

„Zbožně?! Takže to vůbec nebylo tím, že ti říkal andělíčku strážníčku.“

Azirafal se ošil.

„Ani tím archivním vínem, co ti dal, že? Normálně tě uplatil jak nevěstku babylonskou.“

„No, možná jsem to maličko přehnal...“

Mezitím Chuck Norris pokračoval v mlácení těch kyklopů mezi oči.

„Jeníku Lucemburský, mně je úplně jedno, jak to nosí ostatní rytíři. Dokud budeš bydlet pod mou střechou, vezmeš si pod to brnění teplé prádlo a vlněné ponožky!“

„Proč máš přestat pálit ty knihy, Koniáši? Proč? Proč? Protože jsem ti to řekla!“

„Amosi, nečti, zkazíš si oči! Až budeš velký, tak mi poděkuješ.“

„Zase jsi přišel domů po večerce, Casanovo. Až do odvolání máš zaracha!“

„Pablo, ale takhle přece sluníčko vůbec nevypadá. Vezmi si pastelky a namaluj to pořádně!“

*

Tak to vidíte, milí čtenáři. Ono vlastně není divu, že Alexander Graham Bell vynalezl telefon až dlouho poté, co jeho matka ohluchla...

Jeho výsost král Miroslav vyhlašuje výběrové řízení na následující pracovní pozice:

1. holoubek

náplň práce: pomoc dívkám v nesnázích, přebírání rozličných předmětů

poznámka: minulé hejno pošlo na vražednou kombinaci hrachu a popele

2. ježibaba

náplň práce: pečení a konzumace cukrářských výrobků

poznámka: k místu byla původně přidělena služební chaloupka, ta však vyhořela po nedobrovolném zpopelnění bývalé zaměstnankyně
3. zlý rádce

náplň práce: rozkrádání státní pokladny

poznámka: do roka a do dne skončí Vaše hlava pravděpodobně nabodnuta na kůlu

4. princezna

náplň práce: čekání na prince na bílém koni

poznámka: budete žít šťastně až do smrti s chlapem, kterého sotva znáte

Obecně vzato, koně jste mohli mít buď dobrého nebo špatného. Jeho kůň nespadal do žádné z těchto kategorií. Jeho kůň byl nejlepší ve vesmíru.
Povolil otěže a vychutnával si ten okamžik. Bujné kadeře mu vlály kolem hlavy. Neznal nic lepšího než cítit vítr ve vlasech. Bohužel si to mohl dopřávat jen potají, jinak by se dostal do řečí.
Práce ale všechno pokazila.
“Kdo sakra jste?”
Zatvářil se jako přistižený školáček. Bleskurychle si strhl z hlavy paruku a snažil se ji nacpat do kapsy. Truhlík zafrkal, jako by se za něj styděl.
“EHM… OBÁVÁM SE, ŽE SE NEVYHNEME JISTÉ MÍŘE TRAPNOSTI…”

Billy Turpin pořádal dětské zábavné dny třicet let a rád o sobě tvrdil, že už viděl všechno. Pozvracené trampolíny byly jeho denním chlebem. Nebo ten den, kdy se ukázalo, že klaun Štístko je vlastně šílený psychopat.
Nic z toho ho ale nepřipravilo na 24. červen 2002, kdy se tři skákací hrady náhle vznesly k obloze, zakroužily nad Dolním Tadfieldem a pokračovaly dál směrem k Londýnu. Při následném policejním vyšetřování se zjistilo, že je někdo naplnil héliem.
*
Adam ležel v trávě a podpíral si hlavu.
“Sním o vzdušných hradech,” vysvětloval.
“Snad zámcích," opravil ho Wensleydale.
Adam pokrčil rameny. “To je fuk.”

Dnes měli jít na výlet do Slunečních skal. Už zase.
Jindrovi Hojerovi se orosilo čelo potem, když se tajně snažil napěchovat svůj pivní pupek do červených kraťásků. Bohužel to knoflíček po dvaceti letech věrné služby konečně vzdal a s tichým “piiiif” odletěl k nástěnce.
“Doufám, že se vrátíme brzy,” mumlal Červenáček polohlasem. “Večer vezu kluka na trénink.”
“Proboha, neříkej MU, že máš dítě,” zděsil se Jarka. “I JEMU dojde, že jsi asi dělal ty věci, co tomu předcházejí, a odpáře ti třináctého bobříka!”
“My ho budeme muset zabít, že?” zaúpěl Rychlonožka, zatímco Mirek s písní na rtech vypochodoval z klubovny.

Všichni už dávno spali, když se Titty vyplížila ze zamrzlého hausbótu. Bylo ticho a ve vzduchu se vznášelo cosi věčného. Druhý konec jezera se ztrácel ve tmě.

Titty zavřela oči a do tváře ji uhodil ledový arktický vítr. Na Špicberkách byla polární noc. Titty už ani nepočítala, kdy naposledy viděla slunce. Nebo člověka. Pod nohama jí křupal sníh a v dálce se téměř konejšivě ozvalo vlčí vytí. Čas se rozpadl a zbylo pouze tedy a teď. Titty se usmála. Tady byla doma.

Asi po patnácti minutách se znovu stočila k Zuzaně pod peřinu. Tváře měla červené a oči jí svítily.

Kdyby někdo zdokumentoval všechny nezřízené pitky, podivil by se, jak často v nich figuruje jistá věta. Přichází většinou nad ránem, jako by se, mrcha, schovávala na dně lahve. A nikdo ji doopravdy nechce slyšet.
“J-á ti cho chsi ukázat!” zadeklamoval Azirafal s nevídanou rozhodností. “Mám cho velkej z knišek.”
“To ale opravdu… á, tys to fakt vytáhl,” zaúpěl Crowley, ale potom se zarazil. “Co to je?”
“To jeeee můj bicák. Ze svedani knišek.”
“Já nic… aha, počkej, teď jsem něco zahlídl.”
“Ty jen sáávidíš!”
Crowley vrhl vyčítavý pohled na muže na etiketě prázdné lahve. Jako by na něj Sklepmistr zamrkal.

„Posílají tě na služební cestu?“ zvedl Azirafal pochybovačně obočí.

„Jo.“ Crowley chmurně přikývl. „Do střední Evropy. Peklo se tam zajímá o jeden výrobek. Chtějí obšlehnout postup, napodobit to a pak šířit po světě ve velkém. Předpokládané ztráty na životě a důstojnosti jsou vyšší, než když jsme vynalezli selfiečka. “

„Nějaká zbraň?“

„Horší,“ zabručel Crowley. „Červené víno.“

„Ale to snad...“

„Ne, ty tomu nerozumíš. Ta věc je červené víno. Žádná Frankovka. Ani Merlot, Modrý Portugal... prostě červené víno.“
Na chvíli se odmlčel a nechal ta slova působit. Potom na anděla mrknul.

„Nechtěly by tvé tisíce let hýčkané chuťové buňky zažít malé dobrodružství?“

Bylo to mizerné ráno. Jemně mrholilo a mlha se válela po skotských vřesovištích. Edward I. by si raději hověl v křesle s hrnkem čaje a dnešními Timesy, ale psal se rok 1297, takže místo křesla ho čekali Skoti, místo čaje Skoti a místo Timesů další Skoti.
Naštěstí měl plán. Jeho vojsko se schovalo do křoví a jakmile kolem prořinčeli skotští povstalci, vybaflo na ně jako jeden muž. Jindy neohrožení Skoti se lekli a pustili zbraně do bláta.
“Tak se zohněte a seberte si je,” zapředl Edward. “Počkáme.”
“Ehm… totiž…” Skoti rozpačitě šoupali nohama. Do kiltů se jim výmluvně opíral vítr.

Hostinec U Pocestného kamene se topil v tichu a to ticho se skládalo ze tří částí.

První dvě ticha byla zřejmá. Byla to dutá ozvěna toho, co chybělo, slova, která nikdo nevyřkl, mlha, která se rozpouštěla na střeše, vítr, který nefoukal.

Třetí ticho bylo skryté. Bez hnutí viselo u nohou postele rusovlasého muže, který zapomněl, kým dříve byl. Leželo jako vycpávka v tenké vrstvě pod maskou, kterou si kdysi nasadil a už ji nikdy nesundal. Hostinec u Pocestného kamene mu patřil stejně jako třetí ticho. Bylo táhlé a věčné jako mlčení odsouzence čekajícího na smrt, jako poslední hluboký nádech vesmíru.

Slyšte hipsteři, slyšte nerdi,
tuhle báseň o muži,
nosí gatě na půl žerdi,
snaží se tě zneužít.
Každý skončí jeho vinou
s hroznou vnitřní kocovinou.

Babička, ta sebou sekla,
brzy se obrátí v prach.
Karkulka jí totiž řekla
o NĚM a… o těch polohách.

Farář padl na kolena,
prosil Boha o pokání.
Protože před tím cizincem… ehm… taky tak trochu padl na kolena
a vyspal se s ním na počkání.

Sváděl mnichy, sváděl krále
(nikomu to nevadilo!)
i Amálku na louce.
Vochomůrka tají stále,
co se stalo, přihodilo,
v Pařezové chaloupce.

Proto radím, na mou věru,
rychle, matko, schovej dceru!

Crowley se nikdy neviděl v zrcadle jako normální lidé. Ten chlápek na druhé straně měl vlastní hlavu a navíc to byl tak trochu zmetek. Když se Crowley holil, pohyboval se s malým zpožděním, takže se Crowley vždycky pořezal žiletkou. Dával si záležet, aby vypadal lépe než Crowley a potom se tvářil nechutně blahosklonně. A to Crowley raději úplně vytěsnil ten ostudný okamžik, kdy si čistil ucho vatičkou a odraz v zrcadle na něj vybafnul.

Někteří lidé věří, že na vás ze zrcadla kouká váš démon. Pokud jste sám démon... no, řekněme, že v tom případě to skutečně stojí za to.

Remus vzal svou ženu do náručí a zatočil se s ní. Bylo to zcela nepatřičné a nevhodné vzhledem k těm hrozným věcem, ale teď bylo teď a o to přece šlo. Vlasy měla růžové jako žvýkačka.

Fred odpálil rachejtli doktora Raubíře v kuchyňském dřezu. „Kdy z toho vyrosteš?“ vypískla paní Weasleyová a přetáhla ho utěrkou. Kuchyň se plnila jiskrami a vypadala skutečně slavnostně.

Severus si nalil víno a s křivým úsměvem pokynul Brumbálovu portrétu. „Už to nebude dlouho trvat,“ řekl Brumbál. Severus kývl a cítil, jak z něj cosi opadá.

Dnes je dnes a zítra všichni zemřou. Tak je nerušte.

Slunce se zhoupne za obzor a zbarví nebe do krvava. Lampa svítí, musí svítit. Jakmile dají Bobrovi děcka spát, přijdou sem a pozorují první hvězdy. Bez světla by zakopli a to lampa nechce. Navíc se jí líbí, jak se drží za tlapky.

Všichni už dávno spí a les je klidný a tichý. Lampa svítí, musí svítit. Věří, že existují jiné světy a že se v nich její světlo zrcadlí jako oheň majáku.

Svítá a paprsky slunce lechtají rosu v trávě. Lampa svítí, musí svítit. Je posledním strážcem a svým světlem zahání hlubokou tmu. Takovou, která může přijít i ve dne.

„Tak ukaž, co máš?“
Šňuf téměř obřadně vyprázdnil kapsu.
„Ále! No toto... nechci předbíhat, ale...“ administrativní pracovnice se otočila a houkla na kohosi skrytého ve vedlejší místnosti. „Chlemtáku, projeď to kartotékou! A nakopněte počítače, vážení! Mladý Šňuf možná učinil průlomový objev!“
Šňuf se zatetelil.
Z dálky se ozval zvuk připomínající startující helikoptéru.
„Počítač jede, madam! Uhlí! Přiložte trochu uhlí, jinak se zase vypne!“
Po chvíli, která se zdála být jako věčnost, přiklusal udýchaný pracovník.
„Je to tak, madam, tahle byla skutečně poslední.“ Ponožkožrout se široce usmál a zamával fialovou ponožkou s hvězdičkami. „Teď máme od každé ponožky ve vesmíru jednu!“

Ten den bylo v nebi rušno. Postarali se o to Janové Žižka a Lucemburský, kteří stáli proti sobě jako kohouti.
„Hele,“ soptil Žižka, „vzal jsi mi poslední použitelnou klapku na oko. Teď už máme jen ty pirátské z obchodu s kostýmy... a ty nosit nebudu.“
„Já ji taky potřebuju, jestli sis toho nevšiml,“ odsekl Lucemburský.
„Vždyť jsi slepý na obě oči. Si dej přes hlavu pytel. Beztak s klapkou na každém oku vypadáš jako kůň.“
„Ty vypadáš jako kůň!“
*
„Neobjednáme radši nové klapky?“ zeptal se svatý Petr.
„Ne,“ uchechtl se Bůh a nabral si trochu popcornu. „Byla by tu nuda.“

Ta hra byla utrpení! Nejhorší, co za svůj dlouhý život zažil. I člověče nezlob se s Masterem, který se zlobil téměř pořád, se mohlo zahrabat proti svlékacímu pokeru s Harknessem.
„Končím,“ oznámil Doktor. Zmobilizoval zbytky své důstojnosti a pokusil se zakrýt fezem nezakrytelné.
„Ale no tak,“ protestoval Jack. No sobě měl pořád dlouhý kabát, ale (Doktor si v duchu přikázal na to nemyslet) podle hromady svršků na zemi musel mít pod kabátem pěkně vzdušno.
„Ještě dvě kola a ukážu ti něco lepšího než eso.“
„Eso peso?“
Jack se zatvářil zklamaně. „Možná by neškodila změna prostředí. Někam, kde mě ještě neznají...“

Byl přesvědčený, že je má rád víc než oni jeho. Jeho obdiv se začal měnit v závist. Přehlížený. Nedoceněný. Zášť, zloba, strach, hrozný strach. Nebylo vyhnutí. Zradil. (To jste nečekali, kamarádi…)
*
Touha po novém životě a strach z neznáma se svářily jako dva znepřátelené rody. Svazovaly a bránily rozumnému uvažování. Potřásla hlavou. Zaplašila všechny pochybnosti a vydala se na ples.
*
Byl příliš krásný na to, aby si jí všímal. Krásný a třpytivý. Cítila bolest. A současně… ááá, kolem proletěl motýlek! Ten byl taky krásný… měla ráda motýlky. A ptáčky taky. Kde to skončila? Bolest a spalující touhu po jeho polibcích!!!

Byl jednou jeden ďábel. Ten putoval po světě, kupoval lidské duše a vyráběl z nich extra účinné palivo pod kotel.
Přišel i k Honzíkovi.
„Honzíku, prodej mi duši.“
„Neprodám. Duše je nehmotná, nemůže být předmětem kupní smlouvy.“
Ďábel se zachechtal a zamával Honzíkovi novým občanským zákoníkem.
„Koukni na § 496, Honzíku. Zavedli i nehmotné věci.“
„Cože? Jak to?“
„Máme mezi zákonodárci vlastní lidi,“ ušklíbl se ďábel.
„Stejně neprodám. Podle § 493 není duše jakožto část lidského těla věcí.“
Ďábel mávl pazourou.
„Ty chceš jít před soud s metafyzikou? Jó, možná ústavní na to uslyší. Ale ústavní stížnost nemá odkladný účinek.“

Když ji pošimraly první organismy, byla trochu nesvá. Nevěděla, co se od ní čeká. A potom tu byli sousedi a jejich nevyžádané rady.
„Škodí to pleti,“ špitla Venuše.
„Zbav se toho, dokud můžeš,“ radil Mars.
Nejdříve je chtěla poslechnout. Její nový život ji ale celou obemknul a prsty měl jemné jako víla. Přistihla se, že ho pozoruje s pýchou. Jeho první neohrabané krůčky, jeho úspěchy i klopýtání. Nechala se tou pýchou naplnit. Vše do sebe zapadlo.
„Dej to pryč,“ opakoval Mars. „Nebo ti to zůstane.“
Země mu odpověděla mírným úsměvem, který znají jenom matky.
„Asi si to ještě chvíli nechám.“

Tu noc padla mlha. Chlapec, kterého není třeba pojmenovávat, neb za okamžik zemře, vzal svoji dívku na romantickou procházku po poli. A ano, sice měl postranní úmysly… ale stejně si nezasloužil to, co přišlo záhy.
V tom se s řevem přihnal obrovský kombajn, světla pronikavá jako oči šelmy. Přejel chlapce i dívku. A potom zařadil zpátečku a přejel je znovu. A znovu. A znovu.
„Jachachá!“ zvolal Voldemort za volantem a plácl si se Sauronem, který seděl vedle. „Víš, když předseda stanice poprvé přišel s těmi mírumilovnými kecy o překování mečů v pluhy, zuřil jsem… ale má to něco do sebe.“

„Má paní, i když jste zfalšovala závěť vašeho chotě a odkázala království své osobě, Sněhurce jako zletilému nepominutelnému dědici bude dle § 1643 odst. 2 občanského zákoníku náležet jedna čtvrtina jejího zákonného podílu, což činí jednu osminu. Vy dostanete zbývajících sedm osmin.“
„Hmmm… to není tak zlé, dvorní právníku.“
„Považuji však za nutné vás upozornit, že pokud byste chtěla zděděné království právně zatížit či jinak omezit na dobu delší než deset let, musí Sněhurka jako spoluvlastník s tímto jednáním souhlasit dle § 1132 občanského zákoníku.“
„Cože? Radši ji zabiju!“
„Ale dle trestního…“
„Tak řeknu, aby ji zabil myslivec!“
„Ale spolupachatelství…“

„Tomíku, pospěš si, ještě jeden!“ volala Pipi.
Tomy už měl promočené rukavice, ale nabral další plný kýbl sněhu a rozběhl se s ním k vile Vilekule.
„Nasyp ho do sklepa, do toho mrazícího boxu,“ popoháněla ho Pipi.
„A k čemu vlastně potřebuješ schovávat sníh?“ divila se Anika.
„To uvidíš,“ mrkla Pipi.
Pipi ale Tomymu s Anikou ve skutečnosti nikdy neřekne o té paní ve středních letech, kterou potkala na ulici. Vypadala strhaně a pořád ji zajímalo, kdeže má svůj loňský sníh.
Pipi nedopustí, aby se z ní stal někdo takový, a loňský sníh si pro jistotu bezpečně zamrazí ve sklepě.